autor: Salatina
Říci, že ho zelinářovo pozvání potěšilo, bylo slabé slovo. Jediný problém byl: jak mu svoji odpověď sdělit? Při pouhém pomyšlení, že by se měl postavit před jeho pult a říct: „Hej, Tome, to s tou poutí je super!“, se styděl jako nikdy předtím.
Nějak však na jeho návrh zareagovat musel a jít na trh bylo jediné řešení. Musel rezignovat, dostat ze sebe hlas a odříkat tu hloupou větu. Tuto příležitost rozhodně nechtěl promarnit.
Když Bill zjistil, že je půl jedenácté, opustil vyhřátou postel a začal se připravovat.
Jakmile se osprchoval a oblékl si něco pohodlného, podíval se na sebe do zrcadla a našpulil rty. Jelikož už nechodil do školy a měl spoustu času na odpočinek a dostatek hodin spánku, jeho tvář byla živější a uvolněnější. Vypadalo to, jako by jeho kůže znovu získala svoji přirozenou sílu a barvu, kterou měl jako dítě, a také viděl, jak jeho tmavé kruhy pod očima den ode dne mizí.
Když se ujistil, že líčení je zbytečné a že už je skoro poledne, rychle vyběhl z koupelny, popadl obyčejnou tašku, nasadil si na hlavu kšiltovku a zamířil do kuchyně, aby matce řekl, že míří na trh.
„Mami? Nepotřebuješ něco? Jdu na trh,“ řekl s falešnou bezstarostností a zakousl se do mirabelky, kterou si vzal z proutěného košíku položeného na kuchyňském stole.
Matka se podezřívavě zamračila a odvrátila pozornost od rajčat, která myla ve dřezu, setřepala z rukou vodu a otřela si je o kostkovanou utěrku.
„Mh… a proč jdeš na trh?“ Zeptala se se svým pověstným zvědavým zamračením.
Bill pokrčil rameny a sklopil zrak, ale neodpověděl.
„Náhodou, ale opravdu čistě jen náhodou… není to kvůli Tomovi?“ Zeptala se Simone znovu s lehkým úsměvem jako zvědavá kamarádka.
Chlapec se jako obvykle začervenal a okamžitě se otočil ke dveřím. „Jo. Ahoj, mami, uvidíme se později,“ uzavřel, zmizel a oddechl si, když opouštěl dům.
Simone se zachichotala a představovala si, jak moc je asi Bill do toho hezkého zelináře zamilovaný. Přivést si domů tak milého kluka, jako je on, by ji jen potěšilo. Ani pomluvy městských stařenek nemohly zakalit její radost z toho, že vidí Billa s někým opravdu šťastného. Ať už byl jakéhokoli pohlaví.
***
Tom si blaženě povzdechl, popíjel kávu a s klidem pozoroval páru, která z kávy vycházela. Teď, když se jeho otec konečně vrátil do práce, si ve čtvrt na dvanáct mohl opět dovolit krátkou přestávku, která se skládala z teplého pečiva s Nutellou a dobré kávy macchiato.
Tak nějak se z toho stal zvyk. Měl dokonce svůj malý stolek, odkud mohl pozorovat davy lidí přes skleněné dveře, které oddělovaly bar od nákupní zóny trhu.
Viděl drobné stařenky, jak unaveně vláčí tašky přeplněné nákupem, matky držící své malé děti za ruce, Billa, jak pomalu kráčí a zklamaně se dívá na jeho pult, pracovníky dopravního podniku, kteří tlačí vozíky s… Billa?!
Vytřeštil oči, naklonil se přes stolek a sledoval, jak si chlapec smutně povzdechl, otočil se a zamířil zpátky k východu z tržnice.
Tom prudce vstal, podíval se na svého kamaráda číšníka a téměř vykřikl: „Připiš mi to na účet.“ Spěšně vyběhl z baru a dohnal chlapce, který pomalu kráčel k východu.
„Bille!“ Zavolal na něj, když už byl dva metry od něj.
Chlapcovy oči se rozšířily, když v rychlosti zvedl hlavu a otočil se k zelináři. Málem dostal infarkt, ale teď se musel snažit vypadat klidně a přirozeně.
Samozřejmě.
Snadné jako vždy.
„Ahoj, Tome,“ vyhrkl trochu vysokým hlasem.
Tom se usmál a postavil se před něj. „Ahoj Bille, jak se máš?“ Zeptal se vesele a taky proto, že ho rád vidí.
