I kissed a boy 3.

autor: Meggie

Příchuť č. 3 – Piercing

No, I don’t even know your name
It doesn’t matter,
You’re my experimental game
Just human nature

Ne, ani neznám tvé jméno.
Na tom nezáleží,
Jsi moje experimentální hra
Jen lidská přirozenost

Katy Perry – I kissed a boy

Někdy si myslím, že život je děvka.
V přesném a vulgárním slova smyslu.
Děvka, protože nakonec jde na ruku těm, kteří za něj platí, a obrací se zády k těm, kteří ho neberou moc vážně. Vysmívá se jim, odhazuje je jako frisbee a můžeš si být jistý tím, že k tobě stejně nepřijde, protože je děvka.
A jako všechny děvky je i on trochu předražená mrcha.
Kdyby nebyl, neměl bych například spoustu nezodpovězených otázek. Byl bych jeden z těch ubožáků, kteří se starají jen o to, aby nakrmili své mentální sebeuspokojení, neustále vykládají, jak je svět na hovno, a podobné sračky.
A tak si ponechávám své otázky, jen já na ně nehledám odpovědi. Stačí mi vědět, že život je děvka, abych dokázal poskládat dílky na správné místo a doplnit tak skládačku.
Kdyby tomu tak nebylo, protože netvrdím, že mám ve všem pravdu – říkal jsem, že jsem plný rozporů – nevysvětlovalo by to, proč jsem se já, osmnáctiletý Tom Kaulitz, cool kytarista pseudorockové kapely a milovník holek atd. atd., náhodou zamiloval do svého bratra.
Žádné logické vysvětlení samozřejmě neexistuje.

S radostí ty kecy přenechám tamním maniakům, kecy typu „narodili se spolu, takže…“ takže co? Takže je normální, abych ho šukal? Chci říct, že ani nejsme jediná dvojčata na světě. Viděl někdy někdo, že by spolu šukali? Já ne.
Jenže mně se to stalo. Prostě jsem se do Billa zamiloval.
A ne, nebylo tomu tak vždycky, jak si někteří myslí.
Protože když mi bylo pět, uháněl jsem malou holčičku s blonďatými kudrnami, ve třinácti jsem balil o čtyři roky starší holku a o nějaký čas později jsem začal se svou báječnou kariérou Sex Gotta. To vše, aniž bych si kdy byť jen na chviličku připustil myšlenku, že můj bratr je sexy.
Můj bratr byl kretén, kterého jsem vídal v šest ráno s obličejem ještě pomačkaným od polštáře. Nebo ten kretén, kterému idioti ze školy pěkně nakopali zadek. Nebo hysterka, která nemohla najít oční stíny, když je nejvíc potřebovala.
Můj bratr byl prostě můj bratr, tečka.
Takže ne, žádné dospívání strávené tím, že jsem traumatizovaný tím, že: „Oh bože, Billy je tak sexy!“
Ne, nic takového.
Ale pak se to stejně stalo.
Takže život je děvka, tak to je.
Vždycky jsem se k němu choval slušně, proto je ještě větší děvka.
A je to taková děvka, že její děvkoidnost vlastně nemá hranic. Nebo alespoň Billových.
Protože jenom taková děvka, jako umí život být, případně taková, jakou umí Bill být, může donutit mého bratra, aby si s tím svým zatraceným piercingem hrál dobrou půlhodinu.
Je samozřejmé, že vůbec nemluvím o tom v obočí.

***

Být doma s Billem je mučení, a to z mnoha důvodů.
Právě teď mě k šílenství přivádějí dva.
První je samozřejmě ten zatracený piercing, který se mu neustále točí mezi zuby a vydává ten tichý kovový zvuk, který mě přivádí do krize. Očividně proto, že by bylo spravedlivější, kdybych ten zatracený zvuk vydával jeho piercingem já. Ale ne, dělal to sám.
Druhým důvodem je, že můj bratr, když jsme sami dva, chodí jen ve spodním prádle. Ano. A vím, že se všichni budou tvářit nadrženě a říkat si: „Cože, ty máš za bráchu Billa Kaulitze – toho Billa Kaulitze, toho nejednoznačného, ale hezkého – a chodí ve spodním prádle a ty si stěžuješ?
Ano, stěžuju si. Protože abych byl upřímný, prostě není normální, aby vám klacek schovaný v černých boxerkách Calvin Klein připadal zajímavý – zajímavější než Jolie na televizní obrazovce. Protože podle něj zvýrazňují zadek více než například D&G.
Protahuje se jako kočka, pak se schoulí na pohovku vedle mě a začne střídavě sledovat mě a televizi. A já jsem v pokušení říct mu, aby si vzal něco jiného než ten titěrný hadřík, ale včas se zarazím.
Stále na něj mám zálusk. Stále je mi osmnáct a jsem plný hormonů. A také jsem stále plný rozporů.

