Stadium Lights 11. (konec)

autor: Ghostie

Epilog

Světla stadionu zářila, když Tom stál ve frontě na lístky na fotbalovém stadionu a v ruce držel teplou ruku. Podíval se na svého přítele, který si upravil šátek a přitiskl se blíž; Bill měl na sobě tričko s dlouhým rukávem, mikinu s kapucí a koženou bundu, pod kterou měl zastrčený kašmírový šátek. Byl to docela pěkný šátek, který Tom Billovi koupil k narozeninám, a teď bez něj Bill nikam nechodil. Kupovat takové pěkné věci se pro Toma stalo zvykem; raději mu kupoval praktické věci, jako byl ten šátek, protože rád viděl, jak je Bill potom nosí.
„Oh, to je zima,“ zamumlal Bill, když se ve frontě šourali dopředu.
Areál byl osvětlený jako ve dne a s přibývajícím večerem davy lidí proudily na stadion. Tom ještě na žádném fotbalovém zápase tady nebyl a byl si jistý, že po tomhle už na žádný další ani nebude chtít jít, ale chtěl kvůli starým časům vzít Billa s sebou. Kvůli zimě se k sobě přitiskli; Bill odmotal šátek ze svého krku a znovu ho omotal kolem obou. Potěšený Tom lehce stiskl příteli pas a cudně ho políbil, aniž by se bál nějakých zbytečných homofobních poznámek. Už to zažili, ale naštěstí i naneštěstí se Bill dal lehce splést s dívkou, když měl na sobě tolik vrstev. Znovu si nechával narůst vlasy, bez jakékoliv organizace nebo stylu, který by Tom dokázal rozpoznat. Byly rozpuštěné, lehce zvlněné a hezké, a to bylo pro Toma jediné, na čem záleželo. S růžovými tvářemi od zimy a trochou kouřových stínů byli naprosto nenápadní.

„Takže vlastně musíme sledovat ten zápas?“ Zeptal se Bill a natáhl krk, aby se podíval na hřiště.
„Myslím, že jo,“ usmál se Tom a přitiskl se k Billovi o něco blíž. Nebyla mu až taková zima, jen chtěl mít záminku, aby mohl být ještě blíž.
„To není na vysoké lepší zábava?“ Zakňučel Bill a položil si hlavu na Tomovo rameno.
„Jo, je tam spousta zábavných věcí,“ poznamenal Tom nepřítomně. S výukou začal už před měsícem, ale tohle byla Billova první návštěva. Samozřejmě, že Tomovi pomáhal s nastěhováním se a seznámil se s Tomovým spolubydlícím, pohodovým chlapíkem jménem Mason, ale Bill nikdy nebyl v jídelně, ani z kampusu toho moc neviděl a ani se neseznámil s žádným z Tomových nových přátel (z nichž většina byla z klubů, do kterých Tom vstoupil, a kteří sdíleli jeho aktivistické přesvědčení). Tom však věděl, že Bill je jen otrávený; Bill se zatím bavil a nejspíš se chtěl bavit jinde, a ne stát ve frontě na fotbalový zápas.

Ve skutečnosti byl Bill celý den jako u vytržení. Několikrát mu řekl, že se nemůže dočkat, až se taky zapíše na vysokou, a pak zase tvrdil, jak nudná je zkušenost s komunitní vysokou školou. Toma to však těšilo; byl rád, že Bill má ambice. Čím víc byl Bill nadšený, tím usilovněji na dosažení svých cílů pracoval. V ideálním případě by příští rok mohl nastoupit na stejnou vysokou jako student nižšího ročníku, pokud si udrží dobré známky na té komunitní. Měl trochu potíže udržet krok s výukou a zvládat práci v Subway, ale zdálo se, že je odhodlaný v hodinách uspět. Střední školu absolvoval s průměrem 2,3, což nebylo nijak hrozné, ale rozhodně to nebylo ani to, co vysoké školy hledaly.

