autor: hexagram
Pauza
„Musíš s tím skončit.“
„Ne, Georgu, to se v nejbližší době nestane.“
„Tome, musíš.“
„Ne.“
„Sakra, ty tvrdohlavý blbečku, copak si neuvědomuješ, v jakém jsi nebezpečí?“ Křičel na mě Georg přes celou místnost. Rozhodl jsem se jít k němu domů a opít se, i když bylo trochu pozdě, nebo možná dokonce brzy, ale on mi zase dával přednášku.
„Jestli je David v pěkným průseru, co to má společnýho se mnou?“ Zeptal jsem se a pořádně si lokl whisky přímo z láhve. Nohy jsem měl položené na jeho stolku, ke Georgovu zděšení, naproti mému křeslu. Na rozdíl ode mě seděl na gauči a snažil se mě přesvědčit pohledem. Věděl jsem, že každou chvíli kvůli frustraci na mě vyletí.
„Technicky vzato pro něj pracuješ!“ Tak to je poněkud mylná představa.
„Kolikrát musím–“
„Já vím, já vím, ale máš od něj spoustu klientů. Jsi součástí jeho byznysu,“ řekl Georg s odporem v hlase, stejně jako pokaždé, když mluví o mé práci. „Říká se, že kromě celé té šílenosti s prostitucí je taky jedním z hlavních dealerů drog v Kalifornii, a proto po něm jde nějaká šílená mafie. Copak si neuvědomuješ, že je v nebezpečí nejen on, ale i všichni, kdo pro něj pracují? Než se dostanou přímo k němu, zabijou všechny ostatní, aby oslabili jeho zdroje.“
Tohle všechno je nějak moc na to, abych to kolem čtvrtý ráno zvládl pobrat. Znal jsem svého přítele dost dobře na to, abych věděl, že si to nevymýšlí jen proto, aby mě donutil přestat s prostitucí, i když se přesně o tohle snaží už léta. Co si mám bez týhle práce ale kurva počít? Můj život je naprosto na hovno a v podstatě by mě nebyla škoda. Smrt mi teď stejně přijde jako nejlepší nápad.
„Možná bych byl radši mrtvý,“ poznamenal jsem nevzrušeně, než jsem se znovu napil z flašky. Georg se najednou přestal úplně hýbat a vypadal, jako by zadržoval dech.
„Tohle neříkej,“ řekl velmi vážným tónem. Skoro mi z toho přeběhl mráz po zádech.
„Sorry,“ zamumlal jsem a rychle od něj odvrátil zrak ve snaze změnit téma. „Jestli sis nevšiml, v ničem jiným zrovna nevynikám, takže žádná jiná zářná kariéra mě nečeká.“
„Cokoli je lepší než to, co děláš teď,“ řekl a usmál se. „Můžeš si najít práci. Je tu spousta obchodů a tak, kde hledají zaměstnance.“ Začal být živější při představě, že bych vůbec uvažoval o změně povolání. Jak roztomilé.
„Řeknu ti novinku: z platu v obchodě neutáhnu byt. To nebude fungovat,“ odtušil jsem a naštvaně do sebe obrátil zbytek piva z lahve.
„Tak se prozatím nastěhuj ke mně.“
Málem jsem vyprskl všechno, co jsem měl v puse. Byl jsem v šoku nejen z představy, že bych měl opustit svůj krásný domov, ale hlavně z Georgovy laskavosti. Jsem ten nejhorší kamarád na světě, tak proč je na mě tak hodný?
„Georgu, víš přece, že tohle po tobě nemůžu chtít…“ řekl jsem a odkašlal si.
„To je v pohodě, vážně! Stejně mi bývá smutno,“ mávl nad tím rukou a usmál se. „Hlavně, že přestaneš s tím šlapáním.“
„Budu o tom přemýšlet, okay?“ Řekl jsem a lehce se na něj usmál. Zdálo se, že ho to prozatím uspokojilo.
Je docela těžký se rozhodnout vzdát se během jedný noci celýho svýho živobytí, jediné věci, kterou umíte dělat dobře, takže jsem se přikláněl spíš na stranu zůstat děvkou. Už dávno jsem ztratil naději ve svou budoucnost, tak proč bych se vůbec měl snažit změnit svůj život? Stal bych se příliš závislým na Georgovi, co se týče jídla a přístřeší, a to mi prostě připadalo zbytečný. I když, vypadnout z ulice by taky znamenalo, že bych se mohl začít stýkat s lidmi. Možná bych se dokonce mohl sblížit i s Billem… Počkat, co to kurva melu!? Ne, chci, aby ten spratek navždy zmizel z mýho života. Ze všech lidí, kteří se mi vetřeli do mysli, to musí být „… Bill.“
„Hm?“ Ozval se Georg. „Co s Billem?“
„Nevytahuj ho…“ odfrkl jsem si a zkřížil ruce na hrudi. Prázdná láhev už byla zapomenutá, ležela odhozená někde u mého zadku v polštářích.
„To ty jsi vyslovil jeho jméno…“ zamračil se Georg, ale viděl jsem, že ho to i trochu pobavilo.
„Uh!“ Vyhodil jsem ruce do vzduchu. Ať vypadne, kurva, z mé hlavy. „Seru na něj a na jeho ksicht a na jeho život a na jeho způsoby… prostě SERU.“
Nedávalo to žádný smysl, ale Georg přes celou místnost vyprskl smíchy. Ten hajzl.
„Přeješ si ho šukat,“ uchechtl se a znovu usrkl piva.
„Ne, nechci s ním mít nic společnýho,“ zamračil jsem se.
