Kaulitz podcast epizoda 26

Překlad podcastu Kaulitz Hills Episode 26 – „Das Experiment ist gescheitert“ (Experiment se nezdařil) 2. 3. 2022
Překlad: @aislaend @RoyalCrysis @_Lara_ @svenjaxblau
B: Ahoj Maus.
T: Ahoj.
B: *vydává divné zvuky* Je taková zima, že to zní jako hlasové cvičení…
T: Víme, že neděláš hlasová cvičení… V Hollywood Hills je zima. Opravdu mrzne.
B: Konečně zase přijdeš, to mě těší. Začátek téhle epizody byl takový staromilský, jako když jsme začínali před 26 díly.
T: Kde jsem musel přemýšlet, jestli už jsi zmáčkl nahrávání, když jsem přišel… to není samozřejmost.
B: Určitě je to samozřejmost.
T: Ne, vždycky ti musím říct, abys zmáčkl „R“ pro nahrávání.
B: Je strašná zima, už pár dní fouká studený vítr.
T: Doufám, že máš lepší náladu než minulý týden.
B: Ne, mám stejně ledovou náladu. Já ti to řeknu…
T: Aha, vážně? Kvůli tomu jsem dnes přinesl vhodně vychlazené margarity?
B: Co jsi přinesl?
T: Studené margarity… ještě jsme je neměli, ale jsou tak mňamózní. Miluju je.
B: Myslím, že už jsme je měli.
T: Ne.
B: Jsi si jistý?
T: Jip, jsem si docela jistý, že jsme je ještě neměli.
B: Určitě? Tím bych si nebyl tak jistý…
T: Jsi si jistý? Jako bys do našeho playlistu přidával pořád ty samé písničky…
B: To není pravda.
T: Ještě jsme neměli margaritu, tím jsem si docela jistý.
B: Tak to potom… Margarity jsou vždycky skvělé.
T: Jsou…
B: Taky zvedají náladu.
T: Jsou zvedací.
B: To teda jsou.
T: Margarity jsou opravdový zvedač, každopádně tequila. Z tequily vždycky padám jako šťastný opilec.
B: Ale já jsem vždycky šťastný opilec.
T: Jo?
B: To bys neřekl? Jak bys mě tedy popsal?
T: Rozhodně jsem šťastný opilec…
B: To jsme oba.
T: Ale taky jsi tak trochu asi opilec. Pořád se chováš agresivně.
B: Já ne… Chci říct, že jsou lidi – a já tomu taky věřím – jejichž skutečná osobnost se projeví, když jsou opilí…
T: Neřekl bych, že jejich pravá, ale jejich stránka, kterou jsi nikdy předtím neviděl.
B: Jo, některé pravdy. S některými lidmi je to opravdu děsivé… říkáš si: „My si tak rozumíme, pojďme se spolu napít.“ A pak si říkáš: „Páni, co je to za člověka?“ víš, co tím myslím?
T: Jasně… Hodně lidí je takových. Ale… podívej se na to. Chci říct, že jsem to všechno neudělal sám…
B: Ale ještě jedna věc… lidi mě vždycky chválí slovy: „Aha, ty jsi byl fakt opilý? To jsem nepoznal!“ Většina z nich mi říká, že nikdy nepoznají, když jsem opilý, a že jsem vždycky tak nějak stejný, ať už jsem opilý, nebo ne.
T: Jo, ale jsou i takoví lidé, kteří se vždycky chovají opilejší, než ve skutečnosti jsou.
B: To vůbec nechápu.
T: To taky nechápu. Dají si jednoho panáka, a najednou se začnou chovat super přehnaně. My jsme spíš ti kluci, kteří se pořád chovají, jako by si nevšimli změny třeba po dvaceti panácích.
B: „Ale neeee, já vůbec nejsem opilý.“ Chováme se naprosto střízlivě, ale už nejsme schopni mluvit.
T: Strašně špatně drmolí…
B: To mi připomíná, jak jednou na Oktoberfestu dávali lidem nealkoholické pivo a poté, co začali tancovat na stolech a zpívat „Svlíkni se, miláčku, svlíkni se“, jim řekli, že v tom není žádný alkohol.
T: To je fakt vtipný. Ale teď prosím ochutnej Margaritu. Nedělal jsem to úplně sám, ale…
B: Ale?
T: Ale s jednou z těchto směsí Margarita. Ale myslím, že je to pořád mňamka.
B: Stal ses líným.
T: Ne, jen jsem neměl tolik času. Ale myslím, že je to pořád mňam, protože je v tom opravdu dobrá tequila. Na zdraví.
B: Na zdraví.
T: Jak bychom řekli v Německu „Na Toma!“.

INTRO

T: Já bych řekl: „Lecker lecker, Zuckerbäcker.“ (Mňam, mňam, cukrář.)
B: „Lecker lecker, Zuckerbäcker“. Je to opravdu dobré, ale myslím, že je to i tím, že tequilla je opravdu dobrá.
T: Jo, je v tom tmavá tequilla.
B: Ale asi jsem si mohl dát svařené víno, protože venku je taková zima.
T: Je opravdu zima.
B: A zrovna jsem si vzpomněl, že jsi byl posledních pár dní v Malibu, a překvapilo mě, že jsi tam neumrzl.
T: Upřímně řečeno, počasí tam bylo lepší než v LA.
B: To si opravdu nedokážu představit.
T: Ale když se vrátím k tequille… minulý týden jsme u nás doma uspořádali malou příjemnou párty a po dlouhé době jsme si zase dali panáky tequilly. Vždycky rád lidem říkám, že když se v Německu připíjí, říká se „Auf Tom“ (Na Toma). Oni tomu věří.
B: Určitě tomu věří.
T: Když Američanům vážně řekneš, že se náhodou taky jmenuješ Tom, ale že v Německu se připíjí „Auf Tom“, tak tomu věří.
B: Určitě tomu věří… jsou tím fascinováni.
T: Ale oni si opravdu myslí, že to tak je… Vsadím se, že kdybyste šli do SoHo House, tak byste určitě sem tam slyšeli „Na Toma“, protože už jsem to říkal spoustě lidí.
B: Budou si říkat: „Aha, já znám nějakýho Němce. Auf Tom!“ To si úplně dokážu představit.
T: Ten přípitek šířím už mnoho let, takže bych se nedivil, kdyby to někdo skutečně udělal. Řekl jsem jim, že je to opravdu pěkný způsob, jak si v Německu připít na zdraví.
B: A ty jsi pronesl docela dost přípitků, měl jsi co slavit.
T: Měli jsme co slavit. Můžeme v tom pokračovat.
B: Musíš mi o tom vyprávět.

SENF AUS HOLLYWOOD

T: Ale myslím si, že je legrační oblbovat Američany. Vždycky je naučíme trochu německy. Zvlášť když nemají o němčině ani páru, kdo by ji měl?
B: To nikdo.
T: Nejméně lidí mluví německy. Němčina je tak vzácná, že spíš uslyšíš něco ve francouzštině nebo italštině. Jen málo lidí umí opravdu německy, je to takový tajný jazyk.
B: No, měl jsem schůzku s jedním americkým fotografem…
T: Jo… Někteří lidé znají některá slova jako „byl jsem ve Stuttgartu“. Nebo „vídeňský řízek“. Ale když mluví, zní to úplně agresivně.
B: OKTOBERFEST
T: Mluví úplně normálně, ale když dojde na němčinu, tak řeknou „OKTOBERFEST“.
B: Přesně tak. Nebo jako „ICH MÖCHTE EIN SCHNITZEL“. (Chci řízek.)
T: Proč jsou vždycky agresivní, když mluví? Mluvíme taky tak?
B: Oni znějí agresivně, ale my vždycky dostáváme kompliment, že tak agresivně nezníme. Lidé vždycky říkají, že nezníme jako typičtí Němci a že máme hladší koncovky.
T: Naše němčina je prostě měkká, zní přátelštěji. Ale jak jsem říkal, rád lidi učím němčinu, hlavně tu špatnou. Třeba věci, které by Němci přišly super divné, kdyby je Američan řekl v Německu.
B: Ale věz, že nám musíš říct, které slovo je učíš nejčastěji.
T: Ne, to nechci.
B: Vyklop to.
T: Ne.
B: Proč? Chceš, abych to řekl?
T: Já nevím… co je učíš? Prostě nám to řekni.
B: Jo. Ne.
T: Učíme hlavně nevhodná slova.
B: Jo… jako kdyby přijeli do Německa a řekli by: „Hele, já umím německy.“ A pak by řekli ta slova, tak by kolem nich spadla čelist a bylo by úplné ticho. A každý Němec by si říkal: „Ok, tak teď už to neřekli.“
T: To se mi líbí. Ale jak jsem říkal, většina lidí si připíjí na Toma a myslím, že je to velmi sympatické. S tímhle si okamžitě vyhraješ. Můžeš si připít na Toma a je jedno, co řekneš potom, bude to znít hezky.
B: Dobře, můžeme říct jednu věc, kterou jsme naučili jednoho našeho dobrého kamaráda, když jsme spolu byli na dovolené, protože to bylo super vtipné. Jeli jsme spolu do Mexika a sdíleli jsme spolu dům, kde měl každý svůj prostor, a pak jsme vždycky společně večeřeli. A jedna Němka, která s námi byla, byla super upjatá ženská.
