autor: Haylzee
Just The Wind – Jenom vítr
Tom byl ze začátku vyděšený, zvlášť když mu Bill oznámil, že se k němu už delší dobu několikrát týdně tulí. Tom zbledl a trval na tom, aby to okamžitě řekli matce, ale Bill se zdráhal a z velké části za to mohly jeho rostoucí vnitřní rozpaky. Jak to, že nepoznal, že to není Tom? Jak to, že o tom tak dlouho mlčel? Bill ještě nikdy necítil žádnou jinou přítomnost, ať už zlovolnou, nebo jinou.
„Třeba se ti to jen zdálo,“ snažil se to Tom později racionálně vysvětlit, když přecházel po Billově pokoji.
„Nebo jsi byl ty prostě náměsíčný,“ vyhrkl Bill a vrhl na Toma ostrý pohled. „Možná jsi to byl ty a ani o tom nevíš.“
„Hmm, možná,“ zatvářil se Tom pochybovačně. „Ale jsem si jistej, že bych nebyl náměsíčný dvakrát, protože se nepobouzím tady, pamatuješ?“
Bill frustrovaně hodil polštář, který si tiskl k hrudi, na druhou stranu místnosti. „Jo, já vím. Ale… co jinýho by to mohlo být?“ Podíval se vyděšeně na Toma a ten sklopil hlavu k podlaze. O jakékoli alternativě, že se k němu Tom v posteli zezadu lísá, nemohla být ani řeč. „Co když je to ten chlap, o kterém mluvil Andy? Ten, co se schovává na půdě, a pak tě zabije?“
„Vždyť to ani nebylo podle pravdy,“ zaúpěl Tom. „Hledal jsem to a byl to film. Andy kecá.“
Bill si s úlevou oddechl. „Okay… ale stále nevím, kdo to mohl být.“
„No a co se stane potom? Myslím tím, když ti vleze do postele?“ Zeptal se Tom a znělo to znepokojeně.
Bill se znovu zachvěl. „Vlastně nic. Vždycky se probudím, když cítím, že je za mnou…“
„A ty ses nikdy neotočil a neřekl: ´Hej, co to sakra děláš?´“ Přerušil ho Tom nevěřícně.
„Už jsem ti to říkal,“ zakňučel Bill. „Vždycky jsem si myslel, že jsi to jenom ty, že jsi měl noční můru nebo tak něco. Samozřejmě jsem nepočítal s tím, že by to mohl být někdo jiný, ne?“ S povzdechem se posadil na kraj postele a Tom si sedl vedle něj.
„Co dělá pak? Když je u tebe v posteli?“ Zopakoval Tom, odkašlal si a podíval se dolů, kde měl ruce pevně přitisknuté k sobě.
Bill se začervenal a uvědomil si, že bude muset Tomovi přesně popsat to, co si myslel, že Tom dělá, a co Billovi vlastně vůbec nevadilo. „Asi jen spí,“ řekl opatrně. „Tak trochu… no… mě objímá.“
Tom se na něj s úšklebkem podíval. „Takže ti někdo v noci leze do postele a mazlí se s tebou?“
Bill si znovu povzdechl. „Zní to tak hloupě, že? Možná se mi to jen zdálo. Bože, doufám, že jo.“
„Myslím, že by ses měl přes noc prostě zamknout v pokoji,“ řekl Tom.
„Oh, ani náhodou tady nebudu spát sám,“ řekl mu Bill rozhodně. „Přestěhuju si postel do tvého pokoje.“
Tom šťouchl kolenem do Billova a tiše se zasmál. „Trvalo celou věčnost, než jsme dostali vlastní pokoje. Naši ti nikdy nedovolí, abys do mého pokoje tahal svou postel, a kromě toho, přiváděli bychom jeden druhého k šílenství, jako když jsme byli malí.“
Bill zavrtěl hlavou; jestli si Tom myslel, že Bill zůstane ve svém pokoji úplně sám, byl blázen. „Nemůžu, už nikdy nebudu moct spát. Prosím tě, Tome, nenuť mě k tomu…“
Tom vstal a šel ke dveřím. Zavřel je a otočil malým knoflíkem v klice, aby je zamknul, a pak s klikou zalomcoval, aby ji vyzkoušel.
