Na křídlech Albatrosa 21.

autor: Lauinka

Tom musel pryč, nedokázal by tam jen tak zůstat a potkat Billa. Nedokázal by dělat, že se nic neděje, že je všechno v pořádku. Rychle se odhlásil z hotelu a odjel domů.
Bill přemýšlel, byl sám a přemýšlel, co dělat. Nakonec si uvědomil, že udělal hloupost. Potřeboval si s Tomem promluvit, i když netušil, co mu vlastně chce říct. Ale věděl, že musí, avšak na recepci zjistil, že Tom se z hotelu odhlásil a odjel. Bill neváhal a rychle si zavolal taxi. Po cestě viděl billboardy se svými fotkami, kde stály nápisy jako: „Všechno překoná.“ Nedokázal se na ty krásné fotky vynadívat a do očí se mu tlačily slzy, i když na rtech se mu formoval úsměv. Nemohl to nechat prostě jen tak. Po cestě přemýšlel nad tím, co mu vlastně chce říct a jak. A než se nadál, stál před Tomovým domem. Musel jednat rychle, teď nebo nikdy. Zazvonil a čekal.

Když Tom otevřel dveře, byl opravdu překvapený. Hodně překvapený. Za nimi stál Bill a vypadal velmi vážně.
„Bille? Co… co tady děláš?“ Vydechl a opřel se o dveře. „Co je? Jsi… v pohodě?“ Začal se trochu strachovat Tom.
„Pane Tome, musím s vámi o něčem vážném mluvit. Můžu dál?“ Přešlápl nejistě, ale nespouštěl z Toma oči.
„Jasně, pojď dál,“ uhnul hned ode dveří a pustil černovláska dovnitř. Pak za ním zabouchl dveře a odvedl ho do obýváku. Bylo vidět, že je docela nervózní, když si sedal na gauč. Tom si sedl vedle něj, ale tak, aby se mu mohl dívat do tváře.
„Ehm, já…“ rychle se podíval na své ruce v klíně a nervózně si poposedl, „… bych se vám chtěl k něčemu přiznat,“ řekl nakonec. Tom mu věnoval veškerou pozornost. Oči měl zabodnuté do jeho a čekal.
„Poslouchám,“ pobídl ho trošku a naklonil se lehce blíž.

„Když jste mi řekl, jestli bylo špatně jet na chatu, mluvil jsem nesmysly. Prostě jsem nevěděl, co mám říct. A to dneska, když řeknete, abych šel, tak půjdu a když ne, tak zůstanu… to se vlastně netýkalo práce. A… cestou sem jsem viděl vaše fotky na billboardech, jsou moc krásné. Chápete mě?“
„Poslouchám, pokračuj,“ usmíval se Tom a užíval si tuhle chvíli, kdy se konečně Bill otvíral. Vtom se Tomovi rozezněl telefon. Sáhl po něm a rychle hovor ukončil.
„Já jsem před tím nikdy nic takového necítil… ruce i nohy se mi klepou… já…“ Znovu se ozval Tomův telefon a on znovu hovor ukončil.
„Bille?“ Pobídl ho, aby pokračoval. Ale znovu se rozezněl jeho telefon. Frustrovaně vydechl.
„Měl byste to vzít,“ řekl mu Bill a kývl k telefonu. Tom po něm sáhl a přiložil ho k uchu.
„Co je, Jane?!“ Vyjel po ní hned.
„Tome, pusť si televizi!!! Pusť si ji, ale hned!“ Téměř hystericky zakřičela do telefonu.
„Dobře, jo,“ hned sáhl po ovladači, ale ještě se podíval na Billa. „Já… moc se omlouvám, asi je to něco důležitého.“ Rychle stiskl tlačítko na ovladači a místností se rozezněly zprávy.

