autor: Haylzee
Ahojky, je tu další překlad od Haylzee. Dneska si dáme trochu strašidelnou povídku 😀 Povídka je krátká, má jen pět dílů a kupodivu, není plná sexu, jak jsme většinou u téhle autorky zvyklí. Každopádně je naprosto úžasná a musím říct, že nemám tušení, co bych dělala já, kdyby se mi něco takového stalo 😊 Název povídky jsem přeložila jako Přítulňák a kdo to je nebo co, se dozvíte, když si ji přečtete.
Vaše Lauinka
Scaredy Cat – Strašpytel
Bill byl vyčerpaný, věděl jen, že usne hned, jakmile se jeho hlava dotkne polštáře. To ráno musel vstávat do školy brzy, tak brzy, že nabyl dojmu, že vstávat v tuhle nekřesťanskou hodinu musí být trestné, a to všechno jen kvůli hloupé třídní exkurzi do muzea. Prohlížení starých soch a mumifikovaných ostatků starověkých lidí, které Billa absolutně nezajímaly, se ukázalo být stejně nudné, jak čekal, a nakonec se svým nejlepším kamarádem Andreasem strávili většinu času tím, že si stříleli z Billova dvojčete Toma, aby se nějak zabavili. Tom se ovšem moc nebavil a Bill pocítil lítost pokaždé, když si vzpomněl na bratrův vyděšený výraz, když na něj Bill vyskočil zpoza exponátu a zakřičel tak hlasitě, že se oba dostali do křížku s učitelem.
Nebylo to tak, že by si Bill chtěl Toma dobírat; byl si se svým dvojčetem nesmírně blízký, jen ho prostě přepadla nuda a touha po nějaké zábavě. Billovi bylo teprve deset, často dělal hlouposti, kterých později litoval, zejména všeho, co ranilo Tomovy city. Jediné, co ho uklidňovalo, bylo to, že mu to Tom dokázal stejně dobře oplatit, a také to často dělal.
Poté, co ze sebe shodil tričko a převlékl se do starých pyžamových kalhot, které se podél lemů začínaly třepit, Bill vděčně zalezl do postele a těšil se, až upadne do sladkého spánku. Musel si trochu pohrát s polštářem, dokud nebyl tak akorát, a pak ze zvyku vystrčil nohu zpod přikrývky; prsty se mu zkroutily chladem. Málokdy se mu podařilo usnout, aniž by měl jednu nohu venku, pokud ovšem stále zůstala na matraci a nevisela přes okraj – přece nebyl blázen.
Usnul tak rychle, že když Billa probudilo zhoupnutí matrace za ním, ani si neuvědomil, že usnul. Že spal nějakou dobu, věděl jen proto, že v ložnici byla taková tma, že nic neviděl, a k jeho uším nedolehl jediný zvuk. Normálně vždycky slyšel tlumené zvuky z různých částí domu – cinkání nádobí, šumění televize dole nebo někdy i tiché brnkání jeho nevlastního otce Gordona na kytaru, ale uprostřed noci ho zastihlo jen ticho. Dokonce ani neslyšel, že Tom vklouzl do jeho ložnice a vlezl si k němu do postele.
Bill byl lehce překvapený, ale příliš unavený, než aby to nějak komentoval. On a Tom se naposledy k sobě v posteli tulili, když jim bylo zhruba šest, a tak usoudil, že Toma musel v muzeu skutečně vyděsit, když šel za Billem uprostřed noci.
„Omlouvám se, že jsem tě tak vyděsil,“ zamumlal Bill rozespale do polštáře, když ucítil váhu Tomovy paže přehozené přes svůj bok a teplo vycházející z jeho těla přitisknutého těsně za ním.
Bill se nedočkal žádné odpovědi, ale neřešil to, přitulil se zpátky k Tomovi a téměř okamžitě upadl do hlubokého pohodlného a teplého spánku.