T: Co jsme je zase učili?
B: A když jsme všichni seděli společně u večeře, tak jsme naše nejlepší kamarády z Ameriky naučili slovo „Arschlochschleim“. (asi něco jako prdelní sliz). A náš dobrý kamarád Shiro pak – já jsem ho žádal, aby přednesl řeč u večeře. Všichni se vyřádili, měli humra a všechny tyhle věci, opravdu slavnostní večeře. Všichni jsme tam seděli a Shiro říkal: „Lecker lecker, Arschlochschleim“ (mňam, mňam, prdelní sliz) A ta ženská okamžitě zrudla a vypadalo to, že jí každou chvíli klepne, protože se strašně styděla. A my jsme se strašně smáli.
T: To bylo tak vtipné. Bylo to úplně pod pás, ale tak tě známe.
B: Hm… řekni mi, jaké bylo Malibu? Takže jsi neuletěl, neumrzl jsi?
T: Ne. Bylo to naše čtyřleté výročí, i když tisk psal o tom, že jsme slavili Valentýna. Teda… o dva týdny později, ale v pohodě. Ne, bylo to naše výročí a bylo to tak krásné. Měli jsme krásný bungalov v Malibu přímo na pláži, skvělé jídlo, skvělé počasí, bylo to perfektní. I když jsme ven moc nechodili.
B: To jsem právě chtěl říct. Většinu času jste trávili…
T: … v posteli, že jo.
B: Jo… tenhle týden jsem konečně dokoukal Sex ve městě.
T: Myslel jsem, že už to skončilo.
B: To jo. Ale byl jsem pozadu, protože jsem hodně lítal sem a tam, takže jsem to ještě nemohl dokoukat. A všichni se mě pořád ptali, jak se mi to líbí, protože ke konci je to vždycky ještě lepší. A byla tam jedna věc, nad kterou jsem pořád přemýšlel a kde jsem se ptal sám sebe… jako Carry měla – Pozor! Pozor, spoiler!! Pro všechny, kteří to ještě neviděli…
T: Nikoho to nezajímá, nedělej si s tím hlavu. Ani jeden z našich Kaulquappenů, ani já na to nejsme zvědaví.
B: Dobře, jen jsem chtěl říct, že pokud má někdo zájem se na to podívat, tak teď něco prozradím. Jak víte, Mr. Big zemřel. A během celé sezóny Carry hledá místo, kam by mohla uložit jeho popel. Třeba tam, kde se bude cítit doma. Celou dobu je v urně u ní doma.
T: Vedle jejích podpatků.
B: Vedle bot, protože si myslí, že to je zatím nejlepší místo. Ale pak jí jeden z členů jeho rodiny řekne, že vlastní rodinný hrob, a ukáže jí nákres toho místa jako: „Dobře, tady budu, až umřu, tady je moje máma. A tady by mohl být pohřben John…“ – to je skutečné jméno pana Velkého- „…. A ty bys mohl být pohřben hned vedle něj.“ A po této nabídce začíná o jeho smrti opravdu přemýšlet. A já se na to ptám taky. Ale nakonec se Carry rozhodla, že jeho popel rozpráší z pařížského mostu, protože jí to tak připadalo správné.
T: Ale to je právě ta otázka… Myslím, že si člověk opravdu nemůže vybrat, co se stane s jeho popelem.
B: Jo… Ale musím přiznat, že nemám pocit, že bych někam opravdu patřil. Jistě, žijeme v Americe a já jsem se rozhodl žít tady a je spousta věcí, které mám na Americe rád, je spousta věcí, které mám rád v Německu. Hodně lidí se mě ptá na klady a zápory Ameriky a Německa. Velkým pro Ameriku – tedy já ji miluju a opravdu si myslím, že Německo to musí aplikovat taky, protože je prostě divné to nedělat – je… hlavně na cestách….
T: Odbočení doprava na červenou. Nebo jak to myslíš?
B: Odbočení doprava na červenou. Skvělé. Mnohem lepší. Tady v Americe můžete odbočit…
T: Můžete odbočit doprava, i když svítí červená.
B: Můžeš odbočit doprava na červenou pokaždé, když nikdo jiný nejede. To znamená, že se jen díváš doleva a doprava, a když je volno, můžeš stejně odbočit doprava.
T: Myslím, že je to skvělé. To je skvělé pravidlo.
B: Další věc: semafory jsou vždycky na opačné straně ulice. Je na ně mnohem lépe vidět. V Německu musíš vždycky vykloubit krk, aby ses podíval nahoru a zjistil, jestli už je zelená. Tady se můžete jednoduše podívat na druhou stranu ulice.
T: Naprosto.
B: Další věc: značky Stop. V Německu je vždycky vpravo před vlevo. A protože mám slabost pro pravou a levou stranu, musím vždycky nejdřív přemýšlet, kde je pravá a kde levá.
T: To je něco, co prostě nejde.
B: To opravdu nemůžu. V Německu vždycky hádám na štěstí.
T: Ale taky musíš říct, že ti trvalo tak čtyři nebo pět pokusů, než jsi v Německu udělal řidičák.
B: Jeden. Neuspěl jsem JEDNOU.
T: Neuspěl jsi čtyřikrát nebo pětkrát.
B: Nikdy. Tady v Americe je to takhle: Když přijíždíte ke křižovatce se stopkami, smí jet napřed řidič, který tam přijel první. Ten, kdo přijel první, může také jet první.
T: Jo.
B: Skvělé řešení. Jak se to říká?
T: „Wer zuerst kommt malt zuerst“. (Kdo dřív přijde, ten dřív mele.)
(oba se smějí)
T: Nebo „Wer kann der kann!“ (Kdo umí, ten umí.) „Wer hat, der hat.“ (Kdo umí, ten umí.) (Kdo má, ten má.)
B: Ale já si myslím, že je to mnohem lepší.
T: Jsou také lidé jako já, když spěchám, kteří zrychlí, aby byli na křižovatce první, aby mohli jet napřed.
B: Ne, ale jde o to, kdo zastavil první, ne o to, kdo tam dojel poslední.
T: Ne, já zrychlím, naplno zabrzdím na stopce, a pak hned jedu napřed.
B: To dělám taky.
(oba se smějí)
B: Jakmile vidím, že jede hodně aut, vždycky jedu rychleji. Jako: „Stůj, byl jsem tu první!“. Další věc, kterou opravdu miluju, jsou parkoviště. S tím si tady nikdy nemusím dělat starosti. Přijedu autem na místo, kam chci jít, a každý obchod, bez ohledu na to, jak je malý, má vlastní parkoviště hned u dveří. Není to jako v Německu, kde se o to musíte starat. Vždycky mě překvapí, že tam postavili úplně nové komplexy, a pak hned vedle postaví parkoviště, ale tam se prostě nedá zaparkovat.
T: Máte štěstí, když se tam dostanete s malým Fiatem.
B: Nebo s malým Smartem. Když jedeš v SUV, tak je to nemožné.
T: Neměl bys jezdit SUV.
B: Ty garáže jsou prostě tak nízké.
T: Já se svým malým elektrickým Smartem nemám vůbec žádné problémy.
B: JAKOŽE. Ale vždycky si říkám, proč ho nepostaví trochu větší. I pro malé Smarty. Stačilo by je prostě udělat dost velké, aby člověk nemusel milionkrát kliknout, aby se dostal dovnitř a ven. Kohokoliv z architektů, kteří tyhle věci plánují, bych opravdu rád pozval. Opravdu bych se jich na to rád zeptal. Další věc, kterou bych rád věděl, je, proč jsou tam ty zatáčky vždycky tak malé a komplikované. Chci říct, že tam vjedete a hned vidíte všechny ty škrábance na zdi, protože si tam každý ničí auto. Chci říct… proč je dělají tak těsné? Proč? To nemá žádný důvod! Ale teď… jaké výhody má Německo?
(oba se smějí)
T: S odkazem na to, že je na cestách…
B: ŽÁDNÉ.
T: Blbost. Zásadní výhodou Německa je, že tamní lidé jsou mnohem lepší řidiči. Proto jsou tam pravidla trochu složitější. V Německu je superdrahé získat řidičák.
B: Jo, ale to přece není výhoda, ne?
T: Myslím, že ano, protože je to taková událost. Musíš si na to našetřit peníze. Zvlášť když jsi mladý, tak nemáš tolik peněz přes noc. Musíš na to začít šetřit super brzo. Když máš Jugendweihe, tak myslíš na to, že v osmnácti si musíš zaplatit řidičák. Další výhoda: 18. Myslím, že to je nejdříve, kdy bys měl mít právo řídit auto. Všechno pod touto hranicí je příliš brzy. Omlouvám se.
B: To si myslím taky.
T: Myslím, že Heidiny děti už taky řídí, ale stejně si myslím, že je to příliš brzy. Ale co s tím mám dělat? Nemůžu být jediný, kdo jim nedovolí řídit dřív, než jim bude osmnáct. Všichni jejich kamarádi začali řídit v šestnácti, ale pořád si myslím, že je to příliš brzy.
B: Já taky.
T: Příliš brzy. A v Německu je to drahé, musíš mít 18 let. Jak jsem říkal… musíš začít šetřit peníze opravdu brzy.
