Na křídlech Albatrosa 14.

autor: Lauinka

Když se Tomovi podařilo vyměnit kolo, tentokrát zasedl za volant on sám. Bill raději mlčel a jen pozoroval dění za oknem. Jejich cesta však netrvala dlouho, jelikož ujeli sotva pár metrů, než se zpod kapoty vyvalil hustý dým.
„Skvělý nápad jet zrovna tudy,“ sklonil mu ironickou poklonu Tom.
„To není moje vina, za tohle můžete vy.“ Povzdechl si Bill a vystoupil z auta. Tom mu věnoval pohled a vytáhl z kapsy telefon, aby někomu zavolal.
„No super, ještě tu není ani signál.“ Zavrčel trochu podrážděně Tom.
„Co budeme dělat?“ Zíral na něj Bill.
„Půjdeme pěšky,“ oznámil mu Tom.
„Pěšky? Jak pěšky? Vždyť zabloudíme. Co kdybychom raději počkali?“ Navrhl Bill. Rozhodně se mu nechtělo nikam jít s Tomem. Zvlášť, když to tady neznal.
„Na co chceš jako čekat? Mám dobrý orientační smysl. Vezmi věci, prosím… klíče a věř mi, ano?“ Zadíval se na něj Tom a Bill se vrátil do auta pro věci.
„Radši budu věřit šutru než tobě.“ Zamumlal si pro sebe a protočil očima.

„Tak pojď,“ pobídl ho Tom a Bill k němu zamířil. Ale když překračoval velkou louži, uklouzl a byl velice rád, když ho Tom zachytil za ruku. „Raději se koukej, kam šlapeš.“ Usmál se trochu a zamířili do lesa. Bill šel trochu před Tomem, nechtěl jít po jeho boku. Díval se pod nohy, aby nespadl, když ho upoutalo něco jiného. Usmál se, když kousek od nich spatřil krásné bílé veliké květy. Aniž by o tom nějak přemýšlel, rovnou se k nim rozběhl. Tom pozvedl obočí a sledoval jeho záda.
„Ooo, podívejte se na ty krásné květiny,“ usmál se a pomalu si klekl, abych k nim mohl přivonět. Spokojeně zavřel oči a jeho rty se zformovaly do spokojeného úsměvu. Tom ho pozoroval.
„Bille, nemyslím si, že je zrovna vhodný čas sbírat květiny,“ okomentoval Tom, i když už mu to ani nepřišlo moc divné. Co se týkalo Billa, nebylo nic, co by bylo dost zvláštní.
„Ale pane Tome, podívejte se, jak jsou krásné. Slibuju, že to bude jen chvilička.“ Usmál se Bill a pomalu od nich odtáhl obličej. Něžně ty květy pohladil rukou a podíval se na Toma, který si klekl k němu. „Jsou hodně vzácné.“

„Co s nimi uděláš?“ Usmál se Tom a sledoval jeho ruce, jak pomalu trhají ty kvítky.
„Vyrobím si parfém,“ zasmál se vesele, aniž by nad odpovědí přemýšlel.
„Natrháš si kytky, pak z nich uděláš parfém… no… zajímavé,“ přikývl Tom na souhlas, ale nedokázal oči odtrhnout od Billa a toho, co dělal.
„Vlastně to není klasický parfém v láhvi, je to… spíš krém.“ Upřesnil a znovu s ke květinám ve svých rukách přivoněl. „Tak krásně voní.“ Usmál se a natáhl dlaně k Tomovi, který sklopil tvář a přivoněl si. Zavřel oči a vdechl tu opojnou vůni.
Voní velmi zvláštně, jako divoké květiny… to bylo jediné, na co dokázal myslet. Zmateně otevřel oči a podíval se zpátky na Billa.
„Tak tohle je důvod,“ zašeptal Tom tiše sám pro sebe. Ani si neuvědomil, že to vyslovil nahlas.
„Důvod?“ Zopakoval Bill a sledoval Toma, který se pomalu odtáhl a postavil se zpět na nohy.
„Nic. Pokračuj, potom půjdeme.“ Usmál se a nechal Billa sbírat dál. V hlavě mu to šrotovalo.