„Uh, stalo se něco?“ Podíval se na mě lehce znepokojeně. Stačilo jen, abych se na něj zadíval a on snad vše pochopil sám od sebe. „Právě jsi přišel od něj, že?“
Jen jsem na něj zíral v tichém souhlasu. Opravdu jsem nechtěl vysvětlovat, co se stalo – bylo to až moc trapný a moje chování – nebo spíše to, co jsem neudělal – se tolik nepodobalo Tomovi, kterého všichni znají. Sakra, vždyť poslední dobou překvapuju i sám sebe.
„Ty ses s ním vyspal!“ Vykřikl, než se opravil. „… znovu.“
„Jo, jo, spal, ale tím zkurveně nejnevinnějším způsobem, jaký si vůbec dokážeš představit,“ zavrčel jsem znovu, stále ještě naštvaný sám na sebe.
„Takže jste neměli sex!“ Zalapal po dechu a oči se mu rozšířily.
„Ne…“ řekl jsem, teď už opravdu v rozpacích. Člověk by si myslel, že to bude naopak, ale ne, ne v životě pana Kaulitze. „V jeho práci hořelo, tak byl celý vyděšený z toho, že zachránil toho kluka a shořely ty jeho sračky, tak jsem ho hodil domů. A pak jsme si prostě… já nevím… lehli k němu do postele a usnuli.“ Když jsem se blížil ke konci příběhu, cítil jsem, jak mi hoří tváře, a slyšel jsem, jak Georg propuká v ještě hlasitější smích.
„Ty ses s ním, kurva, MAZLIL!? Neměl jsem ani nejmenší tušení, že jsi toho schopný!“ Dostal ze sebe ztěžka mezi záchvatem smíchu. Natáhl jsem se pro polštář a hodil ho po něm. Už tak jsem se dost styděl; nepotřeboval jsem, aby to ještě zhoršoval!
„Jdi do prdele! Tohle NEBYLO mazlení! Copak nevidíš, že jsem kvůli tomu na sebe nasranej?!“ Vztekle jsem vstal, snažil se vyhnout Georgovým očím a zamířil jsem do kuchyně, abych si přinesl další alkohol.
„Víš, mohl by sis ušetřit spoustu emočního vyčerpání, kdyby sis prostě přiznal, že ho máš rád,“ uchechtl se znovu Georg a přitiskl si k tělu polštář, který jsem po něm hodil.
„NEMÁM ho rád. Je mi z něj kurevsky zle!“ Vykřikl jsem, otočen k němu zády. Ten sráč netuší, co mele.
„Nemůžeš se aspoň na vteřinu přenést přes to svoje zasrané ego?“ Polštář mě praštil do zad a já trochu zavrávoral. Kurva!
„Co kurva?!“ Zařval jsem.
„Možná kdyby ses aspoň jednou vykašlal na to ‚nenávidím všechno a všechny‘ a skutečně si občas dovolil být šťastný, tvůj život by byl mnohem veselejší. Prostě si dovol milovat a být milován!“
„Drž hubu!“ Zakřičel jsem, otočil se a hodil po něm polštář a modlil se, aby se proměnil v kámen. „Copak si nepamatuješ ta všemocná moudrá slova: ´Není kurva možný, aby tě měl někdo upřímně rád, protože jsi jenom kus hovna!´ No, přesně to se kurva stane a já s tím souhlasím! Jsem kurva fantastickej!“
Bojoval jsem s nutkáním praštit pěstí do zdi vedle sebe a zatínal ruce v pěst, zatímco Georg se narovnal z podřepu s polštářem v ruce. Ani se netvářil naštvaně – jen soucitně. Kdy jsem si, kurva, řekl o soucit?
„Ty tomuhle nevěříš, že ne?“ Zeptal se mnohem tišeji, než když předtím křičel, a nechal ticho, aby mě tlačilo do spánků. „Čeho se, kurva, tak bojíš?“
Chtěl jsem říct „ničeho“. Chystal jsem se přejít do věčného popírání, v němž jsem žil většinu svého života. Prostě se od toho všeho nedokážu jen tak odpoutat. Prostě nemůžu.
„Já nevím…“ zašeptal jsem. „Kdybych jim dostatečně ublížil, tak by se ode mě drželi dál… Já nikoho kurva nepotřebuju.“
„Tome…“ řekl, odložil polštář a udělal krok ke mně, jako by zkoušel, jestli smí překročit hranici směrem ke mně. Cítil jsem, jak se mi třesou ruce.
„Nezasloužím si ani hovno, jasný? Nejsem stvořenej pro lásku. Byl jsem stvořen k tomu, abych ubližoval, a je to příjemný… je to zatraceně fajn…“ Svěsil jsem hlavu mezi ramena, můj hlas byl s každým výdechem tišší, zatímco jsem zatínal ruce v pěst a klouby mi bolestivě zbělely vztekem.
„Oh, Tome…“ Georg se ke mně vrhl a natáhl směrem ke mně ruce, aby mě objal v hřejivém, přívětivém objetí, ale v tu chvíli jsem byl tak kurevsky otrávený a naštvaný a v rozpacích, a tak kurevsky vyděšenej, že ublížím i jemu. Odvrátil jsem se od něj a udeřil pěstí do pultu, ale ne moc silně, abych napáchal nějakou škodu. Několikrát jsem to zopakoval a ani jedna rána nebyla úlevnější než ta předchozí.
„Nic jinýho neznám, Georgu…“
Když mi pořád opakují ty samé kecy, prostě na tom něco musí být. Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, že nejsem nad věcí tak, jak jsem si namlouval – byl jsem na dně jámy popírání. Popírání všeho jen proto, že jsem na to byl zvyklý.
Cítil jsem, jak se mé vnitřnosti kroutí, jak mé tělo začalo slábnout. Unavený emocionálně i fyzicky jsem se rozpadal.
autor: hexagram
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
