Gone with the wind 5.

autor: Ainee

Na povrchu klid

Byl klid. Až moc velký klid.
Natalie se nervózně zavrtěla na svém místě a poslala směrem k Andreasovi ustarané pohledy.
Brunet je zachytil, ale nezmohl se na nic jiného než na pokrčení ramen. Neměl pro to žádné vysvětlení, vlastně ani netušil, jak se všichni u Billa ocitli.
Byl pátek večer a všichni čtyři se povalovali v Billově obýváku. Tom si nárokoval jedno z křesel, Bill druhé. Natalie s Andreasem seděli nepohodlně na pohovce a pozorovali oba chlapce jako ostříži.
Jistě, chtěli, aby se spřátelili nebo se alespoň přestali hádat. Stýkat se mimo školu jako normální lidé bylo víc, než dokázali pobrat.
Když je Bill všechny pozval, bez rozmýšlení přijali, ale teď, když tam skutečně byli, si uvědomili, jak divné to je. Tom a Bill nebyli posledních pár týdnů zrovna nejupovídanější dvojice, ale nějak se naučili spolu normálně mluvit. Nedělali to příliš často, ale stávalo se to.
A tak se rozhodli, že se u Billa budou dívat na film. Andreasovi bylo jedno na jaký a Natalie byla příliš nervózní, než aby cokoliv navrhla. Nakonec to byli Tom a Bill, kteří se po krátké a zdvořilé diskusi na filmu shodli, oba spokojení s výběrem.
Bylo to zvláštní. Chci říct, že to bylo neskutečně divné.

„Myslíš, že to dělají schválně, nebo si toho ještě vážně nevšimli?“ Zašeptala Natalie Andreasovi, což bruneta přimělo k pobavenému úsměvu.
„To nevím, ale každopádně mě to děsí.“ Podíval se na ni Andreas.
Blondýnka vykulila oči a souhlasně přikývla. „Možná si z nás jenom dělají srandu?“ Navrhla a poté, co se na ni Bill divně podíval, ztišila hlas úplně na minimum. Nesnášel lidi, kteří během filmu mluví, a ona věděla, že pokoušejí štěstí. Přesto byla celá situace příliš divná, než aby ji nekomentovala.
„Netuším,“ řekl Andreas a protáhl se. Očima těkal mezi Billem a Tomem, oba byli ztraceni ve filmu, a pak pokrčil rameny. „Možná jsme jenom extrémně dobří?“ Ve skutečnosti nebyl tak úplně přesvědčený, že se jim to vážně povedlo, ale prostě mohli jen čekat a sledovat, jak to dopadne. Kdykoliv mohli vybouchnout. Upřímně řečeno, Andreasovi to připadalo docela vzrušující.

Bylo to jako sledovat tikající časovanou bombu a čekat, až vybuchne. Věděli jste, že až vybuchne, budete k smrti vyděšení, ale nějak jste prostě nemohli odolat, abyste se nedívali, a vychutnávali si adrenalin, který vám to čekání přinášelo.
Film se blížil do finále, když se otevřely vstupní dveře. Když ten zvuk Bill uslyšel, okamžitě film stopnul, což vyvolalo vlnu protestů, a otočil se ke strýci, který vešel do obýváku.
„Ahoj,“ řekl starší muž a rychle na teenagery kývl. Byl sice předem varován, ale přesto mu pohled na děti v jeho domě vykouzlil na tváři obrovský úsměv. Do té doby se setkal pouze s Natálií a nemohl si pomoct, ale byl rád, že má Bill víc než jen jednoho kamaráda.
„Tome,“ řekl, když se dredatý chlapec setkal s jeho očima a kývl nazpět. „Natalie,“ pokračoval s úsměvem a otočil hlavu k brunetovi. „A ty musíš být Andreas.“ Všichni ho pozdravili, pak se Bill zvedl a následoval strýce do kuchyně.
Ostatní v obýváku si vyměnili pohledy, ale nic neřekli. Byli zvyklí, že Bill je trochu divný.