„Myslím, že tohle mi stačí,“ usmál se Bill a zvedl se na nohy. Tom přikývl a dál vedl Billa. Ten byl už docela nervózní, protože mu přišlo, že snad šli celou věčnost.
„Pane Tome, zabloudili jsme. Nevím, co jste si myslel, když jste říkal, že máte orientační smysl. A teď jsme ztracení a záchranný tým nás najde tady pod stromem. Co budeme dělat?“ Bill začínal trochu panikařit. Tom se jen pobaveně zasmál a ukázal prstem přímo před sebe. Bill se zasmál a skočil Tomovi kolem krku.
„Pane Tome, vy jste to věděl.“ Když si uvědomil, co dělá, rychle ho pustil a odkašlal si.
„Promluvím s hotelovou službou, ať vyzvednou auto a ty se mezitím ubytuj.“ Usmál se Tom a Bill kývl na souhlas. Přešel rovnou na recepci a usmál se na mladého muže za přepážkou.
„Dobrý den, měli bychom tu mít rezervaci na jméno Tom Kaulitz.“ Mladík kývl a díval se do počítače, když k němu přistoupila vysoká blondýna. Hodně hezká.
„Tom Kaulitz? On… je v hotelu?“ Zeptala se ho hodně vysokým hlasem, až se musel přikrčit, aby mu nepraskly uši.
„Ano, a vy jste?“ Zeptal se jí a pohlédl si tu dívku.
„Jsem Emma, vy jste jeho asistent?“ Sjela ho rychlým pohledem a Bill přikývl.
„Ano, jsem jeho asistent…“ kývl na souhlas a podíval se na muže za přepážkou. „Promiňte, vezměte tuhle dámu jako první, ona je jistě na odchodu,“ usmál se a couvl, aby ji mohli odhlásit.
„Ne, ne, nic takového. Myslím, že… se s mojí asistentkou zdržíme ještě jeden den. Nechte, prosím dovézt naše kufry.“ Usmála se a Bill tiše zavrčel. Jeho plány zase nevycházely. Když viděl Toma ve dveřích, rychle k němu zamířil.

„No, pane Tome, přijeli jsme zbytečně. Paní Emma už odjela, ale prý vás pozdravuje, tak… co kdybychom se vrátili?“ Usmál se na něj Bill a doufal, že mu na to Tom skočí. A možná by to tak bylo, kdyby je zrovna nemíjel poslíček se zavazadly, který je nejspíše slyšel.
„Ale ne… paní Emma je stále v hotelu, rozmyslela si to. Zrovna vezu její zavazadla.“ Tom se usmál na Billa a ten měl sto chutí zakroutit tomu poslíčkovi krkem.
Když se dostali do Tomova pokoje, Tom neztrácel čas. „No… půjdu se osprchovat, jsem celý zpocený.“ Bill kývl na souhlas a chtěl odejít, pak ho napadlo, že kdyby vzal Tomovy věci do čistírny, mohlo by ho to zdržet. Tom si sundal triko, aniž by o tom nějak víc přemýšlel, a Bill se automaticky otočil zády. Nedokázal se na Toma dívat, když byl polonahý. Napadaly ho potom vždycky hříšné myšlenky, a to rozhodně nebylo vhodné.

„Co se děje?“ Zeptal se Tom a sledoval Billova záda.
„Já… chtěl jsem vzít vaše věci do čistírny, aby… jste měl co na sebe.“ Řekl rychle a otočil se čelem k němu. Jeho oči automaticky sklouzly na jeho svaly na břiše, hrudi a na chvíli přestal dýchat. Nakonec ho zaujal jeden z řetízků, co měl na krku. Nakrčil čelo a zadíval se na přívěsek na něm. Lehce pootevřel rty a očima sklouzl do Tomových. Neodolal a pomalu se k Tomovi přiblížil. Ten ho bez hnutí pozoroval. Snažil se zachytit jeho pohled, ale Bill ho věnoval jen tomu přívěsku. Aniž by se zeptal, vzal ho mezi prsty a pořádně si ho prohlížel.
„To je Albatros, to není možné. Jak jste k němu přišel?“ Zeptal se překvapeně a pomalu pustil jeho přívěsek.
„Tenhle mám už hodně dlouho,“ sledoval ho Tom a zatajil se mu dech, když ucítil Billovy prsty na své hrudi, které mu tam sklouzly, když naposledy pohladil ten přívěsek.
„Albatros… tedy to je opravdu velká náhoda, pane Tome, promiňte mi to. Jen mi to něco připomnělo.“ Zatřepal hlavou a rychle ustoupil.