„Ukázalo se, že hlavní myšlenka kampaně Toma Kaulitze byla odcizena. Stejný nápad měl být použit na internetu před rokem. Proti Tomovi Kaulitzovi může být zahájeno soudní řízení za odcizení duševního vlastnictví.“ Tom zmraženě sledoval televizi, zatímco Bill nevěděl, co říct. To, co viděl, se mu zdálo jako zlý sen. Podíval se na Toma, který zbledl, tiskl čelist k sobě a nevěděl, co má dělat.
„Pane Tome,“ pokusil se s ním černovlásek mluvit, ale Tom najednou vstal a doslova vyběhl na zahradu, když jeho telefon neustále zvonil. Bill se rychle rozběhl za ním.
„Pane Tome, co se děje? Já opravdu nic nechápu,“ zakroutil hlavou Bill.
„Někdo se snaží zničit mi kariéru,“ odpověděl rychle a snažil se nějak rychle uklidnit emoce. Na Billovi si to opravdu vybíjet nechtěl.
„Třeba je to jen nějaké hloupé nedorozumění, třeba… se jenom ty dva nápady trošičku podobojí… možná jste omylem,“ snažil se Bill najít nějaké řešení a zklidnit Toma. Ten ale už nevydržel nápor těch emocí a po Billovi vyjel.

„Bille, podívej se na mě, ano?!“ Ukázal rukama na sebe. „Vypadám jako někdo, kdo někomu ukradne nápad? Bille, co říkáš, vypadám?!“ Díval se mu naštvaně do tváře, i když na něj se vlastně vůbec nezlobil.
„Ne, nic takového bych nikdy neřekl. Rád bych se podíval na tu internetovou stránku a vy byste mohl udělat prohlášení,“ navrhl rychle. „Řekněte, že se chcete soudit, musíte se přece bránit!“ Snažil se ho podpořit, ale Tom zakroutil hlavou.
„A co tím získám? K čemu to bude? Ať už je to kdokoliv, přesně tohle chtěl. Hází na mě špínu a já… k čemu mi bude prohlášení, když nemám důkazy? Bude se o tom mluvit ještě víc a víc mě to zostudí. Než skončí soud, budu na mizině!! Na to jim neskočím.“ Zakroutil Tom znovu hlavou a Bill ho sledoval, tohle bylo Tomovo nejcitlivější místo.
„Ne, pane Tome, vy jste…“
„Bille, moment. Počkej, vydrž! Musím si to promyslet, vydrž! Prosím tě, raději běž, ano?“ Podíval se na Billa. Věděl, že by teď byl jen zlý, a to nechtěl. „Já… potřebuju přemýšlet, být sám.“
„Ale já jenom chci,“ pokusil se Bill, ale Tom zakroutil hlavou. Přiblížil se k Billovi a vzal jeho hlavu do dlaní. Pohladil ho oběma rukama po vlasech a podíval se mu do tváře.
„Prosím, běž,“ vydechl Tom zničeně a Bill jen přikývl a vyklidil prostor.

***

„Tome, jak se máš? Musíš udělat prohlášení, nebo… na to zavolám Roberta,“ pokrčil rameny Nicolas, který hned, jak se to dozvěděl, přijel k Tomovi domů.
„Ne, to nejde,“ zakroutil hlavou Tom a promnul si čelo.
„Jakýpak nejde?“ Rozhodil trochu rukama Nicolas a sledoval Toma.
„Nicolasi, vždyť mě pomluvili. Můžu si říkat, co chci, a stejně s tím nic nenadělám. Mám snad nějaký důkazy? Ne… takže raději budu mlčet.“ Vysvětlil mu rychle.
„Tome, dají to k soudu. Je to vážné,“ zadíval se na něj znovu Nicolas. Ale to už přišel i Andreas.
„Brácho, kdo mohl takovou levárnu udělat?!“ Zeptal se Toma a sedl si k nim na zahradu.
„Nevím, Andreasi,“ pokrčil rameny.
„Myslíš, že… Mia?“ Zeptal se Nicolas a sledoval oba dva. Andreas mu věnoval ihned jeden pohled a sledoval Nicolase.
„To si nemyslím, ačkoliv… je to spojený s prací. Je to velmi osobní útok, přímo do těla. Proč by mi Mia udělala něco tak zákeřného?“ Pokrčil rameny a otočil v ruce svoje magické kameny. To se na zahradě zjevili Jane, Jay Jayi i Nancy.

