Stadium Lights 9.

autor: Ghostie

Jak Tom dobře věděl, všechno dobré jednou končí, a proto v pondělí přišel do školy sám. Celý víkend Billa neviděl ani s ním nemluvil a začínal mít obavy; před pátečním fotbalovým zápasem spolu strávili celý týden. Byl to venkovní zápas, ale Bill Toma přesvědčil, aby i přesto šel. Ukázalo se, že Bill má v domovské škole spoustu přátel – podle volné definice slova „přítel“ – a Tom se na konci večera tak nějak ocitl sám. Věděl, že Bill se nechal odvést na nějakou party, a to pomyšlení ho deprimovalo; logicky byl Bill příliš závislý na to, aby s drogami skoncoval, ale Tom se stále držel směšné naděje, že by si Bill mohl namísto závislosti vybrat jeho. K tomu, aby byl Bill čistý, by bylo zapotřebí mnohem víc než pár Tomových inspirativních slov. Bylo by zapotřebí lékařů a terapie a mnohem více času, než kolik ho Tom měl. Měl svůj život, kterému se potřeboval věnovat. Billovy potřeby byly až na druhém místě za jeho vlastními, a právě teď byly jeho vlastní potřeby naprosto zdrcující.
Bylo toho ještě tolik, co se Tom musel o Billovi dozvědět. Věděl například, že Billovo užívání nelegálních drog sahá daleko za marihuanu, ale Tom se zdráhal představit si, kam to sahá přesně. Když o tom všem v pondělí ráno přemýšlel, nohy ho automaticky zanesly k Billově skříňce a byl zklamaný, i když kupodivu ne překvapený, když ji našel opuštěnou. Tom se tam chvíli loudal kolem, dokud si nevšiml Billovy kamarádky Allie, která si s obličejem ve skříňce hrála s jedním ze svých piercingů. Tom k ní přistoupil z boku a počkal, až si ho všimne.

„Ehm… Tom, že?“ Zeptala se a jazykem si šťouchla do jednoho z piercingů ve rtu, čímž jí tyčinka vyjela ven. Tom se trochu zachvěl.
„Jo, hej, um, zajímalo by mě, jestli jsi v poslední době nemluvila s Billem?“
„Ne.“ Zvedla na něj propíchnuté obočí. „Neviděli jsme se už asi týden. Vídám ho ve škole, ale neodpovídá mi na esemsky ani nic jinýho.“
„Aha.“ Tom se odmlčel. Pokud ani Billovi kamarádi neměli tušení, kde je – kde by mohl být?
„Proč?“
„To je jedno,“ řekl Tom spěšně a otočil se. Vstoupil do pomalu odcházejícího davu studentů a srdce se mu zastavilo, když se skoro srazil s Georgem. Nemluvili spolu už týden od chvíle, kdy Tom minulé pondělí utekl z jídelny. Zalapal po dechu.
Oba se na sebe podívali, ale ani jeden z nich nic neřekl; Georg se chtěl prosmýknout kolem Toma, který ho ve chvíli paniky chytil za rameno a zadržel ho.
„Počkej, promluvíme si,“ vyhrkl Tom překvapeně a Georg vypadal stejně zaskočeně.
„Myslel jsem, že už jsme s kecáním skončili,“ řekl mu Georg chladně a jeho hlas byl tvrdý jako ocel.
„Já… Georgu, podívej. Já jen…“ Tom si podrážděně povzdechl a nevěděl, jak se vyjádřit. „Podívej, věci, které sis myslel a které jsi vyslovil, byly prostě špatné. Ale, sakra, pořád jsi můj přítel, jasný? A já právě teď přítele potřebuju.“
„Hmm.“ Georg se zamračil a vypadal rozporuplně, když si upravoval batoh na rameni. „No… co se děje?“
Tom se uvolnil. Čekal, že se Georg bude víc dohadovat. „Můžu si s tebou o tom promluvit v dějepise?“ Zeptal se Tom s nadějí.
„Jasně, uh, uvidíme se.“
„Okay. Zatím.“

To způsobovalo, že se Tom až do třetího bloku cítil divně. On a Georg strávili celý minulý týden ignorováním existence toho druhého, přesto se k němu Georg vrátil a stačilo k tomu jen pár slov. Tom si říkal, že je to nejspíš proto, že Georg je i přes svou neznalost některých věcí dobrý přítel. Když se dostali do třetího bloku, Georg nabídl Tomovi váhavý úsměv a znovu zaujal své obvyklé místo před ním. Tom se zhluboka nadechl a kývl na svého přítele.
„Takže… co se děje?“ Zeptal se Georg a stále vypadal poněkud zmateně, což byl pocit, se kterým se Tom dokázal ztotožnit.
„Jde o Billa,“ řekl mu Tom znepokojeně, kousl se do spodního rtu a zkoumavě Georga pozoroval, aby odhadl jeho reakci. Georg jen přikývl.
„Podívej, já nechápu, co s ním máš, Tome, ale to neznamená, že o tebe kvůli tomu chci přijít.“
„Takže mě necháš, abych ti to vysvětlil?“
„Fajn,“ povzdechl si Georg a Tom přikývl.

