autor: Nephilim
Tom by mě zabil, kdyby věděl, že jsem znovu vytáhl tyhle staré noviny. Nesnáší, když to dělám, když vytahuju vzpomínky, zvlášť tyhle.
… Tom tu teď není.
Zírám na černobílou fotografii auta s úplně zničenou kapotou – je přímo uprostřed stránky, nelze si jí nevšimnout. Následující článek je poměrně dlouhý, ale znám ho prakticky nazpaměť.
Když jen pomyslím, že v tom autě byl i Tomi…
Nikdy jsem v Boha nevěřil, ale teď mu každý den děkuji za záchranu svého staršího bratra.
Podívám se na záhlaví novin; je na něm datum 15. října 2013.
Je to už pět let…
Tom si tu nehodu stále vyčítá. Už to neříká nahlas, ale poznám to z jeho pohledu.
Georg a Gustav byli v autě taky, ale všichni vědí, že Tom nemohl za to, že přestaly fungovat brzdy. Den předtím jsem s ním byl v servisu na prohlídce auta.
Rychle očima prolétnu článek. Ten novinář byl neschopný, stále píše o osudu Tokio Hotel, jako bychom nebyli lidé, jako by to, že děláme hudbu, bylo naprosto bezcenné. Musel vyplýtvat deset řádků na to, aby ten incident popsal a nepoužil příliš mnoho podrobností. Tom a Georg byli vepředu: Tom vyvázl se zraněním hlavy a čtyřmi dny v nemocnici, Georg se zlomenou rukou a velkým šokem.
Přejedu prstem po vybledlé fotce. Pořád nechápu, proč si ten článek schovávám… Možná má Tom pravdu, měl bych se toho zbavit a jednou provždy na to přestat myslet.
Dal jsem ho zpátky do šuplíku.
Ve chvíli, kdy se otevřou dveře, zamířím dolů do kuchyně. Tomi je zpět.
Přiběhnu k němu a vrhnu se mu kolem krku.
„Ahoj, Tomi,“ pusa na tvář.
Usmívá se tak, jak to mám rád, a hladí mě po zádech. „Ahoj, co jsi dělal?“
„Nic,“ odtáhnu se od něj, ale dělám tu chybu, že zvedám ruce, abych dokázal, že jsem nevinný.
„… co to máš černýho na prstech?“
Podívám se na své prsty a v tisícině vteřiny je schovám za záda. „Nic.“
Nepřesvědčil jsem ho. Zamračí se a sevře rty: je naštvaný.
„Znovu jsi vytáhl ty noviny…“ To není otázka.
Sklopím pohled, i když se necítím ani trochu provinile.
„Bille, kurva, kolikrát jsem ti říkal, abys s tím přestal? Jak dlouho ještě budeš ten příběh vytahovat? Baví tě ve mně vyvolávat pocit viny?“ Zvýší hlas a nervózně dupne nohou o zem.
Nenechávám se odradit, jsem na tyhle rozhovory už docela zvyklý.
„Co máš za problém? Všichni vědí, že to nebyla tvoje vina, tak proč se tím pořád trápíš?!“
Jeho obličej zrudne, zmodrá, zfialoví, a pak se ke mně otočí zády, aby se zmizel zamknout do svého pokoje a nezapomněl při tom pořádně prásknout dveřmi.
Povzdechnu si a sednu si ke stolu, abych si dal Colu.
Flashback
„Bille, můžu s tebou mluvit?“
Otočím se právě včas, abych se setkal s bubeníkem.
„Jasně, Gusi, co se děje?“
Vidím ho ustaraného nebo zamyšleného, a protože se to stává jen zřídka, nemůžu si pomoct, ale začnu si dělat starosti.
Sedne si na mou postel a upřeně se na mě zadívá. Ten jeho pohled mě docela zneklidňuje, což věc docela komplikuje.
„Vím, co ty a Tom děláte.“
Jeho tón je chladný a dál se na mě dívá, jako by ve mně mohl číst. Ale já mu to nedovolím.
Tvářím se víc než nevinně a zkřížím ruce na hrudi. „Co děláme?“
„Však víš. Viděl jsem vás dva, jak se líbáte. Tohle by dva normální bratři nikdy neudělali, uvědomuješ si to?“
Nechápu, co po mně, sakra, chce. Tom a já si můžeme dělat, co chceme, dokud se neprokáže opak.
„Nechci si představovat, co dalšího děláte. Nejsem tu od toho, abych tě poučoval, na to nemám právo,“ vstane.
„Tak mě nepoučuj a jdi pryč,“ jeho chování mě začíná dráždit.
„… ale chci tě požádat o laskavost: přestaň s tím dřív, než bude pozdě. Jestli se to dostane ven, všichni budeme v prdeli, rozumíš?“
„Přestat s čím?“ Hraju hloupého.
Věnuje mi přísný pohled. „S tvým vztahem s Tomem!“
Podívám se na své nehty. „Ach, tohle?“ Vyzývavě se na něj podívám. „Je mi líto, ale už je pozdě,“ můj tón je ostrý a vidím, jak zatíná pěsti.