„Když zamkneš dveře, nikdo se dovnitř nedostane,“ usoudil. „Budeš v naprostém bezpečí, dokonce i přede mnou, kdybych byl náhodou vzhůru a byl náměsíčný,“ dodal žertem, nejspíš ve snaze uklidnit Billa. Nepomohlo to.
„Ty mi ani nevěříš,“ prohlásil Bill smutně. „Kdybys mi věřil, nechoval by ses, jako by ti to bylo jedno.“
Tom znovu otevřel dveře. „Ale no tak. Jak by někdo mohl každou noc chodit do našeho domu a do tvého pokoje? To přece není možný. Určitě se ti to jenom zdá, Bille, vždyť jsi to sám říkal.“
„Fajn.“ Bill vstal, rychle přešel ke dveřím a prošel kolem Toma na chodbu. „Budeš litovat, až mě uprostřed noci zabije nějaký maniak!“
„Cože? Až tě umazlí k smrti?“ Slyšel, jak za ním Tom volá.
Bill zafuněl a dupal po schodech dolů, kde okamžitě dostal vynadáno od matky za to, že dělá kravál.
***
Byl čas jít spát a Bill zkameněl. Stál v Tomových dveřích a dohadovali se.
„Bojím se,“ prosil. „Můžu, prosím, spát s tebou?“
„Jak dlouho?“ Zeptal se Tom. „Nemůžeš se mnou spát věčně, hlupáčku. Říkal jsem ti, zamkni dveře a budeš v pohodě.“
Bill se kousl do rtu. „Ale co když zamknu dveře a on stejně přijde?“ Někdy v průběhu dne se z „to“ stalo „on“ a čím více se blížil čas jít spát, tím byl Bill nervóznější.
„Pak budeme mít jistotu, že nejsem náměsíčný,“ navrhl Tom, a pak si povzdechl nad Billovým žalostným pohledem. „A budeme vědět, že se ti to jenom zdá nebo tak něco, a budeš se cítit líp.“
„Jak se mám cítit líp?“ Zakňučel Bill. „Je to…“
„Bille! Už před pěti minutami jsi měl být v posteli.“ Upozornila ho matka a strčila hlavu do Tomova pokoje. „Tome, zhasni. Bille, běž do svého pokoje.“
Bill posmrkával, když ho rychlým krokem odváděla do jeho pokoje. Nemohl uvěřit, že je Tom tak zlý. Celé ty noci si myslel, že si k němu Tom vlezl, protože se bojí, a Bill ho nikdy neposlal pryč. Je pravda, že to nejspíš ani nebyl Tom, ale stejně.
Bill otočil zámkem v klice a nechal rozsvícené světlo, příliš vyděšený představou, že by měl po tmě vlézt do postele. I v osvětleném pokoji byl Bill vyděšený a netušil, jestli se mu vůbec podaří usnout, a už teď věděl, že zítra bude ve škole vyčerpaný.
Zdálo se, že tam leží už celé hodiny, peřinu vytaženou až k nosu a pevně zastrčenou kolem sebe. Bill byl rád, že jeho máma a nevlastní otec jsou stále vzhůru; každou chvíli slyšel jednoho z nich, jak tiše chodí po chodbě, a dokonce se mu zdálo, že je občas zaslechl, jak si dole povídají.
Billova víčka ztěžkla a on usnul, ukolébán uklidňujícími zvuky domu a lehkým vánkem, který čechral listí na velkém stromě za oknem.
Když se Bill probudil, byla tma jako v pytli, což nebyl důvod k znepokojení, ale jediné, co jeho mozek dokázal zpracovat, byla matrace, která se za ním propadala, a pocit, že ho někdo tahá za peřinu. Bill doširoka otevřel oči a zalapal po dechu. Končetiny měl ztuhlé strachem, ale adrenalin mu pomohl se zvednout a spěchal ke dveřím, přičemž ve spěchu málem zakopl o různé předměty rozházené po podlaze.
