Na křídlech Albatrosa 27.

autor: Lauinka

Když se jeho telefon rozezněl znovu s Jay Jayovým jménem na displeji, rovnou hovor přijal a dal si telefon k uchu.
„Ano, Jay Jayi?“ Zeptal se trochu automaticky.
„Moment, ano? Nezavěšuj,“ řekl rychle Tom. „Kde jsi?“ Zeptal se trochu v rychlosti ze strachu, že mu to znovu zavěsí.
„Já… nepřijdu do práce, odešel jsem,“ vydechl a zavřel oči.
„Odešel jsi? Proč, proboha?“ Nechápavě se zeptal Tom.
„Už mě to nebaví, nechce se mi pracovat. Navíc… můj přítel nechce, abych pracoval. Říká, že mě to příliš unavuje a nemůžeme trávit čas spolu. Proto.“ Řekl první lež, která ho napadla.
„Tvůj přítel? Bille… ptám se tě naposledy… opravdu nepřijdeš?“ Zkusil to znovu a čekal na odpověď.
„Ne, já končím, pane Tome. Chtěl bych vám moc poděkovat za všechno, co jsem se u vás ve firmě naučil a opravdu jste mi,“ zarazil se, když bylo ticho a při pohledu na telefon byl hovor ukončen. Bill se zadíval i na svou kamarádku, která zrovna mířila za ním. Zamávala mu a on se na ni lehce usmál.

„Ahoj,“ řekla mu a chvilku se na něj dívala. „Co se děje?“
„Nic… pan Tom mi právě položil telefon.“ Pokrčil rameny a povzdechl si.
„Jak jako? Oni ti vážně zavěsil telefon? Co to je za chování? To je hrozná drzost,“ zamračila se a dala si ruku v bok.
„Kašli na to, Viv, asi se naštval. Je to můj nadřízený, a navíc, nic jsem mu to před tím ani neřekl, ale to, že tam nejsem, určitě firmu nepotopí,“ zakroutil rázně hlavou a podíval se na svoji kamarádku.
„Chápu… no, alespoň se uzavře ta věc s panem Tomem. Určitě je to strašně hezkej chlap, vypadá extrémně dobře a je sympatický, ale no co… najdeš si někoho jinýho. Po světě chodí spousta chlapů,“ pokrčila rameny a Bill vykulil oči
„Ty mě fakt úplně ničíš, Viv. Kéž by byl druhý takový,“ řekl zasněně.
„Jo, kéž by,“ řekla zasněně i Vivien a usmála se na svého kamaráda.
„Nedáme si limču jako za starých časů?“ Zasmála se jeho kamarádka a Bill souhlasil. Šel do chlaďáku a vzal dvě limonády.

„Už se přestaň mračit, co se má stát, stane se,“ usmála se na něj Vivien.
„Jo… stýskalo se mi po krámku, vážně. Tohle je můj život… přerovnávat noviny, aranžovat ovoce… z toho všeho jsem šťastný.“ Usmál se na Vivien. „Já patřím sem a neměnil bych. Ten život v reklamce je hektický svět, kde je hrozná spousta lidí. Ten chaos není pro mě, je to cizí svět, úplně jiný. Neměl bych se vrátit do krámku?“ Zeptal se Vivien a povzdechl si.
„Jo, máš pravdu,“ řekla tiše Viv a prohlížela si ho. Věděla, že se o tom snaží jen přesvědčit sám sebe a bylo jí černovláska strašně líto.
„Konec konců… je to tátův krámek a potřebuje pomoct,“ usmál se na ni.
„Jo… to máš pravdu, jsi hodný,“ kývla na souhlas. Bill jí podal jednu limonádu, ale než si ji stačila vzít, vzal si ji Tom a rovnou se napil.
„Mmm, dobrá limča,“ usmál se hned.
„Já… asi půjdu. Mám stejně teď ještě nějakou práci. To je ale fešák,“ řekla si sama pro sebe, ale když viděla Toma, jak ji sleduje, zasmála se a dala se do dalšího vysvětlování. „Já… mám kámoše fešáka a musím běžet za ním,“ ukázala směrem někam pryč a zmizela.

