autor: elvisfan
„Bille, jsem doma.“ Tom listoval poštou ve svých rukách a jeho mozek sotva zaregistroval teď už běžný zvuk televize, který se ozýval z obýváku. Stál u gauče dřív, než se vůbec obtěžoval vzhlédnout, a když to udělal, zjistil, že Bill nikde není. Znovu zavolal Billovo jméno a akorát se rozhodl, že se půjde podívat nahoru, když za sebou zaslechl nějaký pohyb a pak tichý hlas, který volal jeho jméno. Otočil se, a konečně si všiml, že se v koupelně svítí a dveře jsou částečně otevřené.
Našel Billa zhrouceného na podlaze s obličejem oroseným potem. Hrudník se mu zvedal a klesal pod těžkým dýcháním a sotva dokázal otevřít oči.
„Tome?“ Jeho hlas byl jen tichý šepot. „Já ne…“ olízl si nepříjemně suché rty. „Necítím se moc dobře.“
„To vidím.“ Tom odvrátil pohled od zaneřáděného záchodu, chytil Billa za podpaží a pomalu ho zvedl, když se začal znovu hroutit, přidržel se ho. „Zvládneš dojít k autu?“
Bill zvládl udělat dva kroky, pak odstrčil Tomovy paže a klesl zpátky před záchod. Matně si uvědomoval, že mu Tom drží vlasy, jelikož jeho už tak prázdný žaludek si dokázal opět najít něco, čeho by se mohl zbavit. Položil si hlavu na prkénko a zasténal, přičemž od sebe odstrčil Tomovu ruku, která se mu přitiskla na čelo.
„Bože, Bille.“ Tom přejel hřbetem ruky po Billově tváři. „Úplně hoříš.“
Bill zakňučel, když ho Tom vzal do náruče, a cestou zpátky do garáže se zastavil, aby konečky prstů uchopil klíče. Billovy oči se znovu otevřely, když ho Tom připoutal na sedadlo spolujezdce.
„Kam jedeme?“ Zamumlal.
„Vezu tě do nemocnice,“ řekl mu Tom.
„Budu v pohodě,“ namítl Bill slabě. „Jen se chci vyspat.“
Tom se ohlédl přes rameno, než vycouval na silnici. „Určitě ti nějakou postel nabídnou, Bille.“
Tom proklínal své štěstí, když zastavil na třetí červené. Netrpělivě poklepával palcem o volant a sledoval spícího Billa, aby se ujistil, že se mu hrudník dál zvedá a klesá. Když zahnul za roh, začal se pomalu uvolňovat, když se o pár bloků dál objevila velká modrá cedule s nápisem „Nouzový vchod“. Jemný dotek ho přiměl podívat se do svého klína, kde kolem jeho ruky byla omotaná Billova drobná, ale vlhká dlaň. Stiskl ji a doufal, že je jeho úsměv přesvědčivý, když na něj Bill zamrkal.
„Budeš v pořádku, Bille.“ Zvedl Billovu ruku a vtiskl polibek na její hřbet. „Budeš v pořádku.“
***
„Co myslíte tím, že pro něj nemůžete nic udělat?“
„Je mu teprve sedmnáct, pane.“ Mladá sestra sedící vedle Toma se snažila nekrčit se pod žárem jeho pohledu. „Abychom ho mohli léčit, musíme mít souhlas rodičů.“
„No, jeho rodiče se o něj vůbec nezajímají!“ Odpověděl Tom. „Bydlí u mě a já vám říkám, že mu musíte pomoct!“
„Obávám se, že takhle to nefunguje, pane…?“
„Kaulitz,“ povzdechl si Tom. „Tom Kaulitz.“ Podíval se do malého prostoru se závěsem, kde Bill momentálně znepokojivě nehybně ležel. „Podívejte, jmenuje se Trümper a jeho rodiče bydlí na Temple Street. To je všechno, co vím.“ Frustrovaně si prohrábl vlasy. „Madam, Bill je nemocný a je těhotný, a zatímco budete pátrat po jeho rodičích, kteří ho vyhodili z domu, může se mu přitížit.“ Prosebně se podíval na mladou ženu vedle sebe. „Teď jsem za něj zodpovědný já,“ řekl jí. „Podepíšu všechno, co budete chtít, jen mu prosím pomozte.“
Zdravotní sestra se podívala na desky v ruce, a pak na muže sedícího vedle ní. Cvakla propiskou.
„Takže říkáte, že Billovi bylo minulý týden osmnáct?“
***
Bill pomalu otevřel oči a nepoznával strop nad sebou. Tiché pípání po jeho levici ho upozornilo na dva přístroje, které hned odhadl jako monitory srdce, jeden jeho a druhý jeho dítěte. Tohle bylo dobré znamení. Pípání monitorů srdce znamenalo, že je všechno v pořádku.
