Yours To Hold 14.

autor: Veronique

Never gonna be alone – Nikdy nebudeš sám

V Tomově pokoji bylo slyšet jen neustálé šustění přikrývek. Rasta se převaloval v zmuchlaných peřinách, uvězněný v příjemně neklidném spánku. Jako obvykle se mu zdálo o Billovi, takže jeho spánek mohl být jen šťastný.
Klid v jeho pokoji náhle přerušilo hlasité intro „Scream“, jeho obvyklý budík. Nesouhlasně zamručel zpod peřiny, aniž by pořádně chápal, co se děje. Kdo ví, proč se mu spustil budík na mobilu.
Ne, že by mu na tom až tolik záleželo; s Billem mohli spát klidně až do devíti a on si byl jistý, že je ještě strašně brzo. Ale ta píseň zazněla a on s ní vždycky začínal svou rutinu. Probudil se ve svém pokoji, neochotně vstal a s obvyklým bručením se odplížil do kuchyně, pak šel do školy a tohle peklo se opakovalo jako nekonečný kolotoč.
Všechno to začalo albem Scream.

Tak proč se ty tóny dostávaly k jeho líným uším, když byl v luxusním hotelovém pokoji?
Zamumlal se stále ještě otupělou myslí a natáhl ruku do strany, aby se mohl dotknout černovláska. Trvalo zlomek vteřiny, než si všiml, že tu není. Ještě méně mu trvalo, než otevřel oči dokořán, až ho pálily oči, a rychle ze sebe odkopal peřinu, mrskaje se jako úhoř.
„KURVA!“ Vykřikl nahlas, zatímco melodie neohroženě pokračovala.
Srdce mu začalo bolestivě bušit do hrudi, tentokrát z úplně jiných důvodů než předchozího večera. Pak si uvědomil, že je v hotelovém pokoji, kde usnul, až na to, že po Billovi nebylo ani památky.

Podařilo se mu uklidnit, aby racionálně zhodnotil situaci, a sáhl po mobilu, aby vypnul budík. Přitom si všiml zmačkaného papíru na nočním stolku, zmateně zvedl obočí a vzal ho, aby si přečetl jeho obsah.

„Dobré ráno, Tomi.
Až se probudíš, nebudu tu s tebou, promiň. Ale nechal jsem ti čokoládu, abych ti vynahradil svou nepřítomnost.
Musím přemýšlet o tvém odjezdu, a když přemýšlím, rád se dívám na oblohu.
Teď o mně víš další věc. Budu na tebe čekat.
Bill.“

Tom si krátkou zprávu přečetl s rozšířenýma očima. Několikrát zamrkal, než odložil papír a rozbalil čokoládu ve tvaru srdce, kterou mu tu černovlásek nechal. Sladkostí by se mu nikdy nevyrovnala, ale jelikož tam nebyl, nezbývalo mu, než si tu lahodnou čokoládu prostě vychutnat.
Vlastně nejlepší nápad byl najít Billa, protože cítil extrémní potřebu ho vidět, dotknout se ho a políbit ho. Ale ve skutečnosti se kurevsky bál. Tu noc řekl věci, které ještě nikdy neřekl; nečekal odpověď, i když po té jeho srdce prahlo, ale Bill neřekl vůbec nic, a teď v jeho hlavě vládl naprostý chaos. Ten zatracený strach ho svázal a on byl ztuhlý jako špalek.
Olízl si čokoládou ušpiněné konečky prstů a vstal, aby na sebe hodil nějaké oblečení a šel hledat svého přítele.
Zkusil ho hledat na terase svého pokoje v domnění, že se tam třeba vrátil, ale když ho nenašel, svěsil ramena a opuštěný odešel.
Bloudil sem a tam, než to najednou pochopil.

Zkoušel mu volat, ale nezvedl mu to, a tak se rozhodl, že zajde na poslední místo, kde ještě nebyl – koneckonců na tom nejmíň čekaném.
Doufal, že ho nikdo neuvidí a nebude ho sledovat, zamířil na střechu.
Vyšel posledních pár schodů a ocitl se na obrovské střeše hotelu. Zmateně se rozhlédl a jeho pohled okamžitě padl na Billovu štíhlou postavu v dálce. Tvář se mu rozzářila a on se k němu rozběhl dřív, než se nad tím vůbec mohl zamyslet.
„Bille!“ Zavolal na něj hlasitě, dýchal ztěžka a krátce.
Černovlásek se okamžitě otočil, lehce se usmál a s očekáváním se na něj podíval. Když k němu Tom došel, netrvalo dlouho a popadl ho za štíhlé paže a vší silou si ho přitáhl k sobě.
„Doufám, že se nezlobíš,“ zašeptal Bill s ústy přitisknutými k jeho rameni.
Tom energicky zavrtěl hlavou, i když to nemohl vidět. „Ale byl bych rád…“
Černovlásek ho umlčel tím, že mu přitiskl ukazováček na suché rty, a pak ho energicky políbil. Rasta klopýtl a stáhl černovláska s sebou, když se na něj takhle vrhl. Stiskl ho silněji, až cítil, jak se mu svaly napínají a bolí.

„Já vím co.“ Bill se trochu odtáhl. „Omluvám se,“ políbil ho sladce a ten lahodný vlhký mlaskavý zvuk se dostal do uší oběma. „Ale nemohl jsem čekat, až se probudíš, jako by se nic nestalo,“ další polibek. „Jako bys nemusel brzy odejít.“ Naposledy ho políbil, pak si lítostivě povzdechl a opřel čelo o Tomovo.
Rastovi se zatajil dech, když se černovlásek přitiskl na jeho hruď. Nemohl si pomoci, aby se mu nevrátily stále živé obrazy toho, co se té noci stalo, a nesvíraly mu končetiny v dusivém sevření. Několik nedefinovatelných vteřin cítil v hrudi balvan a ztěžka polkl.
„Nechci odejít,“ ozval se chraptivý, sténající šepot. Tom přitiskl nos k Billovu spánku a zhluboka se nadechl; plíce se mu rozšířily a umožnily mu naplno si vychutnat sladkou vůni jeho přítele. „Nemůžu uvěřit, že už je konec.“