Bill tam stál jako opařený a hleděl na Toma s limonádou v ruce.
„Tak jdeme… vypijeme to po cestě,“ pobídl ho hned.
„A kam?“ Zeptal se ho Bill a pozvedl obočí.
„Ke mně,“ odpověděl mu, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
Bill rychle zakroutil hlavou. „Ne, nikam nejdu.“
„Tak já taky ne,“ pokrčil Tom rameny a sedl si na židli před obchodem. „Přečtu si tady nějaký časopis. Aaa, vida… literatura a kultura, to je přesně pro mě. Jo… tady je to dobrý. Všechno je při ruce. Limonáda, naproti je nějaká cukrárna, hezký. Příjemně tu fouká, tak… si to tady v klidu přečtu… klidně jdi dovnitř a pracuj.“ Zasmál se pobaveně Tom, když viděl Billův naprosto ztracený pohled. Usmál se na něj, než se začal věnovat časopisu.

Bill pomalu vešel dovnitř, ale musel se usmívat. Tom si pro něj došel až sem? Vážně? Najednou se cítil trochu šťastný. Sedl si uvnitř za kasu, kde měl přímý výhled na Toma venku, a zasněně ho sledoval. V tom ale Tomovi zazvonil telefon.
„Ano, Jane? Jaké jednání? A promiň… úplně jsem na to zapomněl. Dobrý, hned jsem tam.“ Rychle ukončil hovor, a když k němu došel i Bill, usmál se.
„Bille, musím už jít, musíme prezentovat tu tvoji kampaň se slepičkami. Řekneš mi, v kolik zavíráš?“ Zeptal se Tom a sledoval nervózního černovláska.
„Až pozdě večer,“ odsekl mu trochu naštvaně.
„Dobře… večer přijdu k vám. Uvidíme se.“ S tím se rozloučil a strčil mu do ruky prázdnou sklenici od limonády.
„K nám domů?? Pane Tome!“ Vykřikl, ale to už Tom pobaveně nastoupil do auta a odjel.

***

„Nancy, kde jsou všichni?“ Zeptal se překvapený Andreas, když nenašel ani bratra, ani Jane.
„No… jsou na jednání, pane Andreasi,“ usmála se na něj a Andreas jen přikývl na souhlas.
„Dobře, kdybys viděla Billa, ať přijde ke mně do kanceláře,“ řekl jí a chtěl odejít, když ho Nancy zastavila.
„Počkejte, pane Andreasi, Bill dal výpověď.“ Oznámila mu a blonďákovy oči se rozšířily.
„Výpověď? Ale proč?“ Zeptal se jí překvapeně a Nancy pokrčila rameny.
„Říkal Jay Jayovi do telefonu něco o příteli, že si nepřeje, aby pracoval,“ pokrčila rameny a Andy přikývl.
„Dobře, díky…“ rychle se vzdálil a zvedl telefon, aby se spojil s Billem. Černovlásek nakonec souhlasil, že se za půl hodiny sejdou. Jelikož nechtěl, aby je někdo spolu viděl, sešli se na pobřeží.

