A Time for Life 1.

Opět všechny zdravím 😊 Jsem tu s dalším překladem, opět od naší známé Nephilim. Povídka má celkem 14 dílů. Co o ní napsat?? Je to taková trochu jiná povídka. Já osobně jsem nic podobného nečetla. Přijít na své by si mohli milovníci nějakých nadpřirozených bytostí. Já teda moc fanoušek nějakých fantasmagoriád nejsem, čímž se netajím, ale tohle mě naprosto překvapilo. Nevím, co přesně napsat, abych všechno podstatné neprozradila, asi si o tom bude muset každý udělat obrázek sám. 😊 Každopádně musím říct, že pro mě je tahle povídka dost silná. Přeji příjemné počtení a za každý komentář budu moc ráda. Vaše Lauinka

Sometimes life seems to quiet into paralyzing silence
Like the moonless dark, meant to make me strong
Soon he will perforate the fabric of the peaceful by and by…

Někdy se zdá, že život utichá do paralyzujícího ticha
Jako bezměsíčná tma, která mě má posílit
Brzy prodře pokojnou látku, co nevidět…
[Sorrow – Flyleaf]

„Je mi to moc líto, Rosalie.“
„Tohle neříkej ani jako vtip, Bille. Víš moc dobře, že to není žádný problém.“
Chlapec zakroutil hlavou a vklouzl rukama do zelené zástěry, kterou měl na sobě.
„Vždycky odcházím v tu nejmíň vhodnou dobu, aniž bych tě před tím varoval… Já vím, že ti tím způsobuju jenom potíže, omlouvám se.“
„Ale teď mě varuješ, že?“ Odpověděla asi padesátiletá dáma a blýskla se klidným, konejšivým úsměvem, o kterém si chlapec myslel, že si ho nezaslouží.
„Ano, ale…“
„Dost, Bille. Zdraví je přednější,“ odsekla žena a vypláchla poslední sklenici. „V kolik jsi říkal, že musíš skončit?“
„Mám tam být na desátou,“ odpověděl černovlasý chlapec a nechal pocit viny, aby ho na chvíli znovu přepadl. Rosalie mohla říkat, co chtěla, nic to neměnilo na tom, že si vybral mnohem víc dovolené než Caroline a nejspíš i všichni barmani ve městě.
„Dobře, tak co kdybys mi do té doby pomohl obsloužit zákazníky?“ Žena na něj mrkla, aniž by jí ze rtů zmizel úsměv, a Bill okamžitě vyhrkl: „Samozřejmě!“

Jako každé ráno byl podnik docela plný distingovaných mužů s ušima permanentně přilepenýma k mobilním telefonům a obyčejnějších lidí; stálých zákazníků i neznámých tváří. Všichni však spěchali, aby dopili kávu a zamířili do práce.
Bill neúnavně pracoval, chrlil kávu za kávou jednu po druhé a přemýšlel, jestli se stroj někdy nezblázní z toho množství. V kavárně pracoval už téměř dva roky a všechny úkoly zvládal velmi rychle. Naučil se jednat s lidmi a nebylo nic, co by ho mohlo překvapit, protože tady viděl už všechno. Někteří lidé byli opravdu zvláštní.
Zrovna když myslel na podivná individua, všiml si chlapce opírajícího se o konec pultu, který se rozhlížel kolem a pravděpodobně čekal, až si ho někdo všimne a obslouží ho. Bill na tváři vykouzlil úsměv a přešel k němu. Mohl být stejně starý jako on a kaskáda špinavě blonďatých dredů mu spolu s piercingem, který se mu leskl ve spodním rtu, dodávala jistý gangsterský nádech.
Bill nakrčil nos. „Dobré ráno,“ pozdravil srdečně a viděl, jak se jeho hnědé oči zvedají k jeho. Vypadaly svým způsobem čistě a nevinně. „Co ti můžu nabídnout?“
Chlapec s dredy se usmál. „Coca Colu, prosím.“
Bill otevřel jednu z přihrádek, kterou měl v úrovni nohou, a vzal plechovku coly.
„Sklenici a slámku?“
Rasta se znovu usmál. „Asi oboje.“ Černovlásek nalil limonádu do sklenice a postavil ji před chlapce spolu s brčkem. „Díky moc.“
Bill odhodil prázdnou plechovku do koše a chvíli ho pozoroval.
„Není moc lidí, kteří si v osm ráno dají studenou colu,“ začal, ani nevěděl proč. Možná si chtěl jen trochu popovídat, aby se rozptýlil od myšlenek na nadcházející návštěvu lékaře.
Rasta se zasmál, když si lokl limonády. „Řekněme, že rád vyčnívám z davu.“
„Řekněme, že máš žaludek ze železa,“ odpověděl Bill a neubránil se úsměvu. Možná nakonec nebyl tak špatný, jak si původně myslel.
„Možná,“ zasmál se rasta a polkl další doušek.