Billovi se rozšířily oči a v jeho přeplněné mysli se ozval varovný alarm. „Konec?“ Odmlčel se a upřel svůj pohled na Toma, přičemž ho stále svíral kolem ramen. Vykřikl, aniž by si to uvědomil.
Druhý zbledl. Neměl by mluvit o takových věcech zrovna ve chvíli, kdy byl Bill na pokraji nervového zhroucení; bylo mu to vidět na očích.
„Nechtěl jsem,“ řekl jen, vyděšený šokovaným pohledem, který mu Bill věnoval.
„Nemůžeš říct, že je po všem, Tome! Teprve to začalo. Nemůžeš, nemůžeš…“ zašeptal černovlásek se sténáním a sklonil hlavu k Tomově hrudi. Jeho posledním záměrem bylo křičet na něj, ale cítil, jak se mu napínají nervy a v krku ho pálí hněv. Bylo to frustrující a nechtěl se smířit s tím, že Toma opustí, aniž by věděl, jak a kdy ho znovu uvidí.

Rasta nevěděl, jak se má chovat, natož co na to říct. Jestli něco neuměl, tak to bylo chovat se v takových chvílích racionálně. Proto se rozhodl, že se ho nebude snažit utěšit, protože to ani nešlo. „Neboj se…“ opakovaně políbil Billa do vlasů a ten se navzdory smutku, který ho přepadl, nedokázal ubránit zachvění. Tom si uvědomil, že nikdy nepotkal člověka, který by se tak moc bál, že bude Bill trpět. Cítil to ze síly, s níž se chvěl v jeho náručí, a ze slov, která pronesl s hrůzou, že ho každou chvíli ztratí.
Tak dlouho žil bez naděje, že najde člověka, s nímž by mohl spojit všechny části své křehké duše; tím člověkem byl on a teď měl odejít.
Nebylo to sbohem. Nikdo to nechtěl.

Za tu krátkou dobu, kterou spolu s kapelou strávili, se mezi nimi vytvořilo pouto přátelství a lásky, které bylo nezničitelné. Nikdy by nedopustil, aby je vzdálenost a jejich zcela odlišné životy rozdělily. Během těchto dvou týdnů, které právě skončily, všichni objevili nové stránky svých povah a nové aspekty svých rušných životů.
Zjistili – především Bill – že stačí sedět s přáteli na pohovce a dívat se společně na film, aby znovu objevili část normálnosti, která jim chyběla.
„Slib mi, že tu pro mě vždycky budeš, Tome,“ prosil ho svým zlomeným hlasem.
Tom ho instinktivně sevřel, jako by ho chtěl ochránit před vlastní bolestí. V jediném okamžiku z něj všechen strach z neopětované vášně zmizel stejně jako křišťálové slzy, které právě vykvetly v koutcích černovláskových očí.

„Jestli-jestli mě ještě chceš.“
Jako by Bill slyšel Tomovy myšlenky ve své vlastní mysli, zvedl hlavu a podíval se na něj obrovskýma, tekutýma očima.
„Chci tě, protože nevím, co bych si teď bez tebe počal.“ Zhluboka se nadechl a stiskl rty. Tom se do nich naopak kousl.
„Víš, jak je to pro mě těžké… ale chci, abys mi byl na blízku a dokázal mě vystát, i když to bude někdy nemožné, protože tě taky miluju a bez tvého krásného úsměvu, tvých velkých a vždy hřejivých rukou, tvých rozzářených očí se neobejdu… Svého fanouška číslo jedna bych se nevzdal za nic na světě,“ zamumlal bez dechu. Jeho tváře dostaly červený odstín, jednak z rozpaků, jednak z námahy, kterou vynaložil, aby ta slova vyslovil, aniž by se zakoktal nebo rovnou omdlel. Na krku se mu v kontrastu s téměř bílou pletí rýsovalo několik žilek.

Tom mezitím lapal po dechu; zdálo se, že se mu kyslík nedostává ani do plic, natož do mozku. Křečovitě svíral, aniž by o tom věděl, lem mikiny, kterou měl černovlásek na sobě.
Billovi připadalo absurdní, že poprvé v životě otevřel své srdce dokořán. Teď už mezi nimi nebyla žádná tajemství, žádné skrývané pravdy z milosti.
Tom miloval Billa a Bill miloval Toma.
Tom už se Billa nebál a Bill se nebál lásky.
Prostě přišel a bylo to jako teplá, voňavá koupel po sněhové koulovačce.

„Bože… co si bez tebe počnu?“ Zamumlal rasta s náznakem smutku a opatrně se přiblížil k černovláskově tváři, aby ji něžně políbil. Pohladil ho svými ústy a Bill mu ruce sevřel kolem ramen, aby si byli blíž, než už byli. Tom ho držel za spodní ret a nenápadně ho žádal o svolení ochutnat jeho lahodnou chuť; Bill se nechal vést a pomalu reagoval na polibek.
Nechal Toma, aby se pohyboval po jeho rtech, a když se jejich jazyky nejistě a váhavě dotkly, ucítil slabou čokoládovou příchuť. Usmál se a okamžitě si vzpomněl na čokoládu, kterou mu nechal na nočním stolku.

