autor: Veronique
Hold On – Vydržet
Berle.
Do prdele.
Kurva – berle.
Pauza.
Berle, berle.
Kurva, do prdele.
Seru na to.
Odfrknutí.
Jeden z těch dvou pekelných výtvorů přistál mezi koly projíždějících nosítek.
„Do hajzlu,“ zasyčel Tom skrz zuby a pokračoval v pomalé, kulhavé chůzi zažloutlou chodbou, z níž měl hnilobný, starý pocit. Snad by dal raději přednost bílým stěnám, ale o to nešlo.
Už několik dní pendloval sem a tam mezi domovem a nemocnicí a nezamhouřil oka. Ve skutečnosti mu spánek zanechal malý dárek, který mu přidal do sbírky modřin: krásné, sytě fialové váčky pod očima.
Styděl se opustit svůj pokoj a jít do nemocnice, nemluvě o nesčetných překážkách, které musel s tou ztuhlou sádrou na noze přeskočit.
Zkurvená motorka. Říkal si, že závodit, když jsou silnice pokryté sněhem, není zrovna nejlepší nápad. Motorka dostala smyk a strhla je oba k zemi.
Tom si povzdechl a smutně zavrtěl hlavou. Prošel kolem pokoje sto šedesát sedm a vstoupil do toho dalšího. Bál se, že ho ztratí, zvlášť když s ním silně zatřásl a on se ani nehnul. Když viděl, jak jeho bezmocné tělo dopadlo na zasněžený asfalt, spustil se v něm mechanismus, který ho proměnil v hadr.
V jednu chvíli se radoval z blížícího se odletu do Tokia a v další už ležel na nosítkách, z paže mu trčela kapačka a do žíly mu byla vpíchnuta lavina léků proti bolesti.
Teď mu však záleželo na tom, aby byl v bezpečí a v pořádku, a tato událost mu poskytla čas na dlouhé přemýšlení.
„Zvládl jsi to,“ přivítal ho hned, jakmile vstoupil do místnosti.
Andreas se na něj pobaveně podíval a jeho pohmožděnou tvář orámoval cynický úsměv. Neměl zrovna chuť cítit se provinile, takže posmívat se mu byl dokonalý způsob, jak se zbavit myšlenek na to, že jeho nejlepší kamarád – a švagr a nedílná součást jeho já – má zlomenou nohu a modřiny po celém těle, a to všechno jeho vinou.
Tom odhodil ty nenáviděné chatrné větvičky, které mu měly poskytovat oporu, a přešoural se k prázdné, neposkvrněné posteli vedle Andyho. „Nebuď ironický!“
„Okey,“ přikývl druhý a roztržitě si pohrával s jehlou, kterou měl zapíchnutou v paži. Každopádně to byl on, kdo to odnesl nejhůř; utrpěl několik zlomených žeber, několik dalších zlomenin, lehký otřes mozku a několik komplikovaných zlomenin. „Zítra jdu na operaci nohy,“ oznámil a Tom v jeho tónu vycítil nejistotu.
„Uh,“ zamumlal. „Ehm… letos žádný street snowboarding,“ zamyslel se nepřítomně. Ne že by ho příliš zajímalo, že se pozdě v noci potuluje po ulicích v autě.
„Jo,“ souhlasil blonďák a pomalu přikývl. Přesto se cítil zatraceně provinile.
Tom byl tak nadšený, když ho Bill pozval, aby s nimi jel do Tokia; teď se kvůli sádře nemohl dostat ani do zatraceného letadla a nestíhal ani víza – měl odletět za dva dny.
Bill od nehody nestihl Toma ani vidět: přípravy na odjezd mu zabraly i to málo času, co mu zbývalo. Přes Vánoce budou v Japonsku a on byl smutný, že s nimi rasta nebude.
Ale Andreas chtěl, aby ti dva byli spolu alespoň v tomto ročním období. Byly to jejich první Vánoce a rozhodně je nemohli strávit odděleně.
„Hele, vyřiď si ta víza.“
„Nestihnu to,“ odvětil Tom ostře a jeho výraz okamžitě ztvrdl. „Kromě toho, doktor mě stejně nepustí,“ povzdechl si.
