The Reason (1/2)

autor: Nephilim

Ahoj všichni, je tu slíbené pokračování povídky Maybe Tomorrow a posílám pár slov přímo od autorky: The Reason začíná přibližně čtyři měsíce po skončení povídky Maybe Tomorrow. Ráda bych upozornila, že není nutné číst předchozí povídku, než se pustíte do téhle. Tento příběh neměl mít pokračování, protože skutečný příběh, který mi byl předlohou, neměl a myslím, že ani nikdy nebude mít šťastný konec, a proto jsem měla pocit, že by to bylo jen „oslazení“ nebo vynucený happy end. Ale pak jsem se nad tím zamyslela: život je už tak dost těžký a naše fantazie by měla být příjemným útěkem od reality. Proč musí všechno skončit špatně i v našem smyšleném světě? Proto jsem se rozhodla napsat toto pokračování. Pokud se raději držíte melancholického obrazu Toma odříznutého od Billova života, je to vaše volba, kterou vám nebudu brát, protože právě proto jsem Maybe Tomorrow napsala. Nebudu se zlobit, pokud ti, kterým se Maybe Tomorrow líbila, nebudou číst toto pokračování. Volba je na vás: pokud si chcete vyplavit hořkou pachuť z úst, tak si ji přečtěte.

I´m not a perfect person
There´s many things I wish I didn´t do
But I continue learning
I never meant to do
those things to you
And so I have to say
before I go
That I just want you to know
I´ve found a reason for me

Nejsem dokonalý člověk,
je spousta věcí, které bych si přál neudělat.
Ale stále se učím,
Nikdy jsem ti ty věci nechtěl udělat,
a než odejdu, musím ti říct,
že chci, abys věděl,
že jsem pro sebe našel důvod.
[The Rason – Hoobastank]

Bylo krásné držet Billa v náručí. Hladit jeho hebké, voňavé vlasy až na krk bylo uvolňující i pro něj.
Tom by si nikdy ani nepomyslel, že existuje tolik věcí, kromě hříšného sexu, které mu mohou přinést takový pocit rozkoše. Přesto to vypadalo, že co se týká Billa, nebude nikdy nespokojený, a teď tím vůbec nemyslel sex.
Miloval ho. Miloval ho k smrti a trvalo mu příliš dlouho, než to konečně pochopil. Teď si to vynahrazoval, choval se k černovláskovi s veškerou láskou, kterou mu mohl dát, ale nikdy mu to nepřipadalo dost. A nejspíš ani nebylo. Ne po tom všem, co udělal.

Bill se k němu tiskl, mezi prsty svíral několik cípů jeho trička a měl zavřené oči. Tom nevěděl, jestli spí, ale dál ho něžně laskal. Připomnělo mu to časy, kdy byli ještě děti a Bill se mu takhle stejně choulil na hrudi, když byla bouřka nebo ho něco trápilo. Několikrát je takhle našli Billovi rodiče na koberci v obýváku, kde si hráli, a Tom předstíral, že spí, protože měl dojem, že černovláskovi rodiče z toho moc velkou radost nemají. Vlastně kdykoli předstíral, že usnul, slyšel, jak Billa někdo popadl a odnesl ho pryč, většinou, aby ho uložil do postele. A jemu tam najednou samotnému bylo chladno, a tak po několika minutách předstíral, že se vzbudil, rozloučil se s manželi Trümperovými a odešel. Po těchto epizodách se u něj o několik hodin později objevil sám Bill. I on se nerad probouzel sám, když usnul vedle Toma.
Když o tom teď Tom přemýšlel, uvědomil si, že musel být do Billa zamilovaný mnohem déle, než si ve skutečnosti myslel, a připadal si jako ještě větší idiot, když si hned neuvědomil, co je pro něj to nejdůležitější. Ne parta, ne drogy, ne to, že zapadl do tohohle světa: byl to Bill. Prostě jen Bill.
„Ty jsi pro mě to nejdůležitější,“ zašeptal mu do ucha, a pak ho něžně políbil na tvář. Bill pomalu otevřel víčka, upřel oči do jeho a lehce se usmál. Tom si ho přitáhl k hrudi a spojil jejich rty v něžném polibku.

***

Obloha je šedá.
To bylo to první, co Toma napadlo, když se druhý den ráno probudil. Otevřel oči a všiml si, že světlo pronikající do místnosti je příliš slabé v porovnání s tím, jaké by bylo, kdyby venku svítilo slunce.
Posadil se na posteli a jako každé ráno mu trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že to byl opět jen sen. Stejný sen, který se mu zdál už několik měsíců; stejný sen, který mu bolestně připomněl, co – nebo spíš koho – ztratil.
To ráno však na Billa myslet nedokázal. Nebo alespoň ne jen na něj.
Nebylo to ráno jako každé jiné, ani den jako každý jiný. Tom měl pocit, že po tom dni se zase něco navždy změní.
Posnídal těch pár cereálií, které mu zbyly, a matně si vzpomněl, že je možná čas jít nakoupit; dal si sprchu; oblékl se.
Když konečně vyšel z domu, vypadalo to, že brzy začne pršet. Ale na to, co se chystal udělat, to bylo naprosto perfektní.
Dal si přes hlavu kapuci tmavé mikiny a se skloněnou hlavou se vydal na cestu.