Tak proč byl v nemocnici?
Zamračil se, když si pomalu vzpomněl, že se celý den cítil hůř a hůř, a nakonec, když snědl malou svačinku, zmizel na záchodě. Bylo mu hrozné horko a nepřekvapilo ho, že na polštáři na gauči, na kterém ležel, našel velkou skvrnu od potu. Uvažoval, že zavolá Tomovi, ale rozhodl se, že ho nechce rušit od práce.
Jak tam tak ležel, jemné zachvění kdesi uvnitř ho přimělo položit si ruku na břicho. Usmál se, když to chvění ucítil znovu.
„Takže jsme asi oba v pořádku,“ zamumlal. Jeho úsměv se ještě rozšířil, když ucítil něco, co bylo určitě kopnutí. „Jo, taky nejsem nadšený z toho, že jsem tady.“
Rozhlédl se po místnosti a zarazil ho pohled na Toma, který spal v křesle u okna. Nohy měl opřené o okno, hlavu podepřenou zaťatou pěstí a celá ta poloha vypadala neuvěřitelně nepohodlně. Bill se zamračil a přemýšlel, proč Tom není v práci. Že by spal až do víkendu?
„Hej,“ řekl. „Tome.“
Tomova hlava padla dopředu, pak se prudce zvedla, a když viděl, že je Bill vzhůru, lehce se usmál.
„Ahoj,“ řekl tiše.
„Ahoj.“ Bill sledoval, jak se Tom pomalu narovnává a vstal. „Nechceš mi říct, co se děje?“
„Když jsem se včera večer vrátil z práce, našel jsem tě na podlaze,“ vysvětlil Tom a přešel k posteli „Měl jsi horečku 38,9 a asi jsi v sobě nedokázal udržet žádné jídlo. Než jsem tě sem dostal, byl jsi v bezvědomí.“ Sáhl po červeném tlačítku vedle Billovy hlavy a stiskl ho. „Jakmile jsem všechny donutil spolupracovat se mnou, dali ti něco na horečku a…“ pokrčil rameny. „A něco dalšího, co nahradí jídlo, řekl bych.“
„To asi vysvětluje, proč mám hlad,“ odpověděl Bill. Dlouze se na Toma podíval, a konečně si všiml jeho unavených očí a tmavých kruhů pod nimi. „Jak dlouho už tady jsi?“
„Přijeli jsme sem asi něco po páté,“ usmál se Tom. „Možná jsem cestou projel na červenou.“
„Ty jsi nebyl doma?“
„Samozřejmě, že ne.“ Tomovo obočí se nad tou zvláštní otázkou nakrčilo. „Nechtěl jsem, aby ses probudil a nikdo tu nebyl.“
„Ale…“
„Dobré ráno!“ Dovnitř vtrhla sestra se zářivým úsměvem na tváři. „Je hezké vidět, že jste se probudil.“ Něco napsala do karty u nohou Billovy postele, a pak obrátila pozornost k přístrojům vedle jeho hlavy. „Všechno vypadá v pořádku.“
„Jeden z nich je pro dítě, že?“ Zeptal se jí Bill.
„Tenhle.“ Sestra poklepala na obrazovku vpravo. „Srdeční frekvence je zcela v normě.“ Usmála se na svého pacienta. „Vaše holčička je v pořádku.“
Bill cítil, jak se mu zvedá žaludek. „Je to holčička?“
„Taky je pěkně aktivní.“ Sestra vytáhla z kapsy jakési zařízení a strčila jeho konec Billovi do ucha. „Dělali jsme ultrazvuk krátce poté, co jste sem přišel, a ona se snad všude hýbala. Máte 37,2,“ usmála se. „Vypadá to, že se tu s námi už moc dlouho nezdržíte.“
„Budu mít holčičku?“
Sestřin úsměv konečně zmizel, když si všimla zaraženého výrazu v Billově tváři. „Oh ne.“ Podívala se na Toma, který se díval jen na Billa. „Je mi to moc líto. Zkazila jsem překvapení?“
„Nechtěl jsem vědět, co to je.“ Dokázal se Bill konečně usmát a slitoval se nad nebohou dívkou vedle sebe. „Ale to je v pohodě. Nedělejte si s tím starosti.“
„Dám doktorovi vědět, že jste vzhůru,“ odpověděla sestra. „Bude se chtít ujistit, že v sobě dokážete udržet nějaké jídlo, a pak vás nejspíš pustí domů.“
„To je skvělý,“ usmál se na ni Tom. „Díky.“
Sestra se znovu podívala na Billa, který, jak se zdálo, zíral na své nohy, a nedokázala dost rychle z pokoje odejít.