„Tome, jsi v pořádku?“ Zeptala se ho hned Jane. „Volala jsem našeho PR specialistu, aby přijel kvůli prohlášení.“
„Není třeba, Jane, ať nejezdí,“ odmítl to hned Tom. To už k Tomovi došla i Nancy.
„Pane Tome, moc nás to mrzí, hned, jak jsme to slyšeli, tak jsme přijeli.“ Smutně se na něj usmála. To se k nim přidal i Jay Jay.
„Po cestě jsme diskutovali, jestli by to mohl pan Tom udělat, a řekli jsme si, že ne. Tím pádem… stojíme za vámi.“ Všichni se na něj tvrdě podívali, i Tom mu věnoval jeden tvrdý pohled a znovu si povzdechl.
„Přátelé, potřebuju si to promyslet a na to potřebuju být o samotě,“ vydechl poněkud zničeně a ostatní hned chápavě přikývli, ale nikdo neudělal ani krok. Podíval se na všechny okolo a nakonec se zvedl. „No… tak půjdu já,“ a s tím rychle vyklidil prostor.
„Já prostě nechápu, kdo to mohl ukrást. Musíme tu krizi zvládnout, jinak končíme, rozumíš?“ Podívala se Jane na Andrease a ten byl hluboko ztracen ve svých myšlenkách.

***

Bill spěchal zničeně domů. Nikoho nechtěl vidět a ten jediný, koho ano, ho před chvílí poslal pryč. Zavřel oči a na chvíli se posadil ke stolu. Popadl deník a řekl si, že nejlepší bude se z toho vypsat.

Je tohle to, co nazývají láskou?
Začít po něm toužit, jen se od něj vzdálíš?
Nést v sobě, ve dne v noci, jeden jeho úsměv i jeho smutek?
Je snad láska přidávat jeho smutek ke svému?
Chtít odejít, když řekne zůstaň. Chtít zůstat, když řekne, jdi?
Vyčíst tisíc významů z jedné jeho věty?
Je láska nekonečné sebezpytování?
Kdo jsem já?
Kdo je ten muž, který mě vzal za ruku a řekl mi, abych odešel?
Zlý král nebo půvabný princ?
V očích mu hoří vztek, je jako raněný tygr.
Nikoho k sobě nepustí.
Ale já…
Já ho chci obejmout, jen ho objímat.
Ale nemůžu.

***

„Ten výkres je do detailu stejný jako ta tvoje fotka,“ poznamenal Nicolas a ukazoval na monitor notebooku, u kterého všichni seděli. Byl tu Tom, Andreas, Robert a on. Řešili, co bude dál a co se dá dělat.
„I ten slogan… jak ho mohli najít a použít?“ Nakrčil čelo Robert.
„Kdo to mohl dát na web se starým datem?“ Nechápavě se zeptal i Andreas.
Někdo se musel dostat k návrhu a dal tam starý datum. To je jediný vysvětlení. Nahrát staré datum je jednoduché, na internetu je všechno možný,“ rozhodil rukama Tom a neustále mu to vrtalo v hlavě.
„Vypátráme, kdo to byl, a pak dokážeme, že to byl tvůj návrh.“ Poplácal Andreas bratra po zádech.
„Najít a dokázat, kdo to udělal, bude trvat měsíce, možná roky. Moje pověst je v háji a přesně o tohle jim šlo… Nicolasi, ty fotky jsme viděli jen ty a já, někdo je musel vynést. Nemohl to být někdo od tebe?“ Zeptal se, i když věděl, že je to blbost.

„Jednalo se o tři fotky, na webu jsou všechny tři. Poslední fotku, kterou jsi s Billem dělal, mám v trezoru a klíč od něj mám v kapse. Takže nikdo z mých kluků ji neviděl. Navíc… jsou u mě už dlouho, nikdo z nich by tohle určitě neudělal.“ Zakroutil hlavou Nicolas.
„Tak to někdo vzal odsud, když jsem byl pryč. Měl jsem je tady, takže sem někdo vlezl a vzal je,“ pokrčil rameny Tom a podíval se na ostatní.
„Přijdu tomu na kloub, Tome,“ stiskl mu rameno Robert. A Tom pomalu přikývl, i když tomu moc nevěřil.
„Hele, myslím, že legální cestou to bude trvat příliš dlouho. Najdeme týpka, který se umí nabourat do systému, to by nám mohlo pomoct.“ Navrhl rychle Nicolas a podíval se po ostatních.
„To ne, Nicolasi, neblbni. Ještě by pak Toma spojovali s hackerama. Já věřím jen ve spravedlnost a právo. Bohužel, teď musíme jít,“ pobídl Nicolase, a tak se rychle rozloučili a odešli. Tom zůstal jen s Andreasem. Tom stále koukal do počítače a Andreas na něj.
„Dobrý, brácho?“ Zeptal se ho a jeho bratr nejistě přikývl. Pak zvedl oči a podíval se na blonďáka. „Bill tu není?“ Zeptal se ho.
„Ne, proč se ptáš?“ Nakrčil čelo a díval se na něj.
„No… mimo mě to věděli jen Nicolas a Bill, chci se zeptat, třeba ho napadne něco, co mně uniklo,“ pokrčil rychle rameny.
„Dobře, já se o to postarám, brácho,“ kývl na něj blonďák.

