autor: Gaja
Byl to už týden, co Bill začal Toma sledovat. Sledoval každý jeho pohyb a plánoval další postup. Podle jeho propočtu byla dnešní noc tou nejlepší, kdy ho oddělat. Tom se měl vrátit v devět večer z práce, pak měl mít dva dny volna a až do pondělí neměl žádné povinnosti. To dávalo Billovi dost času na to, aby tam zašel, uspal ho a zbavil se těla dřív, než to někomu začne být nápadné. Než jim v práci dojde, že se tam Tom neukázal, jeho tělo už bude dávno nalezeno. Tragická nehoda si vyžádala život poněkud tragického jedince.
Bill si uhladil vlasy a pořádně si prohlédl svůj odraz v zrcadle. Vypadal dobře, ale ne příliš dobře. Dost dobře na to, aby ho Tom nechal projít dveřmi, ale ne tak dobře, aby to bylo už moc pro tuhle čtvrť. Bill slyšel Toma přijít domů skoro před hodinou, přes zeď se ozývalo tiché dunění televize, po němž následovala sprcha, která Billa donutila myslet na nemravné myšlenky, zatímco poslouchal a připravoval se na to, co ho čeká. Teď už to znělo, jako by si na svém DVD pustil nějaký film, a Bill byl připraven vyrazit.
Přehodil si tašku přes rameno a vytáhl z lednice šest kvalitních piv. Když už měl Toma oddělat, chtěl tomu chudákovi dopřát alespoň kvalitní pivo, než to udělá. Nikdo by nikdy neměl umřít s břichem plným těch sraček od Leroye.
Venku na chodbě se Bill zastavil před Tomovými dveřmi, jemně zaklepal a poslouchal, jak k němu Tom spěchá, otevírá dveře a zvedá na Billa obočí. „Chtěl jsem ti říct: Sorry, že jsem se choval jako čurák,“ řekl Bill a zvedl pivo jako usmiřovací akt. „Myslím, že jsme vykročili špatnou nohou, a pokud máme bydlet vedle sebe, nejspíš bychom spolu měli alespoň trochu vycházet.“
Tom si pivo chvíli podezřívavě prohlížel, než si ho vzal. „Ehm, asi díky.“
„Není zač,“ odpověděl Bill a nasadil zářivý úsměv. „Můžu dál?“
„Nejspíš?“ Řekl Tom, když se Bill kolem něj protáhl do bytu a položil tašku na židli. „Takže proč…?“
„Upřímně? Zatím ve městě nikoho pořádně neznám, takže mi přišlo trochu hloupé, že jsem se ani neobtěžoval seznámit se s někým, kdo je tak blízko a vypadá, že je zhruba v mém věku. Což působí asi trochu sobecky,“ řekl Bill a pro efekt sklopil oči. „Ale vypadáš jako milý kluk, takže bych byl rád, kdybychom byli v pohodě.“
Tom stáhl z plastového kroužku pivo a hodil ho Billovi, než si sám vzal jedno. „To zní fajn,“ řekl Tom, otevřel víčko a napil se. „Už mě stejně nebavilo pouštět si hudbu tak nahlas.“
Bill se hlasitě zasmál. „Já věděl, že ji zesiluješ schválně! Nikdo přece nemůže chtít poslouchat tyhle věci pořád tak nahlas.“
Tom pokrčil rameny. „Vlastně mě docela překvapuje, že si nikdo jinej nestěžoval,“ řekl a oba se na chvíli odmlčeli. „Takže, no ehm, díval jsem se na film, nechceš se ke mně přidat nebo tak něco?“
„Myslím, že by to mohlo být fajn,“ řekl Bill a věnoval Tomovi jeden ze svých nejlepších úsměvů.
Bill nakonec sledoval Tomův obličej víc než film na obrazovce a znovu žasl nad tím, jak je otevřená a výrazná. Svým způsobem to bylo jako pozorovat dítě a jeho bezelstné reakce na okolní svět a Bill se přistihl, že přemýšlí, kdo by mohl mít zájem na tom, aby tenhle mladý muž zemřel. Vypadal tak neškodně a mile, jako člověk, který se ujme zatoulaného kotěte, dokud mu nenajde lepší domov. Tom Billovi nepřipadal jako špatný člověk a že měl na rozpoznávání špatných lidí dobrý čich.
O dvě piva později už Billa svrběly ruce a znovu zatoužil dotknout se těch drobných vrásek mezi Tomovým obočím, chtěl je vyhladit a poznat jejich tajemství. Navzdory sobě samému se pohnul a trvalo mu vteřinu, než si uvědomil, že ten pohyb udělal doopravdy, a nejen ve své hlavě, když jeho konečky prstů přistály na měkkém, lehce zarostlém místě Tomovy tváře. Tom se při tom doteku překvapeně otočil, jeho oči se rozšířily a v tlumeném světle téměř zčernaly, a Billovo odhodlání bylo to tam. Jediným rychlým, plynulým pohybem zmenšil vzdálenost mezi nimi, přitiskl své rty na Tomovy a rukou vklouzl do změti jeho vlasů, aby se nemohl odtáhnout.
