autor: Gaja
Bill zavřel oči, když stiskl spoušť a ozval se ohlušující výstřel ze zbraně, následovaný sprškou krve, která zasáhla jeho obličej, a v kapse se mu ozval otravný zvuk mobilního telefonu. „Kurva,“ zanadával si pro sebe a udělal krok vzad, když se tělo před ním svalilo na bok, a vylovil telefon. „Co?“
„Mám pro tebe práci,“ ozval se hlas na druhém konci linky.
Bill si nahlas povzdechl, klekl si a sáhl do brašny pro kleště, kterými uštípl první z prstů své oběti. „Vlastně mám teď plné ruce tvojí práce. Nemůže to počkat na potom? Třeba někdy po sprše a té dovolené, kterou kvůli tobě pořád odkládám?“
„Po téhle si můžeš vzít dovolené, kolik chceš,“ řekl hlas.
„Super. A jestli tě jenom napadne, že bys mi během mé dovolené zkrátil čas, budeš moje další práce, rozumíš?“ Zeptal se Bill a zabručel, když se řízl do palce.
„Naprosto rozumím, pane.“
„To bys měl. Pošli mi specifikace e-mailem. Pročtu si je, jakmile se vrátím do hotelu a vykoupu se. Teď jdu dodělat svoji práci, abych dostal zaplaceno a mohl si koupit něco pěkného. Třeba telefon s neregistrovaným číslem,“ řekl Bill, zaklapl telefon a strčil si ho zpátky do kapsy. Bill si setřásl pramen vlasů z očí, dokončil odřezávání konečků prstů a všechny ty malé kousky masa strčil do sáčku, který měl být zpopelněn spolu s kýmkoliv dalším v peci v pohřebním ústavu Whittmeyer a synové; šlo o jednu z nejlepších známostí, které kdy Bill navázal. Bill převalil tělo, rozkročil se na jeho hrudi, vytáhl z brašny své věrné kladívko a podíval se muži do tváře. Bill tuhle část úklidu nikdy neměl rád a byl tak nějak vděčný, že dostal konkrétní instrukce, aby mrtvému moc neponičil fasádu. Jeho zaměstnavatel chtěl, aby se tělo našlo; chtěl, aby bylo identifikováno, a chtěl, aby smrt byla připsána vůdci jednoho z místních gangů.
Ale ani tahle mizerná práce v podobě vymlácení zubů nebyla zrovna příjemná.
***
Bill se protáhl, poškrábal se na rameni, než vklouzl do hotelového županu a vrátil se do hlavní místnosti. Teď když neměl za nehty zbytky krve a ve vlasech ztuhlou krev, se cítil mnohem lépe, ale práce obvykle nečekala na takové banální příjemnosti, jako je čistota nebo pár desítek týdnů na slunné pláži. Bill se rozvalil na posteli, zapnul notebook a televizi, přičemž projížděl programy, zatímco čekal, až se spustí jeho počítač. Bill nechal televizi puštěnou na nějaké hudební stanici, zatímco se přihlásil do e-mailu, aby otevřel nový e-mail s nabídkou další práce.
Když procházel specifikace, zdálo se, že práce je docela jednoduchá. Svobodný bílý muž, žijící sám, výška, váha, obecný vizuální popis a fotka pro případ, že by byl Bill příliš hloupý na to, aby si v hlavě ten popis pospojoval sám. Ten kluk nevypadal špatně, pomyslel si Bill a pořádně si fotku prohlédl. Měl hezké oči. Podle vzhledu ho tipoval na nějakého gangstera, i když ne zrovna nějaký důležitý, pokud mohl podle ceny dole v e-mailu soudit. Připadalo mu skoro až zbytečné někoho sejmout za tak mizernou částku, ale na druhou stranu, měl alespoň slíbenou dovolenou. Mohl si za svůj honorář koupit nějaké luxusní suvenýry nebo nové boty někde v tropech se spoustou pěkných obchodů.
Přesto ten kluk nevypadal jako nějaký špatný člověk. Kdyby ho ostříhali a slušně oblékli, mohl vypadat velmi dobře. I když nakonec jemu nepříslušelo rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo zemře, jeho úkolem bylo plnit úkoly a jít na další, dělat svět potenciálně lepším místem pomocí jedné kaluže krve za druhou. S tímto vědomím Bill zavřel fotku svého dalšího cíle a pustil se do pátrání v jeho okolí, aby si vytvořil operační základnu.
