Blacklisted 16.

autor: Panthere

Čas na příběh

Netknutá káva ležící několik hodin na stole, byla nyní naprosto studená a nedala se pít. Georg se na ni podíval a na okamžik ho napadlo, že ji musí vylít do dřezu a udělat si novou. Nakonec to neudělal, protože naprosto určitě věděl, že by se jí znovu ani nedotkl. V kanceláři bylo poněkud ticho, vzhledem k tomu, že bylo teprve šest ráno a většina agentů se nejspíš teprve probouzela ve svých domovech.
Poté, co on a Mara dorazili do Německa, se okamžitě vydali do ústředí BKA a řekli Natalii všechno, co se ve Vegas stalo. Mara po sepsání hlášení odešla domů kolem půlnoci, poté, co Georgovi oznámila, že se potřebuje vyspat. Georg zůstal a čekal na balistickou zprávu o nábojích, které blonďák použil. Když po spoustě telefonátů zpráva dorazila, rychle ji prošel a cítil se poražený, když se dozvěděl, že jsou náboje nevystopovatelné. Vytáhl fotku kulky, kterou byla zabita manželka francouzského premiéra, ale ta se neshodovala. Věděl, že existuje možnost, že si blonďák nechal vyrobil dva typy nevystopovatelných nábojů. Vlastně si tím byl jistý.

Georg se protáhl, jelikož ho za posledních deset hodin vysedávání v křesle bolela záda. I on se potřeboval trochu prospat. Odložil zprávu na úhlednou hromádku a rozhodl se jít domů; Natalie určitě pochopí, když si vezme pár hodin volna. Zrovna vstal, když se ozvaly kroky, a pak na něj Natalie zavolala. „Georgu, počkej chvilku.“
„Ty jsi ještě tady? Myslel jsem, že už jsi šla domů,“ přemýšlel nahlas. „Co se děje, Natalie?“
Ředitelka BKA se na Georga samolibě usmála a podala mu složku. „Tohle je důvod, proč tady šéfuju já.“
Složka byla tenká, a když ji Georg otevřel, svraštil obočí. Papíry uvnitř byly označeny nápisem „Přísně tajné“. Podíval se na přiloženou fotografii: byl na ní chlapec v pubertálním věku se špinavě blond vlasy spletenými do dredů. Tvářil se nevinně, ale něco v jeho očích Georgovi napovídalo, že ten chlapec takový není. Nemluvě o modřinách na jeho tváři. Byly skoro černé. Kdo by mlátil dítě? Na tom chlapci na fotografii mu bylo něco povědomého, ale nedokázal ho zařadit. „A tohle je kdo?“

Natalie lehce poklepala na fotografii. „To je Tom Kaulitz před patnácti lety.“
Georg dokázal jen zírat na tu fotku. Podíval se na Natalii a pak znovu na fotografii. „Co… jak…?“ začal.
„Tři dny intenzivního šťourání. Víš, ředitelka by takovou práci dělat neměla, ale já jsem v tom dobrá,“ vytahovala se Natalie. „Ne jako ty.“
„Au, to bolelo,“ zamumlal Georg.
Natalie se krátce zasmála. „Vem si to domů. Odpočiň si, přečti si to, a pak se vrať a pořádně proklepni toho tvýho blonďáka.“
Tohle Georgovi nebylo třeba říkat dvakrát.

***

Jakmile se Bill probudil, odkopl peřinu a měl pocit, že má tolik energie, aby vyskočil z postele a celý den poskakoval po sídle. Uvědomil si, že by vypadal jako hloupá baletka, a tiše ten nápad zavrhl. Probudil se a cítil se šťastný, což už dlouho necítil. Odpověď byla naprosto snadná: za všechno mohl Tom, jediný člověk, kterého znal jen chvilku. Tohle se mu nestávalo.
Oblékl se do obyčejného bílého trička, a ještě v pyžamových kalhotách vyšel z pokoje, přičemž část jeho já doufala, že je Tom už vzhůru. Pomalu sešel po schodech a pozdravil pár otcových mužů, kteří drželi stráž kolem domu. Odhrnul si vlasy dozadu, lehce naštvaný z toho, jak jsou už dlouhé. Potřebuju ostříhat. Bill tipoval, že Tom bude u bazénu – to bylo nejlepší místo, kde začít hledat –, a byl rád, když zjistil, že se nemýlil.

