Překlad „KaulitzHills – Senf aus Hollyood“ Epidsoda #3 Rockstar, Pornostar, Polizist
Translated by @aislaend and @Cammi 15.9.2021
[V pozadí je slyšet zvuk klaksonu auta]
B: Co to bylo za klakson?
T: (zpívá) „Dobré ráno, milé starosti, už jste všichni tady? Taky jste se dobře vyspali, no tak to je všechno jas-“ Je to vlastně ta správná melodie pro tuhle písničku? Ptám se na to celou dobu sám sebe. (pokračuje ve zpěvu)
B: Hmm…
T: Ne?
B: Ne, myslím, že si to pleteš s…
T: Pletu si to s…
B: – Včelkou Májou (směje se), ale já nevím. Ach ne, zpíváš to „Dobré ráno, dobré ráno, dobré ráno, sluníčko“.
T: Ale to zpívá někdo jiný, je to od tvé oblíbené skupiny „Amigos“ nebo tak nějak.
B: Ty jsi můj vysněný pirát. To mi připadá tak krásné.
T: Takhle říká Andrea Bergová svým fanouškům.
B: A já si myslím, že je to tak krásné: „Letíme, vy vysnění piráti“ (oba se smějí).
T: Ten klakson, co jste slyšeli, byl popelářský vůz, protože jsem právě přijel do našeho studia a jsem jediný, kde je všechno stejné, protože sedím v našem studiu tady u vás v Hills.
B: Ach bože, Tome! Právě jsem měl rušení rádia, ale to je pak jenom náš Facetime, ne?
T: To je jen náš Facetime, protože dneska nahráváme podcast na dálku. To znamená, že jsi v
B: –Jsem v Berlíně.
T: Pracuješ – nechci říkat „pracuješ“. Taky pořád paříš.
B: Jsi blázen, nebo co?!
T: Tohle je pro tebe další výlet za zábavou.
B: Ale hele, Tome, jen tak mimochodem, nešel jsem ven jen jednou, dokonce jsem ani… no, nemůžu říct, že jsem nepil (smích) Ne, ale opravdu, nešel jsem ven ani jednou, šel jsem spát každý večer po skončení natáčení, protože pracuju nonstop a můj program je tak nabitý, že nemám čas ani na to, abych viděl někoho z našich přátel. Prostě nemám čas, všichni mi píšou: „Jo, pojďme se sejít na skleničku, v Berlíně je tak krásné počasí, pojďme na pivo.“ A já bych chtěl, ale NEMŮŽU. Můj rozvrh je nabitější než kdy jindy. Naposledy jsi tolik pracoval v roce 2005, kdy vyšlo album Durch den Monsun, příteli.
T: (směje se) Ty jsi tak trochu „busy B“.
B: Ano, jsem.
T: Ale pořád to rád spojuješ s potěšením.
B: Tentokrát ne.
T: Je tady hodně brzy ráno, přinesl jsem další drink, a protože tu nejsi, přinesl jsem svůj oblíbený drink – jen čistou tequilu. A teď je tak nějak osm ráno (smích).
B: Ty piješ čistou tequilu?
T: Moje oblíbená tequila.
B: TOME! Bože můj. No, já jsem udělal to, že – protože jsem si myslel, že když je to v Berlíně – jsem si objednal skleničku ginu a dal jsem si do ní led, takže piju pěkný gin s tonikem.
T: Mňam, mňam, mňam.
B: Protože jsem si myslel, že se to k Berlínu hodí, nemyslíš?
T: Ano, gin s tonikem se hodí k Berlínu, to je pravda. Vždycky ho piju i v Berlíně, kdykoli jsem večer venku, vždycky je tam gin s tonikem. Tequila, kterou tu mám, chutná dobře v osm ráno. Je vlastně tak nespolečenské, že ji piju už v osm ráno. Vlastně musíme být trochu opatrní, mám pocit, že posluchači už mají obavy, protože mluvíme jen o alkoholu, jsme jenom jedna velká Kocovina. Lidi si opravdu myslí, že máme vážný problém. Ale my ho opravdu máme.
B: Ale u tebe není osm hodin ráno. Kolik je tedy hodin? Pro mě už je sedm večer.
T: Jo, dobře, ale u mě je …dobře, deset dopoledne. Dobře, tak na zdraví.
B: Na zdraví, řekl bych, že se dotkneme skleniček na mikrofonech.
T: Na zdraví.
B: Mám tě rád a chybíš mi.
T: Jo, taky mi chybíš.
Intro
B: Ach, mňam, mňam, mňam.
T: Musím říct, že to chutná dobře i v osm ráno.
B: Můj gin s tonikem chutná skvěle, moc jsem se na něj těšil. Mám ti něco říct, je to takové nechutné, protože jsem právě šlápl ponožkou do něčeho mokrého. V mém hotelovém pokoji někdo uklízel a myslím, že tam něco vylil, a víš, když do toho šlápneš ponožkou, nic nesnáším víc než tohle. Znáš to? Mám to teď pod nohou tak lepkavé.
T: Ano, to znám. A pak sbíráš všechnu špínu v domě. Ale na koberci je to vlastně v pořádku.
B: Dneska jsem viděl něco opravdu vtipného, protože se vždycky dívám na zpětnou vazbu na náš podcast a dneska jsem si přečetl jednu, která říkala: „Ano, je to naprosto zábavné a myslím si, že jsou oba tak skvělí a teď se lépe seznámíme s Tomem Kaulitzem“. Pak řekla, že teď už Heidi Klum chápe, když Toma pořádně poznává. Někdo nám to už nedávno řekl: „Bože, teď uvidíme, jakého chlapa si Heidi pořídila.“ To bylo tak vtipné. (směje se)
T: Ano, ale já už jsem v životě poskytl tisíce rozhovorů. Myslím, že protože nemám Instagram a protože nejsem na sociálních sítích obecně, lidé si myslí, že jsem takový tajnůstkář.
B: Ale byla opravdu milá a pochválila tě a řekla: „Teď už Heidi úplně chápu“ a myslela tím „toho DRUHÉHO“… Mně se ten „druhý“ taky líbí.
T: A tobě?
B: Ano.
T: Ano, děkuji ti, Anke, vidím to stejně jako ty. Mám také alternativní návrh názvu našeho podcastu „Tom a ten druhý“. Myslím, že to je taky super.
B: Ano. Ale bylo by to neskutečné.
T: „Král Tom a ten druhý“. Jestli se nám to prodlouží, měli bychom podcast přejmenovat právě takhle.
B: Mám ti něco říct, myslím, že bychom měli našim posluchačům vysvětlit, jak to teď je. Komunikujeme teď přes Facetime, koupili jsme si nové mikrofony, protože teď nahráváme zvlášť–.
T: A doufáme, že všechno půjde dobře. Jestli to dneska nebude zvukově nic moc, tak nám to, prosím, odpusťte, jsme v podcastové branži ještě úplní nováčci–.
B: Jsme nováčci. Měli bychom se zeptat ostatních, jak to vždycky dělají.
T: Zavolejme Tommi Schmittovi (moderátor a autor podcastů a televizních pořadů) nebo tak něco.
B: Ale víš co, tuhle jsem poslouchal Fest und Flauschig a mluvili o nás a záviděli nám Spotify dort (smích) a teď Jan Böhmermann (televizní a podcastový moderátor) chtěl hartusit a říkal: „Já chci mít taky Spotify dort!
T: Upřímně? Úžasné.
B: No, ne každý dostane Spotify dort.
T: Ale my ho tady můžeme rozdávat: Nebyl od Spotify. Ale stejně jsme dostali dárek od Spotify.
B: Což bylo ještě lepší než dort!
T: Byl ještě lepší než dort, to je pravda, byly to Rolexky. Omlouvám se.
B: (směje se)
T: Cestou sem jsem spěchal, protože jsem měl jako obvykle zpoždění – a ten klakson, co jsi slyšel předtím, to bylo popelářské auto. Kdykoli spěchám, mám před sebou ten zasranej popelářskej vůz, kterej musí vysypat popelnice tam vzadu. A hned za tím popelářským autem jsem byl s dalším chlapem a ten taky spěchal a byl to pickup a byl k němu připojený přívěs. A jak víš, tady nahoře v kopcích je to v některých částech super úzké, hory písku trochu padají na silnici a každým dnem se silnice zužuje. Protože jsme za tím popelářským autem jeli tak dlouho, ten chlapík taky spěchal, a jakmile jsme ten náklaďák předjeli, tak kolem nás projel tak rychle, že si ani nevšiml, že má za svým obrovským pickupem ještě přívěs.
B: Ale ne!
T: A s tím přívěsem, Bille, převrátil všechny popelnice…
B: Moje popelnice?!