Naposledy ho políbil, odtáhl se a jasně se na svého přítele podíval. „Už čtrnáct dní mě něco trápí,“ řekl a jeho slova byla v ostrém kontrastu s jeho rozněžnělým výrazem.
Rasta zbledl. „Co?“ Zeptal se vyděšeně. To nevěstilo nic dobrého.
Bill vyplázl jazyk a sevřel ho mezi zuby, piercing se zaleskl v bledém ranním světle. „Vzpomeň si… říkal jsi, že na mě nemáš názor,“ vysvětloval s nadějí, že se mu teď konečně dostane odpovědi.
Tom se zamyslel, a pak si vzpomněl, že o tomhle mu lhal. „Ehm… jo,“ zamumlal zmateně.
„Je to pravda?“ Bill byl až příliš vážný, ale chtěl jen, aby byly ty pochybnosti navždy smazány.
Rasta se usmál, bylo to něco mezi rozpačitým a pobaveným úsměvem, a nakonec se rozhodl jeho pochybnosti ukončit. „Myslel jsem, že jsi na to zapomněl nebo… našel odpověď,“ přiznal a prsty zasunutými pod mikinou se poškrábal na zátylku.
Černovlásek povytáhl obočí a téměř zklamaně vydechl. „Uh.“

Tom si povzdechl a tiše se na něj podíval. „Pravdou je, že jsi pro mě byl vždycky dokonalý a myslel jsem si to, ještě než jsem tě poznal. Vždycky jsem si myslel, že jsi úžasný člověk, a jen se mi to potvrdilo.“ Lehce si pohladil tvář, která se mu protáhla do zasněného výrazu. „Ale kdybych ti tohle řekl hned, považoval bys mě za blázna a okamžitě by ses ode mě distancoval,“ uzavřel s hořkým úsměvem.
Billovy oči se rozšířily a zazářily jako bezedné studny; vypískl a v okamžiku se vrhl svému příteli kolem krku a dusil ho ve svém objetí. Tom propukl v čistý smích a pomyslel si, že nikdy nebyl šťastnější.
„Zůstaň se mnou!“ Trylkoval černovlásek s ústy přitisknutými k mikině druhého chlapce. Jeho tón se zdál být veselý, ale něco Tomovi říkalo, že se za ním skrývá záplava frustrace a smutku.
„Nikam nejdu, neboj,“ řekl věcně a klidně.

Bill si povzdechl, uvolnil se a nechal se kolébat. Oči ho pálily při pouhém pomyšlení, že se musí rozloučit, cítil se v jeho uklidňující náruči tak dobře. V tu chvíli si dal slib: vytáhne své drápy a bude bojovat ze všech sil, aby jejich vztah vydržel. Bylo tolik lidí, kteří byli připraveni ukázat na jejich vztah a použít ho proti nim, prostě držet nůž za rukojeť.
Ocitli se s ostrými čepelemi přiloženými ke krku, ale stejně to nikdy nevzdají. Byli jen dvě bezvýznamné bytosti v zákeřném světě, ale byli spolu.
Tom souhlasil se vstupem do jeho života, poznával jeho klady a zápory, a tak s ním žil, a obdivoval ho pro jeho drzost. Koneckonců, rasta by udělal cokoliv, aby s ním mohl být, a on nemohl být šťastnější. Měl vedle sebe člověka, kterého mohl jen těžko ztratit, a to ho tlačilo k tomu, aby nebyl smutný, i když všechno kolem něj hrozilo, že ho srazí na kolena.

„Takhle je to lepší,“ zasténal, než se přikrčil a položil hlavu mezi Tomův krk a rameno.
Nahoře byla zima a kdokoliv je mohl objevit a pronásledovat je; vlastně by ho to nepřekvapilo, nikdy nebyl příliš opatrný.
Tomův mobil zavibroval v kapse právě ve chvíli, kdy se černovlásek začal třást.
Rasta se neochotně odtáhl a zabořil ruku do své nekonečné kapsy, pak vytáhl mobil a přijal hovor, aniž by se podíval, kdo volá.

„Prosím,“ odplivl si skoro otráveně.
„Tome, kurva, kde jsi?“ Axelův rozohněný hlas ho zasáhl svou arogancí.
Zamračil se. „Ehm…“ obrátil oči v sloup a opatrně se rozhlédl kolem, nerozhodný, jestli mu má říct, kde vlastně je, nebo mu lhát. Odpověď přišla, když viděl, jak Bill rozhodně potřásl hlavou. Zpanikařil, co mu měl říct? „Jsem-jsem v hotelovém baru!“
Bill vydechl. Špatná lež.
Tom se na něj provinile podíval s úmyslem omluvit se za nedostatek mazanosti.
„Bar? Neviděl jsem tě tam.“
„Možná-možná ses nedíval dost důkladně,“ vykoktal rasta a v duchu si chtěl nafackovat. Nevěděl, proč černovlásek nechce, aby jeho bratr věděl, kde jsou, ale rozhodl se, že se bude řídit jeho pokyny, které mu naznačoval zmatenými gesty.

Slyšel, jak Axel zavrčel. „Ehm… a je Bill s tebou?“
„Jo, je tu se mnou. Proč?“
„David chce, abychom se všichni sešli v hale. Počkejte tam na mě, jsem na cestě,“ oznámil a Tom se zamračil, když se na něj Bill zmateně podíval.
„O-okay,“ ukončil hovor a okamžitě chytil černovláska za ruku, aby ho odtud odtáhl.
Ten ho následoval a plahočil se za ním. „Kurva! Proč utíkáš?“ Vykřikl, když riskoval, že spadne obličejem k zemi.
„Musíme hned dolů,“ zalapal Tom po dechu, když spěchal ze schodů. „Musíš mi vysvětlit, proč nechceš, aby Axel věděl, kde jsme byli,“ sípal s obtížemi.
Bill se snažil udržet s ním krok; nohy mu klopýtaly samy od sebe, krok za krokem, a on si nedokázal uvědomit, jak rychle běží. Našel sílu se usmát a pomyslel si, že kdyby všichni věděli, kde je jeho „tajné“ místo, už by nepatřilo jen jemu a Tomovi.
Koneckonců, rasta si ho našel a zasloužil si, aby to místo sdílel jen s ním.

♫♪♫

Bill měl na očích tmavé brýle nadměrné velikosti, které mu zakrývaly většinu obličeje; zbytek zakrývala světlá šála omotaná až pod nosem. Ruce měl pevně založené na hrudi, jako by se chtěl chránit.
Tom všechny chlapce objal a dostalo se mu nesčetného množství nesmírně láskyplných poplácání po zádech. Cítil se zdrcený; nedokázal si představit, že mu za hodinu odlétá letadlo a po loučení bude muset projít odbavením.
David souhlasil, že ho doprovodí až tam, samozřejmě nechal kluky obklopit ochrankou. Koneckonců si i on toho neopatrného chlapce oblíbil. Byl to jeden z nejjednodušších lidí, s jakými kdy jednal, a obdivoval ho, i když jako přísný manažer neměl v povaze se komukoli otevřít. Ve skutečnosti si Tom myslel, že ho Jost nenávidí, ale to nebyla pravda.