***

Bill neměl odvahu Toma vidět a vždy, když ji našel, někdo u něj v kanceláři byl. Nakonec mu udělal jeho oblíbený čaj a vyrazil za ním. Potichu nakoukl dovnitř a díval se na zničeného Toma.
„Pane Tome, mám pro vás čaj, dáte si?“ Zeptal se trochu nejistě. Ani nevěděl, zda ho bude po včerejšku chtít vidět.
„Přesně, co potřebuju,“ usmál se maličko Tom. „Tedy ten čaj,“ dodal rychle.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se tiše a postavil mu hrneček na stůl. Tom přikývl, i když to tak nevypadalo.
„Ano jsem,“ tiše odpověděl. To ale dovnitř vběhla Jane a rovnou přeběhla k Tomovi a pohladila ho po tváři.
„Tome, jak ti je? Dělala jsem si starosti.“ Vydechla starostlivě.
„Jsem, Jane,“ přikývl Tom a trochu couvl před jejími doteky.
„Nechceš jít se mnou třeba ven? Dáme si něco k jídlu, alespoň se trochu rozptýlíš,“ navrhla mu hned a Bill se cítil trochu hloupě.
„Ne Jane, díky… jsem v pohodě,“ zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Ale musíme si promluvit, to víš…“ podívala se na Toma, ale pak se otočila k Billovi, který tam jen postával. „Dovolíš, Bille?“ Kývla směrem ke dveřím a Bill pochopil a zamířil k nim.
„Ehm Bille, chci s tebou taky mluvit,“ řekl mu tiše a Bill přikývl na souhlas.

***

„Nancy, neviděla jsi Billa?“ Zeptal se Andreas a rozhlížel se kolem sebe. Musel s ním mluvit a dohodnout strategii. Jestli něco Tomovi řekne, je v prdeli, to si moc dobře uvědomoval.
Nancy zvedla hlavu a podívala se na Andrease.
„No… před chvílí nesel čaj panu Tomovi,“ mávla směrem k jeho kanceláři.
„Sakra,“ zavrčel Andreas a zakroutil hlavou.
„Co se stalo?“ Naklonila lehce hlavu na stranu a dívala se na blonďáka, který vypadal ještě nervóznější.
„Nic… zajdu za ním, bude to v pohodě,“ zamumlal spíše pro sebe, než odešel.

***

Jane stála před Tomem a naléhavě se na něj dívala.
„Celou noc mi zvoní telefon. Všichni zákazníci chtějí vědět, co se děje. Musíš každého jednotlivě obvolat a vysvětlit jim to. Hlavně Bellini je důležitý, to přece víš.“
Tom ji poslouchal, ale myšlenkami byl stejně někde jinde. Hrál si s kameny a snažil se něco vymyslet.
„Nikomu volat nebudu, Jane,“ oznámil jí suše. Bill se na něj překvapeně podíval a Jane taky.
„Tome, musíš se bránit, obviňují tě z plagiátorství. Přijdeme o všechny klienty. Musíme tu krizi za každou cenu ustát,“ domlouvala mu dál Jane. Ale Tom byl jako v jiném světě. Chtěl něco říct, ale dovnitř vběhl i Andreas, aby zažehnal nějaký problém ohledně Billa.
„Venku jsou novináři,“ oznámil Tomovi, což mu moc nepřidalo.
„Říkám to naposledy, je to jasný?!“ Vyjel po všech podrážděně a zakroutil hlavou. „Nikomu, vůbec nikomu, ani tisku, ani zákazníkům nebudu dávat vysvětlení. Pokud nás chce někdo opustit kvůli tomuhle, ať jde!“ Strčil prudce do židle a ta se zašoupla více pod stůl.