T: Ne, ne tvoje, můj bože (směje se), ale všechny ostatní. Znáš ty lidi, co vždycky špatně odhadnou svoje auto a zadním kolem narazí do obrubníku–.
B: Hmhm
T: A to byl ten chlápek s přívěsem a ten s tím přívěsem sjel půl hory písku, a pak s sebou vzal všechny popelnice, až už nemohl jet dál, protože se mu jedna popelnice zachytila o zadní kolo a on musel vstát a odstrčit to na stranu, ale taky prostě zase vystoupil, zase ty popelnice odstrčil na stranu a říkal si: „Jo, to se stává.“ A taky se mu to stalo.
B: Podívám se na to na bezpečnostních kamerách. Nevíš, v čem je problém? Dneska mám zrcadlo přímo před sebou a teď se pořád dívám na to, jak mám vlasy, a pak mám taky svůj malý obrázek z Facetime a vidím se prakticky pořád. Je to velmi rozptylující.
T: Víš, koho mi připomínáš? Kdybych ti teď měl říct jméno a nevěděl bych, že jsi Bill, tak bych řekl: „Dobře, jak by se jmenoval?“ A řekla bych: „Bärbel“ (smích).
B: Ty jsi tak zlý. (směje se) Proč?
T: Já nevím, s těmi dlouhými vlasy vypadáš nějak jako Bärbel.
B: Já mám svůj účes rád.
T: Trochu jako Bärbel Schäferová (německá moderátorka). (směje se)
B: Nesmysl. Bärbel Schäfer… oh, kdysi jsem tak miloval Bärbel Schäfer! Každopádně! Řekl bych, že vracíme naši novou kategorii – ne, není to nová kategorie – naši STAROU kategorii. V prvním díle jsme to udělali jen jednou a teď si povídáme o našich snech.
Sníme dál
B: Tome, řekni mi, zdálo se ti něco šíleného? Jde o to, že dnes v noci se mi zase zdál takový divný sen.
T: Mně taky. Zapsal jsem si ho hlavně dneska, protože jsem si říkal, že bychom tu kategorii mohli dneska vrátit. Chceš začít ty, nebo mám začít já?
B: Jde o to, že to není tak hluboké. Měl jsem notebook v posteli, protože jsem se zase díval na trash (odpad) televizi, abych usnul, a pak jsem usnul s notebookem–.
T: Od posledního dílu jsi o tom mluvil úplně otevřeně, že? S trash televizí. Od té doby, co jsi to řekl minule, tady teď otevřeně prozrazuješ, že se na trash TV díváš každý den.
B: Ano. Batoh studu jsem odhodil a teď můžu být sám sebou.
T: A díváš se na to denně.
B: Ano, tak jsem se na to zase díval a usnul jsem u toho a pak se mi zdálo, že jedeme lůžkovým vlakem – protože mi to přišlo strašně cool, vždyť jsme už dlouho nejeli vlakem a já nevím, jak to je – ale znělo to tak romanticky. Takže jsme cestovali lůžkovým vlakem…
T: Takže tím lůžkovým vlakem myslíš vlak, ve kterém se dá spát?
B: Jo, přesně tak, a bylo to fakt super, víš, s fakt velkou postelí a my jsme tam leželi a byla tam taková tma, jako ve scifi filmu a měli jsme takový super pokoj a já se tak hezky uvelebil, taky jsme měli pyžamo (smích), pak jsme jedli chipsy a byli jsme na cestě na Antarktidu, takže jsme měli nějakou misi–.
T: Polární expres, abych tak řekl.
B: Přesně tak a měli jsme něco na práci, měli jsme velmi důležitou misi a mysleli jsme si, že než to začne být vážné, řekli jsme si „počkej, počkej, chceme dokončit náš díl“ a seděli jsme v posteli s mým notebookem, pohodlně jsme si chroustali a sledovali jsme společně reality show a chtěli jsme to protáhnout co nejdéle, než jsme začali s naší misí a myslím, že to bylo proto, že jsem věděl, že musím vstávat opravdu brzy, jako že dneska musím něco prezentovat, mám vystoupení a bla bla – a já jsem vždycky takový, vždycky si do poslední vteřiny říkám „nebudu se učit repliky“, něco sleduju a mám v hlavě přesný čas, kdy vím, že „odteď už je to vážné“, a předtím se ještě můžu bavit.
T: Ale pak jsi měl hezký sen a ne noční můru, že?
B: Ne, tentokrát to nebyla noční můra. Ale před pár dny jsem jednu měl a teď chci vědět, jestli to mají i naši posluchači: Sen ve snu. To znamená, že máte sen, a pak se probudíte a říkáte si: „Aha, naštěstí už jsem zpátky v realitě.“ A pak si říkáte: „Dobře, teď už je zase všechno normální, tohle je můj život, naprosto realistický.“ Ale najednou se z toho probudíte a ležíte v posteli, takže je to jako svačina v občerstvení. (smích) [lit: „Imbiss im Imbiss“, nevím, co tím mysleli, asi jen zvuk samotné věty].
T: Jo, to jsem taky jednou zažil, to bylo šílené.
B: To mi vyrazilo dech! To jsem nikdy předtím neměl! Že se probudím a říkám si: „Jak to bylo šílený? Měl jsem sen ve snu“, jak je to možné?
T: Nejhorší je, když máš noční můru a probudíš se, ale pořád trčíš v jiné noční můře.
B: Jo, ale ten druhý sen nebyla noční můra. Předtím jsem měl noční můru, ale pak jsem se probudil a říkal jsem si: „Fuj, naštěstí!“, bylo to tak realistické.
T: Ale pak se něco pokazí a ty si uvědomíš: „Bože, tak tohle je pořád sen“.
B: Přesně tak, takže když mě v tom druhém snu přejelo auto, tak jsem se probudil a říkám si: „No jo, spím ve své posteli v LA“, víš?
T: Ano.
B: Je to velmi zvláštní. Příští týden se sejdu s Georgem, protože budeme dělat nějaké promo k našemu poslednímu singlu a v rámci toho se setkáme se čtenářem snů.
T: Vážně? To je úžasné. Ale v jaké souvislosti se s tím čtenářem snů setkáme?
B: No, náš singl se jmenuje „Here comes the night“ a je o našich vlastních snech.
T: Krátká sebepropagace! Kdy singl vyjde?
B: Datum vydání je 15. října.
T: Asi bude na našem playlistu „Scharfe Hits“; to si umím představit!
B: Já si to taky umím představit, tak se na to podívejte. Každopádně ta písnička je o nočních můrách, takže proto se setkáme se čtenářem snů. Moc se na to těším.
Tom: Úžasné. Nesetkám se s ní, protože tam nebudu, že?
B: Nesetkáš. Ty se jako vždycky válíš koule a my jsme ti, kdo musí makat. Tak mi řekni, co se ti zdálo?
T: Ale stejně musím dokončit tu písničku. Každopádně jsem se díval na dokument o válečném zpravodaji, který se jmenoval tuším Sršní hnízdo. Je to o vojácích v Afghánistánu a připletlo se mi to do snu, i když jsem se na to díval už pár dní předtím. Takže se mi zdálo, že jsem ve válce, byl jsem na obrovském tmavém poli, střílel jsem, ale zároveň jsem byl uprostřed pohybu. Museli jsme se někam stěhovat a to se mi pletlo s těmi válečnými scénami.
B: To mám taky! Že se musí někam stěhovat. Vždycky se mi zdá o tom, jak se s rodinou někam stěhujeme, mám s sebou všechny věci a musím střílet lidi, střílejí po mně, ale zároveň musím po cestě nést věci.
T: Ale taky mám takový ochranitelský pud. Mám s sebou všechny psy, ženu a děti, tebe a já jsem ten, kdo je vepředu se zbraní, jako v seriálu The Walking Dead.
B: Mimochodem, jak se daří mému malému Stitchovi?
T: Chová se jako vždycky, kadí dovnitř, všude zvrací, kadí dovnitř.
B: Ach, Tome. Nebuď takový.
T: Já ti můžu jenom říct, jak to je. Včera jsem se vzbudil a cítil jsem ten smrad a říkal jsem si: „Ty vole, to smrdí!“ A pak jsem si říkal: „To je smrad, to je smrad!“.
B: Jo, asi jste ho celý den nepustili ven.
T: Člověk se probudí – nevím, jestli užs to někdy zažil – ale probudí se z toho strašného smradu. Probudíš se a říkáš si: „Já už tady nemůžu spát.“ A pak se probudíš.
B: Je smutný, že tu není tatínek.
T: Nemáš ten pocit: psi jsou stejní jako jejich majitelé? Například můj pes.
B: Já vůbec nekakám (směje se).