„Je tady všechno v pohodě?“ Zeptal se David a přehraboval se v lednici, aby našel něco k jídlu.
„Jo, jsme v pohodě. Takže, co děláš doma? Myslel jsem, že máš rande.“ Teprve před několika dny mu oznámil, že Georg konečně podlehl a souhlasil s tím, že půjde s jeho strýcem na rande, takže není třeba dodávat, že Bill byl trochu překvapený, že ho vidí.
„Mám. Teda něco na ten způsob. Hagen mi volal, že musí vzít směnu navíc, protože mu jeden z číšníků volal, že je nemocný. Ale za chvilku tam vyrazím. Říkal jsem si, že bych ho mohl trochu rozveselit, nezněl moc nadšeně, že to ruší.“ Mrkl David na synovce, a konečně v lednici našel něco, co bylo podle jeho gusta. Avšak kdyby se na názor zeptal Billa, byl by zásadně proti.
„Okay,“ přikývl Bill a otočil se k odchodu, protože věděl, že jeho přátelé čekají.
„Hej, Bille?“ Zavolal na něj David, čímž ho donutil zastavit se. „Co tady dělá Tom?“ Věděl lépe než kdokoli jiný, co si Bill o dredaři myslí, a nemohl se nezeptat. Nečekal, že Bill svého „nepřítele“ přivede domů.
„On je…“ začal Bill, ale zarazil se, když si uvědomil, že na to nemá pořádnou odpověď. „Chováme se k sobě slušně,“ řekl místo toho a pokrčil rameny. Nebyla to moc dobrá odpověď, ale bylo to to nejlepší, co mohl říct.

David přikývl a na chlapce se usmál. „Pro tebe jen dobře.“
Bill se stále mračil, když se vrátil za svými přáteli v obýváku. Co tím chtěl říct?
„Je všechno v pohodě?“ Zeptal se Tom, čímž všechny překvapil.
„Jo,“ odpověděl Bill a znovu vzal do ruky ovladač. „Jde ven.“ To nebylo to, na co se Tom ptal, ale bylo to jediné, co byl Bill ochoten nabídnut.
Jistě, jejich vztah se zlepšoval, ale to nic neměnilo na tom, že Tom občas říkal věci, které Billa úplně zmátly. Vlastně ani nemusel mluvit. Někdy stačilo, aby Tom upřel ty tmavě hnědé oči do Billových, a byl úplně ztracený. A někdy, pomyslel si Bill, si byl skoro jistý, že Tom vidí přímo do něj. Bylo to zvláštní a znepokojivé. Ale jak se říká: „Přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž“. Byl si jistý, že se mu to jednou vyplatí.

***

„To jsi neudělal!“ Vypískla Natálie a schovala obličej do dlaní.
O několik hodin a příliš velké množství alkoholu, které měl na svědomí sám David, později, se čtyři teenageři rozvalili na podlaze v obýváku a hráli hloupou hru na pravdu nebo úkol. Kdo s tím nápadem přišel, už dávno zapomněli, ale s vysokým obsahem alkoholu v krvi nikoho z nich nezajímalo, jak dětinské to vlastně je.
Tom právě odpovídal na otázku o svém prvním sexu, což nejenže přimělo Natalii skrýt tvář studem, ale také Billa, aby se zuřivě začervenal. Andreasovi se udělalo lehce nevolno.
Tom pokrčil rameny, znovu si lokl z poloprázdné láhve piva a opřel se o pohovku. „Byla tam, byla svolná, co na to říct? Nebylo to vůbec špatný.“
Zbytek skupiny při této poznámce jednohlasně zasténal a Bill prudce zavrtěl hlavou, čímž se marně pokusil zbavit obrazů, které si představoval.
„Jsi na řadě,“ pokračoval Tom a přísně se na Billa podíval. „Pravda, nebo úkol?“
Tom se zatvářil hrozivě a Bill se zachvěl. Rozhodně nechtěl zvolit úkol. Už to jednou zkusil a skončil venku v mrazu s holým zadkem a mrkal na náhodné kolemjdoucí. Pravda mu přišla jako rozumnější volba.