Bylo jasné, že se Billovi nepodaří nastoupit na Tomovu univerzitu s titulem, jak doufal; na komunitní vysoké škole navštěvoval tolik kurzů, kolik zvládl, a měl už za sebou i několik online kurzů, ale Bill se stále snažil nacpat čtyři semestry látky do poloviny času. Tom nicméně věřil, že Bill bude schopen dokončit alespoň tři semestry plné kreditů, pokud bude dál pracovat tak tvrdě jako teď. Bill měl úžasnou pracovní morálku, jak Tom rychle zjistil, a to až do nebezpečné míry; když se příliš zahltil prací a školou, měl tendenci zapomínat na důležité věci, jako je jídlo nebo hygiena. Tom mu už tisíckrát zdůraznil, že by nebyl konec světa, kdyby maturovali v různých ročnících, a obával se, že Bill bude studiem příliš posedlý a zničí se. Koneckonců Tom si vzal dost AP kurzů na to, aby vynechal dva semestry a odmaturoval o rok dřív, a Bill se zdál být odhodlaný tu mezeru zacelit všemi možnými prostředky.

„Takže co se tady dá dělat?“ Zajímal se Bill a rukou hravě stiskl Tomovo předloktí těsně pod loktem. I když spolu chodili už skoro celý rok, z Billova doteku mu stále běhal mráz po zádech. „Myslím tím, jestli jsou na kampusu nebo ve městě nějaké věci, které by studenti mohli dělat a které by nezahrnovaly bratrské večírky?“
„No jasně. Jsou tu hudební představení, koncerty, hostující řečníci, v centru jsou kluby a tak. Je tu spousta možností, co dělat,“ řekl Tom Billovi už po tisící. „Pane společenský,“ dodal se škádlivým úsměvem.
„Nemůžu se dočkat, až tu budu taky,“ zasténal Bill. „Bude to taková zábava. Už mě nebaví žít s mámou, ani nevíš, jak moc.“ Bill čekal, že se odstěhuje mnohem dřív, ale teď, když byl rozhodnutý jít na vysokou, zůstal závislý mnohem déle.
Tomovi rodiče víceméně zakázali, aby se jejich syn vrátil domů – což prý bylo gesto lásky, což znamenalo, že o letních prázdninách si musí začít hledat vlastní bydlení. Zatím bydlel na koleji a o volnech směl jezdit domů, ale do příštího školního roku si musel najít byt. Plán byl takový, že ti dva budou bydlet spolu, ale měli před sebou ještě větší část roku.

„Bydlet v kampusu je opravdu zábava. Kdyby mě máma s tátou nevyhazovali, možná bych tady bydlel i příští rok.“
„Příští rok to bude lepší,“ zamumlal Bill a Tom ho políbil na hlavu.
„Už teď je to lepší, ne?“ Tom sklonil hlavu, aby Billa polaskal na tváři. „Rok čistý,“ zašeptal. „Jaký je to pocit?“
„Jako bych měl před sebou ještě dlouhou cestu,“ odpověděl mu Bill s nepatrným náznakem úsměvu. „Ale líbí se mi to. Jsem šťastný, že se mám na co těšit.“
„Skvělé,“ ušklíbl se Tom. Naprosto šťastný. Miloval, když Bill používal tohle slovo. Vždycky to Toma donutilo, aby ho políbil. „A říkal jsi, že Subway tě může prostě přeložit i jinam, až se přestěhuješ, že?“
Jo, asi jo. Pokud tam tedy ještě budu pracovat. Snad mě nevyhodí kvůli tomu, že jsem gay, jako tebe,“ ušklíbl se Bill. Tom protočil očima.
„Proč ti to připadá tak vtipný? Ne že by se mi zrovna chtělo zůstávat v obchodě s hudebninami.“
„Protože ty ani nejsi gay. Chci říct. Chápeš, ne?“ Zasmál se Bill a přitiskl svou tvář k Tomově. „To je mi líto. Miluju tě.“