„Řekni Billovi, ať za tebou přijde, než odjede.“
Rasta zakoulel očima a snažil se příteli naznačit, jak nemyslitelné jsou jeho nápady. Moc mu to nepomohlo. „Andy…“
„Běž!“ Vyhrkl blonďák a plácl rozevřenýma rukama do bílé peřiny, která ho přikrývala. „Máš napsaný na ksichtě, že ho potřebuješ!“
Tom nechápavě rozšířil oči. „Ale…“ vykoktal.
„Ale nic,“ Andreas se opravdu rozpálil. Už to nemohl vydržet ani den: Tom měl naléhavou fyzickou i psychickou potřebu mít Billa u sebe, bylo to něco, co nedokázal ovládnout – dokonce ani skrýt – při vší vůli na světě. „Bylo to hektické období: stěhování do Los Angeles a – a kvůli těm jihoamerickým koncertům a přípravám jste se dva měsíce neviděli!“
Teoreticky se Tom se zpěvákem a Axelem přestěhovali do Států, ale zatím spolu byli velmi málo, kvůli neustálému cestování kapely. Během jejich pobytu v Jižní Americe se pod pohrůžkami rodičů a přátel vrátil do Německa.
Řekl si, že stejně odjede s klukama do Tokia a stráví tam Vánoce.
Špatná předpověď.
Teď nejenže nepojede do Japonska, ale dokonce ani nestráví s Billem dvacátý pátý prosinec.
Měl chuť plakat, urvat si copánky a druhou nohu si zlomit kladivem.
Andreas to musel vycítit z jeho rozrušené grimasy. „Chtěl bys mlátit hlavou o zeď, dokud ji nerozmáčkneš, co?“ Zeptal se s úsečným úsměvem a ustaraným zamračením.
Tomovi se tato další možnost líbila a snad by i v té tmě svítil, kdyby to bylo možné. Dobře, očekávat, že bude vydávat vlastní světlo, bylo dost nepravděpodobné. „To je taky dobrý nápad,“ zaradoval se bez nadšení.
„Hm,“ zamumlal Andy. „Ty jsi ještě tady?“ Roztáhl rty do písmene „o“ a povytáhl obočí.
Rasta se na něj dlouze a tázavě podíval. „Cože?“
„No tak, máš ještě jeden den na to, abys s ním byl,“ pobídl ho druhý. „Vánoce jsou pryč, ale užijte si je alespoň na jeden mizerný den…“
Tom sklonil hlavu, oči upíral na nohy – jednu měl v sádře – a rty se mu kroutily. „Já nevím…“ zamumlal hlasem sníženým do šepotu; Andy ho sotva slyšel, ale ten nádech stačil, aby se zamračil a nasadil posměšný výraz.
„Už tak mě mrzí, že sis kvůli mně zlomil nohu,“ zavrčel. „A je mi fakt ještě hůř, když vidím, že je ti na hovno.“
Rasta se neodvážil otevřít ústa a pronést jedinou slabiku, jen pohoršeně zíral na svého přítele.
Ježíši Kriste, vždyť se přece nedokázal teleportovat!
„Jak to mám, kurva, udělat?“ Vykřikl a prudce zasáhl Andreasův sluch, který se bolestí zašklebil.
„Kdybych jen mohl vstát, nakopal bych ti prdel – pokud to už neudělal Bill,“ zahřměl blonďák, nyní vážně odhodlaný vyhodit svého přítele z té zasrané nemocnice a poslat ho na nádraží hrubou silou svého neomylného přesvědčování.
Tomovy oči a ústa se otevřela dokořán, stále více šokované. „ANDREASI!“ Rozhodně, jeho hlas ještě nikdy nedosáhl tak vysokého tónu.
Andreas předvídatelně vyprskl smíchy a téma – alespoň na chvíli – zamlčel. Pak náhle zvážněl, možná až příliš. „Poslyš, Tome: vím, že si zasloužíš být šťastný. Jsem tvůj nejlepší přítel a znám tě příliš dobře; nikdy sem nebudeš patřit. Patříš k němu a, kurva, víš, že vždycky bude tisíc překážek…“
Tom přikývl, stiskl rty a pozorně se na něj zadíval.