***

Derek byl vždycky dobrý přítel, možná ten nejlepší z jejich party. Uměl naslouchat, i když byl často opilý nebo zfetovaný, a především uměl mluvit tak, že vás otupil natolik, abyste zapomněli na všechny svoje problémy.
Tom se oklepal, když ho zasáhl studený vítr, a dál zíral na černou rakev, aniž by věnoval pozornost knězovým slovům. Když se zaujatě díval na květiny položené na rakvi a v pozadí slyšel vzlyky chlapcovy matky, nemohl se ubránit myšlence, že kdyby Derek ještě žil, nikdy by nechtěl na svém pohřbu kněze. Derek nebyl věřící, pokud se uctívání marihuany nedá považovat za nějaký druh náboženství.
Derek byl druhý, kdo opustil partu. Zdálo se, že jedinou možností, jak se z party dostat, je smrt.
Předávkování si vyžádalo nejprve Bena a teď i Dereka.

Tom si stále pamatoval, jak moc riskoval, že bude první. Ale ani po předávkování drogy brát nepřestal. Nejdřív to dělal, aby zapadl mezi ostatní, a pak, aby dokázal zapomenout na Billa.
Po Benově smrti se v něm něco změnilo. Snížil dávky, i když si je vynahrazoval cigaretami nebo jointy.
Teď když byl Derek mrtvý, byl rasta na pokraji drastického, ale nezbytného rozhodnutí. Nedoufal, že se mu podaří obnovit vztah s Billem, věděl, že ho ztratil navždy; mohl by však znovu najít sám sebe.

Když pohřeb skončil, všichni se mlčky vrátili ke svým autům. Tom byl pěšky, a tak se na chvíli zastavil před novým domovem svého přítele. Z party přišel jen on a pár dalších kluků, ale ti nad ztrátou příliš netruchlili. Tom předpokládal, že takhle to v partě prostě funguje, i když mu to připadalo hrozné. Přemýšlel, kdo z nich by přišel na jeho pohřeb, kdyby před těmi čtyřmi měsíci zemřel, ale pak tu otázku zavrhl, jelikož odpověď znal.
Klekl si na vlhkou zem, vystrčil ruce z kapes mikiny, nabral hrst hlíny a sevřel ji v pěsti. Natáhl ruku k sypké hlíně, pod níž ležela rakev, a pěst otevřel. Hlína tiše dopadla na další hlínu a několik zrnek se skutálelo z hromady.
Tom se na chvíli zamyslel, zatímco nebe začalo plakat slzami, které Tom ronit nedokázal.
„Děkuju.“

***

Tom se rozhlédl, aby se ujistil, že na nic nezapomněl. Klekl si a zkontroloval prostor pod postelí, pak skříň, a nakonec i šuplíky.
Nic.
Usmál se, přehodil si tašku přes rameno a za sebou táhl kufr. Všechno ostatní už bylo naloženo a připraveno k odjezdu.
Když došel ke dveřím, otočil se. Ten byt mu bude chybět. Kdo ví, třeba se jednoho dne vrátí…
Zavrtěl hlavou, vyšel ven a zamkl dveře.

„Neboj se,“ řekla mu žena, která na něj čekala venku. „Ten byt je už prodaný a za peníze si můžeš koupit jiný.“ Tom přikývl a sklopil oči. Popruh tašky se mu lehce zařezával do ramene a on se cítil zničeně, když se vydali chodbou. „Nevím, zda ti to řekli, ale náš program se specializuje na případy, jako je ten tvůj,“ pokračovala žena, když vstoupili do výtahu.
Tom přikývl. Řekli mu to, ale on věděl, že mu to i tak zopakuje.
„Všechno bude záležet na tobě. Pokud vše půjde dobře, mohl bys být za půl roku venku a pokračovat v běžné výuce, pokud budeš chtít chodit do místní školy,“ informovala ho. „Jinak můžeš pokračovat ve výuce u nás. Naše diplomy jsou stejně dobré jako na kterékoli jiné střední škole, a pokud budeš chtít, můžeš jít i na univerzitu.“
Tom dál přikyvoval a přemýšlel jako posledních pár dní, jestli si zvolil správně.
Vystoupili z výtahu a brzy se ocitli na opuštěném dvorku. Tom se rozhlédl a uvědomil si, že tady už pro něj nic nezbylo.
Žena kolem něj prošla a rychle zamířila k autu, ale když si uvědomila, že se rasta nehýbe, zastavila se, otočila a povzbudivě se na něj usmála. „Všechno bude v pořádku, uvidíš. Rozhodl ses správně.“ Tom mohl jen souhlasit. Když už tam nic nezbylo, mohl svůj život začít kdekoliv jinde.
„Jo,“ řekl, než ji následoval k autu.