Takže mlčím a proklínám ho, i jeho piercing a jeho boxerky.
„Na co se díváš?“ Zamumlá, když si hraje s tou kuličkou. Přísahám, že mu ji ukousnu, přísahám. Pokud ji neschová on, schovám ji já. To, že je život děvka, je sice fajn, ale tohle je už přece jen přehnané.
„Tomb Raider,“ odpovím, aniž bych se na něj podíval.
„Ale to už jsi viděl tisíckrát, Tomi!“ Říká mi zpěvavě.
„A ty jsi tisíckrát viděl Labyrint, jak vidíš, jsme na tom stejně.“
Můj bratr se naštve, ale neodpoví. Schoulí se na druhém rohu pohovky a začne sledovat televizi, jako by ho to snad i zajímalo.
„Pustíme si Labyrint?“
„Ne.“
„Prosím!“
„Ne. Viděl jsi to už tisíckrát.“
A ten kretén se nejprve poškrábe na tváři, a pak se ke mně nevinně otočí. „Tak co to udělat milionkrát a jednou?“
„Ne. Nechci vidět Davida v punčochách, okey?“ Zamumlám.

Bill se začne hystericky chichotat. „Hej, dokážeš si představit našeho Davida v punčochách?“
Teď. Možná bych svého bratra považoval za zábavného, ale ne teď, kdy se na něj nechci ani podívat, ani ho nechci slyšet.
„Bille, to je obscénní obrázek, teď zmlkni a nech mě sledovat ten film.“
A můj bratr se jako správný blbec uraženě zvedne a postaví se před televizi. Jen tak, ve spodním prádle a s rukama v bok. A já, který jsem se snažil na něj nedívat, neposlouchat ho a nevnímat, jsem nucen vzít na vědomí jeho neslýchanou špatnost.
„Jsi neskutečně protivný!“ Zaprskal na mě jako kočka, než udělal další špatný pohyb a vyplázl na mě jazyk.
Jazyk, piercing, rty a důsledek.
A jdi do prdele.
A zatímco on uraženě tlapká pryč, jak to umí jen kočka, já zjišťuji, že mám lehce nabytý rozkrok v kalhotách a je mi jasné, že dnes večer budu muset jít zase ven. Protože někoho potřebuju.
Naléhavě a zoufale.

***

Myslím, že jsem trasu Große Freiheit – Reeperbahn zvládl za necelých pět minut.
Ano, samozřejmě by někdo mohl namítnout, že jsem nejspíš idiot, když jsem se nechal vysadit pět minut od místa, zatímco jsem mohl zaplatit o něco víc za taxi a nechat se vysadit přímo před Docks.
Já vím.
Ale Davidova škola se jen těžko zapomíná. Teď snad víc než kdy jindy, očividně.
Takže teď, když to opravdu potřebuji – protože v době, kdy vrcholem mého problému bylo, že budu mít na krku novou Ann-Kathrin, mi to bylo úplně jedno – se to snažím uvádět do praxe. Všechno.
V tomto konkrétním případě tedy platí: „Pokud jste opravdu tak hloupí, abyste uvízli v St.Pauli, nechlubte se tím.“
Cesta domů bude asi trochu problematičtější, jelikož ve svém současném stavu mohu jen doufat, že se hodně, opravdu hodně opiju, a proto si absolutně nepamatovat, co dnes večer budu dělat. A tudíž na chvíli zapomenout na svého skutečného bratra a najít někoho, kdo ho nějakým způsobem nahradí.