Ruce se mu třásly, jak šmátral po zámku dveří, a když se mu nedařilo dveře otevřít, začal panikařit. Dusil se vzlyky, naskočila mu husí kůže a nedokázal si představit, že by se měl podívat za sebe, protože se bál, co by tam mohl spatřit.
Stálo to snad přímo za ním?
Billovo srdce vynechalo úder, když si uvědomil, že důvod, proč mu nejdou dveře otevřít, je, že je zamkl, ale teď, když byl u nich, byly odemčené. Konečně se mu je podařilo otevřít, rychle proběhl chodbou a dostal se otevřenými dveřmi do Tomova pokoje.
„Tome,“ vzlykl a skočil přímo na bratra.
Tom zaječel a Bill cítil, jak kolem sebe kope, ale pak jako by si uvědomil, co to na něm právě přistálo.
„Billy? Co…“ stále napůl spal.
„Je tam, je v mém pokoji.“ Bill se musel ovládnout, aby ta slova vyslovil, i když jim sám stále nemohl uvěřit.
Tom nic neřekl a Bill přemýšlel, jestli se vůbec dočká nějaké reakce, pak najednou Tom vyskočil z postele a zamířil přímo ke dveřím.
„Tomi, ne!“ Zašeptal Bill, a pak si vyděšeně překryl ústa rukou. Spěchal za ním, nechtěl zůstat sám ve tmě.
Přes chodbu viděl, jak jeho pokoj zalilo světlo, když Tom rozsvítil. Bill nevěděl, jak může být jeho bratr tak statečný, když se Bill třásl jako osika. Očima těkal po temné chodbě a hledal cokoli, co by se mohlo skrývat ve stínech a sledovat ho. Tom se objevil v Billových dveřích a protřel si oči.
„Nikdo tady není,“ řekl chraplavě. „Asi jsi měl noční můru.“
„Tak to jsem v ní asi stále,“ vyštěkl Bill. „A vypadám docela vzhůru, nemyslíš?“ Pevně se objal rukama a snažil se nedrkotat zuby.
Tom nechal v Billově pokoji rozsvícené světlo a pelášil zpátky přes chodbu kolem Billa. Zastavil se a otočil se k němu.
„Páni, ty jsi fakt vyděšenej, co?“
Bill rychle přikývl a snažil se setřít slzu, která mu unikla, aniž by si toho Tom všiml, ale popotahování a třes ho prozradily.
„Můžu spát s tebou?“ Zeptal se tiše, nesnesl pomyšlení, že by Tom řekl ne, že by se musel vrátit do svého pokoje a být tam úplně sám.
Tom se otočil a vrátil se do Billova pokoje. Bill byl překvapený, co to dělá, ale pak se jeho dvojče znovu objevilo s jeho polštářem sevřeným v ruce. Přešel přes chodbu a vešel do svého pokoje. „Pojď.“ Tom podržel dveře a Bill znovu rychle vklouzl dovnitř, šťastný, když za nimi Tom zavřel, jako by je zavřené dveře opravdu mohly ochránit. Přesto se cítil lépe.
Bill se stále třásl přitisknutý v posteli k Tomovi. Nejdřív mu obličej zabořil do krku, ale pak se rozhodl, že nechce nechat svá záda odhalená. Přesunul se, aby měl Toma za sebou, a byl vděčný, když mu ruku přehodil kolem pasu v pevném objetí.
„Jsi to ty, že?“ Zašeptal Bill a bylo mu jedno, že to zní hloupě.
„Jsem to já,“ řekl Tom unaveně.
„Nechal jsem rozsvícené světlo a zamkl jsem dveře,“ procedil Bill skrz drkotající zuby a úzkostlivě si kousal kloub. „Ale když jsem se probudil, světlo bylo zhasnuté a dveře odemčené.“
Tom mlčel a Bill si myslel, že už nejspíš zase usnul, ale pak konečně promluvil a zněl stejně znepokojeně, jako se Bill cítil.
„Bille… není to… není to Gordon, že ne?“
„Ew!“ Bill zkřivil obličej a nepříjemně se zavrtěl. „Ne, hnus! Není to Gordon, ten je moc velký na to, aby se se mnou vešel do jedné postele, rozmačkal by mě.“
„Já jen… že má klíč, aby se dostal dovnitř,“ pokračoval Tom, a pak šťouchl Billa do ruky. „Víš co? Nejspíš odemkla mamka. Viděla, že pod dveřmi svítí světlo, a odemkla, aby ho zhasla.“ Povzdechl si a znělo to úlevně. Jako by bylo všechno v pořádku.