David seděl na jednom z křesílek s hrnkem kávy v ruce a pozoroval Toma, jak se baví se dvěma strážnými. Všichni tři napjatě poslouchali, co Tom říká, a pak se oba strážní začali nahlas smát. David se málem udusil kávou, protože i on sám se začal smát také. Bill se nad tou scénou tiše usmál. Vypadali jako partička přátel, kteří se dobře baví. „Dobré ráno,“ pozdravil je Bill, když se k nim přiblížil.
„Oh, dobré ráno, Wilhelme,“ odpověděl David jako první. „Jsi vzhůru brzo.“
Bill pokrčil rameny. „Zapnul se mi přirozený budík.“ Krátce se podíval na Toma a cítil se kvůli včerejší noci trochu trapně. Tom se rozhodl zachovat si vážnou tvář, ale Bill si všiml, že polkl, zřejmě i on si vzpomněl, co se mezi nimi stalo. „Troyi, Gabrieli, mohli byste mi přinést šálek kávy a říct Janet, aby připravila snídani?“
Oba strážci se na Billa usmáli a přikývli. „Jistě,“ řekl Troy.

Když se oba vzdálili, Bill se posadil do druhého křesílka vedle Davida. Tom zůstal stát a pustil se do série protahovacích cviků. Bill ho chvíli pobaveně pozoroval, než se rozhodl pustit se do práce. „Davide, co máme dnes na programu?“
David se napil kávy. „Nejdřív tvůj hotel, musíme tam uspořádat nějakou akci. Už je načase.“
„Pozvi Cirque du Soleil. Ať s nima jedná Rick, měl by se naučit zařizovat věci. Co dál?“
David odložil kávu a sáhl po telefonu, do kterého posléze začal rychle ťukat. „Okay, dál je potřeba… počkej, Wilhelme, je tu Tom,“ zarazil se.
Tom už skoro udělal klik, když zaslechl, co David řekl. Narovnal se a vypadal trochu zmateně. „Okay,“ začal. „Klidně můžu vyklidit prostor a jít do pokoje, dokud to nedořešíte.“
Bill se na oba zadíval. Nepřišlo mu to jako problém. David čekal na odpověď a Tom také. Možná to bylo tím klidným ránem, jasnou oblohou nebo chladným vzduchem, který mu zamotal hlavu, ale Bill se rozhodl, že to nevadí. „To je v pohodě. Co by mohl udělat?“

Starší muž chvíli přemýšlel, než přijal Billův příkaz. „Když to říkáš. Takže za druhý, Bali chce kokain.“
„To myslíš vážně?“ Povzdechl si Bill. David se na Billa podíval ve stylu „co jsi čekal“ a mafiánský boss si znovu povzdechl. „Fajn, naúčtuj jim o pět procent víc a řekni Zackovi, aby ten koks schoval někam, kde se nebude dát vystopovat. Možná se budeme muset vrátit k opravdu základním krokům, protože jak jsme viděli, lidi, kteří u sebe mají drogy, končej popravení. Řekni mu, že způsob přepravy bude hlásit přímo mně. Když budu souhlasit, tak to provedeme.“
Tom tiše poslouchal, jak David Billovi dál vyjmenovává položky seznamu. Na všechny otázky odpovídal rychle a zatím každý jeho krok byl vypočítavý a chytrý. Stále musel myslet na to, co mu Bill včera večer řekl. Věřím ti. Chtěl si s Billem promluvit bez přítomnosti Davida, a aby to mohl udělat, musel David odejít jako první.

Tom potlačil úsměv a pokračoval ve cvičení. Potřeboval se pořádně protáhnout, jelikož ho z toho nicnedělání začínaly bolet svaly. A potřebuju se oholit, pomyslel si. Podíval se na své bosé nohy, než se rozhodl udělat salto vzad. Rozmáchl se rukama, a pak prudce vykopl nohou nahoru a s žuchnutím dopadl na trávu. Neměl žádný zvláštní důvod, proč to udělal, prostě si jen chtěl ukrátit čas.
„Předvádí se,“ zamumlal Bill. David se naopak tvářil ohromeně.
Tom se podíval na Billa a ušklíbl se. „Musím se udržovat v kondici.“
„Já vím, že tě všechny ty mafiánský záležitosti nudí,“ řekl Bill. „Kolik toho tam ještě máš, Davide? Jestli si s tím nepohneme, Tom se nejspíš rozhodne přidat k cirkusu.“
David se zasmál a podíval se zpátky na svůj telefon. „Už jen poslední věc. Tvůj otec chce, abys mu zavolal.“
Billův výraz v mžiku ztuhl. Jednou přikývl. „Okay, zavolám mu. Mimochodem, přidáš se ke mně a Tomovi na snídani?“
„Ne, to bohužel nemůžu.“ David vstal a pokynul Tomovi, aby se posadil na jeho nyní už volné místo. „Musím to všechno, co jsi právě řekl, zařídit. Řeknu klukům, ať pro tebe a Toma připraví stůl,“ usmál se David.
„Díky,“ řekl Bill. David na něj kývl a zamířil pryč od bazénu.