Protože jsem trpělivý člověk, to se nedá popřít. Jsem trpělivý, vážně, protože jinak bych se už dávno zbláznil, řval jako maniak a pravděpodobně bych už dávno spáchal nějaké vlastní sračky. Jako že bych popadl svého bratra a políbil ho.
A skoncoval tak s těmito lacinými triky a kličkami.
Ale já jsem naopak trpělivý člověk, takže se projevuje moje trpělivost ve všech těchto situacích a všichni jsou tak šťastnější. Samozřejmě s výjimkou mě.
Proto jsem tady, stojím před vchodem do Shake a jsem připravený… udělat to, co musím.
Vždycky se mi dělá špatně, když si pomyslím, že se budu líbat s klukem. Protože je to ponižující.
Ale když je člověk zoufalý, prostě ponížení přehlíží. To jsou zákony života. A stejně stále existuje jakási stupnice zoufalství. Ten, kdo je výš, vytlačuje toho, kdo je níž. Vertikální hierarchie vítězí nad vším.
A protože Bill je na prvním místě, všechno ostatní není důležité.

***

Jsem idiot. Ano, to není nic nového, ale není špatné si to každou chvíli opakovat. Abych na to nezapomněl. Kdybych mohl, tak si vyrobím cedulku a připnu si ji na tričko, to by bylo ještě lepší, aby to věděli i ostatní.
Průserem večera bylo, že jsem začal pít dřív, než jsem zjistil, jak se situace má.
Takže, abych tak řekl, v tuhle chvíli už ničemu nerozumím.
Jediná jistota, kterou mám, je, že jsem se stal někým jiným, ano. Protože jinak bych si přítomnost toho chlapa vedle sebe nedokázal vysvětlit.
A kurva, nemůžu tomu uvěřit. Položil mi ruku na koleno. Mně. Osmnáctiletému Tomovi Kaulitzovi, skvělému kytaristovi pseudo–rockové kapely a milovníkovi holek atd. atd.… už jsem to říkal, že?
Chci říct, že jsem v pohodě, ale ten chlap nejspíš nepochopil, že nejsem k mání. Ne pro něj a ne takhle. Snažím se odtáhnout, ale když seskočím ze stoličky, narazím přímo do něj.
Život je kurva a rozhodně není zábavný.

„Hej, hej, kam jdeš, zlato?“
… zlato?
Jsem si jistý, že jsem na něj něco zavrčel, i když jsem nedokázal ta slova zopakovat, než jsem ho dlaněmi odstrčil.
A tenhle kretén se mi vysměje přímo do obličeje, jako bych byl živý vtip.
A musím říct, že mi to tak trochu i přijde, i když v tomto případě mi nepřijde vtipné vůbec nic. Dnes večer jsem si nepřišel pro něj a on… no, i kdyby si přišel on pro mě, musí si do své prázdné hlavy vtlouct, že nemá žádnou šanci. Nulovou. V žádném případě.
Nein. Nein. Nein.
„Vypadáš jako panenka.“
… ne, ale upřímně řečeno, začínám si myslet, že tu nejsem jediný, komu neurony plavou v alkoholu.
Panenka? Já?
„Jdi do prdele.“

Snažím se vmísit do davu kolem nás, ale on je rychlejší a chytá mě za zápěstí.
„No tak, co kdybys zůstal tady?“
Kdybych už nebyl napůl opilý, přísahám, že by se tu strhla rvačka. A já nejsem rváč, já jsem trpělivý člověk. Ale i trpěliví lidé mají své hranice, jak už jsem řekl.
Pevným škubnutím se vyprostím z jeho sevření, a pak proklouznu mezerou mezi dvěma těly, naštěstí ženskými, a zmizím od té chobotnice.
Nesnáším chlapy. A ani mi nemůžete říct, že jsou tu nějaké zásadní rozpory – například že já jsem muž, že Bill je muž a další podobné detaily – protože jsem o těch rozporech už mluvil.
Takže ano, nesnáším muže. Dokonce i homosexuály. Nenávidím je, protože když na vás ukáží, je konec. Pro vaše koule i ptáka.
Nemůžu je vystát, nemůžu je vystát, nemůžu je vystát.
… a stále jsem nenašel muže večera.