Sledoval, jak si po objetí Georga, Gustava a Axela letmo přejel rukávy těsně pod očima. Poděkovali si navzájem bez ostychu a váhání. Kdo ví, kdy se znovu uvidí.
David tomu nechtěl bránit, rozhodl se tak právě ve chvíli, kdy všichni měli oči zarudlé a plné špatně potlačovaných slz. Bill se asi před deseti minutami rozplakal; neohrabaně se to snažil zamaskovat pod svými obrovskými brýlemi a šálou.
Ramena se mu otřásala vzlyky, které byly příliš silné na to, aby se daly skrýt. Každý jeho nepatrný pohyb, který dělal nesmírně strnule, jako by křičel, že chce Toma přitisknout k sobě. Rty se mu chvěly a dychtivě toužily po rtech toho druhého, a ruce měl ztuhlé jako dřevo, jako by si představoval, že drží teplé tělo svého přítele.
Manažer si odkašlal, aby upoutal Tomovu pozornost, a ten se otočil s překvapeným výrazem ve tváři.

„No tak, pojď sem.“
Rasta zmateně zalapal po dechu a rozhlédl se kolem sebe, zda pochopil správně. „Já-já?“
„Jo, ty.“
Přistoupil k muži, nechal se obejmout a stydlivě mu to oplatil.
„Brzy se uvidíme,“ řekl David těsně předtím, než uvolnil sevření a konečně rastu pustil.
Rasta došel k Billovi, nadšený ze všech těch projevů náklonnosti, které mu všichni prokázali. Byl zjevně otřesený, bylo to vidět na jeho šokovaném pohledu.
Zpěvák se přinutil zastavit proud slz, zvedl si brýle a stáhl šálu, čímž odhalil svou rudou a uplakanou tvář. Tomovi puklo srdce, když spatřil ty krásné oči, nyní zarudlé a opuchlé.
„Slib mi…“ zaskřehotal Bill. „Slib mi, že mi zavoláš hned, až dorazíš domů.“
Rasta doslova roztál. Když slyšel, jak černovlásek prosí zlomeným hlasem, sevřelo se mu srdce tak silně, až to zabolelo.
„Jo, jo, slibuju,“ vydechl na pokraji slz a přikývl do Billova ramene.

Rozloučili se, až když bylo pozdě a Tom se musel nechat odbavit a zanechat za sebou nejkrásnější zážitek, jaký kdy zažil, a také svou životní lásku. Do letadla nastupoval se slzami na krajíčku a se stále rostoucí nadějí, že bude moci brzy obejmout ty úžasné lidi, kterým jednoduše vděčí za to všechno. A jak se od nich stále více vzdaloval a přibližoval svému životu, jejich hudba se opět stávala soundtrackem jeho cesty.
Tentokrát mu jejich hudba přinesla jen příjemné vzpomínky a na tváři se mu objevil jen úsměv. Vracel se ke svému nejlepšímu příteli, matce a otci, ale už to nebyl ten zasněný chlapec uvězněný v dospělém těle.
Jeho život se navždy změnil.

♫♪♫

Všechno bylo tak, jak si pamatoval – ne že by to bylo tak dlouho. Vůbec se mu nedařilo jít svižně na zastávku, aby mu autobus neujel, ranní chlad mu pronikal až do morku kostí a jeho myšlenky se zčásti obracely ke světu, který nechal za sebou, a zčásti k tomu, co mu řekla Simone.
Přijala to lépe, než by čekal. Zpočátku byla připravená ho kousnout a křičet mu přímo do obličeje, jak lehkomyslně se dostal do „problémů“. Bill byl hvězda a cestoval celý rok a bla, bla, bla.
Tom byl unavený ještě dřív, než jeho matka otevřela ústa. To, co zadržovalo její hněv, diktovaný bezmezným pocitem ochrany vůči němu, byl pohled plný lásky a smutku z toho, že je pryč. Přivítala ho tedy s mateřskou láskou a přiměla ho, aby jí plný očekávání stejně jako demoralizovaný vzdáleností, kterou nedokázal překonat, řekl všechno do posledního detailu.
Koneckonců, trochu se mu po jeho hloupé a nudné rutině stýskalo, ale věděl, že do jednoho dne – možná i méně – ji zase začne z hloubi srdce nenávidět. Bylo mu po těch klucích strašně smutno a všechno se hroutilo.

Musel jen počkat, až se dostaví nejtemnější deprese; teď už svižně kráčel, aby se schoval pod přístřešek zastávky, který byl ošlehaný počasím.
V dálce spatřil Andrease, jak sedí na lavičce s rukama v kapsách kožené bundy, kterou nosil i přesto, že mu v ní byla zima.
Oči se mu rozšířily štěstím a zrychlil krok, ale blonďák si ho zřejmě ještě nevšiml, nejspíš proto, že měl v uších sluchátka a pouštěl si v nich hudbu nahlas.
Využil příležitosti, přikradl se k němu a nenuceně se posadil vedle něj. Když Andy vzhlédl od iPodu a uviděla Toma po dvou týdnech, překvapeně vyskočil a otevřel pusu dokořán.
„Kurva!“ Vykřikl bez sebe, šťastný jako nikdy předtím, že zase vidí svého přítele.
Tom se nad svým malým vítězstvím usmál.
„Tome!“ Blonďák ho slabě udeřil do ramene a pak ho láskyplně objal.
Jestli Tomovi někdo strašně chyběl, byl to právě Andreas. Za nic na světě by se jejich přátelství nevzdal a možnost mluvit s ním a dívat se mu přitom do tváře byla nepopsatelná.

