Na křídlech Albatrosa 5.

autor: Lauinka

Nakonec na pití v opeře nedošlo. Po tom, co se Tom dozvěděl všechny ty věci o svém otci, nedokázal jen tak sedět a popíjet šampaňské. Sofie sice naléhala, ale Tom ji slušně odmítl. Zavolal jí taxi, které ji odvezlo do hotelu, a on sám odvezl svého otce domů. Andreas už s nimi nebyl, ale to nebylo nic neobvyklého. Tom přemýšlel, zda mluvit s otcem o tom, co se dozvěděl, nebo ne. Nechtěl potopit Roberta, ale zároveň si o něj dělal opravdu starosti. Rozhodl se, že potřebuje skleničku svojí milované whisky. Zamířil rovnou do kuchyně, ale když vešel, uviděl otce u linky se sklenicí vody, jak se chystá zapít nějaký prášek.
„Co to tady děláš, hm? To jsou léky?“ Zakroužil ukazovákem párkrát v neurčitých kruzích a kývl směrem k platíčku na lince. Jorg se na něj podíval a rychle to schoval do kapsy.
„To není nic důležitého, jen prášky na staří.“ Usmál se a zakroutil hlavou. „Pojď, půjdeme na zahradu, dobře?“ Tom si nalil do skleničky trochu tekutiny a následoval svého otce ven na zahradu. Sedli si venku a Tom neodolal a zadíval se na svého otce.

„Je ti dobře? Víš… vypadáš unaveně.“ Jorg se na svého syna usmál.
„Jsem unavený.“ Přiznal bez obalu.
Ani jeden z nich nemohl slyšet otevírání dveří a ani jeden z nich neviděl osobu přicházející do domu. Andreas se usmál, když venku viděl svého otce se svým bratrem.
„Přemýšlel jsem, co kdybych jel s tebou? Však víš, táta a syn?“ Zkusil navrhnout a popíchnout tak otce k nějakým bližším odpovědím. Jorg se na něj usmál a zakroutil hlavou.
„To by bylo opravdu pěkné, ale… hodně jsem o tom přemýšlel a neopustím firmu. Tu dovolenou prostě odložím.“ Tom zmateně zvedl hlavu a zakroutil jí.
„To je hloupost. Musíš jet, když máš takovou příležitost. Navíc… máš Andrease.“ Navrhl otci. Věděl, že jeho otec je paličák, tohle zdědil totiž po něm. A rozhodně se mu nelíbilo, že Jorg takhle riskuje svoje zdraví kvůli práci. Vždycky mu na otci hodně záleželo a teď odolával přiznání pravdy, kterou se dozvěděl od Roberta. Ani jeden z nich však nevěděl, že tenhle rozhovor poslouchají ještě další uši. Když Andy oba muže viděl venku, chtěl se k nim přidat, ale po zaslechnutí svého jména zůstal na místě a jen poslouchal.

„Chlapče, kolikrát ti to budu muset ještě zopakovat, co? Andreas to nezvládne. On není tak kreativní, a co je hlavnější, neumí vést lidi. V té agentuře je čtyřicet let mojí práce a já ji nemůžu najednou takhle opustit.“ Zakroutil hlavou. Tom si povzdechl a napil se ze sklenky. Nelíbilo se mu to, vůbec. Ale nechtěl otce vystavovat ještě většímu riziku, a tak se mu podíval do očí.
„Dobře, tak… zůstanu tady, dokud se nevrátíš.“
„To nejde, chlapče, máš svoji práci. Teď jsi dostal dost důležitý projekt. Tohle po tobě nemůžu chtít, to nejde.“ Zakroutil hlavou Jorg a napil se ze sklenice s vodou.
„To je jedno, já to zvládnu. Projekt na pár měsíců odložím, než se vrátíš, a najdu toho špeha.“ Nelíbila se mu představa jednoho místa, které ho bude svazovat, ale tohle otci dlužil. Pokud byl nemocný a tohle bylo něco, co mu mohlo pomoci, pak to udělá.
„To bys vážně udělal?“ Zeptal se otec v naději a usmál se.
„Jo, proč ne? Po čtyřiceti letech si zasloužíš trochu dovolené, ale slib mi, že se brzy vrátíš.“ Zadíval se na svého otce, který se zasmál a přikývl na souhlas.
„Jistě, slibuju Tome. Roky jsi tam pracoval, agenturu znáš. V kreativitě jsi silný a hlavně praktický. Takže máš vlastně všechno, co potřebuješ.“ Poplácal svého syna po rameni a ten se usmál. Měl pocit, že do něj otec vkládá až příliš nadějí.