Bill se však nemusel bát, že by se chtěl Tom odtáhnout, naopak, vrhl se do polibku s hladovým zoufalstvím, jaké Bill už dlouho necítil. Tom během několika vteřin pootevřel svá ústa, jejich jazyky se o sebe vzájemně otíraly a nejistě se ochutnávaly, než se ponořily hlouběji a jejich polibky se staly vášnivějšími. Tohle úplně v plánu nebylo, pomyslel si Bill, když Toma překulil na záda a obkročmo si sedl na jeho klín. To Tom měl udělat první krok, aby mohl mít pocit, že dostal to, co chtěl. Teď měl umřít s pocitem, že Bill využívá jeho sexualitu jako zbraň proti němu.
Tahle myšlenka však nestačila k tomu, aby měl Bill v plánu přestat, zachvěl se a zasténal Tomovi do úst, když ucítil jeho ruce pod tričkem, jak se dotýkají jeho kůže. Už dlouho se mu nestalo, že by tak rychle po někom tak moc toužil, ale teď umíral touhou po Tomovi, tlačil boky dolů, aby se otíraly o Tomovy, i když zatraceně dobře věděl, co přijde.
Posbíral svoje veškeré sebezapření, jelikož věděl, že to musí ukončit dřív, než to zajde dál, a tak nechal Toma, aby mu vyhrnul tričko a dráždil palci jeho drobné bradavky. Musel to ukončit dřív, než nechá Toma, aby ho ošukal, a bude pak mít ještě větší práci s úklidem. Naposledy se o Toma otřel, vytáhl malou injekční stříkačku z černého koženého náramku, který měl na sobě, a nechal jehlu vklouznout Tomovi do krku. Tom ani nestačil zaprotestovat, než omdlel a bezvládně padl na pohovku.
Bill si pro sebe povzdechl, opřel si hlavu o Tomovu hruď a poslouchal, jak mu dál pod kůží tluče srdce. Bylo načase pustit se do práce.
***
O hodinu později byl Tom stále naživu, rozvalený na posteli se svázanýma rukama nad hlavou. Bill, který seděl na druhé straně místnosti, ho s lehkým zamračením pozoroval, hrál si s pojistkou své zbraně a snažil se přijít na to, proč se k tomu nemůže přinutit. Nebylo to kvůli tomu, že by byl Tom atraktivní, už dřív pár atraktivních lidí zabil. Nebylo to ani kvůli tomu, že by ho Bill chtěl, už dřív chtěl i jiné oběti. Prostě mu na celé téhle situaci něco nesedělo. Pokaždé, když Bill na Toma vrhl vražedný pohled, měl v břiše mrazivý, odporný pocit, který mu říkal ne. A tak se přistihl, že sedí, pozoruje Toma, jak vyspává drogu, kterou mu dal, a snaží se přijít na to, čím se tenhle kluk od ostatních tak liší.
Jak drogy přestávaly působit, Tom na posteli tiše zasténal, zavrtěl hlavou a zatahal za jedno z pout na svých rukách. Vydal tichý, nevrlý zvuk, a pak otevřel oči, a když znovu zalomcoval rukama, pocit paniky ho z opojení probral nadobro. „Co to kurva je?“ Zaklel a znovu škubl rukama.
„Co jsi udělal?“ Zeptal se ho Bill jednoduše, natáhl zbraň a namířil ji na Toma.
„Co to…?“ Tom se pokusil posadit, aby se na Billa podíval, a zbledl, když jeho oči padly na zbraň. „Co chceš dělat?“
„Přemýšlím,“ odpověděl Bill, posunul si židli blíž k okraji postele a posadil se, zatímco Tom od něj odvrátil hlavu. „Někdo tě chce zabít a já chci vědět proč.“
„Ale já jsem nic neudělal,“ řekl Tom a odsunul se, co nejdál to šlo.
„Musel jsi něco udělat. Mám dostat balík prachů za to, že přestaneš existovat, což ve většině případů lidi nedělají, pokud k tomu ovšem nemají důvod. Takže, Tome,“ řekl Bill a naklonil se k němu blíž, „chci, aby ses pořádně zamyslel. Co jsi povedl, že někomu stojíš za vraždu? Nechals nějakou mafiánskou dcerušku před oltářem? Okradls drogového krále? Jsi dědic impéria, které chce někdo jiný? Pomoz mi.“
Tom důrazně zavrtěl hlavou. „Nic jsem neudělal,“ zopakoval. „Pracuju v pizzerii, nikdy jsem nikomu nic neukradl ani nejsem součástí žádného impéria. Nic jsem neudělal.“
„Vůbec nic?“
„Nic,“ trval Tom na svém.