Bill se vrhl na mytí sklenic a sledoval, jak se chlapec rozhlíží, zatímco usrkával ze své sklenice.
„Ještě jsem tě tu neviděl,“ pokračoval nakonec a snažil se, aby konverzace pokračovala. Vlastně ani nevěděl, proč to dělá.
„Protože jsem tady nikdy nebyl,“ vysvětlil chlapec s lehkým úsměvem, díky němuž si Bill připadal trochu hloupě, jako někdo, kdo se nutně snaží udržet konverzaci – což vlastně dělal.
„A co tě sem přivádí?“
„Můžeš mi do sklenice dát trochu ledu? Omlouvám se, že s tím otravuju až teď.“
Černovlásek přešel fakt, že rasta ignoroval jeho otázku, a hodil mu do již poloprázdné sklenice dvě kostky ledu.
„Stejně nebyla dostatečně vychlazená, že?“ Řekl trochu ironicky.
Chlapec vyprskl smíchy a začal kostky vířit brčkem. „Jdeme se s tátou potápět, odplouváme z nedalekého přístavu.“
Bill zamrkal a přemýšlel, co to má sakra společného s jeho poznámkou, než si uvědomil, že mu chlapec jednoduše odpověděl na otázku, kterou předtím položil.
„Oh… jo, ti ve vodě… um, nevím, jak to přesně říct.“
„Potápěči,“ pomohl mu najít vhodné slovo. „Je to naše vášeň.“
„Teď se vysvětluje, proč máš rád tolik studené věci.“ Bill se usmál a stihl zachytit malý úsměv chlapce, než ho další zákazník ve spěchu požádal o kávu. Neochotně se s ním musel rozloučit.

Když ranní „špička“ pominula, Bill se hned poté vrátil k dredatému chlapci a jeho prázdné sklenici. „Hej, pořád jsi tady.“ Ten přikývl, jen k němu prstem lehce přistrčil sklenici a usmál se. „Ještě jednu?“
Když rasta znovu přikývl, černovlásek mu spěšně do sklenice dolil další colu.
„L…“
„… led. Já vím,“ usmál se Bill a podal mu sklenici. „Tady to je, pane.“
Rasta se zasmál. „Bože, to zní strašně!“
„Promiň.“ Bill se zasmál a opřel se lokty o pult. „Ještě jsem se tě nezeptal na jméno.“
Rasta se usmál a natáhl k němu ruku. „Jmenuji se Thomas, Thomas Trumann.“
„Bill Kaulitz, těší mě.“ S upřímným nadšením mu podal ruku. Ten kluk se mu líbil.
„Těší mě, Bille.“
„Takže…“ Bill přemýšlel, jestli Rastu dříve nebo později jeho pokusy o udržení konverzace neomrzí. „Kdy se jdeš potápět?“
„Hned jak sem táta dorazí s veškerým vybavením,“ podíval se na potápěčské hodinky na zápěstí. „Myslím, že to bude brzy.“
„Ale není to trochu nebezpečné? Moře je dnes rozbouřené.“
Thomas se zasmál. „Neboj, jsme zvyklí na horší.“
„A, no, kam tohle všechno schováváš, když se potápíš?“ Pokračoval Bill a ukázal na blonďákovy dlouhé dredy.
„Mám dost velkou helmu na potápění,“ odpověděl tiše a dopil druhou colu.
V tu chvíli se prostorem rozezněla exotická melodie a Bill viděl, jak vytahuje mobilní telefon zřejmě z obrovské kapsy džínů. Z krátkého rozhovoru, který následoval, černovlásek pochopil, že chlapcův otec už na něj čeká na smluveném místě. Rasta zavěsil a nechal na pultě peníze za útratu. „Promiň, musím běžet.“
„Hej, počkej, tady jsou peníze nazpět!“ Upozornil ho černovlásek a zamával bankovkou ve vzduchu.
Chlapec jménem Thomas se na okamžik otočil, jakmile byl u dveří, a usmál se na něj. „Nech si to… Bille.“ A zmizel ve víru města.
Bill sevřel bankovku v ruce a podíval se na místo, kde Thomas ještě před chvílí seděl. Možná ho s trochou štěstí ještě uvidí.
Šel dát peníze do pokladny, neschopný přestat se usmívat jako idiot.
Doufal, že se v okolí bude potápět častěji.