„Věc se má takhle. Kluci mě vlastně nepřitahují – vůbec – ale… jsem zamilovaný do Billa. A taky jsem se zpočátku bál. Nejsem gay. Ale nedává to prostě… smysl? Chci říct…“ Tom se odmlčel a začal si pohrávat s rukama; tohle nebyly věci, o kterých by s Georgem normálně mluvil, a cítil se až příliš trapně. „Chci říct, víš. Jako všechny ty historky o holkách, které se na internetu vydávají za kluky a randí s jinýma holkama přes internet. A když to pak zjistily, stejně se rozhodly zůstat spolu. Protože, proč má záležet na pohlaví, když chemie je stejná, chápeš? Já to takhle cítím. Ale je to kurva matoucí a nechci se s tebou kvůli tomu hádat. Raději bych měl tvou podporu. Takže… jsi ohledně toho v pohodě?“
„Pořád mi to nedává smysl,“ přiznal Georg pomalu a Tom netrpělivě přikývl. „Ale, kurva, jestli to tak opravdu cítíš… Chci říct, prostě to tak je.“
„Správně,“ vydechl Tom, a konečně se uvolnil. „Díky.“
„Tak o co jde?“ Zeptal se Georg, když zazvonilo, a Tom si nervózně popotáhl džíny.
„Ehm… Bill je nezvěstný.“
„Cože?“
„Třído, prosím, přestaňte mluvit, už je po zvonění,“ přerušil je učitel a Tom poslal Georgovi omluvný pohled.
„Jak to myslíš, že je nezvěstnej?“ Zasyčel Georg, ale Tom neodpověděl, když po něm učitelka střelila pohledem.
„Později,“ zamumlal Tom co nejtišeji a vytáhl si poznámky.

***

Později přišlo v době oběda. Georg v hale zahnal Toma do kouta asi v polovině cesty, a to i přes Tomovy protesty, že přijdou pozdě a fronty budou příliš dlouhé – zase si zapomněl vzít svůj oběd.
„Tome,“ řekl Georg rozhodně. „Bill je nezvěstný? Jak nezvěstný? Jako že ho nikde nemůžeš najít a měli bychom zavolat policii?“
„Nemyslím si, že je to až tak vážné,“ řekl mu Tom rychle. „Ale v pátek odešel z mého domu a od té doby jsem ho neviděl. Ani jeho kamarádi ne.“
„Byl jsi u něj doma?“
„Ne… chtěl jsem tam jít po škole.“
„Víš, vždycky jsem si myslel, že s tím klukem jsou problémy,“ prohlásil Georg a střelil po Tomovi obviňujícím pohledem.
„Ale já ho mám rád,“ bránil se Tom chabě. Georg protočil očima.
„Jo, ale stojí ti za to?“
„Myslím, že jo.“
„Člověče, to bys měl vědět dřív, než se do něj příliš zamiluješ. Takže půjdeš dneska k němu?“
„Jo.“
„Chceš, abych šel s tebou?“
„Ne… Já, já budu v pohodě. Jsem rád, že mi kryješ záda,“ řekl mu Tom.
„Pořád mi to přijde divný,“ upozornil ho Georg už podesáté a tentokrát protočil očima Tom. „Ale asi si na to budu muset zvyknout.“
„Díky,“ řekl mu Tom. „Vážně.“

Toho odpoledne se Tom před prací zastavil u Billova činžáku. Nervózně vystoupal po schodech k Billovým dveřím a několik dlouhých okamžiků stál před dveřmi 205, než sebral dost odvahy, aby zaklepal. Zatajil dech, když čekal, a byl téměř v pokušení otočit se a odejít, protože se velmi bál odpovědi, kterou dostane. Po minutě však bylo zřejmé, že ke dveřím nikdo nejde, a tak Tom pro jistotu zaklepal ještě jednou a cítil zvláštní úlevu.
A pak se dveře otevřely.
„Ahoj?“ Vyhrkl špinavě vypadající muž, když vystrčil mastný obličej ze dveří. Tom polkl a šoupal nohama.
„Zdravím… pan Trümper?“
„Jo. Co chceš?“
„Je Bill doma?“
„Ne,“ vyštěkl. Když se Tom ani nehnul, Billův otec dodal: „Ten parchant tu nebyl už přes tejden a ani trochu mi nechybí. Jestli ho uvidíš, řekni mu to, jo?“
„Um… okay,“ zamumlal Tom. „No, já jen…“ Začal pomalu couvat a pan Trümper zabouchl dveře, aniž by se obtěžoval rozloučit.

