autor: hexagram
Nebezpečí
Když jsem otevřel oči, čekal jsem, že mě oslepí nelítostné sluneční paprsky, ale setkal jsem se jen s tmou. Odhadoval jsem, že je asi půlnoc, a mozek začal pomalu zpracovávat mou polohu a nedávné události.
Byl jsem tady. Právě jsem ležel na jedné z nejměkčích postelí, na které jsem kdy měl tu čest ležet. V pokoji bylo zatracené horko, ale jen proto, že se ke mně tisklo další tělo. Silné ruce mi shrnuly část trička a nos mě šťouchal do hrudi přesně tam, kde bilo srdce.
Kdokoli jiný by si myslel, že je to rozkošný pohled. A já si to myslel skoro taky, než se mou hlavou začaly honit myšlenky jako o závod a má mysl vedla se sebou třetí světovou válku.
Co jsem to, sakra, udělal? Dobrovolně jsem se nechal zatáhnout do postele bez jakéhokoli sexu nebo placení, jen abych usnul s touhle malou mrchou přitulenou k mojí hrudi? To si ze mě děláš prdel? Nejenže jsem byl v tu chvíli slabý, ale byl jsem i kurevsky ubohý. Proč jsem se nedokázal ovládnout a prostě ho odstrčit a odejít? Teď se na mě upne a nejspíš se bude vracet a čekat ode mě něco víc, něco, co mu nikdy nebudu moct dát.
Proč jsem se nedokázal ovládnout? Nebo své city? Počkat, já vlastně k Billovi nic necítím. Možná lítost. Ale upřímně řečeno, naposledy, kdy jsem k někomu choval skutečné romantické city, bylo nikdy, a nemám v plánu s tím začínat.
Nikdy.
Kurva.
Opatrně jsem uchopil Billovy ruce, abych je ze sebe sundal, aniž bych tu Šípkovou Růženku probudil. Něco zamumlal, ale stále měl spánkem zavřené oči. Ruce jsem mu položil na polštář vedle obličeje a zaslechl jsem, jak vydechl. Vlasy měl rozcuchaný a většina mu spadala do obličeje. Natáhl jsem ruku, abych mu odhrnul ofinu, která mu zakrývala zavřená víčka.
Násilím jsem od něj odtrhl oči, vstal jsem, abych se zorientoval v místnosti a mohl vypadnout. Teď v sobě musím najít sebezapření. Šoural jsem se ke dveřím a mířil k nim, jako by to byla jediná věc, pro kterou žiju. Musel jsem odsud prostě vypadnout.
„To vždycky utíkáš před vším, čemu nerozumíš?“ Jeho rozespalý hlas náhle protnul ticho.
Zastavil jsem svoje kroky a bojoval s nutkáním otočit se. Nechtěl jsem, aby si myslel, že chci zůstat. Na druhou stranu, kdybych teď utekl, vypadal bych jako ještě větší slaboch.
„Mám na práci důležitější věci než hlídání dětí,“ vyhrkl jsem do noci a stále byl zády k němu.
„Au, tolik hořkosti,“ řekl tišším hlasem. Nehraj si přede mnou na uraženýho.
„Skvělý. Možná se teď budeš držet dál od mýho zkurvenýho života,“ řekl jsem. Kéž by se věci děly jen tak: Hej, Bože, chci, aby tenhle zmrd zmizel z mého života. Pěkně prosím.
„Proč jsi tak zatraceně bipolární?“ Řekl a já slyšel, jak se ke mně šourá po posteli. Fakt mi teď řekl, že jsem bipolární?
„Že o tom mluvíš zrovna ty, princezno!“ Prudce jsem se otočil a vrhl na něj pohled. Pokoj byl jen lehce osvětlený, malým oknem sem pronikala pouze světla z venku, takže jsem rozeznával jen obrysy předmětů. „Hele, uděláme dohodu. Já teď vypadnu a už nikdy nechci vidět tvůj zasranej ksicht, protože nesnáším tebe a ty tvoje výkyvy nálad. Takže jakmile opustím tuhle místnost, zapomeneme na sebe, protože upřímně nemám náladu se starat o další pijavici. Souhlasíš?“
Každé mé slovo bylo nasáklé jedem a já se rukama opíral o futro, abych se dokázal udržet a nevrátil se zpátky do místnosti. Věnoval jsem mu ten nejvíc všeříkající pohled, který jsem dokázal vykouzlit, a z místa, kde jsem stál, jsem rozeznal zjevnou bolest vyrytou do jeho tváře. Třeba se z toho poučí. Pokud ho neodradí ani tahle moje stránka, pak už nevím, co víc udělat.