„Já vím, že tam někdo byl,“ zamumlal Bill. „I přestože mi to nevěříš.“
„Tak dobře,“ odpověděl Tom a pevněji ho stiskl. „Máš v pokoji ducha.“
***
„Máš v pokoji ducha, který se s tebou mazlí?“
Bill na Andrease obrátil oči v sloup a měl chuť hodit po kamarádovi zbylou půlku sendviče.
„Jo,“ ozval se Tom. „Vleze si k němu do postele a prostě ho pomazlí.“ Oba se zasmáli a Bill na ně zůstal zírat.
„Přitulí se!“ Vykřikl Andreas a hodil hlavou dozadu, což způsobilo, že některé z ostatních dětí sedících poblíž jejich stolu přestaly jíst a zamračily se na něj. „Tulící duch.“
Bill zívl a všiml si, že ho Tom napodobil s vlastním zívnutím. Celý den ve škole zívali na celé kolo, udělal to, což nakazilo toho druhého. Kdyby Andreas nezmínil, jak unaveně oba vypadají, Bill by si možná na noční návštěvu ani nevzpomněl, ale teď to bylo zase zpátky.
„Jo, tak ať jde pryč,“ zabručel Bill. „Potřebuju se vyspat.“
„Proč prostě toho Přítulňáka nepoprosíš, aby tě nechal na pokoji?“ Zeptal se Andreas a znělo to jen napůl vážně.
„Cože?“
„No, není zlý ani se tě nepokouší strašit, ne?“ Zeptal se zamyšleně Andreas. „Chce se jen přitulit. Možná je osamělý?“
Bill pokrčil rameny. „Mně je jedno, jestli je osamělý nebo ne, mně nahání hrůzu.“
Tom vypadal zamyšleně. „Myslíš, že kdybychom ho požádali, aby nechal Billa na pokoji, že by to mohlo zabrat? Bille, možná by ses měl příště, až se to stane, prostě otočit a…“
„Cože?“ Vypískl Bill. „Zbláznil ses?“
„Copak ty nechceš vědět, jak vypadá?“ Zeptal se Andreas.
„To teda nechci,“ zavrtěl hlavou Bill a při té představě se otřásl. „Nechci nic vědět, jen chci, aby šel pryč.“
„Teda pokud je vážně skutečný,“ podotkl Tom a ani se na Billa nepodíval, aby se vyhnul pohledu na Billův vražedný pohled, kterým ho probodával.
„No, buď je to Přítulňák, nebo ty,“ odpověděl Bill krátce.
Andreas vyprskl a všude se rozstříkla pomerančová šťáva. „Kámo! To by bylo ještě divnější než duch.“
Tomův obličej byl rudý jako řepa a nohou pod stolem Billa nakopl. „Už víš, že já to nejsem, včera večer jsi vběhl do mýho pokoje a já tam byl, pamatuješ?“
„Oh, no jo.“ Bill se podíval dolů. Andreas nepotřeboval vědět o tom, jak se Bill na bratra celou noc lepil. „Takže,“ řekl a snažil se od tohoto konkrétního tématu upustit. „Myslíš, že když se bude motat kolem a já mu řeknu, aby šel pryč, že by vážně mohl poslechnout?“
Andreas pokrčil rameny. „O duchách nic nevím, ale jestli se bude pořád vracet – hele, možná je to třeba duch holka.“
Andreas i Tom se začali chichotat a teď byl na řadě Bill, kdo zuřivě zčervenal.
„Není!“ Trval horlivě na svém. „No, já vlastně nevím. Říkejme tomu prostě ‚To‘.“
„To,“ zopakoval Andreas. „Je to Přítulňák, takže ten duch.“
***
„Takže to uděláš?“
Bill vzhlédl z postele a uviděl stát bratra ve dveřích. Se zamračením odhodil komiks, který četl. Stejně mu nevěnoval moc pozornosti, bylo to spíš jen rozptýlení od domácích úkolů, které měl dělat.
