Bed and Breakfast 3. (konec)

autor: RetteLeana

Byly Vánoce. Předchozí noc směl Tom spát v posteli poté, co ho Gustav přestěhoval nahoru. Vítr už nebyl tak silný, takže nemusel zapalovat krb. Postel byla mnohem pohodlnější a Tom se cítil desetkrát šťastnější. Bill vypadal slavnostně, oblékl se celý do červené, vlasy po ramena si svázal do culíku a během snídaně se na Toma co chvíli usmíval. Měli palačinky a vajíčka, palačinky měly tvar vánočních stromečků, které Gustav vykrájel formičkou na cukroví.
Tomovi bylo líto, že nemá žádné dárky, které by mohl těm novým lidem, na které si za posledních dva dny zvykl, dát. Když si Bill rozbaloval dárek od Gustava, začal Tomovi zvonit telefon. Všichni nadskočili, hlavně Tom. Omluvil se, vzal telefon a zvedl ho, aniž by se podíval, kdo volá.

„Tome Trümpere, večeře je skoro studená a rodiče začínají být velmi naštvaní! Přijdeš, nebo ne?“ Byla to Abigail a její pronikavý hlas byl v Tomových očích velmi nevítaný.
„Abby, nemůžu přijet. Zůstal jsem viset ve sněhu.“
„Jak to sakra myslíš, zůstal viset?! Zbláznil ses?! Přijeď sem, nebo strávíš ty zasraný Vánoce sám!“ Abigail zavěsila a Tom zavrčel, mrštil telefonem o zeď a usmál se, když se rozbil. Zaslechl zalapání po dechu a otočil se, aby se ocitl tváří v tvář Billovi.
„Oh, hej, co se děje?“ Zeptal se Tom a sledoval, jak Bill udělal několik kroků dopředu a mračil se na rozbitý telefon.
„Je mi líto, že jsi tu zůstal trčet.“
„Pft. Mně to líto není. Stejně je to mrcha.“ Tom pohrdavě mávl rukou a odvrátil se, nedokázal snést intenzivní pohled, který mu Bill věnoval, kdykoli byli spolu sami.

„Oh, tak veselé Vánoce.“ Otočil se Bill a odešel, takže Tom zůstal v pokoji sám a zíral na baterii, která se kutálela sem a tam, baterii, která vypadla z jeho telefonu, když s ním hodil. Zavrčel a kopl do ní, když odcházel z pokoje a vracel se za Gustavem a Billem oslavit svátky. Příliš se ponořili do oslav, jídla a alkoholu, takže si nikdo nevšiml, jak sníh narůstá výš a výš a výš, hustý a těžký u dveří. Vlastně si nikdo nevšiml ničeho. Zvlášť ne Gustav. Určitě si nevšiml, jak se Tom s Billem chichotají s tekutou odvahou, strkají se a tahají jeden druhého, smějí se a lechtají, koušou, hrají si a líbají. Gustav si určitě nevšiml, když Tom s Billem zmizeli z obýváku a zamířili do Billova pokoje. Gustav si nevšiml ani toho, že vypadl proud a oba motající se chlapci zůstali nahoře v naprosté tmě. A jestli si Gustav všiml sténání a výkřiků, když Tom poprvé a naposledy přirazil do Billa, rozhodně to nedal najevo.

***

Tom zasténal, převalil se a očekával, že bude ve své vlastní teplé posteli, se svými vlastními teplými přikrývkami a svým vlastním teplým já. Když jeho ruka narazila na něco měkkého a teplého, co nebylo jeho vlastní, určitě to nečekal. Rozlepil jedno oko a musel nechat otevřít i to druhé, když šokovaně zíral na to, co leželo vedle něj. Nebo spíš kdo.
Bill si povzdechl, přetočil se k Tomovi a objal staršího chlapce kolem pasu a přitáhl si jeho teplé tělo blíž k sobě.

„Tome, Tome, Tome,“ prozpěvoval si Bill, přitiskl se k Tomově kůži a přiměl Toma roztát. Vrátily se mu vzpomínky na předchozí noc, ztuhl a trochu Billa odstrčil. Bill se zamračil do Tomova krku a zmateně se na chlapce podíval.
„Co… co se děje?“ Zeptal se Bill, ale Tom neměl odpověď. Nechal Billa, aby ho políbil, a šel jim připravit jídlo. Bill a Gustav si rychle šuškali, co se stalo oné pozdní vánoční noci, když uslyšeli zabouchnutí dveří a ucítili, jak se jim studený vítr zařezává do kůže. Bill upustil talíř, který držel v ruce, vyběhl ven a šokovaně zíral z okna, když Tom, plně oblečený do svých šatů, které měl na sobě při svém příchodu, kráčel po chodníku a ani se neohlédl.
Veselé Vánoce.

***

Tom našel své auto až o několik hodin později. Bouře ustala a naštěstí mu nikdo auto neukradl, zatímco byl pryč v něčem, co vypadalo jako nebe. Teď seděl v autě a schválně jel jinou cestou, aby neprojel kolem penzionu. Věděl, že kdyby jen pomyslel na to, jak zničeně se Bill tvářil, když si uvědomil, že odjel…
Povzdechl si, odjel v dál a doufal, že jede správným směrem. Ne, nejel k Abigail, ani nikam jinam, kde to znal. Prostě jen řídil. Řídil, řídil, řídil. Musel. Musel se dostat pryč. To, jak se včera večer cítil… takhle se ještě nikdy necítil. Nevěděl, jestli to bylo alkoholem, sváteční náladou nebo tím, že byl s jiným klukem.
Svým způsobem byl rád, že to neví.

Řídil a řídil, jezdil v kruzích a ve smyčkách a osmičkách, vzdychal a smál se, a taky usmíval a dělal všechny ty věci, které si zvykl dělat v tom malém útočišti zvaném jednoduše B&B.
Jel, jel a jel. Jel kvůli svým pocitům, těm minulým i budoucím. Jel kvůli tomu, čemu teď rozuměl, co teď potřeboval. Jel kvůli tomu, v co věřil a čeho litoval. Jel kvůli tomu všemu, ale především… jel kvůli Billovi.
Bill tam jen stál, díval se z okna a sem tam si povzdechl, čekal, až bude moct zachránit dalšího poutníka ze sněhové vánice. Bill bude vždycky čekat a Tom bude vždycky vzpomínat. Vždycky si bude pamatovat ten malý penzion. Vždycky bude vzpomínat na všechny ty emoce, které cítil k jedinému člověku, k jedinému chlapci.
Bude na to vzpomínat jako na ty nejlepší Vánoce, jaké kdy zažil.

KONEC

original

autor: RetteLeana
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)