„Musíš se naučit riskovat, víš? Víš, že tu nebudu vždycky, abych tě popostrčil,“ pokračoval blonďák povzbudivě. „Až se vrátíš do Los Angeles, nebudu tam.“
Druhý se přistihl, že přikyvuje a cítí se vinen nějakým zločinem. Tehdy ještě nepřekonal svou nechuť. Kdyby tomu tak bylo, už by dávno chytil autobus, který by ho odvezl na nádraží, a mohl by tak na chvíli utéct ke své lásce.
Naštěstí tu byl Andy a o hodinu později už seděl ve vlaku do Hamburku.
V polovině cesty se mu však vybila baterka mobilu.
Právě, když Billovi napsal, že přijede.
♫♪♫
„Bože, Axeli, co mám dělat?“ Zeptal se znepokojeně černovlásek a následoval bratra, který nesl zavazadla ke vchodovým dveřím jejich domu.
Právě obdržel Tomovu zprávu, ale v pozadí byl malý, bezvýznamný, mizerný problém: odjezd byl urychlen. Podle předpovědi mělo sněžit a oni změnili let, aby neuvízli v Německu.
Už nejméně dvacet minut chodil po obývacím pokoji v hrozné sklíčenosti. Žaludek se mu dokonce začal samovolně obracet a on hořel úzkostí.
Snad milionkrát se snažil Tomovi dovolat, ale jeho mobilní telefon byl vypnutý.
„Bille, uklidni se,“ pobídl ho Axel, který si balil kufry.
Billův obličej se zkřivil do strhané grimasy, zvedl ruce k hlavě, chytil se za vlasy a tahal za ně, až to bolelo. „Jak to mám udělat? Řekni mi, jak?!“
Tomovi by se to nelíbilo. Dobře věděl, že ho v tu chvíli potřebuje víc než kdy jindy, a nenáviděl se za to, že když se mu stala ta nehoda, nemohl být s ním. Oba však věděli, co jejich vztah obnáší, a oba tyto kompromisy přijali.
Cítil, že umírá, když mu Tom uprostřed noci zavolal, že nemůže spát, protože má v hlavě příliš mnoho myšlenek, a celé hodiny plakal. Dokázal jen poslouchat, i když se chtěl ze všech sil nějak teleportovat do postele svého přítele. Objal by ho, přitiskl k sobě a celou noc mu šeptal, že musí zahnat všechny ty dotěrné myšlenky. Věděl, že strach ze ztráty Andrease ho sžíral zaživa, ale teď už to bylo v pořádku.
A jak mu v hlavě vířilo tolik, tolik zmatku, sklouzla mu z řas slza a smočila tvář, aby mu připomněla, jak moc se nenávidí za to, že není Tomovi nablízku.
Rozhodl se tedy zastavit své hloupé nohy a sedl si na pohovku. Opřel si lokty o kolena a obličej schoval do dlaní.
„Bude mě nenávidět…“ vzdychl zničeně; vzápětí ucítil, jak se pohovka prohnula pod bratrovou vahou, a kolem zad se mu obtočila ruka.
„On to pochopí,“ snažil se ho uklidnit kytarista a lehce ho poplácal po zádech.
Bill se v reakci na to zmohl jen na vzlyk. „Ne, on mě potřebuje…“ odfrkl si a doufal, že se vzpamatuje a přestane plakat. „A já chci být s ním.“
Axel si povzdechl a pevněji objal bratrovo křehké tělo. „Věděl jsi to; myslel jsem, že jsi to přijal…“
Bill se prudce kousl do rtu a usilovně se snažil nepropuknout ve vztek. „Přestaň – přestaň mi cokoliv vyčítat,“ zasyčel skrz zaťaté zuby, tvář stále skrytou v dlaních.
„Bille…“
Bill se nedokázal ovládnout a vyskočil na nohy jako pružina. Vrhl na Axela pohled, který byl stejně znechucený jako rozrušený, a rozhořčeně sevřel rty. Oči se mu pod jezerem slz neprůhledně leskly. „Tohle mu nemůžu udělat, Axeli. Teď nemůžu odjet, je na cestě,“ rozčiloval se a ztěžka dýchal.