„Tak proč je na tebe, skvělého, čestného mladého muže, pilíř společnosti, vypsaná odměna?“
„Já nevím!“
Bill pohladil Toma po rameni a lehce se zamračil, když Tom ucukl. „Žádní nepřátelé? Velké životní pojistky? Prominuté rozsudky za vraždu? Nezaplacené pokuty za parkování?“
„Ne, já… pokuty za parkování?“ Zeptal se Tom.
Bill pokrčil rameny. „Ty jsi ten, kdo ví, co jsi provedl, já jen házím nápady.“
„Ale já jsem…“
„Nic neudělal, jo, to říkáš stále dokola,“ odpověděl. Bill si Toma s povzdechem prohlédl, vnímal strach a zmatek v jeho očích a zjistil, že mu chce věřit. Po týdnu, kdy Toma pozoroval, dospěl k závěru, že je ten kluk, upřímně řečeno, zatraceně nudný. Chodil do práce, vracel se domů, chodil s kamarády do hnusných barů a masturboval ve sprše víc, než asi bylo zdrávo. Byl příšerně průměrný, ale to Bill nepovažoval za hřích, kvůli kterému by měl zemřít.
Bill zkřížil ruce na posteli a opřel se o matraci. „Tome, odpověz mi na jednu otázku, a chci naprosto upřímnou odpověď. Co bys byl ochotný udělat pro to, abys mohl žít?“
„Cokoli!“ Odpověděl Tom rychle, čímž si od Billa vysloužil další povzdech.
„Ne, Tome. Chvilku o tom přemýšlej. Co bys byl ochotný udělat pro to, abys mohl žít?“
„Udělám, co budeš chtít. Co ode mě vlastně chceš?“ Zeptal se Tom s vytřeštěnýma očima.
Bill položil pistoli na noční stolek, vyhoupl se Tomovi na klín, čímž si od něj vysloužil pohled plný paniky. „Ve skutečnosti tě nechci zabít,“ přiznal Bill a přejel Tomovi palcem po obočí, „ale mám tady práci. Někdo musí zemřít, ale nemusíš to být ty, nebo alespoň ne fyzicky.“
Tom se pod ním třásl, i když se ho Bill snažil utěšit, ale vlastně mu vážně neměl za zlé, že se bojí. Říkal si, že by se taky bál, kdyby se probudil připoutaný k posteli a s namířenou pistolí u hlavy.
„C-co?“ Vykoktal Tom a svaly na jeho rukou se napjaly, když se znovu snažil zacukat pouty.
„Nemusíš to být ty,“ zopakoval Bill. „Je to ode mě neuvěřitelně neprofesionální a upřímně řečeno, ještě stále tak nějak nechápu, proč mám takový problém tě zabít, ale mám ho, takže jsem ochotnej ti dát šanci. Místo tebe může zemřít někdo jiný. Odevzdám tu vraždu, zachovám si dobrou pověst a ten, kdo má na tebe spadeno, se stáhne, protože pokud půjde o zbytek světa, budeš mrtvý. Ale musíš být ochotnej nejen nechat někoho jinýho, aby zaujal tvé místo, ale vzdát se života v podobě, jakou znáš právě teď. Tom Trümper už nebude existovat. Už nebudeš moct vidět svou rodinu ani své přátele. Budeš muset odsud vypadnout, opustit práci, všechno. Jsi ochotnej tohle všechno udělat, aby sis zachránil svůj vlastní život?“
Tomova brada se na okamžik zachvěla. „Proč musí někdo umřít? Nemůžu prostě jen odejít někam daleko a už se nikdy nevrátit?“
„Oh, Tome,“ zamručel Bill tiše, okouzlen tím, jak nevinný ten kluk dokáže být. „Bez těla tu práci nemůžu odevzdat. Když ji neodevzdám, pošlou někoho jinýho. Divil by ses, jak vynalézaví nájemní vrazi dokážou být, pokud jde o dotahování věcí do konce. Do týdne bys byl mrtvý a nemůžu ti zaručit, že další člověk, který by tu práci dostal, by byl stejně milý. Jediný, co ti můžu slíbit je, že to kvůli tobě udělám rychle,“ řekl a pohladil Toma po tváři, přičemž se jeho žaludek sevřel při pouhé představě, jak v těch očích zhasíná světlo.
„Co… co se stane, když budu souhlasit?“ Zeptal se Tom tiše.