T: Mého psa mají všichni rádi. Je prostě nejoblíbenější ze všech psů, dokonce i v naší smečce. Taky máme Antona, toho velkého vlčáka, a Stitche, malého buldočka. Ti se nemají moc rádi, ale s Capperem jsou všichni nejlepší kamarádi. Tak je to i u nás v kapele. Já jsem taky oblíbenec všech lidí, se kterými pracujeme, vždycky se radši baví se mnou–.
Bill: To je blbost!
T: Vždycky se Billa trochu bojí–.
B: Promiň-
T: Bill je tak trochu kretén, stejně jako jeho pes. Umí být kretén. Georg taky, s ním se taky nikdo nechce bavit.
B: Georg ano, ale promiň, právě jsme si stanovili, že jsem centrála Kaulitzů, všichni chodí za mnou.
T: To je něco jiného, to se týká jen přátel a večírků. Ale když je třeba něco vážného probrat, lidé raději volají mně.
B: Ne!
T: Já jsem prostě příjemnější typ. A stejné je to i s našimi psy. Všichni mají rádi Cappera.
B: Uděláme průzkum mezi našimi přáteli, koho mají radši. Aha, taky můžeme udělat průzkum v Kaulitz Hills a zjistit, kdo je tady nejoblíbenější dvojče. Teď jsem zvědavý.
T: Ano, pak ti můžu vyprávět další příběh, který se k tomu hodí, protože mám zpětnou vazbu, že moc mluvíš… a lidi by spíš chtěli slyšet mluvit mě.
B: ….
T: Takže…
B: …… No tak… mluv. (směje se)
T: Abych se vrátil ke svému snu: Pak jsem musel vyslýchat lidi. Takže jsem musel chránit naši rodinu, ale také částečně vyslýchat lidi, takže jsem najednou pracoval pro policii – což je mimochodem skvělá práce. Pro mě existovalo jen pár možností, byla to rocková hvězda, pornohvězda nebo policista. Když jsem byl teenager, byly to moje vysněné práce.
B: Pořád bych chtěl být policistou, ale s tebou a s kamarádem, abys mohl celý den říkat–.
T: „Ano, komisař Kaulitz to může potvrdit–
B: „Ještě se poradím s druhým komisařem Kaulitzem, a pak se vám ozveme.“ A pak celý den jen sedět a jíst koblihy. (oba se smějí)
B: Dobře, přejděme k tématům, která nás v posledním týdnu dojala. Je toho tolik, Tome, ach, mám ti toho tolik co říct.
Senf aus Hollywood
B: Takže v Německu je to všechno o politice. Celý den. politické debaty sem a tam, bla bla a já se s tebou o tom vlastně nechci bavit, protože si myslím, že už to dělají všichni ostatní, takže o tom nechci mluvit, i když jsem samozřejmě viděl i ty debaty.
T: Musíme volit korespondenčním hlasováním.
B: Ano, ale problém je v tom, a o tom jsem dneska mluvil: Chci se přihlásit ke korespondenčnímu hlasování, ale není to možné, protože nemáme bydliště v Německu. Už nejsme v Německu přihlášeni.
T: Takže my nemůžeme volit?
B: Ne.
T: Opravdu?
B: Myslím, že ne.
T: Ale posledních několik let se nám to dařilo.
B: Já nevím, ale my nejsme registrovaní soukromě a opravdu [špatně vyslovuje „UMbedingt“ místo „UNbedingt“] chci zjistit, jak to letos uděláme.
T: Je to „unbedingt“ a ne „umbedingt“, to je něco, co celý život špatně vyslovuješ. (smích)
B: No nesmysl, jenom proto, že čas od času děláš chyby v gramatice, tak se mě teď taky snažíš pošpinit.
T: Já žádné gramatické chyby nedělám, hlupáčku.
B: Každopádně bych opravdu [říká opět „umbedingt“ místo „unbedingt“] rád hlasoval. Teď jsem řekl „umbedingt“. Chtěl jsem říct „UNBEDINGT“. (oba se smějí)
T: Ano, musíme to nějak zvládnout. Možná bychom to mohli nechat poslat do LA přes konzulát.
B: Ano, možná takhle. Potřebujeme to v LA, protože jsme němečtí občané a v Americe žijeme teprve 11 let, takže v Americe nemůžeme volit, protože nemáme americký pas, což znamená, že bych opravdu [říká: umbedingt] chtěl volit tady.
T: Ano, zase jsi řekl „umbedingt“ (Bill se směje). Myslím, že je také těžké říct, koho byste chtěli volit. Nebo bys to přiznal? V soukromém rozhovoru ano, ale mám pocit, že nechci, aby lidé – no, ne že bych si představoval, že by kvůli mně změnili názor – ale někdy je pro mě těžké to celé takhle prezentovat.
B: Ne, jsem otevřený v tom, že mám rád Angelu Merkelovou. Ale jsem si jistý, že nás lidi budou nenávidět, když to řekneme, a teď budou koulet očima a říkat si „Uf“, víš–.
T: Myslím, že být fanouškem Angely Merkelové je teď docela snadné, protože když si vezmeš ty tři kandidáty na kancléře–
B: Já vím.
T: Ale ano, já Merkelové fandím a přeju si, aby zůstala, ale to asi cítíme všichni, ne?
B: Ano, ale promiň, já jsem to nepřiznal právě TEĎ, ale vždycky jsem říkal, že–
T: To je pravda.
B: Vždycky jsem přiznal, že Merkelové fandím, a léta mě za to pekli.
T: Hmhm
B: Tak uvidíme! Ještě si musíme nejdřív sehnat volební lístky.
T: Jestli má někdo nápad, jak je ještě zvládneme získat, aniž bychom měli německou adresu, tak nám to prosím řekněte.
B: Mimochodem, ještě jsem vám neřekl o tom večírku u Adama Lamberta! To je teď horká novinka, že jo! (smích)
T: Ty jsi byl na večírku Adama Lamberta, já vím. Nebyl jsem zase pozvaný, nebo jak to bylo?
B: Ne, on o tebe prostě vůbec nemá zájem!
T: Cože? To si nedovedu představit…
B: (směje se)
T: To si nedovedu představit!
B: Ne, čas od času řekne něco jako: „Jo, můžeš s sebou vzít i bráchu.“ Ale já to prostě ignoruju. (Tom se směje), každopádně mi říkal jako–
T: Kouřím doutník. Mimochodem, takže kdybyste slyšeli nějaké zvuky v pozadí–
B: Taky bych si rád zapálil, ale v hotelovém pokoji nesmím. Každopádně jsem byl u něj doma, pořádal tam takovou malou oslavu, bylo to moc hezké, znám spoustu lidí, kteří tam byli, to je taková „společnost“, kterou znám, potkal jsem tam spoustu svých přátel. V současné době obvykle nechodím na žádné večírky ani do klubů kvůli současné situaci a on říkal: „V LA je to zase normální, všichni lidi chodí do klubů–“.
T: Jo, ale pořád mi to nějak připadá špatně. Chodit jen do těsných klubů, kde si všichni zpívají a dýchají ti do ucha jako těžké dechové zvuky a zpívají „nepřestávej hrát“, nebo co mi opravdu chybí, jsou tělocvičny. Rád bych tam zase chodil, protože nejsem ten typ člověka, který má rád domácí cvičení, vůbec. Rád chodím do posiloven, ale i tam jsou někteří kluci, kteří jsou při zvedání extra hlasití a jakoby vydávají divné zvuky
B: To nesnáším. To prostě nesnáším!
T: A představ si, že máš vedle sebe takového kluka.
B: Chce se mi z toho zvracet.
T: I když jsou všichni očkovaní, já nevím, prostě se necítím dobře. Restaurace nebo tak jsou v pohodě.
B: Nesnáším, když mi lidi říkají: „No tak, ještě jednu, jdeme, ty to zvládneš!“, no drž hubu, prostě nic nesnáším víc než tohle. To nemůžu, to si radši budu cvičit sám. Každopádně u Adama bylo moc hezky, měl jsem jít na jeho charitativní večeři, ale nemůžu, protože jsem v Německu, ale on je určitě pařmen!
T: Má úžasný koncert s Queen, to je přece úžasné!
B: Ale víš, jak úžasně si vyzdobil svůj dům? Je to úplně inspirovaný Queen, byl jsem tam s kamarádem/kou a…
T: Stal se zpěvákem Queen, abych tak řekl, takže se sám stal legendou.
B: To je dům opravdové rockové hvězdy, myslím opravdu, zařídil ho opravdu pěkně. On má opravdu vkus! Moc pěkný dům, cítil jsem se v něm okamžitě příjemně.
T: Chtěl by sis vyměnit svůj dům s jeho?
B: Hmmm… ne.