„Mluvil jsi s Emmou?“ Změnil Tom raději téma a rozepnu si kalhoty.
„Jasně, jen… chtěl jsem to oblečení dát do čistírny, proto tu čekám.“ Rychle objasnil, a když mu Tom podal kalhoty, rychle je vzal.
„Je to nutné dávat do čistírny? Nestačilo by to prostě jen vykartáčovat nebo tak? V čistírně to bude trvat věčnost.“ Rozhodil rukama Tom.
„Paní Emma má ještě něco na práci a bude to trvat několik hodin, takže máme čas. Já… to teď odnesu a vy si tu stůjte jako Zeus, tedy… běžte si dát sprchu a já to zařídím.“ Bill raději vyběhl z pokoje. Zamířil do čistírny a nechal tam Tomovy věci. Zatímco na ně čekal, zvedl telefon a volal Vivien.

„Kde jsi, Bille?“ Zeptala se hned, když telefon zvedla.
„Jsem v Long Beach,“ odpověděl rychle.
„Co tam děláš?“ Překvapeně vydechla do telefonu.
„Jsem v hotelu v Long Beach s panem Tomem. Ale nemůžu teď dovnitř, protože je nahý, tak čekám venku.“ Oznámil jí a povzdechl si.
„Jednou jsi nahý ty, pak zase on… já to nechápu.“
„Hele, pan Tom se snaží prodat firmu a já se mu v tom snažím jakkoliv zabránit. Jo a tý Emmě je celá práce úplně jedno, ona chce sbalit pana Toma. Kdybys jí viděla, je to kočka, no jo modelka, to víš. Ale… vzal jsem panu Tomovi oblečení a dal ho do hotelové čistírny. Teď je nahý v pokoji a nemůže ven. Takže…“ Bill odtáhl telefon od ucha a povzdechl. Opět neměl signál. Celkově tohle místo mělo hodně velké problémy se signálem.

***

Po neúspěšném pokusu zadržet Toma nahého v pokoji musel vymyslet něco jiného. Nečekal, že hotelová čistírna bude tak rychlá. Než se nadál bylo oblečení krásně čisté. A aby toho nebylo málo, poslíček mu ho odnesl do pokoje, protože ve chvíli, kdy bylo oblečení připravené, on se snažil spoji s Andreasem. Proklínal sám sebe, že tu musel být. Nebylo mu příjemné být tady s Tomem a vědět, že ta Emma chce Toma. Ten pocit v něm vyvolával vztek a žárlivost, a i když úplně nechápal, proč tyhle pocity prožívá, nedokázal se tomu bránit. Snažil se vymyslet, jak jejich setkání bojkotovat. Pak ho napadlo něco šíleného. V recepci našel pozvánku na odpolední plavbu lodí. Tohle by mohlo fungovat. Usmál se a na malý lístek napsal vzkaz, že Emmu Tom očekává v pět na té plavbě lodí, aby se tam určitě dostavila. Tohle muselo zafungovat. Pak se vrátil k Tomovi do pokoje.

***

„To je opravdu divné, říkala, že se mi do hodiny ozve, a nic.“ Zamračil se trochu Tom a zamířil na terasu. Bill se usmál a byl rád, že mu geniální nápad vyšel. Teď ještě chtěl Toma dostat z hotelu, pro jistotu.
„No, jestli chcete, zavolám jim na pokoj,“ nabídl se Bill a sáhl po sluchátku. Předstíral, že mluví s hotelovou službou.
„Dobrý den, můžete mě, prosím, spojit s pokojem paní Emmy? Oh, odešla? Opravdu? To je divné, no… děkuji.“ Zmateně se podíval na Toma, který na něj zíral.
„Prý jela… na túru,“ pokrčil rameny Bill.
„Na túru?“ Zopakoval nevěřícně Tom a Bill pokrčil rameny.
„Na kolech a vrátí se až pozdě večer.“ Dodal rychle a v duchu si gratuloval, jak se mu to geniálně podařilo.

