autor: °GinevrA°
Last one to die
Poslední, kdo zemře
Rancid – The last one to die
Těla mužů se mu přes brýle, které měl na očích, zdála nazelenalá, a viděl, že všichni mají ruce zastrčené v bundě, ve kterých pravděpodobně svírají zbraň připravenou k použití.
Vystřelil jedinou ránu směrem nahoru, aby to všichni slyšeli, pak se přikrčil. A skutečně všichni vytáhli zbraně a mávali s nimi kolem sebe, ale to bylo tak všechno, co mohli dělat, jelikož nic neviděli.
Bill je slyšel, jak se spolu baví rusky, zajímalo je, co se děje, a jestli se někdo dostal do chodby. Když namířili zbraně do prázdna, Bill nasadil na svou zbraň tlumič a vystřelil na jednoho z mužů, který jen zasténal.
Rus s chroptěním spadl na zem a rána, která jeho pád doprovázela, okamžitě upoutala pozornost ostatních, kteří se okamžitě rozrušili.
***
Tom byl mezitím stále na velitelském stanovišti kasina a ujišťoval se, že všechny záznamy s ním a Billem byly vymazány. Čas od času zkontroloval, zda je venku na chodbě, kterou Bill předtím vstoupil, klid, protože uvnitř, kde nebyly kamery, to zkontrolovat nemohl.
Zkontroloval, zda číšníci, svázaní a s roubíky v ústech, kteří byli v místnosti, nejeví známky života, a přemýšlel, jestli pět minut stačí Billovi na to, aby vyřídil všechny stráže. Začínal se nudit.
Prostě jen čekat a nic nedělat…
***
Světla se rozsvítila asi o minutu později, než Bill skončil, a on si uvědomil, že Tom přichází. Otevřel dveře, kterými přišel, a dvojče bylo přímo tam. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se a rozhlédl se kolem sebe.
„Samozřejmě,“ odpověděl Bill jednoduše a znovu zavřel dveře. „Nezachytila tě kamera, když jsi vstupoval?“
„Zastavil jsem ji,“ odpověděl Tom. „Na několik hodin jsem tam nastavil obraz prázdné chodby.“
„Myslíš na všechno…“ pochválil ho Bill bezstarostně a překročil bezvládné tělo následován svým dvojčetem.
„Je za těmi dveřmi,“ řekl Tom, když se blížil k bezpečnostním dveřím na konci krátké chodby. Bill se zastavil vedle něj.
„Oh, jo,“ souhlasil a zíral na něj.
„Je tam vzadu,“ opakoval Tom, jako by tomu nemohl uvěřit.
„Jo, Tome, je tam vzadu. To už jsi říkal.“
„Jo,“ souhlasil Tom.
Pravdou bylo, že po té celé době, a po tom všem, co se stalo, se to zdálo jako nějaký sen, když už konečně byli na konci své cesty. Zabíjeli lidi a cestovali přes oceán, jen aby splnili slib a pomstili svou smrt, a jak zjistili později, i smrt svých rodičů.
Stáli před těmi dveřmi, za nimiž mělo být spravedlnosti učiněno zadost. Přímo tam vzadu, za těmi dveřmi.
„Počkej,“ Bill zastavil Tomovu ruku, kterou chtěl otevřít dveře. K jejich otevření byl potřeba kód, který Bill znal, sdělil mu ho poslední strážný, než naposledy vydechl, a pak ho on sdělil Tomovi.
„Co?“ zeptal se.
„Podle tebe…“ začal vážně. „Jsem necitlivý?“
Tom se zatvářil překvapeně. „Cože?“ Zeptal se znovu.
