autor: Haylzee
Billy Is Not Okay – Billy není v pohodě
Jediná věc, která byla lepší než spánek v autobuse, bylo zalézt si do čerstvě ustlané hotelové postele s polštáři připomínajícími obří marshmallow. Bill byl v sedmém nebi. Skutečnost, že dole u baru s Tomem a Gustavem vypil většinu láhve whisky a několik panáků tequilly, způsobila, že všechno vypadalo ještě růžověji.
Svlékl ze sebe všechno oblečení, narazil obličejem do jednoho z polštářů a vychutnával si pocit chladivé, měkké přikrývky na holé kůží. Bill měl pocit, že kdyby se pokusil převalit nebo otevřít oči, místnost by se mohla začít točit, takže se v opileckém deliriu rozhodl, že nejlepší bude co nejdřív odpadnout a neprobudit se dřív, dokud se jeho tělo dostatečně nevzpamatuje z opileckého dýchánku, kterému se oddal.
To bylo předtím, než ucítil ruce na svých zádech.
„Co to, kurva?“ Zamumlal, otevřel jedno oko, ale nic neviděl, jelikož v místnosti byla tma jako v pytli a on měl obličej zaražený do luxusního polštáře.
Bill většinou nahý nespal, jen někdy, když byl dost opilý, ze sebe všechno shodil a padl do postele dřív, než se stačil převléknout, a někdy chtěl prostě jen cítit všechen ten luxus v celé své kráse. Najednou si velmi dobře uvědomil svou nahotu a zalapal po dechu, když se mu těsně pod lopatky přitiskly rty, první polibek z mnoha, které se táhly až těsně nad zadek.
„Nedělej to,“ řekl, ale v panice to slovo jen zašeptal. „Ne!“ Vykřikl nakonec a snažil se zvednout. „Ať jsi, kurva, kdokoli, přestaň!“
Billovi se chtělo křičet, když si náhle uvědomil, že je přišpendlený na břiše a jeho zápas je vlastně úplně marný.
„Jsi to ty, Přítulňáku?“ Zeptal se a snažil se obrátit na bok, přičemž se tou námahou rychle vyčerpal. Zasraná tequilla. „Co chceš?“
Ať už to byl kdokoli, zatím nic neřekl, a kromě polibků na zádech ho nijak neobtěžoval, ale seděl Billovi na stehnech a tiskl ho k posteli.
„Co chceš?!“ Opakoval Bill a v koutcích očí se mu rychle tvořily slzy frustrace a zoufalství. „Pusť mě!“ Zakvílel a podařilo se mu to zakřičet, když se pořádně nadechl, a pak nadskočil, když se spojovací dveře mezi jeho hotelovým pokojem a místností, kde sídlil šéf jejich ochranky, silou jeho úderů zatřásly. Dveře byly zamčené, protože si Bill byl jistý, že do nich bušil tak silně, že by se panty rozletěly.
Vzlykl úlevou, když tíha z jeho zad zmizela a on se dokázal otočit. Stále ještě s pláčem se zabalil do přikrývky a rychle odemkl dveře.
„Někdo tady je,“ zakňučel, jakmile se dveře otevřely, a byl hrubě odstrčen stranou, když se kolem něj protlačil nevrlý člen ochranky a rozsvítil světlo, a Bill zahlédl mužovy rozcuchané vlasy a pomačkané tričko, než zmizel v koupelně.
Vyšel až po několika vteřinách, protíral si oči a vypadal zmateně.
„Kde je?“
„Ehm…“ Bill si kolem sebe omotal peřinu pevněji. „Já nevím?“
„Jsi opilý?“
Ozvalo se zaklepání na hlavní dveře hotelového pokoje, tentokrát méně důrazné, ale o to naléhavější, Bill hned věděl, kdo to je. Ochranka prudce otevřela dveře, ale znovu se uklidnila, když se do pokoje vřítil Tom.