Axel vstal, stoupl si před něj, položil mu ruce na ramena, pevně je stiskl a trochu s ním zatřásl. „Bille, nevěděli jsme, že přijede! Za půl hodiny musíme vyrazit, zítra začne nejspíš zase sněžit, hustě… a bude mrznout!“
Černovlásek se vykroutil z kytaristova sevření a otráveně ustoupil. „Neříkej mi, co mám dělat,“ zavrčel.
„David ti nakope prdel, proboha“ Vyhrkl Axel a mával rukama, což moc často nedělal.
„Nechci jet do Tokia, aniž bych Toma nejdřív viděl!“ vykřikl Bill tak hlasitě, až se Axel otřásl. Pod mikinou s logem kapely se mu zběsile svíral hrudník a myslel si, že každou chvíli omdlí. Dlouho lapal po dechu, než znovu promluvil. „Neviděl jsem ho dva měsíce a Vánoce spolu trávit nebudeme,“ zakňučel se svraštělým obočím a nebezpečně smutným výrazem. „Když se nad tím zamyslíš, tak je to pěkně na hovno…“
Axel ani na okamžik nezaváhal, přiblížil se ke svému mladšímu bratrovi a zahrnul ho pevným objetím. Přitiskl ho k sobě a nic neřekl; věděl, že nemá co říct, protože to byla pravda.
„To není fér,“ ozval se tlumený vzlyk těsně pod jeho bradou: černovlásek zabořil obličej do mikiny a nezdálo se, že by se odtamtud chystal dostat – alespoň dokud si pro ně David nepřišel. „Bože, on mě bude nenávidět…“ opakoval už po několikáté, skoro jako by odříkával poněkud monotónní a bolestnou píseň.
„Ne, zlato, on to pochopí,“ uklidňoval ho Axel a vtiskl zpěvákovi na spánek malý polibek.
Bill neodpověděl, protože by to bylo víceméně zbytečné. Věděl, co s Tomem právě prožívají; nešlo o žádnou krizi, jejich vztah byl vlastně pevný jako vždycky, ale trápila je vzdálenost. Nemohl Axelovi s takovou jistotou říct, že se stane něco krajně nepříjemného, aniž by si tím byl jistý. Axel to naopak nedokázal pochopit. Koneckonců, nemusel nikomu nic vysvětlovat. To, co se mělo stát, se týkalo jen jeho a Toma, nikoho jiného.
A tak trochu doufal, že to jeho přítel nepřijme tak těžce, jak očekával.
Jen rezignovaně vydechl a bratr ho dvakrát poplácal po zádech.
„Neboj se, bude to v pořádku.“
Z Billova nosu se vydralo další horké popotáhnutí a on s tím nejzoufalejším výrazem, jaký dokázal nasadit, protočil očima. Axelova slova budou poslední slavná slova, tím si byl teď jistý.
Krátce nato dorazil David a zpěvák s velkým strachem neochotně opustil stejný dům, který Tom brzy poté našel prázdný.
♫♪♫
Tom zaplatil taxikáři a bílé auto mu brzy zmizelo z dohledu. Strčil si peněženku zpátky do kapsy a zadíval se zmateným pohledem branou do sídla Kaulitzů; nesvítilo se tam a nezdálo se, že by tam někdo byl.
Ale jak je to možné? Odlet byl naplánován na zítřejší večer. Přece nemohli odletět.
„Do prdele,“ zavrčel rasta tiše a snažil se sám sebe přesvědčit, že Bill a Axel jen spí, protože už bylo dost pozdě – ale ne zase tak pozdě, aby ti dva už měli obličeje přitisknuté k polštářům.
Nemohl ani zazvonit na zvonek; neměli ho, aby se vyhnuli nepříjemnostem od obvyklých skupinek fanoušků, kteří je navštěvovali. Opřel se tedy zády o ten kus železa a snažil se oživit svůj mobilní telefon, přičemž se snažil uklidnit. Ta věc mu v ruce zavibrovala a na několik vteřin se rozzářila oslnivou bílou barvou, než se v okamžiku naléhavosti změnila v pouhý zasraný vybitý mobil. Během chvíle, kdy byl telefon zapnutý, však osvětlil tmavý kout, kde Tom zahlédl zmačkaný kus papíru.