„Pravda,“ odpověděl rychle a vyplázl na Toma jazyk, když se na něj nespokojeně podíval. Vymýšlení úkolů bylo mnohem zábavnější.
Tom o tom chvíli přemýšlel. Měl možnost se Billa na cokoli zeptat a on si tu příležitost nechtěl nenechat ujít. „Kde jsi bydlel, než ses přistěhoval sem?“ Byla to docela jednoduchá otázka, jenže nikdo z nich neznal odpověď; Bill si svou minulost nechával pro sebe. Ani Natalie o ní moc nevěděla.
Bill sebou trhl a podíval se na Toma. Proč zrovna tahle otázka? Nerad mluvil o své minulosti, to všichni moc dobře věděli. Proč musel Tom tak nešetrně otvírat staré rány?
Bill otevíral a zavíral ústa jako ryba na suchu, a oněměl. Upřímně řečeno jim to nechtěl říct, už jen pouhé pomyšlení na to mu způsobovalo velkou bolest.
„Bille, zlato, jsi v pořádku?“ Zeptala se tiše Natalie a přiblížila svou ruku k jeho. Jemně ji stiskla, čímž si získala jeho pozornost. Oči se mu leskly a slzy, které mu po tvářích začaly téct, se spustily, aniž by o tom věděl.

Bill se prudce nadechl, a když si uvědomil, že pláče, vyskočil na nohy a z místnosti utekl.
Trojice teenagerů, kteří si vyměnili znepokojený pohled, tiše debatovala o tom, kdo by za ním měl jít. Natalie by to udělala okamžitě, kdyby před ní Bill právě neutekl. Hádala, že nechce, aby za ním chodila. Andreas věděl, že mu tohle nepřísluší, a tak jen sklonil hlavu a bezmyšlenkovitě si hrál s lahví piva.
Tom zareagoval jako první. Vyskočil na nohy a vyrazil za černovláskem.
Andreas a Natalie se na sebe podívali, ale nic neřekli. Někdy bylo lepší nechat věci být.
Než otevřel dveře Billova pokoje, tiše zaklepal. Bill seděl na posteli se skloněnou hlavou a slzy mu dál volně stékaly po tvářích. „Jdi pryč, Nat,“ zamumlal a zvedl ruku, aby se marně pokusil setřít slzy. Bylo to ale zbytečné, slzy tekly dál.
Postel se prohnula a Bill otráveně zvedl hlavu s dalším jasným rozkazem na jazyku. Všechna slova mu však došla, když místo Nataliiných velkých zelených očí spatřil ty Tomovy teplé hnědé, které na něj hleděly.

Dredař nic neřekl, jen vzal Billovu bledou ruku do své a pevně ji stiskl.
Bill znovu odvrátil hlavu a polkl vzlyk. Nesnášel před ostatními vypadat jako slaboch. Ukázat svou slabost před nepřítelem byl totální pád na dno.
Nechápal, proč ho Tomova otázka tolik zasáhla. Se svou minulostí se už dávno tak nějak smířil. Spíš ji nechal jít. David o jeho rodičích nikdy nemluvil, jelikož věděl, že to Bill nemá rád. Uplynuly dva roky bez sebemenší zmínky o Anglii, o Billově životě předtím, než se přestěhoval do Německa, nebo o jeho rodičích. Fakt, že to v něm vyvolalo nějaké nechtěné pocity, když byl s tím konfrontován tak přímo, byl nejspíš přirozený. Přesto s tím Bill bojoval, jak nejlépe uměl. Nechtěl na to vzpomínat.
„Omlouvám se,“ zašeptal Tom, když si byl jistý, že se ho Bill nechystá praštit za to, že tam je.
Bill přerývaně dýchal a otočil se čelem k dredaři. Vypadal opravdu nešťastně. „Není to tvoje vina. Já jen…“ odmlčel se. Jak to vysvětlit? „Jen o tom nerad mluvím.“
Tom přikývl a zvedl ruku, aby Billovi setřel slzy. „I přes to se omlouvám.“
Bill zavřel oči a vychutnával si dotek Tomovy teplé a mozolnaté kůže na své vlastní. Vzpomněl si, jak totéž dělala jeho matka, když byl malý, osušovala mu rukou slzy a říkala mu, že všechno bude v pořádku. Vždycky jí věřil, i když věděl, že se mýlí. Tomova ruka byla tak jiná než matčina, ale to teplo bylo stále stejné. Nakonec už jen ten pocit, že o něj má někdo starost, Billa donutil vzlykat hlasitěji. Už si ani nepamatoval, kdy se ho naposledy někdo snažil utěšit.

