autor: °GinevrA°
Tom se probudil udýchaný a zpocený a myslel si, že stále svírá kliku dveří a že v pokoji najde Billa, jak ho viděl ve snu, z něhož se právě probudil.
Tom nesnášel hromadící se napětí a nervozitu během dne, protože v noci se mu to všechno přeneslo do snů, a když se probudil, bylo to ještě horší.
Posadil se zády na měkké polštáře a odhrnul si lehkou přikrývku z těla. Tu noc už by stejně nejspíš neusnul.
Rozhodl se, že ten večer Billa nenavštíví, a teď toho litoval. Ani ho nevaroval, že s ním nestráví noc, a cítil se trochu jako zbabělec, aniž by přemýšlel o tom, jak to přijme Bill.
Nejspíš na něj stále čekal a Tom k němu pocítil příval náklonnosti, a zároveň opovržení nad sebou samým.
Po rozhovoru s Janisem se nemohl ubránit dojmu, že pokud navštíví Billa, nebude se moci tomuto tématu vyhnout, a mluvit o tom s bratrem bylo to, co potřeboval nejméně. Měl už dost pocitu viny, který ho pronásledoval od chvíle, kdy se Rahm zmínil o tom, že chce Billa na nějakou dobu.
Rozhodl se vstát, protože zůstat v posteli by nemělo smysl. Přešel k oknu s výhledem na Billovu zahradu a snažil se ve tmě něco rozeznat. Jeho dvojče se ve tmě nejspíš cítilo mnohem lépe než on a rozhodně lépe vidělo.
Nedokázal rozeznat nic víc, než co slabě osvětlovalo kadidlo hořící v uhlících rozesetých po zahradě, a závěs vymezující Billovu ložnici byl zatažený. Možná spal. Doufal, že ano, jinak by se cítil ještě hůř při představě, že je zbytečně kvůli němu vzhůru v naději, že za ním přijde jako každou noc.
°*°*°
„Nemám hlad…“ řekl Bill tiše, když uslyšel, že se k němu někdo blíží. Bylo to v době, kdy mu sluha měl přinést jídlo k obědu, ale ten den se Bill vyhýbal jídlu i ráno.
„Oh… opravdu?“
Bill se okamžitě otočil, když uslyšel Tomův hlas, a když ho uviděl, přinutil se k úsměvu. Seděl u velké vany zády ke vchodu do zahrady, takže ho neviděl přicházet, přesvědčený, že je to jeden ze sluhů. „Proč jsi tady?“ Zeptal se.
Tom položil tác na zem a postavil se. „Řekli mi, že jsi ráno odmítl jíst.“
Bill sklopil zrak. Věděl, že Tom bude varován, a nechtěl, aby si o něj dělal starosti. V hloubi duše věděl, že to udělal tak trochu ze zášti k němu, cítil se smutný a opuštěný, když ho Tom po několika hodinách marného čekání předchozího večera nenavštívil a ani ho neupozornil, že nepřijde, ale nezlobil se na něj. Bylo mu to jen trochu líto. Právě teď mu připadalo hloupé odmítat jídlo jen proto, aby se cítil provinile, ale žaludek měl opravdu sevřený hořkostí. Alespoň tu si mohl dopřát.
„Bille? Nechceš jíst ani teď?“ Zeptal se Tom ustaraně. „Nejíš tolik, kolik bys měl.“
Bill polkl. „Jím, kolik potřebuji, ale na tácech je dvakrát víc jídla, než jsem zvyklý.“ A to byla pravda, nebyla to jeho chyba, že nikdy nedokázal sníst všechno, co mu přinesli, ale netušil, že Tom toho tolik ví. Myslel si, že si uvědomuje jen to, co vidí vlastníma očima, ale nenapadlo ho, že mu někdo hlásí každý jeho krok.
Tom si všiml lehce vyčítavého tónu v Billově hlase. „Víš,“ začal pevně, „obávám se, že kdybychom ti vzali ty přebytky a naservírovali ti jen to, co sníš, odmítl bys i polovinu z toho.“
Bill odvrátil pohled a zmlkl. „Promiň mi.“
Tom se zamračil na bratrův sotva slyšitelný hlas. „Proč se omlouváš?“
„Předpokládám, že jsi mě přišel navštívit jen proto, abys mi vynadal.“
Tom se posadil vedle něj, okamžitě si uvědomil důvod jeho nespokojenosti a mohl se cítit jen hůř při představě, že v Billovi vzbudil takový dojem.
„Omlouvám se za včerejší noc. Taky se omlouvám za to, co se stalo předtím…“ řekl Tom a Bill z jeho tónu vycítil pocit viny, až se mu sevřel žaludek.
„Ne, nemusíš se omlouvat,“ zasáhl. „Nemusíš mě navštěvovat každou noc, když nechceš.“
„Není dne, kdy bych si nepřál tě vidět.“ Tom sklopil pohled, ačkoli to myslel opravdu upřímně. „Včera jsem byl až příliš ztracený v myšlenkách a nechtěl jsem tě taky rozrušit.“
„Víš, že se mnou můžeš říkat a dělat, co chceš,“ řekl Bill otrocky. „Měl jsi právo na odpočinek, když jsi byl tak rozrušený.“
„Vlastně ne.“
Bill se na něj zamračil, jako by ho chtěl vyzvat k vysvětlení.