B: Ale se všemi těmi dopravními značkami a malými garážemi musíš opravdu umět řídit. Jinak to vůbec nedáš.
T: Taky tam nemají omezení rychlosti. Také jsi proti tomu, aby se jelo na dálnici 400 km/h.
B: Ale kromě silničního provozu je spousta věcí, které se mi na Německu líbí. Německý chléb, pekárny, o tom už jsme mluvili.
T: Hm… Nevím.
B: Chceš se mě zeptat, jaký byl můj týden s tím vším, co se dělo?
T: Ano. Jak se máš? Slyšel jsem, že jsi úplně na dně kvůli všemu, co se děje kolem tvého domu. Ty chudinko ubohá. Chtěl jsem se tě zeptat… jak jsou na tom nervy? Jak to jde s tvou návštěvou?
B: No, řekl bych, že experiment se nezdařil.
T: Vzdal jsi rozšiřování svého charakteru?
B: Boah, opravdu se sebou bojuju a taky se o sobě v poslední době hodně dozvídám. Vždycky jsem si myslel… – a to je past.
T: Myslel sis co? Že jsi přece jen slušný člověk?
B: Vždycky jsem si myslel, že když spolu žijeme celý život, že by to mělo být snadné. Ale ono to tak není. Protože my…
T: Jsme jako jeden člověk.
B: Jsme jako jeden člověk, přesně tak. A protože vidíme věci stejně a cítíme stejně, hned jsi to poznal.
T: Já vím, co ti vadí, ještě než vstoupím do domu.
B: Taky když jsme spolu minule mluvili, hned jsi věděl, o co jde. Stačilo říct: „Ta situace venku…“ a věděl jsi, co mě trápí.
T: Hlavně proto, že mě to taky trápí, a to tu ani nebydlím.
B: A já jsem právě šel nahoru a řekl ti, že už se nemůžu návštěvě ani podívat do očí. Tak skvěle to jde.
T: Tak skvěle to jde. Už je to týden.
B: Jeden týden.
T: Jeden týden a celé přátelství je v troskách.
B: Vždycky si říkám, že se mám uklidnit, ale u některých věcí to prostě nejde. Nemůžu s tím žít. Můj týden byl super stresující, stavební práce pořád nejsou hotové a všichni si myslí, že tady stavím cokoli. Já toho ale moc nedělám.
T: Chtěl jsi jen nějaké osvětlení krajiny.
B: Ano! Chtěl jsem jen nějaké osvětlení na zahradě. A nakonec z toho všeho byl teď obrovský projekt. Dobře, pár věcí mám hotových i v domě, pořizuji si elektrické žaluzie a tak dále, ale jako každý, kdo měl stavbu, vždycky se objeví něco dalšího. Je to jako žít na obrovském staveništi! Všechno je zaprášené, smrdí to. A k tomu všemu mám návštěvu…
T: Pojďme si v rychlosti popsat, jaká je tady situace. Právě jsem sem přišel a stavební práce se na některých místech úplně zvrtly. Nevypadá to tak, jak jsme si to představovali. Abych to řekl slušně… jednu nebo dvě věci opravdu opticky zpackali. Už nikdy nebudou vypadat jako předtím.
B: To prosím neříkej. Ještě jsem se nevzdal naděje.
T: Tak to teď je. A když jsem sem přišel, stáli venku s tvým návštěvníkem, který má taky vždycky co říct, a kouřili cigaretu a vzadu zapadalo slunce. Týden práce a teď tam stojí a v klidu se dívají na to, co všechno posrali. Jsou naprosto spokojení s tím, co udělali, a dokonce vtipkují.
B: A ještě ke všemu se ptají: „A? Líbí se ti ta barva?“. Nejradši bych je praštil po hlavě a řekl jim: „Ok, není možné, abyste neviděli, že tohle absolutně není správná barva.“ A pak bych je praštil po hlavě. A oni jen řeknou: „Aha, potřebuje to jen druhou vrstvu barvy.“
T: Nech mě hádat, vadila ti jejich spokojenost.
B: Přesně tak. Vsadím se, že to byla taková jejich cigareta spokojenosti. Vidíš, jak mi tady na krku už vystupuje žíla. Opravdu si musím dát tu práci s dechem, abych se uklidnil.
T: Ale možná to funguje i obráceně, jako… To jsem si o tobě říkal… Vždyť spousta lidí funguje na pochvalu. Jako třeba „už je to mizerné, ale prosím tě, předělej to celé“. Víš, jak to myslím? Ptal jsem se sám sebe, jaký jsi byl ve škole. Jestli jsi byl jako „Podívej se na můj obrázek, dopadl super ošklivě“. Vždycky jsem doufal, že lidé řeknou.
B&T: „Neee, nikdy.“
T: „Ten obrázek není ošklivý.“
B: „Je krásný!“
T: To jsem nesnášel.
B: Já taky… když za mnou někdo přišel a řekl mi, že jeho fotka dopadla ošklivě, vždycky jsem řekl: „Jo, taky si to myslím.“
(oba se smějí)
B: Ti lidé, kteří o sobě vždycky mluví špatně, jen aby dostali kompliment. Já kompliment ani nepotřebuju. Už sám vím, jak moje fotka vypadá. Nepotřebuju se ptát.
T: No tak… taky se často ptáš: „Tome, opravdu to zní jako hovno?“ po nahrávání vokálu. „Ne, Bille, zvládl jsi to skvěle, opravdu se jim to líbilo.“
B: Ne! Chci říct, že bys měl být schopen sám posoudit, jaké to je. Když se na to podívám a vidím, že jsem celou verandu roztrhal a pak jsem tam nalil cement….
T:… to má úplně jinou barvu.
B: A předtím mi říkali: „Ne, to nepoznáš, kde jsme ti tu verandu roztrhali.“ A pak mi řekli: „Ne, to nepoznáš. A teď to má úplně jinou barvu a mříž, která je taky vidět. Teď to má jakoby schod. A jako by to nestačilo, ptají se mě, jestli se mi to líbí! A já nemám slov, takhle to samozřejmě nemůže zůstat.
T: Problém je v tom, že my jsme teď v tomhle hodně otevření a upřímní, ale v reálném životě se chováme až moc mile. Ale to je pro mě těžké.
B: Vždycky se snažím co nejrychleji projít kolem nich, protože opravdu nechci, aby se mě na něco ptali.
T: Ale musím říct, že jsi na lidi vždycky moc milý. Když ti někdo řekne, že to nemohl dokončit a udělá to příští týden, a ty musíš čekat dalších pět dní… Tak to je fakt.
B: To je důvod, proč v těchto dnech brečím v koupelně.
T: Náš problém je… to bys nepředpokládal, protože jsme k sobě vždycky velmi otevření a přímí a upřímní, ale navenek jsme super milí. Máme velký problém kritizovat lidi. Třeba říct někomu, že nakreslil fakt blbej obrázek. To můžu udělat, jen když někdo loví komplimenty. Ale když tam s vámi někdo stojí a řekne vám, že do něčeho vložil skutečné úsilí, je pak opravdu těžké říct něco negativního.
B: To bych nedokázal.
T: To je jako říct číšníkovi v restauraci, že jídlo bylo hrozné.
B: To jsem nikdy neudělal. Raději bych jim napsal SMS nebo něco podobného.
T: Rozhodně bych jim řekl, že se na to podívám, a pak bych jim napsal zprávu nebo e-mail.
B: Hlavní je, že se jim nemusím dívat do očí, protože pak budu mít zase slabost a řeknu jen něco hezkého.
T: Přesně tak. Schovávat se za text je něco, v čem jsi opravdu dobrý.
B: Ale když se vrátím k tomu svému návštěvníkovi. Uvědomil jsem si, že úplně malé věci, které mi předtím připadaly tak trochu směšné… víš, když s někým nežiješ, tak ti některé zvyky připadají směšné. Například když si někdo tak nějak legračně odkašle nebo začne pít víno v pět hodin…
T: například…
B: Například. Kde si říkáš: „To je legrační, že začínáš pít víno v pět.“ To je legrační. Ale když žiješ s někým, kdo dříve legračně kašlal, tak tě to po čtyřech dnech úplně naštve a řekneš si: „Drž hubu.“ A pak si řekneš: „To je v pořádku.“ Bolí vás z toho ucho a říkáte si: „Ale ne, už zase odkašlává.“ A pak si řeknete: „Tak to ne. Nebo když otevřou ledničku a vy si říkáte: „Ale ne, už zase.“ A pak se vám zdá, že to není pravda.
T: „Další láhev vína?!“
B: „Moje láhev, kterou jsem si schoval na víkend?“
T: Ale to jsou věci, které tě už nebudou rozčilovat, až budeš žít například se svou ženou. Tu osobu miluješ.
B: Ale já se bojím, že se hned zase odmiluju. Protože mám pocit, že i v tom přátelství se tak nějak odpřátelím a říkám si, že jsme přece jen nebyli tak dobří kamarádi.
T: Jsi prostě osamělý člověk. Až budeš starý, budeš zahořklý a frustrovaný a budeš nenávidět své sousedy. Nedávno jsem o tom viděl dobrý film.