***

Bill sledoval déšť, který smáčel svět za jeho oknem. Déšť v něm vyvolával melancholii; připomínal mu časy, kdy chodil k Tomovi domů a trávil s ním odpoledne na gauči před televizí. Byl to jejich oblíbený koníček během bouřek, alespoň před tím, než rasta začal brát drogy. To, že téměř vždy pak skončili u líbání nebo čehokoliv jiného, byl jiný příběh. Ale nikdy mu to nevadilo.
Ty dny se zdály být tak strašně vzdálené.
S Tomem nemluvil už pět měsíců. Potkávali se jen zřídka, jen na dvoře nebo na schodech. Sotva se pozdravili a Bill pokaždé zahlédl záblesk bolesti v Tomových očích.
Přesto všechno mu chyběl. Zatraceně se mu po něm stýskalo.

Náhle vstal ze svého oblíbeného místa u okna a popadl bundu. Mohl prostě jen předstírat, že zrovna náhodou procházel kolem jeho bytu a rozhodl se zazvonit, jen aby se podíval, jak se mu daří. Vždyť tohle dobří sousedi přece dělali, ne?
Kývl si pro sebe, zavolal na matku, že odchází, a vyběhl ze dveří.
Po dvou minutách stál před Tomovým bytem. Připravil si malou řeč, aby nějak vysvětlil svou návštěvu, ale už teď věděl, že je to zbytečné. Přemýšlel, jestli má zazvonit, nebo zaklepat. Podíval se na malý bílý zvonek u dveří. „Co to je…?“ Proč tam bylo napsáno „Carter-Bohl“ místo „Kaulitz“? Co když tam ten štítek byl vždycky jako pozůstatek po předchozích majitelích, a on si toho nikdy nevšiml?
Jo, řekl si, muselo to takhle být.
Celý rozrušený zazvonil.

Po několika vteřinách uslyšel vzrušené kroky mířící ke dveřím, které se konečně otevřely.
„… Dobrý večer,“ pozdravil ho asi padesátiletý muž, kterého překvapilo, kdo za dveřmi stojí.
Bill byl stejně překvapený jako on. Že to byl Tomův příbuzný, který konečně přijel, aby se o něj postaral?
„Dobrý večer,“ pozdravil váhavě. „Je Tom doma?“
„Tom?“ Zopakoval muž zmateně.
Bill pocítil, jak se jeho žaludek zhoupl. „Ano… Tom Kaulitz. Bydlí tady.“
„Briane, co se děje?“ Ozval se ženský hlas a krátce nato k muži přišla i nějaká žena. Určitě to byla jeho manželka.
„Ten kluk hledá nějakého Toma Kaulitze,“ vysvětlil jí manžel.
Žena se na okamžik zamyslela. „Oh, Kaulitz! Je mi líto, ale už tu nebydlí,“ informovala ho. „Tenhle byt jsme koupili asi před měsícem, ale kde je jeho předchozí majitel, nevím.“ Její tvář vypadala, že jí je upřímně líto, že mu nemůže pomoci.
Billovi bylo na omdlení. Tom byl pryč?
„… Děkuji,“ zamumlal chraplavým hlasem. „Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval.“

Jakmile manželé zavřeli dveře, vrátil se do svého bytu jako robot. Nemohl uvěřit, že Tom vážně odešel. Proč? A proč mu o tom neřekl nebo aspoň nenechal dopis?!
Vrátil se domů, zamkl se ve svém pokoji a plácl sebou na postel. Pomyslel si, že je vážně pravda, že si člověk neuvědomuje hodnotu toho, co má, dokud to úplně neztratí. Byl tak sobecký, že si myslel, že i kdyby mu řekl, že už ho nikdy nechce vidět, můžou na sebe kdekoliv narazit a že ho bude mít stále nablízku.
Bill neztratil Toma v den, kdy mu zavřel dveře před nosem, ne.
Ztratil ho až teď, a to navždy.

***

O dva roky později

„Vážně, Andy, jsem v pohodě,“ řekl Bill s telefonem sevřeným mezi tváří a ramenem a s velkou papírovou krabicí v ruce. Teď už měl skoro všechno vybalené, ale ještě musel vymyslet, kam s krabicemi, které ke stěhování použil. „Jo, jo, už jsem si to všechno zjistil,“ ujistil ho a protočil očima. Andreas dokázal být starostlivý jako vyděšený otec. Věděl, že jeho kamarád se o něj jen bojí a je smutný, protože teď, když byli na univerzitě, už se nemohli vídat tak často. Bill byl v Hamburku, Andreas v Berlíně. „Přednášky začínají za dva dny, takže mám dost času, abych se trochu zabydlel,“ pokračoval Bill, konečně položil krabici na postel a začal z ní vytahovat nějaké věci. Uchopil telefon do jedné ruky a promnul si bolavé rameno. „Jak se máš ty?“
Hovor trval ještě několik minut, dokud si Bill neuvědomil, že už je pozdě, a že pokud si nepospíší, nestihne jít do supermarketu a zůstane o hladu. Zkontroloval svůj odraz v zrcadle a vyšel ven. Za dva dny měl nastoupit na vysokou a nemohl se cítit víc vzrušený a vyděšený zároveň.