S vypětím všech sil se snažil neztratit rovnováhu a nepřevrátit se na zem, chytil se brány a sehnul se pro lístek, který byl pravděpodobně určen jemu.
Otevřel ho a přečetl si jeho obsah.
Chvíli trvalo, než se jeho výraz radikálně změnil; ze soustředění se mu tvář zkřivila do téměř neznatelné grimasy. „Zklamání“ to bylo přesné slovo napsané na jeho čele jasně neonovými barvami.
Byli pryč. Odešli.
Let byl o den posunut a jejich letadlo vzlétlo. To letadlo ho odnášelo ještě dál, než už byl.
V duchu dupl zdravou nohou do země – v duchu, protože kdyby to udělal opravdu, už by nejspíše skončil obličejem na mokré zemi.
Byl naštvaný jako nikdy předtím. Celé měsíce sbíral jedno zklamání za druhým: Bill musel jet do Paříže s nějakým pitomým návrhářem, jehož jméno ani neznal, Bill musel zkoušet na nadcházející koncerty, Bill byl celé dva měsíce pryč, Bill byl teď pryč a nestrávil s ním ani ty teď už bezcenné Vánoce.
Nejenže se vydal na dost dlouhou cestu a promrhal část úspor z práce, kterou opustil kvůli stěhování do Los Angeles, ale ocitl se sklíčený a bez síly i na pláč před prázdným domem člověka, kterého miloval a který ho měl podporovat, ne ničit.
Možná to nebyla jeho vina, ale jemu bylo jedno, čí je to vina.
Bill mu tolikrát sliboval, a teď tu byl v hamburském chladu, neměl kam jít a všechny naděje se rozpadly na střípky. V tu chvíli nejvíce litoval toho, že se vždycky při každé příležitosti hnal za Billem. A tohle byla nejlepší odměna, uvažoval s nekonečnou hořkostí.
Věděl, jaký životní styl zpěvák vede, ale tohle už bylo moc.
Tom nebyl žádný svatoušek, ani nebyl obdařen bezmeznou trpělivostí. Každou chvíli se přistihl, že by možná bylo lepší, kdyby tu písničku nikdy nenapsal a Andreas ji nikdy neposlal; nejspíš by se dal dohromady s Camillou a neměl by problém se vzdáleností a všemi těmi dalšími sračkami, se kterými musel žít.
Dobře, možná to byla spravedlivá cena, kterou musel za Billa zaplatit – to rozhodně byla – ale ten hněv byl slepý a nerozumný. Tom tohle snášel příliš dlouho. A kdyby se mohl zbavit toho balvanu, který ho tlačil na břiše, bylo by mu líp. Byl odhodlaný přestat potlačovat všechnu frustraci, která v něm bublala. Chtěl udělat něco, cokoli, aby Bill jednou provždy pochopil, jak moc ho potřebuje mít navždycky po svém boku.
V tu chvíli by si nejraději zavolal taxík, aby se dostal zpátky na nádraží a znovu chytil vlak, ale jak by to mohl udělat, když měl vybitý telefon a nacházel se v extrémně odlehlé části Hamburku?
Po nespočtu nadávkách stačilo sebrat trochu vůle, podepřít se na berlích a dostat se kdoví kam, možná k veřejnému telefonu. Něco mu říkalo, že bude muset jít dlouhou cestu; naštěstí si s sebou nevzal nic těžkého, protože než odjel, ani se nestihl stavit doma.
A tak se se vší lítostí a záští, která ho sžírala zevnitř, vydal s krajním zklamáním nejistými kroky do tmy, která ho obklopovala.
A opět byl sám.
♫♪♫
Konečně doma.
Byla to pekelná noc, a jestli byly jeho tmavé kruhy předtím téměř rekordní, teď o ně mohl rovnou zakopnout. Ignoroval všechny otázky Simone, proč a jak odjel do Hamburku, proč jí o tom informoval jen obyčejným, spěšným vzkazem, a hlavně, proč už je zpátky s takovou zuřivostí.
