autor: Meggie
Příchuť č.4 – Jedinečnost
It felt so wrong
It felt so right
[…]
Hard to resist so touchable
Too good to deny it
Ain’t no big deal, it’s innocent
Připadalo mi to tak špatné
Bylo to tak správné
[…]
Těžko odolat, když je to tak dojemné
Příliš dobré na to, aby se to dalo popřít
Není to nic velkého, je to nevinné
Katy Perry – I kissed a girl
Poslední dobou se snažím přemýšlet. A ano, vím, že je to neuvěřitelné.
Protože jsem muž, protože jsem v podstatě hloupý, a protože jsem Tom Kaulitz. Tři věci, o kterých se člověk obvykle nesnaží moc přemýšlet.
Protože je to vyčerpávající, protože je to zbytečné, a protože je to velmi, velmi nudné. A protože to většinou stejně nepřináší nic dobrého.
To, že jsem si sedl na postel a řekl si: „Okay, je tu něco, co musím vyřešit,“ znamená, že jsem dosáhl limitu. Nebo na okraje útesu. A jakkoli může být vzrušující sklouznout dolů a nepřemýšlet o následcích, uvědomuji si, že jsem až příliš velký zbabělec na to, abych se touto cestou opravdu zkusil vydat.
Je třeba se tedy zamyslet a najít jiné řešení.
A já řešení našel, i když si nemyslím, že by to byl zrovna nápad století. Na druhou stranu je pravda, že jsem o sobě nikdy netvrdil, že jsem génius. Možná cool, ale ne génius.
Jde o to, že jsem začal být unavený a uvědomil jsem si pár věcí, které jsem se vždycky snažil odložit stranou. Myslel jsem si, že nejsou důležité, ale očividně je někdy lepší, když nepřemýšlím vůbec. Jak by řekl Bill.
Věřil jsem – a byl jsem o tom pevně přesvědčen – že mi stačí najít něco, čím zaměstnám různé části svého těla, abych nemyslel na svého bratra. Myslel jsem si, že stačí sbalit náhodného kluka, který mi z toho či onoho důvodu připomíná mého bratra, abych Billa dostal z hlavy. A vidíte, jak absurdní tahle myšlenka sama o sobě je.
Chtěl jsem dostat Billa z hlavy a hledal jsem někoho, kdo by ho nahradil. A pokud si dokážu připustit, že existují rozpory, tak… určitě existují. A velké.
Myslel jsem, že na hledání kompromisu není nic špatného. Když jsem ho nemohl mít, hledal jsem někoho, kdo by mi to vynahradil.
A v tomhle je celá ta pointa. Není nikdo, kdo by ho dokonale nahradil, protože nikdo není jako můj bratr. Možná je to kretén, sobec a rozmazlenec… ale kluk, který je zamilovaný, o takových detailech moc nepřemýšlí, že? Všímá si spíše tvaru jeho rtů, odstínu jeho očí, toho, jak sladký dokáže být jeho hlas, zakřivení jeho zad a zadečku.
Stručně řečeno, všechny nedostatky jsou stranou.
A když mám před sebou všechny ty zářivé rysy, najít chudáka, který má piercing v jazyku nebo který právě vykouřil cigaretu stejné značky, jakou kouří Bill… to nestačí.
Nestačí, protože mají pouze jednu z těch vlastností.
Bill je má všechny.
Je jasné, že rovnováha nemůže být nikdy rovnoměrná.
A to je opravdu neštěstí.
***
Nejsem gay.
Nejsem a jsem o tom přesvědčen. I když mám slabost pro svého bratra.
Stejně nejsem gay. A ano, je to pravda, líbal jsem kluky, ale ode dneška s tím končím.
Ode dneška se to už nebude opakovat, protože dnes je soudný den.
Nebo den mého konce.
Protože dneska políbím Billa Kaulitze a na všechno ostatní se vyseru, protože pokračovat takhle – tedy číhat v klubech se strachem, že mě paparazzi vyfotí a otisknou na titulní straně s obscénním titulkem jako „Touhy Toma Kaulitze po mužích“ – je příliš vyčerpávající. A já už toho mám opravdu dost.
Takže jsem se rozhodl. Políbím svého bratra.
Až vejde do dveří, vyjdu, a pak ho překvapím – samozřejmě dřív, než mi stihne dát facku – a políbím ho. Protože jsem to všechno už nedokázal vydržet, když jsem nemohl mít ani jeden mizerný polibek.
Pak se může stát cokoli, jsem připraven nést následky, ale nejprve musím mít to, na co mám nárok.