T: Vždyť já jsem teď u tebe doma a opravdu musím uznat, že máš moc krásný dům. Velmi zvláštní.
B: Já svůj dům miluju.
T: Je to malý domek pro jednoho muže.
B: Ano, a je tak zvláštní, má tolik charakteru.
T: Má víc charakteru než ty, ano.
B: (směje se) Možná bys o mně mohl říct pro změnu něco hezkého? Ještě ti musím říct o jednom letu, který jsem měl, teda nechci ti brát „vysílací čas“, ale poslouchej, dostal jsem se dovnitř a hádej, kdo se mnou letěl: Arnold Schwarzenegger.
T: Oha. Kouřil v první třídě doutník? Hádám, že jste tam oba seděli vepředu.
B: Ano, v první třídě.
T: Fíha. Oba jste tak dekadentní.
B: Já už jsem seděl na svém místě a on pak přišel a bylo to tak vtipné, protože on je ten typ člověka, který je typický cestující první třídy, víš, co tím myslím? Víš, tihle cestující…
T: – kteří využívají všechno.
B: Takoví ti cestující, kteří využívají všechen ten luxus, co k tomu patří. A ti, kteří to prožívají jako takovou „událost“, a on si chce věčně povídat se stevardkami, jenom proto, že se chtěl pochlubit, jak úžasně umí německy, protože jsem byl v letadle Lufthansy. Takže se s těmi stevardy bavil snad hodinu a chtěl od všech slyšet: „Panebože, vy máte tak dobrou němčinu!“ A počkej, proč je zase tak plynulý v němčině? Počkat, vždyť je z Rakouska, ne?
T: Ano, je to Rakušan.
B: Každopádně je to takový ten typ chlápka, co jim chce ukázat, jak je jeho němčina dobrá, a vypráví různé vtipy a chce je rozesmát. Jako ti staří chlapi, co vyprávějí vtipy servírce, tak strašný.
T: Taky takový ten typ, co si během letu nosí pyžamo, aby mohl spát?
B: Jo, ale to já dělám taky. (oba se smějí)
T: A taky ten typ chlapa, co používá tu skříňku, aby si pověsil bundu?
B: Ano, to nedělám…
T: V první třídě dostaneš skříňku navíc a oni ti řeknou něco jako: „Ne, nemusíš to mačkat do téhle malé poličky, máš tam skříňku navíc.“ A to určitě využívá!
B: Tihle stevardi ke mně taky přistupovali a říkali: „Dobrý den, pane Kaulitzi, moc rád vás vidím, vítám vás v našem letadle, jestli máte nějaké přání bla bla“, a já vždycky říkám: „Dobře, ano, děkuji, skvělé“ a prostě už nic neřeknu a nezačnu konverzaci, protože–
T: –ano, protože jsi takový ten druhý stereotyp, arogantní idiot, který se nechce s nikým vykecávat.
B: Ale hovno! Teď to nepřekrucuj!
T: Snobský cestující první třídy, který se nechce s nikým bavit.
B: Vůbec ne!!! Já jsem prostě strašně jednoduchý, nemám žádné požadavky, prostě si dělám svoje, ale on měl u sebe taky syna, jeho manažer byl taky někde. Mluvil se mnou a chtěl vědět, kdo jsem, a ti dva staří šmejdi si se mnou chtěli povídat–.
T: Já bych si rád povídal a kouřil doutník s Arnoldem Schwarzeneggerem, stejně jako bych rád jedl bramborovou polívku s Angelou Merkelovou a prostě filozofoval o životě.
B: Ale víš, oni byli jen…
T: Nechtěl bys to udělat?
B: Ne.
T: To bych chtěl dělat.
B: Myslím tím mluvit s Arnoldem Schwarzeneggerem a vykouřit si s ním doutník…
T: S Arnoldem Schwarzeneggerem, s dobrou whisky, kouřit doutník a filozofovat o tom, že ti muži to taky nemají v životě lehké. (směje se)
B: Dát si bramborovou polévku s Merkelovou je můj celoživotní sen. To bych si opravdu přál.
T: Myslím, že teď je mnohem lepší, když se Merkelová úplně stáhne z politiky – pokud vím, nebude pokračovat v žádné funkci –, takže když Merkelová udělá pár kroků zpátky – „Merkelová“ zní nějak tak odtažitě, říkejme jí Angie–.
B: Angela
T: Angela, správně. Takže až Angela udělá nějaké kroky zpět, tak by bylo mnohem lepší si s ní sednout a dát si dobrou bramborovou polévku, aby pak mohla upřímněji říct, co všechno se stalo, co se jí nejvíc dotklo, jaké rozhodnutí bylo nejtěžší udělat–
B: Ale já bych si s ní strašně rád sedl a prostě si s ní o čemkoliv upřímně popovídal, takovým způsobem, že by se prostě neudržela, aby to neřekla, rád bych se s ní opil šampaňským–.
T: Myslím, že miluje bílé víno.
B: Ano, to jsem taky slyšel. Myslím, že bychom se s ní bavili.
T: Pak bychom si dali bramborovou polévku a prostě bychom si o všem upřímně popovídali. Prostě by se vypovídala a my taky. Možná by to šlo, třeba za dva roky od teď.
B: To by se mi líbilo. Někdo mě chtěl vzít k ní domů – jak víš, má dům na Syltu – a já jsem tam měl jet, ale z nějakého důvodu jsem nemohl, teda už je to dávno – a dodnes lituji, že jsem tam nejel. Měl jsem zrušit všechno ostatní, jen abych tam mohl jet. Ale pořád to ještě můžu udělat. Víš, na co jsem se díval během letu? Takový dobrý film, ať se na něj dívám, jak chci, Vzhůru do oblak s Georgem Clooneym.
T: Ano, zvlášť když jsi na cestách úplně sám.
B: Bylo to tak dojemné.
T: Kde jsi ho viděl?
B: V letadle a jak víš, občas brečím. Chtěl jsi se mnou mluvit i o štěstí, jako o tom, jaká máš očekávání a přání do budoucna a tak, taky kvůli našim narozeninám, a George Clooney v tom filmu pořád pronáší proslovy a ptá se jako: Co máš v tašce? Jak těžkou máš tašku? Jak těžká je taška, kterou musíš nosit, a čeho se musíš zbavit…“ A víš, co jsem si uvědomil, Tome? Protože říkal… Mluví o věcech – o všech těch nepotřebných věcech, o tom, čeho se můžete zbavit, o tom, co opravdu potřebujete, jak těžkou máte tašku. A pak říká: „Kteří lidé…“ (říhne) Promiň, já musím pořád říhat (říhne hlasitěji).
T: Co to pořád piješ? Co že to piješ?
B: Gin Tonic!
T: Aha, to je dneska úplně jednoduchý nápoj. Teda dobře, já piju…
B: Jo, ale myslel jsem, že je to typický berlínské. Každopádně se ptá: „Jaké lidi bys měl v tašce?“, víš? Myslím, že právě proto jsou pro mě narozeniny tak důležité, protože to jsou dny, kdy se podívám na svou tašku a ptám se sama sebe: „Koho nosím v tašce? Koho můžu vynechat? Kdo by tam měl být navždy? Bez koho – koho nemohu z pytle vyhodit?“.
T: Dobře, ale…
B: A existuje cvičení, které by se dalo…
T: Jak je to… Ale jsou lidé, kteří jsou v boční kapse toho pytle a které nosíš s sebou, protože se o ně bojíš a musíš se o ně starat, kterým bych mohl zavolat, kdykoli bych někoho zabil nebo kteří mě dostanou z problémů. To je můj nejlepší přítel, se kterým bych mohl udělat cokoli. Existují různé formy důležitosti lidí, o kterých byste řekli: „To je ten, koho chci chránit, pro koho chci, aby tu byl za všech okolností, a potřebuji ho nosit u sebe.“ Myslím, že si musíte vybírat, koho si vyberete. Pak je tu pár lidí, které rádi pozvete na večírek jen proto, že je to zábavný člověk, ale bude v boční kapse. Rád se s ním setkám, ale můj život neovlivní, víš. I takoví existují.
B: Ano, myslím, že to je dobré cvičení, když to opravdu pokazím… Tedy OPRAVDU pokazím, že? Představ si katastrofu: Opravdu jsem to ve svém životě zpackal.
T: V první řadě bychom si samozřejmě zavolali.
B: Samozřejmě! Samozřejmě! Ale myslím, kdybychom to spolu opravdu zpackali. Nejspíš bychom to spolu zpackali. Komu bychom zavolali jako prvnímu, kdybychom řekli „Do prdele!“.
T: To záleží na tom! Nejlíp právníkovi, ne? (Bill se směje) Proto jsem vždycky chtěl poznat někoho z tajných služeb.