Chlapec přikývl a uhnul pohledem. „Dobrý, dobrý,“ odpověděl nejistě. „A ty?“ Zeptal se, aby ukázal, že vážně dokáže říct alespoň dvě věty.
„Docela fajn. Ah, předala ti mamka to překvapení, které jsem ti připravil?“ Zeptal se, a konečně doufal v odpověď, na kterou čekal už dva dny.
Bill se lehce začervenal, maličko se usmál a přikývl. „Ano… moc děkuju, dokonce jsem si přečetl i ten vzkaz,“ informoval ho a začal cítit, jak se mu bezdůvodně potí dlaně.
Tom přikývl a kousl se do spodního rtu. „Takže co ta pouť?“ Zeptal se nonšalantně v naději, že když mu položí přímou otázku, odpoví mu jednoznačně ano nebo ne. Uvědomil si, že Bill s lidmi, které nezná, moc mluvit neumí.
Chlapec se pozorně zadíval na šedivou dlaždici a Tom viděl, jak lehce přikývl. „Podle mě dobrý nápad,“ řekl, a pak zvedl oči, aby se setkal s Tomovým úsměvem a… ano, s Tomovýma zatracenýma očima.
„To jsem rád. Pouť začíná příští středu, pokud chceš, můžeme jet hned ten první den. Vyber si, mně je to jedno,“ vysvětlil Tom a zářivě se usmál.
Bill znovu přikývl. „Středa je fajn. Oh,“ vzpomněl si a usmál se.
Tom zvědavě naklonil hlavu. „Co?“ Pobídl ho, šťastný, že Bill našel něco, co chtěl říct nebo na co se zeptat sám od sebe.
„Jen mě zajímá, co ten dort,“ přiznal a začervenal se.
Zelinář se při vzpomínce na báječnou chuť dortu blaženě usmál. „S tátou jsme ho ještě ten večer snědli! Opravdu vynikající!“ Pochválil.
Nakonec se Bill plně usmál a spokojeně se zaradoval. „To jsem moc rád.“
„Máš čas na kávu?“ Zeptal se najednou Tom a podíval se směrem k baru.
Bill ucítil, jak se jeho žaludek zkroutil, a automaticky přikývl, následoval zelináře a posadil se k malému stolku, který Tom jen před několika minutami opustil. Položil tašku na prázdnou židli a objednal si kávu a zákusek s marmeládou. Tom si vybral džus a číšník se vrátil k pultu.
„Mluvili jsme o dortu,“ pokračoval Tom, když viděl, jak Bill přikyvuje a hraje si s balíčkem cukru.
„Já neumím upéct vůbec žádný dezert,“ dodal Tom a zamračil se. „Vůbec žádný!“ Zvolal, čímž přiměl chlapce, aby vzhlédl a věnoval mu zvědavý a pobavený pohled. „Je ovocný salát dezert?“ Zeptal se zamyšleně.
Bill se zasmál a zavrtěl hlavou. „Myslím, že se to nedá považovat za dezert, spíš za ovocnou sladkost!“ Vysvětlil s pokrčením ramen.
Tom hravě našpulil rty a luskl prsty. „Takže ne, neumím upéct žádný dezert,“ poznamenal s pokrčením ramen.
Bill se ponořil do myšlenek, a po několika vteřinách našel – nechápal jak a kde – odvahu položit otázku, která ho napadla jako blesk z čistého nebe. „Chceš, abych tě naučil péct dorty?“ Zeptal se nesměle. V duchu se plácl rukou do čela a připravil se na další trapas. Teď už jich měl bohatou sbírku, o jeden víc nebo míň…
„Ano!“ Vydechl Tom šťastně a málem způsobil, že chudák Bill spadl ze židle a skoro mu už po druhé během čtvrt hodiny způsobil zástavu srdce.
Jakmile se Bill vzpamatoval ze zelinářovy kladné odpovědi, něžně se nad jeho reakcí usmál.“ Tak jo… řeknu o tom mámě, a pak můžeš přijít.“
Tom přikývl. „Jestli chceš, můžeme to klidně udělat u mě, to není problém.“
Bill zavrtěl hlavou. „Jsem zvyklý na svou kuchyni!“ Odpověděl a doufal, že to nezní hrubě nebo nezdvořile.
„Okay! Ehm, nevyměníme si telefonní čísla?“ Zeptal se a vytáhl staromódní Nokii.