„Nevím, co bych měl říct,“ přiznal. „A co když tu teď vůbec není? To bych si tu povídal jen sám se sebou, což by bylo hloupé.“
Tom přešel na konec Billovy postele a podíval se do stropu, i když tam nic nebylo.
„Přítulňáku,“ řekl. „Jestli tam jsi, tak musíš přestat Billa otravovat, když se snaží spát, okay?“
Celé to řekl pevným hlasem, což Billa rozesmálo. Přitáhl si kolena k bradě a pobaveně sledoval, jak se jeho bratr snaží duchovi domluvit, aby ho nechal na pokoji.
„A teď,“ pokračoval Tom a přešlapoval u nohou postele. „Já vím, že rád Billa objímáš, tulíš se k němu a tak, a možná si myslíš, že je roztomilý a hřeje nebo tak něco, ale nemá rád, když mu lezeš do postele.“
Bill potlačil smích, ale bylo zřejmé, že Tom se jen snaží obrátit Billovu děsivou situaci v něco vtipného. Viděl, jak Tomovy koutky úst cukají v úsměv prozrazující jeho jinak přísný výraz.
„Tak možná by sis měl najít nějaké kamarády duchy nebo někoho jiného, s kým by ses mohl mazlit,“ řekl. „Ale ne mě!“ Zvedl ruce a Bill se v tu chvíli opravdu rozesmál. „Ne, mě rozhodně ne a Billa už vůbec ne, rozumíš, Přítulňáku?“
Odpověď samozřejmě nepřišla, ale i tak mlčky čekali, než oba propukli v smích nad tím vším čirým nesmyslem.
Chichotání okamžitě ustalo, když se dveře Billova pokoje samy od sebe zabouchly.
Výraz zděšení v Tomově tváři se jistě zrcadlil i v Billově, a ten si myslel, že ještě nikdy neviděl Toma tak rychle se pohnout. Tom byl během několika vteřin vedle něj na posteli a z tváře mu zmizela barva, když oba zírali na dveře. Koutkem oka Bill zachytil pohyb žaluzií na okenním parapetu a zatahal Toma za rukáv mikiny.
„Že to byl jenom vítr?“
Tom se netvářil přesvědčeně, ale hned přikývl na souhlas. „Jo, byl to jenom vítr.“
***
Když je matka chvíli po incidentu zavolala k večeři, obě dvojčata za sebou práskla dveřmi, seběhla ze schodů, a když Bill dorazil ke stolu, snažil se popadnout dech.
„Máme tady ducha,“ vyhrkl Tom a vysloužil si od Billa zamračení.
Gordon se zasmál, jejich matka jim nevěnovala pozornost a nandávala na talíře lasagne. Sytá sýrová vůně zaplavila Billovy nosní dírky a na vteřinu mu pomohla na ducha zapomenout.
„Myslíš, že v tomhle domě straší?“ Zeptal se Gordon, sedl si naproti Tomovi a všem nalil do sklenice vodu z karafy. Zněl pochybovačně.
„Jen v Billově pokoji,“ odpověděl Tom a strčil si do úst sousto lasagní. „V noci do jeho pokoje chodí duch a lehá si k němu do postele.“
Bill vzhlédl, když se místností rozprostřelo ticho, až na zvuky Toma, který si hlučně strkal do úst večeři, nevšímaje si toho, že Gordon i jejich matka přestali dělat to, co dělali, a zděšeně se na dvojčata dívali.
„Promiň, co jsi to právě řekl?“ Simone se posadila ke stolu, v rukou stále držela velkou misku se zbytkem lasagní.
„Je to Přítulňák,“ řekl Bill opatrně, najednou se pod jejím ostrým pohledem cítil nesvůj. „Je to duch, někdy mi v noci leze do postele, nevím proč.“
Simone položila misku na stůl a roztržitě si protřela ústa. Gordon si odkašlal a položil vidličku vedle talíře.
„Co?“ Zeptal se Tom, když si konečně všiml napětí, které naplňovalo místnost kolem něj.