***

Hlavní budova univerzity byla obrovská. Bill stál s otevřenou pusou uprostřed nádvoří a díval se na ni. Pocházel z malého městečka, nic, co by se dalo srovnat s metropolí, jako je Hamburk, takže byl ze všeho poněkud překvapený. Trochu ho to vyděsilo. Kladl si otázky, které si první den klade asi každý: Jak zapadnu? Najdu si přátele? Vybral jsem si dobře? Bude mě studium bavit? Najdu si potom práci v tom oboru?
Odpovědí však bylo málo a byly nejasné.
Bill si k hrudi přitiskl pár knih, které se mu do tašky prostě nevešly. Pro jistotu si přinesl více materiálu, než bylo nutné; nechtěl hned první den udělat špatný dojem.
Navzdory zdání nebyla orientace na univerzitě nijak obtížná a asi po deseti minutách Bill našel učebnu, kde měla proběhnout jeho první hodina. Byly tam dva vchody; Bill si jeden z nich vybral a spěchal za ostatními studenty.

Když se posadil, trochu se rozhlédl kolem sebe. Přednáškový sál byl velký a stupňovitý jako na amerických univerzitách. Atmosféra univerzity se mu hned zalíbila a cítil se tam dobře. Vytáhl několik knih, blok a začal si do něj čmárat nějaké obrázky. Brzy si všiml, že se místnost zaplnila, a když najednou všichni ztichli, uvědomil si, že vstoupil i profesor. Zamračil se a zpozorněl, protože si uvědomil, že oficiálně zahájil svou vysokoškolskou kariéru.

***

Univerzitní jídelna byla chaotická, ale útulná. Bill přišel právě včas, aby zabral poslední volný stůl, a vytáhl laptop. Chtěl si svoje poznámky přepsat do počítače, jelikož mu to takhle připadalo přehlednější, a tak využil přestávku k tomu, aby si dal kávu a rychle ťukal do klávesnice.
Před odchodem mluvil s několika spolužáky. Nešlo o nic zvláštního, jen se představil a požádal je o nějaké informace k další hodině, ale pro Billa to byl výkon.
Podíval se směrem k pokladně a všiml si snad kilometrové fronty lidí, kteří se chystali zaplatit. Najednou si vzpomněl, že se před lety ještě na střední s Tomem rozhodli, že spolu půjdou studovat designérskou školu v Hamburku.
Místo toho tu byl Bill sám.
Najednou ho přepadla melancholie a jako pokaždé, když se ho zmocnila, pocítil potřebu dát si něco sladkého, co by mu zvedlo náladu.
Nechtěl však odcházet od stolu.

Rozhlédl se a u vedlejšího stolu uviděl spolužačku, se kterou předtím mluvil. Pokud si dobře pamatoval, jmenovala se…
„Hanno!“
Dívka se na něj otočila. „Oh, Bille!“
Černovlásek se usmál radostí, že si blondýnka pamatuje jeho jméno. „Hele… rád bych skočil pro croissant, ale když vstanu, někdo se na tenhle stůl vrhne jako sup a já bych tady potřeboval něco dodělat… Mohla bys mi, prosím, pohlídat tašku, když ji tu nechám?“ Zeptal se jí s prosíkem v očích.
„Ty jsi ale šprt, sotva skončily dvě hodiny a ty už se učíš,“ posmívala se mu dívka tiše. „Běž, budu hlídat, aby se tu neobjevil žádný sup.“
Bill se rozzářil a zasunul laptop do tašky, kterou pak nechal na židli. Vzal si s sebou jen peněženku a zamířil k pokladně.

Fronta byla stále dlouhá, ale jeho přestávka také, takže si s tím příliš hlavu nelámal. Stál za dvoumetrovým rapperem s dlouhými černými copánky; Bill netušil, jak se jmenují, ale staly se jeho hlavní atrakcí, když čekal, až se dostane na řadu.
Asi o deset minut později přišla řada na kluka před ním. Opřel se o pult a Bill si všiml, že má rukávy mikiny vyhrnuté až k loktům, přestože takové horko nebylo.
„Co to bude?“
„Cappuccino bez pěny, briošku a sklenici minerálky, prosím,“ vyslovil rapper svoji objednávku a otevřel peněženku.
Bill na místě ztuhl. Ten hlas… i když byl hlubší a zněl více… mužně, poznal by ho mezi tisíci.
„Oh, a ještě tohle!“ Chlapec se pootočil, aby sáhl po balíčku bonbonů vedle pokladny, a Bill tak spatřil jeho profil.
„TOME!“ Vykřikl, než se stačil zastavit.