Bill protočil očima. „Myslím tím… podívej,“ řekl a ukázal na chodbu posetou těly.“ Který člověk se srdcem a duší by tohle udělal?“
Tom vypadal šokovaně jeho náhlou krizí identity. Také proto, že mu takové otázky položil už dřív, protože ve škole jeden z jejich učitelů usoudil, že Bill je „chladný a racionální“, když ho pozoroval při výslechu, a Bill se potom všech ptal, zda je pravda, že vypadá „chladně a racionálně“, a byl opravdu upřímně v šoku, když se setkal s kladnými odpověďmi. Někdy měl Bill pocit, že jen Tom dokáže vidět, jak dokáže být milý a citlivý. Možná to bylo proto, že cítil něco opravdu intenzivního a mohl se bez výhrad oddávat svým emocím, jen když byl s ním.
Ve skutečnosti Bill bral vždycky na lehkou váhu všechny ty temné myšlenky lidí kolem něj, nikdy se nepozastavil nad tím, jak chladný dokáže ve skutečnosti být, když čelí situacím, na které by ostatní možná reagovali přehnaně. Všechno přičítal extrémnímu sebeovládání a disciplíně, díky které se s Tomem naučili vše dokonale zvládat, jen celá tahle situace ho přivedla zpět k přehodnocení sebe sama. To bylo vše.
„Ne.“ Řekl Tom jednoduše a pevně. „Ne, to ne, Bille, nevěděl jsem, že o tom stále přemýšlíš…“ řekl tiše a Bill sklopil pohled a roztomile pokrčil rameny. „Ale myslíš, že o tom musíš mluvit právě teď?“
Bill si nespokojeně odfrknul. „Já vím… zapomenu na to hned, jakmile projdu těmi dveřmi…“ zamyslel se a atmosféra zastřené melancholie, kterou tento krátký rozhovor vytvořil, se najednou rozplynula. Rozhodně to nebylo nejvhodnější místo a situace pro existenciální krizi… Popřemýšlí o tom později… možná.
„OK, teď ty dveře otevřu,“ upozornil ho Tom.
„OK.“
Když Tom vyťukal kód a odemkl bezpečnostní dveře, zhluboka vydechl, místnost za nimi byla velká a slabě osvětlená. Bill natáhl ruku, chytil Tomovu a stiskl ji, zatímco pomalu vcházeli do pološera.
Když si dobře prohlédli osobu sedící za elegantním ocelovým stolem, byli poněkud překvapení z toho, co viděli. Čekali by jakéhokoli člověka, ale ne mladého muže s dlouhými vlnitými vlasy a tváří s ostrými a tenkými rysy, obdařenou zvláštním půvabem, který doplňovaly oči té zvláštní zelené barvy, ve které byly odlesky šedé, jež si Bill s obdivem a pozorností prohlížel. Bill, který neměl vousy a kníry zrovna v lásce, musel uznat, že strniště na mužově tváři mu jen přidalo na kráse.
„Prosím,“ řekl vysokým, chraplavým hlasem.
Oba si vyměnili zvláštní pohled a trochu váhavě se posadili na dvě židle před stolem.
„Já jsem Kobra. Předpokládám, že mě znáte pod touhle přezdívkou,“ představil se srdečně a natáhl k nim ruku, které se dvojčata neodvážila dotknout. Poté ji stáhl zpět a sevřel rty v bledém výrazu porozumění. „Víte,“ začal konverzačním tónem. „Jsem opravdu rád, že jste tady přede mnou. Vážně!“ Ujistil je, když viděl, jak se oba chlapci při jeho slovech podivně zatvářili. Možná udiveně, možná trochu nedůvěřivě.
„Ty nás znáš?“ Zeptal se trochu váhavě Tom. „Věděl jsi, že přijdeme?“
„Samozřejmě,“ odpověděl tiše, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
„Byl jsi to ty, kdo poslal ty muže, aby nás zabili? Věděl jsi, že nejsme mrtví?“ Tom se znovu zeptal a nechápal, jak může ten muž tak klidně odpovídat.