„Mělo by ti to být líto. Nemyslím si, že je vtipné, že na světě existují čuráci, kteří si myslí, že jim projde, když někoho vyhodí na základě jeho sexuality. Kdybych v té době neměl moc práce se školou a s tebou…“
„Podal bys žalobu, jo, já vím. Tohle říkáš vždycky,“ povzdechl si Bill. „Tomeee,“ zakňučel a zlomyslně zatahal Toma za pár dredů. „Řekni to.“
„Co? Oh, taky tě miluju,“ řekl Tom s drzým úsměvem. Bill si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Jen jsem si vzpomněl, co řekla moje mamka,“ vysvětlil.
„Jo? A je to něco dobrýho?“ Zeptal se Bill přísně a štípl Toma do jedné tváře studenými, červenými prsty.
„To je. Přemýšlel jsem… jestli jsi připravený, víš, vrátit se do města. Mamka říkala, že by tě mohli ubytovat. Něco jako přechod mezi bydlením u mámy a odstěhováním. Co ty na to?“
„Bydlet s tvými rodiči?“ Bill se zamračil a skousl si ret. I když Bill nakonec začal do města za Tomem zase jezdit, pořád to vypadalo, že se od něj snaží držet co nejdál. „Myslím, že…“
„Já vím, že nechceš narazit na lidi, které znáš, ale Bille… je to takhle. Nemůžeš se bát své minulosti, víš? Protože pak jen uznáváš, že nad tebou má pořád moc.“ Tom odhrnul Billovy vlasy a začal ho hladit po uchu; od chladu ho měl celé růžové. Bill se tiše usmál a nedíval se Tomovi do očí.

„Máš pravdu,“ zašeptal. „Jako vždycky. A myslím, že právě teď by pro mě bylo zdravější žít daleko od matky a nevlastního otce, než zůstat ve městě. … Tvoji rodiče by mě u sebe opravdu nechali bydlet?“
„Jo,“ zašklebil se Tom a teď jemně masíroval Billův ušní lalůček. Bill sykl a zamumlal, že jeho prsty jsou horké. Venku ještě nebyla taková zima, ale Tom zjistil, že Bill je prostě na teplotu extrémně citlivý. Tom to dával za vinu tomu, že Billův metabolismus byl tak silný, že mu v podstatě proměnil žaludek v černou díru, která mu bránila přibrat byť jen gram tuku. Tom se v jednu chvíli upřímně obával, že má Bill tasemnici. „Musel bys jim platit nájem, jinak by to neprošlo. Ale nebude to víc, než bys zvládl. Nechtějí na tom vydělávat, jen ti chtějí pomoct se aklimatizovat.“
„To zvládnu,“ řekl Bill tiše. „Opravdu jsou ochotni to udělat? Dostanu tvůj starý pokoj?“
„Jo,“ usmál se Tom. „A to znamená, že můžeme být spolu, kdykoli budu mít ve škole volno a ty taky.“

„Mmm…“ Bill se přitiskl nosem k Tomovu a zašklebil se. „Hej, myslím, že začíná zápas…“ řekl, když fanoušci najednou začali jásat.
„Oh,“ řekl Tom. Podíval se směrem k tribunám a nakrčil nos. „Nechceš odsud vypadnout?“
„Co? Vždyť jsme skoro v první řadě…“
„Jo, ale oba nesnášíme fotbal,“ připomněl mu Tom. Položil prsty kolem Billovy brady a políbil ho. „No tak. Pojďme zajít na horké kakao a vrátit se do mého pokoje. Můžeš mi zahrát tu novou písničku, kterou jsi pro mě napsal.“
„Nevzal jsem si kytaru…“
„To je v pohodě, půjčím ti svoji,“ řekl Tom a už táhl Billa z řady.
„Oh,“ řekl Bill tiše a Tom se na něj podíval. Pár vlasů se mu zachytilo na rtech, což Toma donutilo zastavit, aby ho políbil. Bill zabručel, naklonil se k němu, a pak se od sebe pomalu odtáhli. Tom se v extázi zašklebil, srdce mu bušilo a krev se mu rozproudila. Billovy polibky v něm stále vyvolávaly pocit bláznivé zamilovanosti jako vždycky. „Chceš…“ řekl Bill zadýchaně a Tom přikývl, ještě než Bill stačil otázku dokončit. „Chci říct, jestli, jestli je Mason v pokoji…“
„S tím si nedělej starosti,“ ušklíbl se Tom. „Věděl, že bychom mohli, um, chtít mít trochu soukromí.“ Tom přitiskl čelo na Billovo a několikrát se zhluboka nadechl. „Miluju tě, víš to?“ Zašeptal a slyšel, jak se Bill zasmál.
„Jo, vím,“ pokrčil Bill rameny a zatahal Toma za ruku. Bill se zasmál a Tom mu věnoval úsměv. Ještě před rokem byly tyhle projevy pro Billa cizí. „Taky tě miluju.“