„Co se děje?“ Tom i ochranka vypadali rozzuřeně, a kdyby se v Billově pokoji vážně našel nějaký vetřelec, věděl, že by padaly hlavy.
„Tvůj bratr je opilý a dělá bordel, vzbudil mě tím vším křikem.“ Velký muž se chytil za kořen nosu a znovu přešel celou místnost směrem k bočním dveřím. „Běž si lehnout,“ nařídil mu.
„Hej,“ zavolal za ním Tom, ale dveře už byly zavřené. Otočil se k Billovi. „Jsi v pohodě? Co se stalo?“
Tom se sotva držel na nohách a Bill si všiml, že si kalhoty od pyžama oblékl obráceně.
„Bylo to… já nevím,“ zakňučel Bill a posadil se na kraj postele. „Měl jsem pocit, jako by na mně někdo ležel a držel mě na břiše.“ Odfrkl si. „Vím, že jsem na sračku, ale bylo to skutečné, přísahám.“
Tom přikývl. „Okay,“ řekl, nejspíš byl příliš opilý nebo unavený, než aby se zvládl hádat. „Zůstanu tady s tebou.“
Billovi se zdálo velmi nepravděpodobné, že by se Tom vůbec dokázal dostat do svého pokoje, soudě podle toho, jak se jeho bratr kymácel a přidržoval se křesla v rohu místnosti.
„Myslím, že tentokrát to byl Přítulňák,“ řekl Bill tiše, když položil peřinu zpátky na postel a vklouzl pod ni. „Myslím, že se mi to nezdálo.“
Tom si odříhnul a znovu zhasl světlo. „Jdi do prdele, Přítulňáku,“ zamumlal a pak Bill uslyšel, jak zaječel, když cestou k posteli o něco zakopl. „… Vždycky necháváš všude ty svoje sračky.“
Bill si ho nevšímal a počkal, až bude Tom v posteli. „Bylo to děsivé, držel mě na posteli, Tome. Kdo ví, co by se stalo, kdybyste nepřišli…“
„Ššššt. Nic se ti nestane,“ řekl Tom a neznělo to zdaleka tak znepokojeně, jak by Bill čekal. „Jsem tady.“
Bill si povzdechl a převalil se na záda. Přál si, aby byl dost střízlivý na to, aby si tu událost dokázal pořádně vybavit, ale zároveň byl rád, že tomu tak není.
„Bille?“
„Jo?“ Bill si myslel, že Tom už odpadl.
„Ty jsi nahý?“
„Jo.“
„Okay.“
***
I když Bill miloval vystupování a cestování do různých měst v různých zemích, kde dělal to, co uměl nejlépe, vždycky se dostavil pocit úlevy, když odstavili všechny kufry hned u vchodových dveří a mohli si konečně říct, že jsou zase doma.
Od jejich návratu uplynulo teprve pár dní a dvojčata se už zajela do svých obvyklých kolejí, které většinou spočívaly v tom, že spali až do odpoledne, a pak buď lenošili a dívali se na filmy, nebo šli na kávu nebo někdy na večeři. Tohle byla jen krátká pauza, kterou si dopřávali, než se zase vrhnou do práce a jejich rutina bude úplně jiná.
Bill se ve dvě vypotácel z postele a skoro oslepl, když roztáhl závěsy, než skočil do sprchy, aby se pořádně probral. Dopřával si dlouhý relax pod proudem horké vody a než ze svých vlasů dostal veškerou pěnu ze šamponu, skleněné dveře se obalily mlžným oparem. Odsunul se od sprchy, když si začal vmasírovávat do vlasů sladce vonící kondicionér, aby ho voda nesmyla příliš brzy, ale najednou se zastavil, aby si otřel nos, který ho začal svědit.
Když Bill ucítil, že mu po boku stéká něco studeného, zalapal po dechu a jeho srdce vynechalo úder, než si uvědomil, že mu z hlavy sklouzla trocha kondicionéru a nejspíše mu stekla na bok.