Bill tedy nebyl doma, nebyl ani u Toma, ani jeho kamarádi zřejmě nevěděli nic o tom, kde je, a dokonce nebyl ani ve škole. Teď, když byl Bill vážně nezvěstný, začínal Tom panikařit. Když seběhl ze schodů, vytáhl telefon; napůl ho napadlo zavolat na tísňovou linku, ale zaváhal a rozhodl se, že pro jistotu zavolá Billovi ještě jednou. To nemohlo být na škodu. Ledaže by Billa někdo unesl nebo něco podobně strašného a nebyl by fyzicky schopen zvednout telefon…

„Haló?“
Oh.
„Um,“ začal Tom, když zavíral dveře svého auta a držel v ruce bezpečnostní pás. Nečekal, že někdo odpoví. „Bille?“
„Jo.“
„Oh bože,“ povzdechl si Tom a s úlevou si přiložil rukou přes obličej. „Ježíši Kriste. Kde jsi byl?“
„Uh… Já, já jsem změnil školu.“
„Cože?“ Cože?!?
„Jo. Teď bydlím s mámou.“
„S mámou?“ Zopakoval Tom v naprostém šoku, když si zapnul pás. „Myslel jsem, že jsi s ní nemluvil už roky!“
„Ne… no, je to složité. Viděli jsme se naposledy, když jsem byl malý. A řekl jsem jí, že potřebuju někde bydlet, než se dám do pořádku, a ona… no, nabídla mi, abych bydlel u ní. To je… jo. Bylo to v pohodě.“
„Oh,“ řekl Tom tiše. „Neřekl jsi mi to.“
„Já vím,“ zašeptal Bill. „Ale bál jsem se, že neodejdu, kdybych do toho prostě nešel.“
„Proč jsi nezůstal u mě?“
„Nejsi povinný se o mě starat. A věděl jsem, že dokud budu žít tady, tak se to nezlepší. Ale s tím, že se dám dohromady, to myslím vážně, opravdu. Chci to udělat. Musím. Nepřestanu, dokud mi nebude líp, okay?“
„Okay,“ vydechl Tom a neměl slov. Otočil klíčem v zapalování a vyjel z parkoviště. „Jaká je tvoje nová adresa? Přivezu ti věci, které jsi u mě nechal.“
„To je v pohodě. Nechci svoje staré oblečení. Začínám úplně od začátku. Ale ehm… možná bys mohl přijet o víkendu? Bydlím teď asi dvacet mil na sever, to není zase tak daleko.“
„Jo,“ nadechl se Tom. „Vážně bych tě rád viděl. A jsem rád, že děláš to, co si myslíš, že je pro tebe nejlepší. Opravdu, opravdu moc rád.“
„Zatím to bylo opravdu těžké,“ zamumlal Bill. „Mám kurevskou depresi, ale pořád si říkám, že se to zlepší, když se budu snažit.“
„Jo. Zlepší, slibuju. Promluvíme si později, jo? Musím do práce.“
„Okay. Přijď za mnou brzy, jo? Cítím se trochu uboze, ale moc mi chybíš.“
„Okay,“ usmál se Tom a byl kupodivu potěšený. „Jo, přijedu za tebou o víkendu. Vydrž do té doby, jo?“
„Vydržím. A zavolej mi zítra.“
„Zavolám,“ zopakoval Tom svůj slib. „Ahoj.“