„Pane Andreasi,“ kývl na blonďáka Bill, když viděl, jak jde k němu.
„Ahoj, Bille… Proč odcházíš? Kvůli mně?“ Zeptal se napřímo a díval se do jeho tváře.
„Nebojte se, já vás nevyzradím. Chtěl jsem to říct panu Tomovi, ale nemohl jsem. Pořád na mě tlačí a já už takhle nemůžu pokračovat,“ zakroutil smutně hlavou.
„Jak na tebe tlačí? Podezírá tě?“ Nakrčil čelo Andreas a dál na něj hleděl.
„To si nemyslím, ale… přišel k nám do krámku a ptal se, proč chci odejít. Říkal, že se vrátí. Prosím vás, přemluvte ho, ať už nechodí.“ Povzdechl si trochu zničeně.
„Dobře, promluvím si s ním,“ přikývl na souhlas a zadíval se na černovláska. „Moc mě mrzí, co jsem všechno způsobil. Můžu to nějak napravit?“ Zeptal se upřímně a přemýšlel, co by Billovi mohlo udělat radost.
„Stačilo by, když vy a váš bratr odejdete z mého života. Prosím, už mi nevolejte, a ať váš bratr za mnou nejezdí.“ Sklopil smutně oči a Andreas přikývl.
„Dobře… tak já půjdu,“ chtěl splnit jedno z jeho přání.

„Ještě poslední věc…“ zastavil ho Bill a Andreas k němu zvedl oči. „Já jsem pořád nepochopil, jak jste mohl nalíčit past na vlastního bratra. Vážně mě to zajímá.“ Chtěl to všechno pochopit. Chtěl vědět, proč byl zatažen do takové hry. Chtěl vědět, proč musel prohrát.
„Upřímně… je to velmi stará záležitost. Něco, co jsem chtěl a nemohl to mít. Věci, které padly Tomovi do náruče a taky… že ho měl otec radši,“ musel se odmlčet, aby nezačal plakat. Bylo těžké vzpomínat na ty věci, které se staly. Za které vlastně nemohl ani jeden z nich. „Je to na dlouhé povídání, mluvil jsem o tom s tátou… Tom chce taky odejít, alespoň to tvrdil. Já sám nevím… ale asi dám taky výpověď.“ Bill zamrkal, aby zahnal slzy. To s Tomem ho trochu zasáhlo, i když se snažil nedat to najevo.
„Pan Tom odjede? Jste si jistý?“ Zeptal se tiše a sledoval jeho oči.
„Nemá důvod tady zůstat. Chce jít do světa, je to dobrodruh. Všechno, co si přál, mu spadlo do klína, ale on si toho neváží. Všechno ho hned omrzí. Jednoho dne se probudíš,“ a ukázal rukou do dálky. „A je pryč,“ zašeptal. „Znovu se omlouvám,“ zadíval se na Billa, který se tvářil zničeně. „Už musím jít,“ řekl nakonec a odešel.

***

Později večer seděli Bill s Vivien u něj v pokoji na okně. Volal jí, jestli by nechtěla přijít, protože nechtěl být sám. Ne potom, co slyšel o Tomovi. Stále nad tím musel prostě přemýšlet.
„Bille, nepůjdeme na pobřeží?“ Navrhla mu a zadívala se na něj.
„Teď jsem přišel, nikam se mi nechce,“ zakroutil nesouhlasně hlavou a zadíval se ven.
„Je mi to strašně líto,“ vydechla a stiskla mu ruku. Bill se na ni podíval a trošku se usmál.
„Neboj, dám se dohromady. Vrátím se do starých kolejí a budu v pohodě. Řekl jsem panu Andreasovi, aby sem pan Tom už nechodil.“ Zakroutil hlavou a povzdechl si.
„Ten pan Tom je snad posedlý,“ zamračila se trochu Vivien.
„Myslím, že pochopil, že ho mám rád a hraje si se mnou jako kočka s myší.“ Zamračil se trochu a položil si hlavu na pokrčená kolena.
„To si fakt myslíš?“ Zeptala se rychle a vykulila oči.
„Kdyby ne, tak proč by se mě v jednom kuse ptal, co jsem mu chtěl říct?“ Pokrčil rameny a zadíval se znovu z okna.