„Chyběl jsi mi,“ zamumlal a poplácal přítele po zádech.
Andy se zasmál. „Vítejte zpátky v reálném životě.“
Rasta zavrčel a uvolnil objetí, když uviděl přijíždět autobus. Proběhla jejich typická šarvátka o místo u okna, Tom vyhrál, a když viděl Andyho staženou grimasu, byl rád, že našel důvod, proč mu jeho návrat připadal alespoň trochu příjemný.
„Musíš mi všechno vyprávět,“ vykřikl blonďák jako malá holčička, která touží po drbech. „Připadám si jako blbec, ale chci to vědět.“
Tom se mu vysmíval výbuchem smíchu. „Jako bych ti nevolal skoro každý den…“
„… myslím… s Billem,“ vysvětlil Andreas, a pak povytáhl obočí, jako by ho chtěl pobídnout.

Rasta rozšířil oči a nepříjemně zalapal po dechu. „Co chceš vědět?“ Měl pocit, že dostane infarkt.
„Uklidni se!“ Snažil se ho blonďák uklidnit, když viděl, jak se jeho pleť radikálně změnila ze světlé na rudou. „Chci jen vědět, jak se věci mají.“
„Oh…“ to byla jediná odpověď, než ztichl a teprve po chvíli znovu promluvil. Hloupě lapal po dechu jako ryba. „Doufám, že všechno takhle půjde dál… Pořád tomu nemůžu uvěřit, je to až příliš dokonalé,“ zamumlal nepřítomně a jeho rozpuštěné čokoládové duhovky se leskly při každém slově.
Andreas přikývl a sevřel rty, připraven položit otázku, která ho jistě donutí propadnout se studem.
„Proč ses předtím naštval, když jsem se tě zeptal, jak to jde s Billem?“

Toho rána se Tomovi už poněkolikáté rozšířily oči a jeho bledost opět přešla do sytě červené. Chtěl mu říct, co se mezi ním a Billem stalo, ale zároveň se strašně styděl. Nejraději by do světa vykřikl, že se mu splnil jeho největší sen, ale možná to svět nechtěl slyšet a jeho ostych převážil nad vůlí.
Ale Andy byl přece jen jeho nejlepší přítel a on si byl jistý, že nemá žádné předsudky ani tajemství. Než promluvil, zhluboka se nadechl.

„Včera večer…“ zalapal po dechu a cítil, jak mu hoří tváře. „S Billem jsme se… milovali. Byl to nejkrásnější zážitek v mém životě,“ kousl se do rtu a pomalu si schoval hlavu mezi ramena, čímž si schoval bradu pod šátek.
Andy roztáhl rty a vytvořila malé „o“, což mu dodalo poněkud překvapený výraz. Byl za něj vážně šťastný a Tom si ani nedokázal představit, jak moc.
Po všech těch letech a zkušenostech, které spolu zažili, fungovali oba v určité symbióze. Pokud rastu něco trápilo, otřáslo to i jeho duší a naopak.
Teď, když měl Tom konečně důvod zatnout zuby a překonat všechny těžkosti, byl Andreas klidný, protože vnitřně cítil, že už nic nebude jako dřív a jeho nejlepší přítel už nebude toužit po nedosažitelném. Bill se ukázal být dosažitelný, což bylo víc, než Tom před odjezdem na tour doufal. Andy si vždycky myslel, že se jeho přítel dříve či později smíří s tím, co bylo jasné, i když ho samozřejmě v tom všem podporoval.
Teď si přece jen musel přiznat, že se ve svých vždy bezchybných výpočtech mýlil – nebo skoro mýlil.

♫♪♫

Tom ucítil, jak mu telefon zavibroval na noze hned poté, co vystoupil z autobusu. Otevřel zprávu se sevřeným srdcem a doufal, že je to dobré ráno od Billa; zklamání na něj dolehlo hned, jak zjistil, že jméno odesílatele je Camille.
„Ráda bych tě zase viděla, počkám na tebe ve školní kavárně. Doufám, že máš rád cappuccino ;)“
Oddělil se tedy od Andrease, který šel nahoru do třídy, a připojil se k dívce na místě setkání. Než se s Camillou setkal, honilo se mu hlavou mnoho více či méně pozitivních myšlenek. Jeho románek s Billem rozhodně nenesla dobře, bylo zřejmé, jak moc se s ním chtěla sblížit. Tom věděl, co k němu dívka cítí, a byl si plně vědom toho, že to bere na lehkou váhu.
Camille se to dozvěděla od svých přátel, kteří to zase slyšeli od někoho dalšího. Zklamání, které cítila, bylo první věcí, o které Tomovi řekla, když si sedl k jejímu stolu a poděkoval jí za pití.

Chlapec navíc způsobil, že se v ní zvýšilo napětí napínající všechny svaly, když položil mobil na stolek a v extrémně krátkých intervalech na něj zíral. Camille okamžitě vycítila, že čeká na něco důležitého, možná na zprávu od svého přítele.
Rozhodla se to ignorovat, i když to považovala za určitou neúctu vůči ní, a dovolila si mu položit několik otázek ohledně jeho zkušeností, samozřejmě s maskou širokého úsměvu.
Pokud nikdy neměla Tokio Hotel ráda, teď je doslova nenáviděla. Připadala si, jako by ji někdo napálil; s Tomem už nějakou dobu chodila, dokonce se líbali a trvalo jen čtrnáct dní, než jí ho ten hloupý buzerant odvedl. Zachmuřeně usrkávala cappuccino, jedna noha se jí nervózně třásla pod stolem, zatímco Tom poněkud neochotně mluvil. Koneckonců to byla ona, kdo ho chtěl vidět, a z nudy, která jí teď sžírala, mohla vinit jen sebe.