A já mám nárok na zasraný polibek od svého bratra.
Každopádně jsem trochu nervózní.
Možná proto televize vysílá obrazy, které mi nedávají smysl. A nohy se slušně třesou. A papírový kapesníček je teď na kousky a rozházený všude po mých kalhotách, a i na podlaze. A to je také důvod, proč bych nejraději spustil jeden z těch osvobozujících výkřiků, které mi bratr vždycky vytýká.
Ale nejsem gay, takže si ten křik nechám pro sebe. A čekám, až se Bill vrátí, abych ho mohl políbit. A pokud jsou mezi těmito dvěma větami nějaké rozpory, tak teď už víte, že v mém případě je všechno naprosto normální.
***
„Ach bože, jsem tak strašně unavený.“
Pozoruji svého bratra, jak za sebou zavírá dveře a začíná odkládat všechny ty věci, které má v ruce. Odhodí tašku, klíče, mobil, všechno to odhodí, a pak si sundá brýle, čepici a boty a vydechne.
A já vím, že bych se v tu chvíli měl ujmout slova a zahájit svůj velmi důstojný projev plný rozporů, ale dál ho jen pozoruju, zatímco se zbavuje bundy a dál něco otráveně mumlá.
„David je tyran, vážně, pořád mě nutí pracovat. Chci dovolenou. Velmi dlouhou dovolenou. Chci se s tebou vrátit na Maledivy, pojedeme?“
A já jsem v pokušení říct mu: „Jedeme hned!“, protože nejsem takový idiot, abych si takovou možnost nechal proklouznout mezi prsty, ale je jasné, že je ve mně až příliš mnoho skrytých rozporů, protože místo toho odpovídám: „Jakmile skončí tohle období, dáme si malou pauzu, OK?“
Je zřejmé, že je ve mně vysoká míra odpovědnosti.
Bratr mi právě oznámil, že se mnou chce utéct hned teď na romantický ostrov, a já mu na to řekl, že to uděláme až později.
Jsem hloupý idiot.
Bill se zavrtí a začne si pohrávat s opaskem džínů.
Už jsem se zmínil, že můj bratr chodí po domě jen v boxerkách? Čas od času se na to snažím zapomenout, ale on mi to vždycky připomene.
Sundá si kalhoty a odhazuje je i s ponožkami, a pak se protáhne jako kočka, aby se zbavil i trička. A já jen stojím jako přitroublý puberťák a dívám se na něj s idiotským výrazem.
Uvědomuju si, že jsem se narodil, aby se mnou prostě někdo vyjebával. To mě rozesmává, vážně.
Já ale stále s tím idiotským výrazem sleduju Billa, jak se blíží k pohovce a choulí se vedle mě, načež mi vlepí pusu na tvář a usměje se na mě, zatímco v mé hlavě se ozve hlásek: „Polib ho! Polib ho teď! Hned! Okamžitě! Neodkládej to!“, ale já mlčím.
Bill se o mě opírá a mumlá: „Jsem k smrti unavený“, což nemůžu ignorovat.
A tak se na něj dívám dál, zatímco on zavírá oči, sedá si na můj klín a v pěsti svírá cíp mého trička, jako by byl dítě.
A já zjišťuju, že se ztrácím na Billových rtech a strašně po nich toužím. Jen jsem příliš velký zbabělec, než abych něco takového udělal, zatímco můj bratr spí. A ani by to nebylo fér. Chci říct, že si přinejmenším zasloužím facku, a pokud můj bratr spí, nemohu svůj trest dostat. A já vím, že si ho zasloužím.
Dal bych si facku, kdyby to nebylo tak těžké. A kdybych neriskoval, že budu vypadat jako blázen.
Takže ne. Musím počkat, až se Bill probudí, bude při vědomí a připravený mě uhodit tak, jak to umí jen on.
Jen to čekání je vyčerpávající a vážně by mě zajímalo, jestli opravdu není možné najít nějakou náhradu.
Pak se kousnu do jazyka, abych se potrestal – a snažím se sténat bolestí potichu – za to, že mě něco takového vůbec napadlo.
Rozhodl jsem se, že dnes bude ten velký den, a musí to tak být. Tečka.
A pokud jsou to růže, rozkvetou. A pokud jsou to… ehm… zbraně, vystřelí. A doufám, že mě netrefí.
***
Bill se probudil před pěti minutami. A ani kdyby mě mučili, bych nepřiznal, že necítím nohy, i když je vlastně cítím. Jak se říká, člověk musí trpět, aby dostal to, co chce, že? Nebo něco podobného.
