autor: Panthere
Obyčejný
Když přišla noc, Bill dokázal usnout jen na hodinu, což bylo velmi málo vzhledem k tomu, že dopoledne strávil s Tomem jako hostem a zbytek dne prakticky běhal z jednoho místa na druhé, aby se setkal s potenciálními obchodními partnery pro jeho opravdové legální podniky. Ty schůzky ho připravily o veškerou energii a bolela ho hlava. Když se vrátil domů, zavřel se ve své kanceláři, aby mohl pracovat. Tupě zíral na obrazovku svého počítače, která ukazovala kompletní finanční údaje, které musel projít, než to nakonec vzdal. Hodiny na obrazovce počítače ukazovaly, že je něco málo po třetí hodině ráno. Opřel se do pohodlného křesla a se zavřenýma očima odpočíval. Nakonec usnul a probudil se zcela čilý v půl páté ráno.
Než opustil kancelář, protřel si oči. Potichu zavřel dveře, i když věděl, že většina jeho mužů má své pokoje dole. Pomalu kráčel potemnělým domem do své ložnice a cestou pozdravil pár svých mužů, kteří drželi noční hlídku a potulovali se po domě. Pro své muže byl Bill skutečně někým, ke komu mohli vzhlížet. Vždycky tvrdě pracoval až do rána, a i když byli na pomyslné špatné straně, díky Billovi si to užívali. Jistě, byl divoký, chladný, chytrý a nepředvídatelný šéf, ale také byl milý a starostlivý takovým tím zákeřným způsobem. Respektovali ho, a zároveň se ho báli, což byla smrtící kombinace.
Když Bill vstoupil do své ložnice, pocítil sotva vteřinovou úlevu, že v tlumeném světle vidí svou měkkou tmavě modrou peřinu, když mu zazvonil telefon. Polkl povzdech, vytáhl telefon a podíval se na displej, kde svítilo Davidovi jméno. Bill se rozhodl, že to zvedne a bude milý. „Ano, Davide?“
„Dobrý ráno, Hrabě. Nevzbudil jsem tě?“
„Ne. Co se děje?“ Zeptal se Bill, když došel ke skříni, kde si vybíral oblečení na zbytek dne. Pokud David volal v takovou hodinu, znamenalo to, že něco vyžaduje okamžitý zásah mafiánského bosse. Věděl, že dnes ho už žádný odpočinek nečeká. A to ho trochu iritovalo, jelikož doufal, že se pořádně vyspí.
„Alan prošustroval naše prachy,“ řekl David.
Bill zavřel oči a masíroval si víčka. Věděl, že to Alan dřív nebo později posere, ale doufal, že se plete. Zřejmě se nespletl. Bill si jen dokázal představit, co David tomu muži provedl, než se rozhodl zavolat. „A co ten zbytek?“
„Zbytek zásilek je v pohodě a prachy už jsou u nás. Alan sebral naše prachy.“
Bill se zadíval do zrcadla ve skříni a prohlédl si svůj unavený obličej a váčky pod očima. Zítra zůstane doma. Potřeboval si odpočinout. Právě se rozhodl. „Tak to jsou asi dobrý zprávy. Budu tam za dvacet minut.“
„Dobře, šéfe.“
Když hovor skončil, Bill si vzpomněl, jak se jeho život změnil, když se stal hlavou mafiánské rodiny. Musel se starat o své lidi, a nejen o své lidi, ale i o rodiny svých lidí. Zapamatoval si každé jejich jméno a věděl i o jejich životech. Všechno leželo na jeho bedrech a on si přál, aby si mohl vzít volno a nějaký čas pro sebe. Jistě, David by se o to všechno postaral, ale nechávat věci v Davidových rukách nebylo zrovna moudré. Tak trochu místo mozku používal pěsti.
