Na křídlech Albatrosa 1.

autor: Lauinka

Ahojky všem, jsem tu s novou povídkou. Tentokrát žádný překlad, ale moje práce. Povídka je inspirována jednou telenovelou, nebudu říkat jakou xDDD raději… Povídku bych ráda věnovala svojí milované Dianě, která se do ní zamilovala a opravdu se jí líbí. Povídka bude opravdu hodně dlouhá, nevím ještě přesný počet dílů, ale bude opravdu extra dlouhá 😊 Jinak… ještě jednou bych ráda poděkovala Dianě, která si kvůli mně po nocích našla kousek času a udělala mi tenhle dokonalý banner k povídce. Dost keců a tady to máte… Vaše Lauinka

Mám dva sny: Jednou se stát slavným spisovatelem a přestěhovat se na Galapágy.
Kde to vlastně je?
Chytří vědí.
Za každou cenu chci na Galapágy, to je prostě místo, kde chci žít do konce svého života.
Vám přijde, že moc lítám, že?
Co je špatné na tom mít sny?
Pomáhají překonat bolestnou realitu.
Bolestná realita znamená…

„Bille! No tak, Bille!“ Dveře jeho malého pokoje se otevřely a v nich se objevila postava jeho matky. „Přijdeš první den pozdě, zlatíčko.“ Povzdechla si a udělala krok směrem k postavě skloněné nad psacím stolem.
„Mami, vyděsilas mě.“ Zavrčel trošku nevrle a rychle odložil pero a zavřel svůj zápisník. Věděl, že teď už by stejně nic nenapsal. Jeho tok myšlenek byl nadobro pryč.
„Co to děláš?“ Zeptala se zvědavě žena a nahlédla svému synovi přes rameno.
„Nic, jen… píšu svůj román.“ Usmál se zářivě a pečlivě svůj zápisník schoval do šuplíku ve stole.
„O čem je?“ Zkusila žena znovu, i když odpověď předem znala.
„O ničem…“ odpověděl rychle Bill a přešel k zrcadlu, aby upravil svůj již bezchybný make-up. Když koutkem oka spatřil výraz své matky, která si dala ruce v bok a pozvedla obočí, zasmál se a rychle k ní přiskočil. Mávl ledabyle rukou nad zrcadlo, kde byla tapeta jeho milovaných ptáků Albatrosů vznášejících se nad mořem, užívajících si svoji svobodu, cítících vítr v perutích svých silných křídel a na vteřinu se zasnil, že i on letí mezi nimi. Rychle zatřepal hlavou a políbil matku na tvář.

„Píšu jen o svých snech.“ Upřesnil jí, než popadl svoje věci a rychle vyběhl z pokoje. Ze spodního patra se ozval jen smích.
„Bille… snídani máš…“ bouchnutí dveří přerušila slova Simone, která se opřela o futra dveří a zakroutila si pro sebe hlavou. Vzhlédla na tapetu s Albatrosy a usmála se. Bill byl snílek, romantik srdcem i duší. Její milovaný chlapeček rozhodně nestál pevně nohama na zemi, lítal s těmi ptáky někde vysoko v oblacích. Musela se nad tím usmát.
„Ach Bille, Bille… kéž by tě ta tvá křídla nesla navždy.“ Povzdechla si, než opustila jeho pokoj a zamířila do kuchyně.

„Bille? Kam tak utíkáš, počkej.“ Ozvalo se za jeho zády. Překvapeně otočil hlavu a zasmál se.
„Viv, honem, honem… Nechci přijít pozdě.“ Na chvíli zpomalil krok, ale ne na moc dlouho. Drobná blondýnka musela doslova popoběhnout, aby svého kamaráda vůbec dohnala.
„Kam takhle letíš?“ Prohrábla si vlasy a ztěžka oddechovala.
„Nová práce… pamatuješ?“ Usmál se na svoji kamarádku a mrkl na ni.
„Oh… No jo, no jo… přines, podej?“ Zasmála se a poplácala svého kamaráda po rameni.
„Jo, přines, podej.“ Zasmál se a mrkl na ni. „Musím běžet, nebo vážně přijdu pozdě. Pak ti zavolám, dobře?“ Rychle svoji kamarádku políbil na tvář a rozběhl se směrem k autobusové zastávce. Stihl doběhnout právě včas, aby stihl naskočit do autobusu. Vlastně ta firma nebyla až tak daleko a za jiných okolností by se nejspíše prošel, ale toho rána měl hlavu plnou zajímavých myšlenek, které potřeboval dostat na papír. A byl si jistý, že v nové práci nebude prostor ani čas na jakékoliv zapisování svých myšlenek.