„Já tomu opravdu nerozumím… Jak se to mohlo stát? Vždyť jsi nikomu ty fotky neukázal, ani mně, tak kdo to mohl ukrást? Máš nějaké podezření?“ Obrátila raději Jane, protože věděla, že tlačit na Toma je zbytečné.
Bill okamžitě věnoval Andreasovi pohled a pochopil. Očima bloudil po jeho tváři a chtělo se mu ve vteřině začít brečet, když pochopil, že to kvůli němu je Tom v téhle situaci. Ukradl tu složku pro Andrease a Andreas si je vyfotil. Musel párkrát zamrkat, aby se nerozplakal.
„Někdo je vzal z kanceláře. Návrhy jsem měl v počítači a kopie se válely tady. Někdo sem přišel a prostě si je vzal. Možná ten špion, co já vím?“ Rozhodil rukama a zatnul čelist. „Jestli toho špiona chytím, tak uvidí, co já s ním udělám!!“ Pronesl vztekle a podíval se na všechny. „Co ty, Jane, nemáš na někoho podezření?“
„Možná, že ne, ale ještě před tím kempem jsem viděla těsně před mým odchodem Billa ve tvé kanceláři, přišlo mi to divné, když jsi tady ty nebyl.“ Nadhodila a krátce se na Billa podívala. Ten vyděšeně vykulil oči a střelil pohledem po Andreasovi. Takže ho viděla? Bože… ztěžka zalapal po dechu. Tom mu věnoval pohled a Bill se díval na Andrease.

„Myslím si, že je to pěkný nesmysl, Jane!“ Hned po ní zakřičel a zakroutil hlavou. Tomuhle uvěřit nemohl. „Snad si nemyslíš, že se mi Bill hrabe v papírech.“ Zakroutil znovu hlavou a podíval se na černovláska, který si upravil neposedný pramen vlasů.
„Dobře, nerozčiluj se,“ zvedla hned ruce, jako by se vzdávala. „Jen jsem si myslela, že bys to měl vědět.“ Dodala rychle a pokrčila rameny.
„Každopádně svolej tým, projdeme si, co nás čeká,“ mávl ledabyle rukou do vzduchu Tom.
„Budeme mít schůzku, jako by se nic nedělo?“ Zeptala se trochu překvapeně a Tom hned zvedl hlavu.
„No jo, samozřejmě, že jo,“ přikývl rychle.
„Jak si přeješ, ty jsi tu šéf,“ a s tím vypálila z kanceláře. Bill se za ní díval.

„Bille, když jsme dělali ty fotky, nevšiml sis něčeho nebo někoho, co by upoutalo tvojí pozornost?“ Zeptal se ho jemně. Na Billa křičet nechtěl, ten za nic nemohl.
Bill se krátce podíval na Andrease a Andreas na něj. „Pane Tome, ne, ničeho jsem si nevšiml,“ řekl tiše a zakroutil hlavou.
„Nevšiml?“ Zeptal se Tom znovu a díval se na černovláska. Ten zakroutil hlavou a sklopil oči. „Takže zbývá jediná možnost… vzal to někdo u mě. Nevím, kdo by to mohl být, co ty?“ Znovu se zadíval do jeho očí a Bill se musel hodně ovládat. Znovu zakroutil hlavou, že neví.
„Dobře,“ přikývl Tom. „Díky, vrátíme se k práci.“ Dodal rychle a sedl si znovu na židli za svůj stůl. Bill rychle vystřelil z Tomovy kanceláře a Andreas vyklidil prostor taky a šel k sobě. Bill se snažil uklidnit. Snažil se dýchat, ale když viděl Andrease, jak si klidně sedí za svým počítačem, neodolal a vběhl do jeho kanceláře. Rychle zavřel dveře a rovnou spustil.