***
Bill nakrčil nos, podíval se na zchátralou budovu před sebou, pak zpátky dolů na adresu napsanou na papíře, který držel v ruce, a zase zpátky na budovu, zatímco čekal, že se jedna z těch věcí změní. Bill už za celou svoji kariéru pobýval na několika příšerných, zchátralých místech, ale tohle místo rozhodně vedlo. Nemocnice s názvem Lilywoods Estates nebyla nic víc než past na krysy z oprýskaných cihel a popraskaných oken a Bill si nemohl pomoct, ale měl pocit, že opravdu dělá laskavost tomu, kdo tu bydlí, když ho předčasně sprovodí ze světa. Bill si přitáhl tašku pevněji na rameno a protlačil se rozbitými bezpečnostními dveřmi do haly, která silně zapáchala močí, a znovu nakrčil nos.
Bill nebyl vůbec překvapený, že výtah nefunguje – jednou stiskl ulepené tlačítko a znechuceně od něj prst odtáhl – a dal se na namáhavý výšlap do pátého patra a do svého nového dočasného bytu. Netrvalo dlouho a získal byt vedle své další práce, čemuž dával přednost, aby si udělal dobrou představu o obecných zvyklostech své oběti a mohl tak trochu efektivněji zinscenovat jeho malou „nehodu“. Byt zůstal posledních šest měsíců prázdný poté, co byl jeho bývalý obyvatel nalezen s podřezanými zápěstími ve vaně s vlažnou vodou. Zdálo se, že lidé si neradi vybírají byty, kde někdo zemřel, což Billa skoro donutilo cítit se provinile, protože se chystal přidat do domu další nepronajímatelný byt.
Bill vyšel posledních pár schodů, odemkl dveře a hodil tašku na nejméně zaprášený kousek podlahy v prázdné místnosti. Byt byl malý, nic víc než dvě místnosti se zastrčenou koupelnou, která byla menší než Billova skříň, s kuchyní oddělenou od zbytku pokoje chatrně vyhlížejícím pultem a tmavou ložnicí s krásným výhledem na sousední budovu. Bill se nemohl dočkat, až vše vyřídí a vypadne odsud.
Proběhl bytem, přitiskl ucho na zeď oddělující jeho byt od bytu jeho zamýšlené oběti a sotva dýchal, jak naslouchal, zda se z druhé strany neozve nějaký zvuk. Přivítalo ho ticho, ani nejtišší šustnutí se k jeho uším nedoneslo. Přesně v to Bill doufal a rychle si sbalil věci na malou průzkumnou misi.
Vloupání do sousedního bytu bylo ještě snazší, než Bill očekával, zámek se odemkl jen po několika nepatrných pootočeních paklíčem. Bill tiše vklouzl dovnitř, zavřel za sebou dveře a rozhlédl se. Byt byl skoro přesným zrcadlovým obrazem toho jeho, kuchyň měl nalevo, zatímco jeho byla napravo, a jejich koupelny sdílely společnou stěnu. Byl také asi tisíckrát čistší, což překvapivě mělo vliv na to, jak strašně to tu vypadalo. Ve srovnání s jeho vlastním dočasným bydlením byl tento byt vlastně příjemný, spoře zařízený a pohodlně zabydlený.
Tedy alespoň prozatím.
Nejdřív se Bill vydal do kuchyně, klasického místa, kde straší kalendáře, a zkontroloval datum. Pokud načmáraná čísla znamenala to, co předpokládal, měla se jeho oběť vrátit z práce až za hodinu, což mu dávalo spoustu času na to, aby si byt stihl prohlédnout. Perfektní.
Bill vytáhl blok a zapsal si obsah kalendáře své oběti na příští dva týdny – kdy musí do práce, schůzky, „chlastačka s G“ a cokoli dalšího, co tenhle Tom považoval za nutné si zapsat. Když bude znát každý jeho krok, usnadní mu to sledování a vymýšlení způsobu, jak ho oddělat, nemluvě o tom, že by se tak dokonale vyhnul jakékoliv nepříjemné chybě. Koneckonců nedostával zaplaceno za likvidaci svědků a nikdy nebylo zrovna zábavné poslouchat, jak přítelkyně oběti křičí a brečí, než dostal šanci je nadobro umlčet.
Bill dál procházel bytem a prohrabával se Tomovými věcmi. Zdálo se, že ten kluk má jistou slabost pro akční filmy, pokud se dalo soudit podle jeho sbírky DVD, a Bill se musel usmát nad opotřebovanou kopií The Professional zastrčenou mezi ostatními filmy. Měl také příšerný vkus na oblečení, ale podle čisté a příjemné vůně, která se linula z jeho skříně, se zdálo, že o sebe dbá.