Bill si opláchl obličej, aby se ujistil, že vypadá trochu líp než zombie, které ve skutečnosti byl, a převlékl se do čistého oblečení. Spokojil se s džínami, obyčejným tričkem a teniskami. Také se rozhodl, že si vezme svou nejpohodlnější bundu. Ve Vegas bylo přes den horko, ale rána byla docela chladná. Rukama si uhladil vlasy, a když byl připravený, vrátil se zpátky do stále tichého domu.
Díky Davidovi byl už Tobi připraven před svým pokojem. „Dobré ráno, Hrabě,“ pozdravil ho Tobi.
„Ahoj,“ zaskřehotal Bill. Zamračil se nad tím, jak zněl jeho hlas, a než znovu promluvil, odkašlal si. „Nemyslíš, že je zasraně brzo?“
Tobi se nervózně zasmál. Moc dobře věděl, že Bill není ranní ptáče. Stejně tak dobře věděl, že toho Bill moc nenaspal. „Tak nějak,“ odpověděl nakonec.
„Hmm,“ byla jediná Billova odpověď, když si nepřítomně okusoval kroužek ve rtu, než zamířil ke své garáži. Tobi ho tiše následoval v domnění, že Hrabě bude nejspíš řídit auto sám. Takhle to bylo vždycky, když museli něco zkontrolovat venku v brzkých ranních hodinách, vždycky když byl Bill nejmrzutější.
Bill se skutečně rozhodl jet do skladu, který byl speciálně vytvořen pro krytí jeho dodávek zbraní, jedním ze sporťáků. Bill jel na místo docela rychle, ale i tak měl Tobi možnost si na sedadle trochu odechnout. Upřímně řečeno, byl ještě hodně ospalý. Když odbočil na silnici, kde se skladiště nacházelo, podíval se na svého bodyguarda, který v tu chvíli klimbal. Bill se uchechtl. „Tobi, jsi vzhůru?“
Tobi se okamžitě narovnal a otevřel oči dokořán. „Jo, jo, co se děje, šéfe?“
Bill zavrtěl hlavou a maličko se usmál. „Jsme tady.“ Vypnul motor, vystoupil a okamžitě vstoupil do budovy. Strážní ho hned pozdravili a Bill jim pozdrav oplatil, i když poněkud úsečně, aby dal najevo, že je podrážděný z toho, že je jedna ze zásilek v háji. Prošel kolem prostoru vyhrazeného pro skutečné legální podnikání – půjčování sportovních vozů – a zamířil dozadu kolem dvojitých dveří a ozbrojených stráží.
Bill se nadechl a nasadil opravdu nasraný výraz, než sešel po schodech, které vedly do dobře osvětleného suterénu. Uviděl Kevina opřeného o stěnu a na nose měl stále ještě bílou náplast. Měl štěstí, že po Tomově útoku skončil jen s čistou zlomeninou. Billovi bylo Kevina trochu líto. Předtím měl opravdu pěkný nos. Když si Kevin prohlédl Billův znepokojivě rozzlobený obličej, narovnal a zdvořile na něj kývl.
„Kde je David?“ Zeptal se Bill.
„Uvnitř, šéfe,“ odpověděl Kevin. „Fakt jsem tam s ním nechtěl bejt.“
Bill si těžce povzdechl. Prošel chodbou a zahnul za roh, kde se místnost nacházela. Tobi ho v těsném závěsu následoval. Slyšel tiché zvuky kovu narážející o stoly, a zvuky pohybujících se beden, které se mísily se zvuky úderů pěstí do nějakého pevného, mokrého předmětu. Bill otevřel dveře místnosti a naskytl se mu pohled na Davidova záda, jak ještě jednou udeřil muže přivázaného k židli. Z jeho pěsti odkapávala krev na bílé linoleum.