***

Byly to tři dny, co Bill potkal chlapce jménem Thomas. Černovlásek po celé ty tři dny pošetile sledoval vchod do kavárny a chodník naproti v naději, že ho každou chvíli uvidí vejít. Zeptal by se ho, jak dopadlo potápění, projevoval by větší zájem, než ve skutečnosti projevoval, a pak se ho zeptal, jestli nemá chuť jít někam ven. Minimálně by si vyžádal jeho e-mail nebo číslo na mobil. Zkoušel také prohledat telefonní seznam, ale bylo tam nejméně deset Trumannů a žádný z nich nebyl Thomas. Možná stále žije se svým otcem, říkal si.

„Dobré ráno, Berte.“
Muž, který prodával v malém novinovém stánku, kterého Bill srdečně pozdravil, vzhlédl od novin, jež zrovna četl. „Ach, dobré ráno, Bille.“
„Dorazil už Brigitte?“
Muž zavrtěl hlavou. „Měl by dorazit za pár dní, ale neboj se, jeden ti schovám.“
Bill se usmál a poděkoval mu. Chodil do tohoto novinového stánku už skoro dva roky a byl asi jediný muž, který si kupoval čtrnáctideník pro ženy, jako byl Brigitte, ale Bert si na to zvykl.
„Špatné zprávy?“ Zeptal se poté, co viděl mužovo zamračení při čtení novin.
„No, jako každý den,“ odpověděl muž a pokrčil rameny. „Každý den se objeví někdo nový. Ale co se dá dělat, takový je život.“
Bill se usmál. „Jo.“ Věděl to až moc dobře. „No, každopádně díky, Berte, pro ten časopis se stavím, OK?“
„Pospěš si, jinak přijdeš pozdě do práce, a kdo se pak bude omlouvat Rosalii?“ Pokáral ho muž a Bill spěchal pryč, ani se nepodíval na titulní stranu městských novin, jak to obvykle dělával.
Přesto se podél jednoho z postranních sloupců objevila zpráva, která by ho jistě zajímala.
Bylo nalezeno tělo jednoho ze dvou potápěčů, kteří zmizeli před třemi dny.

***

Ještě téhož dne šel Bill klidně domů. Bylo slunečné zářijové odpoledne, a když kráčel po dlouhé příjezdové cestě, která ho dělila od jeho bytu, užíval si zvuku suchého listí, které mu křupalo pod podrážkami. V duchu si plánoval večer: nejspíš si dá oblíbenou pizzu a film, a bude sám roztažený na pohovce. Vlastně se moc nelitoval. Nikdy neměl moc štěstí na vztahy, jinak si nedokázal vysvětlit, proč ho všichni jeho kluci zčistajasna opustili. Nebo možná ano: prostě to byli kreténi.