Bill je teď v kuchyni, myslím, že pije, a já se snažím přesvědčit sám sebe, že tohle je opravdu ta chvíle. Ta správná. A že by nemělo smysl to odkládat, protože by se nic nezměnilo, jen by se prodlužovala ta úzkost a… a nic. Tohle je opravdu ten okamžik.
Zhluboka se nadechnu. Pak ještě jednou a vyskočím na nohy právě včas, abych viděl, jak můj bratr přechází přes chodbu a míří do ložnice.
Je čas. Cítím to. A i když to necítím, vím to. A i když to stejně nevím, je čas.
„Bille!“ Zavolám, abych překazil již v zárodku jeho možný útěk. Nebo možná ten svůj.
Musím si být jistý sám sebou. Musím být. Jsem a mohu být. A kurva, tohle přesvědčování vůbec nefunguje. Je normální, že se mi podlamují nohy? V mém těle probíhá vzpoura a mně se to vůbec nelíbí.
Bratr se na mě překvapeně podívá. „Jo?“
A já se rozhodnu postavit se před něj jako generál před své mariňáky. Vidím, že Bill je ještě zmatenější. A já mu to nemůžu mít za zlé. Vím, že to zní naprosto šíleně, ale musím to udělat, ne?
Přemýšlel jsem o tom. Rozbil jsem stereotyp, že hloupý muž jménem Tom Kaulitz neumí myslet. A došel jsem k závěru, že jediným způsobem, jak tuto frašku zastavit, je odstranit problém.
Mám políbit Billa? Políbím Billa, tečka.
„Musím něco udělat!“ Vyhrknu a projevím imaginární sebevědomí. A vidím, jak můj bratr špulí rty a ve tváři se mu objevuje obrovský otazník. A protože to vždycky poznám na první pohled, přesně vím, na co myslí.
Že vypadám jako blázen a že nechápe, co se děje.
Ani já tomu nerozumím, ale to je detail.
„Cože?“ Zamumlá nejistě.
„Ehm… no, já udělám tuhle věc, ale ty nemusíš dělat nic,“ uvažuju rychle, položím si ruce v bok a sleduju, jak naklání hlavu na stranu a zamyšleně si mě prohlíží.
„Nechce se mi,“ zamumlá po chvíli. „Nevěřím, že…“
A děláš dobře.
Ale i když je to dobře, stejně to musí fungovat, protože to opravdu nemůžu odložit. Nemůžu a neexistuje žádné ne. Už ne. Mám v tom jasno.
„Bille, já nechci nic dělat. Teda jo, ale nic se nestane… Teda…“
… Chci říct, že bych tě nejradši ojel na tom gauči a líbal se s tebou celou noc, souhlasíš?
Bill si odfrkne, a pak si dá ruce v bok. „Chceš si ze mě udělat legraci? Nemám na to náladu, Tome. Jsem unavený, mám hlad, a teď se chci jít umýt, takže ne…“
„Ne, ne!“ Mávám rukama před sebou a snažím se být přesvědčivý. „Nechci si z tebe dělat legraci, přísahám!“
A vlastně ze všech věcí, které bych mu chtěl udělat, je vtípek až na posledním místě.
„Uhm…“ Bill nezní příliš přesvědčeně, ale protože ho dobře znám, vím, že zvažuje, co udělat. „Okey, udělej, co musíš, ať to máme za sebou.“
A podívá se na mě.
A já se podívám na něj.
A já si uvědomuji, že tohle prostě nefunguje.
„No?“ Zamumlá po chvíli.
„Ehm… měl bys zavřít oči…“
„V žádném případě!“ Vyhrkne, vykročí vpřed a snaží se kolem mě projít. Ale moje pozice generála námořní pěchoty ho blokuje.
„Ne, přísahám, že to není nic senzačního, chci říct… prostě musíš zavřít oči. Prosím!“
Nevím, jestli to bylo tím ukňouraným hlasem. Nebo tím, že jsem skoro na kolenou, a tudíž moje důstojnost už neexistuje. Faktem je, že si otráveně odfrkne, ale dělá, co mu řeknu. S rukama v bok zavře oči. „Dělej.“
A já se nadechnu, ale ztrácím dech.
Moment.
Je to jako kdybyste konečně dostali hračku, kterou už dlouho chcete a kterou vám rodiče vždycky odmítali koupit, protože je moc drahá, nebo proto, že jich už máte moc, nebo protože vám ten dárek dá babička později, až ji navštívíte, nebo…
„Tome? Co to děláš?“
Trhnu sebou, než se vzchopím k mentálnímu tanci Mahori a přiblížím se k němu.
