Il Diario 4.

autor: purple_a

Nastal čas odhalit tajemství, nebo spíše to, co mělo zůstat tajemstvím, ale co se brzy dostalo na veřejnost a způsobilo nezvratný spád událostí. Zatím jsem postupovala chronologicky, ale přiznávám, že to, co se chystám vyprávět, jsem se snažila odložit, a to hned ze dvou důvodů.
Zaprvé: chtěla jsem popsat Billa a Toma tak, aby bylo jasné, jak skvělí lidé to byli, než jsem se dostala do tohoto bodu. Tom jím stále je, tím jsem si jistá, i když ho bolest ze ztráty Billa hluboce a nenávratně změnila.
Chci, aby lidé věděli, že Bill nebyl zrůda, nebyl obscénní, nebyl nenormální, nebyl nechutný. Byl to chlapec plný lásky, lásky, kterou chtěl rozdávat, hluboké a neomezené lásky k lidem kolem sebe. Bill byl můj nejlepší přítel… byl to člověk, kterému jsem věřila nejvíc na světě. Na Tomovi mi také hodně záleží, ale s Billem jsem se sblížila nejvíc, možná proto, že mi byl tak podobný.

Tenhle deník jsem začala psát kvůli němu, a i když mě přemáhá pokušení nechat toho, prostě ho tady ukončit… musím jít dál. Tíha vzpomínek je stále citelnější… drtí mě, pomalu mě trhá na kusy. A to je druhý důvod: vzpomínky… Bože, jak vzpomínky bolí! I ty šťastné se teď zdají tak pomíjivé… tak vzdálené…
A přesto jsem stále tady, připravená zaplnit tyto prázdné stránky…

Všechno se to stalo dva dny po mých narozeninách. Byla jsem u dvojčat, protože bylo pondělí a já nemusela do práce. Simone, jejich matka, byla mimo město, aby si něco vyřídila, a kluci mě pozvali, abych se s nimi podívala na DVD. Pršelo, pamatuju si to dokonale, protože Bill stál u okna a vypadal velmi neklidně.
Tom zrovna odjel pro DVD a popcorn mým autem: nevěřil našemu filmovému vkusu a ani se nechtěl nechat odvézt. „Vrátím se za patnáct minut!“ Řekl, než odešel.
„Neznič mi auto, prosím, a půjč něco slušného!“ Odpověděla jsem a vyplázla na něj jazyk. Potom jsem odešla do obýváku, kde bylo jeho dvojče. Ten dům se mi líbil: byl obrovský, dobře zařízený a vždy dokonale čistý. Paní Kaulitzová si potrpěla na pořádek.

„Ahoj,“ řekla jsem a přistoupila k němu.
„Ahoj.“
„Když prší, jsi vždycky smutný.“
„Déšť vyvolává melancholii nebo alespoň ve mně. Tomovi je to jedno, ale ty ho máš ráda,“ poznamenal Bill.
„Jo, déšť se mi vždycky líbil… jako by čistil, smýval špínu ze světa,“ odpověděla jsem.
„Tu noc, kdy nás otec opustil, pršelo. Byl jsem vyděšený z blesku a chtěl jsem, aby mě utěšil, ale on odešel ze dveří a už se nevrátil, tak mě Tom vzal za ruku a odvedl mě do našeho pokoje, oba jsme si lehli na jeho postel a on mě hladil po vlasech, dokud jsem se neuklidnil a neusnul,“ vzpomínal Bill s hořkým úsměvem.
„To je mi líto,“ zamumlala jsem a nedokázala vyjádřit slovy, co doopravdy cítím… Kdykoli jsem se cítila špatně, Bill vždycky našel ta správná slova, aby mě rozveselil, ale já byla v utěšování příšerná. Dostala jsem nápad. Začala jsem zpívat:

Turn around 
I am here 
If you want it’s me you’ll see 
Doesn’t count 
Far or near 
I can hold you 
When you reach for me…