B: Právníka ne, vole!
T: Představ si to – vždycky to říkám dětem. Myslím, že vysněné povolání by mělo být: Tajná služba! Kdybys tam někoho znal, mohl by za tebe vyřešit jakýkoli problém. A je jedno, co! Mohl jsi způsobit ten největší průšvih na planetě… Kdybys znal někoho z Tajné služby, mohli by tě zbavit všeho, co se ti stalo. Ať se děje cokoli! To by bylo nejlepší! Ale vím, jak to myslíš s tou taškou a – jo, štěstím a stresem. V tašce nemáte jen lidi, ale i spoustu dalších věcí: odpovědnost, zaměstnance… To je stres! Velmi důležitá je také rovnováha mezi pracovním a soukromým životem. V našem životě to bylo také často dost pomíchané.
B: Někdo se mě teď zeptal a řekl mi: „Jak to máte s pracovním a soukromým životem…“. Ne, zeptali se „Jak moc podnikáte a jak moc jste umělec a hudebník?“. Odpověděl jsem: „Bohužel 80 na 20. Takže 80 % podnikání, práce na notebooku, a 20 % umělec. Strašně mě to štve.
T: Mě taky, ale jak to změnit? Protože… Máš pravdu! Je to příliš mnoho byznysu. Občas je to velmi stresující, protože jediné, co chceš opravdu dělat, je být kreativní a umělec. To je často zatlačeno do pozadí.
B: To opravdu musíme změnit. Ale co je to štěstí? Chtěl jsi se mnou o tom mluvit do hloubky. Co je to štěstí a přání do budoucna?
T: To by bylo nad rámec, ale štěstí je nejhlubší otázka pro VŠECHNO v životě: Co tě dělá šťastným? Stejně jako protiotázka: Proč to všechno děláš? Proč tolik pracuješ? Proč máš pět dní v týdnu, kdy spíš jen tři hodiny? Proč mluvíš s tolika redaktory? Proč zakládáš tolik společností? Proč chceš naplnit každý nápad? Proč chceš vždycky dosáhnout víc? Proč se nikdy neohlédneš zpět a neřekneš si: „Jé, podívejte, kolik jsem toho už ve 32 letech dokázal! Teď už si můžu taky trochu užívat života.“ To je přece pravda. Proč vždycky pokračuješ dál? Proč to všechno děláš? Proč si při pohledu na fotky říkáš: „Sakra, ty pytle pod očima jsou těžké. Jsem tak vystresovaný. Jsem pod takovým tlakem a nemůžu skoro spát. Mám noční můry. Dělám toho tolik a dělám i věci, které mě na první pohled netěší, ale vždycky se mi chce někam jít, že? Pořád se k něčemu propracováváš a myslím, že tak to má spousta lidí, že si říkáš: „Ale TOHLE, až toho dosáhnu, TOHLE… TOHLE si budu užívat života nebo TOHLE budu šťastný nebo TOHLE budu dělat– ne? Museli byste se zastavit a říct si: „Ne, ne TEĎ! TEĎ!“
B: Teď!
T: Teď! Já žiju teď!
B: Myslím, že takoví nejsme. Já jsem vždycky realizoval své sny okamžitě. Nikdy jsem nebyl ten typ člověka, který by si řekl: „Jednou to udělám.“ A pak jsem si řekl, že to udělám.
T: Ano, to je pravda.
B: Vždycky jsem to udělal hned.
T: To je pravda, to jsi dělal – ale obecně máme spoustu snů velmi rychle a vždycky nové. Dosáhl jsi jednoho a hned jsi chtěl další.
B: … a chci další (upraveno).
T: Víš, jak to myslím? Například jsem slyšel od Eda Sheerana, že nemá telefon. To také vede zpět k našemu „Máme 80 % byznysu a 20 % kreativity“. Myslím, že spousta lidí to cítí stejně, a on nemá telefon! Není lidem vůbec k dispozici. Nemá telefon, nemá poštu, nemá SMS… Je dostupný jen občas, když řekne: „Dobře, teď mám schůzku a můžu si o věcech promluvit. Nebo jsem teď tady a můžete mi zavolat.“, ale jinak není k dispozici. To je zatraceně super!
B: Probudím se, a to je ještě víc než ty, a opravdu mám v telefonu asi 45 textových zpráv. Lehnu si na šest hodin. Po nich se probudím a mám plný telefon. Musím rolovat a rolovat a rolovat obrazovku.
T: Z toho je minimálně 30 shod na Tinderu, zbylých 5 je typu „Kdy můžeme jít ven a zapařit?“.
B: Ne, vážně! Ty ses zbláznil! Víš, že to není pravda!
T: Jo, jasně, na Tinderu si nikdy nikoho nedáš dohromady… (směje se).
B: Ne, já na Tinderu vůbec nejsem. Vždyť ani nevíš, co to je.
T: No, o tom se budeme bavit dál na jiném místě.
B: Otázka „Co je to štěstí?“ je nejtěžší. „Jsi šťastný?“ – nevím. Je těžké na ni odpovědět.
T: Šťastný jsem hlavně ve chvílích, kdy, a to zní tak jednoduše, se nepočítá, kolik mám peněz, jak dobře se daří projekt, jak úspěšná je písnička nebo jestli jsem někde dosáhl zlata.
B: To je pravda!
T: Tyhle malé okamžiky se počítají.
B: To vidím! Máš na to lepší názor než já. Dokonce i ve tvé rovnováze mezi prací a životem… v jakékoli rovnováze. Myslím, že jsi častěji šťastný. Myslím, že je to krásné. Dobře, promluvíme si o tom někdy jindy (upraveno).
T: (směje se)
Kaulitz Kolumna
B: Víš, co je opravdu legrační? Najednou je tu tolik tisku. Já jsem dneska byl na Googlu, protože jsem si říkal: „Podíváme se, co se píše.“ A ten tisk je opravdu pozdě. My jsme s naším podcastem tak moc rychlí a tak moc aktuální.
T: Myslím, že tisk je tak pomalý, protože máme úžasný den vydání. Víš proč? Protože vydáváme ve středu a všechny ty pitomé bulvární plátky, které jsou v kadeřnictvích, mají často uzávěrky v úterý, protože ve středu vyjdou. Pak vydáme ve středu náš nový díl a oni na něj můžou reagovat až o týden později. To je docela v pohodě.
B: Takže tento týden zrovna píšou o tom, že „Panebože – všichni se chtějí dostat Billovi do kalhot“. Říkám si: „Cože? O tom jsme přece mluvili v nultém díle!“ A to je přesně to, o čem jsme mluvili. To už je dávno!
T: Zaprvé, to je ta největší lež! Kdo se ti snaží dostat do kalhot?
B: Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že jde vždycky jenom o to, aby sis vrznul a měl sex?
T: Ano, ale spíš pro tebe! (směje se)
B: Je to vtipný článek. Zrovna se na něj dívám, je z InTouch a Tome! Šli jsme chlastat do Berlína do baru Paris.
T: Jo… (povzdechne si)
B: Jednou večer, protože jsme dělali promo…
T: Chtěli jsme lidem ukázat, že děláme i jiné věci než jenom chlastání. To byla jen výjimka, jéje.
B: Šli jsme na čaj do Pařížského baru! Dělali jsme promo: rozhovory a tak, pro náš podcast, ne? Prostě jsme si povídali s novináři. To je taková sranda, co s tím zase dělají, zase tolik srandovních keců. Najednou se odněkud vynořil fotograf s blaskem, skočil před nás a… TWTWWTWTW (snaží se napodobit zvuky fotoaparátu)… udělal tuny fotek. Ty ses zase úplně naštval a řekl jsi: „Jdi do pr**le, ty idiote! Vypadni!“
T: Ne, to jsem neřekl! Teď řekni, jak to bylo doopravdy. Upřímně si myslím, že lidi, fotografové a reportéři už vědí, že já jsem ten vzteklý, zlý kluk, který si to nenechá líbit. Myslím, že je to vlastně docela v pohodě
B: Poslouchej!
T: Velmi stručně: Přišel k našemu stolu. Jedli jsme a ten chlap přišel k našemu stolu a fotil si ho. To se přece nedělá. To je trochu neslušné… To je hulvát!
B: Poslouchej! Pořád jsme přemýšleli, kde jsou ty fotky zveřejněné. Teď jsem je našel (smích).
T: Kde?
B: Já, samozřejmě, opravdu kýčovitě s cigaretou. Samozřejmě, že vybrali tu nejhorší fotku, kde si potahuju z cigarety. To vždycky vypadá tak nesexy.
T: Upřímně řečeno, je to dobrý záběr. Snímek tvé rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem: 90 % času s cigaretou a pitím v ruce.