„Jen aby to nebyl jeden z těch sběratelů. Ty mu vyznáš svoji velkou lásku a on si tě zapíše do sešitu a jde dál za dalšími,“ rozhodila rukama a sledovala černovláska.
„A těch by bylo určitě hodně… No nic, už je to za námi,“ vydechl a snažil se nebrečet.
„Přesně, skončilo to, nazdar!“ Řekla rázně a tleskla rukou. Bill se zasmál a podíval se z okna. Zaostřil a v panice vyskočil na nohy.
„To snad ne… pan Tom!“ Vykřikl a snažil se přemýšlet, co má dělat.
„Sakra… on je fakt tady!“ Vykřikla i Vivien a vyskočila na nohy taky.
„Viv, musíš jít ven a nějak ho zdržet, dobře?“ Začínal panikařit. Nechtěl s ním mluvit, musel se z toho nějak vykroutit.
„A kam chceš jít ty?“ Zeptala se, protože ji zajímalo, jaký má plán.
„To ještě nevím, snad něco vmyslím,“ vydechl černovlásek a strkal Vivien ze dveří, aby provedla svoji část.
„Ale jak ho mám zdržet?“ Zeptala se ještě, než jí Bill zabouchnul dveře před nosem.

***

Když se domem rozezněl zvonek, Simone okamžitě zamířila ke dveřím.
„Alee… pan Tom, vítejte.“ Usmála se na něj a pozvala ho hned dovnitř.
„Zdravím, paní Simone, jak se máte?“ Zeptal se okamžitě slušně a věnoval té ženě upřímný úsměv.
„Dobře a vy?“ Oplatila mu hned otázku.
„Taky dobře, mohl bych mluvit s Billem?“ Zeptal se jí a kývl nahoru do patra.
„Samozřejmě, je nahoře. Udělal něco špatného?“ Zeptala se raději rovnou, aby se mohla připravit na nějaké špatné zprávy.
„Ne… ne, to ne, přišel jsem kvůli něčemu jinému. Počkám tady, mohla byste ho zavolat, prosím?“ Usmál se na tu ženu a ona hned přikývla.
„Samozřejmě… Bille! Bille, pojď dolů, přišel za tebou pan Tom!“ Zakřičela do patra. Ale místo toho přiběhla Vivien, jeho kamarádka.

„Dobrý večer, pane Tome, vítejte. Máte moc hezký přívěsek, moc vám sluší,“ hned mu pochválila ten s Albatrosem. Ten, co tolik Billa překvapil. „Můžu vám nějak pomoci?“ Zeptala se velice ochotně.
„Běž nahoru pro Billa, dělej, Viv… ať sem okamžitě přijde.“ Přikázala jí rázně Simone. Viv na chvíli ztuhla a přemýšlela, co má dělat.
„Paní Simone, nedělejte si se mnou vůbec žádné starosti, já tu na něj klidně počkám sám,“ usmál se na ni Tom a Simone krátce přikývla.
„Dobře, když to říkáte… Mám ještě nějakou práci.“ Přikývla a pomalu odešla do kuchyně.
Vivien vyběhla rychle do patra a zaklepala na dveře Billova pokoje.
„Kdo je?“ Zeptal se vyděšeně Bill.
„To jsem já, otevři dveře,“ vydechla Vivien. „Pan Tom čeká dole.“
„Nechoď dolů, počkej u dveří a já uteču oknem,“ řekl jí rychle Bill, který si z prostěradla dělal provaz, po kterém se chtěl dostat pryč oknem. To už za dveřmi slyšel i svoji matku.
„Otevři ty dveře, Bille. Slyšíš mě?“
„Neotvírá ani neodpovídá… tak já nevím,“ pokrčila rameny Vivien.

Bill rychle vyhodil prostěradlo z okna. Popadl boty a hodil je dolů, aby se mu po prostěradle lépe lezlo. Poté se velice opatrně spustil dolů. Naštěstí to nebylo vysoko, takže to až takový problém nebyl. Prostěradlo dosáhlo skoro až na zem. Rychle seskočil na chodník a zasmál se, jak dokázal Toma přechytračit. Podíval se nahoru do svého okna a úlevně si vydechl.
Nevšiml si však postavy za sebou, jak ho nevěřícně sleduje a nemůže uvěřit vlastním očím. Díval se na jeho záda a na prostěradlo a otevřené okno a jen žasl. Bill se točil, že si vezme boty a zmizí, ale před ním stál Tom. Jen se na něj upřeně díval, pak se znovu podíval nahoru a znovu na Billa. Bill trochu sklopil hlavu a kousl se do rtu. Tak tohle mu trochu nevyšlo. Nevěděl, co říct, ani jak se tvářit.