Trochu ho znervózňoval fakt, že nenašel žádnou z věcí, které byl zvyklý nacházet, když u svých obětí takhle šmejdil. Nikde v bytě nebyly schované žádné drogy, žádné zbraně ani náboje, žádné neobvykle velké balíky peněz nastrkané v krabicích od bot nebo v zásuvkách. Vlastně to spíše vypadalo, že Tom žije od výplaty k výplatě, a pečlivý záznam v šekové knížce mu dal jasně najevo, že se na konci měsíce ocitá s pár dolary a centy, než se na účtu objeví další depresivně malá výplata. To stačilo k tomu, aby se Bill poškrábal na hlavě, ale jeho úkolem nebylo se něčemu divit. Jeho úkolem bylo zabíjet.
***
Bill ležel na hromadě přikrývek na podlaze v obývacím pokoji a znovu si procházel specifikace své práce, když uslyšel, jak se otevřely a zavřely dveře sousedního bytu. Zavřel notebook, přisunul se blíž k jejich společné zdi a poslouchal, jak klíče cinkly o keramickou misku a unavené tělo dopadlo na gauč, až pružiny žalostně zasténaly. O chvíli později Bill uslyšel, jak se zapnula televize, přes zeď se ozval tichý zvuk zpráv, než se změnily na neurčitý šum, další šum, a nakonec na něco, co znělo jako sitkom. Bill se nechal ukolébat smíchem do polospánku, než ho zvonění telefonu opět donutilo zpozornět a sáhnout po mobilu.
„Čau,“ ozval se přes zeď Tomův hlas a Bill si uvědomil, že to nezvonil jeho telefon. „Ne, akorát jsem dorazil domů a chci si jen na chvíli sednout, než si dám sprchu a půjdu spát. A co zítra? V osm U Leroye? To zní dobře. Uvidíme se.“
Bill otevřel svůj poznámkový blok a zapsal si „v 8 U Leroye“. Když Tom hovor ukončil, uslyšel znovu smích z televize. Bude muset zjistit, co je zač tenhle Leroy a kde se nachází, ale až ráno, pomyslel si a následoval zvuk Toma přes svůj byt až do koupelny, kde se opřel o zeď, když zaslechl zvuk tekoucí vody z vedlejší místnosti. Doufal, že to místo bude alespoň trochu příjemné.
***
Leroy byl pajzl s ulepenou podlahou, plný smutných postarších opilců, kteří se přidržovali barových stoliček a přehrabovali se v ušmudlaných miskách s oříšky. Bill si nikdy v životě nepřipadal tak nepatřičně a musel se hodně snažit, aby se znechuceně nezastavil, když se snažil rychle dostat přes podlahu k baru. „Ahoj, můžu dostat pivo?“ Zeptal se Bill a snažil se neopírat o pult, když se pokoušel upoutat barmanovu pozornost.
Barman rychle vytáhl sklenici a poslal ji Billovi. „Dělá to dolar,“ řekl a s nataženou rukou počkal, až mu Bill předá peníze, pak znovu popadl hadr a začal otírat bar.
Bill si povzdechl, napil se, nakrčil nos nad chutí levného piva a sledoval dveře, jestli se v nich neobjeví Tom. Netrvalo dlouho a dveře se znovu otevřely a Billovi se tak poprvé naskytl pohled na jeho plánovanou oběť. Když viděl tu jednu jedinou fotografii ve složce, říkal si, že vypadá docela dobře, ale ta fotka ho nedokázala připravit na střet s realitou. Osobně byl Tom překvapivě přitažlivý, a to dokonce i z druhé strany špinavého baru. Jeho oblečení bylo stejně příšerné, jak si Bill od začátku myslel, ale jeho tvář byla jednou z nejotevřenějších, nejzranitelnějších tváří, jakou Bill za dlouhou, dlouhou dobu viděl, roztažená do širokého úsměvu, jak se smál něčemu, co jeho společník řekl. Bill se opět přistihl, že se stále trochu diví tomu, proč by někdo chtěl toho kluka zabít. Vypadal mile, ale Bill věděl stejně dobře jako kdokoli jiný, že zdání může klamat.
Bill si udržoval odstup, když pozoroval Toma a jeho přítele, štíhlého svalnatého bruneta jménem Georg, a v duchu si zaznamenával Tomův výběr nápojů, rychlost popíjení, témata hovoru a několik desítek dalších drobností, které by mohl případně využít ve svůj prospěch. Už teď vymýšlel různé způsoby, jak Toma oddělat, které by odpovídaly tomu, co po něm klient chce, a v hlavě si procházel různé scénáře, zatímco pomalu dopíjel svoje první pivo. Během hodiny měl v hlavě tři nápady, které postupně pomalu zdokonaloval, zatímco předstíral, že sleduje jednu z televizí zavěšených na stěně, a naoko ignoroval Toma, který došel k baru pro další rundu.