I přesto, že Bill byl nyní na míle daleko od něj a už nebyl v jeho bezprostřední blízkosti, aby ho mohl kontrolovat, cítil se Tom spokojeně. Věděl, že Bill má absťák: nejen kvůli drogám, když teď přišel o všechny kontakty, ale i po svých přátelích a po Tomovi. Během týdne se nejednou stalo, že Bill Tomovi v slzách zavolal, a v jednu chvíli Tom málem utekl z práce, aby mohl jet za Billem, a přesto to Toma zvráceně uklidňovalo. Věděl, že než bude Billovi lépe, bude mu ještě hůř, takže to, že je teď tak na dně, znamenalo jen to, že už brzy mu bude mnohem líp. To ale neznamenalo, že ho nebolelo, když slyšel, co Bill říká, a nemohl ho obejmout, dotknout se ho nebo ho políbit. Ale ve chvílích mezi telefonáty si Tom nemohl pomoct a opravdu cítil naději. Věděl, že Bill udělal správný krok bez ohledu na to, jak moc ho to bolelo.
V sobotu Tom sestavil pro Billa malý balíček a vzal ho s sebou. Nebylo to nic zvláštního; Tomovo staré tričko Teenage Mutant Ninja Turtle, které Bill rád nosil, jedno z Tomových trsátek pro štěstí, nějaký čaj, o kterém věděl, že ho má Bill rád, a samozřejmě Billova kytara. Navzdory Billovu odhodlání začít s čistým stolem, Tom věděl, že mu jeho nástroj bude chybět. Přihodil i blok na psaní not a pár dalších věcí, které se povalovaly kolem a které byly převážně jen na okrasu, a odešel toho rána, když rodiče ještě spali. Ve čtyři musel být v práci a rozhodně neměl v plánu svého šéfa naštvat.

Jak se ukázalo, Billova matka bydlela v překvapivě malebné a útulně vypadající uzavřené komunitě na předměstí. Tom byl mírně zmatený, když projížděl ulicemi s velkými cihlovými domy a navigace ho vedla k jednomu, který vypadal, že by se do něj vešla osmičlenná rodina. Tom si vzpomněl, že se mu Bill zmínil o tom, že se jeho matka znovu vdala a Tom předpokládal, že si vybrala dobře. Tom se přistihl, že si přeje, aby mohl Billovi nabídnout také takovou jistotu. Bill by jistě nikdy nechtěl odejít, kdyby měl šestimístný příjem, bazén a garáž pro čtyři auta. Tahle čtvrť byla americkým snem.

Poté, co Tom odložil Billovu kytaru a balíček, nedočkavě zazvonil u dveří a v žaludku se mu mísily emoce vzrušení a obav. Byl nadšený, že Billa znovu uvidí, ale cítil se poněkud vyděšený kvůli všem těm projevům bohatství a pohodlí vyšší střední třídy.
„Ahoj.“ Bill se objevil ve dveřích, opřel se o futro a Tomovo srdce kleslo kamsi dolů do oblasti jeho třísel. Bill prošel velkolepou proměnou: ostříhal si skoro všechny své krásné dlouhé vlasy a úplně si oholil jednu stranu hlavy, takže mu přes pravou stranu obličeje zůstalo pár pramínků černých vlasů; jeho oblečení bylo titěrné; přiléhavé tričko a volné maskáčové kalhoty, které jako by na jeho štíhlých bocích vzdorovaly gravitaci; jeho make-up představovala decentní linka černých očních linek a divoce svůdný lesk průhledného lesku na rtech. Toma najednou přemohla potřeba vzít si Billa tady a teď.

„Ahoj,“ řekl Tom omámeně po několika dlouhých vteřinách. „Ehm, tenhle novej vzhled se mi vážně líbí.“
„Díky,“ řekl Bill s malým úsměvem – malým, ale byl tam. „Přišlo mi skvělý vyzkoušet něco nového. Takže… pojď dál?“ Naklonil se, aby se podíval na krabici u Tomových nohou. „Co jsi to přivezl?“
„Oh, tohle jsem dal pro tebe dohromady,“ řekl mu Tom nadšeně a zvedl krabici do náruče, než následoval Billa. Snažil se – a neúspěšně – udržet oči od Billova zadku, jen tak lehce viditelného v Billových volných kalhotách. Bill se však otočil, čímž zabránil dalšímu okukování, a Tom mu nabídl krabici, jako by chtěl odvrátit Billovu pozornost od ruměnce, který se mu rozlil po tvářích.
„Počkej, pojďme do mého pokoje,“ navrhl Bill a Tomovi se naskytl nádherný výhled až nahoru po rozlehlém dřevěném schodišti.
„Tenhle dům je fantastický,“ poznamenal Tom, když opatrně vešel do Billova pokoje. Položil krabici na Billovu postel, a pak sundal kytaru z ramene a opatrně ji položil na podlahu.
„Jo, můj nevlastní táta je bohatej. Je to docela legrační, vážně. Moje máma ho nesnáší, jen bere jeho prachy a utrácí je za jiné muže.“
„Ehm, páni. Skvělý příklad,“ zamumlal Tom, posadil se vedle Billa na postel a vzal ho za ruku, jak už to mezi nimi bylo zvykem.