„Myslíš si, že neznám ten trik s hranou smrtí?“ Dvojčata se na sebe chvíli dívala a nic neříkala. „Chtěl jsem vás živé a taky jsem vás na živu nechal. Ujistil jsem se, že se nikdo v nemocnici nebude ptát, proč si nechali dvě mrtvá těla na pozorování, a když jste se probudili, čekal jsem, až se vrátíte sem ke mně, a užíval si každý krůček vaší cesty…“
„Věděl jsi… co děláme?“ zeptal se Tom podezřívavě, a ten, kterého znal jako Kobru, se usmál.
„Dovolil jsem, aby se to stalo,“ odpověděl. „Mohl jsem vás kdykoli zabít, mohl jsem to udělat, když jste byli v nemocnici, nebo vás tam ani neposlat… Ale tak bych nedostal to, co chci.“
Bill zvedl obočí. „A to?“
„Mít vás tady před sebou. Mít vás u sebe.“ Muž si všiml zmatku ve tvářích dvou mladíků, kteří seděli naproti němu, a pospíšil si s vysvětlením. „Víte, dva chlapci vašeho talentu nemohli přijít nazmar. Vaši rodiče byli moji nejlepší lidi, ale bohužel si zvolili špatnou cestu, a to jsou věci, které nemohu nechat jen tak…“
„Jakou cestu?“ Zeptal se Bill téměř rozzuřeně. Pouhá zmínka o jejich rodičích ho rozechvěla zlostí.
„Řekněme, že… ode mě chtěli odejít. Po tom všem, co jsem pro ně udělal… a oni to chtěli udělat pro vás, abyste mohli žít v klidu, bez obav, že byste se mohli dozvědět příliš mnoho, a bez hrozby smrti, která číhala neustále za rohem…“ usmál se, když viděl téměř udivené tváře dvojčat. „Samozřejmě, ušlechtilý záměr. Nikdy mi to neznělo jako nevděk… možná jako zrada… nebo jen jako fakt, že ti, kdo se mnou pracují, nemohou opustit rodinu. To je pravidlo.“
„Kvůli tomu jsi je zabil?“ Zeptal se Tom a polkl. Muž téměř pobaveně zavrtěl hlavou.
„Oh ne,“ odpověděl. „Já je nezabil. Chtěl jsem vás unést a vydírat je, chtěl jsem je takhle přesvědčit o tom, že opustit rodinu možná není tak dobrý nápad…“ vysvětlil. „Ale bohužel se rozhodli ukončit celou záležitost sebevraždou.“ Oběma chlapcům se zablesklo před očima. „Samozřejmě, když byli ti dva mrtví, nemělo smysl vás dva používat k vydírání a chtěl jsem vás nechat na svobodě… ale zemřeli jste, nebo alespoň pro ty ostatní. Tak jsem prostě čekal, a teď jsme tady.“
„Jo,“ souhlasil Bill. „Jediný, kdo tu ještě nezemřel, jsi ty. Chtěl jsi vidět, kam až můžeme zajít, tak jsme tady.“
Kobra zklamaně zavrtěl hlavou, jako by právě slyšel sprosté slovo. „Jak moc násilí a zloby je ve tvém hlase…“ řekl téměř ironicky. „Hněv kvůli něčemu, za co vůbec nemůžu… Vlastně,“ muž změnil téma. „jsem vám chtěl učinit návrh.“
Oba zvedli obočí a vyzvali ho tak, aby pokračoval.
„Chci, abyste pro mě pracovali.“
„Na to rovnou zapomeň.“ Pohotově odpověděl Tom a Bill pevně přikývl.
„Nedělejme žádná unáhlená rozhodnutí, OK?“ Varoval je muž.
Bill mírně zaklonil hlavu a zachoval si neproniknutelný výraz a Kobra se soustředil, jen na něj. „Musím říct, Bille… jsi opravdu takový, jak mi o tobě vyprávěla tvoje matka.“ Pochválil ho muž. „Dokonalý, je to opravdu neuvěřitelné.“
Bill se okamžitě cítil nesvůj a neznatelně se posunul na židli.