B: Ale to jsi na mně poznal dost brzy. Říkal jsi mi to už během všech mých bývalých vztahů. Říkal jsi: „Až to jednou budeš mít, už to nebudeš chtít. Znám tě.“ To jsi říkal pořád. Vždycky jsem byl tak nešťastně zamilovaný a všechno bylo tak bolestné. Vždycky jsem se chtěl oženit a tak…
T: Nedostat to bylo to jediné, co udržovalo vztahy při životě.
B: Vždycky jsi říkal, že bych to chtěl jenom proto, že to nemůžu mít. Ale kdybych ho měl a oni by se ke mně nastěhovali se všema věcma a chtěli by se vzít, tak bych se po týdnu zbláznil a utekl bych k tobě.
T: Ano.
B: Panebože, to je hrozná věc.
T: Kaulquappen si to taky začínají uvědomovat.

KAULITZ KOLUMNA

T: Projíždím titulky z tohoto týdne a jsou tam opravdu vtipné. Taky zase o našem milostném trojúhelníku. Tyhle noviny se pokusily o opravdu dobrý titulek: „Heidi Klumová vyznává lásku bratrovi Toma Kaulitze Billovi.“ Říkají, že je to pravda, že jde o milostný trojúhelník. Daleko se s tím nedostali. Další věc, která mi přišla vtipná: „Bill a Tom Kaulitzovi o Güntheru Jauchovi: Tajné večírky s jinými ženami.“
B: V mých novinách se píše „s mladšími ženami“.
T: Ne tady je to s jinými ženami.
B: Aha, já mám jiný, kde je napsáno „s mladšími ženami“.
T: Mám InTouch, dobře informovaný a aktuální jako obvykle.
B: Našel jsem další… článek je skvěle napsaný, člověk se tomu opravdu musí smát. „Thomas Gottschalk a Günther Jauch se dočkali své odplaty. „S Güntherem jsme hodně pařili v techno klubech. Ukázal nám úplně jinou stránku sebe sama!“ Vyprávějí Bill a Tom Kaulitzovi ve svém podcastu Senf aus Hollywood.“
T: V techno klubech… řekli jsme to?
B: „Jauch v obleku s dunícími beaty na tanečním parketu?! Ale je toho víc: Je to opravdový sukničkář a vždycky měl kolem sebe pár holek. Promiňte?! Sukničkář Jauch?!“
(oba se smějí)
B: To mi přišlo strašně vtipné.
T: To je. Doufám, že teď Günthera nedostaneme do problémů. To už je hodně dávno.
B: Možná byl takový jen tehdy.
T: Ale to se nedá vyloučit, třeba to byla jeho žena. Takže milý InTouch… byly to jiné ženy? Já nevím, my jsme jen řekli, že těch žen bylo hodně, ne které. Jestli to byla jeho žena nebo jiné, to už nedokážu říct.
B: Další věc, která mě opravdu pobavila, stejný časopis napsal: „Slzy a vztek na veřejnosti“. O mně. Na veřejnosti. Řekl jsem, že jsem šel do svého pokoje.
T: No, ale ty jsi to prozradil na veřejnosti v nejslavnějším podcastu na světě v – Kaulitz Hills.
B: Ale oni říkali: „Slzy a vztek na veřejnosti,“ takže jako kdybych házel vztek na veřejnosti.
T: Mám fakt trapný titulek! Teď jsi vypadal jako největší slaboch, protože sis stěžoval, že máš těžký život, protože ti luxusně předělávají dům. Bild napsal: „Práce na rekonstrukci ho tlačí na hranici nervů“.
B: Ach bože.
T: Většina lidí si říkala: „No dobře, on si nechá udělat rekonstrukci, většina lidí si ji musí udělat sama. A on se teď nedokáže vyrovnat s tím, že za něj tu práci dělají jiní lidé.“ To je fakt.
B: Lidé, kteří si takové věci jen přečtou, si musí myslet, že jsem ten nejhorší člověk.
T: Vždycky jsem si to myslel, ale nechtěl jsem to říkat, tak jsem to místo toho nechal napsat tisk. Tisk napsal to, co jsem si myslel.
B: Dobře, tak můžeš být tento týden rád. Ale tento týden jsme taky oba zmínění. Opět se objevil velmi chytrý hudební redaktor. Většinou jsou to frustrovaní hudebníci. A pak se vždycky považují za docela chytré, protože jsou hudebními redaktory v rádiu.
T: Samozvaní.
B: Ano, přesně tak.
T: Protože jak se staneš hudebním expertem nebo hudebním redaktorem?
B: Stejně jako se každý vždycky stane odborníkem na celebrity.
T: Přesně tak.
B: Vždycky říkají, že mají přehled o hudbě. Ale co je kvalifikuje? Na tom zase nezáleží. Teď je šéfem v rádiu 20Minuten. Teď, když o tom mluvíme, je jasné, že už nás tam nikdy hrát nebudou.
T: Teď bych přidal ještě jednoho, ale vůbec je neznám. Ty?
B: Rádio 20Minuten? To je ze Švýcarska. A hudební expert, který nás stejně nehraje… Musíš říct, že nás stejně v rádiu nehrají, protože rádia vždycky říkají, že jsme moc kontroverzní. Vždycky říkají, že Tokio Hotel jsou příliš kontroverzní. Příliš polarizují, my raději hrajeme kapely, na které nemáte názor nebo které jen tak proplouvají.
B: Lena Meyer-Landrut. Mark Forster. Divize.
T: To ses právě zasmál?
B: Ne. „Co dalšího může Tokio Hotel nabídnout po hudební stránce?“ je tam titulek. „Celebrity v titulcích stranou. Dvacet minut hudební hlavy Mo mluví o tom, jak si německá kultovní kapela vede dobře i dvacet let po svém vzniku.“
T: Jsme přece kultovní kapela.
B: „… bije do očí ve své klíčové kompetenci.“ Ale kultovní kapela mi taky přijde nějak urážlivá.
T: Kultovní kapela?
B: ano.
T: Aha, mně kultovní kapela přijde docela dobrá. Jen to zní šíleně staře, musím říct.
B: Kultovní kapela je pro mě něco jako Die Prinzen nebo tak něco.
T: Hm…
B: To mi přijde, jako kdybychom dělali jenom nesmysly nebo tak. „To, co vidíš na stránkách kapely, mluví samo za sebe. Se 110 národními a mezinárodními cenami v 65 zemích, více než 10 miliony prodaných alb, dobrými 70 platinovými a 150 zlatými oceněními patří Tokio Hotel bezpochyby k nejúspěšnějším německým umělcům své generace. Jsou to však také čísla, na která se mezi soukromými titulky kolem kapely snadno zapomíná.“ Hloupé. „Nejdřív hudební kariéra, pak mezinárodní věhlas a teď? Píseň „Durch den Monsun“ by měli znát i lidé, kteří o Tokio Hotel nemají ani ponětí, ani se o ně nezajímají. Kapela přinesla ten správný zvuk a ten správný vzhled ve správný čas,“ vzpomíná moderátor rádia 20Minuten Mo. Ale pak už to bylo čím dál méně o hudbě.“
T: Aha, takže teď už není odborníkem?
B: Ano, to přijde zase později. „Ale od té doby to bylo čím dál méně o hudbě. Zejména dvojčata Bill a Tom Kaulitzovi dosáhli statusu mezinárodní celebrity díky svým vlastním projektům a soukromým zvratům – naposledy Tomově svatbě s Heidi Klumovou.“
T: Což je pro vás, jak všichni víme, to nejdůležitější.
B: „V žebříčku celebrit v Německu je kapela extrémně vysoko.“ To potvrzuje i hudební expert a hudební moderátor rádia 20Minuten Moe.
T: Vážně?
B: Ano, i on říká, že jsme v žebříčku celebrit velmi vysoko.
T: Díky Bohu.
B: „Ale teď, když je tu nová hudba a v dubnu nás čeká evropské turné, jak se kapele daří? Může Tokio Hotel na hudebním trhu v roce 2022 ještě přežít?“
T: Vedle lidí jako Mark Forster a Lena Meyer-Landrut? ui ui.
B: „Písničky se produkují skvěle…“
T: Děkuji, děkuji.
B: „… ale nezní ani osobitě, ani originálně,“ říká Mo. Nejspíš by jejich zvuk označil za jednohlasý. Je jasně slyšet, že kapela chce hudbou vydělávat. Proto si berou do ruky všechny aktuálně fungující recepty na úspěch, které zvládnou.“
T: Abych to zkrátil: Komerce, komerční kapela.
B: Hanba nám, že na tom chceme vydělat.
T: „Jak to myslíte, že se tím chcete živit?! Hudbou? To je vážně… ne ne ne.“
B: „Tokio Hotel se rozhodně podařilo vystihnout trend doby. Zvuk odpovídá kontextu komerčního světa, ve kterém se kapela pohybuje. Možná je tento druh hudby i něčím, co se klukům osobně líbí nejvíc. Nebyli by v tom zdaleka sami. Samotná masa posluchačů dává písničkám za pravdu.
B: „Mohu to uzavřít: Tokio Hotel se na mainstreamové scéně, která se vyznačuje snadno přístupnou hudbou, staví do pozice kompletního balíčku a rozhodně tak činí s osobitostí sobě vlastní. Ten podle mého názoru po hudební stránce spíše upadá.“
T: Oha. Ale to znamená, že máš charakter jako celebrita, ne? Po hudební stránce spíše méně.