„Najdu někoho, kdo ti bude podobný, a zinscenuju malou nehodu. Pak ti nechám vytvořit novou identitu a nový život někde jinde a nikdo nebude mít žádné podezření. Je to jako program na ochranu svědků, ale lepší.“
„Lepší?“
„Lepší,“ řekl Bill s úsměvem a položil ruce po obou stranách Tomovy hlavy. „Musím přiznat, že mě neskutečně přitahuješ, a proto bych si tě rád nechal. Takže bys mohl zůstat u mě, měl bys volný pohyb po domě, zatímco budu pryč, a bylo by o tebe dobře postaráno. Už žádná práce pro Joea, žádné šetření peněz na pivo, vlastně je to docela dobrá nabídka.“
„A co chceš na oplátku?“ Zeptal se Tom a nakrčil obočí.
Bill natáhl ruku a s malým úsměvem pohladil Toma po čele. „Jak jsem řekl, vzdáš se svého života a vyrovnáš se s tím, že za tebe zemřel někdo jiný.“
„A dál?“
„A možná bychom mohli pokračovat v tom, co jsme začali na gauči,“ řekl Bill a lehce se na jeho klíně zavrtěl. „Pokud budeš chtít, samozřejmě. Jsem vrah, ne násilník.“
Tom se zamyšleně kousal do spodního rtu a snažil se to celé pochopit. Jeho život, jaký žil teď, nebyl nic moc, ale miloval svou mámu a pomyšlení, že už ji nikdy neuvidí, ho trápilo. Pak tu byl zdrcující pocit viny, že žije na úkor někoho jiného, ale také vědomí, že to pravděpodobně nebude nikdo, koho by znal. „Já…“
„Ať už ano, nebo ne, noc ubíhá strašně rychle,“ řekl Bill a pohladil Toma rukou po dredech.
Tom zavřel oči a přikývl. „Okay,“ řekl tiše a ztuhl, když ucítil, jak se Billovy rty dotkly jeho.
„Vážně jsem doufal, že budeš souhlasit,“ zašeptal Bill na jeho rty. „Než odejdu, jsi si naprosto jistý, že netušíš, proč by tě chtěl někdo zabít? Naprosto jistý?“
„Jsem si jistý. Proč?“ Zeptal se Tom a sledoval, jak z něj Bill slezl a vzal si z nočního stolku zbraň.
„Protože jestli zjistím, že jsi mi lhal, celá nabídka padá,“ řekl Bill, zacvakl pojistku zpátky na místo a podíval se na Toma. „Nemám rád, když mi někdo lže.“ Bill držel Tomův pohled o něco déle, nechal druhého muže přemýšlet o důsledcích, které z toho vyplývají, než jednou přikývl. „Okay, zůstaň tady, já se vrátím, jak nejrychleji to půjde.“
„Mám na výběr?“ Zeptal se Tom a znovu zalomcoval rukama.
Bill se naklonil přes okraj postele a znovu ho políbil. „Vlastně ne. Buď hodný.“ Bill Toma ještě jednou pohladil, vyklouzl z pokoje, popadl Tomovy klíče a zamířil ven z bytu, aby se postaral o svůj úkol.
***
Trvalo zhruba dvě hodiny, než se Bill vrátil, potřísněný krví s lehkým zápachem kouře. „Ahoj, promiň, že to trvalo tak dlouho,“ řekl Bill, posadil se na okraj Tomovy postele a odpoutal mu ruce. „Chyběl jsem ti?“
„Můžu si odskočit?“ Zeptal se Tom a třel si konečně volná zápěstí, když se posadil.
Bill se nakrčil, otřel si čelo a nechal na něm další šmouhu. „No jo, ale pak musíme jít.“ Bill se podíval na své ruce a nakrčil nos. „Asi bych se měl opláchnout. Tohle je sice zasraná čtvrť, ale nemyslím si, že jinde by nechali tolik krve jen tak bez povšimnutí.“ Bill vstal, následoval Toma do koupelny a zavrtěl hlavou, když se Tom nervózně přitiskl k záchodu, aby Billovi zabránil v bezplatném představení. Bill si rychle smyl krev z obličeje a byl opravdu rád, že se ten večer rozhodl obléknout do černé, pak si stáhl vlasy do culíku. „Takhle je to mnohem lepší,“ řekl si hlavně pro sebe, když už podruhé po sobě pořádně oplachoval umyvadlo, aby z něj odstranil všechny stopy krve. „Jsi připravenej?“
„Já ne… asi?“ Kousal se do rtu Tom.
„Hele,“ zabručel Bill tiše a položil si čisté ruce na obě strany Tomova obličeje, „je to v pohodě. Ty budeš v pohodě. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil, máš moje slovo. Okay?“
Tom tiše přikývl. „Okay.“
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