„Bylo to falešné, ale oceňuju tvou snahu!“ Usmál se znovu.
„Tak to ti moc děkuju! Myslíš, že to nevím? Proto jsi ty zpěvák a já fanynka!“ Vykřikla jsem a předstírala, že jsem se urazila.
Po chvíli jsme uslyšeli, jak se otevřely dveře domu. „To jsem já!“ Zavolal Tom.
„Vážně? Myslel jsem, že je to nějaký bubák!“ Škádlil ho Bill.
„Ha ha! Velmi vtipné! Podrž to a já se půjdu převléknout! Mám promočené džíny,“ odpověděl bratr a podal mu mokrou tašku.
„Možná proto, že jsou o čtyři čísla větší,“ poznamenala jsem.
„Tvoje auto je v pořádku,“ řekl a záměrně se vyhnul dalšímu komentáři.

Zmizel na schodech a nechal mě a Billa, abychom se prohrabali taškou a zjistili její obsah.
„Tomb Raider?“ Udiveně jsem se podívala na Billa.
„No, mohlo to být horší!“
Ani ne po pěti minutách se k nám připojil dredař v suchých kalhotách… samozřejmě taky obrovských.
„Co to tam vy dva mumláte? Když jste naposledy vybírali film vy, donutili jste mě se dívat na celou sérii Pána prstenů v kuse!“ Stěžoval si.
„Vlastně to byla jen první část,“ opravila jsem ho.
„Ještě lepší! Nesedneme si na gauč?“

Tak jsme se tedy posadili na gauč: Tom a já po stranách, Bill uprostřed. Pokaždé, když blesk ozářil jinak temný obývací pokoj, přitiskl se vyděšený Bill ke svému bratrovi. Někdy Bill vypadal stále jako dítě…
Když film skončil, Tom vstal a rozsvítil. „Co budeme dělat teď?“ Zeptal se.
„Já nevím… pizza?“ Navrhl Bill, zamrkal řasami a já se rozesmála.
„Do toho jdu!“ Vykřikl souhlasně Tom.
„Ale jak to, sakra, děláte, že tolik jíte a pořád vypadáte hubení jako párátka?“ Zeptala jsem se.
„Prostě je to tak dané!“ Odpověděl Bill, než odběhl zavolat číslo na rozvoz pizzy.
„Jo, prostě to tak je,“ zopakoval Tom.
„Jo, máte štěstí! Každopádně ten film nestál za nic,“ poznamenala jsem.
„Myslel jsem, že by se ti to třeba mohlo hodit.“
„Jak to myslíš?“
„Bill mi řekl, že chceš být archeoložka a hledat poklady, takže…“
„Je to jen sen, Tome… sen, který stojí příliš mnoho, a i když budu pracovat každý večer u Maxe, nikdy si ho nebudu moct dovolit. Univerzita není pro chudé,“ řekla jsem trpce.

„Neměla by ses toho takhle vzdávat.“ Tom se tvářil lítostivě a proklínal se, že o tom vůbec začal.
„No… uvidíme. Co budeš dělat ty? Tedy kromě vystupování, samozřejmě.“
„Georg pracuje v autodílně a našel mi místo, až dodělám školu,“ řekl bez velkého nadšení.
„A co Bill?“
„Bill je snílek… opravdu si myslí, že to jednou dotáhneme daleko. Ne že bych tomu taky nevěřil, ale… jsem trochu větší realista, to je všechno.“
„Ještě se ani po žádné práci nekoukal,“ řekla jsem.
Tom přikývl.

V tu chvíli se do místnosti vrátil Bill. „Hotovo! Budou tu za půl hodiny! O čem jste to mluvili?“
„O našem plánovaném výletu do Tokia,“ zalhal jeho bratr.
Od té chvíle začal Bill mluvit, nebo spíš vést monolog o tom, jak moc miluje to město a jak se tam s Tomem chystají odjet, jakmile vydělají dost peněz. Byl to jejich výlet snů. Sen, který Bill nikdy neuskutečnil.