Teď mířili do svých tříd a tiše si povídali uprostřed rušné chodby.
„Přiznám se, že nechápu, co je na Billovi tak zvláštního; připadá mi takový nafoukaný a vybíravý,“ přiznala Camille zmateně a sevřela popruh batohu tak pevně, až na svých dlaních našla červené čáry.
Tom povytáhl obočí a pokrčil rameny. Na takový úsudek si prostě musel zvyknout. „Neznáš ho, Camille,“ odpověděl a plně chápal nepřátelství, které dívka vůči Billovi chovala.
Nejistě zamumlala, cítila se těmi nicotnými slovy vyvedena z míry, protože moc dobře věděla, že ať řekne cokoliv, bude toho svého Billa bránit za každou cenu. Vycítila to jen z jeho neustále ztraceného pohledu, možná hozeného do dimenze, kde v tu chvíli nebyl na školní chodbě, ale s Billem.
„Každopádně,“ naléhala, „nastěhuješ se k němu nebo… tak něco…“
Tom byl tou náhlou otázkou vyveden z míry a nedokázal jí odpovědět, protože opravdu netušil, co bude, až škola skončí. Prozatím bylo jeho jediným cílem zvládnout zkoušky a mezitím si udržet vztah s milovaným černovláskem.
„Nemám…“ Než stačil dokončit větu, uslyšel za sebou hluboký, ironický hlas.

„Podívejte, kdo je tady! Náš milovaný buzerant!“ Zasmál se posměšně.
Tom se ztuhle otočil a uviděl kluky, se kterými měl co do činění v supermarketu, kde pracoval. Dívali se na něj a šklebili se na sebe. Cítil, jak v něm narůstá vztek a v krku ho pálí nenávist, která mu brání pořádně dýchat.
Camille se vyděšeně podívala nejprve na něj a pak na skupinku a nebyla jediná, kdo tuhle scénu na chodbě sledoval.
Jeden z nich přistoupil blíž a Tom v něm poznal Adriana, který tam byl známý svou neuvěřitelnou protivností, a on to moc dobře věděl. Adrian se blýskl křivým poloúsměvem, z něhož čišela bezohlednost.

„Tvůj přítel ti snědl jazyk?“ Zeptal se rázně a předstíral hořký údiv. „Nevěděli jsme, že to máš rád drsně.“
Tom si hořce povzdechl a otočil se k odchodu, rozhodnutý nechat tyrana za sebou. Ten se však s klidem vydal za ním, navzdory všem Tomovým dobrým úmyslům vyhnout se problémům.
Tentokrát rasta hlasitě odfrkl a zastavil se, zatímco Camille ho vyděšeně následovala jako pes.
Co kdyby se něco stalo? Jedinou útěchou bylo, že byli v budově školy a někdo by zasáhl.
Slyšel, jak se za nimi Adrianovi přátelé potěšeně smějí, a pokrčil rameny. „Tome,“ oslovil ho, aniž by věděl, co má vlastně v úmyslu.
Rasta se temně zadíval na toho idiota. „Řekni mi, co potřebuješ, a dej mi pokoj,“ zasyčel vážně.
Adrian se zatvářil zklamaně, aby zakryl úsměv, který se mu brzy vykreslí na tváři. Ve skutečnosti nečekaně chytil Toma za triko a přitlačil ho ke zdi.

Rasta sebou trhl, ale dokázal zachovat chladnou hlavu. Bál se jiných věcí, ne nahromaděné frustrace hloupého dítěte. Nechal se přitisknout ke stěně chodby, zatímco se kolem nich vytvořil malý hlouček zvědavců.
„Nelíbí se mi, že se mnou mluvíš tímhle tónem,“ pokusil se ho tyran zastrašit, a pak se vrátil k pohrdavému posmívání. „Kromě toho jsi teď populární, nechceš přece, aby tě někdo považoval za takového hulváta.“
Tomovi se zhnuseně zvedl žaludek a rozhodl se nepříjemné pocity zahnat. Pevně přitiskl dlaně na chlapcova ramena, ten zavrávoral a zakopl o vlastní nohy.
Camille se k němu vrhla a vyděšeně ho chytla za ruku. „Dost! Přestaňte!“ Křičela, celá bílá.
Adrian získal zpět svou nejistou rovnováhu. „Zasraný buzny,“ zavrčel, obrátil oči v sloup a Tom nečekal ránu, která ho zasáhla do lícní kosti.

Vykřikl bolestí a překvapením, pak se sklonil a přitiskl se ke Camille.
„Tome!“ Vykřikla vyděšeně. „Jsi v pořádku?“
Adrianovy agresivní instinkty drželi na uzdě chlapci, kteří tomu grázlovi byli neustále v patách. Rasta si přitiskl ruku na pohmožděnou tvář a hledal úlevu. Co si ten kretén myslel?
Přimhouřil oči a cítil, jak mu postižená část obličeje bolestivě pulzuje.
Adrian se vzpamatoval, pohlédl na Toma ledovým pohledem a chystal se odejít se svou malou slizkou skupinkou, když se objevil ředitel, kterého pravděpodobně někdo zavolal.

Andreas zaslechl rozruch ode dveří a překvapen, že Tom ještě nedorazil do třídy, vyšel na chodbu. Když uviděl Toma s ledem přitisknutým na tváři a ředitele, jak domlouvá Adrianovi, zrudl vzteky.
„Věděl jsem to,“ odsekl hořce.
Camille si všimla jeho přítomnosti a vyrazila k němu.
„Andreasi! Obtěžovali Toma a zvrtlo se to,“ vysvětlovala a tvářila se přitom rozrušeně. Blonďák zklamaně zavrčel; přesně tušil, že se něco takového stane. Sledoval, jak protagonisté toho smutného příběhu odcházejí s ředitelem do ředitelny, povzdechl si a svěsil ramena.
Bude to dlouhý den.