(oba se smějí)
B: Pak je tam napsáno: „Tom odlétá!“. Pak je tam fotka tvé ženy a pak se tam píše: „Jak to může vydržet? Heidi se teď musí obejít bez svého manžela.“ To je pravda.
T: Ale ne, protože jsem si vyšel na jídlo? Ne.
B: Pak je tam fotka, jak vypadáš super stašně a piješ šampaňské, a pak je tam napsáno: „Přistižen v Berlíně! Tom paří s Billem. Konečně relaxace: V Německu si Tom dopřává noc s bráchou.“
T: Dobře, ale kde je v tom skandál? Pořád to nechápu.
B: Skandál je „Dva roky po vysněné svatbě na Capri se Heidi Klum a její Tom dostali ke každodennímu manželskému životu, a to dokonce s celebritami…“.
T: Už jen to je vtipné! Jak to můžou vědět? Proč předpokládají, že jsem dospěl do každodenního manželského života?
B: A teď ta vtipná část: „Ani s celebritami to není vždycky radostná událost. Naopak: práce, čtyři děti, dům a psi, a pak manželka, o které si nedovedete představit, že by…“ Co se tam píše?! „… Pan kliďas (původní slovo „zenlike“) si dá nohy nahoru a nechá každého, ať si dělá, co chce. Tohle všechno bylo na Tokio Hotel – GITARO Tom asi trochu moc.“ (směje se)
T: Gitaro? Tokio Hotel – Gitaro Tom?
B: „To je, proč si teď drží odstup? Protože poté, co se cestovní skupina Klumových právě vrátila z dovolené v Itálii… bla bla bla… Tom hned nasedl zpátky do letadla a odletěl do svého starého domova v Německu. Oficiálně…“ To je stejně vtipné „… OFICIÁLNĚ prosazovat profesionální projekty s bratrem Billem v hlavním městě a propagovat jejich turné v roce 2022. Všichni ale vědí, že Heidi se zatím nikdy nenechala takovými výmluvami zastavit, aby se svému manželovi držela v patách. Prostě šla s dobou, ale tentokrát je to jinak. Je to vážné! Zatímco Tom se poflakuje po berlínských barech, klábosí s kamarády a pro jednou se nechává unášet, Heidi je tisíce kilometrů daleko v Los Angeles. I když dvojče Bill je… bla bla bla…“
T: To je úžasné, jak to takhle strhli. Když jsem tady oficiálně profesionální, tak jsem taky tak nějak neoficiálně profesionální. Víš, co taky děláš, když pracuješ, milý… cokoliv… InTouch? Co taky děláš, je: Večer si ještě zajdeš na večeři a dáš si doušek vína, nebo co jsme to tam měli.
B: To je tak vtipné. Jen proto, že piješ ze skleničky, to už znamená konec vašeho manželství!
T: Okamžitá krize, ano!
B: A hned vyjmenují všechny věci, které tě štvou: Všechny ty příspěvky na Instagramu, všechny události…
T: Odborníci na celebrity to vždycky vědí!
B: Víte, jaká je pravda, vy experti na celebrity? Někdy musí pracovat dva lidi: Ty v Německu a Heidi natáčí v Americe a nemůžete vždycky cestovat spolu!
T: V tom případě bohužel nemůžete vždycky večeřet spolu. Našel jsem tady ještě něco, a to… Fuj, Stitchi! V pozadí tak hlasitě chrápe (tleskne rukama) Stitchi! Hned toho nech! Přestaň! V Grazii jsem našel článek o našem podcastu a jmenuje se „Dvojí posluchači!“. A teď se podrž! Bohužel je to trochu smutné, protože teď už jsme jen „Heidiny žvanilky“!(Bill se směje) Tady je malá recenze, kde se píše: „Teď už konečně víme, jak to zní, když Heidi Klum sedí u stolu v Los Angeles se svým manželem Tomem, švagrem Billem a dětmi.“
B: Co?
T: Odkud to vědí? Tady v podcastu nesedíme ani s dětmi, ani s Heidi. Jsme tu jen my dva, povídáme si a doháníme… naše hořčičné dohánění!
(zvuk ledu, který se svírá ve sklenici)
B: Musím si namíchat další drink!
T: To by mě zajímalo, proč to vůbec píšou? Každopádně je tam napsáno „Zábavné, vzrušující a…“. Bille, počkej! „Nosně–mumlavý“, to jsem trefil do černého! Já jsem fakt nosní, že jo? Myslíš, že zním nosově?
B: Ano, ale já taky!
T: Myslíš, že mám polypy?
B: Opravdu? Myslíš, že je to kvůli tomu?
T: Často jsem si říkal, jestli nemám třeba polypy? Když jsme byli malí, byli jsme na operaci a polypy nám vyndali. Pamatuješ si na to?
B: Oba tak mluvíme, že? Já taky tak mluvím.
T: Ne, ty zníš mnohem jasněji než já!
B: Někdo mi dneska řekl, že nás od sebe vždycky rozeznají, jen když se smějeme! Ale jinak zníme velmi podobně. Už jsme si hodně podobní!
T: Já myslel, že nás od sebe rozeznají, jen když se smějeme.
B: Jo jo, ale s tímhle… Ne, protože máme tak rozdílné způsoby… tak rozdílný způsob, jak… Ach bože, už se opíjím! Musíme přestat! (Tom se směje) No jo, já jsem četl spoustu jiných věcí.
T: Počkej, ještě to pokračuje: „Takhle zní aspoň nový podcast Kaulitzhills – Senf aus Hollywood The VIP–twins…“ Tohle je taky takový. My jsme VIP–dvojčata! „… z Magdeburgu, který vyšel minulý týden v den 32. narozenin bratrů. Dozvídáme se zhruba to, že Tom a Heidi se k sobě nastěhovali pouhý měsíc po seznámení a že se poznali v legendárním VIP hotelu Chateau Marmmont. Také…“
B: Tohle už všichni věděli!
T: „… kytarista Tokio Hotel sdílí své city pouze se dvěma lidmi, a to s Heidi.“ To je pro jednou taky pravda. Pokračuje to dál: Mluvíme o našem tryskovém životním stylu, o tom, že si chci koupit loď (směje se) Ach bože…
B: Vidíš? Já to věděl!
T: To jsou ty naše titulky. Jinak se říká – OU POČKEJ! Závěrečná věta: „Podcast bychom popsali jako potpourri sebepropagace a drbů.“ A pak už se jenom ptáme: „Co to je? Sebepropagace? Do prdele! Děláme až příliš velkou propagaci vlastních blbostí! Proto jsem minule říkal, že je to na hovno! Myslím, že bychom měli dělat jen propagaci, na které se podílíme oba! Prosím, nechte si svoje vlastní blbosti od cesty. Neměli bychom dělat příliš mnoho propagace…
B: Takže tady to opravdu začíná. Podívej, před dvěma hodinami Gala napsala „Bill Kaulitz o svém milostném životě – muži se mu chtějí dostat do kalhot“ a Bunte před čtyřmi hodinami napsal „Mluví o svém milostném životě“. Tady je také velmi aktuální titulek, už se trochu popohnali. Die Welt píše „Bill a Tom Kaulitzovi – Naše matka zvažovala, zda s námi má jít k psychologovi“. Stern hned poté „Bill a Tom Kaulitzovi – Matka je poslala SKORO k psychologovi.“
T: (směje se) To je super titulek, něco jako „Matka je poslala, no… SKORO k psychologovi“.
B: Není to vtipné?
T: Ne tak docela tvrdé, jak jsme si mysleli, ale „SKORO k psychologovi“ je vtipné.
B: Ale není to směšné, protože jsme vyprávěli takovou neškodnou historku, že se nám zdají stejné věci?
T: No, řekli jsme, že se nám zdají stejné věci máme spoustu nočních můr. To jsme jim říkali.
B: Ne, ne, ne… Řekli jsme jim, že se nám zdají stejné věci, a proto naše máma tenkrát řekla: „Panebože, musím je vzít k psychologovi. Je to normální?“ A oni to dělají takovým způsobem, že si teď všichni myslí: „Sakra, úplný kolaps! Jsou vyřízený! Maminka musela zasáhnout a posílá je k psychologovi!“ A tak to bylo. Zní to, jako by nám teď do života zasahovala maminka a říkala: „Teď je pošlu k psychologovi!“ A my jsme si to mysleli.
T: Pořád si myslím, že by to měla udělat. Myslím, že by teď měla zasáhnout a poslat tě k psychologovi. Už bylo na čase!
B: Jestli si přečteme víc takových titulků, musíme jít k psychologovi všichni. Vlastně si chci přečíst článek z Die Welt.
T: Kdepak, pro dnešek už bylo tisku dost! Už toho bylo dost!