„Seber se, kurva,“ zamumlal si pro sebe a popadl lahvičku, aby si do ní napumpoval víc kondicionéru; jeho vlasy po měsících na cestách zoufale potřebovaly trochu pozornosti. Všechen ten styling a horko, ostré reflektory a mlha z přístrojů na pódiu mu vysušily jeho pramínky, o čemž byl Bill naprosto přesvědčený.
Když ucítil prsty, které mu třely pokožku hlavy, Bill ztuhl, byl si jistý, že se mu to zase jen zdá, ale pak masáž pokračovala, jako by někdo stál přímo za ním a vtíral mu kondicionér do vlasů, stejně jako to dělal on sám před chvílí.
Lahvička upadla, bolestivě se odrazila od Billovy nohy, a pak se rozbila o dlaždice. Bill se rychle otočil a neviděl nic než kachličkovou stěnu sprchového koutu za sebou. Zády se přitiskl ke stupačce a knoflíkům na nastavení teploty, a kdyby mohl, přitiskl by se ke zdi a klidně by pokračoval i dál.
„Seru na to,“ zaúpěl a roztřeseně se natáhl ke dveřím sprchy. Ruka, kluzká od krémového přípravku na vlasy, mu sklouzla z rukojeti a skleněné dveře se ani nepohnuly. Bill se o ně opřel, protože věděl, že s dostatečnou vahou by se měly otevřít, a když se stále nechtěly pohnout, frustrovaně zavrčel. V hrudi mu začala bublat panika a sprchový kout se rychle plnil párou. Billovi se podařilo vypnout vodu, ale stále mu zůstával problém, že tam uvízl s něčím, co se zdálo být odhodlané se ho dotknout.
„Tome!“ Zakřičel a udeřil pěstí do dveří. „Tome!“ Bill si myslel, že omdlí; horko, které se k němu blížilo, a představa, že je tam uvězněný a Tom neslyší jeho volání o pomoc, byly na něj příliš. Udeřil tělem do dveří a bylo mu jedno, jestli si ublíží. „Tome!“ Křičel tak hlasitě, až ho z odrážející se ozvěny bolely uši.
„Co to sakra?“
Když Tom konečně otevřel dveře koupelny, Bill se tiskl na sklo. Snažil se na Billa zaostřit a tvářil se zmateně.
„Proč nemáš zapnutý větrák?“ Zeptal se Tom. „Je to tu jako v sauně.“ Přesunul se před dveře sprchy a Bill viděl, jak se dívá skrz ně s nechápavým výrazem ve tváři. V tu chvíli si Bill všiml, že se Tom nedívá na něj, ale na něco za ním.
„Pusť mě ven!“ Zařval Bill ochraptělým hlasem od křiku.
Tom jednoduše otevřel dveře, Bill vypadl ven a celou svou vahou narazil do Toma. Vyděšeně se k bratrovi přitiskl a celé tělo se mu chvělo.
„Hej, hej, co se, kurva děje?“ Tom nejistě položil ruku na Billovo rameno. „A co to máš ve vlasech?“ Tomova druhá ruka pohladila Billa po temeni hlavy, a když ji odtáhl, byla celá lepkavá.“
„N-n-n-ěco, tam uvnitř,“ zalapal po dechu Bill a zuby mu drkotaly. „Tam se mnou. Dotýkalo se mě to.“
„To myslíš vážně?“ Řekl Tom ostře. „Co tím myslíš?“
Bill se vymotal ze svého dvojčete a ochranitelsky si přidržel ruce na hrudi, vědom si své nahoty a toho, že vypadá jako naprostý blázen.