***
Bill věděl, že jeho bratr často trpěl nočními můrami, které narušovaly jeho spánek a způsobily, že v noci často vstával, takže ho ani tolik netrápilo, že se Tom objevil v jeho pokoji poté, co Bill usnul, a lísal se k němu. Nestávalo se to každou noc, ale většinou se Bill probudil i několikrát týdně s rukou přehozenou přes sebe a uklidňující vahou, o kterou se mohl opřít. Nevadilo mu to, vlastně se mu to docela líbilo. To byl nejspíše i důvod, proč si Toma nemilosrdně nedobíral za to, že je velké dítě.
Tom byl vždycky vzhůru a pryč dřív, než se Bill probudil, nejspíš se až moc styděl, než aby zůstal a nechal se od Billa popichovat. Ne že by to měl Bill v plánu, jelikož i on se občas bál.
Když se blížil Halloween, Bill začínal být trochu vyděšený; v noci v televizi vždycky dávali horory a Andreas byl jako posedlý vyprávěním strašidelných příběhů, kdykoliv se naskytla příležitost. Cestou ze školy jim vyprávěl jeden příběh, který Bill nemohl dostat z hlavy, o rodině, která v domě občas slyšela podivné zvuky a všimla si, že se jim ztrácejí nebo přemisťují věci, a ukázalo se, že v průlezu nad stropem bydlí nějaký strašidelný chlap, který vyleze a plíží se po domě, aniž by si toho všimli, a nakonec je všechny zavraždí.
„A nikdy ho nechytili,“ řekl Andreas tichým hlasem, až se Billovi zježily chloupky na krku.
„Tak jak můžou vědět, že tam bydlel?“ Zeptal se Tom.
„Když to tam prohledávali, našli důkazy o tom, kde spal, a věci, které v domě ukradl,“ vysvětlil Andreas.
Bill potom nemohl usnout, a tak asi po hodině převalování a se strachem z každého sebemenšího zvuku, který zaslechl, přešel po špičkách do Tomovy ložnice a natisknul se k bratrovi.
„Co to děláš?“ Zamumlal Tom, aniž by se obtěžoval otočit.
„Bojím se,“ bylo jediné, co Bill řekl. „Pořád slyším divný zvuky.“
„Fajn,“ řekl Tom a trochu si povzdechl. „Jen mi nechrápej do ucha.“
Bill si odfrkl. „Já nejsem takhle nepříjemný, když mi uprostřed noci vlezeš do postele.“
„Protože já to nedělám,“ ozvala se Tomova tlumená odpověď.
„Jak myslíš,“ řekl Bill a zívnul. Když měl Toma tak blízko, už se nebál, konečně se dostavoval spánek. „Ty jsi takový lhář.“
***
Konečně přišel Halloween a Bill se snažil připravit si svůj kostým co nejlépe. Rozhodl se, že letos chce jít za zombie, a tak si s matčinou pomocí vytvořil z nějakého svého a Tomova starého oblečení roztrhaný, ošuntělý starý oblek a Simone ho nechala, aby se vyřádil s make-upem. Bill, který měl uměleckého ducha, použil nechutně zelené oční stíny, aby dodal svému obličeji hnilobný nádech, a černou tužku na oči, aby si nakreslil škrábance a oděrky po celé kůži. Matka se nad ním zřejmě slitovala, protože pak začala kouzlit, a když skončila, Bill se sotva poznal.
Bill se ještě jednou obdivoval, otočil se před zrcadlem v ložnici a zazubil se na svůj strašidelný odraz. „Perfektní,“ řekl.
***
Bill otevřel dveře a zarazil se při pohledu na postavu stojící hned za dveřmi, kompletně zahalenou v bílém prostěradle se dvěma černými koly představujícími něco jako oči.
„Myslel jsem, že jdeš za piráta?“ Řekl Bill.
Nedočkal se však žádné odpovědi, a tak jen protočil očima. „Fajn, jestli chceš vedle mýho cool kostýmu vypadat blbě v tomhle tvým trapným, tak je to tvoje věc.“ Otočil se a zamířil do koupelny. „Běž dolů, Andy tu bude za chvilku.“
***
Gordon se chystal vzít kluky ven koledovat a Bill se nemohl dočkat, až světu předvede, jaký cool zombie kostým vytvořil, nemluvě o tom, kolik sladkých dobrot dostane.
