autor: Salatina
Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy byl tak nervózní, když pomineme maturitu samozřejmě. Byl hysterický, neustále přesouval každou maličkost, upravoval si tkaničky, utíral prach ze všech povrchů v domě a kontroloval, zda je všechno na svém místě.
Ten kluk měl přijít k němu! A on ze sebe nemohl a ani nechtěl udělat hlupáka.
Navíc tu bylo ještě něco, s čím nepočítal: jeho otec byl s přáteli na partičce *Briscoly a matka šla navštívit svoji kamarádku. Když si dal dvě a dvě dohromady, zjistil, že budou s Tomem úplně sami.
Bill si připlácl ruce na tváře a vydechl, cítil, jak v něm narůstá vzrušení. Zoufale zasténal a rozhlédl se: kuchyně byla dokonale vyleštěná a úhledně srovnané naběračky na stole odrážely paprsky odpoledního slunce. Všechno vypadalo naprosto dokonale.
Nervózně si odfrkl, posadil se a netrpělivě si poklepával rukou o koleno. Nesnáším čekání… opakoval si v duchu už po čtrnácté, rozvázal si culík, pak si ho znovu udělal, aby zkrotil všechny neposlušné prameny vlasů, které mu padaly přes nalíčenou tvář. Počkal ještě několik vteřin, pak vstal a spěšně zamířil ke své kosmetické taštičce. Nanesl trochu korektoru na tmavé kruhy pod očima, zmatnil pleť lehkým pudrem, a pak si kriticky prohlédl svůj odraz v zrcadle.
Din Don.
„Oh. Můj. Bože,“ zamumlal vyděšeně na svůj obraz v zrcadle. Zhluboka se nadechl, přešel ke dveřím a kukátkem zkontroloval, jestli je to opravdu Tom. A byl. Kruci, jasně, že to byl Tom. Klidně se rozhlédl kolem sebe a přimhouřil oči, do kterých mu neodbytně svítilo slunce.
Bill spěšně otevřel dveře a zelinář se před ním ocitl v celé své výšce, kráse a lesku.
„Ahoj Bille, nejdu moc brzo?“ Zeptal se s úsměvem a zabořil ruce do velkých kapes svých světlých džínů.
Bill zavrtěl hlavou a věnoval mu malý úsměv, otevřel dveře víc a mávnutím ruky ho pozval dovnitř. „Ne, ne, to je v pohodě, pojď dál,“ rozpačitě zamumlal a zavřel za nimi dveře.
Pán domu vedl příchozího přímo do kuchyně.
„Zde je mé království.“ Zažertoval nesměle Bill a chlapec se rozesmál.
„Klidně si ty věci dej támhle na židli, a pak můžeme začít,“ vysvětlil znovu a chlapec si odložil svou krásnou tmavou bundu a položil ji na určené místo.
„Hotovo, co teď?“ Zeptal se vesele Tom a rozhlédl se kolem.
Bill se usmál a popadl dvě zástěry. „Nejdřív si nasaď tohle, pak… budou tři body,“ vysvětlil a připadal si hloupě. Bože, jak ho to vůbec mohlo napadnout?
Tom nakrčil čelo, oblékl si červenožlutou květovanou zástěru a uvázal si ji za zády. „Jaké tři body?“ Zeptal se zvědavě.
Bill zuřivě zčervenal a zavrtěl hlavou. „Je to jen taková blbost, kterou jsme si s mamkou vymysleli, to je jedno,“ rychle vysvětlil a mávl rukou.
„Teď mě to zajímá ještě víc,“ vydechl Tom.
Druhý chlapec sklonil hlavu a odvrátil od zelináře pohled. „První bod je… rádio,“ přiznal a připadal si nesmírně ubohý.
„Rádio?“ Zeptal se zmateně Tom. Uh… rádio, myslí tu kost na ruce? Zeptal se v duchu sám sebe a uvědomil si, že to vlastně s „pečením“ nemá nic moc společného.
Bill neodpověděl, přistoupil k rádiu a stiskl tlačítko. Začala hrát veselá hudba a oba si hleděli do očí, jeden zmateně, druhý rozpačitě.
„Gioca Jouerrr, dormire!“
Tomovy oči se rozšířily a vyprskl smíchy, zatímco Bill si schoval obličej do dlaní. „Já bez hudby totiž neumím vařit,“ zamumlal jako dítě.
„Okay, okay, fajn,“ řekl Tom a hned nato se zasmál. „Co je ten druhý bod?“ Zeptal se a snažil se vnitřně připravit na ohňostroj přímo v chlapcově kuchyni.