„Až večer? Co ta ženská hraje za hry?“ Praštil do zábradlí na balkoně.
„No, asi jako vy a pan Andreas.“ Zamrkal párkrát, když si uvědomil, co vypustil z úst.
„Jako já a Andreas?“ Nechápal, na co naráží a Bill začal zmatkovat.
„No ano… ta ženská se s vámi asi nechce sejít, co kdybychom zavolali panu Andreasovi, aby si s ní promluvil on?“ Rozhodil rukama a usmál se.
„Jeli jsme až sem, takže to zařídíme my. Pojď, seženeme si kola a pojedeme je hledat.“
Bill se proklínal, co to na sebe zase upletl. Jemu lhaní prostě neprospívalo. Lež má krátké nohy, ale v jeho případě jako by ani nohy nestačily narůst a už se mu vše vracelo. Vůbec se mu nechtělo jet někam na kole.
„Jak je tady, proboha, najdeme? Je tu všude jen les, co když se ztratíme?“ Protestoval Bill a snažil se Toma odradit od tohohle nápadu.
„V hotelu nám dali trasu, tak jedeme.“ Zavelel Tom a Billovi nezbývalo nic jiného než ho následovat. Snažil se s Tomem držet krok, ale on měl sport prostě v krvi, kdežto Bill nikoliv, takže to bylo marné. Když se dostali až k útesům, Bill se usmál. Byl tady dokonalý výhled na moře a oni byli opravdu vysoko nad ním.

„Pane Tome, mohli bychom na chvíli zastavit?“ Zeptal se Bill, ale než stačil cokoliv říct, sesedl z kola a přiblížil se ke kraji útesu.
„Jen dávej bacha, je to docela strmé, ať nespadneš, rozumíš?“ Tom si povzdechl a rychle se přidal k Billovi. Ten jen omámeně hleděl před sebe. Usmál se a ukázal prstem na skálu v moři, která se lehce tyčila ven.
„To je… nevěstina skála,“ usmál se trochu, ale neodtrhl od ní pohled. „Nazvali ji tak, protože vypadá jako nevěsta. Znáte ten příběh?“ Zvedl k Tomovi oči a ten se posunul ještě blíže k černovláskovi.
„Ne neznám, pověz mi ho,“ pobídl ho a sledoval jeho obličej. Bill si stoupl čelem k němu, takže bokem k útesu a podíval se mu do očí.

„Byla krásná dívka, která tu žila, ale nikdy nebyla jinde než v rodném kraji, takže tady. Až jednou sem přijel cizinec, byl to kapitán, který hodně cestoval. Za všechny své cesty nenašel lásku, ale když spatřil tu dívku, tak se zamiloval, a ona do něho. Rozhodli se vzít, ale otec té dívky ji nechtěl dát a svatbu jim nedovolil. Pak je napadlo, že jediná možnost je utéct… no… je to moc romantické, nebudu vás tím trápit.“ Zatřepal hlavou a chtěl odejít, ale Tom ho chytil a přitáhl zpátky na místo, jen o něco blíže k sobě.
„Netrápíš mě, naopak… jsem zvědavý, jak je to dál.“ Tom hltal jeho rty, když mluvil. Jeho oči, které říkaly, jak moc ten příběh prožívá, a měl co dělat, aby se dokázal držet zpátky.
„Krásná dívka oblečená do nádherných svatebních šatů šla na pláž na místo, na kterém byli předem domluveni. Ale ten kapitán se nakonec vůbec neukázal. Čekala dlouhé hodiny, plakala a pak řekla: Když nemohu být s ním, ať zkamením. A tak se taky stalo.“

„To je smutný příběh,“ zašeptal tiše Tom a lehce nahnul hlavu na stranu.
„Vlastně ona věřila, že… ááááá,“ vykřikl najednou černovlásek, když se pevná půda pod nohama pohnula a on málem spad z útesu. Nebýt Toma, který stál tak blízko a zachytil ho svými silnými pažemi, asi by byl dole. Šokovaně se chytil Toma kolem krku a ten ho držel kolem pasu. Bill zrychleně dýchal a jeho srdce divoce tlouklo do hrudního koše. Díval se do Tomových očí a opět cítil jeho dech na své tváři. Stačilo se jen kousek naklonit a mohl ochutnat jeho rty. Naštěstí se rychle vzpamatoval a dostal se z jeho sevření.
„Ehm, měli bychom se vydat opět na cestu, chtěli jsme najít Emmu.“
„Kašlu na ní, když zavolá, tak se s ní sejdu. Už mě nebaví na ni čekat,“ odvětil Tom, než se vrátil ke svému kolu.