Jakmile byl na dohled dveřím domu, vytáhl klíče. Byla to jedna z těch poměrně starých budov, ale rozhodně zachovalejší než všechny ostatní. Byty nebyly drahé a byly dostatečně velké. Nebo alespoň dost pro svobodného muže, jako byl on. Krátce pozdravil vrátnou a vyhnul se tomu, aby ho už po několikáté zastavila a zeptala se ho, jestli se nechce seznámit s její vnučkou, protože by z nich prý byl opravdu krásný pár.
Zatímco výtah stoupal pomalu do jeho patra, pohrával si s klíčenkou a snažil se vzpomenout, v kolik hodin zavírá půjčovna DVD. Přemýšlel také, jestli má ještě dost mléka, a v duchu si připomněl, že si musí udělat nákupní seznam.

Poslední tři dny se snažil zaměstnat, aby se zbavil pocitu zklamání. Ten chlapec se neukázal ani toho rána. Bill se nejprve cítil rozzuřený, pak zklamaný, a nakonec nesmírně hloupý za to, že očekával, že se vrátí, a taky proto, že byl naštvaný, když se tak nestalo. Musel v sobě mít něco, co lidi odpuzovalo, jinak nechápal, proč má v životě tolik smůly.

Povzdechl si a vyšel na chodbu. Chtěl si půjčit nějaký film, který by ho rozplakal, aby si zvedl náladu. Sledování cizích dramat – i když falešných – by ho určitě rozveselilo, protože doufal, že jeho situace by se nikdy nedostala do tak kritické úrovně – snad.
Když šel se skloněnou hlavou ke dveřím, do někoho vrazil.
„Ach, promiň, ne…“ vzhlédl a zjistil, že hledí do páru velmi známých hnědých očí.
Bill o krok ustoupil a nevědomky na něj ukázal ukazováčkem. „To jsi ty!“
Dredatý chlapec na něj bez zvláštního výrazu zíral, jako by ho nepoznal. Ale určitě musel, proč by jinak stál na patře, kde bydlel? Rozhodně nebyl jeho soused.
„Myslel jsem, tedy doufal jsem, že znovu přijdeš do kavárny, ale… jak jsi věděl, kde bydlím?“ Zmateně na něj zíral a nevěděl, co má dělat. Měl divný pocit a nebylo to poprvé, co se mu to stalo, Bill často cítil podivné věci a vždycky to dával za vinu svému slabému srdci.
Dredař se nepohnul ani o píď a zdálo se, že téměř nedýchá. Bill se začal cítit nesvůj, a pak se začal dusit.

O několik vteřin později, když si přiložil ruku k hrudi, si uvědomil, že se opravdu dusí. Bolest byla nesnesitelná a černovlásek se předklonil a svalil se na podlahu ve snaze nepanikařit. Nebo už možná panikařil, ale kvůli nesčetným emocím a pocitům, které prožíval, si to neuvědomil. Pokusil se vzpomenout si, co dělat v případě infarktu, jestli se vůbec dá něco dělat, ale nic ho nenapadalo. Zmohl se jen na to, aby se podíval na rastu a s bolestným výrazem ho prosil, aby mu pomohl. Chlapec na něj hleděl se stejným výrazem jako předtím a mramorová socha by v tu chvíli působila živěji než on.
Bill si uvědomil, že mu nepomůže.
A v tom okamžiku pochopil i něco jiného.
„Umírám.“
Ta myšlenka mu bleskově pronikla do mysli a vše se mu zdálo jasné. Nadešel jeho čas, protože srdce už nemohlo dál. Sesunul se na zem a doufal, že se nad ním někdo tam nahoře slituje a udělá to hned, pokud opravdu musí jít.
„Ne.“
Bill přimhouřil oči a cítil, jak bolest pomalu ustupuje. Zatím neviděl žádné bílé světlo, ale byl si jistý, že to přijde. Umíral, a místo, aby myslel na všechno, co ještě nestihl, cítil se spokojený.
„Ještě ne.“
Černovlásek se ušklíbl. Čí to byl hlas, který stále mluvil? Copak člověk nemohl prostě v klidu zemřít?
„Vstaň.“
Když hlas promluvil potřetí, uvědomil si, že ho na tváři tlačí něco studeného, a téměř okamžitě poznal, že je to podlaha na schodišti. Pomalu otevřel oči a uvědomil si, že je stále naživu. Do jeho zorného pole se dostaly bílé adidasky.
„Vstávej,“ zopakoval hlas a Bill konečně poznal, že je to hlas chlapce se zlatými dredy.
Pomalu vstal, cítil se trochu bolavý a stále ještě dost otřesený. Nikdy předtím infarkt neměl. Nějaké bolesti samozřejmě zažil, ale nikdy to nebylo tak zlé.
Chlapec na něj stále upřeně hleděl.