Bill si odkryl tvář a usmál se. „Ten se tě netýká, druhý bod je „gumička“. Tedy, gumičky na vlasy, ale jelikož máš copánky, nemyslím si, že by hrozilo, že by ti do jídla mohl nějaký vlas spadnout,“ rozpačitě vysvětlil.
Tom blahosklonně přikývl a potlačil další smích. „A ten třetí?“
„Čisté… ehm. Čisté ruce,“ vykoktal a potlačil nutkání vydechnout veselým hlasem: „Čisté ručičky!“
Tom moudře přikývl a oba si v umyvadle umyli ruce.
„Nejdřív by ses měl naučit vyšlehat krém. Je to jednoduché, musíš odměřit smetanu a mléko a nalít je do téhle misky,“ vysvětlil Bill, teď už úplně klidný. Tom si všiml jeho náhlé změny a pochopil, že chlapec se zřejmě cítí klidný a bezstarostný, jen když vaří. „Musíš použít mixér na nejnižší rychlost a po troškách přidávat cukr,“ pokračoval Bill a všechno mu svýma šikovnýma rukama ukazoval. „Pojď to zkusit,“ řekl náhle a podal chlapci mixér. Tom ho popadl, otočil mixérem a sledoval, jak se ta bílá směs postupně šlehá. „Dobře, teď přidej zbytek cukru. Dej rychlost na maximum,“ instruoval ho Bill a dohlížel na práci.
Tom udělal, co mu přikázal, a krém začal stoupat, houstnout a měnit se v nadýchanou, hladkou a sladkou hmotu. Bill se usmál a přikývl. Bože, s tím sladkým krémem byl tak roztomilý.
„Skvělé, můžeš ho vypnout.“ Řekl Bill, snažil se zahnat myšlenky na zelináře, a pak sáhl do ledničky a vytáhl potřebné ingredience. „Dnes tě naučím dort, který miluju, Ferrero Rocher!“ Vydechl radostně.
„Wow! Můj táta miluje ty pralinky!“ Usmál se Tom a přemýšlel, jestli se mu opravdu podaří upéct tak lahodný dort, jako byl ten chlapcův.
„Neboj, kousek mu pak na ochutnání přineseš,“ ujistil ho Bill.
Poté si oba dva vyzkoušeli přípravu těst a krémů. Vložili těsta do trouby a Tom si otřel ruce o sebe. „Teď budeme muset chvilku čekat, že?“ Zeptal se váhavě a doufal, že neřekl nějakou hloupost.
Bill přikývl a usmál se. „Ano, vlastně docela dlouho,“ řekl a otevřel dvířka vedle sebe. „Káva?“ Zeptal se zdvořile a popadl obdélníkový balíček stříbrné barvy.
„Jasně!“ Souhlasil Tom, který stál vedle něj a nevěděl, co přesně má dělat.
„Klidně si sedni k televizi, já udělám kávu a přijdu,“ usmál se chlapec, který vycítil jeho lehký neklid.
Zelinář souhlasně přikývl, posadil se na pohovku a dovolil si televizi pustit. Bill si s úlevou oddechl: když vařili, všechna ta blízkost na něj příliš nepůsobila, ale teď se zase cítil trapně a nepatřičně. Jen já se můžu cítit trapně ve svém vlastním domě… pomyslel si nešťastně a v duchu si vlepil facku.
Zapnul sporák a váhavě se posadil vedle chlapce v naději, že mu bude mít co říct nebo se ho bude chtít na něco zeptat. Cokoli, co by ten zatracený stud přerušilo.
„Takže Bille,“ začal okamžitě zelinář, otočil se k němu a poposedl si na pohovce. „Copak ty nikdy nemluvíš?“ Zeptal se v žertu a usmál se, jak to uměl jen on.
Bill se kompletně začervenal a našpulil rty. „Ne… a nedělej si ze mě legraci,“ vynadal mu nesměle. „Když se mě budeš ptát, budu mluvit,“ mračil se dál.
Tom se zářivě zasmál a zavrtěl hlavou. „Já si z tebe nedělám legraci, vážně!“ Usmál se na něj. „Takže… otázky…“ zamyslel se a poškrábal se vzadu na hlavě. „Oh, takže teď když jsi dokončil školu, nechceš pokračovat v dalším studiu?“ Zeptal se zvědavě.
Bill zkřivil rty a zavrtěl hlavou. „My nemáme tolik peněz, takže si vlastně hledám práci… Už teď dělám nějaké menší věci, ale to nestačí. Chci si najít něco stálého, je jedno kde, ale prostě ji potřebuju,“ vysvětlil s pokrčením ramen.
„Ehm… a jaké práce děláš?“ Zeptal se Tom a byl trochu smutný, že takhle Billův kulinářský talent přijde vniveč.