Kdyby byl Tom střízlivý, nejspíš by neudělal to, co udělal potom. Ale v jeho opilém mozku mu jeho další krok připadal jako naprosto přirozený. Objal Billa kolem třesoucího se těla, přitáhl si ho k hrudi a políbil chlapce do vlasů.
A kdyby Bill nebyl tak otřesený, nikdy by to gesto nepřijal tak lehce. Místo toho však zabořil prsty do měkké látky obrovského trička druhého chlapce a hlasitě vzlykal, zatímco mu Tom šeptal do ucha sladké věci.
Tom mu říkal, že vše bude v pořádku, i když si tím nebyl jistý. Ale přál si to, modlil se za to kvůli Billovi.
Tom zavřel oči, položil si hlavu na Billovu a poslouchal chlapcův přerývaný dech. Celé mu to připadalo tak povědomé, jako by to všechno už někdy dělal. Pocit mít Billa ve své náruči, a bolest, když se mu dlouhé nehty zaryly do kůže, byly tak známé. Tom ten pocit znal, znal ho tak dobře. Ale jak to? Nikdy předtím nic takového nedělal, pamatoval by si to. Možná, že se mu to jen zdálo? To nedokázal říct, ale tak nějak to dávalo smysl. Znovu políbil Billa na hlavu a objal ho pevněji. Ať už to bylo jakkoliv, věděl, co má dělat. Opakoval Billovi, že to bude v pořádku, stále dokola, dokud tomu černovlasý chlapec neuvěřil.

***

Bill se té noci už dolů nevrátil. Odpadl vyčerpáním a Tom ho uložil do postele. Pak chlapce s lítostí nechal samotného a připojil se k ostatním dole. Řekl jim, že Bill usnul a že by nejspíš měli odejít. Se souhlasem se zvedli na nohy a vyšli do chladné, temné noci.
Andreas a Natalie si stále dělali starosti, ale Tom jim řekl, že to bude v pořádku. Skoro se musel smát, kolikrát to za jedinou noc řekl. Jen o dva bloky dál se rozdělili, blondýnka a brunet šli společným směrem, Tom zamířil opačným.
Upřímně řečeno, Tom byl rád, že jde domů sám. Nebyla to sice moc dlouhá procházka, ale potřeboval čerstvý vzduch. Něco se mu nezdálo a měl problém rozluštit, co přesně to je.
Na Billovi bylo prostě něco, co mu nesedělo. Tom nikdy před tím nepotkal nikoho, jako je Bill. Byl tak plný kontrastů, až to bylo skoro děsivé. V jednu chvíli se bezstarostně smál a o všem vtipkoval. Zářil a byl veselý se šibalským leskem v očích. V další chvíli se stáhl do sebe, jeho oči potemněly a ztratily lesk, jako by hleděl někam daleko před sebe. Byl to stejný pohled, který měl, když Tom zpíval, a jemu z něj běhal mráz po zádech.
Občas se Bill kousl do jazyka, jako by se bál, že řekne něco, co by neměl, oči se mu nervózně chvěly a začal si kousat spodní ret, zjevně ze zvyku.

Tom si byl jistý, že jsou věci, které Bill neříká, věci, které nejspíš neví ani Natalie. Tom si myslel, že Bill nějak uzavřel část svého já a pokaždé, když se k němu někdo přiblížil až moc blízko, nebo dokonce, když se ho sám dotkl, stáhl se do sebe a všechny od sebe odřízl.
Tom vdechoval chladný podzimní vzduch a přemýšlel. Jak to bylo s Billem a proč se Tom vždycky ocitl uprostřed toho všeho?
Začalo to, když poprvé spatřil chlapce, který vypadal tak ztraceně, když stál sám uprostřed jídelny. Později, u Hagena, Tom ten pohled viděl znovu. Bill byl ten večer tak daleko. Potom se ho zeptal, jak to, že ho Tom tak dobře zná. Což bylo něco, na co Tom nemohl přestat myslet. Tehdy Billa neznal, sakra, vždyť ho nezná ani teď.
Pokud Bill uměl něco zcela bezchybně, pak to bylo držet jazyk za zuby. Samozřejmě ne doslova, Tom nikdy nepotkal nikoho tak strašně upovídaného, jako je Bill. Přesto nikdy nic neprozradil.