„Ahoj,“ řekl Tom, postavil prázdné sklenice na pult a mávl na barmana, aby mu dal další dvě piva. „Ještě jsem tě tady neviděl.“
Bill zamrkal, odklonil se od televize a nechápavě se na Toma podíval. „Ještě jsem tu nebyl,“ řekl jednoduše.
Tom se lehce uchechtl a poškrábal se v dredech. „Jo, to bude asi ono, co?“ Zeptal se a vysloužil si tím od Billa neurčité souhlasné zabručení. „Já jsem Tom,“ řekl a natáhl k němu ruku.
Bill zvedl obočí a podíval se na Tomovu ruku, dokud ji Tom nespustil zpátky. „Bill.“
„Bill. To bych nečekal.“
„Eh?“ Zeptal se Bill, napil se ze své sklenice a podíval se na Toma.
Tom sklopil oči a lehce pokrčil rameny. „Jo no, tak nějak jsem čekal něco speciálního.“
Bill se usmál a sledoval, jak se mu otevírají potenciální možnosti, když Tom vrhl další pohled jeho směrem. „Speciálního, jo?“ Zeptal se pobaveně, změnil postoj a změřil si Toma očima.
„Já… ehm, jo,“ odpověděl Tom a usmál se na Billa, když barman položil na pult jeho piva. „Hele, můžu tě na něco pozvat?“
Bill se znovu usmál, dopil svoji sklenici, položil ji na bar a upřel na Toma pohled. „O tom si nech zdát,“ odpověděl Bill, otočil se a zamířil pryč a nechal Toma sledovat svoje záda, když opouštěl bar.
Tohle bude snadné.
***
Bill ležel na břiše, poslouchal, jak přes zeď s obscénní hlasitostí duní basy, a přemýšlel, jestli na Tomovy dveře zabuší někdo jiný, aby mu řekl, ať to ztiší, nebo jestli se té cti dostane jemu. Určitě se jí nedočká, když bude dál ležet a snažit se přijít na to, proč mu ten rapper brání v klidném spánku. Bill se vyhrabal z útulné hromádky přikrývek, odhodil tílko a zůstal jen v černých kalhotách na spaní, které mu sotva držely na bocích, a zkontroloval v zrcadle své vlasy, aby se ujistil, že jeho culík vypadá patřičně rozcuchaně. Pokýval hlavou, vyšel ze svého dočasného bytu na chodbu, zastavil se před Tomovými dveřmi a zabušil na ně tak silně, až panty zarachotily.
O chvilku později Bill uslyšel, jak se hlasitost hudby snížila na snesitelnější úroveň, a tichý zvuk bosých nohou, které mířily rovnou ke dveřím. „Hele, nevím, podle jakýho rozvrhu jedeš ty, ale někteří z nás se v noci potřebují vyspat,“ řekl Bill stroze, když se dveře otevřely, a předstíráním překvapeně zamrkal, když se před ním zjevil Tom. „Oh, to jsi zase ty.“
Tom vážně překvapeně zamrkal, jeho oči sjely po celém Billově těle, než se vrátily k jeho tváři. I tak pozdě večer a tváří v tvář mrzutému sousedovi se v Tomově obličeji dalo číst jako v otevřené knize; napůl unavený, zničený, zcela určitě kvůli něčemu rozrušený, s novými malými náznaky zděšeného chtíče. Bill se na chvilku přistihl, že by k němu nejraději natáhl ruku, palci vyhladil vrásku mezi jeho očima a pohladil ho po plném obočí, než by si ho přitáhl blíž k sobě.
Bill zavrtěl hlavou, když Tom vydechl a opřel se o futro dveří. „Ty bydlíš tady?“
„Je to střecha nad hlavou,“ pokrčil Bill rameny a zkřížil ruce na hrudi. „A zrovna teď je to taková ta hlučná střecha typu ‚kurvy a děvky‘, takže kdybys tu hudbu mohl ztišit, bylo by to fakt skvělý.“
Tomovy oči zabloudily k Billovi a také pokrčil rameny. „Uvidím, co se s tím dá dělat,“ řekl a zavřel mu dveře před nosem.
Když se Bill vrátil zpátky do bytu, znovu se zahrabal do přikrývek a usmál se, když by přísahal, že hudba je ještě hlasitější než předtím.
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