***

„Ahoj Tome, celý den tě nemůžu sehnat. Čekala jsem, že se sejdeme na té lodi, ale ty jsi tam nebyl.“ Tom jen pozvedl obočí a podíval se na Billa. „Neměla být někde na kole?“
„V recepci to asi spletli, víte… oni tu mají tolik aktivit a tak.“ Pokrčil Bill rameny a chtěl vejít do pokoje, ale Tom mu oznámil, že tu mají nějaké jednání, aby přišel později. Tom se s Emmou posadili na terasu. Každý tu byl však z jiného důvodu, což Tom záhy pochopil. On tu byl kvůli práci, ale ona ho chtěla dostat do postele. Snažil se být trpělivý a vyslechnout si její balící taktiky. Bylo to trochu trapné a okaté, ale on na tyhle věci byl zvyklý. Snažil se vždycky být gentleman a chovat se slušně. Když došvitořila a přestala se mu vtírat do přízně, Tom se snažil přijít na důvod, proč nakonec odmítla podepsat smlouvu s nimi a přešla k Mie. Po několik správně mířených otázkách se dopracoval i k odpovědím.

„Ona má moje staré fotky, kde jsem tlustá, bez obočí… mám tam pihy, víš? A ona je teď proti mně používá. Vyhrožuje mi, že je zveřejní, a tím by mě ztrapnila. Rozumíš mi, ne?“ Zafňukala tiše a Tom se snažil ovládnout, aby neprotočil oči.
„Tak je zveřejni ty a je to,“ Pokrčil Toma rameny a podíval se na Emmu.
„To nemůžu.“ Zakroutila hlavou a smutně se na něj podívala.
„Udělej to sama a napiš k tomu, že se máš ráda ve všech podobách a že krásu vidí jen ten, kdo se umí dívat.“
„To je tak poetický, Tome, kam na to chodíš? No… dobře, udělám to… uh, jsem tak nervózní.“ Usmála se na něj a Tom jí úsměv opětoval.

***

Bill rychle zvedl telefon, musel informovat Andrease. Našel místečko, kde měl alespoň nějaký signál a zkusil štěstí.
„Halo, pane Andreasi?“
„Ano, Bille? Od rána se ti nemůžu dovolat. Co se děje?“ Hned spustil poněkud nervózně a v jeho hlase byl slyšet i strach.
„Nemám tu nikde signál, bože, kdybyste věděl, co tu zažívám. A nepovedlo se mi zabránit jejich rozhovoru.“ Povzdechl si rychle a snažil se ještě rychle vymyslet nějaký plán.
„Můžeš mi říct, jak se to, kurva, stalo?!“ Vyjel po něm tvrdě a Bill na chvíli zavřel oči.
„Přilepila se na pana Toma jako chobotnice, nešlo tomu zabránit!“ Snažil se rychle ospravedlnit.
„Dobře… zkus ještě něco vymyslet, hlavně mě informuj.“ S tím telefon položil a Bill ho pomalu odtáhl od ucha.
Večer se docela rychle přiblížil a Billovi došlo, že celý den ani nejedl. Měl hlad a čekat na Toma, až opustí pokoj, bylo neskutečně dlouhé. Byli spolu sami, a jestli spolu něco měli probrat, nejspíše to už udělali. Tady už nebylo cesty zpět. Pokrčil sám pro sebe rameny a vydal se z hotelu. Zamířil na krásnou velkou pláž, jelikož kousek od ní byla moc hezká restaurace.

***

Tom ještě chvíli poslouchal výlevy Emmy, která stále kontrolovala svůj telefon. Stále řešila tu fotku. Tom to nevydržel a zvedl se na nohy. Byl už večer a venku byla tma a on se chtěl najíst. „Co kdybychom se šli najíst, hm?“ Nabídl jí a ona se usmála širokým úsměvem. Zdá se, že zase za tímhle zdvořilým gestem viděla něco víc. Tom to nekomentoval a zamířili do první restaurace, kterou našli. Tom si sedl až dozadu, chtěl mít soukromí. Čím míň lidí, tím lépe.
„Já jsem tak šíleně šťastná, o tomhle se mi nikdy ani nesnilo. Podívej, sedíme tu sami… spolu.“ Nadhodila koketně a Tom se kolem sebe rozhlédl a uviděl úplně vepředu sedět Billa. Usmál se trochu.
„Tak dáme si něco k jídlu?“ Nadhodil znovu Tom a zadíval se na Emmu.
„Já… si nedám, jsem na detoxu.“ Zasmála se a mávla jen tak rukou do vzduchu.