„Byl to on, musel to být on.“
„Tady,“ Tom popadl ze zábradlí ručník a jemně ho Billovi omotal kolem těla. Bill viděl, že přední strany Tomova trička a boxerek jsou vlhké od vody, kterou na něj přenesl Bill, když ho objímal. „Jsi si jistý, že to bylo tohle?“
Bill už se neudržel a cítil se trapně a frustrovaně, když se mu vyhrnuly hořké, horké slzy. „Proč mi nikdy nevěříš? Něco se se mnou děje, copak to nevidíš?“
„Pšššt, nebreč, no tak.“ Tom konejšivě pohladil Billa po ramenou. „Já ti věřím, okay?“
„Viděl jsi to, že?“ Zašeptal Bill. „Ve sprše.“
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, to nebylo… byl to jen můj odraz.“
„Ne,“ řekl Bill pevně a podíval se Tomovi přímo do očí. „Všechny tyhle sračky, co se mi dějí, jsou skutečné, všechny. Já to vím.“
„Okay,“ řekl Tom s povzdechem. „Něco vymyslíme, jo? Ale teď si to svinstvo musíš z vlasů smýt.“
„Nemůžu,“ vzlykl Bill. „Nemůžu se tam vrátit.“ Už jen z toho pomyšlení se Billovi roztřásla kolena.
„Buď to uděláš, nebo tě vezmu ven a vezmu tě hadicí,“ varoval ho Tom. „A na to je ještě moc velká zima. No tak, půjdu dovnitř s tebou, budeš v pohodě. Necháme otevřené dveře.“
Jak slíbil, Tom vlezl do sprchy kompletně oblečený a vtáhl dovnitř i Billa, stále zabaleného v ručníku. Tom mu pokynul, aby si ručník nechal kolem sebe, a natáhl se za Billa, aby znovu pustil vodu. Oba vykřikli, když byla voda nejdříve studená, ale když se potom ohřála, Tom se ujal úkolu opláchnout Billovy vlasy sám.
Bill tam jen tak stál, ztuhlý, ale v Tomově přítomnosti se pomalu uklidňoval, když bratrovy ruce dělaly s jeho vlasy rychlý proces, až byl nakonec spokojený, že je to celé za ním.
„Hotovo?“ Zeptal se Tom a naposledy mu prsty vlasy pročísl. Bill rychle přikývl, byl víc než hotov. Už nikdy se nechtěl sprchovat. „Tak vylez ven a vem si župan.“
Bill si připadal trochu jako dítě, ale udělal, co mu bratr řekl, jen se chtěl dostat z toho stísněného prostoru a pryč od toho, co by tam na něj mohlo číhat. Jakmile vyšel ven, uslyšel Tomův vyděšený výkřik a otočil se právě ve chvíli, kdy Tom zavřel kohoutek s vodou.
„Co se děje?“ Zeptal se Bill a nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď.
Tom nic neřekl, jen vyšel ze sprchy a svlékl si promočené tričko. Bill viděl, že kůže na jeho hrudi má sytě červenou barvu.
„Dostal jsem zásah vařící vodou, kurevsky mě to opařilo. Zasranej kohoutek.“
Když se Bill postavil blíž, cítil, jak z Tomovy kůže sálá horko. „Musíme odsud vypadnout.“
Tom přikývl a zamračil se, když se ohlédl na sprchový kout. „Jo, jdeme.“
***
Bill seděl na gauči stále v županu, upíjel z hrnku s čajem, který mu Tom uvařil, a nervózně se rozhlížel kolem sebe. Nikdy před tím ho nenapadlo, že jeho nadpřirozený stalker může být kdekoli a kdykoli.
„Co budeme dělat?“ Zeptal se Toma. „Vypadá to, že je to čím dál horší.“
„Možná bychom měli zavolat mámě,“ navrhl Tom a pohrával si s uchem vlastního hrnku.
„Proč? Myslíš, že by věděla, co dělat?“ Zeptal se Bill skepticky. Pokud si pamatoval, jejich matka nebyla o nic větší odborník na duchy než oni dva.
Tom pokrčil rameny. „Nevím, většinou prostě ví jak…“
„Ne, nejspíš by to jen využila jako záminku, aby se nás pokusila přemluvit k návratu domů,“ povzdechl si Bill.
