autor: °GinevrA°
Before you slip into unconsciousness
I’d like to have another kiss
Another flashing chance at bliss
Another kiss, another kiss
Předtím, než upadneš do bezvědomí
Rád bych dostal další polibek,
další blýskavou šanci na blaho
Další polibek, další polibek
The Doors – The Crystal ship
Bill ležel na posteli na boku zády k Tomovi. Když se Tom přiblížil, všiml si, že má v uších sluchátka a v rukou walkman přitisknutý k hrudi. Měl zavřené oči, ale byl si jistý, že nespí.
Odhrnul mu vlasy z obličeje a Bill si lehce povzdechl. „Co posloucháš?“ Zeptal se ho.
Bill vytáhl sluchátko a podal ho Tomovi, který si ho strčil do ucha a okamžitě uslyšel známou melodii zpívanou krásným ženským hlasem, jemným a křehkým.
Byl to hlas jejich matky, která zpívala Hey Jude, píseň skupiny, kterou milovala. Tato píseň se nesla jejich domem často, stejně jako mnoho dalších písní, které měla ráda. Ta hudba je spojovala, ukolébávala je ve vzpomínkách a matčin klidný hlas jim vždy dodával pocit bezpečí.
Byly to několik let staré nahrávky, které vznikly jen s jejím hlasem a otcovou kytarou nebo klavírem. Když byla dvojčata malá, často usínala při poslechu těch nahrávek, zejména když byli rodiče pryč a nemohli jim je zpívat.
Už to bylo příliš dlouho, co se měli vrátit domů, ale oni se nevrátili. Billovi začínalo chybět, že někdo z nich nepřijde do jejich pokoje, aby je uložil nebo se jen ujistil, že klidně spí.
Cítil, jak ho zezadu objímají Tomovy paže, a trochu se uvolnil. Když mu dělal společnost Tom, byly všechny tyhle myšlenky méně temné.
Mlčky poslouchali tak dlouho, až si Bill myslel, že Tom usnul. Pomalu se otočil na druhý bok a viděl, že Tom nespí, ale že mu ze zavřených očí kanou tiché slzy, které mu Bill začal hned stírat z tváří svými prsty.
„Tomi…“ zašeptal a jemně ho pohladil po tváři.
„Ne, to nic není… to jen…“ snažil se říct. Hlas se mu netřásl, ani nevzlykal. Bylo to jen trochu slabé a nezřetelné. „Chybí mi…“
Bill se na něj něžně usmál, i když v jeho očích se zračila melancholie. „Taky mi chybí…“ řekl. Když se k němu přitulil a vtiskl se do Tomovy náruče, na chvíli se zamyslel nad tím, jaké má štěstí, že má svou dokonalou druhou polovičku stále u sebe. Když byli spolu, byli úplní, a když byli spolu, nic mu nechybělo. „Kde myslíš, že teď jsou?“ Zeptal se tiše, hlas mu tlumilo teplé tričko dvojčete, ke kterému se přitiskl.
Nikdy nevěřili v peklo a nebe, nikdy v nic nevěřili, ani neprolévali zbytečné slzy, když smrt navštívila někoho, koho znali, ale teď, když se k ní přiblížili tak blízko a vzala jim jediné „milované“, Bill se přistihl, že si z nějakého nevysvětlitelného důvodu klade otázky, které by ho v životě nenapadly.
„Nevím…“ odpověděl mu upřímně Tom. „Ale teď na to nemysli…“ Jeho hlas byl pevný a uklidňující, aby mu připomněl, že je tu vždy pro něj a připraven ho kdykoli podpořit.
„Tome…“ zasmál se Bill tiše a lehce se otřel o jeho krk. „Dej mi pusu, prosím…“
A Tom se nenechal dvakrát přemlouvat, ignoroval to „prosím“, které pro něj bylo čistě abstraktní. Pro Billa by udělal cokoli a ještě víc, jen kdyby to nebylo doprovázeno žádnou prosbou…
A jelikož nebyla vyřčena další prosba, z jednoho polibku se brzy staly dva, pak tři, čtyři a další, násobily se, až je přestali počítat a splynuli v něco, co nejlépe reprezentovalo to, co je drželo pohromadě a posilovalo. Ještě jednou…
Jednou věcí jsme si byli jistí. Určitě bychom tomu přišli na kloub.
Máma s tátou věděli, že i bez nich budeme dál pokračovat sami a nic jiného nebudeme potřebovat. Věděli, že nás nechávají v bezpečných rukách, v rukách toho druhého, a že naše bezpečí je víc než cokoliv jiného.
Protože bez Billa bych neměl žádný jiný důvod žít.
Je to víc než jen pravděpodobnost, je to dobře podložená jistota v mé mysli, snad jediná konkrétní myšlenka, které věřím každý den svého života.
