autor: Nephilim
„Teď už vím jistě, že jsou určitě šílení.“
Pět tisíc lidí. Zhruba.
A to bylo teprve osm ráno.
Jejich fanoušci byli opravdu blázni. Nezáleželo na tom, jestli byli zbláznění do nich, nebo byli geneticky šílení: prostě byli strašně šílení.
Právě vstal, a to jen proto, že už opravdu nedokázal vydržet ve své posteli.
Už při té představě začal nervózně klepat prsty o stůl v autobuse.
Bohužel jeho postel byla hned vedle Billovy a zvyky, na které si jeho dvojče zvyklo, ho už nějakou dobu velmi rozčilovaly: už ho nebavilo sledovat tu zatracenou malou pěstěnou ruku, která se každou noc houpala před jeho postelí a věčně se snažila chytit jeho.
Bill byl někdy až chorobně vlezlý.
Projížděli těsně kolem brány a někteří fanoušci autobus okamžitě poznali, oddělili se od zábran a rozběhli se za ním.
Tom se napil kávy a snažil se udržet oči otevřené. Na něj bylo až příliš brzy.
Hlasité ťuknutí na sklo před ním ho přimělo téměř vyplivnout všechnu tekutinu, kterou právě vypil. Nejdřív viděl jen ruce, které se mu pohybovaly před očima a chytaly jen vzduch, a myslel si, že se ocitl v nějakém béčkovém hororu typu Úsvit oživlých mrtvol.
Pak si uvědomil, že to jsou „jen“ šílení fanoušci, kteří bez zábran buší na okno.
Do prdele.
Všichni ještě spali.
Bill spal. Byl hrozně unavený. Rychle se přilepil na chladné sklo a pokynul, aby přestali, protože všichni spali.
Při pohledu na Toma Kaulitze se ovšem dívky zbláznily ještě víc, pokud to bylo možné, a začaly škrábat nehty po skle.
Tom si povzdechl a otráveně se svalil na pohovku.
Někdy ho fanoušci pěkně štvali.
Včera večer měli koncert a všichni byli strašně unavení.
Zejména Bill.
… a sakra, nakonec se jeho myšlenky vždycky stočily k němu. Možná byl morbidní on, ne jeho bratr.
Když dopil kávu, odfrkl si a viděl, že rozvášnění fanoušci jsou opět na svém místě.
„Tomi…“
Tom vzhlédl právě včas, aby spatřil rozespalého Billa, navzdory zimě zahaleného jen do tepláků a šedého trička, jak se potácí jeho směrem kvůli velkým otřesům v autobuse.
Tiše a otráveně si odfrkl.
Probudili ho.
„Co to bylo za zvuky…?“ Zamumlal černovlásek rozespalým hlasem a zavřel jedno oko.
„Bille, vrať se do postele…“ povzdechl si rasta a podíval se na své dvojče, které si stále protíralo unavené oči. Byl strašně roztomilý, když to dělal.
Bill se v reakci na to přišoural ke stolu a posadil se Tomovi na klín. Objal ho rukama kolem krku, opřel si hlavu do jeho zátylku a zhluboka dýchal.
„Chci být s tebou,“ zamumlal kňouravě. Tom si pobaveně odfrkl do jeho vlasů.
„Ne, chceš zůstat ve své posteli. Spadl jsi na mě jako hruška právě proto, že se ti chce spát.“
„Ale nespadl jsem jen tak někde. Sedl jsem si na tebe,“ odpověděl, stále měl pevně zavřené oči a třel se tváří o blonďákův krk jako kočka.
Tom protočil očima. Bylo úžasné, jak byl jeho bratr tvrdohlavý, i když napůl spal. Nenašel jiné řešení než vstát, vzít Billa do náručí a odnést ho do postele.
Černovlásek něco spokojeně zamumlal a dál se Tomovi otíral o krk.
Tom se snažil neprobudit Gustava ani Georga, odhrnul závěs bratrovy postele a opatrně ho na ni položil.
A tady nastal problém.
Zdálo se, že Bill nemá v úmyslu se od jeho krku odpoutat.
„Bille, nech mě na pokoji… jdi spát,“ zašeptal Tom prosebně.
„Ne, já nechci…“ protestoval černovlásek. „Chci tebe,“ dodal mrzutě a zívl.
„Dělej, Bille, slez ze mě!“ Tom se usilovně snažil dostat dvojče ze sebe, protože Bill ho táhl dolů a nutil ho ohýbat se, až ho začínala bolet záda.
„Nee!“ Vykřikl černovlásek, stáhl Toma ještě víc dolů a blonďák, aby se nepraštil hlavou o okraj postele, padl bezvládně na své dvojče.
„Mmm,“zamručel znovu Bill, setřásl Toma a lehl si vedle něj, jednu nohu položenou na Tomově koleni, ruku na jeho hrudi a hlavu stále v ohybu krku.
Tom byl v pasti.
Bill se k němu choval jako by byl jeho vlastní plyšový medvídek: což znamenalo, že ho nikdy nepustí.
„Bille, prosím…“ prosil a volnou rukou si přejel po tváři.
„Ne,“ odpověděl suše a sevřel jeho obrovské triko.
„Kurva, Bille, tohle nemůžeš pořád dělat…“ stěžoval si, ani ne moc potichu, a bylo mu jedno, jestli ho někdo slyší nebo ne. „Kluci by mohli odhrnout závěs a vidět nás… co jim řekneš, že jsi měl noční můru a bojíš se spát sám!?“
Bill se přestal třít o jeho krk a lehce zvedl hlavu. I v té tmě Tom viděl jasně zářící oči.
Do prdele.
Černovlásek si odfrkl.
„Okey… chápu, nechceš mou společnost… stejně mi můžeš rovnou říct, že radši nechceš riskovat a být se mnou…“
A bylo to tady. Bill si začal hrát na oběť. To, co mu šlo nejlíp na světě, možná ještě lépe než zpěv.
„Bille, nepřeháněj. Víš, co tím myslím. Víš, že to říkám, protože…“
„Taky bys mi mohl říct, že si myslíš, že jsem příliš „nebezpečný“, pokračoval nevzrušeně a předstíral, že si utírá slzu, která tam sice nebyla, ale Tom to v té tmě nemohl vědět. „Mohl jsi mi to prostě říct a prostě bychom spolu nebyli.“ Tomův náhlý polibek mu vyrazil dech. A Billovi bylo jedno, že to udělal proto, aby umlčel jeho nesmyslné řeči. Vlastně právě proto blábolit začal, takže…
Nechal se hřát jeho teplem, když ho Tom přitiskl na malou matraci a on se mu spokojeně podřídil. Když se pro oba stal hlavní potřebou vzduch, Tom se odtáhl.
„Nesnáším, když meleš kraviny,“ zašeptal ještě udýchaně. Bill se pod ním usmál. „A nesnáším, když předstíráš, že nevíš, jak moc tě miluju,“ dodal vzápětí a nakrčil obočí.
„Mám rád, když jsi naštvaný. Jednáš potom bez přemýšlení,“ škádlil ho Bill a šibalsky se usmál.
Tom se proklínal, že mu zase naletěl, ale miloval, když se na něj Bill takhle díval.
„Nehraj si se mnou,“ řekl a předstíral naštvanost. „Dřív nebo později se hračka rozbije.“
Černovlásek se zasmál, pohladil ho po tváři, a pak vystrčil spodní ret a předstíral lítost.
„Chudák malý medvídek…“
Pevně položil ruku na Tomův krk a opět zmenšil vzdálenost mezi jejich rty.
Tom neměl právo odpovědět.
KONEC
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