Chlapec s tmavými copánky se k němu prudce otočil. „… Bille!“ Vykřikl stejně překvapeně jako on.
Zbytek fronty se zastavil, aby sledoval tu bizarní scénu, a Bill se cítil trapně, i když nedokázal odtrhnout oči od Tomových. Zmužněl… kurva, hodně zmužněl. Rysy jeho obličeje byly tvrdší, čelist výrazně mužná, byl mnohem vyšší, čehož si všiml už předtím; měl na sobě o něco míň volné oblečení, než nosil v šestnácti, a v tomhle novém outfitu si snad ani nešlo nevšimnout, jak je svalnatý.
Bill se naopak stal postupem času štíhlejší a rozhodně ne mužnější. Byl vysoký, to ano, i když nižší než Tom, ale jeho tvář měla spíše ženské rysy a make-up, který nosil, mu na mužnosti rozhodně nepřidal.

Tom se sladce usmál a jeho oči se zúžily na dvě štěrbiny, když se jeho lícní kosti zvedly, což mu dodalo něžný výraz k zulíbání.
Bill zbledl. Opravdu si o Tomovi myslel, že je „naprosto k zulíbání“?
„To je ale milé překvapení…“ zamumlal rasta a dál na něj zíral.
„J-jo,“ vykoktal Bill nejistý si svou odpovědí. Teoreticky to nemělo být milé překvapení, protože to byl on, kdo chtěl, aby Tom z jeho života zmizel, a teď tušil, že ať chce nebo ne, se do něj opět vrátí.
Pokladní si odkašlala. „Chlapče, budeš platit, nebo ne? Nemám na to celý den a je tu fronta,“ poznamenala kysele.
„Oh, jo!“ Vzpomněl si Tom, otočil se k ní, a hned se zase obrátil k Billovi. „Chceš něco? Zvu tě.“
„C-croissant s Nutellou,“ odpověděl Bill váhavě, než se nad tím vůbec zamyslel. Tom byl tady a zval ho na snídani.
Co to, kurva je?
Připadalo mu to přinejmenším absurdní, a ještě absurdnější byl velmi dobrý dojem, který na něj Tom právě udělal. Možná bylo odvážné si to myslet, ale měl dojem, že se Tom změnil, a to k lepšímu. Chtěl se ho zeptat na spoustu věcí, především na to, proč odešel, aniž by mu cokoli řekl.
Tom si vzal účtenku a drobné, otočil se k němu a zářivě se usmál.
Bill zapomněl na všechno, na co právě myslel.

***

Bill si všiml, že Tom působí stydlivěji než před dvěma lety. Posadili se ke stolu, který předtím Bill obsadil, zjistili, že mají příští hodinu společně, a pak snídali téměř mlčky, až na Billovo poděkování Tomovi za zaplacený croissant.
Rasta znovu lžičkou zamíchal cappuccino a beze slova na něj upřel pohled. Bill na to nebyl zvyklý: Tom byl odvážný, nepořádný, při každé příležitosti flirtoval, nabízel mu nejméně deset neslušných návrhů za minutu nebo alespoň dělal jeden vtip za druhým, aby ho rozesmál.
Tento Tom vypadal příliš rozpačitě, než aby v jeho přítomnosti vůbec dýchal.
„Takže,“ začal Bill a odkašlal si. „Nakonec jsi šel na Design, jak jsme plánovali…“
Tom přikývl. „Jo, vždycky jsem to opravdu chtěl…“ odpověděl, aniž by dodal, „a taky jsem vážně doufal, že se tu s tebou znovu setkám.“
„Jo, já taky,“ souhlasil černovlásek a otřel si rty ubrouskem. Tom sledoval jeho ladné pohyby a využil příležitosti, aby si zaujatě prohlédl jeho plné rty. „Odešel jsi, aniž bys mi cokoli řekl,“ dodal a snažil se nedat najevo svou nelibost.
„Jo…“ přiznal Tom smutně. „Ty… jsi říkal, že už mě nikdy nechceš vidět, takže…“
„Vím, co jsem řekl,“ přerušil ho Bill možná až příliš tvrdě. Okamžitě toho však zalitoval, když viděl, že Tomův pohled míří níž, než už byl. „Myslel jsem… chci říct, že jsi mi i tak mohl nechat aspoň vzkaz, nebo tak něco. Bylo to… divné, jít tam a najít místo tebe jinou rodinu…“
„Ty jsi šel ke mně domů?“ Zeptal se Tom překvapeně.
Bill se lehce začervenal. „Byla to náhoda,“ zalhal. „Ale proč jsi odešel? A kam?“
Tom odvrátil pohled. „Šel jsem rovnou sem. Chtěl jsem… změnit prostředí,“ odpověděl vyhýbavě.
Bill si uvědomil, že o tom nechce mluvit, a rozhodl se na něj netlačit také proto, že přestávka skončila.
„Aha, chápu.“ Vstal a vzal si tašku. „Jdu do třídy.“
„Jdu s tebou,“ odpověděl Tom rychle a vstal.
Šli spolu a Bill si pomyslel, že už je to opravdu dlouho, co mu byl takhle blízko.