„Nech… nech mě být,“ vykoktal černovlásek a snažil se uniknout jeho očím, které, přestože byly hnědé, vypadaly jako led. Dopotácel se ke dveřím a snažil se je otevřít, což mu trvalo dvakrát déle než obvykle, protože se mu nekontrolovatelně třásly ruce. Možná měl jít do nemocnice, ale nechtělo se mu tam a nechtěl poslouchat diagnózy lékařů. Věděl, co mu je, a musel říct, že na člověka, který právě prodělal infarkt, se cítí dobře. Nechápal, co se s ním děje.

Chlapec s dredy ho beze slova následoval do bytu a posadil se na pohovku, jako by tu byl doma.
„Vypadni odsud!“
Zjevně ho ignoroval.
Bill si povzdechl a zavřel dveře, najednou se cítil tak unavený, jako by pracoval osmačtyřicet hodin v kuse. Nedokázal se s tím podivným chlapcem hádat a usoudil, že možná bude jednodušší si poslechnout, co má na srdci, a pak ho poslat pryč. Nebo možná potom odejde sám.
Otevřel okno v malém obývacím pokoji a posadil se do křesla čelem k němu.
„Co chceš?“ Zeptal se ho nejistě. Všechny pěkné myšlenky, které o tom chlapci měl, se rozplynuly, když viděl, že se mu před chvílí nesnažil ani trochu pomoct.
„Chceš zemřít,“ odpověděl ten druhý, aniž by změnil výraz.
Bill se mírně odtáhl a povytáhl obočí. „Cože?“
„Prvně na chodbě,“ řekl pomalu a jeho tón hlasu byl naprosto neutrální. „Chtěl jsi zemřít.“
„Nevzpomínám si, že bych si sám způsobil infarkt.“
„Ach ne,“ souhlasil a zkřivil jeden koutek úst do zlověstného úsměvu. „To jsem udělal já.“

Billovy oči se reflexivně rozšířily. Ne, že by byl opravdu v šoku, jen ho to podivné prohlášení překvapilo. Pozorně si prohlédl chlapcovy rysy. Vypadal úplně stejně jako v kavárně, a přesto byl úplně jiný. Možná měl dvojče? Zavrtěl hlavou, zahnal tu hloupou myšlenku a soustředil se na to, co řekl. Byl to on, kdo mu způsobil infarkt? A co byl zač, nějaký čaroděj Zla? Smrťák nebo něco takového? Čekal snad, že tomu uvěří?
„… myslím, že bys měl přestat pít tu ledovou colu po ránu. Zamrzá ti z toho mozek,“ poznamenal trochu rozčíleně.