Zabouchl dveře svého pokoje, vztekle odhodil berle, aniž by se staral, kde skončily, a vrhl se na postel jako neživá loutka. Děsivě si odfrkl a přitiskl si polštář na obličej, pak v této poloze zkameněl a vypnul mozek.
V tu chvíli nepotřeboval přemýšlet. Byly to všechno jen obrovské kecy; necítil ruce od toho, jak se o ně celou cestu opíral, a navíc mu třeštila hlava a pulzovaly spánky.
Byl úplná troska a jeho nezdravě nažloutlá pleť to jen potvrzovala.
Asi deset minut přemýšlel o nicotě, a když už se zdálo, že se jeho víčka chystají usnout, uslyšel na chodbě Simonin hlas.
Zklamaně zavrčel, a ještě víc si přitiskl polštář k sobě.
„Samozřejmě, drahý, právě se vrátil domů… ach, ty jsi v Tokiu!“
Začal se modlit, aby matka měla dost rozumu a nevstupovala do jeho pokoje, aby mu Billa předala, protože prostě nevěděl, jestli bude schopen vyslovit byť jen jediné slovo, aniž by se zhroutil.
„Hned ti ho předám.“ Simonina hlava vykoukla ze dveří a Tom pocítil děsivý pocit vnitřního chladu.
„Ne, ne, ne!“ Zasyčel tak, aby ho Bill neslyšel.
Matka mu podala telefon a pobídla ho, aby si se zpěvákem promluvil. Vyvalil oči a kňučel jako malé dítě.
„No tak, Tome,“ pobídla ho, když konečně vešla do pokoje, položila mu telefon vedle polštáře a beze slova odešla.
Tom odstrčil polštář a chvíli zíral na bezdrátový telefon, nevěděl, co má dělat. Mohl stisknout červené tlačítko a usnout, ale tohle rozhodně neměl v povaze. Přiblížil si tedy neochotně telefon k uchu a povzdechl si, než promluvil.
„Jo?“ Jeho tón dosáhl nebývalé hloubky; to „jo“ znělo spíš jako vzdech ze záhrobí.
„… Tomi?“ Billův hlas byl tichý. Tom by pocítil nejspíše něhu, nebýt jeho současného rozpoložení, které ho nutilo prostě trucovat.
„Bille.“
„Ahoj…“
Za jiných okolností by ho chytil a už by ho nikdy nepustil, i kdyby snad začalo hořet.
„Bože, Tome… je mi to tak líto.“ Uslyšel chvějící se povzdech, jak se ozval přes sluchátko a narušil tak jeho slova.
Zaťal čelist a jeho výraz mimovolně ztvrdl. „To je jedno,“ už jsem zklamaný, chtěl dodat, ale ovládl se.
Bill zaváhal. „Nezáleží ti na tom?“
„Ne,“ řekl Tom.
„Jsi v pořádku? Jsi tak… chladný.“ Zdálo se, že se jeho přítel opravdu bojí s ním mluvit, aby to všechno nezkazil. Tolik bolelo slyšet jeho hlas v telefonu a vědět, že je tisíce kilometrů daleko. Ještě nikdy neslyšel Billa tak váhat, když něco říkal. Ne, tohle nebyl on. Jak ho mohl takhle změnit? Zavrtěl hlavou a řekl si, že je hloupý. Nebyla to jeho vina, to bylo jisté.
„V Hamburku bylo taky chladno,“ odplivl si s cynismem, o kterém ani nevěděl, že ho umí použít. Něco uvnitř mu říkalo, že za to koneckonců nemůže ani Bill, ani on, ale v tu chvíli si připadal jako začínající provazochodec zavěšený na hraně své labilní nálady. Nemohl to nechat být jako vždycky: tentokrát ho chtěl přimět, aby si uvědomil, jak ho každý kilometr mezi nimi ničí.
Bill se při těch slovech zachvěl. „Poslouchej mě, Tome…“
Rasta neodpověděl, jen si povzdechl a čekal.