„Myslím, že její náklonnost k nám poněkud přeceňuješ,“ odvětil Tom a odfrkl si.
„Myslím… myslím, že potřebuju odbornou pomoc.“
Tom položil hrnek na stolek. „Jak to myslíš? Jakou odbornou pomoc?“ Zeptal se opatrně.
„No,“ řekl Bill. „Buď potřebuju kněze, nebo cvokaře, protože buď mě opravdu něco straší, nebo se zblázním, to je jasný.“
„To neříkej,“ řekl Tom tiše. „Nezblázníš se.“
„Upřímně řečeno, nevím, co z toho je děsivější,“ povzdechl si Bill. „Už nikdy si nebudu mýt vlasy, nikdy. Prostě si nechám udělat dredy, jako máš ty.“
Tom se zasmál. „Ale to potom budu muset já změnit svůj účes.“ Pak zvážněl. „Určitě existuje někdo, kdo by nám pomohl, někdo, kdo ví, jak se těch věcí zbavit. Něco takového určitě existuje. Vydrž.“
Tom vstal a zmizel, za pár minut se vrátil s notebookem.
Bill se zasmál. „Chystáš se vygooglit, jak se zbavit mýho ducha?“
Tom pokrčil rameny. „A proč ne?“ Zazubil se a posadil se vedle Billa, otevřel vyhledávač a začal psát do okénka. Jak odhadoval, stránku zaplnily desítky odkazů, na které se dalo kliknout, z nichž každý zněl stejně bláznivě jako ten druhý.
„Takže nejjednodušší způsob, jak se jich zbavit, je prostě se ptát,“ zabručel Bill a prohlédl si první stránku, na kterou klikli. „To už jsem ale několikrát zkoušel.“
„Tady se píše, že to ani nemusí být duch,“ řekl Tom. „Může to být… démonická bytost?“ Vážně se podíval na Billa.
„Neříkej to, děsíš mě,“ zakňučel Bill a silně strčil Toma do kolena. „To zní ještě hůř.“
Bill si nebyl jistý, jestli to bylo kvůli pohybu jeho nohy, nebo ne, ale koutkem oka zahlédl, jak se k němu blíží vysoká lampa stojící vedle gauče, skoro jako ve zpomaleném záběru, a chystá se spadnout přímo na Tomovu hlavu.
„Pozor!“ Bill se natáhl a zachytil lampu, jejíž stínítko se vznášelo jen pár centimetrů nad Tomem. Byla to volně stojící lampa a podstavec zřejmě nebyl dost široký ani těžký na to, aby udržel její rovnováhu, často se sama od sebe převracela, obvykle když se dívali na televizi, což bylo poněkud děsivé.
„Měli bychom tu zasranou věc prostě vyhodit,“ řekl Tom a vstal, aby lampu postavil zpátky na své místo. Znovu se posadil, povzdechl si a zavřel notebook. „Myslím, že bychom měli sehnat nějakého odborníka, který by ti pomohl. Můžeme říct Natalii, aby nám někoho sehnala, ona se v tomhle všem vyzná.“
Bill nesouhlasně zabručel. Představoval si, jak do jejich domu dorazí malé stařenky s obrovskými brýlemi, které se potulují po domě a říkají jim, že jejich dům je brána do pekla a že Bill bude skrz svou skříň vcucnut do jiné dimenze a s Tomem bude moci komunikovat jen přes televizi.
„Už nikdy se nebudeš dívat na horory,“ řekl mu Tom, když mu Bill sdělil své obavy.
***
Poprvé od dětství cítil Bill potřebu spát při rozsvíceném světle a vůbec se za to nestyděl. Tom mu před spaním řekl, že kdyby se bál, může prostě přijít a vlézt si k němu do postele, takže vyzbrojen touto drobnou jistotou si Bill udělal pohodlí, a pak si uvědomil, že stejně neusne. I když zavřel oči, pořád bylo příliš světlo, a tak s povzdechem světlo zhasl, okamžitě popadl telefon a udělal něco, o čem absolutně věděl, že by neměl.