Andreas nevěřil svým uším. Cítil se odstrčený, obelhaný. To on byl ve firmě celou dobu, to on se snažil dělat všechno, aby fungovala. To on měl vést firmu. Nejraději by tam vlétl a vmetl to otci do tváře, ale raději se ztratil. Už nechtěl slyšet víc. Tom přijel, aby ho zničil. Přemýšlel, co všechno by musel udělat, aby se otci zavděčil. Nejspíše nic takového na světě neexistovalo. Naštvaně naskočil do svého stříbrného Ferrari R8 a raději vyklidil prostor. Potřeboval být sám, potřeboval přemýšlet.

Tom dopil svoji sklenku a zvedl se. „Byl to dlouhý den, tati. Běž si lehnout, odpočiň si a dobře se vyspi.“ Usmál se a stiskl otci rameno. Sám byl unavený a jediné, na co se opravdu těšil, byla horká sprcha a postel.
„I ty, chlapče.“

***

Když se druhý den Bill probudil, přišel mu svět o něco krásnější, růžovější. Nedokázal dostat úsměv ze své tváře a ani své tělo z postele. Stále si v hlavě přehrával včerejší večer. Nikdy by nečekal, že s novou prací přijde i láska. Nebo co to vlastně bylo. Tolikrát četl o lásce na první pohled. Stačilo se jen zadívat tomu druhému do očí a hlavní hrdinky cítily neskonalou lásku ke svým princům. Jenže on toho muže neviděl. Takže mohla to být láska? Láska na první dotek? Existovalo něco takového? To nevěděl, ale rozhodně tohle ráno bylo o něco krásnější. Rychle se oblékl, nalíčil a doslova přitančil do kuchyně, kde už seděli jeho rodiče.

„Dobré ráno,“ věnoval jim úsměv a sedl si ke snídani. Stále nedokázal z tváře setřít svůj široký úsměv. Oba rodiče se na něj podívali, začali na sebe dělat grimasy. Něco bylo jinak. Takhle Billa tak brzy ráno neznali. Začali si vzájemně naznačovat, kdo by se syna měl zeptat, co se stalo. Nakonec se očima dohodli, že to udělá Simone.
„Dobré ráno.“ Odpověděli sborově a Gordon ještě rychle dopil kafe a zvedl se k odchodu.
„Jdu otevřít obchůdek, tak se zatím mějte.“ Usmál se Gordon a taktně vyklidil prostor. Bill ještě tátovi zamával a rovnou sáhl po rohlíku a nějaké zelenině. Simone ho sledovala. Nepoznávala svého syna a přemýšlela, kde s otázkami začít.

„Tak co, zlato, jaký byl první den v práci?“ Zeptala se obecně a doufala, že se něco dozví.
„Ale jo, docela v pohodě.“ Usmál se a zakousl se do rohlíku se šunkou.
„Včera jsi přišel docela pozdě, že?“ Zkusila a napila se z hrnečku s kafem. Sledovala svého syna přes okraj šálku a snažila se analyzovat výrazy svého syna.
„Jo… jo, musel jsem jít ještě na večírek firmy, víš?“ Zasněně se usmál, když přežvykoval.
„Opravdu?“ To Simone poněkud zaujalo a dle výrazů jejího syna to bylo zdrojem jeho zasněného výrazu. Usmála se a jen si mohla představovat, co všechno se tam mohlo stát. Věděla, že tlačit na svého syna nemá cenu, to vždycky vedlo k opačnému efektu.
„Ano, víš… bylo to tam tak krásné, nádherné… to zdobení, všichni měli krásné obleky a šaty… a ty lesklé drahé boty.“ Zasněně vydechl, a pak zatřepal hlavou, když si uvědomil, co to vlastně řekl.
„Jaké boty? Čí boty?“ Simone se hned chytla a usmála se. Takže tam někoho nejspíše potkal? Chtěla vědět víc.
„Ehm…“ Bill začal rychle přemýšlet, věděl, že řekl víc, než vlastně říct chtěl. Kousl se do rtu, a pak začal ještě rychleji žvýkat, aby se dostal co nejrychleji od stolu. „Mmm moje boty víš? Měl… měl jsem půjčené nějaké oblečení z firmy a bože… kdybys viděla ty drahé luxusní boty… uuuf…“ usmál se a cítil, jak celý rudne v obličeji. Simone mu na to ale neskočila, avšak tu hru hrála s ním.
„Oh tak… myslela jsem, že jsi tam někoho potkal.“ Usmála se a podívala se synovi do očí, který okamžitě uhnul pohledem.
„Neee, to ne… no mami, už musím běžet, abych nepřišel pozdě. Děkuji za snídani, ahoj.“ Vystřelil od stolu jako raketa. V rychlost naházel všechny potřebné věci do malého batůžku, doslova skočil do tenisek a vyběhl z domu.
„Tak tohle bylo o fous.“ Řekl si tiše pro sebe, když spěchal ulicí na zastávku, aby se dostal do práce.