***

Přestože to byl pro oba první den, zdálo se, že Tom má obecně větší přehled o kurzech a univerzitě než on. Billovi se zdálo, že všichni tam jsou lépe informováni než on, a nechápal proč.
Rasta mu však dělal společnost na všech přednáškách, které zjevně měli vždycky spolu, ale nikdy nebyl příliš dotěrný, což Bill nečekal. Starý Tom by se pokoušel dostat se k němu mnohem blíž, nebo by alespoň mnohem víc mluvil.
Místo toho si rasta dělal poznámky, poslouchal přednášku a v případě potřeby promluvil. Bill nedokázal říct, jestli je to stydlivost, nebo něco jiného; možná si Tom myslel, že jeho „drž se ode mě dál“ stále platí, a vlastně i platit mělo. Bill byl zmatený.
Přestávku na oběd strávili spolu, protože ten den měli dvě hodiny i odpoledne, a Tom trval na tom, že to za něj znovu zaplatí. Bill přemýšlel, jestli má nějakou práci, a pokud ano, jakou. Na okamžik ho napadlo, že prodává drogy, ale rasta vypadal, že je čistý.

„Nikde není psáno, že je musí brát, když je prodává. Možná prostě jen dealuje,“ řekl mu poněkud neuctivý hlásek v jeho hlavě a Bill se lehce oklepal. Vzhledem k tomu, že znal jeho minulost, nebylo tak nepravděpodobné, že přešel od braní drog k tomu, aby k tomu dostal někoho jiného. Musel si přiznat, že mu nemůže plně důvěřovat, a Tom si toho nejspíš všiml taky, protože když s ním Bill mluvil, vždycky měl ve tváři stín melancholie.
Když mířili pryč, šli vedle sebe přes nádvoří, aniž by promluvili. Bill vzhlédl, když se ozvalo zatroubení, a uviděl auto, které zastavilo u obrubníku. Usmál se.
Tom na to auto zíral také a přemýšlel, kdo to je.
„Musím jít,“ promluvil Bill a zastavil se, aby se na něj podíval. „Kevin už na mě čeká. Uvidíme se, Tome!“ Rozloučil se s ním a rozběhl se k autu.
Tom se zamračil. Kevin?
Viděl, jak z auta vystoupil chlapec, který galantně otevřel dveře na straně spolujezdce. Bill se srdečně zasmál, objal ho kolem krku a políbil ho na rty.
Tom cítil, jak se mu koutky úst stáhly dolů, a spěchal pryč.

***

Druhý den na univerzitě Bill nevěděl, jak s Tomem mluvit. Přišel velmi brzy, ve třídě bylo jen asi deset lidí a on přemýšlel, co má udělat, až přijde rasta: říct mu, aby si sedl vedle něj? Prostě ho jen pozdravit? Ignorovat ho a sledovat, co udělá?
Než se stihl rozhodnout, Tom vešel do třídy. Vystoupil po schodech, a když byl kousek od Billa, kývl na něj. Černovlásek otevřel ústa, stále ještě ne úplně rozhodnutý, co přesně mu má říct, ale rasta na nic nečekal a pokračoval nahoru, kde se posadil.
Bill se rychle vzpamatoval a musel si přiznat, že se cítí poněkud zklamaný.

***

„Mohl sis vedle mě sednout dřív,“ řekl mu Bill, když se k němu připojil před třídou. Teď když už to bylo pryč, už ho nezajímalo, jestli jsou jeho slova pravdivá, nebo ne, protože Tom si už teď vedle něj sednout nemohl. Věděl, že tohle uvažování je debilní, ale nemohl si pomoct.
„Čekal jsem, že mi to nabídneš,“ odpověděl Tom smutně a lehce se usmál.
Bill si opět připadal jako kretén.
„No tak, dělám si srandu,“ dodal rychle Tom, když viděl jeho výraz. „To vůbec nevadí, vážně,“ zalhal.
Z nějakého důvodu ho ta slova místo povzbuzení spíš ještě víc rozesmutnila. Takže pro Toma nebylo důležité, aby mu byl ve třídě nablízku. Dobré vědět.
„Ne ne, mně to vůbec nevadí,“ odpověděl rychle černovlásek. „Je to hloupost.“

Přišli do jídelny. Tom šmátral v zadní kapse a Bill si nemohl pomoct, ale zíral na jeho pozadí a snažil se představit si tvar jeho jistě chutného zadku. Pak si vzpomněl, že už přítele má, zrudl a odvrátil pohled.
Tom vytáhl peněženku a zamířil k pokladně. „Ty vyber stůl, já zaplatím. Co si dáš?“
Bill zpanikařil. Nebyl si jistý, jestli chce pokračovat v tom, co se stalo i včera; zaskočilo ho, že se s ním po více než dvou letech znovu setkal, ale když o tom přemýšlel víc, zase nemuseli být až v takovém kontaktu.
„Vlastně jsem myslel, že…“ začal hledat výmluvu. Byl rozpolcený, na jednu stranu chtěl pozvání přijmout, ale na druhou zase ne. „Měl bych jít do…“
Tomova ramena poklesla a jeho úsměv se vytratil. Zdálo se, že si toho Bill nevšiml. „Vlastně bych měl ještě…“
„Bille, to je jedno,“ přerušil ho rasta a odpustil si. „Chápu, že nechceš se mnou trávit čas, na to není potřeba titul. Omlouvám se, že jsem tě otravoval.“ A sám odešel k pokladně.
Bill našpulil rty a sklopil pohled.