Když dorazily pizzy, snědli jsme je, a pak jsme si povídali až do noci. Tu noc jsem přespávala u nich.
Simone mi připravila Billův pokoj, zatímco kluci spali v Tomově. Byl to velký a chaotický pokoj, velmi neuklizený, i když se ho Simone před mým příchodem snažila uklidit. Náramky, náhrdelníky, laky na nehty a volné listy nedokončených textů písniček zaplnily stůl, knihy a manga zabíraly police a stěny lemovaly obrázky dvojčat. Ten pokoj se mi líbil mnohem víc než Tomův. Byla tu cítit Billova přítomnost, a to v každém koutě.

Stalo se to náhodou… Nic z toho jsem neplánovala a oni taky ne, i když možná mohli zabránit tomu, abych se všechno dozvěděla, kdyby byli jen trochu opatrnější.
Nikdy nemůžu spát v nové posteli bez svého polštáře a kočky. Tu noc jsem nemohla usnout. Vstala jsem a zamířila do koupelny v přízemí. Když jsem procházela kolem Tomova pokoje, zaslechla jsem zvuky. Dveře nebyly pořádně zavřené a umožňovaly nahlédnout do místnosti, kterou ve více či méně pravidelných intervalech osvětlovaly blesky, jež obloha zlostně vrhala na zem.

„Tomi,“ bylo to jen o něco málo víc než šepot.
„Pšt… je to v pohodě,“ ozval se tichý hlas jeho dvojčete.
„Neměli bychom… Lexy je tu…“ ozval se znovu Bill. Místností projel blesk a odhalil mi, co se děje: Tom a Bill v jedné posteli. Tom ležel na Billovi. Tom byl nahý. Možná, že i Bill. To se nedalo poznat, protože peřina částečně zakrývala jejich těla.
„To je mi jedno…“ řekl Tom.
„Zastavil jsi mě, abych jí to neřekl, a chceš, aby to zjistila takhle?“ Ozval se Bill.
„Když budeme potichu, tak se to nedozví.“

Další blesk. Jasně jsem viděla, jak Tom vášnivě líbá Billa na ústa. Bill zasténal. Nevím, proč jsem tam jen tak stála. Měla jsem odejít dřív, než se dozvěděli, že tam jsem, ale nemohla jsem. Vidět je tam spolu bylo… nedokážu vysvětlit, co jsem cítila, když jsem je viděla. Na jednu stranu jsem byla v šoku… i když jsem už nějakou dobu tušila, že mezi nimi něco je, pořád jsem se s tím nedokázala smířit. Na druhou stranu jsem byla naštvaná: přiznala jsem se Billovi ke svému vztahu s Angelikou, ale on mi nevěřil… Nakonec jsem cítila… nadrženost; možná to zní zvráceně, naprosto perverzně, ale vidět dvojčata v jedné posteli, nahá, líbající se… byla to ta nejžhavější věc, co jsem kdy viděla.

„Lexy!“ Ozval se Billův znepokojený hlas.
Do prdele, na nic jiného jsem nedokázala myslet.
Tomovi trvalo trochu déle, než zareagoval, ale když si uvědomil, že tam jsem, odkulil se z bratra s vyděšeným výrazem ve tváři. Instinkt mě vedl k tomu, abych udělala to, co jsem tehdy považovala za správné: utekla jsem.
Spěchala jsem dolů po schodech a šla do obývacího pokoje, posadila se na stejný gauč, kde jsme se před několika hodinami dívali na film, a zapálila si cigaretu z Tomovy krabičky na stole. Jedním potažením za druhým jsem se snažila připravit na chvíli, kdy budu muset čelit klukům.

Slovo „incest“ mi neustále bušilo v hlavě. Věděla jsem, že to, co dělají, není považováno za morálně ani právně správné… a přesto… ani moje láska k Angelice nebyla považována za správnou nebo normální. Ale co vlastně bylo „normální“ a co ne?
V minulosti se dokonce upřednostňovaly sňatky mezi příbuznými… OK, byla to velmi vzdálená minulost a cílem nemusela být vždy láska, ale myslela jsem si, že trocha starodávné moudrosti neuškodí ani v dnešní době.
Billa a Toma jsem měla strašně moc ráda, a i když jsem to rozebírala ze všech stran, jejich vztah se mi nehnusil… možná mě trochu rozrušil, možná jsem si na něj musela jen trochu zvyknout, ale nezhnusili se mi, ani mě neodpuzovali. Byla jsem jen naštvaná, protože to přede mnou tajili, ale na druhou stranu, jak můžeš přiznat, že miluješ svého bratra, že s ním spíš, to nebylo něco, čím by ses mohl jen tak pochlubit.