„Vy jste ty fotky předal někom jinému, že?!“ Vyhrkl tvrdě a zastavil se těsně před jeho stolem.
„Bille, někdo nás uslyší,“ vydechl blonďák a rozhlédl se kolem sebe.
„Tak ať slyší! Je mi to jedno. Jak jste to mohl udělat vlastnímu bratrovi? Měl konsolidovat zákazníky a prodat firmu, ale zákazníci jsou mu úplně jedno. Urazil pana Belliniho, vlastníka obrovského holdingu, takhle firmu těžko prodá.“ Spustil téměř okamžitě a měl co dělat, aby nekřičel.
„Bille, uklidni se,“ pokusil se ho zastavit Andreas.
„Ne, neuklidním, protože mě jste do toho taky pěkně namočil! Co je s tou složku, komu jste jí dal?“ Zeptal se Bill a praštil mu pěstí do stolu.
„Nikomu jsem jí nedal!“ Vykřikl Andreas a vyskočil okamžitě na nohy.
„Tak proč jste chtěl tu moji fotku? Co jste udělal s tou složkou?“ Vyjel po něm naštvaně a zamračil se.
„Tak dobře… sedni si.“ Pokusil se celou situaci uklidnit.
„Nechci,“ prskl vztekle a dál se díval na blonďáka.
„Tom tu kampaň přede mnou tajil, byl jsem zvědavý. Nikomu jsem ji neukazoval. Copak bych chtěl poškodit mého bratra a nechat ho ocejchovat jako zloděje?! Věř mi, Bille, já s tím nemám nic…“ nestačil ani doříct větu, když mu do toho znovu skočil Bill.
„Nevěřím! Odteď už neudělám nic, co po mně budete chtít. Už nepůjdu do vašich utajovaných her. Radši budu někde mýt nádobí, než abych pracovala pro vás.“ Zaprskal naštvaně a rychle vyběhl z jeho kanceláře.

***

„Bille, vezmi tyhle krabice ven a vysyp je do popelnice,“ oznámila mu Jane a ukázala na nějaké krabice plné promo věcí, které kvůli té aféře teď byly zrušené. Raději nic neřekl a vzal, co unesl a zamířil ven. Všechno házel do kontejnerů, chtělo se mu brečet, když si pomyslel, že tohle je kvůli němu.
„Ahoj Bille, je Tom ve firmě?“ Ozval se povědomý hlas a Bill rychle otočil hlavu a usmál se, když uviděl Roberta.
„Ano, je tam, co se stalo?“ Zeptal se, když viděl, že právník vypadá opravdu poněkud zničeně a snažil se pochopit.
„Další špatná zpráva, situace je vážná. Nevím, jak mu to řeknu. Nevím, proč musím být nositelem špatných zpráv vždycky já,“ povzdechl si smutně a Bill se na něj s vážnou tváří zadíval.
„Povídejte, co se stalo?“ Vydechl a sledoval toho muže.
„Tom je členem nejprestižnější fotografické asociace, do které ho přijali… Jenže teď pozastavili jeho členství, než se prokáže jeho nevina.“ Vysvětlil rychle Billovi, který v tu chvíli zbledl.

„Nerozumím tomu, co to znamená?“ Vydechl tiše, i když chápal, že to nebude nic dobrého.
„To znamená, že věc, na které Tomovi nejvíce záleží a chtěl s ní prorazit, je bohužel ztracena,“ zakroutil trochu nešťastně hlavou a Bill na chvíli přestal dýchat.
„Ale pane Roberte, Tom je přece nevinný. Až se to dokáže, tak se to přece vyjasní. Jak dlouho to může trvat?“ Snažil se najít alespoň nějakou naději. Možná, aby se necítil až tak moc provinile.
„Nevím… možná měsíce, možná roky. Ještě jsme ani nevypátrali, kdo provozuje ten web, všechno je to nějaké pochybné. Asociace má spoustu členů, takže… nedokážu to odhadnout, je to složité, “ pokrčil lehce rameny a zakroutil hlavou.
„A jak se to tedy vyřeší? Jde to nějak mimosoudně,“ zeptal se Bill a rychle si setřel slzu z tváře.
„Nevím jak… Nicolas mluvil o nějakých hackerech, což je riskantní. Já jsem právník, chápeš…“ podíval se mu do očí a Bill lehce kývl na souhlas. „No… nic jdu za ním, měj se.“ Usmál se smutně Robert a zamířil přímo do firmy. Bill si rychle setřel slzy a snažil se reálně uvažovat.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)