„Výborně,“ rozmáchl rukou. „Skvělý, skvělý… opravdu skvělý,“ dal si ruku v bok a podíval se do otevřeného okna. „Neuvěřitelný… tak si vezmi boty a pojď,“ kývl na něj Tom. Bill raději jen přikývl a rychle si boty nazul, pak následoval Toma. Když si nasedli do auta, Tom popojel jen kousek k pláži. Věděl, že tady budou mít klid a soukromí na to si promluvit. Když se ocitli na malém útesu, Bill začal vyprávět.
„Víte… takhle jsem vždycky utíkal z domu, pak jsem se stejnou cestou i vracel. Měl jsem tak trochu problematické dětství,“ zasmál se tiše.
„Já byl zase docela hyperaktivní, pořád jsem lezl po stromech,“ přiznal Tom a usmál se na černovláska. Pak si oba dva sedli a zadívali se na moře, které se třpytilo jen v měsíčním svitu, jinak bylo úplně černé.
„To si umím představit,“ usmál se nazpátek.

Pak nastalo ticho, kdy se jeden díval na toho druhého. Tom se usmíval a Bill nevěděl, co si myslet. Bill trochu zvážněl a dál se díval na Toma. „Pane Tome, proč za mnou pořád chodíte?“ Zeptal se a čekal na odpověď. Tom se usmál ještě víc a prohlédl si jeho krásnou tvář.
„Proč myslíš?“ Zeptal se a byl upřímně zvědavý, jestli Bill dokáže něco vymyslet.
„Nevím,“ zašeptal tiše a uhnul mu pohledem.
„Ty nevíš,“ přikývl lehce na souhlas. „A proč ty pořád chodíš za mnou? Proč… mě uprostřed noci hledáš? Proč jdeš spoustu kilometrů, abys mě našel v lese? Proč jdeš se mnou, když tě vezmu za ruku? Nevíš?“ Zkusil ho donutit přemýšlet.
„Nevím,“ znovu zašeptal černovlásek. Cítil, jak se mu slzy hromadí v očích.

„Nevíš… já vím, proč nevíš, protože to nechceš vědět. Nemusíš o tom přemýšlet, stačí jenom poslouchat.“ Zadíval se Tom do jeho očí a Bill se cítil ještě zmatenější.
„Co?“ Už nedokázal udržet slzy a ty mu začaly volné stékat po tvářích.
„To, co cítíš. Svoje srdce a duši. Já je poslouchal, a proto jsem tu s tebou, Bille.“ Usmál se na něj, ale když viděl, jak jeho tváře brázdí slzy, nakrčil lehce čelo. „Bille, pro pláčeš? Já… vážně tomu nerozumím. Proč brečíš?“ Tom na něj dál hleděl a Bill neměl slov. Nevěděl, co říct. Najednou se mu před očima vynořily všechny ty obrazy toho, co provedl. Jak se mu vloupal do domu kvůli složkám. Jak mu lhal do očí ohledně přítele. Jak se ho Andreas zeptal, jestli Tomovi řekne i svoji část viny a musel sklopit hlavu. Nedokázal na to odpovědět a rychle vyskočil na nohy. Potřeboval pryč, potřeboval být daleko od Toma.