„Co kdybychom si prvně dali to horké kakao?“ Zajímal se Tom.
„Až potom,“ řekl Bill. Postkoitální horké kakao: to by pro Toma mohla být dostačená alternativa. „Hele, co se stalo s tím tvým blogem o radách? Už o něm vůbec nemluvíš,“ vytáhl náhle Bill. Tom zbledl a málem zakopl o nohy; už dva měsíce si na svůj blog ani nevzpomněl.
„Já, um, tak nějak jsem s ním skončil,“ zamumlal.
„Cože? Proč? Myslel jsem, že pomáhat lidem je tvoje parketa!“
„Jo, ale už mě nebaví dělat to jen za počítačem. Nebaví mě pořád znát odpověď, víš? Protože ve skutečnosti odpovědi jsou k hovnu že?“
„Jak to myslíš?“ Bill zněl trochu překvapeně a Tom si povzdechl.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že být šťastný je tak snadné, jako se rozhodnout, že prostě budeš?“
„Jo…“
„A ty sis myslel, že jsem blázen. Jde o to, že když ti někdo řekne, co máš dělat, nepomůže ti to. Jediný způsob, jak se to naučit, je projít si tou bolestí sám.“

„Ale co děti se sebevražednými sklony, však víš? Potřebují někoho, kdo je vyslechne.“ Zamračil se na něj Bill a kousl se do rtu.
„Já vím. Proto začnu místo toho pracovat jako dobrovolník na linkách pro sebevrahy.“
„Vážně? Tome, to je úžasný.“
„Myslíš?“ Usmál se Tom a políbil Billa na ruku. „Víš, tohle je docela těžká věc na to, abychom o tom mluvili zrovna před sexem,“ poznamenal.
„Jo, ale ještě máme pár minut, než se dostaneme na kolej,“ řekl Bill. „Jen jsem to chtěl vědět a chtěl se tě na to zeptat. Ale Tome…“ Jeho tón zvážněl a znovu se zastavili. „Vážně tě obdivuju,“ řekl tiše a usmál se. „Jen jsem chtěl, abys to věděl.“
„Díky,“ vydechl Tom, upřímně překvapený. „Já… já tě taky obdivuju,“ řekl Billovi.
„Mě? Proč?“
„Jsi opravdu silný, Bille, myslím, že si to ani neuvědomuješ. A nezávislý a ambiciózní. Máš spoustu dobrých vlastností.“
„Já…“ Bill se pomalu usmál. „Ještě před rokem bych ti řekl, že ses zbláznil. Teď už ti věřím. A musím říct, že je to docela posilující.“
„To je to, co sebevědomí dělá, lásko,“ řekl Tom moudře a znovu se dal do chůze, zatímco houpal jejich rukama. Bill se zachichotal. „Taky to zlepšuje i sexuální život.“
„Vážně?“ Zeptal se Bill a šibalsky se usmál. „Tak to pojďme vyzkoušet,“ navrhl a najednou se dal do běhu. Tom si povzdechl, popotáhl si kalhoty a vydal se za ním.

original

KONEC

autor: Ghostie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)