***

Ráno v domě Kaulitzových vládl trochu zmatek. Jorg měl už připravený kufr u hlavních dveří a Tom ho naložil do svého auta. Domluvili se, že otce odveze svým autem a Andreas pojede samozřejmě s nimi. O včerejšku s bratrem nemluvil. Jel se projet, aby si vyčistil hlavu, a když přijel domů, už bylo všude ticho a klid. Nedokázal strávit tu hořkou ránu. Přál si, aby jejich rozhovor nikdy neslyšel.

„Tak co, tati? Můžeme?“ Tom si nasadil ještě sluneční brýle a podíval se na svého otce. Ten kývl a nasedl k Tomovi do auta. Když nastoupil i Andreas, zamířili rovnou do loděnice.
Vše už bylo připravené, nemělo smysl to prodlužovat. Jorg objal Andrease a poplácal ho po zádech, to samé udělal s Tomem. Věnoval svým synům široký úsměv. Byl rád, že tu stojí spolu bok po boku. Byl na ně opravdu hrdý.
„Díky za všechno, Tome.“ Usmál se ještě a Tom mu úsměv oplatil. Pak se otec obrátil k Andreasovi.
„Včera jsi nepřišel domů. Ani jsem ti nestihl říct, že po dobu, co budu pryč, Tom přebírá firmu.“ Andreas zatnul ruku v pěst a musel se hodně ovládnout, aby neupustil nějakou ironickou poznámku.
„Neměl jsi za dva dny odjíždět?“ Podíval se na Toma, jako by pro něj tahle věc byla novinkou.
„Rozhodl jsem se, že zůstanu, než se táta vrátí.“ Podíval se na svého bratra a jasně viděl, jak zatíná čelist.
„Jo taaak, ale vy jste se vlastně už rozhodli a mě z toho vynechali, že?“ Procedil hořce a uhnul bratrovu pohledu. Cítil se odstrčeně. Jako by byl neschopný a božský Tom ho musel vodit za ručičku. Byl opravdu naštvaný.
„Nepřeháněj, dobře? Včera jsi nepřišel, tak co? Měli jsme ti snad poslat fax, hm?“ Rozhodil Tom rukama. A Andreas chtěl v hádce pokračovat, ale Jorg jim do toho vstoupil.

„Chlapci moji, místo toho dohadování, zkuste raději najít toho špeha, dobře? Mám vás oba rád. Moc rád… najděte tu štěnici.“ Usmál se Jorg, a pak už jim nevěnoval pozornost. Jen se otočil, když jeho jachta vyplula na cestu. Andreas střelil pohledem po Tomovi a ten ho chytil za ramena.
„Andy, pojď, zvu tě na čaj, myslím, že si musíme promluvit.“
„Fajn.“ Pokrčil rameny Andy. Věděl, že nemá smysl bratrovi odporovat. Nasedl k němu do auta a Tom se rozjel. Věděl o jedné malé kavárně, která měla velmi příjemnou zahrádku a nebyla daleko odsud. V autě vládlo ticho. Andreas se cítil stále vytočený a Tom to nechtěl zhoršovat. Když zaparkoval a sedli si venku, Tom se zadíval na svého bratra, který mu nevěnoval ani pohled. Objednal si rovnou kafe a Tom čaj. Když byli sami, Tom cítil potřebu promluvit jako první.

„V pořádku Andy?“
„No jasně. Je snad nějaký důvod, proč bych neměl být? Vždyť otec jen ignoruje syna, s kterým roky pracuje a dosadí si tam tebe.“ Vybouchl naštvaně a rozhodil rukama, až pár zvědavých očí pohlédlo jejich směrem. Tom tohle čekal. Typický Andreas.
„Andy, přestaň se chovat jako malé dítě, okey? Dosadil… co to je za slovo, hm? Jede na pár měsíců na dovolenou a až se vrátí, převezme svoji práce zase on.“ Vysvětlil Tom. Přesně tohle byl jeden z důvodů, proč otcovu firmu nechtěl. Věděl, že Andreas tohle dost hořce ponese a on se s bratrem nechtěl hádat.
„Fajn.“ Procedil skrze zuby a prohrábl si blond vlasy.
„Já nechápu, co tě na tom tolik žere, hm? Ty se staráš o finance a já o to ostatní. Potom se vrátíme ke starému zaběhlému systému a já si půjdu svoji cestou, okey?“
„No… jo jo v pohodě.“ Když přinesli jeho kafe, rovnou rychle zamíchal lžičkou. Věděl, že s tím nemůže nic dělat. Bylo to otcovo rozhodnutí a on se k tomu musel prostě postavit čelem.