„Bille, počkej.“ Vyhrkl okamžitě Tom a rozběhl se za ním. „Bille, kam jdeš?“ Zeptal se naprosto nechápavě a chytil ho za ruku, aby ho zastavil.
„Pane Tome, myslím, že jste to všechno špatně pochopil,“ dál plakal a snažil se uhnout pohledem.
„Bille!“ Chytil ho oběma rukama za ramena a otočil ho tak přímo k sobě. Pomalu sjel na jeho pas a dál ho držel u sebe. Bill se snažil bránit, opřel se rukama o jeho hruď a snažil se oddálit.
„Pusťte mně, nechtě mě odejít,“ zašeptal Bill zlomeným hlasem. Tom byl tak blízko jeho obličeji, že z toho začínal bláznit. Neokázal to po tom všem udělat. Nemohl Tomovi vyznat city. „Pane Tome, nechte mě, prosím vás,“ zavzlykal a rychle se mu vytrhl.
„Bille, co to děláš? Já ti opravdu nerozumím. Co se děje?“ Tom tam stál s rukama rozhozenýma od těla a Bill stál zády. Rychle setřel další nával slz a potom se pomalu otočil. Podíval se mu do očí a udělal pár rychlých kroků k němu. Nadechl se a řekl tu největší lež ve svém životě.

„Já vás prostě nechci! Nechtě mě být! Vždyť vy mě vůbec neznáte, nevíte, kdo jsem. Nechte mě na pokoji! Říkám, že vás nechci.“ Rychle mluvil, ani nevěděl, co to mluví. Nechal slzy, aby kompletně smáčely jeho obličej. Bylo mu to jedno. Teď se vzdával největší lásky svého života a neuvěřitelně to bolelo. Měl právo brečet.
„To myslíš vážně, Bille?“ Zeptal se tiše Tom, poněkud překvapen těmi slovy. Snažil se to pochopit, přemítal, jestli ty signály vážně špatně pochopil? Udělal chybu? „Opravdu? Nehraj si se mnou.“
Bill rychle uhnul pohledem, tohle bylo to nejtěžší rozhodnutí v jeho životě. Měl zlomené srdce a mohl si za to sám. Kdyby od začátku nelhal, mohl teď Toma obejmout a říct mu, jak moc ho miluje, ale nemohl. Ztěžka lapal po dechu, jak nedokázal normálně dýchat.
„Bille, teď se ptám naposledy… přemýšlej… jestli chceš, tak zůstanu, pokud ne, tak mě už nikdy neuvidíš.“

„Jděte,“ zašeptal skoro slyšitelně a další nápor slz smáčelo jeho obličej. Ani se mu nedokázal podívat při tom do očí. Nemohl. Tom na něj upřeně hleděl, neschopen slova. Tohle nečekal a byl dost překvapen, navíc… cítil zvláštní pocit hluboko v hrudi. Jako by se jeho srdce právě s těmi slovy opravdu sebralo a odešlo. Musel se hodně ovládat, aby neukázal své slzy, aby i on neplakal. Měl pevně zatnutou čelist a raději se podíval všude kolem sebe.
Pak pomalu přikývl na souhlas a raději zamířil pryč z toho místa. Už tady nechtěl být, už neměl důvod tam být.
Bill sledoval, jak odchází, jak se jeho záda vzdalují, a proklínal sám sebe. Proklínal den, kdy do té agentury nastoupil, kdy se zamiloval. Polykal hořké slzy a jediné, co si přál, bylo teď zavolat Tomovo jméno, rozběhnout se za ním a skočit mu kolem krku. Říct mu, že udělal chybu, že ho miluje jako nikdy nikoho ve svém životě, ale nemohl. Stál tam a plakal. Plakal tak, jak ještě nikdy. Cítil, jako by mu někdo vyrval srdce z hrudi. Nemohl dýchat, a musel se chytit za hrudník, jak moc ho bolel.