***

Po epizodě v jídelně Bill s Tomem už nikdy nepromluvil. Bylo to legrační, protože teoreticky to byl černovlásek, kdo se měl vyhýbat rastovi, ne naopak.
Bill se kvůli sobě necítil moc dobře. Tom mu nic špatného neudělal a rozhodně si nezasloužil, aby se k němu takhle choval jen kvůli věcem, které se staly před lety… nebo snad ano?
„Ne,“ řekl si černovlásek. „Myslím, že už jsem ho za to nechal zaplatit dost.“
Napadlo ho, že mu Tom chce nějak vynahradit to, co se stalo, ale nechápal jeho způsob. Nabízet mu jídlo a doprovázet ho ze třídy do třídy rozhodně nebyl nejlepší způsob, jak urovnat všechen ten nepořádek, který nadělal. O co Tomovi vlastně šlo?
To Bill nevěděl, ale také začínal přemýšlet o tom, co vlastně chce on sám. Chtěl s Tomem mluvit, nebo ne? Chtěl ho mít znovu jako přítele, nebo co?
Další otázky, na které neznal odpověď.

Ten večer pršelo. Nebyl to silný déšť, ale dost otravný na to, aby vystrčil nos z domu, pokud to nebude nezbytně nutné.
Nezbytnost, což pro Billa Trümpera znamenalo: pizza a film.
Pizzu už zařídil: pony express přijede do půl hodiny. S filmem to bylo poněkud složitější.
Bill si oblékl nepromokavou bundu a vyšel z domu. Videopůjčovna byla naštěstí blízko, jen dva bloky odtud, a když si pospíší, stihne se vrátit akorát včas, aby stihl pony express.
Asi po pěti minutách dorazil před neonový nápis: „Videotéka“. „Nápadité,“ pomyslel si Bill.
Nikdy tam nebyl, ale zjistil si to, protože byl filmový nadšenec, ale neměl dost peněz, aby si mohl dovolit sbírku DVD hodnou toho jména.

Když překročil práh, nade dveřmi zacinkal malý zvoneček.
„Dobrý večer,“ uvítal ho okamžitě hlas, a když ho Bill poznal, zalapal po dechu.
Tom na něj zíral s falešně upřímným úsměvem na tváři.
„Tome?“ Zeptal se Bill překvapeně.
„Jak vám můžu pomoct?“ Pokračoval rasta a ignoroval ho.
Černovlásek se zamračil. Měl pocit, že s ním Tom nemluví, tak proč na něj mluvil teď?
„O čem to mluvíš…?“ Zeptal se zmateně.
Tom odhodil falešný úsměv, obrátil oči v sloup a povzdechl si. Pak ukázal na modré tričko, které měl na sobě, kde byl na úrovni srdce symbol videopůjčovny. „Pracuju tady. Co potřebuješ?“ Zeptal se rázně.
Bill zamrkal. Tom pracoval ve videopůjčovně. Normální obyčejná práce. Žádné pašování, dealování ani nic podobného.
Náhle se mu ulevilo.
„Já… uh… chtěl jsem si půjčit film,“ odpověděl rozpačitě.
„To mi samozřejmě došlo. Jaký?“

Bill se cítil dotčený posměšným tónem, který Tom použil. „Definitely, Maybe,“ odpověděl, a teprve když to řekl, uvědomil si, že je to jeden z filmů, na které se dívali s Tomem.
Možná si to pamatoval i rasta, protože jeho výraz se na zlomek vteřiny změnil, než se stal opět nerozluštitelným. „OK, tudy,“ ukázal a zamířil do uličky. Bill ho následoval a po několika minutách našel ve své ruce prázdný obal na DVD.
„Pojď k pokladně, dám ti tam disk,“ pokračoval Tom a znovu ho vedl.
Bill položil obal na pult a vytáhl peněženku.
„Na kolik dní si ho chceš půjčit?“ Zeptal se ho rasta a něco ťukal do počítače.
Bill se zhluboka nadechl. „Tome, mrzí mě, co se stalo minule v jídelně. Já… já… choval jsem se hloupě.“
„Copak, když jsi zjistil, že pracuju v obyčejným obchodě, a nedealuju, najednou jsi na mě změnil názor?“ Zeptal se ho Tom sarkasticky.
Černovlásek zatajil dech a Tomův výraz posmutněl. Opravdu nemohl uvěřit, že Billa něco takového vůbec napadlo. „Oh, vážně skvělý.“
„Ne, ne, počkej! Já… OK, myslel jsem si něco špatného… ale bylo to jen na chviličku, přísahám! A spletl jsem se, já si to uvědomuju! Prosím, nezlob se na mě…“
Tom se podíval na jeho provinilý výraz a pomyslel si, že se role nějak obrátily. Před třemi lety to byl on, kdo ho neustále prosil, aby se nezlobil.
A Bill mu pokaždé odpustil, dokud to Tom opravdu nepřehnal.