Vzrušení, které jsem cítila, když jsem je pozorovala, ještě nevyprchalo, a to mě znepokojovalo víc než cokoli jiného… možná jsem z těch tří nakonec byla divná jen já… Zajímalo mě, co se děje nahoře: dokázala jsem si jasně představit Billův i Tomův strach… byl to stejný strach, jaký jsem cítila já, když tam bez ohlášení vtrhla moje matka a objevila mě s Angelikou.
Ano, rozhodla jsem se… ale ještě jsem si to s nimi potřebovala vyjasnit. Chtěla jsem vstát, když jsem zaslechla kroky, které se blížily po schodech…

„Bille! Počkej! Je opravdu pozdě, nikam nechoď! Dostaneš zápal plic!“ Bill seběhl ze schodů a za ním jeho bratr.
„To je mi jedno! Potřebuju mluvit s… Lexy? Ty jsi pořád tady?“ Bill ztuhl přede dveřmi do obývacího pokoje. Tom přiběhl, a když mě uviděl, také ztuhl vedle svého bratra.
„Můžeme si o tom… promluvit?“ Zeptala jsem se s jistým zaváháním. Bill měl na sobě džíny a mikinu, Tom se také oblékl, na okamžik jsem je viděla nahé, jak se objímají v posteli, a tváře mi hořely rozpaky.
Bill a Tom seděli vedle sebe na opačných koncích pohovky. Tom byl napjatý jako struna. Bill bubnoval prsty o opěrku pohovky a znepokojeně se na mě díval.

„Takže… já… nechtěla jsem to zjistit… tedy… ne takhle,“ řekla jsem s obtížemi.
„Lexy… já… chtěl jsem ti to říct,“ zašeptal Bill a začervenal se.
„Já vím… chci říct, že jsem slyšela, jak jsi to Tomovi říkal…“ Byla jsem v rozpacích.
„Zastavil jsem ho,“ přiznalo dvojče.
„Myslela jsem, že mi věříš,“ řekla jsem a podíval se Billovi do očí.
„Je to složité… jak jsem ti tohle měl říct…“ provinile sklopil zrak.
„Jo… kdybyste byli jenom gayové, ale ne bratři… bylo by to jednodušší,“ souhlasila jsem.

„Nenávidíš nás? Myslíš si, že jsme nechutní?“ Zeptal se mě Tom se slzami v očích. Od našeho seznámení jsem ho nikdy neviděla plakat.
„Ne, nikdy bych vás nemohla nenávidět,“ byla jsem si tím jistá. Tomovi se nějak ulevilo. „Milujete se? Jak dlouho už to trvá? Chci říct, chci to jen pochopit,“ řekla jsem a zapálila si další cigaretu, Tom mě napodobil. Ruce se mu třásly.

„Odjakživa…“ Bill stále upíral oči k zemi. „Zpočátku to byla jen hra… jen fyzická věc… Chci říct, že jsme se milovali, ale nebyl to vztah, nic exkluzivního,“ pokračoval.
„Taky jsem chodil s pár holkama,“ vysvětlil bratr.
„Postupem času jsme si uvědomili, že jeden bez druhého nemůžeme být… že jsme to jen my. Miluji Toma, Lexy a… to, co k němu cítím… cítím, že na tom není nic špatného…“ uzavřel Bill.