B: „Osobně raději poslouchá něco s udržitelností, co mu něco dá po měsících, letech nebo možná i desetiletích. Jak to pokračuje s Tokio Hotel, že…“ bla bla bla bla. Myslí tím písničku jako „Durch den Monsun“, která rezonuje?
T: Po dvaceti letech.
B: Ale víš, co mi na tom taky přijde vtipný?
T: Teď bych rád slyšel nějaký příklad. Samozřejmě nechceme zacházet příliš daleko, on nás kritizoval a to je dobře, ale mě by opravdu zajímalo proč. Třeba „Ta písnička „Bad Love“ je na nic, protože…“ nebo „Ta písnička „Whites Lies“ není dobrá, protože…“. Víte?
B: Přijde mi vtipné, že to říká hudební specialista, který pracuje v rádiu, které hraje celý den to samé.
T: Právě jsem to chtěl říct. V rádiu hrají celý den dvacet stejných písniček.
B: Hrají jen Eda Sheehana, Marka Forstera, Taylor Swift…
T: Mark Forster, The Weekend…
B: A pak to začíná znovu. A teď říkají: „Hrají jen mainstream, radši si poslechnu něco, co je udržitelnější. Chtěl bych slyšet udržitelnou písničku ve 20 minutách rozhlasových zpráv Mo.
T: V top 10 je tolik interpretů, u kterých vím, že za deset let už o nich neuslyšíte, a přitom jsou v rádiu celý den.
B: Ale myslím, že je dobře, že nám říká, že jsme moc mainstreamoví a nudní, zatímco všechna ostatní rádia nám pořád říkají, že jsme moc polarizující. Co teď děláme?
T: Chtěl bych jenom povzbudit lidi, aby si vytvořili vlastní názor. Proto znovu vysíláme novou písničku „Bad Love“ od Tokio Hotel… nebo „Chai Tea with Heidi“. Protože jsem se taky znovu dostal do problémů. Přinesli sem opět titulek, protože jsme ano s „Chai Tea with Heidi“ od WeddingCake, jsme udělali taneční. A bylo tam video, kde mě Heidi naučila tančit, a oni vlastně napsali „Heidi Klum: Tom Kaulitz se musí naučit tanec Chai Tea. Ale on nemá moc talentu.“ A tak se to stalo.
(Oba se smějí)
T: Ale to je taky sprosté, řekni mi. Ale já se snažím.
B: Vždyť to taky nebylo nic moc, Mausi!
T: Vážně?
B: Ne.
T: Ale já jsem vlastně dobrý tanečník, to víš. V karanténě už jsme spolu pár TikToků tančili. Vzpomínáš si?
B: Ještě jsme spolu netančili, to opravdu musíme udělat.
T: Čaj s Heidi? ANO! Někdy to musíme udělat. Teď ti můžu na Spotify jen doporučit „Chai Tea with Heidi“. Žádný charakter, ale skvělá produkce.

DURCHGEKAULITZT

B: Začněme tím, že jsme jazykoví chytráci.
T: Ano, prosím.
B: Znáš lidi, kteří vyslovují „chemie“ [keˈmiː] místo „chemie“ [ʃeˈmiː]
T: Ano.
B: (smích)
T: Vyslovovali by to také „chemická třída“?
B: Ano!
T: Vážně?
B: mhm
T: Nebo by vyslovovali jen chemii mezi lidmi jako [keˈmiː]?
B: Ne, oni používají [keˈmiː] pro chemii mezi lidmi, ale také říkají „whoa já jsem nikdy nebyl dobrý v [keˈmiː] v minulosti
T: Proč by to někdo říkal? Taky bys musel říct „mezilidské“ (německy: „zwischenmenschlich“, což vyslovuje špatně)… chemie
B: mhm… jak se přijde na [keˈmiː], to by mě zajímalo. Ale víš, který… který…
T: Ano, ano, ano, ano. Myslím, že tam byl dokonce učitel, který vždycky říkal [keˈmiː].
B: Já dokonce znám jednoho… no… to zase hodně vypovídá o takových lidech, kteří to dělají…
T: Ano
B: No, ve škole byli vždycky moc dobří…
T: Ach ano, ano… Myslíš si to?“
B: „Nemyslíš?“
T: Je to dost dobře možné.
B: … a vždycky jim šla chemie.
T: mhm
(oba se smějí)
T: No, možná právě v tom je ten trik.
B: Ty sis toho nikdy nevšiml? Vždycky jim to šlo. Taky jsi říkal, že to byl učitel, chápeš? Někdo, kdo říkal [keˈmiː], nejspíš taky skončí jako učitel chemie.
T: mhm, to je dost dobře možné.
B: Proč, milí Kaulquappen?
T: To nevím.
B: Řekni mi to!
T: mhm
B: Jak na to člověk přijde?
T: Laura mě oslovila, měla moc moc pěkný nápad na… hosta, protože minule jsme přemýšleli… potřebujeme nového hosta pro KaulitzHills a laťka je vysoko, to všichni vědí, kvůli Mami Kaulitz, a Laura měla nápad pozvat redaktora…
B: To by bylo úžasné!
T: … z InTouch nebo tak něco…
B: mhm
T: pozvat někoho z nějakého bulvárního plátku… hned mě napadá InTouch… to je největší nesmysl ze všech…
B: ano, ano
T: podle mě…
B: ano… Closer, InTouch…
T: Closer, InTouch… kdybys pozval jeden z těch časopisů opravdu…
B: To by bylo super!
T: … který je tady opravdu pro nás, víte, tady pro domácnost Klum-Kaulitz…
B: mhm
T: To by mi přišlo úžasný!
B: Mohli bychom jim změnit hlas!
T: Jo, to by nemuseli… víš…
B: Znáš ještě ty špatné dokumenty z minulosti na RTL nebo SpiegelTV…?
T: S takovou přepážkou?
B: Ano, kde…
T: Ano.
B: … kde… jako přepážka… a pak (napodobuje zkreslený hlas).
T: Ano.
B: … zkreslený ve vysokých tónech.
T: Jo, to by bylo super. To bychom mohli… to bychom nabídli. Změnili bychom hlas…
B: mhm
T: … nemusela by se odhalovat, kamera by zůstala vypnutá…
B: Nemusí… kamera může zůstat vypnutá – úplně anonymní.
T: jasně, zůstala by úplně anonymní, žádný problém, to můžeme udělat, ale já bych si s ní opravdu rád promluvil.
B: Já taky, ano!
T: Bylo by skvělé, kdyby nám tady otevřeně řekla, jak to u nich v redakci chodí.
B: mhm
T: To byl opravdu dobrý návrh! A taky ji zajímalo – ona momentálně studuje – co bychom dělali, to bylo taky super, to taky říkala, kdybychom si udělali maturitu (smích).
B: Kdybychom šli na školu…
T: Kdybychom chodili do školy, kdybychom uměli číst a psát… (směje se).
B: jo
T: ehm… co bychom dneska studovali.
B: Módní návrhářství. To jsem si opravdu přál – nebo zpětně bych to opravdu dělal… Často jsem si pohrával s tou myšlenkou
T: myslím… myslím, že bychom se přizpůsobili jeden druhému, protože bychom chtěli studovat spolu v každém případě…
B: mhm
T: Takže bychom museli najít něco, co… univerzitu, kde bychom oba nějak…
B: Ano, nebo aspoň nějaké město…
T: Jo, aspoň nějaké město.
B: Takže já bych studoval módní návrhářství nebo bych taky asi… jako zpěv a tanec, víš, to by bylo něco, co bych rád dělal.
T: Na to bys potřeboval pořádný titul.
B: Aha, já myslel, že řekneš, že bych to dlouho nevydržel (smích).
T: Vydržel bys, jo, na soukromé… tam se dá všechno vyřešit penězi, ale… (smích)
B: No, já bych neměl tolik peněz.
T: Přesně tak, neměl bys je.
B: Já bych je neměl.
T: My jsme přišli z ničeho.
B: My jsme přišli úplně bez peněz, já bych si nemohl dovolit ani učebnici, ne.
T: Ale, hm, jo.
B: Jen díky svému talentu bych to zvládl.
(oba se smějí)
B: Mám ještě jednu…
T: Já chci… myslím, že podle toho, jak jsem…
B: Aha, to jsi ještě neudělal, promiň…
T: Nééé, my to jinak neumíme. Já bych se mimochodem stal právníkem nebo tak nějak. Já si to myslím. Chtěl bych dělat práva nebo něco takového, i když je to neuvěřitelně namáhavé studium, to je opravdu hodně a dlouhá doba studia.
B: Dostal jsem od Dany něco, co mě taky pobavilo, položila mi jako vtipnou otázku, která mi přišla velmi neobvyklá, Tome, a jsem zvědavý, jak na ni odpovíš. Ehm, ptala se, ehm, krájí si – dělá si zeleninu do salátu a zajímá ji: „Kdybys byl zelenina, jaká bys byl?“. A ona říká: „Já osobně se vidím jako paprika, ale ne ta špičatá, ale ta kulatá – jsem kulatá a myslím, že jsem docela sympatická, což je důvod, proč by se paprika hodila, a protože papriku taky všichni jedí.“
T: Jéééé.