Potřebuju ho vidět každý den a mít ho neustále na očích. Protože právě díky němu se zdá, že ztráta dvou nejdůležitějších lidí v našem životě není tak tragická, jak by měla být.
Někdy mám pocit, že naše životy byly naprogramovány s jediným cílem – dělat se navzájem šťastným.
Protože on mě šťastným dělá a já dělám všechno pro to, aby byl šťastný i on.
A pokud je Bill smutný, pokud pláče nebo pokud trpí… pak jsem selhal.
***
Na dny svého pobytu v Las Vegas si rezervovali apartmá The H v hotelu Mandalay Bay.
Jakmile vstoupili dovnitř, Bill upustil tašku a zakryl si ústa nad bohatstvím, které našli v tomto luxusním mini bytě s obrovskými okny v obývacím pokoji s výhledem na město.
Ačkoliv to byl jen hotelový pokoj, který se s přepychem jejich prázdninových domů nedal srovnávat, byli překvapeni, že v jednom pokoji našli tolik luxusu, protože v hotelu nikdy předtím ještě nebyli.
Jejich pobyty mimo domov se obvykle odehrávaly v roztroušených rodinných rezidencích mezi Maledivami a Austrálií a hotelové pokoje jim vždycky připadaly asi o polovinu menší než jejich koupelna a s jedinou postelí jako nábytkem.
Bill začal pobíhat z jedné strany místnosti o rozloze 156 metrů čtverečních na druhou a křičel na všechno, co viděl, zatímco Tom zůstal uprostřed místnosti s taškou na podlaze a sepnutýma rukama vzhůru, s hlavou obrácenou ke stropu, jako by měl vidění.
„Tomeeeeeee! Podívej!“ Vykřikl Bill z ložnice, kde byla v lesklé černé stěně naproti posteli zabudovaná obří plazmová televize a velké otevřené okno vedlo do vířivky v obrovské koupelně. „Waau, ve vaně je dokonce televize! Jako doma!“
Bill neslyšel, jak přichází, tak vyšel z koupelny a vykřikl hrůzou a rozkoší, když se Tom vynořil zpoza zdi, hodil ho na postel, kousal ho a líbal všude, kam jen jeho ústa dosáhla.
Postel, na které skončili, byla sice ustlaná se zcela novým a vydezinfikovaným povlečením – jak si výslovně přáli – ale do večera je nejspíš budou muset nechat opět vyměnit a muži, o které se budou muset postarat, jistě počkají…
Koneckonců, nikdo na smrt zase tak moc nespěchá.
Celkově byl první kontakt s Las Vegas více než vzrušující, město bylo přesně takové, jaké ho očekávali, samá světla, zábava a hry. Nesmírně velké a plné všeho, co si kdy dokázali představit. Nečekali, že je město dokáže takhle strhnout, obvykle byli zvyklí na kultivovanost a klid, ale přesto se nechali přemoci touhou po zábavě, kterou herny v Las Vegas nabízely, přeci jen jim bylo pouhých osmnáct a půl.
Věděli, že Kobra bude tu noc bydlet v Mandalay Bay, což byl také důvod, proč teď seděli u malého stolku před bistrem a popíjeli kávu oblečeni do motorkářského oblečení, které ladilo s červenou barvou motorky zaparkované nedaleko od nich. Červená barva na Billovi ten večer převládala, od koženého oblečení, které mu přiléhalo k tělu jako druhá kůže, až po jasně červený make – up kolem očí.
Jeho stráže měli do hotelu dorazit dřív než on, ale oni jim to nehodlali dovolit.
Přímo před nimi projela po silnici dvě černá auta s tmavými skly.
„To jsou oni?“ Zeptal se Bill a blýskl modrýma očima po autech.
Tom přikývl, dopil kávu, oba se zvedli ze židlí a přešli k zářivě červené Hondě, na kterou Tom nasedl.
Bill vytáhl ze sedadla dva zbrusu nové samopaly, které si zastrčil do kombinézy na prsa, a pak si sedl za Toma a objal ho, i když ještě nenastartoval.
Nikdo z přítomných si nevšiml, co vytáhl ze sedadla motorky, protože všichni byli až příliš zaneprázdněni užíváním si města, než aby se zajímali o dva mladé motorkáře, ale Bill to udělal tak nenápadně, že by si toho stejně nikdo nevšiml.
Chvíli sledovali oba vozy, aniž by na sebe strhli jakoukoli pozornost, až dojeli ke vjezdu do tunelu.
Tom zajel s motorkou přímo mezi obě auta, která teď jela stejnou rychlostí jako oni. Bill vytáhl z bundy dva samopaly a krátce vystřelil na oba vozy, přičemž roztáhl ruce, ale jak očekával, byly pancéřované, a tak alespoň upoutal pozornost těch mužů.