„Davide,“ vyhrkl Bill. David se otočil, čímž Billovi poskytl příšerný pohled na spoustu krvavých cákanců, které měl na košili. Starší muž mlčel, než si konečně utřel zakrvácené ruce do kalhot. „Uhni bokem, ať vidím, co jsi Alanovi provedl.“
David tiše ustoupil stranou. Alan měl hlavu skloněnou k hrudi; těžce plival krev. Červená byla všude. Stékala mu po bradě a zašpinila skoro polovinu jeho košile. Pořezané rty, pohmožděná tvář a spánek. Než zaklonil hlavu, vyplivl krev. Podíval se na Billa přes opuchlá víčka a lehce napjatě vydal: „Oh.“
„Proč jsi mi ukradl prachy?“ Zeptal se Bill.
Muž věděl, že už nemá smysl zapírat, a tak odpověděl: „Potřeboval jsem je.“ Odmlčel se, aby se nadechl. „Musel jsem splatit dluhy z hazardu.“
Bill se podíval na Davida, který stál u zdi se založenýma rukama. David pokrčil rameny. Slyšel to už předtím, než Bill přišel. „Prostě jsi mohl o pomoc požádat mě. Proč jsi to neudělal?“ Zeptal se Alana.
Ten na to neměl co říct.
Bill se otočil a zamířil ke dveřím, jednoduše unavený tím ranním rozhodnutím, které musel udělat. David a Tobi zvědavě sledovali Billovy pohyby očima. Když se Bill chystal vyjít ze dveří, unikla mu ze rtů chladná, úsečná věta. „Zabij ho.“
Kevin sebou trhl, než k Billovým uším dolehl zvuk zlomeného krku.
***
V hotelovém pokoji, který nyní sloužil Georgovi a Maře jako dočasné místo pro práci, se ozvalo tiché „cink“, když přišel e-mail. Georg po zaslechnutí toho zvuku otevřel jedno oko a povzdechl si, když si všiml, že e-mail přišel na jeho účet místo na Mařin. Opravdu se mu nechtělo opouštět postel v tak brzkou hodinu. Mara stále ještě tvrdě spala ve své posteli.
Přinutil se posadit, než zamířil ke stolu, který byl plný různých zařízení a papírů. Posadil se na židli a protřel si oči, aby jim ulevil od jasně zářící obrazovky. Když si jeho oči zvykly, kliknul na nový e-mail od Natalie a byl trochu zmatený, proč ho kontaktovala v tak časných ranních – nebo pozdních nočních – hodinách z Německa. Při čtení se však kompletně probral.
Georg při pátrání po Ericu Guillaumovi požádal o pomoc BKA a e-mail od Natalie se týkal právě toho. Eric Guillaume bylo jeho skutečné jméno a byl to Francouz. Byl skoro neviditelný; proto trvalo tak dlouho, než ho našli. Kromě několika pokut za parkování o něm nezjistili nic jiného než to, že pracoval jako recepční v hotelu. Velmi zvláštní bylo, že po setkání s Tomem Kaulitzem odletěl z Francie do Španělska a dalším letadlem odletěl do Číny. Vypadalo to, jako by před něčím utíkal. Poté už žádné lety neproběhly, takže se předpokládalo, že je Eric stále v Číně. Přesněji řečeno v Hongkongu.
Georg zíral na Ericovu fotografii a říkal si, že ten muž vypadá opravdu normálně. Proč by se takový člověk scházel s Kaulitzem? Z práce recepčního by si Kaulitzovy služby dovolit nemohl. To nebylo možné. Georg otevřel další přílohu e-mailu. Byl tam Ericův bankovní účet. Prošel ho a na žádném z těch kreditních ani debetních výpisů nenašel nic zvláštního. A měl pravdu. Eric neměl prostředky na to, aby Kaulitzovi zaplatil.
Georg si povzdechl, protože tohle taky vedlo do slepé uličky.
***
„Čekám na jídlo už víc než dvacet minut,“ řekl Bill tiše. Servírka před ním nevěděla, že má co do činění s mafiánským bossem, ale byla si jistá, že tenhle muž je mnohem nebezpečnější než sám Satan, přestože měl na sobě jen tričko a džíny. Byl už pozdní večer a Bill seděl ve svém hotelu uvnitř jedné z restaurací s oběma svými bodyguardy a Davidem. Objednali si večeři a jídlo všech ostatních už bylo na stole, jen Billovo ne.