„Jste dva úžasní kluci, o tom není pochyb,“ řekl a podíval se na oba dva. „Ty, na druhou stranu,“ řekl k Tomovi, „máš jistý šermířský talent, z toho, co mi o tobě řekli. Na druhou stranu, Bill nemá moc rád zbraně… pokud se nepletu.“ Tváří v tvář této chvále zůstali oba dva neteční. Netušili, že o nich matka s někým mluví nebo že mají tak důvěrný vztah, aby o nich někdo všechno věděl.“
„Také si umíte dokonale poradit s technikou a elektronikou, pokud jsem mohl vidět… jste nezbytnou součástí, kterou chci mít. Přál bych si, abyste o mém návrhu opravdu přemýšleli.“
„O co by mělo jít?“ Zeptal se Tom. „Co bychom pro tebe měli dělat?“
„To je dobrá otázka,“ lehce se na oba chlapce usmál. „Je spravedlivé, abyste to věděli, i když… myslel jsem, že jste to pochopili. Každopádně, jediné, co dělám, je, že sloužím každému, kdo si u mě objedná zabijáky, kteří sejmou z cesty každého, koho potřebují. To je vše.“
„A tohle dělali naši rodiče?“ Zeptal se Bill.
„Oh ano,“ potvrdil muž. „Nevěděli, co znamená „selhat“, nechtěl jsem o ně za žádnou cenu přijít…“ dodal. „Byla by škoda, kdybyste moji nabídku nepřijali. Také proto, že… nemohu nechat žádné svědky, takže pokud odmítnete…“ a jeho výraz byl výmluvnější než slova.
Zatímco Kobra mluvil, Bill si pomalým, ale nepostřehnutelným pohybem zasunul ruku do bundy, aby chytil zbraň, kterou si přinesl s sebou. Doufal, že to gesto bude tomu muži skryté za deskou stolu, ale než stačil cokoliv udělat, ucítil, jak se mu kůže na pravém rameni otevřela jako máslo pod ostrou čepelí *jianu, který muž pravděpodobně vytáhl ze stolu. Vtíravá bolest vyrazila Billovi dech a Tom využil příležitosti, aby chytil Kobru za ruku a otočil zbraň směrem k němu, ale odpor druhého muže způsobil, že ztratil stisk. Oba vstali, zatímco Bill lapal po dechu a ruku si tiskl k bundě, pod kterou byla rána, jež začala silně krvácet.
Muž se mezitím otočil k Tomovi a namířil svou zbraň dolů směrem na druhý konec místnosti. „Tome, nehraj si na hrdinu a poslouchej mě.“
„Poslouchat co? Myslím, že už jsem toho slyšel dost…“
„Říkal jsem, abyste o tom přemýšleli,“ snažil se ho přesvědčit. „Můžeme to taky udělat tak, že vám dám den, abyste o tom mohli přemýšlet, pak se vrátíte a celou záležitost uzavřeme, ať už se rozhodnete jakkoli,“ navrhl Tomovi, který se přistihl, že o tom chvíli přemýšlel, nebo ho ten návrh možná jen překvapil, ale pak nesouhlasně zavrtěl hlavou. „My názor nezměníme,“ řekl. „Ukončeme to teď.“
„Dobře.“ Souhlasil Kobra a zvedl další meč připevněný na stěně, který sloužil jako dekorace. „Tak si to rozdáme na férovku,“ řekl a hodil mu ho.
Bill na druhé straně místnosti strhl klopu bílé košile, kterou měl na sobě, a sundal si bundu, jež zakrývala tu spoušť. Omotal si látku kolem rány jako obvaz a utáhl ji zuby.
Pokusil se vstát, ale kvůli zranění nemohl hýbat rukou, a tak nedokázal vytáhnout zbraň a namířit ji na muže, jenž se snažil Toma zezadu zasáhnout. Zraněnou rukou měl vystřelit, ale nepodařilo se mu to a frustrovaně zavrčel. Stejně to nechtěl udělat, rozhodně neplánoval toho muže střelit do zad. Odhodil zbraň na zem a přistoupil k oběma.