Zamyslel se tak hluboce, že svoji zastávku skoro přejel. Na poslední chvíli vyskočil z autobusu a ocitl se tak tváří v tvář obrovské budově před sebou. Nejistě vběhl dovnitř a rozhlížel se kolem sebe. Nebyl z toho ani trochu nadšený, ale věděl, že tu práci potřebuje. Uklidňoval se tím, že to třeba nebude na moc dlouho a objeví se něco lepšího. Nebo se mu povede napsat a vydat knihu, pak odjede na Galapágy a bude si vesele poletovat mezi Albatrosy. Na poslední chvíli se mu podařilo vyhnout nějakým lidem, kteří měli plné ruce nějakých plakátů a různých krabic.
„Bože, co tady dělám? Jak jsem to dopadl? Všichni jsou tu… šedivý.“ Nakrčil lehce nos a rozhlédl se všude kolem sebe.

„Ahoj, můžu ti nějak pomoct?“ Ten hlas ho vrátil hned na zem a on se k němu otočil.
„Nejspíš… kdo ví?“ Zasmál se a opřel se o malý pult, kde na něj zírala vysoká bruneta. Prohlížela si ho od hlavy až k patě a čekala, co z toho mladého kluka vypadne.
„Mám tu dnes nastoupit, přines, podej.“ Zkusil jí to osvětlit. Dívka se zasmála a řekla mu, aby ji následoval. A tak poslechl. Nejistým krokem šel za tou vysokou dívkou a rozhlížel se všude kolem sebe.
„Oh, tak tady se umírá nudou.“ Řekl a střelil pohledem přes celou obrovskou místnost s pusou otevřenou dokořán. Byla tu spousta lidí sedící za pracovními stoly s počítači před sebou a telefony nalepenými na uších. Kousl se do rtu a přemýšlel, jak se dostat co nejrychleji odsud. Už teď věděl, že tahle práce nebude to pravé pro něj, ale každý nějak musel začít.

„Říkal jsi něco?“ Otočila se ta dívka k němu a on místo odpovědi jen zakroutil hlavou a rychle zavřel pusu, aby se zase zářivě usmál. Musel vypadat jako nějaký blázen, ale v podstatě si s tím hlavu nedělal. Dovedla ho do celého víru dění, kde nikdo nestál ani vteřinu na jednom místě. Vypadalo to jako v mraveništi, velmi zmateném mraveništi. Když se před ním objevil menší chlapík, zmatenější než už tak neuspořádaný chaos všude kolem, trochu nadskočil.
„Lekl jsem se!“ Vykřikl Bill a položil si ruku na srdce, jako by mu ten muž měl přivodit infarkt.
„Co tu tak stojíš Melliso!!! Jen tak… a on… kdo je to?“ Zeptal se vysoké brunety, která se stala jeho průvodkyní ve světě šedi a chaosu.
„Je tu nový, Jay Jayi, vezmi si ho na starost, má tu být k ruce.“ Pak se s nimi rozloučila a odešla zpět, nejspíše na recepci.

Bill si prohlédl znovu muže, který ho ještě před pár okamžiky vyděsil a nahodil přátelštější úsměv. „Jsem Bill. Ty jsi… Jay Jay?“ Zkusil. Nechtěl tady mí nepřátele hned první den. Tu práci vážně potřeboval.
„Jo, těší mě… takže Bille… můžeš mi pomoct? Vezmeme tyhle šanony, musím je odnést panu Jorgovi do kanceláře, rozumíš mi?“ Bill se zamyslel a rychle kývl na souhlas. Vzal pár šanonů a následoval toho muže.
„Dobře… Jen je tam položíme a já ti pak vysvětlím zbytek.“ Oznámil mu. Sledoval, jak Jay Jay otevírá prosklené dveře kanceláře šéfa a následoval ho. Vlastně všechno kolem bylo prosklené.
„Nechtěl bych je leštit.“ Zasmál se trochu, ale pohled Jay Jaye ho trochu uzemnil. Jen pokrčil rameny, vlastně ani nevěděl, že to řekl nahlas. Což se mu stávalo dost často. Usmál se na dva muže sedící u stolu. Pozorně si je prohlédl. Oba dva na sobě měli velmi slušivé obleky, a co takhle na první pohled mohl říct, že byly rozhodně dost drahé. Jay Jayův hlas ho vrátil zpět do reality, a tak položil šanony na stůl.