Durchgekaulitzt
B: Dostali jsme tolik odpovědí! (tleská rukama) Jsem tak nadšený! Spousta lidí nám poslala nápady na témata, která by chtěli nechat kaulitzovat. První věc, kterou vám musím říct, a strašně mě štve, že jsme s tím nepřišli sami. Někdo dal návrh na náš playlist.
T: Který?
B: Je to geniální: „Kaul–hitz“.
T: Kaulhitz, sakra, to by byl skvělý název!
B: Vždyť jsme tak hloupí! To je tak skvělý nápad!
T: Kaulhitz
B: Kaulitz s H mezi, Kaul–H–itz.
T: To je úžasný název!
B: Jo, ale my to nemůžeme udělat.
T: Samozřejmě! To si nemyslíš?
B: Ne.
T: Zeptáme se našich přátel ze Spotify, jestli to můžeme přejmenovat na Kaulhitz. Proč ne? Vždyť je to úžasné!
B: Kaulhitz je super!
T: Mně se to fakt líbí! To je opravdu skvělý komentář, moc vám děkuji!!! Kdo to napsal? Víš o tom?
B: Ne, nemám. Nezapsal jsem si to. Ale bylo také mnoho lidí, kteří říkali: „Děkuji!!!! Taky jsem si vždycky myslela, že se jí říká Frau Keludowig (smích).
T: Opravdu se našli i tací, kteří si to mysleli? Áááá, to je legrační!
B: Tome, tolik jich bylo! Hodně jich psalo a bylo jako: „Uf, ehm… Otevřel jsi mi oči! Vždycky jsem si myslela, že je naprosto arogantní, protože všichni kolem ní chodí a říkají: Ahoj, já jsem Lydia! Ahoj, já jsem Bernhard!“ a ona vždycky: „Ahoj, já jsem Frau Keludowig“, a všichni si říkali: „Sakra, to je taková arogantní b**!“.
T: (směje se) To je super!
B: Tolika lidem jsme otevřeli oči!
T: To je super!
B: To je úplně vtipný! Hodně lidí mi dalo tipy na mou ptačí katastrofu.
T: Které?
B: Existují pera, kterými se dá kreslit na sklo, které vidí jen ptáci. Hned to pošlu svému asistentovi.
T: To je skvělý tip!
B: Prostě nakreslíš na okno čáru, a oni ji uvidí.
T: Uf, to je vážně skvělé! Je to geniální, takže nebudeš mít na okně tu ošklivou černou nálepku ptáka. I když, mně by se to líbilo, kdybys na něm takovou černou nálepku měl!
B: Fuj, jako na střední škole, víš?
T: Ano, jako tenkrát na naší staré škole, na gymnáziu Kurfürsta Joachima–Friedricha. Tam se na sklo lepili všichni ti černí ptáci, aby proti němu nelítali.
B: Spousta lidí taky říkala, ať si na okno nalepíme fólii, ale jde o to, že já mám vždycky pocit, že je to vidět. Oni říkají, že ne, ale já si myslím, že to vidět je.
T: Ne, taková propiska je skvělá, kdyby ji viděli jen ptáci…
B: Víš, co mi pár lidí doporučilo? To bylo vtipné! Jako bych to udělal já! „Klidně si pověste cédéčka na strom!“ (začne se smát)
T: Jo, to je starý trik!
(Oba se smějí, zatímco Bill propadá záchvatům smíchu)
B: Představ si to!
T: Kdybys ty jako Bill Kaulitz měl na stromě cédéčka, to by byla fakt sranda!
B: Tome, představ si, že bych cédéčka dával všude venku. Vypadalo by to jako na jednom z těch hipísáckých festivalů.
T: Ne, to bys musel na stromy pověsit cédéčka a na záchodě svůj penis s cylindrem a knírkem. To by byly super tipy na výzdobu tvého domova. Myslím, že by to byl skutečný dům Billa Kaulitze.
B: To mi přijde nesmírně vtipné. Mnozí také chtěli vědět… Uf, co se mě někdo zeptal: „Myslíš německy, nebo anglicky?“ A musím říct, že to se mnou kolísá.
T: Ano, to je dobrá poznámka! Všiml jsem si, že to děláme často, a NESNÁŠÍM, když to dělají ostatní… Hodně používáme denglish (směs němčiny a angličtiny). Dost často házíme anglická slova a myslím, že…
B: Ano, chceme se tomu vyhnout.
T: Chceme se tomu vyhnout. To často dělají lidé, kteří chtějí znít super mezinárodně a vždycky působí jako…
B: … falešně!
T: „Promiňte, někdy to popletu!“ To se mi líbí. A to je tak… fuj…
B: OOOHH… a pak to říkají taky! To je špatný!
T: Přesně tak, ale to my děláme taky.
B: Já si myslím, že jsem autentičtější, protože si to fakt nepamatuju.
T: Ne, ale stejně mi to u tebe vadí. Kdybych tě neznal, tak by mi to přišlo nesympatické.
B: Myslíš si to?
T: Musím říct, že to děláme docela často, a myslím, že bychom měli přestat s tou denglish a denglish everythinkg. Částečně i ve větách… Někdy to slovo v angličtině ani neexistuje a my jsme si ho prostě nějak vymysleli. To je docela otravné.
B: Někdo chtěl v Durchgekaulitzt vědět, jak to máme s tetováním, protože já jsem si první nechal udělat ve třinácti… Ne, v patnácti… Jestli jsem kvůli tomu doma měl problémy. Takže tam byla i moje matka. Nechala mě to udělat a šla se mnou. Můžu to říct? Ano, že?
T: Ano, jistě! Teď už to můžeš říct, co jiného máme dělat? Jen nesmíme jmenovat toho tatéra, asi by měl problémy.
B: Správně.
T: Mluvíš o svém tetování vzadu na krku, že? To bylo tvoje první, ne?
B: Jo, vypadá to jako cejchování. To je hrozně pošahaný. To vypadá, jako by mi někdo udělal jednu z těch věcí a vypálil mi ji do kůže.
T: Myslím, že by sis měl někdy nechat vytetovat můj portrét. To je to, co mi chybí.
B: Myslím, že bychom se měli potetovat navzájem.
T: Je tu pár holek, které si nechaly vytetovat takové krásné portréty. Myslím, že by to bylo taky hezké, kdyby sis někde nechala vytetovat mě, jo? Platí?
B: Ne!
T: Dobře, dohodnuto!
Co nevím, to mi nevadí.
T: Co máme dneska v Co já vím, mě nefascinuje? Co máš ty?
B: Myslím, že to, co nevíš, Tome, je, že je stále k dispozici povlečení Tokio Hotel.
T: Aha, ale to není od nás! Tedy, neprodáváme ho my.
B: Přesně tak! Přesně tak jsem reagoval i já. Musíme něco udělat…
(Tom se směje)
T: Zase přemýšlíme o penězích.
B: Ano!
T: Co na tom vyděláme?
B: A já jsem si říkal, koho teď oslovíme? To se k nám asi nedostane.
T: Kde jsi to viděl?
B: Nejdřív mi Drangsal – abych se o něm znovu zmínil – řekl, že má od někoho povlečení Tokio Hotel, a já si říkal: „Cože?! Kde se to dá ještě koupit?“ Dříve tam bylo všechno: penál, tužky… Všechno! A já si jen pomyslel: „Kde se dá ještě sehnat povlečení Tokio Hotel?“ A TEĎ Gustav, náš bubeník, dostal od své dcery k narozeninám povlečení Tokio Hotel, což je opravdu gute.
T: Awww…
B: Koupila ho ze svého kapesného.
T: Awww, jak roztomilé!
B: Jo, a já jsem si myslel…
T: A pak to koupila od nějakého černého překupníka. Online!
B: A pak jsem si myslel…
T: Příliš drahé!
B: Hej, Tome! Musíme to vyřešit! Myslím, že musíme jít za právníkem.
T: To by bylo ještě úžasnější, možná ne pro Tokio Hotel, ale měli bychom udělat Kaulitzhills povlečení. Byl bych pro a koupil bych si je. Udělal bych Kaulitzhills povlečení, kde jsem vytištěný ve velkém a ty jsi v pozadí hodně malý.
B: Ale napadlo by vás, že od nás bude ještě povlečení? To jsem si nemyslel!
T: Ne, to je z nějakého černého trhu! Není to oficiální.
B: NE, to se prodává v Realu (německý řetězec supermarketů).
T: Nesmysl!!
B: ANO! Vyhledal jsem si to.
T: V Realu?
B: Ano, stále se prodává v některých velkých řetězcích supermarketů.
T: No, to…
B: Se starým logem! Proto! Kde je pro nás autorský honorář?