„Okay,“ pokrčil Bill rameny. „Takže ten malý spratek je holčička.“ Jeho ruka se ovinula kolem Tomovy. „A je v pořádku,“ přikývl. „Takže je to v pohodě.“ Zhluboka se nadechl a při pohledu na Toma pomalu vydechl. „Okay, teď aspoň nezmeškáš celej den v práci.“
„Snažíš se mě zbavit?“ Ušklíbl se Tom. Pomohl Billovi, aby se posadil, a dal mu za záda polštáře. „Už jsem mluvil se svým šéfem,“ vysvětlil. „Řekl jsem mu, že si beru den volna.“
„Nevadí mu to?“ Dělal si starosti Bill.
„Tohle je poprvý, co jsem nepřišel,“ ujistil ho Tom. Přisunul si židli blíž k posteli a posadil se. „Řekl jsem, že mám naléhavou rodinnou záležitost, a můj šéf souhlasil.“ Viděl v Billových očích zjevné obavy a stiskl mu ruku. „Je to v pohodě, Bille,“ řekl mu. „Kruci, stejně bych se nedokázal na nic soustředit,“ dodal. „Když ležíš takhle v nemocnici.“
Billovy koutky lehce zacukaly a Tom se přistihl, že už mu chlapcův malý úsměv chyběl, když vytáhl z kapsy telefon. Zasmál se, když uviděl, kdo mu zase napsal.
„Ta Natalie je rozhodně vytrvalá,“ ušklíbl se Tom. „Každou hodinu mi píše, aby tě zkontrolovala.“ Odmlčel se a podíval se na Billa. „Jak jí dám vědět, že jsi vzhůru, nejspíše přijde,“ hádal. „Jsi připravený na návštěvu?“
„Jo,“ přikývl Bill. „A když už tu bude, ty můžeš jít domů,“ zachichotal se. „Vypadáš příšerně, Tome.“
***
Bill nakrčil nos nad miskou se zakaleným vývarem a dvěma plátky suchého toastu, které ležely na tácu před ním.
„Co jsi čekal?“ Protočila očima Natalie. „Těžko ti dají hamburger a hranolky, když nevědí, jestli to v sobě dokážeš udržet.“
Bill se zamračil, když popadl plastový příbor. „Ale já jsem už v pohodě.“
„Možná je ti trochu líp.“ Natalie ochotně stáhla víčko z misky s vývarem. „Teď zjistíme, jestli jsi v pohodě. Dokud v sobě nic neudržíš, nejspíš tě domů nepustí.“
„Jestli budu zvracet, tak jen proto, že můj žaludek odmítal tyhle hnusný sračky.“ Bill ochutnal jednu lžíci vývaru a s překvapením zjistil, že chutná jako kuře. „To mi nemohli dát na toast aspoň máslo?“
„Chováš se jako mrcha,“ všimla si Natalie. „Nejspíš jsi vážně v pohodě.“ Znovu se schoulila do křesla a její oči okamžitě zamířily k monitoru srdeční činnosti dítěte. „Takže je to holka?“
„Takhle mi to řekli.“ Střelil po kamarádce pohledem a zadíval se na úsměv, který se snažila skrýt. „Nech toho, Natalie.“
„Jenže je to tak sladký,“ trvala Natalie na svém. „Je tam malinká holčička.“
„Ale já si tu malinkou holčičku nenechávám,“ připomněl jí Bill. „Tak přestaň ve svý hlavě vyzdobovat pokojíček.“
Natalie si odfrkla. „To jsem nedělala.“ Sledovala, jak Bill dojedl polovinu vývaru a snědl kousek toastu. „Jen je hezký to vědět.“ Najednou se jí oči rozšířily. „Koupím jí něco na sebe!“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne, nekoupíš.“
„Až si ji někdo vezme domů, bude potřebovat něco víc než jen plínku, Bille,“ odpověděla Natalie.
„Mohla bys přestat?“ Bill odložil lžíci a otevřel nádobu s jablečným džusem. „Tohle není moje dítě, Natalie. Já si ji nenechám.“ Napil se, pak hrnek postavil zpátky a zkřížil si ruce na hrudi. „Nechci se k ní připoutat, jasný?“ Sklonil hlavu. „Ani k Tomovi.“ Natalie vyskočila a objala ho. Bill si položil hlavu na její a povzdechl si. „Mám ho rád, Natalie,“ řekl tiše. „Až moc rád. A až se to dítě narodí, Tom mě donutí odejít. A to bolí.“
autor: elvisfan
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