„Dobré ráno, Jay Jayi, to jsou ty smlouvy, co jsem po tobě chtěl?“ Zeptal se starší z mužů.
„Dobré ráno.“ Usmál se od ucha k uchu a slušně pozdravil. Matka mu včera celý den kladla na srdce, aby nezapomněl uctivě poděkovat za práci, až bude mluvit se šéfem, což právě konal.
„Děkuji za práci.“ Vypadlo z něj, než Jay Jay stačil cokoliv říct. Všichni se na něj zmateně podívali. Starší z mužů se usmál a prohlédl si ho. Bill mu pohled vrátil a při bližším zkoumání si všiml, že je jasné, že ti dva jsou otec se synem. Nedokázali se zapřít.
„Bill dneska nastoupil, pane Jorgu,“ upřesnil Jay Jay a podíval se zmateným výrazem na Billa, který si hrál s rukama.
„Opravdu? A na jaké oddělní jsi nastoupil?“ Usmál se pan Jorg.
„Na oddělení přines, podej.“ Odpověděl pohotově, aniž by o tom více přemýšlel. Jay Jay vykulil oči, mladší z mužů se uchechtl a ten starší se bez okolků začal smát.

„No, Jay Jayi, myslím, že budeš mít o zábavu postaráno. Můžeš říct, prosím, auditorům, aby mi poslali skeny měsíčních reklamních inzerátů D banky?“
„D banka inzerovala tento měsíc v časopise Život bytové dekorace, architektura a móda.“ Odpověděl pohotově černovlásek a podíval se na Jorga.
„Odkud to víš?“ Zeptal se blonďák v drahém obleku.
„Mám… fotografickou paměť. Nikdy nezapomenu, co vidím. Vlastně je to vlastnost, kterou jsem ještě neměl možnost využít.“ Zasmál se trochu a pokrčil rameny, jako by to byla věc, která je naprostá běžná.

„Viděl jsi tohle?“ Andreas, mladší z těch můžu v drahém obleku, zvedl jeden z časopisů válejících se na stole. Bill si prohlédl obálku a sebejistě přikývl.
„Viděl.“
„Kdo má módní rubriku?“
„Erik Müller.“
„Na jaké straně?“ Zkoušel ho dál ten blonďák.
„52.“ Odpověděl Bill snad až znuděně.
Jay Jay se k němu naklonil a vážně se na něj podíval. „Jsi si jistej?“
Bill se na všechny tři podíval a založil si ruce na prsou a se smíchem kývl na souhlas.
Andreas to ve vteřině zkontroloval a zasmál. „Správně.“
„Odteď budeš kontrolovat časopisy ty.“ Zasmál se Jorg a kývl na souhlas.
„Teď mám opravdovou práci.“ Zasmál se Bill a trochu zatleskal vesele rukama. Jorg mu úsměv oplatil a znovu se na něj podíval. „Mimochodem jsi zvaný na večírek naší firmy, všichni zaměstnanci, jsou zvaní,“ usmál se přívětivě.
„Oh, děkuji. Jste velmi laskavý.“ Naklonil Bill hlavu na stranu a věnoval mu sladký úsměv. Než ho do loktu dloubl Jay Jay. „Omluvte nás pane Jorgu, tak pojď Bille, honem.“
„Mimochodem na straně 69 je moc hezký článek, určitě si ho přečtěte.“ Zasmál se, než ho Jay Jay vystrkal z prosklených dveří a ocitli se venku před kanceláří.