Když do vyhledávacího řádku na YouTube vyťukal „duchové“, byl rychle zaplaven kompilačními videi, která ukazovala „skutečné záběry duchů“. Bill vykulil oči a změnil vyhledávání na „jak se zbavit duchů“. Kliknul na první video, a nakonec se celou dobu chichotal, protože video bylo přinejlepším ironické. Rozhodl se, že nebude pokoušet štěstí, a jakmile video skončilo, odložil telefon, lehl si a přitáhl si peřinu až k bradě.
„Jestli tam jsi,“ zašeptal. „Nech mě na pokoji. Nechci tě tu.“
Bill už svého času viděl dost strašidelných filmů na to, aby věděl, že to vždycky začalo něčím malým – přesouvání věcí na podivná místa po domě, divné zvuky a záblesky věcí, které by tam neměly být, než se to vystupňovalo k věcem, jako je přehazování lidí z jedné strany místnosti na druhou a levitování nad postelí. Bill si opravdu přál, aby Přítulňák zmizel dřív, než se ocitne proražený zdí nebo visící hlavou dolů ze stropu.
Nebylo by to tak hrozné, kdyby se duch jen tu a tam vplížil do jeho postele, aby se k němu přitulil. Strašidelné, ale neškodné. Věci se pomalu zhoršovaly, to Bill nemohl popřít. Líbal ho na holou kůži a přitisknul ho k posteli, když byl příliš opilý, aby se dokázal bránit, dotýkal se ho ve sprše a bránil mu, aby z ní mohl vylézt – to už prostě byla jistá hrozba a kdo ví, jak to mohlo skončit.
Bill se zachvěl a otočil se na bok. Nejspíš by se cítil bezpečněji, kdyby pořád nespal sám; ale byl příliš zaneprázdněný na to, aby se zabýval nějakým vážným milostným životem, a nemohl strávit zbytek života tím, že poleze svému staršímu bratrovi do postele jako malé vystrašené dítě. I když se vždycky cítil příjemně a bezpečně, když měl Toma vedle sebe, ale Tom by jistě nechtěl, aby se tam Bill utábořil natrvalo. Bill byl v pokušení přejít v tu chvíli přes chodbu, utéct do relativního bezpečí Tomovy postele, kde by se mu lehce usínalo a měl by něco teplého a měkkého, k čemu by se mohl přitulit, a po tom, co dnes prožil, věděl, že Tomovi by to nevadilo. Musel však odolat; Bill se s tím musel naučit vypořádat sám jako dospělý člověk.
Chtělo se mu však křičet jako malému klukovi, když se matrace za ním pohnula a on cítil, jak se přítomnost přibližuje, Bill ležel úplně rovně, což v něm vyvolalo vzpomínky na dobu, kdy mu bylo deset. Jak často k němu Přítulňák chodil, přičemž se Bill naivně domníval, že je to jen Tom.
Bill byl připraven vyrazit ke dveřím, ale ztuhl, jestli to bylo strachem, nebo odhodláním přijít svému problému na kloub, nevěděl, ale Bill zůstal na místě. Věděl, že tohle rozhodně není sen, jelikož ještě ani neusnul.
„Co chceš?“ Zeptal se pevným tónem. „Proč jsi tady?“
Odpověď samozřejmě nepřišla, stejně jako vždy. Ale váha přitisknutá za ním zůstala, takže Bill věděl, že Přítulňák je s ním stále v posteli. Než ztratil odvahu, Bill se přetočil, aby se konečně mohl podívat svému duchovi do tváře, a to, co uviděl, jak na něj zírá, bylo svým způsobem děsivější než cokoli, co si Bill vůbec kdy dokázal představit.
autor: Haylzee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