Tom stále nic neříkal, ale když se Bill otočil, aby se na něj podíval, už tam nebyl.
„Divné,“ zamumlal Bill.
Než si Bill ulevil, znovu si upravil kostým a zkontroloval se v koupelně v zrcadle, Andreas už dorazil a Bill slyšel, jak si s Tomem povídají a vtipkují, když bral hlasitě schody po dvou.
„Ahoj!“ zazubil se na Andrease, který šel za robota, jehož kostým se skládal hlavně z různě velkých krabic poskládaných kolem jeho těla a nastříkaných stříbrnou barvou, pod nimiž měl šedou třpytivou teplákovou soupravu, aby mohl hýbat rukama a nohama. Bill jen stěží dokázal rozeznat Andyho obličej skrz obdélníkový otvor vyříznutý do krabice nad jeho hlavou, která sloužila jako robotova ústa. „Tohle ti muselo trvat celou věčnost!“ Vykřikl ohromený Bill.
„Pomáhal mi s tím táta,“ vysvětlil Andreas. „Ale nemohl jsem si to pořádně nasadit, dokud jsem se sem nedostal, jinak bych nemohl sedět v autě,“ zasmál se.
Billovo obočí se zvedlo, když spatřil Toma celého v pirátském kostýmu s falešným knírem mírně vyčesaným nad ústy.
„Oh, super, převlékl ses.“
„No, nechtěl jsem jít sám za sebe,“ odfrkl si Tom. „Tohle je stejně cool jako já.“
„Ne, myslel jsem z toho pitomého kostýmu ducha,“ vysvětlil Bill a zatahal za nit, která mu visela z košile.
„Jakého pitomého kostýmu ducha?“ Tomovo zamračení bylo patrné i za červeným šátkem, který měl ovázaný kolem čela.
„Jste připravení, kluci?“ Gordon vběhl do obývacího pokoje v tom nejšílenějším klaunském kostýmu, jaký kdy Bill viděl, s jasně červenou kudrnatou parukou a pestrobarevnou saténovou kombinézou, která vypadala snad třikrát větší než jeho velikost, což způsobilo, že Andreas sebou v krabicích trhl a málem se převrátil.
„Nesnáším klauny,“ vyprskl roztržitě, když se všichni rozesmáli.
„Promiň,“ řekl Gordon a lehce poklepal na Andreasovu hlavu v krabici. „Nebudu tě strašit… nebo jo?“ Zvedl ruce a ozval se posměšný zlý smích, což Billa donutilo propadnout záchvatu hihňání, zvlášť když Andreas skoro znovu upadl.
„Gordone,“ varovala ho Simone, která přišla z kuchyně s fotoaparátem. Bill poznal, že se snaží zachovat vážnou tvář.
Poté, co Simone pořídila snad tucet fotek, byli konečně vypuštění ze dveří, každý s prázdným plastovým kbelíkem, který čekal, až ho naplní všemi těmi sladkostmi, které se jim dostanou do ruky.
***
„Viděli jste, jak se ta stará ženská tvářila? Myslel jsem, že dostane infarkt!“ Vykřikl Bill a poskakoval po chodníku vedoucím zpátky k domovu.
„No, ale ty jsi na ni vybafl a zavrčel,“ podotkl Tom. „Ale měla pár super dobrot.“ Přitáhl si kyblík k obličeji a zatřásl jím, i když už byla příliš velká tma na to, aby vůbec něco viděl, jelikož jediné, co měli, byly matně svítící pouliční lampy nad jejich hlavami.
„A co dům toho chlápka? Ten s těmi pohyblivými sochami na střeše? Je to nejlepší halloweenská výzdoba na světě!“ Navrhl Andreas, který se držel za dvojčaty, jelikož jim ve svém kostýmu nestačil.
***
Navštívili už skoro všechny domy v ulici a prošli všechny křižovatky, jásali nad všemi těmi zábavnými a strašidelně vyzdobenými domy a některými kostýmy dětí, které cestou potkali. Jejich kbelíky již prázdné nebyly, a až se vrátí domů, nebudou prázdná ani jejich břicha.