Ví, že nemůže nic udělat, nic a nikdo mi nemůže zabránit v tom, abych Toma miloval tak, jak chci.
Ale přepadá mě pochybnost. „… kdo další to ví? Řekl jsi to někomu?“ Zúžím oči.
Zavrtí hlavou. „Ne, ale myslím, že už si to dlouho pro sebe nenechám. Musím překazit tvoje plány, jak zničit kapelu.“
Povytáhnu obočí. „Vyhrožuješ mi?“
Gustav otevře pusu, ale v tu chvíli se otevřou dveře a vejde Tom.
„Ahoj, Bille… oh, ahoj Gusi, co tady děláš?“ Rozpačitě zamíří k nám.
Gustav se přátelsky usměje. „Nic, jen jsem si na chvilku potřeboval promluvit s Billem. Už mizím.“
Jakmile opustí místnost, Tomi ke mně přistoupí a obejme mě. Skoro si toho nevšimnu, jelikož stále přemýšlím o rozhovoru, který jsem právě vedl s Gustavem.
„Jsi v pořádku?“ Zeptá se mě po několika vteřinách, když vidí, že jeho objetí neopětuju. Tom je mazel, vždycky čeká, že ho zasypu polibky.
Uklidním ho polibkem a vidím, jak se usmívá.
„David nám na zítra dává volno. Říkali jsme si s Georgem, že bychom mohli všichni čtyři společně zajít do kina, co ty na to?“
Momentálně se mi opravdu nechce trávit dvě hodiny vedle Gustava. Najednou ho vůbec nechci vidět.
„Nevím, jsem trochu unavený…“
„OK, tak si to rozmysli. Nechceš jít se mnou dnes do města? Musím nechat opravit auto.“
Zářivě se usměju a přikývnu. „Jasně Tomi.“
Konec flashbacku
Dávám Tomovi čas na přemýšlení a uklidnění, než jdu nahoru do pokoje. Vidím ho nehybně ležet na posteli.
„Tomi.“
Sednu si vedle něj na postel a pohladím ho po koleni. Má ruce zkřížené za hlavou a zírá do stropu.
„Tomi, přestaň se trápit… nebyla to tvoje…“
„Za volantem toho auta jsem seděl já, Bille, a na tom se nikdy nic nezmění.“
„Přestaň! Byla to chyba těch, kteří auto kontrolovali! Brzdy nevydržely ani čtyřiadvacet hodin!“
Stále zírá do stropu. „Pozítří je to pět let…“ zamumlá.
Povzdechnu si a pevněji sevřu jeho koleno, abych ho utěšil.
Tom a Georg vpředu a Gustav vzadu, jak bylo jeho zvykem.
Tom zranění hlavy. Georg zlomenou ruku.
Gustav to nezvládl.
Toho dne kapela Tokio Hotel skončila. Nikdo z nás ani na vteřinu neuvažoval o tom, že bychom Guse nahradili. Ještě na vrcholu úspěchu jsme se vzdali slávy, kariéry a všeho ostatního. Už nám to bylo jedno, ztratili jsme chuť dělat hudbu.
Tom se kytary nedotkl už pět let, všechny je dal na půdu. Málokdy si zazpívám, a pokud ano, tak jen proto, že jsem doma sám. Tom je na toto téma extrémně přecitlivělý.
„Předtím volal Georg.“
„Co říkal?“ Vylezu na matraci a lehnu si vedle něj.
„Ptal se mě, jestli bychom nechtěli jet za Gusem společně jako loni,“ zamrká.
„A co jsi mu na to řekl?“
Povzdechne si. „Že… letos bych tam raději jel sám…“
„Sám?“ Podepřu se na loktech a skepticky se na něj zadívám.
Podívá se na mě a natáhne ruku, aby mě pohladil. „S tebou… samozřejmě…“
Nakloním se nad něj a otřu se nosem o jeho. „Vstávej, Tomi… ani Gus by tě takhle nechtěl vidět… pamatuješ? Byl první, kdo byl asociál, ale když byli ostatní na dně a stěžovali si, snažil se nás rozveselit!“
Dokážu ho rozesmát. Pokaždé, když se na něj podívám, říkám si, že bych pro něj, pro nás udělal cokoli.
Cokoli.
***
„Nejdřív se stavíme v květinářství,“ ukáže mi doleva a já odbočím. Tom každý rok kupuje mega kytici.
Zaparkuji před obchodem a Tomi vystoupí. Čekám na něj v autě.
Řidičský průkaz jsem si udělal před čtyřmi lety, po roce, kdy jsem musel všude chodit pěšky nebo nás vozil Georg, protože Tom se už nikdy v životě nechtěl dotknout volantu. Stále více si uvědomuji, kolik se toho změnilo. Bývaly doby, kdy by Tom nikdy neposlal svůj drahocenný Cadillac Escalade do šrotu – i když to bylo to jediné, co se s ním nakonec dalo udělat – ale místo toho to byla první věc, kterou udělal, jakmile se po nehodě dostal z nemocnice. Už nikdy nechtěl vidět to prokleté auto, jak mu říkal.