♫♪♫

Tom hodil batoh k nohám pohovky. Náraz vyvolal hlasitý zvuk, který se rozlehl pustým tichem domu. Tomovi to bylo jedno a zamířil rovnou do kuchyně, aby si vzal něco k jídlu. V žaludku cítil prázdnotu a nebyl si jistý, jestli je to způsobeno jen hladem.
Adrian byl vyloučen poté, co strávil polovinu dne v ředitelně, ale to nestačilo, aby se uklidnil. Otevřel jedny dveře a pak druhé, aniž by se pořádně podíval, co je uvnitř, a chrlil nesouvislé věty. Byl strašně naštvaný, podrážděný tím svinstvem, které ho obklopovalo.
Opravdu nemohl uvěřit, že kvůli takové věci dostal ránu do obličeje. To, co se dělo v jeho životě, muselo zůstat soukromé, a i když byl jeho přítel zatraceně slavný, nikdo neměl právo narušovat jejich už tak dost vratkou rovnováhu. Už tak musel žít bez milované osoby po svém boku, nemohl snést, že se lidé obrátí proti nim.

Ostatní nevěděli nic o jejich životě, o jejich vztahu. Nechtěl se smířit s kritikou a posměšky, ale zavíral oči a uši, jak to koneckonců dělal vždycky. Zhluboka se nadechl a uvědomil si, že se začíná třást; ruce se mu proměnily v nehmotné želé a každý předmět mu vypadl z rukou, jako by to byl kouř.
Od zoufalého výkřiku ho odradil lístek nalepený na ledničce.
Zbystřil a četl. „Ahoj, zlato, ve schránce jsem našla obálku; najdeš ji na stole. Nahlédla jsem… Doufám, že mi odpustíš.“

Zamračil se a rozhlédl se po obálce. Jeho zamračená tvář se rozzářila, když ji konečně uviděl. Srdce mu vyskočilo až do krku a on se ji snažil otevřít, aniž by ji úplně roztrhal. Když se mu to podařilo, vytáhl nezaměnitelnou fotografii s prsty třesoucími se jako větvičky.
„Oh bože,“ vydechl a oči mu proti jeho vůli v mžiku zvlhly. Cítil, jak mu zběsile buší srdce, které mu dunělo až v uších, když si prohlížel každý drobný detail té nádherné fotografie.
Byla to ta, kterou Natalie pořídila po jejich posledním koncertu.
Ten okamžik, kdy ho Bill přemohl svou sladkostí a rozplýval se polibkem, to mu proběhlo hlavou jako blesk a on se bláhově usmál.
Nikdy nedokázal zapomenout na všechny emoce, které v něm tento intenzivní den vyvolal. Uzamkl jednu po druhé ve svém srdci a zahodil klíč.
Rozechvěle tu fotku držel ve svých prstech. Pak jí otočil s neznatelným úsměvem na rtech, které se mu roztáhly do malého „o“.
14. 04. 2010 Já a Tom Trümper.

Několikrát zamrkal, než si uvědomil, co je tam napsáno, a pak se tiše rozesmál. Znělo to podobně jako poznámky fanoušků za fotkou s jejich idolem a pomyslel si, že to byl nejspíše Billův záměr.
Tvář se mu stáhla do pobavené grimasy, jako by měl každou chvíli vybuchnout radostí, a on si nemohl pomoct, ale vytáhl z kapsy mobil, teď už zcela zbavený sklíčenosti, jež na něj po té nepříjemné eskapádě padla.
Cítil se mnohem uvolněněji, i když ho tvář a lícní kost stále bolely a brzy se mu na nich objevila obrovská fialová modřina. Projel poslední volaná čísla, až našel to černovláskovo, a stiskl tlačítko.
Uslyšel první zazvonění a žaludek se mu příjemně sevřel, když jeho pohled zabloudil a zastavil na jejich společné fotografii.

♫♪♫

Bill si všiml, že studio je v obležení fotografů a několika reportérů. To se ještě nikdy nestalo a bylo to opravdu zvláštní. Zmateně zamrkal, zaparkoval, nasadil si brýle a vyklouzl z auta. Okamžitě ho obklopil roj blesků a přistoupil k němu muž s mikrofonem.
„Zpráva o tvém románku s fanouškem obletěla svět,“ promluvil vzrušeně a sledoval černovláska, který jako by chtěl utéct. „Myslíš, že vám to vydrží, nebo to byl jen úlet?“
Bill vrhl na reportéra viditelně zmatený pohled a pochopil důvod náhlého obležení.
Kdyby odpověděl, pravděpodobně by to na chvíli utišilo jeho žízeň po novinkách. Chtěli od něj jen nějaké prohlášení.
„Tom a já jsme připraveni náš vztah udržet, jak jen to bude možné,“ prohlásil a mezitím trochu zpomalil tempo.
„A jsi teď šťastný?“ Naléhal reportér znovu.
Bill se lehce usmál. „Velmi,“ a zmizel za dveřmi studia.

Stačil si sundat bundu, než uslyšel, jak se z jeho tašky ozývá oblíbená píseň Stereophonics. Otevřel ji a nahmatal mobilní telefon.
„Tomi!“ Vyhrkl najednou nadšeně. „Nemám teď bohužel čas; čeká mě den s Davidem a kapelou,“ vysvětlil rychle, protože věděl, že kluci už na něj čekají na obědě.
Byl to rituál: před každým turné a po něm se scházeli ve studiu, aby strávili den volna, aniž by museli myslet na cokoli „profesionálního“. Byl to jakýsi nejprve smírčí a pak závěrečný rituál; bylo to nutné. A teď měl neomluvitelné zpoždění. Axel odešel mnohem dřív než on, protože nesnášel nedochvilné a nedbalé lidi a Bill byl jedním z nich.
„Já jen… miluju tě,“ slyšel Toma tiše zašeptat na druhém konci. Doslova se rozpustil u vchodových dveří a dlouze si povzdechl. Možná, že Tom tu fotku dostal.
Než rasta zavěsil, nedokázal zformulovat souvislou větu. Zklamaně poslouchal nepřetržité pípání a rukou, kterou držel telefon u ucha, sjel dolů k boku.
Než se připojil ke svým společníkům, chvíli se zastavil, aby přemýšlel o tom, jak moc Toma miluje.