Rasta naklonil hlavu mírně na stranu, aniž by mrkl. Nevypadal, že by ho ten vtip nějak naštval, vlastně se netvářil vůbec nijak. Jako by si to nepamatoval nebo mu to bylo jedno.
Bill po chvíli pochopil, že neví, na co naráží, a zabolelo ho to.
„… před třemi dny,“ vysvětlil v naději, že to pochopí, že si vzpomene. Naivně doufal, že se z něj stane zase ten milý, usměvavý chlapec, kterého poznal. „V kavárně.“
Nehnul ani brvou a upřeně na něj hleděl svýma ledovýma, zvědavýma očima. Bill se zachvěl, když viděl, že ho jakoby důkladně zkoumá. Jako by ho studoval zevnitř.
„… Nevadí,“ mávl rukou a předstíral, že to pro něj není důležité. „Každopádně chci říct, že není možné, abys mi způsobil infarkt, musel bys být nějaký čaroděj nebo…“ nechal tu větu otevřenou a slova se v prázdné místnosti lehce rozezněla.

„Ano.“
Bill se na něj se stále větším zmatkem v očích díval. „Ano, co?“
„To, na co myslíš, ano.“
„Uh, já si ale nic nemyslím… a jak vůbec víš, na co myslím?“ Bill si začal myslet, že je vážně narušený.
„Však víš.“ Mluvil stále stejným tónem, pokaždé se stejným výrazem.
„Vím co?“ Černovláska začaly ty hádanky, nebo co to bylo, rozčilovat. Nemohl prostě mluvit na rovinu?
„Víš, kdo jsem.“
„Jsi ten kluk, kterého jsem potkal před třemi dny v kavárně,“ odpověděl automaticky a naštvaně se na něj zadíval. OK, chtěl si hrát? Rozhodně ho nechtěl nechat snadno zvítězit.
Naklonil hlavu zase na druhou stranu, dělal to vždy jen nepatrně a s téměř nadlidskou grácií. Čistě mužským způsobem zkřížil nohy a jednu si položil na opačné koleno, čímž ještě více ukázal rozkrok svých obrovských džínů; pravým loktem se opřel o opěrku pohovky a ve velmi uvolněném gestu propletl svoje prsty.
„Možná potřebuješ další ukázku.“

Jen co to dořekl, Bill pocítil, jak ho přepadl další záchvat, který mu vyrazil dech a donutil ho zkroutit se více do sebe jako jeden z těch suchých listů, na které tak rád šlapal cestou domů. A kdyby měl popsat svůj život v té chvíli, přirovnal by ho právě k listu, křehkému a neschopnému bránit se větru, který ho sem a tam pohazuje. Krátký život, který často zůstává bez povšimnutí.
Přikývl a zaryl nehty do opěrky křesla, jak se v něm vzedmul vztek a frustrace, a po tváři mu sklouzla slza. Proč zrovna on? Proč se někdo takhle rád vysmíval jeho životu?
Rasta zamrkal, sledoval utrpení druhého chlapce a usoudil, že už toho bylo dost.
Bill se přestal svíjet bolestí a vyčerpaně se sesunul do křesla se zavřenýma očima a snažil se popadnout dech. Teď se cítil natolik špatně, že vážně uvažoval, že by měl jít do nemocnice. Byl tu jen jeden problém: nebyl si jistý, jestli má vůbec dost sil na to, aby se dokázal jen zvednout.

Chlapec s dlouhými dredy vstal, přešel k oknu, kde lehce odhrnul bílé krajkové záclony a nezaujatě vyhlédl ven. Když Bill znovu otevřel oči, zjistil, že stále stojí na místě, upřeně hledí kdovíkam do krajiny a paprsky zapadajícího slunce mu dodávají éterický nádech.
„Ty… ty, kdo sakra, jsi?“ Vyděšeně vykřikl. Bylo jasné, že tenhle kluk není Thomas ani jeho zlé dvojče.
„Víš, kdo jsem.“ Rasta se k němu znovu otočil a Bill v jeho očích spatřil zvláštní záři; něco nepochopitelného a znepokojivého. Nikdy mu nikdo nepřipadal méně lidský než on.
„Ty jsi…“ nedokončil větu. Možná proto, že si nebyl jistý nebo v sobě nedokázal najít dostatek odvahy. Nechtěl tomu uvěřit, ale nikdy neměl infarkt a od té doby, co se s tím klukem seznámil, to bylo už podruhé během necelé půl hodiny. Muselo to něco znamenat.
A ten zvláštní pocit, když ho viděl…