Chlapec se začervenal a sklopil zrak. „Roznáším letáky a… barvím sousedkám vlasy,“ řekl a doufal, že se propadne někam hluboko pod zem.
„Na tom není nic špatnýho… Kdybych nemohl pracovat s otcem, nejspíš bych myl schody v nějakém…“ uklidňoval ho Tom a snažil se, aby se Bill necítil nepříjemně.
Což se podařilo, jelikož se černovlásek trochu zasmál. „Neumím si tě tam představit,“ smál se.
Zelinář se zasmál spolu s ním a pokrčil rameny. „Vlastně bych se něčemu takovýmu vyhýbal až do poslední chvíle, ale kdyby to byla jediná možnost, prostě bych to dělal. Co ještě děláš kromě vaření?“
„Poslouchám hudbu, čtu si, občas kreslím…“ vyjmenoval váhavě.
Tom povytáhl obočí. „Ty… nechodíš ven?“ Zeptal se překvapeně.
Bill se mu na okamžik podíval do očí a zavrtěl hlavou. No jasně. Tom byl hezký, milý, vysmátý a společenský, takže byl určitě zvyklý mít kolem sebe spoustu přátel.
„Řekněme, že jsem ve škole nebyl dvakrát oblíbený, tedy to líčení… to, že jsem za pět hodin řekl nanejvýš dvě slova… ze školy mi toho moc nezbylo, kromě dobrých známek a úcty učitelů,“ vysvětloval ztraceně. Bože, kolik sil ho stálo, aby nahlas řekl, jak nudný je jeho život.
Tomovi ho bylo nesmírně líto. Bill se mu okamžitě zalíbil: vypadal sympaticky, mile a klidně. Nemyslel si, že je až tak těžké vidět v něm to dobré, stačilo mít to štěstí a na pár vteřin se setkat s jeho oříškovýma očima, aby si člověk uvědomil, že je to opravdu člověk, kterého stojí za to poznat. Zmocnil se ho nezadržitelný pocit něhy.
„Já to líčení neřeším,“ upozornil ho a skoro pocítil povinnost, aby se necítil tak hloupě jako ve škole. „Vlastně mi to vůbec nevadí.“
Bill vzhlédl, jeho oči se rozšířily a připomínaly oči štěněte plné naděje. Tom viděl, jak se mu na růžových rtech usadil úsměv, a pokusil se ho napodobit. Ale nedokázal to. Billův úsměv byl příliš vzácný na to, aby se dal tak rychle napodobit.
Pípnutí trouby je upozornilo, že těsto je již upečené, a s úsměvem opustili pohovku. Bill cítil, jak se rozplývá: jestli bude Tom i nadále tak… tak neuvěřitelně dokonalý, již po dvou dnech se do něj zamiluje. Prozatím však cítil, že ho zbožňuje. A moc dobře věděl, že si vypěstoval jednu z těch lásek, kterých se těžko člověk zbavuje. A začínal z toho mít strach: jak by na takové přiznání Tom reagoval? Třeba musel jen počkat. Možná časem pozná Toma a jeho záměry lépe.
V tuto chvíli se cítil nesmírně šťastný, že má vedle sebe někoho, koho už mohl považovat za přítele. Přítele s krásným úsměvem, fantastickýma očima a záviděníhodnou povahou.
***
„Nemůžu uvěřit, že se mi to povedlo!“ Vydechl Tom na prahu dveří domu Kaulitzových.
Bill se lehce zasmál a pokrčil rameny. „Skoro všechno jsi udělal sám, bravo.“
„Díky moc, Bille. Takže ve středu pouť?“ Zeptal se s úsměvem a opatrně držel dort ve světle modré krabičce.
Bill se začervenal a přikývl. „Díky… každopádně jo, ve středu pouť,“ s radostí potvrdil.
„Okay, tak já už půjdu, tak se uvidíme ve středu, pokud ne dřív.“
„Okay, ahoj,“ rozloučil se Bill a snažil se, aby to neznělo příliš zasněně.
Tom se usmál a přimhouřil oči. „Ahoj, Bille,“ mávl mu a odešel.
Bill si povzdechl a zavřel dveře. Z té středeční pouti byl strašně nervózní, ale zároveň se na ni těšil.
Párkrát si povzdechl, došel do ložnice a zavřel dveře. Otočil se, přešel k posteli a náhle se zastavil. Ukázal prstem na Bambiho a nasadil zamračený výraz. „Přestaň se na mě takhle dívat,“ vynadal mu rozpačitě, pak zavrtěl hlavou a padl na postel.
Vážně byl beznadějný případ.
*Briscola – karetní hra, která se hraje v Itálii
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