Po návštěvě skladu Bill okamžitě zamířil do svého druhého skladu, aby tam ještě něco vyřídil, než se konečně dočkal nějaké svačiny. Což byl jen jeden sendvič. Oběd nestihl, protože ho čekaly schůzky, na kterých měl jednat o svém obchodu s ropou. A teď tahle sračka.
„Moc se vám omlouvám, pane, prověřím to u šéfkuchaře,“ vykoktala servírka. Omluvila se a skoro sprintovala do kuchyně.
„Šéfe?“ Zeptal se Saki. Bill k němu obrátil hlavu a na Sakiho otázku odpověděl tichým pohledem. „Nechceš si vzít moje jídlo? Ještě jsem se ho ani nedotkl.“
Bill se opřel do židle. „Ne, ty jez, Saki. A vy taky.“
Ostatní tři muži zaváhali, ačkoli věděli, že jejich jídla chladnou. Přestože měli dovoleno jíst dřív než on, věděli, že by to nebylo moudré.
Bill naklonil krk na stranu a cítil, jak mu v něm zakřupalo. Měl hlad. Byl unavený. A chtěl spát. Kousl se do rtu a přemýšlel. Pak vstal a odhodil ubrousek na stůl. David, Tobi a Saki okamžitě odsunuli své židle, připraveni Billa následovat. Ten se na ně jen zamračil. „Sedněte si. A jezte.“
Všichni tři muži věděli, že musí svého šéfa poslechnout. David si přitáhl židli zpátky na místo jako první. „Kam jdeš, Wilhelme?“
„Domů,“ odpověděl Bill. „Vy nespěchejte. Objednejte si víno.“
Tobi vstal, když Bill přestal mluvit. „Měl bych jít s tebou…“
„Které části slova ‚nespěchat´ jsi nerozuměl?“ Řekl Bill chladně. „Sedni si.“ Tobi se pomalu svezl zpátky na židli. „Jezte.“ Všichni tři muži popadli vidličky a nože a začali jíst, i když poněkud rozpačitě. „Fajn. Teď jdu domů. Zvládnu se o sebe postarat sám. Jo, a Davide, až dojíš, zašel bys za kuchařem? Potřebuje malou lekci disciplíny. Uvidíme se později.“ A s tím Bill odešel z restaurace.
Pomalu zamířil do vstupní haly a užíval si tu krátkou chvilku, kdy se mohl procházet na veřejnosti bez svých bodyguardů. Věděl, že Tobi a Saki pravděpodobně snědí jen asi tři sousta, než se ho pokusí dohnat. To Billa donutilo rychle vběhnout do haly, kde si vyžádal své auto. Zlatý Huracán přijel rychle, a aniž by Bill ztrácel čas, co nejrychleji zamířil domů, než ho jeho bodyguardi doženou.
Když řídil, užíval si světla města, a to, jak blikala a jak dokázala celé město rozzářit. Jak se vzdaloval od Stripu, intenzita světel klesala a Bill se na svém sedadle uvolnil. Mířil dolů ke svému domu – sídlu nebo domu, koho to zajímá – a když se dostal před bránu, jednoduše zatroubil. Brána se otevřela, on vjel dovnitř a zaparkoval na kruhové příjezdové cestě. Hodil klíč od auta jednomu ze svých mužů, který stál opodál. „Vrať ho zpátky do garáže,“ přikázal mu Bill.
Když vstoupil do haly, podíval se na hodinky. Bylo krátce po desáté. Slyšel, jak se někteří z jeho mužů baví sledováním televize a někteří byli pravděpodobně v baru. Zbytek hlídal dům. Bill je všechny ignoroval a zamířil do kuchyně. Čekal, že tam najde Roye, aby mu něco uvařil, ale nebyl tam. Zkontroloval tedy ledničku a s nadšením zjistil, že je uvnitř zabalené jídlo s lístkem. Bylo na něm Billovo jméno.