B: Já osobně znám spoustu lidí, kteří papriku nejedí.
T: S tím nesouhlasím.
B: Ne!
T: Třeba děti – všichni přece milují papriky!
B: Ne! Znám spoustu lidí, kteří je nejedí!
T: Kdo nemá rád papriky?
B: Zrovna nedávno jsem…
T: Červenou papriku?
B: Zrovna nedávno jsem o tom mluvil – nemám rád zelenou!
T: Zrovna jsem se chystal říct – to je stejné jako s gumovými medvídky – ehm.
B: Kdo má rád zelenou papriku?
T: Kdo má rád zelenou papriku.
B: Ta žlutá je taky výborná.
T: Ta žlutá také není špatná.
B: Ale červená je nejlepší!
T: Někdy ji mám rád nakrájenou na kostičky – když jsou nakrájené na kostičky, tak červenou papriku a žlutou dohromady do bramborového salátu nebo něčeho takového.
B: Mňam! Mňam, mňam!
T: Zítra si ho plánujeme udělat.
B: Bramborový salát?
T: Bramborový salát.
B: Jé, já se stavím!
T: Ehm
B: Jaký druh zeleniny bys chtěl být? Spontánní! Rychlejší!
T: Aha, jaká zelenina bych byl já? Já – první, co mě nějak napadlo, byla mrkev…
B: Mě napadla okurka, pro mě…
T: Aha, jo?
(oba se smějí)
B: Nevím proč, ale okurka… Asi proto, že okurky jsou taky často v nápojích.
T: Pro mě mrkev, ale nemám podobnost s mrkví.
B: Ne!
T: Ne, ale víš proč? Možná proto, že doma máme vždycky mrkev…
B: No, tvoje tělo má trochu tvar mrkve…
(oba se smějí)
B: Nahoře širší a dole užší.
T: Jo?
B: Víš, malé tenké kuřecí nožičky a nahoře trochu širší ramena, víš? Ty nejsi jedle, což je taky věc…
T: Jo, já jsem mrkev. To jsem ještě nikdy neslyšel.
B: Ano, jsi mrkev, mhm. Maya napsala, Tome, taky zajímavé, protože mi přijde vzrušující to, co si lidé asi myslí, protože se nás ptala na seriál Amazonu, který se jmenuje Binge Reloaded, už jsi o něm slyšel?
T: Ne! Ano! Slyšel jsem o něm!
B: Slyšel jsi o něm.
T: Ano, to je… ehm…
B: To je něco jako Switch nebo jak se to jmenovalo…
T: Ano, přesně tak. Kde napodobuješ lidi.
B: Kde napodobuješ lidi, přesně tak. A ptá se nás: „Byl k výrobě vysílání nutný váš souhlas?“.
T: Ne…
B: A to mi přijde vzrušující – že se na něco takového ptá, protože lidé si asi myslí, že něco takového…
T: myslí si něco takového…
B: … jako „ale určitě se jich musí předem zeptat“, ale ne, nemusí se ptát, mohou…
T: ne, to prostě můžeš udělat…
B: Prostě můžeš někoho napodobovat, vydávat se za někoho, parodovat – to asi spadá pod parodii…
T: …a nepotřebuješ k tomu souhlas – taky můžeš prostě o někom napsat knihu, to mi taky přijde šílený!
B: Jasně, a ona se zeptá „co si myslíš o té prezentaci?“ a… a… a… já bych chtěl… teď si asi každý řekne „jééé, jako…“.
T: Já jsem to neviděl, viděl jsi to?“
B: Viděl jsem to.
T: Aha, dobře.
B: Já si myslím, že bohužel…
T: Není to dobré.
B: Jo, ale teď si všichni budou myslet, že se cítíme osobně napadeni, a proto se nám to nelíbí, ale mně se nelíbí ani ty ostatní postavy – nejsou podle mě moc dobře nastudované, protože – to už byl problém v minulosti – já jsem se taky v minulosti vydával za „Samstag Nacht“ a tak – a Kebekus taky dělal parodii na mě, vzpomínáš si? To bylo udělané tak, že to bylo…
T: … jak tě vnímala široká veřejnost…
B: Přesně tak, jak by si široká veřejnost myslela, že jsi…
T: … jaký jsi, ale ty jsi takový nebyl.
B: V minulosti například…
T: No, ale každopádně je to pro širokou veřejnost pořád příjemné.
B: Ano, ale parodie může být dobrá jen tehdy, když je tomu hodně blízko…
T: … blízko k ní
B: … a když je podrobně nastudováno, jak se ti lidé pohybují, jaká používají slova, a pak je opravdu umět dobře napodobit a v tom je ta zábava a mně přijde, že parodovat někoho a spoléhat se na obraz, který lidé mohou mít v hlavě… ze mě dělala úplně dětinského a jako bych neuměl pořádně mluvit…
T: … a trochu jako…
B: … a jako bych pořád potřeboval lízátko a musel chodit brzy spát…
T: Ano, v tomto případě to byla parodie, která tě měla ukecat…
B: Jo, ale to pak není moc vtipný a ani ten nový mi nepřijde vtipný, protože takhle nemluvíš, ty…
T: Aha, já v tom taky hraju?“
B: Ty v tom taky hraješ, oba v tom hrajeme. Ty takhle nemluvíš, ty – kostýmy jsou dobře, v pořádku, ale ty takhle nemluvíš a já takhle nemluvím a to je… to je…
T: Heidi si jednou myslela, že ten její je docela dobrý, měla Martinu Hillovou…
B: Ta se mi taky líbí!
T: Odvedla dobrou práci!
B: Mně se taky líbí!
T: Tam říkala, no, i když to samozřejmě není úplně blízko Heidině skutečné osobnosti, ale bylo to dost blízko…
B: Mně se taky líbí!
T: Řekl bych, že je to dobře přehnané…
B: Přesně tak.
T: … pěkně přehnaná, takže je vám pořád docela sympatická.
B: mhm
T: To je opravdu docela dobré.
B: Já si to myslím taky, ale ona se taky trochu učila, takže je v tom víc práce a úsilí. Ta naše mi bohužel tak dobrá nepřijde a upřímně musím říct, že ten Binge Reloaded není obecně moc dobrý a přijde mi hulvátské, že Amazon ještě dává peníze do druhé série… to je zarážející.
T: Třeba se to v porovnání s tím povedlo docela dobře.
B: Našel jsem to, nenašel jsem to… ale já takové věci moc nemusím…
T: Marissa nám napsala. Marissa je sama dvojče, Bille, 32 let a… ehm… žije odděleně od svého dvojčete, nicméně, a to mi přijde…
B: Cože?
T:…vždycky je to docela těžké si představit… ale jo, ale oni jsou spolu v pohodě, to je asi kvůli, jo, práci nebo povolání nebo studiu, že žijí odděleně, ona žije momentálně – nebo jeden z nich v každém případě – žije ve Švýcarsku a druhý v USA, ale jsou přes telefon….
B: … pořád v kontaktu…
T: … pořád v kontaktu a trochu jí to připomíná náš podcast, protože když spolu mluví po telefonu, je to něco jako když nahráváme podcast.
B: Ano.
T: Taky pořád pijí – jedna, dvě, tři – což je pro ně trochu obtížné kvůli časovému rozdílu, protože pak je jedna z nich opilá už v osm ráno.
(oba se smějí)
T: Každopádně, ale mně to přišlo velmi sympatické a každopádně se sama ptala… ehm… oni samozřejmě mají taky něco jako dvojjazyk…
B: mhm
T: „A vy jste měli taky nějaký jazyk dvojčat?“ to je to, co chtěla vědět.  Něco jako – a vtipně mi to připomnělo to předchozí, protože předtím jsme říkali…
B: my jsme se na sebe podívali…
T: Ne, bylo to o… jo, za prvé o tom a za druhé to bylo o tom, že jsme dojedli a jeden z nás musel jít do ledničky, protože jsme chtěli zmrzlinu jako dezert a máme takovou hru, kterou hrajeme, protože jsme, já nevím…
B: Protože si můžeme povídat.
T: Ano… Ano… už hodně dlouho (smích), ale pro tebe to není tak dávno (smích)… ehm… a to hrajeme dodnes a jsme už dospělí a sedíme na gauči a pořád hrajeme tuhle hru na dvojčata a nehrajeme ji s nikým jiným jen my dva…
B: Jo.
T: … protože se nesmíříme s tím, že jeden musí vstát, aby ten druhý byl tak hodný a něco mu přinesl.
(oba se smějí)
T: Víš? Jako s nikým jiným bychom to neudělali, ale mezi námi je tak málo úcty k tomu druhému…
(oba se smějí)
T: Jsme tak nevychovaní, že si říkáme „hele, když si musím stoupnout a jít pro zmrzlinu, tak ti ji taky nepřinesu“.
(oba se smějí)
B: Nebo když už zbývá jen jedna zmrzlina:
Oba: Beru to! (smích)
B: U všech ostatních bys řekla „ne, sněz si ji“…
T: „To je v pořádku, sněz to“, ale u nás…
B: Konkrétně u tebe, u nás doma, s nákupem, mi zbyla jen jedna zmrzlina a Tom říká: „Vezmu si poslední zmrzlinu!“ A já: „Vezmu si poslední zmrzlinu!“ A Tom: „Vezmu si poslední zmrzlinu!“ A Tom: „Vezmu si poslední zmrzlinu!