T: Zavolej právníkovi hned po podcastu.
B: Mimochodem, mám rovnou další tip, protože všichni milují můj tip z minulého týdne o Šedesáti dnech za mřížemi a já jsem jím trochu posedlý.
T: Absolutně nikomu se to nelíbilo! To ti nevěřím.
B: Jasně! Jistě, jistě!
T: Ne!
B: Dneska jsou všichni smutní, že se na to budou hned dívat. Už teď mám spoustu pozitivních ohlasů.
T: Nevěřím ti.
B: Kdo za věz– (říhne) Promiň. Ti, kteří mají rádi Za mřížemi–příběhy…
T: Ty vole, to říhnutí! Jsem tak rád, že máš teď jiný mikrofon. Tohle nesnáším!
B: A teď pozor–
T: Hlavně proto, že minule sis nablil do masky. Teď se při každém říhnutí trochu objeví! To je nechutné!
B: Drž hubu! Poslyš, protože všichni milují příběhy zpoza mříží, já mám taky takovou posedlost, existuje seriál, který… Sakra, nedíval jsem se, jak se jmenuje v angličtině. Omylem jsem se na něj díval v němčině, a to není tak super. Musíš se na to dívat v Englisch. Jmenuje se to Liebe hinter Gittern (Láska za mřížemi). Tome, jsou tam ženy, které vysloveně… (Tom vzdychne) Cože?!
T: Doporučuješ další nudný brakový seriál (Bill se směje) Teda; mám pro tuhle kategorii tak úžasné náměty, ale zatím si je nechám pro sebe.
B: Hele, já o tom budu mluvit rychle. Podívej, dělají extra–
T: Ne, nespěchej, protože já si šetřím čas. Už se sem nevejdou. Všechno, co doporučuješ, je tak primitivní.
B: Hele, oni si vybírají extra kluky, kteří jsou ve vězení. Tam jsou extra sítě, kde si můžeš vybrat jenom kluky z vězení. Pak dělají rozhovory s těmi ženami a ptají se jich: „Proč si vybírají takového chlapa?“ A ony pak říkají: „Jo, je to prostě sexy s vraždou…“ A taky se ptají, proč si vybírají takového chlapa. Proto je to tak vzrušující a tak dále.“ A tak dále.
T: (naprosto bez dojmu) Páni!
B: A pak si vyberou oni, Tom, a pak si píšou a taky se zasnoubí. Pošlou jim peníze, zasnoubí se tam pak… Všechny ženy tam…. Jedna z nich například bydlí v přívěsu. Je to fakt stará, řetězová kuřačka z karavanu. Pak je tam jedna, úplně umělohmotná, víš? Řídké blond vlasy, které už má na koncích polámané od narovnávání a na hlavě jí zůstaly asi jen tři vlasy.
T: Ale ne!
B: A pak má obrovská prsa, silně opálená, na čele namalované obočí–.
T: A chodí s vězni?
B: Ona m například dva! Vybrala si hned dva a vždycky za nimi jezdí z vězení do vězení a pak taky někdy vyjdou ven, Tome–.
T: To je nebezpečné, ne?
B: Oni si je vyberou a pak spolu bydlí (Tom se směje) a š*** a povídají si o prvním sexu a pak se chtějí opravdu vzít! Jedna z nich třeba hned první noc prostě ukradne peníze a uteče.
T: Mají sex ještě ve vězení? Takže ty ženy tam pak jdou a jakoby opustí tuhle místnost? Vždycky si říkám, jestli je to jenom mýtus, nebo jestli to opravdu existuje? Ta místnost, do které se chodí… To bylo v té době v seriálu Prison Break, mimochodem v jednom z nejlepších a nejnapínavějších seriálů vůbec! Nevím, jestli mi to přišlo úžasné jen proto, že jsem byl teenager, ale tehdy to bylo TAK vzrušující sledovat. Myslím, že dneska už se na to nedá dívat. Asi je to příliš hloupé. Ale tenkrát v seriálu Prison Break byla vždycky taková místnost, kam mohly ženy přijít a strávit tam hodinu s chlapem, takže tam mohly mít opravdu sex. Asi rychle, měli na to tak půl hodiny… Myslíte, že to opravdu existuje?
B: Ne!
T: Ne?
B: No, já si nemyslím, že to tak je. Oni…
T: Ty si myslíš, že ta místnost neexistuje? Opravdu?
B: Myslím, že existují nějaká pravidla. Jen pro manželské páry, víš, jak to myslím?
T: Aha, chápu, takže se musí nejdřív vzít?
B: Nemyslím si, že bych mohl a říct: „Aha, já chodím s tímhle… Jacksonem… (Tom se směje) a On je lupič, má takové tmavé vlasy a vousy a… (směje se).
T: Ty jsi tak hloupý. Už vím, o čem se ti bude brzy zase zdát.
(Oba se smějí)
B: Nemyslím si, že bych si mohl někoho takového vybrat a pak jen tak hodinu chodit kolem. Ale já si to ověřím! (Směje se)
T: Jo, jen se na to podívej!
B: Ale super je, Tome, že existuje takový seriál a je to naprosto zábavné. Liebe hinter Gittern Jo, to ti povím.
T: V němčině?!
B: Jo, bohužel jsem to sledoval v němčině. Je to v angličtině.
T: Ne, takže v tuhle chvíli slibuju, že příští týden bude tahle kategorie mnohem sofistikovanější, protože pak budu mluvit o svých věcech, ale dneska o tom nebudu říkat nic (Bill se směje) Jinak už zbývá jenom náš playlist, ne?“
B: Ano, který se bohužel nejmenuje Kaulhitz!
T: Který se zatím nejmenuje Kaulhitz, ale který se časem přejmenuje. Teď se ještě jmenuje Scharfe Hits von Bill und Tom.
B: Odteď je to v popisu epizody vždycky spojeno.
T: Toho jsem si teď také všiml. Chtěl bych říct, že jsme tam dali nějakou vtipnou věc. Pořád pracuji na Ich hasse Gewalt. To mě ještě čeká, pracuji na tom. Myslím, že bychom měli zajistit, aby seznam zůstal v pohodě. Občas tam dáme nějaký vtipný písničky, ale taky je zase vyndáme, řekl bych, ne? Aby to pořád byl pohodový playlist, který se dá opravdu poslouchat.
B: Ano!
T: Vtipné věci tam necháme týden, a pak je zase vyndáme, že? Vždycky to můžeme znovu upravit. Tento týden bych do seznamu rád zařadil písničku, která je opravdu, ale opravdu super a pekelně groovuje. Až tu písničku uslyšíte, představte si, že jsem to já na svém Harleyi na PCH v Malibu, drncám si a jsem tak trochu volný a poslouchám „Mother Finest – Baby Love“. To by byla moje písnička, kterou tam rád dávám. Prostě klasika, totálně groovy, totálně funky a pro všechny motorkáře. Prostě si to užijte!
B: (smích) Teď zníš jako laciný rozhlasový moderátor.
T: To byl přesně můj cíl!
B: Hele, mám tu písničku, kterou jsem našel, když jsem byl v letadle pryč z LA a od tebe. Pak jsem se dívala na ten krásný film Up in the Air a pak jsem si řekl, že tuhle písničku rozhodně musím dát na seznam, je tak krásná. „Sharon Jones & The Dap–Kings – This land is your land“. Super pěkná písnička, sice se tam moc nehodí, ale myslím, že si ji každý zamiluje.
T: Super, já ji taky ještě neznám!
B: Je to skvělý!
T: Úžasný! Tak to bylo zase pro náš další díl. Zase to uteklo tak rychle.
B: Tome, počkej chvíli. Musím se rychle podívat do svého programu. Uvidíme se příští týden?
T: Myslím, že ano! Doufám, že ano!
B: Ano, ale velmi blízko. Vracím se právě včas, takže můžeme nahrávat společně.
T: Super, tak to budeme mít další díl „Kaulitzhills z kopců“.
B: Pak si možná oblečeme pyžamo a pustíme si společně něco zábavného na notebooku.
(Oba se smějí)
T: Přesně tak!
B: Určitě nás musíte sledovat a určitě sdílet a samozřejmě si ten díl můžete stáhnout. Takže všechny věci, které můžete udělat, rozhodně musíte udělat. Můžete nám samozřejmě napsat do Durchgekaulitzt. Buď na Instagramu, nebo nám napište na hey@kaulitzhills.com.
T: Skvělé, těšíme se na to. A jako vždycky: Nenáviďte, jen milujte! Uslyšíme se příští týden! Ahoj, tvůj Tom!
B: Ahoj, ty piráte snů!
T: Ahoj, ty vysněný piráte!
B: Byebyebyebye!
T: Ahoj, ahoj!