Kdyby měl hádat, řekl by, že se Bill bojí, že řekne něco, co nemá. To ho zaujalo víc než cokoli jiného. Co Bill skrýval, a proč se tolik bál to prozradit?
Tom se zamračil a kopl do kamínku, který osaměle ležel na zemi. Bylo to něco, co se stalo tu noc? Takhle Bill reagoval, když někdo překročil jeho neviditelnou hranici? Pokud ano, Tom doufal, že už to nikdy neudělá. Vidět Billa takhle, mu lámalo srdce.
Byl zvyklý vidět Billa silného; chlapce, který měl vždy hlavu zvednutou a s pohotovou odpovědí na jazyku. Bill byl v Tomových očích vždycky ztělesněním síly, jeho vlastní se v porovnání s Billovou zdála být slabá. Způsob, jak se Bill choval důstojně, Tom velmi obdivoval.

Tom si se smíchem vzpomněl na některé jejich hádky. Jistě, když Bill chtěl, dokázal být pěkná osina v zadku. Na druhou stranu, Toma stálo dost úsilí, aby se Tomova nálada zvedla, takže si nemohl pomoct, ale Billova schopnost dělat to znovu a znovu ho ohromovala.
Tom by je dva definoval jako magnety. Když byli k sobě tlačení nesprávným způsobem, navzájem se zcela odpuzovali, ale správným směrem k sobě dokonale pasovali, přitažlivost byla silnější, než si byl Tom ochoten připustit.
Tom usoudil, že to byla dlouhá noc a odevzdaně zavrtěl hlavou, když se objevil před svým domem. Už dávno mu to přestalo dávat smysl, z nočních událostí měl v hlavě zmatek.
Odemkl vchodové dveře a povzdechl si. Světla byla zhasnutá a v domě bylo ticho. Jörg byl večer pryč a Tom čekal, že se vrátí až ráno. Udělal dva kroky, a pak vyběhl po schodech nahoru. Zavřel za sebou dveře svého pokoje a znovu si povzdechl.

Rozsvítil světlo, přešel pokoj a ztěžka padl na postel. Pak mu hlavou prolétla myšlenka, překulil se na bok a otevřel zásuvku nočního stolku. Prohledal ji a brzy našel, co hledal, a vytáhl z úkrytu zažloutlou obálku.
Ode dne, kdy ji našel, ji už ani jednou neotevřel. Až příliš ho bolelo to znovu číst.
Tom si pohrával s piercingem ve spodním rtu, otočil obálku a přečetl si vybledlá slova na přední straně. Poté, co dopis schoval do šuplíku, o něm moc nepřemýšlel. Jednou za čas si na dopis vzpomněl a otevřel šuplík, jen aby zkontroloval, jestli tam stále je. Většinou však ležel zapomenutý a Tom se kvůli němu najednou cítil provinile.
Koneckonců dostal úkol. To on měl být tím, kdo si na Williama vzpomene. Dnešek se k tomu zdál být vhodným dnem. Tom si lehl na záda a položil si dopis na hruď.

Myslel na toho ubohého chlapce, který přišel o všechno, a oči ho začaly pálit. Pak si vzpomněl na Billa, jeho bezmocné vzlyky, a slzy mu najednou začaly volně stékat. Tom soucítil s oběma a soucítil i sám se sebou. Také někoho ztratil a občas ho to donutilo přemýšlet o krutosti života. Proč byl život pro některé lidi tak těžký?
Udělali snad něco špatného, že si zasloužili to, co jim osud nadělil? Nedokázal si představit, že by Bill udělal něco, čím by si vysloužil všechnu tu bolest, kterou v sobě nosil. Byl si víc než jistý, že ani William nikdy neudělal nic špatného, a za sebe mohl říct jen to, že mu jeho osud připadá nespravedlivý. Byl jen malý chlapec a svět mu udělil krutou lekci.
Tak nějak to hodil za hlavu, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby občas pocítil vztek. Nebylo to fér a nebylo to správné.
Tom tiše proklínal svět, zavřel oči a ztěžka polkl. Život nebyl fér.

original

autor: Ainee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)