A pak zavřu oči a políbím ho.
A uvědomím si, že všichni, které jsem před ním testoval, jsou nic. Nic ve srovnání s ním.
Protože se to srovnat prostě nedá.
Jsem hloupý, idiotský a pubertální, že mě to vůbec kdy napadlo.
***
Bill má jemné rty. A chutnají jako bonbóny. A zatímco jeho jazyk laskám svým, uvědomím si, že ten piercing má na mě úplně jiný účinek. Mám sucho v krku, trochu se mi potí dlaně a zatajuje se mi dech. A můj mozek je prázdný, srdce šílené a kolena slabá.
Nikdy, nikdy v životě jsem nic takového necítil.
Nikdy v životě mě nenapadlo, že by se mi tohle mohlo stát.
Se směsicí lítosti a rozpaků se od něj odtahuji a naposledy se dotýkám jeho krásných, pootevřených rtů.
Se směsicí strachu a hrůzy znovu otevírám oči, připraven na svůj božský trest.
Bill se na mě dívá tím nejšílenějším a nejpobavenějším výrazem na světě. Smál bych se, kdyby mi nebylo do pláče. Oči má doširoka otevřené, ústa pootevřená a vypadá jako někdo, kdo vlastně ničemu nerozumí.
Povzdechnu si a přejedu si rukou přes obličej. „Okay,“ zamumlám, „teď můžeš udělat, co chceš. Můžeš křičet, můžeš mi vlepit facku, můžeš mě praštit, můžeš mě kopnout, můžeš mě vyhodit z domu, můžeš mě tahat za vlasy, můžeš po mně házet tupé i ostré předměty, můžeš se schovat do svého pokoje a brečet, můžeš mě poslat do prdele, můžeš… no, můžeš udělat cokoliv. Jen… buď v klidu, okay? Vím, že si to nezasloužím, ale… prosím, zůstaň v klidu…“ Vydechnu vyčerpaně, roztáhnu ruce a zadívám se na něj.
Bill je stále ve stejné pozici.
Vlastně nechápu jak, ale zjistím, že se ke mně tiskne, jeho ruce jsou na mé tváři a jeho rty na mých. A na jeho rtech nacházím přesně stejnou chuť jako před chvílí.
Něco naprosto jedinečného, co u nikoho jiného nikdy nenajdu.
Jen u něj, u Billa.
Téměř okamžitě mě pustí, pak se na mě potutelně usměje, přimhouří oči a moje stále rozevřené ruce pomalu stáhne dolů.
„Tomi…“ řekne a zadívá se mi do očí, „Pokud jsi chtěl ode mě pusu, stačilo říct, víš?“
Pak projde kolem mě a vejde do pokoje.
A já tam stojím se svým trestem. Pokud jsem chtěl pusu, stačilo si říct. Samozřejmě.
Bill je vždycky tak chytrý a přímý. Vždycky všechno ví. A to vše si vybral, protože je to správné. Myslím, že podle něj, si to zjevně zasloužím, takže je to v pořádku.
Není to ani příliš bolestivé.
Je to… no… je to…
Je to naprosto šílené.
Okamžik, okamžik.
Když jsem chtěl pusu, stačilo si říct.
Tohle není žádný zasraný trest!
To je… to je… neslušný návrh!
Od Billa. Ne ode mě. Od Billa pro mě!
Několikrát zamrkám a uvědomím si, že ano, nic z toho se mi nezdá. A že ano, Bill tuto větu opravdu řekl.
A šel do pokoje.
Bill.
Polonahý.
Do pokoje.
A když chci pusu, stačí si o ni říct.
„BILLE!“ Vykřiknu, prudce se otočím směrem k chodbě a rychlým krokem – okay, okay! běžím – překonám prostor, který mě dělí od jeho ložnice. „Co jsi tou větou myslel?“ Zakřičím krok od jeho dveří.
A pak ho slyším, jak se směje, a dokonce si ho dokážu představit schouleného na posteli, jak se tváří šibalsky a sladce zároveň. „Hádej co!“ Zlomyslně se zasměje.
Usměju se a položím ruku na kliku.
No, ať už je to překvapení jakékoliv, jsem si jistý, že na něj brzy přijdu.
A vy všichni zmizíte. Od této chvíle nepotřebuji zpytovat svědomí.
Nejsem gay, jsem jen zamilovaný do svého bratra, a to je v pořádku. Každý má svá vlastní dramata.
A v tuto chvíli: kšá!
KONEC
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