„Včera v noci se mi zdál zvláštní sen…“ odpověděl Tom. „Nedalo mi to spát, a to mě rozrušilo…“
„Oh.“ Bill k němu zvedl pohled. Tomovi se moc často zvláštní sny nezdály, a když ano, požádal ho vždy o jejich vysvětlení. „Jaký sen?“
„Byl jsem v nějakém pokoji, nepoznal jsem ho, ale možná to byla moje ložnice a ty jsi v ní byl, ale vypadal jsi…“ Tom se trochu zarazil, když si vzpomněl, jak se mu Bill zjevil ve snu. Bylo to tak živé a skutečné, že si nemohl pomoct, ale jakmile se probral, začal se bát. „…Vypadal jsi mrtvý, bledý a měl jsi otevřené oči, ale byly úplně bílé. A pak jsi ležel na zemi v kaluži krve… Myslíš, že je to špatné znamení?“
„Ach ne,“ ujistil ho Bill rychle. „To je všechno, co jsi viděl?“
„Ne, ne… bylo toho víc. Snažil jsem se tě probudit, ale zdálo se mi, že jsi bez života, tak jsem běžel rovnou ke dveřím, snažil se je otevřít, ale jako by se zasekly… Pak jsem se probudil, víc si nepamatuju.“
Bill zamyšleně přikývl. „Jaký byl ten pokoj? Byl světlý nebo tmavý?“
Tom jako by o tom přemýšlel, pravda byla, že si toho moc nepamatoval, všechno bylo velmi mlhavé. „Nebyl příliš světlý, ale ani tmavý.“
„Nemusíš si dělat starosti, není to nic vážného,“ uklidnil ho Bill.
„Krev může znamenat mnoho věcí, ale téměř nikdy neznamená smrt. Může to být vášeň, život nebo pomsta… nebo dokonce nenávist.“
„Já k tobě necítím nenávist!“
„Já vím.“ Bill se při tomto zásahu usmál a vzal jeho ruku do svých. „Musíš vzít v úvahu všechny jeho významy. Řekl bych, že podle toho, jak jsem se ti ve snu zjevil, se možná jen bojíš, že mě ztratíš.“ Tom sklopil pohled a sevřel rty. Byla to pravda. „Pokoj představuje tvou náladu, tvé pocity… Říkal jsi, že jsi přemýšlel, že?“ Tom přikývl a Bill pokračoval. „Tlumeně osvětlená místnost byla jen obrazem tvé nálady. Za nejzajímavější část považuji dveře, které se nedaly otevřít.“
„Co to znamená?“
„Dveře jsou nová zkušenost, kterou musíš projít. Může to znamenat, že se ještě necítíš připraven tomu čelit, nebo tě to prostě jen trápí…“ Viděl, jak Tom poslouchá a přikyvuje. „Řekl bych, že ve tvém postavení je to naprosto normální.“
„Ano… jsem příliš zahlcený vším, co se děje a co mě čeká,“ souhlasil, „a přiznám se, že se necítím na to, čemu budu muset čelit.“
Bill zavrtěl hlavou a přitáhl si Tomovu tvář k sobě rukou, kterou nedržel tu jeho. „Na to ani nemusíš myslet. Neexistuje nic, co bys nedokázal, a máš smysl pro spravedlnost a soudnost. Jediné, co musíš udělat, je nenechat se ovládnout obavami a strachem.“
Tom se přistihl, že opět obdivuje moudrost a prozíravost svého dvojčete, a pomyslel si, že by možná byl mnohem schopnější a zaslouženější osobou, která by splnila úkol, k němuž byl předurčen, ale nečekaný hluk je oba vyrušil.
Tom se podíval na druhého, který si třel hladový žaludek. Byl to on, kdo se dožadoval pozornosti.
„Myslím, že se mi žaludek snaží říct, že je čas ho nasytit,“ řekl Bill a lehce se usmál.
„Je tu dost jídla pro nás oba,“ řekl Tom znovu, vstal, zvedl tác a odnesl ho do rohu velké zahrady, kde byly rozložené koberce a polštáře. Pak se vrátil, vzal Billa za ruku a odvedl ho k místu, kam ho položil.
„Tome… chceš zůstat a jíst tady?“ Zeptal se překvapeně sluha, když zaujal místo mezi polštáři.
„Jistě,“ odpověděl se samozřejmostí Tom, který si už vybíral z množství jídla na tácu, následován váhavým a spokojeným Billem.
Tom mu měl říct o nadcházejícím banketu a taky by to udělal, ale v tu chvíli chtěl myslet jen na to, jak si užít improvizovaný oběd s Billem. Sice neseděli u drahého stolu prostřeného otroky, kteří by jim podávali jídlo, ale bylo příjemné sedět na kobercích vedle sebe.
°*°*°
Muž vložil šlechtici do rukou pergamen. „Z Říše východních zemí,“ řekl.
„Schůzka?“ Zeptal se konzul se spokojeným úsměvem.
„Myslím, že je to pozvání do královského paláce.“
Muž rozlomil voskovou pečeť, kterou byl pergamen zapečetěn, a přečetl si, o čem se druhý muž právě zmínil. Usmál se s úšklebkem.
„Je tvůj.“
„To jsem čekal,“ odpověděl spokojeně.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