***

Když se Gordon vrátil, Simone mu vyprávěla, jak za Billem přijel Tom a jak on utekl oknem pryč.
„On utekl oknem před panem Tomem? Můj bože…“ zakroutil nevěřícně hlavou Gordon.
„Jo, vylezl oknem a zdrhl,“ pokrčila rameny Simone. Gordon o tom chvíli přemýšlel.
„Má snad nějaký problém?“ Napadlo hned Gordona.
„Kdo ví… ale ať je to cokoliv, sluší se alespoň ukázat a ne zdrhat,“ zakroutila hlavou Simone.
„Bill tohle dělal už od dětství. Vždycky když měl problém, tak utekl oknem. Ale proč, když přišel pan Tom?“ Simone se dívala na svého muže a jen pokrčila rameny.
„Udělal snad něco? Co mohl udělat? Bože, snad nepotopil firmu, když teď před ním utíká.“ Rozhodila s obavami rukama Simone.
„To je hloupost, vždyť tam dělá jen pomocné práce, jak by mohl potopit firmu? To nemá přece logiku.“ Zakroutil hlavou nesouhlasně Gordon.
„Bill je trochu blázen, co ty víš?“ Hned mu oponovala, ale to se nelíbilo jejímu muži.
„Bill není blázen, je jen trochu víc… excentrický,“ zastal se ho otec a Simone chtěla ještě něco dodat, když se ve dveřích objevil Bill.

Bill rychle vběhl do svého pokoje. Teď chtěl být sám, ale jeho matka byla ve vteřině v jeho pokoji. Rychle si sedl ke stolu.
„Bille, kde jsi, proboha?“ Zeptala se ho hned.
„Tady… tady jsem,“ řekl tiše a hlas se mu třásl pláčem. Seděl k matce zády, aby neviděla jeho obličej. Neměl náladu jí nic vysvětlovat. „Můžeme si promluvit později, prosím?“ Zaštkal plačtivě a popotáhl.
„Ne, hned!“ Řekla tvrdě matka a otočila syna čelem k sobě, ale i hned ztuhla na místě, když viděla jeho tvář zbrázděnou slzami. Překvapeně zamrkala a vydechla. „Bille, co se stalo?“ Zašeptala tiše a dívala se na něj. Vzala jeho tvář do dlaní a otírala jeho slzy. „Pročpak pláčeš, zlato? Stalo se ti něco?“
„Nic se mi nestalo,“ zavzlykal.
„Pan Tom přišel přece za tebou, byl jsi s ním?“ Zeptala se trochu nechápavě. „Vyhodil tě? Proto brečíš?“ Snažila se na to přijít, ale Bill hned zakroutil hlavou.

„Ne mami, nevyhodil…“ povzdechl si a utřel si další slzy.
„Tak mi to řekni, neštvi mě,“ trochu přitvrdila. „Tak mluv!“
„Já nechci, mami… Copak ti musím všechno říkat? Není mi dobře, mám blbej den, musíš všechno vědět? Nech mě být, prosím tě!“ Už se nedokázal krotit, už nedokázal mlčet a všechno to na ni vykřičel. Simone si povzdechla a rychle ho objala.
„Dobře, pojď sem, zlato… tak dobře, nic mi neříkej. Omlouvám se, ano?“ Změnila hned přístup a stáhla ho na postel.
„Mami, já… už do té práce nechci chodit,“ zavzlykal a objal matku.
„Tak tam nechoď, když nechceš… nechoď tam,“ vydechla ztrápeně a hladila svého syna po zádech. Nakonec uznala, že je možná čas nechat ho o samotě. Opustila jeho pokoje, ale nedalo jí to. Rychle zvedla telefon a pokusila se zavolat Vivien. Ta nejspíše spala, ale nakonec telefon zvedla. V rychlosti jí vylíčila celou situaci. Vivien na nic nečekala. Ještě, že Bill bydlel opravdu kousek. Ani se nepřevlékala a přiběhla v pyžamu. U dveří na ni už čekala Simone a ihned ji poháněla do domu.