Kobra Toma odzbrojil mečem a chlapec byl překvapený a přemýšlel, jak se dál bránit.
„Do prdele…“ zaklel a přikrčil se, aby mu ten muž neusekl hlavu, ale při ústupu zakopl o židli a ztratil rovnováhu.
Zdálo se, že Kobra zavrtěl hlavou, když zvedl čepel nad sebe a chystal se udeřit, ale Bill zasáhl právě včas, aby zablokoval jeho jian, kterým se ještě před chvílí bránil Tom, a sevřel ho holýma rukama na obou koncích, přestože to byla oboustranná čepel, a brzy mu začala po paži stékat krev z dlaně, kterou čepel svíral. Přitlačil meč k zemi a bojoval s bolestí v rameni, aby donutil muže meč pustit, ale ten odolával lépe, než si myslel.
„Bille, přestaň,“ nařídil mu Kobra, ale ten zavrtěla hlavou. Uviděl Toma, který mezitím vstal a mířil na muže pistolí.
„Tome!“ Vykřikl na něj, jako by ho chtěl zastavit, a Tom, trochu zaskočený sklonil zbraň.
„Co?“ Řekl, ale uposlechl bratrovu žádost a otočil se směrem k muži. Kobra se otočil k Tomovi a přiblížil se k němu, přestože na něj chlapec znovu zamířil zbraní.
„Stůj, nebo…“
Tomův hlas umlkl, když se Kobra dotkl nervu na jeho krku a nechal tak bezvládné Tomovo tělo dopadnout na zem. Bylo úžasné, jak člověk dokáže ovládat tělo druhého pouhým dotykem na správných místech.
Bill se na muže podíval rozšířenýma očima.
„Nezabil jsem ho,“ ujistil ho.
„Já vím,“ odpověděl Bill. „Jen by mě zajímalo, proč jsi to neudělal.“
Muž se zamračil. „Chceš, abych to udělal?“ Zeptal se s nedůvěrou v hlase. Bill zavrtěl hlavou. „Ne, ale mohl jsi…“
„Už jednou jsem říkal, že vás nechci zabít, tak mě k tomu nenuťte, vážně, řekl ten druhý a znělo to skoro soucitně, jako by ho prosil, aby neměnil program v televizi. Nebylo to varování, ale prostá žádost.
Bill si povzdechl. „A my jsme ti řekli, že nechceme být součástí tvojí organizace, takže jestli mě chápeš, prosím, mohli bychom pokračovat v tom, co jsme začali, abych tě mohl zabít…“ Podíval se na vlastní zakrvácenou ruku a mávl s ní, aby z paže dostal přebytečnou krev.
Tentokrát to byl Kobra, kdo zavrtěl hlavou. „Tvůj bratr je mnohem impulzivnější a já doufal, že si o tom s tebou v klidu promluvím, ale zdá se, že ty jsi pro změnu ten tvrdohlavější…“ postěžoval si, odvrátil pohled a mávl jianem v ruce jako tužkou.
Bill si jen upravil vlasy čistou rukou, sledoval svůj odraz ve skle zrcadla, a ani se neobtěžoval se k němu otočit čelem. Šermíř by se nikdy nedopustil žádných nepřístojností a nikdy by nezaútočil zezadu. „O čem tady chceš mluvit? Nikdy nebudeme sloužit někomu, kdo zničil naši rodinu, zkus nás pochopit…“
Bylo zvláštní, jak se poté, co se vzájemně pokusili zabít, ocitli v klidném rozhovoru a diskutovali o rozhodnutích, která by stejně vedla ke smrti jedné ze stran. V matně osvětlené místnosti, ve které spolu diskutovali, unavení a potřísnění vlastní krví, jako by to všechno byly nepodstatné detaily.