„OK, OK,“ vzdal to s povzdechem. „Myslím, že se ti nemůžu tak úplně divit,“ lehce se usmál a viděl, jak se Bill rozzářil. Navzdory všemu se mu z toho rozbušilo srdce. „Ale ptám se znovu: na kolik dní si to chceš půjčit?“
Bill se začal smát a cítil velkou úlevu. „Vlastně jsem ho chtěl jen na dnešek… kolik dní je minimum?“
Tom o tom přemýšlel. „Dva dny… Ale kvůli tobě udělám výjimku. Jestli chceš, můžeš ho přinést zítra večer. Nebo zítra ráno, řeknu to Patrikovi.“
„Oh… ty pracuješ jen večer?“ Zeptal se Bill a už teď věděl, že tedy přijde večer.
„A ráno, když nejsem, ve škole,“ odpověděl Tom s úsměvem.
„Tak dobře, díky.“

Tom zadal do počítače Billovo jméno a příjmení a snažil se skrýt své rozpaky. V obchodě bylo ticho, bylo slyšet jen cvakání kláves počítače. Bill se rozhlédl kolem sebe, možná stejně v rozpacích jako on, a jeho pěstěné prsty se sevřely kolem peněženky. Tom si přál vzít ho za ruku a jeden prst po druhém políbit, ale pak si vzpomněl, že Bill je pro něj tabu.
„Takže… máš přítele, mh?“ Prohodil nenuceně.
Bill zalapal po dechu, na tuto otázku nebyl připraven. „Jo… jmenuje se Kevin.“
„Jo, to už jsi mi říkal. Jak dlouho jste spolu?“
„Nedávno to byly dva měsíce,“ odpověděl Bill a jeho pohled lehce zjihl.
Tomovi se udělalo špatně a odvrátil pohled. Vyndal DVD a vložil ho do obalu. „Tady to je. Budou to dvě eura.“
Bill zaplatil, a pak si náhle vzpomněl na pony express. „Oh, už musím běžet. Díky, Tome, uvidíme se zítra!“ Spěšně mu zamával a vyběhl z obchodu.
Tom zvedl ruku na pozdrav, i když už bylo pozdě. „Uvidíme se zítra…“

***

Druhý den se Bill ve třídě neukázal. A další také ne.
Třetí den, když Tom plánoval jít do kanceláře sekretářky, aby zjistil jeho adresu, se Bill objevil o několik minut později, než bylo u něj obvyklé a bez okolků se posadil vedle něj, což způsobilo, že Tomovo srdce udělalo trojité salto.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho a zívl. Sundal si bundu, ale dlouhý šátek, který měl kolem krku, si nechal.
„Dobré ráno… co se ti stalo?“ Zeptal se Tom, když viděl, jak špatně vypadá.
„Asi jsem se nachladil, když jsem šel do videopůjčovny, jelikož jsem pěkně zmokl. Ležel jsem dva dny v posteli s nějakou chřipkou.“ Vysvětlil lehce nosovým hlasem, a pak se konečně poprvé otočil k rastovi. „Mimochodem, omlouvám se za to DVD…. Večer ho přinesu a doplatím ti to.“
„To je v pohodě,“ usmál se Tom a ulevilo se mu. „Důležité je, že jsi v pořádku.“
„Jo, ale zmeškal jsem dva dny školy,“ zasténal černovlásek, opřel si ruce o stůl a hlavu o ně. „Do prdele!“
Tom zaváhal a trochu nervózně si poposedl. Nechtěl být dotěrný, ale chtěl mu pomoct. „Já… vzal jsem si všechny poznámky… Mohli bychom se učit společně, a ty by sis je přitom mohl rovnou přepsat.“ Navrhl tiše a v rukách žmoulal lem mikiny.
Bill k němu otočil hlavu, aniž by ji zvedl. „Vážně?“ Zeptal se a v duchu ten návrh zvažoval. Potřeboval ty poznámky, a i kdyby to znamenalo, že bude s Tomem v bližším kontaktu, nejspíš by to měl přijmout.
Tom přikývl a poškrábal se vzadu na krku. Bill věděl, že tohle dělá, když je v rozpacích, a připadalo mu to roztomilé. „Tak dobře… takže půjdeme dneska ke mně?“
„Jasně,“ souhlasil Tom a snažil se potlačit své nadšení.
„Ale pořád jsem trochu nachlazený, ale pokud to chceš risknout…“
„Neboj, jsem jako skála!“ Zvolal rozhodně a poplácal se rukou přes vyrýsované břicho, které Bill neviděl. To mu však nezabránilo v tom, aby znovu schoval hlavu do dlaní – z čehož se snažil udělat nenucené gesto – a začervenal se.
„OK, tak jo…“ zašeptal a najednou mu bylo horko.

autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)