Bylo to všechno příliš složité a on se neodvážil vyslovit jedinou odpověď – jakkoli bizardní a znepokojivou – která ho napadla.
„Ano,“ rasta lehce přikývl – nejspíše to bylo přikývnutí, nebo se to Billovi možná jen zdálo.
Složil hlavu do dlaní a předklonil se. Stále opakoval „ano“, jako by věděl, co se Billovi honí hlavou. Bylo to absurdní!
„Ne… to jsou kecy. Nemůžeš být…“ chvíli přemýšlel o svých myšlenkách. „… Nemůžeš.“
„Ano.“
„Přestaň, sakra, říkat ano!“ Odsekl a vztekle k němu vzhlédl.
Rasta se poněkud posměšně ušklíbl, ale nic víc neřekl.

Bill se postavil na roztřesené nohy a unaveně se dovlekl do kuchyně. Naplnil sklenici ledovou vodou, kterou měl v lednici, a hned ji celou vypil. Snažil se alespoň trochu si pročistit hlavu.
Když se vrátil do obývacího pokoje, bláhově doufal, že jeho nevítaný host odešel, ale rasta tam stále byl a seděl uvelebený v křesle.
„Můžeš mi říct, co ode mě chceš?“ Zamumlal unaveně, jakmile se svalil na gauč.
„Tvůj život.“
„… Tak proč… proč sis ho ještě nevzal?“ skřehotal a snažil se nepanikařit. Nedokázal úplně pochopit jeho slova, ale to neměnilo nic na tom, že ho děsila. Kdyby chtěl, mohl si s ním třeba jen hrát.
„Protože pro tebe mám nabídku.“ Rasta se narovnal a tvářil se vážněji než předtím. „Budeš mým průvodcem mezi živými a já ti dám ještě trochu času.“
Bill polkl: „Co když odmítnu…?“
Chlapec s dredy zvedl ruku dlaní vzhůru a prsty měl ohnuté do pařátu. Lehce je přivřel a Bill ucítil bolest na hrudi, jako by držel jeho srdce a mohl mu ho kdykoli vyrvat z těla.

„O-ok,“ vydechl. Zjistil, že nemá na výběr a sledoval, jak uvolňuje prsty. Bolest zmizela. „Jak dlouho?“
„Tak dlouho, jak bude potřeba. Tak se postarej, abys mě nenudil, jestli chceš žít,“ ušklíbl se a Billovi přeběhl mráz po zádech. Ať už byl skutečně tím, za koho se vydával, nebo ne, rozhodně byl nebezpečný.
„Dobře,“ nezbylo mu než souhlasit. Zíral na toho kluka a čekal, že cokoli udělá, třeba odejde, ale on zůstal na místě.

„Uh, no… teď, když jsme uzavřeli dohodu, můžeš… odejít…?“ Řekl váhavě.
„Jsi můj průvodce, zůstávám tady.“
„Cože?“
„Že zůstávám tady,“ zopakoval s úsměvem a Bill pochopil, že ho k odchodu nepřiměje.

Vstal, stále více omráčený tím absurdním sledem událostí, a pokynul mu, aby ho následoval. Naštěstí měl malý pokoj pro hosty. Alespoň nemuseli spát spolu.
Chlapec ho poslušně následoval a kráčel poněkud strnulým a podivným způsobem, jako by nevěděl, jak se to dělá, nebo to dělal poprvé v životě. Bill to přidal na seznam zvláštností.

„Uhm, takže ty jsi prostě…“ zamumlal a otočil se k němu zády, když ho vedl krátkou chodbou, která je dělila od pokojů.
Přikývl a uvědomil si, že ho černovlásek nevidí. „Jen to řekni.“
Bill se zastavil a otočil se na něj.
Zachvěl se.
„… Smrt.“

autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)