Když bylo domácí kari opět teplé, vzal si večeři na zahradu a rozhodl se, že bude nejlepší jíst v nejklidnější části domu. Bill byl překvapený, když zjistil, že nikdo z jeho mužů není u baru. Po zahradě se potulovali jen jeho strážní. Posadil se k jednomu ze stolků vedle bazénu a uvelebil se na židli, než se pustil do jídla. První lžíce Royova kari donutila Billa zavřít oči. Chutnalo to božsky.
Očima zalétl k domu pro hosty. Přede dveřmi stáli dva jeho strážci. Bill si všiml otevřeného okna, a nakonec i muže, který se z něj díval. I když světlo svítilo jen slabě, Bill poznal, že ho Tom pozoruje s malým úsměvem na rtech. Bill zvedl lžíci v tichém pozdravu.
Tom se usmál. „Je to dobrý?“ Zeptal se najednou.
Billa ta otázka zaskočila. Rozpačitě se rozhlédl, než si odkašlal. „Jo.“
„Můžu si k tobě přisednout? Jsem tady už celej den,“ zeptal se Tom.
Bill na vteřinu zaváhal, než kývl na strážce, kteří stáli před domem pro hosty. Hrabě pokračoval v jídle, zatímco oni Toma doprovodili k místu, kde seděl. „Oh, je příjemný být venku,“ vydechl Tom, když se posadil naproti Billovi. Strážci stáli těsně vedle něj, jelikož si všimli, že Tobi ani Saki nejsou poblíž.
Bill si toho všiml také. „To je v pořádku, Tony, Jamesi. Chci si dát večeři, aniž byste se motali kolem.“ Stráže se tedy vzdálily, ale stále se držely v místě, odkud by mohly rychle zasáhnout, kdyby se Tom najednou rozhodl zaútočit. Bill obrátil oči v sloup, ale jejich rozhodnutí ocenil. Pokračoval v jídle a Toma přitom téměř ignoroval.
„Vypadáš vážně unaveně,“ řekl Tom.
„Vlastně jsem. Vypadám příšerně. A způsob, jakým teď jím, asi není zrovna nejelegantnější. Na to mám až moc velkej hlad,“ odpověděl Bill, než dvěma velkými sousty dojedl poslední kousek kari.
Tom počkal, až Bill dožvýká, a pak znovu promluvil. „Co jsi dneska dělal?“
Bill si hřbetem ruky otřel rty a zavolal jednoho ze strážných, aby mu přinesl vodu z baru opodál. Když se pro ni strážný vydal, odpověděl. „Nic zvláštního. Měl jsem pár schůzek, musel jsem zabít jednoho člověka… prostě obyčejnej den.“
„Zabít člověka je obyčejnej den?“
Bill pozvedl jedno obočí a přijal nabízenou láhev vody. „Díky, Tony.“ Napil se z lahve, než na Toma protočil oči. „No jo, obyčejnej. Vždyť se tím živíš. Neměl bys být tak překvapenej.“
Tom se k Billovu překvapení usmál. „No jo, to je naprosto obyčejná věc. Ale co mi na tom přišlo neobyčejný, je, že jsi řekl, že jsi toho člověka zabil ty.“
„Oh, jo tohle. Já jsem vydal ten rozkaz. David toho muže zabil. Ale pořád jsem to byl já, kdo ho zabil, protože jsem k tomu dal rozkaz.“
„No, když je to takhle, pak asi jo.“
„Jak jsem řekl,“ řekl Bill. „Co jsi dneska vůbec dělal ty, Tome?“
„Celej den jsem byl v domě pro hosty. Koukal jsem na televizi, cvičil. Byla to nuda až do chvíle, kdy mi tvůj kuchař osobně přinesl jídlo. Mimochodem, je to vážně dobrej kuchař,“ řekl Tom a vzpomněl si na tři jídla, která mu přinesl.