„Já…“ polkla jsem. Opět jsem nenašla slova, kterými bych vyjádřila, co si myslím. Nakonec jsem použila stejná slova, která mi řekla Danielle. „Žádná láska není špatná, pokud je čistá… pokud je to opravdová láska. Neodsuzuju vás a nechci vás ani soudit… kdybych to jen věděla… Je mi to jedno, kluci, opravdu je. To, co je mezi vámi… to na naše vztahu nic nezmění.“

Tom se na mě udiveně podíval a Bill ho napodobil.
„Tobě je to jedno… proč? Myslel jsem, že…“ Tom vypadal zmateně… určitě ode mě čekal úplně jinou reakci.
„Protože jsem milovala a byla jsem za to souzena, obviňována a… trpěla, Tome… protože jsem milovala dívku, někoho stejného pohlaví,“ řekla jsem.
Bill se na mě soucitně podíval.
„Chtěl jsem ti to tenkrát říct…,“ zašeptal, „když jsi mi řekla o Angelice… ale nemohl jsem. Potřeboval jsem se ti svěřit, ale nemohl jsem!“
Tom objal bratra, který se rozplakal.

„Je mi líto, Lexy… za to, co jsi prožila… a že jsem ti nevěřil.“ Tom se pokusil o úsměv, ale stále byl napjatý.
„Nikdo jiný to neví?“ Zeptala jsem se, i když jsem odpověď předem znala.
„Ne… naše matka je často na služební cestě a… no, nikdy s námi netrávila moc času. S Gustavem a Georgem se vídáme jen při hraní a s Andreasem… dáváme si velký pozor… a stejně se teď už tolik nestýkáme jako dřív,“ odpověděl Bill, stále schoulený v náručí svého dvojčete.
Chvíli jsem se rozhlížela, než jsem si přiznala, že jsem všechno pochopila už před několika měsíci.

„Věděla jsem to,“ řekla jsem. Bill se na mě překvapeně podíval. Tom otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase beze slova zavřel. „Netušila jsem, že je to až tak vážné,“ pokračovala jsem, „chci říct, myslela jsem, že je to jen líbání a mazlení, ale přišla jsem na to.“
„Cože?“ Bill nechápal.
„Tomova něha vůči tobě, některé věty a postoje, které byly víc než bratrské… to, jak se večer v den mých narozenin začervenal, když tě viděl bez trička… texty tvých písní, zřejmě všechny věnované Tomovi nebo oslavující váš vztah… a… žárlivá scéna, který jsi mu ztropil v Georgově garáži, když sis myslel, že tam nikdo není,“ vysvětlovala jsem.

„Ach…“ Černovlásek si položil hlavu na hruď svého bratra, který se opět tvářil ustaraně.
„Když jsi na to přišla…“ začal říkat, ale já ho zastavila.
„Myslím, že ostatní to nevědí. Pochopila jsem to, protože s tebou trávím hodně času, a pak… Říká se tomu ženská intuice, ne mužská, takže to musí mít nějaký důvod!“ Řekla jsem s úsměvem. Tom se také usmál. Napětí polevilo.

„Co budeme dělat teď?“ Zeptal se Bill.
„Nic. Nikomu nic neřeknu a ty budeš mít výhodu, že mě budeš moci otravovat, jak často budeš chtít!“ Poslední větu jsem adresovala samotnému Billovi, protože jsem tušila, že ho potřeba svěřit se často přivede právě ke mně.
„Děkuju,“ zašeptal.
„Za nic, jsem tvůj přítel a nemám v úmyslu tě zradit.“
„Lexy… já… díky.“ Tom se upřímně usmál a v jeho očích už nebyl strach, ale vděčnost.
„Můžeme se teď vrátit do postele? Chce se mi spát!“ Vykřikla jsem.

Tu noc jsem samozřejmě nezamhouřila oka… Měla jsem v sobě nové zjištění: teď jsem byla k dvojčatům ještě více připoutaná. Všichni tři jsme byli součástí tajného paktu, o kterém se nikdo neměl dozvědět.
Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na děj knihy The Dreamers (Snílci), kterou jsem četla před několika měsíci: i tam byl pár milenců-dvojčat, jenže to byli muž a žena. Přemýšlela jsem, co dělají Bill a Tom ve vedlejším pokoji, a zrudla jsem při představě, která se mi v mysli vytvořila.

autor: purple_a
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)