„Dobře… tak… já taky nebudu jíst, ale dám si whisky, dvojitou.“ Oznámil číšníkovi a modlil se, aby to donesl co nejrychleji. Což se i stalo. Rychle smočil rty ve sklenici a snažil se vnímat, co mu Emma říká. Ale bylo to docela složité. Díval se na ni a viděl, jak se hýbou její rty, ale ta slova jej míjela. Podíval se o kousek dál a usmál se, když viděl Billa, jak tam stále sedí. Ještě chvíli tohle bezduché povídání poslouchal, než kývl na číšníka a zaplatil.
„Omlouvám se… jsem unavený a půjdu si lehnout.“ Oznámil překvapené Emmě. Snažila se protestovat a zkoušet ho obměkčit, ale Tom byl neoblomný. Doprovodil Emmu rychle k hotelu a rozloučil se s ní se slovy, že musí ještě něco zařídit. Rychle spěchal zpátky k restauraci. Potřeboval Billa vidět, ale už tu nebyl. Zmateně se rozhlédl a rozběhl se po pláži. Kousek před sebou ho spatřil, jak se pomalu prochází k molu, a usmál se. Rychlým krokem s bundou přehozenou přes ruku ho došel.

„Ahoj,“ Zasmál se a srovnal s ním krok. Bill se lekl a překvapeně k němu otočil hlavu.
„Pane Tome, co tu děláte? Myslel jsem, že jste s… paní Emou.“ Usmál se trochu Bill a Tom zakroutil hlavou.
„Chtěl jsem si pročistit hlavu,“ pokrčil rameny a sledoval Billa, který se pomalu přiblížil k molu, a vydal se po něm až na samotný kraj, kde se posadil. Rukama se opřel vzadu za tělem a nastavil tak obličej večernímu vánku. Na chvíli zavřel oči a zdálo se, že se ztratil ve svém světě. Tom ho fascinovaně pozoroval. Nikdy neviděl tak krásného kluka. Trochu se usmál a napodobil ho. Sedl si jen kousek od něj s koleny přitisknutými k hrudi.

„Není to příliš náročné fotit uprchlíky, migranty a africké děti?“ Zeptal se najednou a pomalu otevřel oči, aby se na Toma mohl podívat.
„Ne, člověk si časem zvykne. Upřímně, je mnohem těžší žít tady, zatímco je ve světě tolik problémů. Lidi řeší detox a podobné věci, to je divné.“ Pokrčil Tom rameny a Bill se usmál. Chvilku si ho prohlížel, než znovu promluvil.
„Víte, že bych jednou chtěl žít na Galapágách?“ Usmál se tiše a Toma to hned zaujalo.
„Galapágy? To je… odvážné a proč zrovna tam?“ Zajímal se hned Tom. Byl rád, že se mu o kousíček otevřel.
„Zdálo se mi o tom… usadím se tam a budu psát a psát.“ Zasněně se podíval na nebe a přivřel oči. Představoval si to, jaké by to asi bylo.

„Napiš román, to určitě udělej a já si ho přečtu. Slibuju.“ Zasmál se Tom, a pak se zamyslel. „Víš, že tam hnízdí Albatrosové?“
„Vím,“ přikývl Bill a trochu se začervenal.
„Jsi roztomilý, když se takhle stydíš. Jak je možné, že jsi pořád takový?“
„Já nevím,“ zasmál se zvonivě a zavřel oči.
„Není ti zima? Na… vezmi si to… stejně to jen tak držím v ruce.“ Usmál se Tom a naklonil se blíže k Billovi, aby mu kolem ramen dal svoji koženou bundu. Bill se usmál, ale ruce do rukávů nestrčil. Nechal si ji jen takhle přehozenou.
„Děkuji… Když si s vámi takhle povídám, tak si říkám, jak jste hodný člověk a jak je možné, že…“ Zasekl se v půlce věty a nejraději by si nafackoval za to, co právě pronesl.
„Že co?“ Zeptal se Tom nechápavě.
„Že… si nemyslím, že jste takový anděl, a nemyslím si ani, že to všechno děláte jen pro dobro, že v tom není žádný záměr.“ Spustil rychle Bill a uhýbal jeho pohledu. Tom vykulil oči a naklonil hlavu na stranu. Vůbec nechápal, o čem to černovlásek mluví.
„Co tím chceš říct? Mluv se mnou otevřeně,“ rozhodil rukama Tom.
„Říkám, že jste můj šéf, říkám… proč jsme tady? Říkám… o co se tu snažíte? Protože já… všechno vím.“ Zakroutil hlavou a rychle vyskočil na nohy. Stáhl si Tomovu bundu z ramen a podal mu jí. Pak rychlým krokem zamířil z mola.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)