Uspokojilo ho, když viděl, jak stahují okénka, a vystřelil na muže, kteří se takto odhalili dřív, než stačili vytáhnout zbraně. Tom projel kolem aut rychleji, a ta se zařadila za sebe.
Pokračovali velkou rychlostí tunelem, dokud nedojeli ke kolonádě, která se dělila na dva směry. Tom proklouzl mezi auty před sebou a zamířil přímo na kolonádu a ujistil se, že ho černá auta následují. Když byli dostatečně blízko sloupů, motorka nebezpečně zatočila a obratně se jim vyhnula, ale jedno z aut do nich nakonec narazilo, protože nestihlo včas zabrzdit.
Druhé auto dostalo smyk, narazilo do jednoho z projíždějících aut, ale bez větší škody, takže se znovu vrhlo na pronásledování motorky, která pokračovala na druhou stranu sloupů.
Tom pokračoval ještě kousek, pak se podíval na sloupky, které ho dělily od druhé silnice, a počkal na vhodný okamžik, aby mezi nimi projel, což se mu navzdory vysoké rychlosti podařilo, a ocitl se před autem.
Bill se otočil, ale takhle střílet nemohl, a tak se nohama zahákl kolem pasu svého dvojčete a zaklonil se, zády rovnoběžně s cestou a pohledem vzhůru nohama. Natáhl ruce se samopaly a po chvíli, co auto pozoroval, vystřelil na tři přesné body na okně auta. To se roztříštilo, což mu umožnilo zastřelit řidiče a další lidi sedící ve vozidle, a poté vystřelil na kola, aby auto zastavil a nezpůsobil další nehody.
Nechtěl do toho incidentu zatahovat další lidi, kteří projížděli okolo, jako by jimi střelba už tak dost neotřásla.
Bill se znovu posadil na sedadlo a pevně se přitiskl k Tomovi, který pokračoval dál tunelem, a oba vykřikli radostí.
***
Bill vykřikl a vzrušeně zatleskal, když kostky, které právě hodil, daly kombinaci, kterou si vybral jako vítěznou, čímž získal další sloupec do své velké sbírky, kterou již vyhrál.
Než se pustili do práce, dopřáli si trochu zábavy v hotelovém kasinu, a to díky padělaným dokladům, které potvrzovaly, že jim je jednadvacet let, což ve skutečnosti nebylo.
Zdálo se, že všichni, kdo seděli u stolu, už měli dost toho, jaké ti dva mladíci měli štěstí. Všichni kromě bohaté, urostlé Španělky sedící vedle Toma.
„Mladí muži, jestli budete takhle dál pokračovat, vyprázdníte kasino!“ Řekla ve svém jazyce a hlasitě se zasmála.
„Ale ne, to je jen štěstí začátečníka.“ Tom mluvil stejným jazykem, zatímco Bill míchal kostky pro novou sázku. Natáhl pěst s kostkami k Tomovi, který si ji přiložil k ústům, políbil klouby a jemně ji pohladil palcem, než Bill hodil kostky na stůl jako jejich malý rituál, který do té doby fungoval víc než dobře.
Ani tentokrát tento rituál neselhal, jelikož kostky opět přinesly vítěznou kombinaci.
„Tohle začíná být nuda…“ řekl Bill trochu znuděně. V tom kasinu vyhráli prakticky všechno a peníze ani nepotřebovali, ani by je pravděpodobně nevybrali. Cítil, že Tomovy rty jemně spočinuly na jeho spánku. „Myslím, že jsem našel něco zábavnějšího, než vyhrávat v kostkách,“ řekl Tom poté, co mu dal malý polibek.
Bill namířil pohled do stejného místa, kam se díval Tom. Velká noc oficiálně začala.
***
„Ne…“ Bill zavrtěl hlavou, aby potvrdil svá slova. „To neudělám.“
Tom protočil očima. „Bille, prosím. Řekl jsi, že to uděláš, tak s tím zase nezačínej…“
Bill se ještě jednou podíval na těla, která tu ležela v bezvědomí, ale necítil nic víc než odpor. Věděl, že to musí udělat, protože neměl na vybranou, ale teď, když tam byl, s těmi těly před sebou a všechno bylo tak skutečné, že už nemohl couvnout, přál si, aby to nikdy udělat nemusel.
„Tome…“ začal podrážděně, „vždyť já nenosím ani svoje oblečení vícekrát než jednou, protože se mi to hnusí, myslíš, že teď si jen tak obléknu cizí?!“
„Na spaní nosíš moje trička a někdy je nosíš i dvakrát. Takže bys teď mohl projevit trochu snahy, nemyslíš?“ Řekl podrážděně Tom, který už začal svlékat jednoho z číšníků.