„Roy vaří ty nejskvělejší jídla. Díky němu jsou tu všichni dobře živení.“
„Všiml jsem si, že když o tobě mluvil, nepoužíval jméno Wilhelm. Říkal ti Bill.“
Bill zkřížil nohy a opřel se do židle. S tímhle měl počítat. „Jo, to je moje přezdívka. Používá se v rodině už velmi dlouho.“
„Proč ti tak ale neříkají všichni ostatní?“
„Existuje něco, čemu se říká ‚respekt‘,“ odpověděl Bill. „Co ti o mně vlastně Roy napovídal?“
Tom se široce usmál. Bill nad Tomovou reakcí pozvedl obě obočí. „To ti nemůžu říct. Promiň. Slíbil jsem to Royovi.“
Bill se ušklíbl, i když se v tu chvíli musel v duchu smát. „To jsem měl taky čekat.“
Nájemný vrah se naklonil dopředu a zkřížil ruce. „Něco mi řekni, jaký to je, být mafiánským bossem?“
Bill naklonil hlavu doprava a zkoumal Tomovu tvář. Billovi se líbily ty jeho oříškové oči. No, on měl taky oříškové oči, ale musel uznat, že ty Tomovy se mu líbily víc. V Billových očích se zračil chlad a divokost, ale také ukazovaly, jak moc unavený je. Jako by jeho duše byla stará a vyčerpaná. Pozoroval to na sobě od chvíle, kdy se stal hlavou rodiny. Ale Tomovy oči byly jiné. Pokaždé byly zvědavé, plné otázek. A vždy se v nich zračilo tajemno. Jestli byl Bill stará duše, Tom byl rozhodně ta mladá.
„Je to…“ začal. Nevěděl však, jak pokračovat, aby nezněl jako uplakánek, a tak se zarazil. Neměl by si stěžovat, že je vyčerpaný, zvlášť ne před svými muži. „Je to zvláštní,“ řekl nakonec. „Nechme to tak.“
Tom přikývl. „Chápu, jak to myslíš.“
„Teď jsem zvědavej já. Jaký to je být nájemným vrahem?“
„Únavný,“ přiznal Tom. Bill náhle pocítil nával vzteku. On si nikdy nedovolil dát najevo své skutečné pocity a ten muž před ním to mohl udělat tak snadno?
Tom si všiml změny v Billově výrazu. Vzduch kolem nich v okamžiku zhoustl. „Co se děje?“ Rozhodl se zeptat.
Bill se okamžitě postavil. „Nic. Myslím, že jsme si toho pro dnešek řekli až dost. Dobrou noc.“ Prudce se otočil a zamířil k domu.
Tom se nezmohl na nic jiného než říct Billovým zádům totéž. „Dobrou noc.“
***
Hodiny v Hongkongu ukazovaly půl třetí odpoledne, což bylo o patnáct hodin víc než ve Vegas. Okolí řeky Tuen Mun bylo plné lidí, kteří se hemžili kolem události, jež se právě odehrála. Kolem byla policejní páska a samotní policisté měli plné ruce práce s tím, aby lidem vysvětlovali, aby se stáhli a přestali fotit. Přivolaní detektivové se podívali na muže, kterého právě vytáhli z řeky. Kůže byla ošklivě zbarvená a celé tělo bylo nafouklé od vody, ale jasně mohli konstatovat, že muž byl mnohokrát postřelen, což byla hlavní příčina smrti.
Soudní lékaři jim řekli, že k úmrtí došlo nejméně před dvěma dny a že ten, kdo muže zavraždil, ho úmyslně hodil do řeky, nejspíš doufal, že tělo bude odneseno do moře, kde se jistě stane potravou pro ryby.
Detektivové pak našli i mužův občanský průkaz, který byl příhodně stále v peněžence spolu s penězi. Zřejmě nešlo o loupež, tak proč byl Eric Guillaume mrtvý?
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