„Jo v pohodě, jak jinak by to mohlo být, hm?“ Usmál se na něj Tom a napil se svého čaje. „Táta se dost upnul na toho špeha, tak co kdybychom se pokusili ho najít společně?“ Zkusil Tom uklidnit Andreasovy myšlenky. Nebyl tady, aby se hádal. Chtěl pomoci otci a chtěl si zachovat dobré vztahy i s bratrem. Andreas krátce kývl na souhlas a podíval se na Toma.
„Napadá tě někdo, kdo by to mohl být? Kdo by Mie mohl donášet projekty firmy?“ Podíval se na Andrease a ten uhnul očima. Napil se ze šálku s kávou a dělal, že o tom hluboce přemýšlí.
„Ne, nikdo.“ Zakroutil hlavou a podíval se bratrovi do očí.
„Vůbec nikdo?“ Tom se lehce předklonil, aby mu byl o kousek blíž. „No tak, zamysli se nad tím pořádně.“ Zkusil Tom naléhat, ale Andy zakroutil hlavou.
„Vážně nevím, kdybych to věděl, už bych o tom mluvil s otcem, nemyslíš?“ Rychle dopil svoje kafe a zvedl se. „Promiň, už musím běžet. Mám… ještě nějaký věci, který musím zařídit. Uvidíme se později, brácho.“ Lehce mu stiskl rameno a než Tom stačil odpovědět, blonďák zmizel ze dveří.

Potřeboval odejít. Nemohl tam zůstat. Nedokázal mu takhle lhát do očí, i když věděl, že je to nezbytné, pokud chce naplnit své plány. Včera o tom hodně přemýšlel a snažil se najít jinou možnost. Počítal s tím, že… otec firmu nechá jemu a on potom bude šéf. Ani ve snu ho nenapadlo, že tuhle hru bude muset rozehrát tak tvrdě. Rovnou si chytil taxi a nechal se odvézt k Mie domů. Opřel se nevrle o zvonek a čekal. Netrvalo to moc dlouho, než se dveře otevřely a v nich se objevila velmi vysoká štíhlá blondýna s dlouhýma nohama a ledovýma modrýma očima.
„Andy, zlato.“ Usmála se sladce a nahnula se blíže k blonďákovi, aby ho políbila na tvář.
„Ahoj, Mio.“ Nevrle rovnou vešel do jejího domu a zamířil do obýváku, kde stála karafa s drahou whisky. Aniž by se zeptal, rovnou z tácu chytil sklenku a nalil si panáka. Mia pomalým krokem přešla za ním a sledovala ho.

„Copak se stalo, Andy, hm?“ Stoupla si za něj a pohladil ho dlaněmi po hrudi. Cítila, jak je napnutý.
„Otec nechal firmu Tomovi.“ Procedil skrze zuby a sundal ze sebe její ruce. Podíval se jí do očí a napil se ze sklenice. „Ještě stále platí tvá nabídka, abych byl tvůj společník?“ Zeptal se napřímo a ona se zasmála.
„Copak, copak? Chvíli jsem si myslela, že už se mnou nechceš mít nic společného.“ Zašvitořila tiše a usmála se.
„Přestaň s těmi řečmi, víš moc dobře, jak to je. Jak jinak ti to mám dokázat? Kradu z tátovy firmy klienty a dohazuju je tobě. Co víc mám udělat?“ Otočil se čelem k ní a najeden zátah dopil zbytek sklenky.
„Říkala jsem ti, abys odešel a stal se mým společníkem.“ Usmála se a opřela se zády o stůl.
„Jo, ale já… myslel jsem, že otec nechá firmu mně a potom jsem tě tam chtěl dostat. Ale tohle mění celou situaci, kurva.“ Vztekl odložil sklenku a otočil se znovu zády k Mie. „Takže znovu se ptám… platí tvoje nabídka, abychom byli společníci?“
„Ale jistě, zlato. Ta nabídka stále platí.“ Usmála se a znovu se přiblížila ke svému příteli. Tohle byl jen začátek, to cítila. Rukou mu přejela po hrudi a přitulila se více k němu. Usmála se, když Andy jen zavrčel, ale jinak se ani nehnul. Pak přiložila rty k jeho ve sladkém polibku.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)