„Netuším, jí to takhle vyhovuje. On dostane výstavní manželku a ona si může užívat. Ale vlastně není tak špatná… Teda, dobře se o mě stará,“ řekl Bill Tomovi a přitulil se k němu.
„To je dobře,“ usmál se Tom a políbil Billa na čelo. Rozhlédl se po pokoji; v podstatě byl vcelku nevýrazný, objevilo se tu jen pár drobných Billových věcí: sada líčidel na toaletním stolku, oblečení poházené nedbale na podlaze a cédéčka na stole.
„Nemám toho tady moc,“ vysvětlil Bill a gestem ukázal směrem ke své ložnici. „Ale nechci, aby to tu vypadalo jako doma. Není to natrvalo.“ Posadil se, a pak se naklonil nad Toma, aby znovu nahlédl do krabice. Tom přitom rukama sklouzl kolem jeho pasu. „Tak co jsi mi donesl?“ Zeptal se zvědavě a Tom ho políbil na rameno.
„Jen pár věcí, o kterých jsem si myslel, že se ti budou líbit. Taky jsem ti přinesl kytaru.“ Tom do nástroje šťouchl nohou a Bill se na ni podíval.
„Oh, já myslel, že je tvoje,“ řekl Bill a natáhl se po kytaře.
„Ne, jen jsem vzal jedno ze svých pouzder, protože to tvoje bylo trochu rozbité.“
„Díky,“ vydechl Bill a přitáhl si nástroj na klín. „Um, chyběla mi. Snažil jsem se to všechno nechat za sebou, ale…“
„Nemůžeš za sebou nechat hudbu,“ řekl mu Tom a Bill přikývl.
„Díky,“ zopakoval Bill a usmál se na Toma.

Potěšený Tom se k němu pomalu naklonil, aby ho políbil, i když si nebyl úplně jistý, jestli začít znovu znamená i to, že mají udržovat jen přátelské vztahy, ale Bill mu vyhověl. „Nemám trsátko,“ zašeptal Bill a Tom se udržel, aby nestisknul Billovo stehno, které tak lákavě spočívalo pod jeho rukou, a místo toho se odtáhl.
„Tady,“ řekl Tom a podal Billovi krabičku. „Podívej se dovnitř.“
Následujících deset minut se Bill prohrabával krabicí a chválil Toma, že se mu podařilo přinést všechny věci, o kterých ani netušil, že je potřebuje, ale brzy byly věci opět odsunuty, když se Bill k Tomovi přibližoval blíž a blíž, až se jeho zadek ocitl v Tomově klíně a jeho jazyk v Tomových ústech. Tom se ochotně nechal Billem vést a začal být směšně nadržený z toho, jak mu Bill dráždivě olizoval patro, a pak se náhle ponořil hlouběji, a zároveň přitiskl boky k Tomovým. Když se spolu líbali, Billovy ruce přejížděly po Tomových pažích. Bill zkušeně řídil všechny pohyby, ale Tom to mučení už nemohl vydržet. S předehrou skončil. Posunul se dál na postel, ovinul ruce kolem Billova pasu a položil Billa na záda, až nepřirozeně vzrušený tím, jak se Bill okamžitě podřídil a lehl si.

„Zatraceně,“ zaklel Tom a prsty si pohladil ten malý kousek bílé kůže, který se rýsoval mezi lemem Billova trička a gumou boxerek. Tom se rychle sklonil a olízl holou kůži, což Billa přimělo zalapat po dechu a trhnout boky nahoru.
„Tome,“ zavzdychal a Tom přesunul rty na Billovu kyčel a bezostyšně ji sál. „Tome, oh… počkej, počkej, přestaň,“ Bill zalapal po dechu, když se Tomova ruka přitiskla na přední stranu jeho kalhot a konečky prstů se dotkl knoflíku.
„Hnng?“ Tázavě zabručel Tom a zvedl hlavu od Billovy hříšně lahodné kůže. Byl do toho až příliš zažraný, než aby se nechal zastavit – hlavně proto, že se bál, že pokud přestanou, už nebude schopen dosáhnout toho pocitu. Toho pocitu nepřemožitelnosti.
„Já… já na to ještě nejsem připravený,“ řekl Bill tiše a Tom okamžitě posunul ruku výš a pod tričkem sevřel Billův pas.
„To je v pohodě,“ řekl Tom a černovlásek přikývl. Tom se usmál, a pak Billovi trochu nadzvedl triko, sklonil se a políbil ho na pupík. „Počkám,“ zašeptal na Billovu horkou kůži, „protože tě miluju.“

original

autor: Ghostie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)