„Ani nebudeme potřebovat večeři!“ Prohlásil hrdě Bill, ale Gordon to přání rychle rozmetal a oznámil jim, že než budou moci sáhnout do svých zásob cukru, dají si normální jídlo včetně veškeré zeleniny.
Gordon vešel dovnitř a nechal otevřené vchodové dveře, zatímco se zouvali a pod jasným světlem verandy znovu kontrolovali své kbelíky a porovnávali, kdo si z nich vykoledoval nejvíc.
Zatímco se Tom a Andreas o tom dohadovali, Bill vzhlédl a ztuhl, když si na trávníku před domem všiml něčeho, čeho si předtím nevšiml.
„Kluci… kdo je to?“
„Hmm?“ Tom se otočil a podíval se směrem, kterým Bill ukazoval, a lehce nadskočil, když uviděl postavu, postávající mezi dýněmi, které tam jejich matka dala, od hlavy k patě zahalená v bílém prostěradle, se dvěma černými koly na obličeji, jež byly Billovi až moc povědomé.
„Ahoj?“ Zavolal Bill a prsty pevně sevřel kolem Tomovy pirátské košile. Postava neodpověděla, dokonce se ani nepohnula, a vypadalo to, že zírá přímo na něj. Bill se zachvěl.
„Ehm… ahoj,“ dodal Tom. „Kdo jsi? A proč jsi na našem trávníku?“
„Tome,“ zašeptal Bill. „Viděl jsem ho uvnitř, než jsme šli ven, myslel jsem, že jsi to ty, proto jsem říkal, že je dobře, že ses převlékl.“
Andreas pomalu ustupoval ke vchodovým dveřím. „To myslíš vážně?“
Bill přikývl. „Stál na chodbě před mým pokojem.“ Podařilo se mu ze sebe dostat, i když sotva dýchal.
„Hej,“ řekl Tom tentokrát důrazně. „Ptám se tě, kdo jsi?“
Bill nevěděl, co je děsivější – jestli to, že na něj ta podivná postava stále bez hnutí zírá, nebo to, že mlčí, i když je přímo konfrontována.
„Fajn, tak jinak.“
„Tome!“ Bill se pokusil chytit svého bratra, ale Tom byl na schodech rychlejší. „Měli bychom prostě zavolat mámu nebo Gordona,“ zasyčel Bill.
Tom si ho nevšímal, kráčel přímo k postavě a máchal kolem sebe plastovým mečem. Bill si byl jistý, že se mu zastavilo srdce, když Tom přistoupil přímo k cizinci a šťouchl jej do hrudi.
„Huh?“ Slyšel Toma říkat, a pak se jeho bratr otočil s úšklebkem na rtech. „Bille, jsi hlupák.“ Bill sledoval, jak Tom strhl prostěradlo a odhalil jednu ze Simoniných figurín na kovovém stojanu, který pečlivě držely všechny dýně.
„Panebože,“ řekl Andreas, než z robotových hranatých úst unikl výbuch smíchu.
„Ale… ale jak se to sem dostalo?“ Zeptal se Bill a tvář mu hořela. „Viděl jsem to uvnitř!“
„Jo,“ řekl Tom, přehodil prostěradlo zpátky přes figurínu a upravil ji tak, aby vše správně sedělo. „Nejspíš jsi to viděl ještě před tím, než to sem mamka přinesla. Bože, ty jsi takový idiot.“
„Drž hubu,“ zamumlal Bill a kopl do jednoho ze sloupů u schodů.
Tom vyběhl zpátky na verandu a na tváři se mu objevil úsměv. „Škoda, že jsem tě neviděl, jak si s tím uvnitř povídáš, to muselo být neskutečně vtipný.“
„Řekl jsem, abys držel hubu!“ Zařval Bill a zamračil se na Andyho i Toma, kteří oba brečeli smíchy, když procházeli dveřmi.
Bill se naposledy podíval na přízračnou bytost, která na něj stále zpříma zírala, a zavrtěl hlavou, než zamířil dovnitř za ostatními.