„Bille je na tom moc špatně a nechce mi nic říct. Prosím tě… promluv si s ním, a pak mi všechno řekneš, ano?“ Ihned jí přikázala. Vivien si dala ruku v bok a zakroutila hlavou.
„Samozřejmě, že ti nic neřeknu, Simone,“ zakroutila hlavou a povzdechla si. „Promluvím si s ním pod jednou podmínkou… nebudeš na mě naléhat, nebudeš ze mě páčit, co se dozvím, ano?“ Hned si dala podmínky, protože nejspíš tušila, o co půjde. Simone chvíli váhala, ale nakonec přikývla. Tady šlo o dobro jejího syna. Pak Vivien raději uhnula z cesty a vystoupala po schodech nahoru. Zaklepala na dveře.
„Mami, nech mě,“ ozval se plačtivý hlas.
„To jsem já, Viv. Můžu jít dál?“ Zeptala se opatrně.
„Tak pojď,“ vydechl tiše a rychle si otřel tváře od slz, i když to bylo naprosto zbytečné.

„Zlato, co se stalo? Řekni mi to,“ povzdechla si a sedla si k němu na postel. Bill vypadal strašně, ještě nikdy ho neviděla takhle.
„Stalo se něco strašnýho… pan Tom ví, že jsem do něj zamilovaný. Tlačil na mě, abych mu to řekl,“ vzlykl a objevily se další slzy na jeho tváři.
„Bože, to snad ne? On na tebe tlačil, abys mu to řekl? A co je mu po tom?“ Zamračila se Viv a pohladila Billa po rameni.
„Choval jsem se k němu hrozně, lhal jsem tolik, že nemůžu říct pravdu, takže jsem mu musel znovu lhát. A… on odešel a řekl, že už ho nikdy neuvidím. Já… nevím, jak bez něj budu žít,“ propukl v další pláč. „V jednu chvíli jsem si říkal, že by mě mohl taky milovat, a pak jsem přemýšlel o tom, že mu to všechno řeknu, ale je to Tom Kaulitz, světoznámý fotograf. Je inteligentní, dobrosrdečný… takže jsem mu nic neřekl. Jak bych mu vysvětlil ten náramek nebo tu krádež těch papírů z jeho domu? Jak jsem mu mohl říct, že jsem pošpinil jeho jméno, jeho kariéru nebo jeho pověst? A i kdyby jo… myslíš, že by mě potom mohl milovat? To se stává jenom v pohádkách. Jenže ve skutečném životě mi zbyde jenom pláč.“ Propukl v další záchvat pláče a Vivien ho rychle objala.

„Nee… to neříkej… prosím, přestaň už brečet,“ zašeptala a pohladila ho po zádech.
„Co mám dělat? Poprvý v životě mám takový pocity a musím na ně zapomenout, prosím tě pomoz mi,“ vyhrkl a zakroutil hlavou.
„To víš, že pomůžu… řeknu ti to takhle. Nejlepší láska je ta platonická. Při tý ho můžeš milovat zdálky jako svůj idol. Je to bez problémů, žádné potíže, čistá hlava. A navíc… co je vlastně s Albatrosem? Nemáš snad svého Albatrose? Nooo, tak se ho drž a leť s ním.“ Usmála se na něj Viv a Bill ji sledoval, než se maličko usmál taky.
„Máš pravdu, vymažu ho ze svého života. Navíc… copak člověk vyká muži, kterého miluje?“ Zeptal se rychle a otřel si mokré tváře.
„Přesně tak, to je hrozná blbost, pane Tome,“ zasmála se trochu. „Ale co ti mám povídat… takového jako on potká člověk jednou za století. Je hrozně sympatický, a když se na něj člověk dívá, tak je z něj…“ nestihla doříct, protože Bill začal znovu plakat. „Promiň, jsem hloupá… omlouvám se… trochu jsem odbočila. Kde jsme to byli? Jo, přece Albatros, že jo?“ Usmála se a dala mu pusu na tvář. „Hele,“ ukázala přímo naproti posteli na plakát, kde tihle ptáci byli, a usmála se. „Albatros je moc krásnej.“ Bill se zadíval na ten plakát a lehce přikývl. To je ono. Na tohle se odteď bude muset soustředit.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)