Než promluvil, přitiskl si kolena k hrudi a stočil se do klubíčka.
„Proč se furt chováš, jako bys nenáviděl celej svět, když nenávidíš jen sám sebe?“ Zamumlal a já viděl, jak se mu lesknou oči. Pak se opřel o lokty a klidně se rozvalil na posteli. Část mého já měla chuť se na něj hned vrhnout. Druhá část… se na něj chtěla vrhnout taky.
„Wow, já myslel, že studuješ umění, a ne psychologii,“ obrátil jsem oči v sloup, než jsem se znovu otočil. Cítil jsem, jak ve mně bublá vztek, a kdyby řekl ještě jedno slovo, nejspíš bych vybuchl. „Díky, doktore Drewe, ale držte se od mýho zkurvenýho života dál.“
„Ne, mám tě rád.“
Než jsem se stačil otočit a praštit ho přímo do obličeje, vyřkl jsem poslední větu, než jsem vyběhl ven.
„No, to je vážně hodně špatnej nápad.“
***
Cestou zpátky do bytu jsem svíral volant tak silně, až mi zbělely klouby. Těžce jsem dýchal a přísahal bych, že mi z uší vycházela pára. Myslím, že mě nikdo nikdy nedokázal vytočit víc než ten sráč. Nevím, jestli se mi chtěl dostat pod kůži, nebo to byla jeho přirozenost, ale každopádně mě to sralo víc než sténání Becky. Chci ho prostě dostat z hlavy, ze života, z očí, z mysli.
V zadní kapse mi zavibroval telefon, a ať už mi volal kdokoli, měl by být svatořečen za to, že mě vytrhl z myšlenek na toho bastarda, a připravit se na to, že to nejspíš odsere.
„Tome? Tady Georg,“ ozval se hlas v telefonu. Díky bohu, že to byl Georg. Ten ví, jak na mě.
„Georgu, zlato, čekal jsem, až mi zavoláš. Stýskalo se ti po mně? Ah, tak já ti to dneska večer vynahradím,“ promluvil jsem svým falešným holčičím hlasem. Aspoň jsem si zvedl náladu.
„Sklapni, blbečku. Vlastně ti volám, protože s tebou potřebuju o něčem mluvit.“
Podíval jsem se na digitální hodiny v autě a zjistil, že je 3:23. To byl většinou čas, kdy Georgovi skončila směna v baru.
„O co jde?“ Zeptal jsem se ho. Doufal jsem, že to nebude nic, co by mě vytočilo ještě víc, protože jsem fakt nepotřeboval být pekelně nasraný. Co ale potřebuju, je cigareta.
„Slyšel jsem o tom požáru v podniku, kde pracuje Bill, Gustav mi to řekl.“ SKVĚLÝ. Tak se zase znovu budeme bavit o Billovi, ne? Přesně to jsem, kurva, chtěl!
„Poslouchej, Georgu,“ přerušil jsem kamaráda. „Vážně už nikdy v životě nechci to zasraný jméno slyšet a poslední, co fakt chci, je poslouchat o něm nebo o čemkoliv s ním spojeným.“
„Sakra, dneska je tady někdo extra háklivej,“ slyšel jsem, jak se do telefonu uchechtl. Jsem fakt šťastnej, že mu můj vztek připadá vtipnej. Za tohle mu později vlepím facku. „Ale o Billa vůbec nejde. Jde o to, kdo ten požár založil a proč.“
„Pokračuj…“ vlastně mě to začínalo zajímat. Skutečnou příčinu požáru jsem se nedozvěděl, jen něco o kuchyni, takže pokud jde o nějaký podezření, mohl by to být zajímavý příběh.
„Slyšel jsem nějaký lidi v baru mluvit o tom, že předtím byl v tý kavárně David. Lidi říkají, že je poslední dobou v pěkným srabu, a vidí, že je poslední dobou totálně paranoidní. Takže se říká, že se ho nějaká skupina snaží zničit. Proč, to zatím netuším,“ dodal.
„Počkej, takže chceš říct, že…“
„Někdo jde po Davidovi, Tome.“
autor: hexagram
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