Simone vstala a Bill viděl, jak se prochází po kuchyni, viděl, jak otevírá ledničku, a pak ji zase zavírá, ruce stále prázdné. Nakonec se vrátila ke stolu, ale nesedla si.
„No, když jsi byl malý, říkal jsi to samé,“ řekla a podívala se přímo na Billa.
„Říkal?“ Billa to překvapilo; nepamatoval si, že by ho uprostřed noci navštěvovali duchové.
Simone přikývla a pevně se chytila opěrky židle. „Byl jsi hodně malý, bylo ti asi pět nebo šest. Říkával jsi, že tě někdo tahá za nohy, když se snažíš usnout, a někdy si k tobě vlezl do postele.“
Bill a Tom na sebe při tom odhalení zamrkali. Opravdu tu byl Přítulňák celou tu dobu?
„Řekl jsem někdy, kdo to je?“ Zeptal se Bill a byl zvědavý, co mu jeho mladší já o tom duchovi mohlo prozradit.
„Ne, říkal jsi, že to nevíš,“ řekla jeho matka tiše. Odvrátila pohled. „Myslela jsem, že to byl tvůj otec.“
Bill povytáhl obočí; nějak nechápal přesný význam tohoto prohlášení, což se stane, až bude mnohem starší.
„Proč mu říkáš Přítulňák?“ Skočil jí do řeči Gordon a varovně se na Simone podíval.
„Protože nic neříká ani nic nedělá,“ vysvětlil Bill a snažil se skrýt ruměnec tím, že se díval do desky stolu a vidličkou se šťoural v lasagních. „On jen prostě…“
„Objímá ho,“ dokončil za něj Tom ochotně. „Ale řekl jsem mu, aby šel pryč, tak snad to udělá.“
Bill si nepamatoval, kdy naposledy měli tak klidnou rodinnou večeři.
***
Když šel večer spát, z nějakého důvodu se Bill nebál, možná proto, že o tom teď všichni věděli a on věděl, že kdyby ho v noci něco vyděsilo, může jít do Tomova pokoje. Také skutečnost, že matka neustále strkala hlavu do jeho pokoje, aby ho zkontrolovala, mu dodávala jistou útěchu, a zanedlouho usnul, jeho tělo se zoufale snažilo dohnat spánek, který předchozí noc zameškal.
Překvapilo ho, když ho probudilo známé škubnutí za peřinu a tělo, kterou vklouzlo za něj. Bill na okamžik přemýšlel, jak je možné, že cítí “tělo“ ducha, ale byl příliš unavený, než aby o tom nějak víc přemýšlel. Místo toho se zavrtěl a odstrčil ruku, která se ho snažila přitisknout k sobě.
„Přítulňáku,“ zašeptal a srdce mu zběsile tlouklo. Měl co dělat, aby znovu nevyskočil z postele a nerozběhl se k Tomovi. „Nedělej to. Nelíbí se mi to.“ Bill doufal, že to bude stačit, aby duch odešel, možná i nadobro. „Řekl jsem o tobě mámě,“ pokračoval, když necítil, že by Přítulňák udělal nějaký pohyb, aby se dostal ven. „Nevypadala moc nadšeně, takže bys toho asi měl nechat. Když je naštvaná, jde z ní strach, abys věděl.“
„Bille?“
Bill zamrkal, když cvakl vypínač a jeho oči ozářila zářivá žárovka uprostřed stropu, která se probouzela k životu. Ve dveřích stála jeho matka v noční košili a na čele se jí rýsovala vráska.
„S kým jsi to mluvil?“
„Ehm…“ Bill se posadil a odvážil se pohlédnout na prázdné místo za sebou, kde se ještě před chvílí choulil jeho duch. „S nikým,“ odpověděl a zhluboka se nadechl.
Simone se nezdála být přesvědčená a Bill viděl, jak se rozhlíží po místnosti, než znovu zhasla. „Spi už,“ nařídila mu.
Bill se znovu uvelebil na svém místě, sám.
„Vidíš, říkal jsem ti, že je děsivá,“ zašeptal do tmy. „Hezky se drž dál.“
Pak už se Přítulňák nevrátil.
Alespoň zpočátku ne.
autor: Haylzee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)