Celý problém této řecké tragédie, která se už několik minut odehrávala, spočíval v tom, že aby se dostali do kanceláří kasina, museli se vydávat za obyčejné zaměstnance, a to znamenalo převléknout se do číšnických uniforem, aby mohli nepozorovaně proniknout dovnitř, ale Billova chronická posedlost mikroby a maniakální čistotou, mnohem horší než bratrova, byla hlavní překážkou, s níž bojovali od chvíle, kdy nešťastné číšníky omráčili.
Krátce před tím Bill plynule a tiše vklouzl do jedné z opuštěných chodeb vedoucích do skladu, vyzbrojen chloroformem a hadrem, jímž omráčil dva číšníky, kteří pokojně procházeli kolem.
„Ale s tebou je to jiné, Tome…“ ospravedlňoval se téměř dětinsky. Jeho bludy mohly odhalit stránky jeho povahy, které si sám neuvědomoval.
„Poslouchej,“ vyhrkl Tom a podal mu šaty mladého číšníka, kterého před chvílí svlékl. „Vezmi si tyhle, jsou těsnější, a udělej mi radost.“
Pod dojmem Tomova přísného tónu hlasu se Bill zmohl jen na to, že vzal mezi prsty šaty, které mu podal, a oblékl si je. V případě potřeby i se zavřenýma očima.
Jakmile se jim to podařilo, byli oba oblečeni do poměrně elegantního černého obleku, až na bílou košili, která jim vykukovala ze saténové vesty. Bill děkoval svým šťastným hvězdám, že si do batohu sbalil další nové oblečení. Takhle by se před jejich cílem nikdy neukázal.
Nerušeně procházeli chodbami vedoucími do hotelových kanceláří, dokud nenarazili na dveře, kde bylo bezpečnostní upozornění.
Tom mu pokynul, aby byl zticha, přiložil si prst na rty a naklonil se ke dveřím, aby slyšel, kdo je uvnitř. Bill udělal totéž. Společně poslouchali, ale ti uvnitř nemluvili jejich jazykem. „Rusové…“ odhadl Tom. „Myslím, že všichni zaměstnanci ochranky v hotelu jsou Rusové, takže jdi na to.“
„Proč já?“ Zeptal se Bill podrážděně. Poslední dobou měl pocit, že ho Tom nutí dělat ty nejnepříjemnější věci.
„Ty jsi ten, kdo to umí lépe s jazykem!“ Omlouval se. „A to v každém slova smyslu…“ dodal a mrkl na něj způsobem, který byl přinejmenším zahanbující.
Bill se na něj zamračeně podíval. „Tome… to měl být vtip?“ Zeptal se sarkasticky a povytáhl jedno obočí. „No, protože já jsem se asi zapomněl zasmát. Mám se smát? Ha Ha Ha. Šťastný?“
„No tak… nikdy jsem neměl rád ruštinu…“ snažil se ho přesvědčit tím, že mu sevřel boky v dlaních, aby s ním trochu pohnul, ale Bill zůstal strnulý a neohebný.
„Ne, neopovažuj se,“ řekl. „A nedotýkej se mě těma rukama, kdo ví, cos s nimi dělal… Už tak mám na sobě dost neznámých mikrobů, že z toho budu nejspíš zvracet.“
Zatímco Bill něco nervózně zamumlal a otevřel bezpečnostní dveře kasina, Tom se přistihl, jak přemýšlí o tom, jak moc Billa miluje, i když se chová jako rozmazlený kretén, kterým je. A taky se mu nelíbilo, že ho vidí trucovat kvůli „slizkému vtipu, který vůbec nebyl vtipný“, jak s oblibou říkal. S úsměvem ho následoval, když hned, co vstoupil do místnosti, rusky zvolal: „Pánové, rád bych vám něco sdělil,“ což upoutalo pozornost všech přítomných mužů.
***
Muž se se spokojeným úsměvem podíval na malou obrazovku svého počítače a pozorně sledoval oba chlapce, zatímco se ho zmocňovala zvláštní euforie a rostoucí pocit obdivu.
Nakonec to přeci jen dokázali. Čas zúčtování byl tady a on by si ho za nic na světě nenechal ujít.
***
Bill se ocitl před bezpečnostními dveřmi, které vedly do místnosti, kde měl být jejich cíl, ale nejprve museli zlikvidovat ochranku, která hlídala chodbu. Když se chlapec objevil v záběru kamery, Tom čekal na přikývnutí, aby mohl jednat. Viděl, jak Bill zadává kód potřebný k otevření těžkých bezpečnostních dveří, pak se otočil a zvedl palec směrem ke kameře.
Těsně předtím, než se dveře otevřely, si Bill nasadil tmavé brýle a všechna světla zhasla.
Když vstoupil do zcela potemnělé chodby, zaslechl spoustu hovorů rozrušených strážných, kteří se snažili zjistit, co se stalo.
Bill vše viděl přes brýle, olízl si koutek rtů a vytáhl zbraň.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