„Já… já chtěl zůstat a… ani nevíš, jak mě to mrzí,“ pokračovala hvězda. „Ale víš, že by mi to nedovolili, protože… je to Tokio, no…“
„Skvělá příležitost,“ souhlasil Tom rozhodně.
„Jo…“ přikývl a mírně řečeno vyčerpaně si povzdechl. V tu chvíli měl pocit, že mluví k nepřekonatelné zdi. „Oh, Tome… přál bych si, abys tu byl.“
Rasta s telefonem sotva přiloženým k uchu, sevřeným ve slabé pěsti, se instinktivně kousal do rtů a mhouřil roztřesená víčka. Zhluboka dýchal; chtěl jen odpočívat. Už nemohl dál udržet své končetiny, které jako by se vařily v kotli žhavé lávy.
Dost. „Jsem unavený, Bille. Promluvíme si později, jo?“
Byl si jistý, že jeho příteli se rozbušilo srdce, ale ve chvíli, kdy si to pomyslel, pocítil podivnou lhostejnost.
„Ale…“
„Hodně štěstí,“ řekl těsně předtím, než ukončil hovor a hodil telefon někam na postel, mimo jeho dohled.
Zamumlal několik nesouvislých slov a zabořil obličej do polštáře.
♫♪♫
Bill zkameněle odtáhl telefon od ucha. Zíral na něj snad nekonečně dlouho, než se Axel dotkl jeho ramene a vrátil ho do reality, které by se nejraději vyhnul. Zavrtěl hlavou a jeho oči se bezděčně přesunuly od panoramatu metropole, do které právě dorazili, k tomu, aby si to uvědomil.
„Je v pořádku?“ Zeptal se bratr s obavami a jeho pohled změkl jako málokdy předtím. Sám cítil nemalé napětí a nechtěl, aby mimořádnou příležitost, která se jim naskytla, zmařilo několik nedorozumění. Bill strnulým pohybem neznatelně sklonil hlavu. Zvedl koutek úst, což nebyl ani stín úsměvu. „No?“ Naléhal Axel.
„Nenávidí mě. Říkal jsem ti to.“
Skepticky se na černovláska podíval a jeho obočí se srazilo do jednoho bodu na svraštělém čele. „To mi přijde nemožné.“
Billův výraz ztvrdl, téměř zkameněl. „Vážně. Ani se mnou nechce mluvit,“ zamumlal utrápeně. Z Tomova odtažitého tónu ho tolik rozbolelo u srdce. Cítil, jak se mu sevřelo v hrudi, aby vytvořilo prostor pro vakuum.
Axel zamyšleně přikývl, když je David vyzval, aby se k němu připojili na konferenci. Georg a Gustav už z místnosti odešli, takže v jakési bublině opuštěnosti, v níž se Bill hodlal na několik příštích dní zabarikádovat, zůstali jen Bill a jeho bratr, přinejmenším dokud Toma nepřejde jeho vztek.
„Bude to jen chvilkové,“ navrhl kytarista a roztržitě pohladil bratra po rameni.
Bill se zamračil a stěží zadržel lítostivý povzdech. Ne, tohle nebude chvilkové. Bylo tolik, až příliš mnoho důvodů, proč by měl být právě teď v Německu. Především tu byl někdo, kdo mu prostě potřeboval vykřičet všechnu frustraci do tváře; ten někdo byl přesně ten člověk, který ho zvedl ze země a který si nezasloužil, aby ho opustil. Odtud, z toho vzdáleného města, pro něj nemohl nic udělat. Tom stále cítil tíhu celého světa na svých bedrech, i kdyby se ho snažil všemožně podpořit na dálku.
Takhle to fungovat nemohlo a oba to věděli. Takové byly bohužel výsledky, ale ani jeden z nich se nechtěl vrátit k tomu, jako to bylo před tím.
Bill odstoupil od skleněného okna, nucen opustit panoramatický výhled, který ho dosud hypnotizoval, a následoval Axela, kráčejícího za ním pomalým, šouravým krokem, jako by ho něco podpíralo, aby nespadl na zem.
„Všechno se vyřeší. Uklidni se,“ řekl Axel přes rameno, když se pootočil.
Bill lehce přikývl a doufal, že na těch slovech je alespoň trocha pravdy.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