***
Byla sobota večer a dvojčata zůstala dlouho vzhůru, hrála Tomovu novou videohru o mimozemšťanech a snědla všechny zbytky halloweenských sladkostí, které se Simone neúspěšně pokoušela schovat ve spíži, a nakonec musela Playstation vypnout s tím, že jim matka dost zuřivě řekla, že si nepřeje, aby ji budili vřískající mimozemšťané nebo děti, které se v noci budou budit hrůzou.
Tom na Billa protočil očima a Bill neřekl nic, jelikož nechtěl poukázat na to, že má jejich matka pravdu, jinak by Tom nemusel neustále lézt Billovi do postele.
Jak Bill předpověděl, v časných ranních hodinách ucítil, jak ho někdo tahá za přikrývku, což ho probudilo z hlubokého spánku.
„Tak pojď, ty strašpytle,“ zabručel se zívnutím a oči se mu znovu zavřely.
Když se k němu přitulila známá postava, Bill ihned usnul a byl to klidný, hluboký spánek, který mu vydržel až do rána.
***
Bylo už pozdě, když sluneční paprsky pronikaly skrz Billovy napůl zatažené žaluzie a bodaly ho do očí, skoro jako by je jeho matka poslala, aby Billa vytáhly z postele. Zabručel, posadil se a unaveně si protřel oči. Byl samozřejmě sám; Tom nepochybně snídal nebo bojoval s mimozemšťany, možná dělal obojí najednou. Bill si nechtěl nechat ujít akci, a tak se vyhrabal z postele a ani se neobtěžoval se převléknout.
Málem zakopl o pyžamové kalhoty, ale pak se dostal ze dveří a rychle se odšoural do koupelny, aby si ulevil a opláchl si obličej vodou, která ho měla úplně probudit. Když procházel kolem Tomova pokoje, všechno vypadalo tak, jak mělo – oblečení všude po podlaze, jedna z Gordonových starých kytar opřená o Tomovu komodu a Tom tvrdě spící ve své posteli.
Billovi trvalo několik kroků, než se zastavil, a projelo jím podivné zachvění. Pomalu se otočil, skoro se bál vrátit a znovu se podívat dovnitř. Zastavil se těsně před pokojem a Billovy oči potvrdily, že ano, Tom opravdu spí ve své vlastní posteli.
Jako by vycítil jeho přítomnost, Tomovy oči se otevřely, ústa se mu zkřivila do širokého zívnutí a se zasténáním natáhl ruce nad hlavu.
„Dobré ráno,“ řekl s hlasem zastřeným spánkem.
Bill jen stál ve dveřích a nebyl schopen bratrovi odpovědět. Jeho mysl se rychle snažila zpracovat skutečnost, že se Tom probudil právě teď ve své posteli, a ne přitulený k Billovi v úplně jiné ložnici.
„Tome,“ zaskřehotal konečně Bill a vešel do pokoje. „Vrátil ses ke mně včera v noci? Nebo dnes ráno?“
Tom se se zamračením posadil a usilovně se snažil dostat z očí ospalky. „Cože? O čem to mluvíš?“
„Chci říct, že potom, co jsi byl u mě pokoji…“
Tom na něj zamžoural. „Ve tvém pokoji? Nebyl jsem ve tvém pokoji.“
Nepříjemná pravda dopadla na Billa jako tuna cihel a on se rukou opřel o Tomovu postel. „Určitě? Je v pohodě, jestli jsi tam byl, Tome. Slibuju, že si z tebe nebudu dělat legraci.“ V hloubi duše Bill věděl, že mluví pravdu, a cítil, jak se mu horní část těla začíná chvět.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom. „Co je to s tebou?“
Bill se ovládl a podíval se Tomovi přímo do očí. „Byl jsi, nebo jsi nebyl včera večer v mém pokoji a pak si vlezl ke mně do postele?“
Tom si odfrkl a odvrátil pohled. „Ne, už jsem ti řekl, že ne. Očividně jsi mě našel tady, ne? Takže ne, nevlezl jsem si k tobě do postele.“ Znělo to až příliš defenzivně, ale Bill nad tím právě teď neměl čas přemýšlet.
V hrdle se mu zachytil drobný vzlyk. „Tak kdo to byl?“
autor: Haylzee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