♫♪♫

Chvěl se touhou mít Billa vedle sebe, ale místo toho se rozvaloval na posteli s počítačem položeným na klíně a čekal, až se jeho přítel přihlásí, aby si s ním mohl chvíli povídat. Opravdu ho chtěl vidět, ale věděl, že kdyby to chtěl udělat, musel by odhalit modřinu, která se mu vytvořila na tváři, a pak mu vysvětlit, co se stalo. Nechtěl ho znepokojovat ani rozčilovat, a tak se rozhodl tento nepříliš podstatný detail vynechat.
Na druhou stranu se od chvíle, kdy ránu dostal, uklidnil a nic ho nerozhodilo, dokonce ani hádka se Simone kvůli modřině. Ocenil její zájem, ale věděl, co chce, a nevzdal by se ani v té nejzoufalejší situaci. Nerad se utápěl ve smutku ze svých problémů, ale ten večer byl obzvlášť nudný a Bill se zdál ne-…

Freiheit’89 se právě přihlásil.
Tom zahnal všechny negativní myšlenky a spěšně zahájil rozhovor. Černovlásek byl ale rychlejší.
Freiheit’89 píše: Tomi!
Rasta zkřivil rty, aby zadržel výkřik náhlé radosti, a upřel pohled na obrazovku počítače.
Tomi píše: Ahoj, zlato.
Freiheit’89 píše: Škoda, že jsi včera nemohl být s námi 🙁 bylo to fajn, ale chyběls tam.
Tomovi se mírně zkřivily koutky úst a odpověděl, že mu všichni strašně chybí.
Freiheit’89 píše: Rád bych tě viděl *–*
Tomovy oči se rozšířily, zrudl a okamžitě zpanikařil. Co mu na to měl napsat?
Položil ztuhlé prsty na klávesnici a dal si chvíli na rozmyšlenou.
Tomi píše: Nemůžu, Bille… 🙁
Freiheit’89 píše: ò_ò Proč ne?
Tomi píše: Zapomeň na to…
Bill se očividně vyděsil a začal ho zasypávat otázkami.
Freiheit’89 píše: Stalo se něco? Řekni mi to, prosím.
Jak by mu mohl vysvětlit důvod své oteklé tváře, aniž by umřel studem a smutkem?
Tomi píše: Opravdu se nic nestalo.
Freiheit’89 píše: Tome, přísahám, že jestli mi okamžitě neřekneš, co se stalo, chytím první letadlo a budeš litovat svého mizerného mlčení.

Černovlásek působil více než vážně, i když Tom mohl jen hádat. Nespokojeně si povzdechl a navzdory sám sobě spustil videohovor.
Billův obličej byl zrnitý a pak jasný. Jeho výraz byl zamračený, ale přesto dokázal v Tomovi vzbudit obvyklou něhu, která vytvořila na jeho rtech úsměv.
Černovlásek si pozorně prohlížel rastovu tvář, a pak zmateně promluvil. „Co to máš, sakra, na tváři? To je modřina?“ Vyhrkl neomaleně, ale Tomovi se jeho hlas líbil.
Jednu ruku si přiložil k postiženému místu a konečky prstů jemně zatlačil do nafialovělé kůže.
Trhl sebou, když ho zasáhl příval bolesti.
„Myslím, že jo,“ pokrčil rameny.
Bill se zamračil a jeho rozzuřený pohled se ani trochu nezměnil. „Tome, přestaň,“ vyzval ho tvrdě. „Řekni mi, co se stalo.“
„Včera ve škole,“ začal váhavě rasta. Opravdu mu to nechtěl říct.

Černovlásek ho pobídl a pozorně ho sledoval z obrazovky. Už tak bylo dost těžké nemít ho u sebe, a teď mu ještě nechtěl říct, co se stalo. Neměl křišťálovou kouli a nemohl prostě vědět o všem, co se kolem něj děje, takže chtěl, aby Tom převzal iniciativu a řekl mu všechno, i kdyby to byla jen hloupost.
„Vedl jsem menší… diskuzi.“
„Proč?“ Vyzvídal. Teď už byl plný pochybností a obával se, že příčinou hádky byl on.
Viděl, jak rasta přimhouřil oči a smutně se usmál. „Ne každý nám rozumí,“ zašeptal Tom hořce.

Byl pryč sotva tři dny a Bill si nikdy nepřál víc být s ním, být mu nablízku. Přál si, aby mohl být u toho a zabránit té ráně, aby Toma vytrhl z jeho melancholie. Byl také smutný, hodně, ale nebylo to jako předtím; tentokrát byl ten smutek veselý. Nikdy předtím se tak necítil, ale teď bylo vědomí, že je milován a že miluje, větší než ta zdánlivá samota. Koneckonců nebyl sám, už nikdy nebude sám. Nechtěl se rozčilovat ani chrlit věty, které si Tom nezasloužil slyšet, protože nebylo jeho vinou, že někteří lidé to prostě nechápou a ani nikdy nedokážou pochopit. Chtěl jen podpořit svého přítele, nic jiného.

„Tomi, nedokážu vrátit čas, ale můžu jen zopakovat to, co už možná víš…“
Tom lehce přikývl a poslouchal.
„Víš, že nikdy nebudeš sám, i když jsem na druhém konci světa a ty nemůžeš být se mnou.“ Odmlčel se; hlas se mu zadrhl. Zamrkal a na hustých řasách se mu objevily slzy. „Chci tě poprosit jen o to, abys byl silný, protože já chci být také silný. Budu tu vždycky, když mě budeš potřebovat, přede mnou nemusíš nic skrývat.“
Tom znovu drobným pohybem zavrtěl hlavou.
„Za tak krátkou dobu jsem se toho od tebe tolik naučil a nechci, aby se to všechno rozpadlo. Vím, že strach vede k mlčení, ale já tě chci slyšet křičet, kdykoliv to budeš potřebovat.“ Černovlásek byl tak přesvědčený o svých slovech, že mu oči zářily a srdce se mu svíralo s každým úderem.
„Oh, Bille…“ vydechl rasta, dojatý jeho slovy.
„Tomi, miluju tě a chci tu pro tebe být, dokud mi to dovolí čas,“ uzavřel se slzami v očích.
Tom se nikdy necítil tak šťastný.

autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)