Vyjde z květinářství s obrovskou kyticí a vypadá docela spokojeně.
Znovu jsme vyrazili a asi po dvaceti minutách dorazíme na místo. Vysadím ho a nechám ho jít samotného, aby si srovnal myšlenky. Já zatím zaparkuji ve stínu u vchodu na hřbitov.
Vystoupím z auta.
„Bille?“
Otočím se a vidím ženu, která se na mě dívá lesklýma očima. Je to Franziska, Gustavova sestra.
„Ahoj,“ přejdu k ní a krátce ji obejmu. „Jak se máš?“
Lehce se usměje. „Dobře… ty?“
„Taky fajn,“ a kupodivu nelžu. Cítím se vážně dobře. „Už jsi byla na…?“
Franziska přikývne a otře si tvář kapesníkem. Rozhodnu se, že už ji nebudu víc zdržovat.
„Tom už tam šel… jdu za ním.“ Políbím ji na tváře. „Ahoj, měj se.“
Oplatí mi to a nakonec odejde.
Vejdu. Hřbitovy jsem nikdy neměl rád.
Procházím mezi desítkami, stovkami náhrobků lidí, na kterých mi nezáleží, a začínám se cítit trochu nesvůj. Stává se mi to každý rok, možná bych sem měl přestat chodit.
Dojdu k Tomovi, který se sklání nad jediným hrobem na celém hřbitově, který ho zajímá, a všimnu si toho obrovského množství čerstvých květin, které už ostatní přinesli. Možná jsme letos přijeli jako poslední, kdo ví.
Nakloním se k němu a sleduji jeho profil. Má semknuté rty a dívá se na fotografii, ze které se na nás Gustav usmívá. Je to jediný úsměv, který jsme z něj za posledních pět let dostali.
„Tomi,“ zamumlám a opřu si hlavu o jeho rameno. Popotáhne a zachumlá se více do mikiny. Než jsem přišel, pravděpodobně vedl s Gusem jeden ze svých obvyklých monologů.
Vím, že se mu chce brečet, sžírá ho pocit viny. Jednou mi řekl, že by ho zajímalo, co by se stalo, kdybych v tom autě seděl i já. Nedokázal by mě ztratit. Bylo naprosto zbytečné trvat na tom, aby na to nemyslel, a trvám na tom i teď – nikdy se nepřestane ze všeho obviňovat.
A já mu to nemůžu říct, nemůžu mu říct pravdu. Bolí mě, když ho vidím trpět, ale prostě nemůžu.
Jsem sobec, já vím, vždycky mi to všichni říkali.
Dívám se na Gustavovu fotku a necítím žádné zvláštní pocity. Nemyslel jsem si, že jsem tak necitlivý, ale když jde o něj, je to tak.
Vzal si naše tajemství do hrobu a já pravděpodobně udělám totéž.
Udělal jsem to pro dobro věci, věděl jsem, že se nikomu jinému nic nestane. Byla to Gustavova chyba, vždycky měl tenhle zlozvyk nepoužívat bezpečnostní pásy.
Omezil jsem se na to, že jsem myslel jen na to, co je pro mě a Toma dobré; pro náš vztah.
Pokud jsem s těmi brzdami manipuloval, bylo to jen ku prospěchu věci.
Riskoval jsem, že ztratím i Toma a Georga, to je pravda, ale v hloubi duše jsem věděl, že oni budou v pohodě. Gustav strkal nos, kam neměl, a Bůh ho potrestal. Nebyl důvod, aby trestal i Georga nebo mého Tomiho.
Přiblížím rty k Tomiho uchu.
„Omlouvám se…“ zašeptám.
Dělám to tak každý rok, ale Tom se nikdy nedozví, co mám vlastně na mysli. Gruse mi líto není, ne. Je mi líto Tomiho, protože trpí. A je to Gustavova vina, jen jeho. Mohl si prostě hledět svého a já nemusel udělat to, co jsem udělal, a Tomi by neměl ten bezdůvodný pocit viny. Hloupý Gus.
Tom si přejede prstem po tváři, aby zachytil slzu, kterou nedokázal zadržet. Vím, že když začne plakat, je čas odejít. Tom nesnáší pláč.
Je mi to opravdu líto, Tomi, ale udělal jsem to pro tebe, pro sebe – pro nás. Můžeš mi to někdy odpustit?
Naposledy se s Gusem loučíme. Dívám se na jeho fotku a přepadá mě hrozný pocit, že na mě ironicky zírá. Teď ho nenávidím.
Beru Tomiho za ruku a míříme k východu. Podívám se na něj úkosem, aniž by si toho všiml.
Možná ti to jednou řeknu, možná ti jednou všechno vysvětlím, řeknu ti, že bych pro nás udělal cokoli a že Gustav byl překážka. Prostě bylo nutné odstranit ho z cesty.
A ty mi odpustíš, protože mi nakonec vždycky všechno odpustíš.
Odpustíš mi, protože pochopíš, že jsem to udělal pro nás.
Ich liebe dich, Tomi.
autor: Nephilim
překlad: Laudinka
betaread: J. :o)