Bill přikývl a vytáhl svůj přelepený mobil a styděl se jako blázen. Snažil se ho schovat za papírové kapesníky, když přišel číšník, položil jejich objednávky na stolek a hned poté odešel.
Oba si vyměnili čísla a mlčky si vychutnávali svoje objednávky.
„Jak přijdu domů, řeknu o těch „lekcích pečení“ mámě. Pak ti napíšu smsku, ano?“ Vyhrkl Bill a opatrně se vyhnul zelinářovu pohledu.
Tom vesele přikývl, dopil džus a blaženě si povzdechl. „Teď bych si nejraději dal kousek dortu,“ vydechl zasněně, opřel se a natáhl si nohy pod stolem. Položil si spojené ruce na břicho a s klidným úsměvem hleděl na Billa.
Chlapec zkroutil rty do stydlivého úsměvu a rozpačitě zamával lžičkou. „Bohužel nemám všechny ingredience, abych mohl upéct dort, promiň,“ omluvil se, lehce se usmál a pokrčil rameny.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, ne, nenarážel jsem na to, abys přinesl další dort!“ Upřesnil a zasmál se.
Bill se začervenal a lehce se zachichotal. „Strašně rád vařím a peču, v podstatě tím trávím většinu času, takže mi to vůbec nevadí,“ opáčil s malým úsměvem.
„Pak si pamatuj, že můj žaludek je na takový skvělý dort vždy připraven!“
Bill stydlivě přikývl, vytáhl z kapsy džínů několik mincí a s cinknutím je položil na stůl. „Budu si to pamatovat… Už budu muset jít domů, tady jsou peníze.“
Zelinář nakrčil čelo a posunul mince zpátky k němu. „To je na mně, všichni, kteří pracují na trhu, tady mají účet, který pak na koci dne zaplatí, tak si s tím nedělej starosti.“
„Ale to nejde,“ namítl Bill a znovu k němu posunul peníze.
Tom si povzdechl a pokrčil rameny. „Bille, vážně, nech to tak, ber to, jakože jsem ti tím oplatil ten dort.“
Chlapec se kousl do spodního rtu, a nakonec přikývl. „Dobře… tak ti dám večer vědět,“ řekl, když vstal.
Tom přikývl a udělal totéž. „Okay.“
Vyšli z baru a zamířili k východu. Bill se otočil čelem k chlapci a usmál se na něj. „Měj se, Tome.“
Zelinář přikývl, přistoupil k němu a lehce ho políbil na zarudlou tvář. Bill zatajil dech, sotva zaslechl chlapcovo rozloučení a sledoval, jak se jeho postava vzdaluje a vrací se ke své práci.
Rozrušený a s bušícím srdcem se otočil a jako zkratovaný robot se s tisíci myšlenkami vydal domů.
***
„Ehm… Mami?“ Začal Bill a vstoupil do kuchyně s podivnou úzkostí, která mu sžírala hruď. Věděl, že jeho matka si o těch lekcích vaření udělá zlomyslné domněnky. Simone byla stále jako puberťačka, i přestože jí táhlo na čtyřicet.
„Oh, ty už jsi doma. Co se děje, drahoušku?“ Odpověděla mu s úsměvem.
„Dnes ráno, když jsem mluvil s Tomem, mi řekl, že by se rád naučil péct dorty, a já mu řekl, že bych mu mohl dát pár „lekcí“,“ vybalil na ni jedním dechem.
Simone se okamžitě rozesmála a povytáhla obočí. „Věděla jsem, že se z vás velmi rychle stanou přátelé! Takže na co ses mě to chtěl zeptat?“
„Chtěl jsem ti říct, že sem prostě někdy přijde a uděláme to tady, víš?“
„Budu moc ráda, Tom je velmi hodný chlapec. Vážně! Mám velkou radost, že se přátelíte!“ Vydechla šťastně, zatleskala a usmála se jako malá holka.
Bill si povzdechl, zavrtěl hlavou a usmál se nad matčinou reakcí. „Okay, okay, zase nepřehánějme, no tak… okay, tak já jdu do svého pokoje.“
„Počkej! Koupila jsem všechno potřebné na čokoládový dort…“ usmála se Simone a zamrkala očima. „Nechtělo by se ti ho upéct?“ Zeptala se s nadějí. „Prosím,“ dodala a usmála se ještě víc.