T: Víš, špatné na tom je, že to vůbec musím říkat, protože obvykle bys jako hostitel měl říct „ano, vezmi si ji“.
B: NE! Obvykle by se řeklo „proboha, vždyť už zbývá jen jeden, nechtěl bych sníst ten poslední“.
T: Ne ne ne ne ne ne ne, ne (smích) No každopádně, abych ještě jednou stručně popsal tu hru, tak vždycky říkáme velmi rychle, nebo kdo to řekne první…
B: Kdo dřív mele, ten dřív mele. (Německý idiom – „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, pozměněný na „kdo dřív mele, ten dřív mele“).
T: Přesně tak!
B: (směje se)
T: Jako tady v Americe na přechodu.
(oba se smějí)
T: Tak to funguje i u nás. Jo, a pak jsem ti, Bille, chtěl opravdu říct, že se někdo ozval, konkrétně Annika, a napsala „Nutella“ – už jsme o tom mluvili minule – „Nutella je od Ferrero, „ella“ je v italštině ženská koncovka, takže se tam píše: ta Nutella“ (ženský člen „die“ v němčině).
B: Ano, ale nevím, jestli to takhle funguje, protože to, že je to takhle v italštině, neznamená, že to musí být automaticky… to je jako….
T: Když je to v italštině koncovka ženského rodu…
B: … tak v němčině to není automaticky stejné, nebo ano?
T: Aha, no…
B: Kdo o tom vlastně rozhoduje?
T: Já taky říkám „Die“ Nutella, pro mě to zní správně…
B: Pro mě taky, já taky říkám „Die“ Nutella…
T: Jo.
B: Ale stejně by mě zajímalo, kdo o tom rozhoduje, protože je to… je to vlastně název značky… a právě proto, že je tam „ella“… nebo existuje slovo „Nutella“?
T: Kdo to říká… kdo o tom vůbec rozhoduje, když jsou tam všechna ta slova?
B: To by mě taky zajímalo
T: To by mě zajímalo…
B: Jestli se třeba objeví nějaké nové slovo, že jo, nějaký nový vynález…
T: To se nestává často…
B: Jasně! Vždycky se objeví nějaký nový vynález… řekněme, já nevím, že se objeví něco nového na trhu, něco nového nebo nějaká novinka, která ještě nikdy neexistovala, samozřejmě, vždycky se objeví nějaká nová
T: A co třeba, když teď vydáte nového Furbyho, že jo, jak teď poznáte, jestli je to „der“ Furby nebo „die“ Furby…?
B:… „das“ Furby…
T:… nebo „das“ Furby…
B: Kdo to určuje a kdo to pak dává do Dudenu?
T: mhm
B: Můžeme to tak udělat i v budoucnu? Myslím, že by bylo dobré, kdybychom…
T: Taky si myslím, že by bylo dobré, kdybychom o tom mohli rozhodovat.
B: Protože já bych třeba řekl „die“ podcast – myslím, že bych to tak definoval – když slovo podcast ještě neexistovalo, kdo určí, jestli je to mužský nebo ženský rod?
T: Ano, jestli je to „der“ podcast…
B: Proč?
T: Taky by mě zajímalo, kdo o tom rozhoduje, možná jsme se tak moc nemýlili, když jsme si kladli tyhle otázky, možná je to hlubší než…
B: Možná bychom si to mohli předplatit, takže o tom budeme rozhodovat v budoucnu…
T: Ano!
B: Protože já si myslím, že u nás to vždycky zní nejsprávněji!
(oba se smějí)

SLADKÁ, STŘEDNÍ, EXTRA PÁLIVÁ

T: Tak… Slyšel jsem, že tento týden náš baskytarista Georg-
B: Náš baskytarista, ano. Byl tady také kvůli problémům s hemoroidy…
T: Ano, s tím nám dobře poradil. Uvidíme, jestli je stejně dobrý i v naší kategorii „Sladké, střední, extra pálivé“.
B: Gustav minulý nebo předminulý týden, nevím přesně kdy, nepochopil, jak se to dělá, ale uvidíme, co na to Georg.
G: Zdravím do Hollywoodu, protože vy dva jste experti na to, jak mě dostat do pekla, říkal jsem si, že bych vám to dneska mohl trochu oplatit. Chtěl bych vás tedy požádat, abyste seřadili lidi ve svém životě podle důležitosti. Což znamená: Kdo je pro vás nejméně důležitý, kdo je o něco důležitější a kdo je nejdůležitější osoba ve vašem životě. Vaše volba je: vaše maminka, váš bratr nebo váš partner. Bavte se!
Oba: Ouhhh…
T: Malý Georgu, ty… JÁ TO NEDĚLÁM! (odkazuje na „hru na dvojčata“), oba se smějí
B: No, já myslím, že nemám partnera.
T: Jo, ale kdybys nějakého měl. Na tom nezáleží. (směje se)
B: No… Uf, to je jako ptát se mámy na jejího oblíbeného syna. Myslím, že nějakého má.
T: Jo, ona ho má, já si to myslím taky.
B: Já myslím, že má jednoho.
T: Myslím, že jsem její oblíbený syn. Ty si to taky nemyslíš?
B: Ne! (směje se) No…
T: Hluboko uvnitř…
B: Takže si myslím, že kdyby se měla rozhodnout mezi námi dvěma, tak toho druhého musí shodit z mrakodrapu-.
T: Jo. Dobře, možná to nemusí udělat sama… Ale dobře, řekněme, že máme oba trest smrti. Jeden dostane injekci…
B: Jednoho může zachránit.
T: Ano. Myslím, že by mě zachránila.
B: Ne, to si nemyslím.
T: Ano.
B: Ne. To si vůbec nemyslím. (oba se smějí) No, dobře. Řekl bych… žebříček podle důležitosti… Takže, no, dávej si pozor: Samozřejmě, že jsi nejdůležitější osoba v mém životě. Už jen proto, že naše životy mají dneska úplně jiné kořeny a samozřejmě jsme si stále velmi blízcí úplně jiným způsobem. Takže náš vztah je samozřejmě úplně jiný. Samozřejmě, že vztah s naší matkou je velmi blízký, je to velmi hluboká láska-.
T: Ano.
B: A proto je pro mě teď tak těžký to srovnávat, ale samozřejmě nejdůležitější člověk, a myslím, že ona je upřímně ráda, že to říkám-.
T: Samozřejmě.
B: -jsi ty.
T: Ano. Ona vždycky chtěla, abychom si byli nejblíž, to vždycky chtěla, ne?
B: A já myslím, že nemůžeš… Vždyť jsme vyšli z jednoho břicha, to je jako…
T: To mi říkala pořád. Pořád to říká: „Postarej se o baculku“.
B: (směje se)
T: Ano!
B: Takže já bych vždycky vybral, že náš vztah… Chci říct, že náš vztah je prostě tak výjimečný, proto… Nemůžu to udělat podle stupně důležitosti… Chci říct, že moje máma je pro mě samozřejmě super důležitá, ale myslím, že náš vztah je tak výjimečný, že prostě musí jít nahoru, i proto, že spousta lidí to nikdy nezažije, že? Kdo není dvojče, ani neví, jaké to je. Proto je to samozřejmě na prvním místě. Ale to byla velmi dobrá otázka, Georgu, ty malý šejdíři.
T: Já si to myslím taky. Ale počkej, dál jsi na ni neodpověděl, že?
B: Odpověděl! Partner-
T: Jo, cože? Partner je milý, vůbec není důležitý, že? Můžeš říct, že Bill to nevydrží déle než týden…
B: Ne, partner je pro mě jako… Ta láska je vždycky rychle pryč. (Oba se smějí)
T: To jsi řekl krásně! Láska rychle vyprchá.  Po jedné noci (Oba se smějí)
B: Panebože, doufám, že ne… Ale teda dokud tu nikdo není, tak bych řekl, že můj partner… Z rozchodu se dá vždycky dostat, já už jsem to taky musel překonat. Nebo o lásce. Často jsem to zažil, musel jsem se přes to přenést, všichni jsme se přes to někdy museli přenést. A to je… Bohužel láska je často pomíjivá. Taky věřím, že existuje láska, která existuje navždy, myslím, že je to velmi těžké a je to jako výhra v loterii. Samozřejmě, že existuje, a já jsem také beznadějný romantik a také v to věřím a také bych si to přál. Ale sám jsem to ještě nezažil.
T: Se mnou už jsi vyhrál v loterii jako dvojče.
B: Ano.
T: Ano, ale Georgu, tady ses nám opravdu snažil zamotat hlavu, doufal jsem, že se jmenuje jako poslední, protože pak by to bylo velmi snadné…
B: Pak by to bylo velmi snadné, ano.
T: Ale on to věděl.
B: Ano, to věděl. Věděl, že bude na dně. (oba se smějí)

CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ

T: Jé, to sis prdnul ty, nebo to byl Stitch?
B: Sotva dýchám.
T: On [Stitch] dneska dokonce vypadá zase tak buclatě, ne?