Aniž by očekával odpověď, otočil se k muži, který stál kousek od něj, ale než si to stačil uvědomit, cosi kolem něj proletělo a s kovovým zvukem se zastavilo o zeď. Bill lehce natočil hlavu, aby viděl meč zabodnutý ve zdi, a ušklíbl se. Pokusil se ho vytáhnout, ale stálo ho to víc sil, než čekal, a druhou šanci nedostal, jelikož muž na něj okamžitě zaútočil, ale přesto se mu podařilo uniknout díky reflexům, které mu rozhodně nechyběly.
Vyhýbal se výpadům čepele stejně obratně, jako se druhý muž vyhýbal jeho úderům nebo pokusům ho odzbrojit. Byl to vyrovnaný souboj, ani jeden z mužů se nedokázal dotknout toho druhého, až se Billovi podařilo vykopnout nohou a udeřit muže do jianu tak silně, že mu vyklouzl z ruky a spadl na zem. Nestihl se však včas vyhnout Kobrovu pohybu, který ho srazil k zemi a praštil se do hlavy.
Nestačil ani usyknout bolestí, protože musel natáhnout nohu, aby se vyhnul Kobrově úderu, a kopl muže do obličeje, ten spadl dozadu, zakryl si obličej rukama a tiše zasténal.
Bill ležel na zemi a přes zpocený, rudě zbarvený obličej mu padalo několik vlasů. Nedaleko těla muže, který se snažil vstát, uviděl jian, a po pohledu na Kobru se k němu pokusil dostat. Plazil se, přerývaně dýchal a v očích měl oheň. Vypadala skoro jako panter, který číhá na kořist. Skoro sebral meč, ale ruku mu rozdrtila noha a on bolestí zavrčel.
Vzhlédl a uviděl, jak Kobra bere meč a oběma rukama na něj míří čepelí, která se do něj chystala zavrtat. Nevyhnutelně zavřel oči, ale místo bolesti ostří pronikajícím jeho tělem uslyšel dva výstřely a znovu vzhlédl. Muž se nehýbal, ruce měl podél těla a u ramen dvě díry. Snažil se vstát a představoval si Toma s pistolí stále namířenou za jeho zády.
Zvedl jian, který muž upustil, položil mu ruku na hruď a roztáhl prostředníček a ukazováček, jako by mu chtěl na srdci vytvořit písmeno V.
Nebyl mrtvý, Tom ho střelil přesně do ramenních kloubů, což způsobilo, že nemohl používat ruce, a tak stál s očima upřenýma na Billa a čekal, co se stane, neschopen ničeho jiného.
Namířil čepel na místo, kde bylo jeho srdce. „Vyhráli jsme,“ řekl tiše s povytaženým obočím. Zajel čepelí dovnitř tvrdě a rychle, aby netrpěl, a viděl, jak se mužovy oči rozšířily a otupěly, než ji vytáhl a nechal jeho bezvládné tělo s žuchnutím dopadnout na zem, přičemž mu nečekaně přeběhl mráz po zádech.
Upustil jian a podíval se na Toma, který se k němu snažil dostat. „Stalo se to…“ řekl, když k němu došel, ale Bill se ani nehnul, oči upřené na mužovo tělo. Jen přikývl. „Je opravdu konec…“ řekl a ucítil, jak mu Tom položil ruku na rameno. „Tohle všechno mi bude opravdu chybět,“ dodal s úsměvem, a když mu Tom řekl, že by měli jít, ještě chvíli stál a utíral si slzu, která mu sklouzla po tváři.
Možná opravdu nebyl tak necitlivý, jak si myslel.
A bylo po všem, opravdu po všem… A možná právě to bylo zdaleka to nejtěžší, co museli překonat.
Nehledám žádnou pravdu
Vítězství je všechno
Připadá mi to tak smutné
To je pravda
Tak skutečné
*Jian je chanský oboustranný rovný meč
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