„Promluvíme si, dobře?“ Usmál se na něj Jay Jay a Bill přikývl. „Dobře.“
„Odteď jsme v jednom týmu, okey? Takže všichni dělají všechno.“ Bill našpulil lehce rty a podíval se kolem sebe.
„Jasně, takže teď jsme na konci potravinovýho řetězce, chápu to správně?“
„Ne, jsme ještě níž, vlastně úplně nejníž. V našem oddělní se hned propouští. Prostě si kýchneš a hned můžeš letět.“
„Wow,“ Bill jen zamrkal a přemýšlel, jestli by právě to, že by si v tomhle okamžiku kýchl, rozhodlo o jeho dalším působení v této firmě. Raději se rychle chytl za nos a kýchnutí se pokusil ovládnout.
„Teď ti vysvětlím, jak to tady chodí… Takže o všechno se stará pan Jorg, a pod ním je pan Andreas… to jsou ti dva z kanceláře. Pan Andreas je Jorgův syn. No a pak je tu paní Jane. Andreas se stará o finance paní Jane má na starost kreativitu. Všechny nápady jdou přes ní. Produkce, autoři textů, grafici… prostě všichni. Pak je tu Nancy, to je asistentka pana Jorga, má oči a uši všude. Ví o všem, co se tady šustne. O čem se mluví, co se děje kolem, je to fajn holka. Ahoj, Nancy,“ zasmál se Jay Jay, když se k nim okamžitě přihnala blondýnka se širokým úsměvem a příjemnýma teplýma očima.

„Ahoj, já jsem Bill,“ usmál se na blondýnku, když pomalu vtančila až před něj.
„Nancy, vítej mezi námi,“ zasmála se a lehce stiskla jeho ruku.
„Díky.“ Pomalu stáhl ruku, ale to ho už Jay Jay vedl někam dál. Jen otočil hlavu směrem k Nancy a omluvně pokrčil rameny.
„Pak je tu taky pan Tom, taková naše hvězda. Je světoznámý fotograf a je to druhý syn pana Jorga. Pan Tom jezdí po celém světě a fotí. Nějaké fotky jsem viděl, ale já tomu moc nerozumím. Ale některé mě opravdu dostaly, byly krásné.“ Jay Jay se na vteřinku zasnil a zastavil se. Bill ho zaujatě sledoval a i on se zastavil. Jenže Jay Jay v tom okamžiku udělal pár dalších kroků, takže Bill musel doslova popoběhnout, aby s tím malým mužem udržel krok.
„Ještě ti něco řeknu o kancelářích, takže…“ Znovu se zastavil a otočil hlavu k rozruchu, který se spustil přesně na opačném konci, než byli oni.

„Oh, přišel pan Tom, o kterém jsem před chvílí mluvil.“ Usmál se Jay Jay a Bill se podíval stejným směrem. Viděl jen kupu lidí shromažďujících se na jednom místě. Snažil se očima najít zdroj rozruchu, ale nic neviděl. Ani když si párkrát poposkočil, aby zahlédl pana Toma, stejně ho neviděl.
„A který to je?“ Zkusil to Bill, ale to se k nim přiřítila velmi elegantně oblečená dáma s krátkými černými vlasy. Líčení jako z amerických filmů a na opravdu vysokých podpatcích. Bill si ji obdivně prohlédl přes Jay Jayovo rameno a řekl tiché „wow.“
„Jay Jayi! Prý jsme přijali někoho nového.“ Pronikavý hlas skoro protrhl jeho ušní bubínky. Nakrčil čelo a musel se ovládnout, aby si uši neucpal rukama.
„Všechno prostě nemůže být perfektní.“ Řekl si sám pro sebe, ale Jay Jayův loket ho udeřil přímo do žeber.
„Ano, paní Jane, tady Billa.“ Ukázal na černovláska prstem. Jane se však ani pořádně nepodívala, jen kývla tak prudce na souhlas až se jí vlasy rozhoupaly jako v reklamě na nějaký šampon.
„Fajn, pojď se mnou Jay Jayi.“ Mávla rukou a otočila se k odchodu. „A ten druhý taky.“ Dodala, aniž by se otočila.
„Dělej,Bille, pojď. Říkala ten druhý taky.“
„Ale já se jmenuju Bill.“ Chtěl trochu protestovat, ale když viděl Jay Jayův tvrdý pohled, jen si povzdechl, protočil očima a dal se do pohybu. „Tohle bude opravdu dlouhý den.“

autor: Lauinka
betaread: J. :o)