Bill zatleskal a nadšeně vyskočil. „Jasně!“ Vydechl, okamžitě popadl zástěru a rychle si ji navlékl.
„Tak a teď rádio,“ začal tím, že zapnul rádio a naladil nějaké veselé písničky. „Gumička,“ pak si svázal vlasy. „Čisté ručičky,“ na závěr si opláchl ruce v umyvadle. „Hotovo!“ Vykřikl, usmál se jako dítě a zvedl vařečku jako žezlo. Matka mu zatleskala a společně se pustili do dortu.
***
Bill se pohupoval do rytmu hudby a pokračoval ve šlehání krému, zatímco jeho matka prováděla spíše jednodušší úkoly, jako například rozpouštění čokolády.
„Jsme nejlepší, nananananaa,“ zpíval z plných plic, následován matkou, která vířila po kuchyni, tančila a mávala naběračkou, jako by dirigovala imaginární orchestr.
Simone položila čokoládu na stůl a Bill ji rozetřel po dortu, přidal silnou vrstvu krému a navrch položil druhý plát.
Celý dort potřel rozpuštěnou čokoládou a ozdobil ho šlehačkou, kterou posypal strouhanou čokoládou. Když byl dort hotový, vložil ho do lednice a spokojeně si otřel ruce.
Nemohl ignorovat fakt, že upekl, jak nejlépe uměl, a že pak kousek dortu zanese i sladkému zelináři.
***
„Ahoj Tome, na ‚lekce‘ pečení je vše připraveno, řekni mi, kdy chceš začít 🙂 Bill.“
Tom si zprávu přečetl a zajásal: konečně si rozšíří obzory a bude umět víc než jen obyčejný ovocný salát.
„Perfektní! Nevím, já mám volno každý večer, takže to nechám na tobě. Děkuju ti moc!“
Počkal několik vteřin a jeho mobil znovu zavibroval.
„Jestli chceš, tak klidně zítra. Můžeš mi dát zítra vědět, půjdu nakoupit na trh něco pro mamku, tak se zastavím.“
Tom se mile usmál a rychle odepsal.
„Okay, tak zítra… Dobrou noc, Bille.“
Něco mu říkalo, že Bill se v tu chvíli usmívá. A taky mu něco říkalo, že je potěšen. Jak je to dlouho, co měl vedle sebe někoho, jako je Bill? Dlouho, hodně dlouho. Znal ho jen chvíli, ale bylo naprosto jasné, že je něčím výjimečný.
„Dobrou noc i tobě, uvidíme se zítra…“
***
„Další?! Neříkal jsi, že ti došly ingredience?“ Zeptal se Tom nadšeně a rovnou začal otevírat nádobu, aby se podíval dovnitř.
Bill stydlivě pokrčil rameny a usmál se. „Když jsem přišel domů, máma mě prakticky donutila, abych jí upekl čokoládový dort, je to její oblíbený. Tak jsem kousek schoval, abych ti ho přinesl,“ řekl a viditelně se začervenal.
Tom se podíval na dort a nadšeně vydechl. „Už jen při pohledu na něj se mi sbíhají sliny! Děkuju, jsi velmi laskavý! Oh, jinak dneska klidně můžu.“
Bill se cítil strašně trapně, přikývl a promnul si ruce.
„Víš, kde bydlím?“ Zeptal se ho roztřeseně. Nepamatoval si, že by kdy někoho k sobě domů pozval. Bože, bylo mu devatenáct a měl zkušenosti jedenáctiletého kluka.
Tom zavrtěl hlavou a podal mu blok a tužku. „Napiš mi ji sem, je to malá vesnice, takže hádám, že trefím.“
Bill znovu přikývl a na barevný papírek napsal svoji adresu. Tom si ji přečetl a přikývl. „Vím, kde to je, v kolik mám přijít?“
„Um… ve čtyři?“ Navrhl nesměle Bill.
„Skvělé! Tak se uvidíme večer,“ uzavřel s úsměvem Tom.
Bill se skoro rozplynul a ustoupil o krok zpět. „Uvidíme se večer, ahoj, Tome.“
Nemohl se dočkat, až uslyší zvonek a s úsměvem chlapce přivítá.
Nemohl se dočkat, až ho uvidí v jedné z jeho zástěr s květinami.
Nemohl se dočkat, až si bude moci celý večer užívat jeho úsměv a ty zatracené oči.
Pečení.
Náhle a beznadějně upečený.
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