***

„Tady.“
Když zvednu zrak, abych se podíval, odkud se vznáší to pivo, zjistím, že přede mnou stojí drobný modrooký kluk.
A mám strach, jestli mě ten kluk balí, nebo ne.
„Viděl jsem toho chlapa uvnitř, jak tě obtěžuje. Velká osina v zadku…“ pokračuje a sedne si vedle mě na jeden ze schodů venku.
Velká osina v zadku, ano.
Přikývnu a hledám další únikovou cestu.
Když jsem přemýšlel o tomhle večeru, představoval jsem si ho jinak. Rozhodně plodnější a méně útěkový.
„Nebudeš to pít?“ Zeptá se znovu a zamává mi lahví před očima.
„Nemám žízeň,“ zamumlám, aniž bych se na něj podíval. Což není pravda, ale vzhledem k tomu, co jsem předtím riskoval, bych se rád vyhnul dalšímu pití alkoholu. Rád bych se dostal domů víceméně vcelku.
„Oh, tak ho vypiju já…“

Mlčíme nekonečně dlouho. On popíjí pivo a já prostě přemýšlím, jak se ho zbavit.
„Je krásná noc, že?“
Nád–her–ná.
Nechám si komentář pro sebe a s nádechem paniky si všimnu, že skutečně vypadáme jako šťastný pár flirtujících gayů.
Vážně nádherná noc.
A opravdu by mě zajímalo, kdo mě donutil, abych dnes večer odešel z domu.
Pak si vzpomenu na bratra ve spodním prádle a s piercingem a všechno je najednou jasnější.
Bill… Bill je kretén. Kdyby věděl, co jsem nucen dělat, abych ho před sebou samým zachránil, určitě by se mi vrhl do náruče a bez okolků by se mi odevzdal.
I on by měl slitování.
A pokud ne, umlátil by mě k smrti.
Kterákoli z obou verzí by však byla vynikajícím řešením.
Namísto toho však dál držím hubu a snáším dravé útoky těch lidí.

„Nikdy nemluvíš?“
A je to tu zase. Naštvaně si odfrknu. Přísahám, že příště vklouznu do klubu, kde jsou jenom holky. Ani náznak chlapa, přísahám. V nejhorším případě bych mohl dostat lesbičku, ale stále by to byla žena. To by nebylo nic moc.
„Jo, mluvím,“ odpovím monotónně a střelím po něm pohledem.
A asi jsem zmrzl na místě, když jsem viděl, jak si ten klučina přejíždí jazykem po rtech – jelikož to je obscénní gesto – jenže…
… jenže, do prdele, ten kluk má v jazyku zasranej piercing.
A tak se věci mění. A to hodně. Velmi moc.
Mimochodem, ani není ošklivý. Má modré oči, černé vlasy a milý úsměv. Každopádně je mi to úplně jedno, hlavní je, že má piercing v jazyku.
A já, aniž bych ho požádal o svolení – o svolení? Vždyť mě chtěl sbalit – nakloním se k němu a políbím ho.
Ano. Nejspíš si bude myslet, že jsem totální blázen. Nejdřív na něj seru, a pak se na něj vrhnu, jako by to byl obzvlášť chutný kousek dortu. Ale je mi to jedno.

Neznám jeho jméno, nevím, co s ním bude za pár hodin, dokonce ani nevím, proč se ke mně přidal – to bych možná věděl, ale raději to budu ignorovat. Jediné, co mě zajímá, je vědět, jaký asi je, cítit Billův piercing na jazyku, na zubech, na patře. Slyšet ten zvuk, jak mi naráží o zuby, hrát si s ním, aby Bill mňoukal rozkoší, slyšet jeho tlumené sténání.
Cítit, že je můj.
Když se od něj odtahuji, stále lapám po dechu.
Do prdele. Do prdele. Tenhle umí dobře líbat. Až příliš dobře.
Ale opravdu nemám čas si to uvědomit, jelikož už je ke mně přilepený znovu. A já, místo toho, abych si přiznal, že se moc dobře bavím, myslím na Billa.
Jaké by byly jeho ruce, jaké by bylo cítit jeho nehty na mé kůži, jak by se prohýbal v zádech, jak by se ke mně tiskl.
Pak si vzpomenu, že Bill je a zůstává mým bratrem, a proto by se mnou nic takového nedělal.
A tak mi zbývá jen další bezejmenná náhražka.
Musím vyplnit mezery v náklonnosti způsobené Billem, že?

autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)