B: Dneska jsem mu toho dal až moc.
T: Asi to moc nesnáší. (Bill se směje) Jen abych změnil téma: Já jsem dokoukal Ozark a všem, kteří říkají „Jo, no tak, ten už známe“, tak všem, kteří ho ještě neznají – Ozark je pro mě jeden z nejlepších nejlepších nejlepších seriálů, co existuje odjakživa. Dokonce bych si troufl říct, že je stejně přelomový jako Prison Break. Btw, dostali jsme spoustu ohlasů od lidí, kteří říkali: „Jak můžete říct, že Prison Break už není dobrý?“.
ALE dívali jste se na to znovu?
T: Já nevím…
B: To si nejsem jistý!
T: Nevím, jestli je Prison Break dobrý i dnes, ale zůstanu u svého názoru. Asi se na to budu muset podívat znovu, abych to mohl posoudit… Vždyť to bývalo dobré už tenkrát! A stejně jako Prison Break byl seriál, který měnil pravidla hry, tak Ozark je velmi velmi dobrý seriál! Skvěle zahraný, úžasné postavy, skvěle natočený – opravdu musím říct, že je to úžasné.
B: Úžasné.
T: Ale počkej – ještě jsem to nedokoukal, takže nevím, co se stane na konci, ale ještě mě čeká poslední díl. Myslím, že to byla čtvrtá série.
B: Díval jsem se na Láska je slepá, vyšla druhá série, hádám, že jsi ji ještě neviděl?
T: NE!
B: Dobře, takže každá reality show milovnic-
T: Ne, takoví lidé neexistují…
B: -existují lidé, kteří se seznámí, aniž by věděli, jak ten druhý vypadá, takže musí podat důkaz, že láska je slepá a ehm-
T: Ne, lidi, nedívejte se na to.
B: Je to velmi dobré. Takže se potkají, aniž by se viděli, a musí se zasnoubit. Zasnoubí se během těch 10 dní, doprovází je až do svatby. To všechno se stane během tří týdnů. Jedou spolu na dovolenou, nastěhují se k sobě. Je to tak šílené, že to všechno udělají v naprosté rychlosti. A na konci se vezmou. Ale mnozí také řeknou „Ne“ a závěrečný díl vyjde DNES AAAHH!!!! A já se na něj budu dívat, strašně se na něj těším!!! Jsem zvědavý, kdo dnes řekne „ne“, takže všichni, kdo máte rádi televizní odpad- A, chtěl jsem založit výzvu: Láska je slepá Japonsko, Láska je slepá Brazílie a já jsem se chtěl přihlásit do německé verze, protože zatím žádná není! Takže, Netflixi: Pokud potřebujete moderátora pro „Love is Blind Germany“, rád bych to dělal.
T: Nedal bych ti k tomu svolení… že se uchýlíš k nějaké laciné televizní slátanině.
B: Ale rád bych to dělal.
T: Nejdřív bych zahájil hlasování v rámci kapely – protože jak víš, v naší kapele hlasujeme o každém rozhodnutí-.
B: No to je blbost.
T: Řekl bych, že to nesmíš dělat. (směje se)
B: A za druhé, to už bylo dávno, hodně lidí říká, že herectví Lady Gaga nebylo dobré, protože „Nééé, ona spíš zní rusky místo italsky“ v tom filmu, všichni byli zklamaní a všichni se do ní naváží, ale myslím, že jediný důvod, proč dostává nějaký hate, je ten, že si lidi myslí, že jako hudebnice by neměla hrát, víš?
T: Hm.
B: Musím říct, že je to dobrá herečka! Dělá svou práci velmi dobře!
T: V tom country filmu, kde hrála, odvedla dobrou práci, uuhh-
B: Zrodila se hvězda. A já jsem nechodil do kina s tím, že by se mi její výkon líbil, víš, já jsem tam šel docela nezasažený.
T: Dokonce jsem měl zpočátku negativní postoj, protože nejsem největší fanoušek Lady Gaga.
B: Ale musím říct, že mě její výkon strhl, a to i ve filmu House of Gucci.
T: Rozhodně.
B: Je velmi trefná! Vlastně nechává své spoluhráče v prachu…
T: Ale Jared Leto byl taky skvělý.
B: Ano, on byl taky dobrý, ale měl dobrou roli, protože ona měla hodně kostýmů. Ale ona byla ve tváři velmi čistá, víš, musíš to vyjádřit jenom svým výrazem. Odvedla dobrou práci, i se svým přízvukem. Skvělý film, to musím říct.
T: Každý, kdo zná „WINWMMNH“ [co neznáš, to tě nepálí – název té kategorie], ví, že dostaneš nějaké vědomosti, takže bych od tebe rád věděl, když pijeme tyhle pěkné margarity- AH, jak se píše „margarita“? Buď rychlý. NEHLEDEJ TO!!
B: Nevím.
T: Jak se píše „margarita“?
B: margarita?
T: Rychle.
B: Počkej, napíšu to: M – A – R – G –
T: Jo?
B: – H
T: Ne. Bez „H“ (směje se).
B: Ale ty bys to taky napsal s „H“, nemám pravdu?
T: Ano, taky bych si to myslel, ale píše se to bez „H“. Prostě se to píše tak, jak to říkáš: Margarita.
B: Bez „H“?
T: Bez. A odkud ten nápoj pochází? Z které země?
B: Jo, určitě bych řekl, že z Mexika.
T: Ano. V tom máš pravdu, je to dokonce velmi romantický nápoj, protože barman tento nápoj namíchal pro ženu, na kterou chtěl udělat dojem. Je k tomu delší příběh, ale to je hrubá dějová linie.
B: Pak ta margarita teď chutná mnohem lépe.
T: Mnohem lepší, správně.
B: Kromě toho se těšíme na příští týden. Ještě chceme dodat, že i nás se velmi dotýká současná politická situace – válka na Ukrajině – jak je to děsivé, jak je to všechno hrozné, kdy člověk prostě nemá slov. Samozřejmě bychom se jí mohli tento týden zabývat a předem jsme diskutovali o tom, zda bychom to měli udělat-
T: Ale my jsme byli záměrně proti. Myslím proti tomu, abychom to řešili tady v našem podcastu…
B: Přesto to neznamená, že by se nás ta válka méně týkala a dotýkala, stejně jako se určitě dotýká i všech ostatních lidí.
T: V myšlenkách jsme s těmi lidmi v Evropě a zejména s lidmi na Ukrajině, kteří teď prožívají neuvěřitelně těžké období.
B: To jsme chtěli říct na konci – a kromě toho: Pošlete nám e-mail na adresu hey@kaulitzhills.com, pošlete nám otázky, návrhy, vše, co vás zajímá. Rádi uvidíme zpětnou vazbu, stejně jako každý týden. Můžete nás také dm na Instagramu @kaulitzhills.podcast. Každý týden jich dostáváme víc a víc, máme z toho velkou radost. Stiskněte tlačítka, čteme vše s nadšením.
T: Opravdu čteme VŠECHNO. Do našeho playlistu jsem přidal velmi příjemnou umělkyni, Bille, umělkyni, u které mě velmi zaráží, že jsme ji ještě nepřidali. Vlastně jsem se o ní dozvěděl zase díky New Music Friday, protože vydala nový singl. Je to BANKS. Moje absolutně nejoblíbenější umělkyně. Ale její nejnovější singl jsem ještě neposlouchal, takže jsem ho zatím nechtěl přidat do našeho playlistu, protože ne každá písnička je úžasná, stejně jako je to u každého umělce. Ale jedna z mých nejoblíbenějších písní od ní je „To The Hilt“, velmi skvělá píseň. A pokud BANKS ještě neznáte, a hádám, že ten či onen ji znát nebude: Tohle je píseň, kterou byste rozhodně měli znát. Tak se u ní dobře bavte.
B: Ještě přidám The Irrepressible, myslím, že se tak jmenují. „Dva zamilovaní muži“. A víte, proč jsem přidal zrovna tuhle? Protože je úžasná, samozřejmě… a přidal jsem ji proto, že jsem dnes dostal svou první hereckou nabídku (Tom se směje).
T: Ještě ji neprozrazuj!!!
B: Ne, můžu ti to trochu přiblížit! Jako homosexuální recepční v hotelu.
T: Tak teď jsi to prozradil.
B: Ano, můžu říct, o jakou roli jde. Ale kde…? To je otázka. A jestli bych to měl dělat. (směje se)
T: To je právě ta otázka.
B: A jestli to uděláš, Tome.
T: Tak jsem tvůj přítel, nebo co?
B: Ne.
T: To by bylo taky úžasný.
B: Ne, to by se mi nelíbilo!
T: Jen si to představ.
B: Nééé!!
T: A pak? Museli bychom se líbat. (oba se smějí) Neee!!
B: Ne, to dělat nebudeme. Ale podíváme se na ten film. Každopádně lidi, TEĎ lajkujte a sledujte náš podcast – právě v tuhle chvíli!
T: A sdílejte!
B: Jo. To by bylo skvělé. Musíte nás sledovat, lidi, a to naléhavě.
T: To je ta nejdůležitější věc. Jenom milovat, ne nenávidět. Těším se na příští týden.
B&T: Ahoj, ahoj.