Bill počkal, až bude v domě, a pak se obrátil k Tomovi. Na chvilku se nedokázal pořádně nadechnout, když si všiml, že se na něj Tom už dívá. Lehce sklonil hlavu ve snaze zabránit úsměvu. „Hej ty.“
„Líbíš se mi víc s krátkými vlasy,“ vyhrkl Tom.
Bill pozvedl obočí. „Nikdy jsi mě s krátkýma vlasama neviděl, a to, co jsi řekl, by se dalo zařadit do kategorie bizarností, protože jsem zrovna předtím přemýšlel o tom, že by potřebovaly ostříhat.“
„To je fakt, což musí znamenat, že jsme propojení,“ zasmál se Tom. „Co ty na to?“
Mafiánský boss mu věnoval úsměv, ale než stačil odpovědět, přišel jeden ze strážných, aby oběma oznámil, že snídaně je na stole. Oba muži tedy vstali a bok po boku se vrátili dovnitř. Bill si nemohl pomoct, ale jeho tváře zrudly, když mu Tom krátce stiskl ruku. Podíval se na nájemného vraha a s potěšením zjistil, že se Tom kouše do rtu, aby se neusmál.

Poté, co se usadili a zůstali v jídelně sami s jídlem, které by stačilo pro deset lidí, promluvil jako první Bill. „Jestli se ti víc líbím s krátkými vlasy, tak si je dneska ostříhám.“
„To bys udělal? Jen proto, že jsem to řekl?“
Bill se natáhl pro croissant a nesměle se přitom na Toma usmál. „A proč ne?“
Tom se rozhlédl po místnosti, než se naklonil dopředu. „Kdybych tě neznal, řekl bych, že se mnou flirtuješ.“
Než se mafiánský boss zakousl do croissantu, mrkl na Toma. Neměl v plánu to přiznat, Tom na to bude muset přijít sám. Nájemný vrah se uchechtl, než sáhl po různých uzených šunkách, sýru a chlebu, aby si udělal malý sendvič. Když všechno skládal na sebe, rozhodl se promluvit si s Billem o jeho otci. Od chvíle, kdy mu David řekl o tom, že Bill ve skutečnosti není hlavou rodiny, byl zvědavý. „David mi řekl, že ty vlastně tak úplně nejsi hlavou rodiny Trümperů.“
Bill zastavil své pohyby – chystal se vzít si talíř s míchanými vajíčky – a přikývl. „No jo, můj otec chtěl jít do důchodu. Nebo tak trochu do důchodu.“ Ušklíbl se Bill, když začal vidličkou nabírat vajíčka. Chvíli žvýkal, než znovu promluvil. „Tak mi řekl, abych to po něm převzal, ale abych se mu pravidelně hlásil.“

„Kdy ses stal hlavou rodiny?“
„Dva roky po tom francouzským incidentu.“ Zvedl Bill ruku s tetováním kostlivce. „Bylo mi jednadvacet. Ostatní dostávaj narozeninový oslavy a chlast, a já trůn v podsvětí.“
Tom pokrčil rameny a vzal si druhý talíř míchaných vajíček. „Hele, když mně bylo jednadvacet, byl jsem v džungli v rámci mise SAS. Měl jsi to jednodušší než já.“
„Ty jsi byl u britských speciálních jednotek?“ Zarazil se Bill. „Jak-“
„To je dlouhej příběh,“ přerušil ho rychle Tom.
Bill se kousl do rtu a rozhodl se neptat. Už pochopil, že nemá smysl z Toma cokoliv páčit. Nebyl hloupý; došlo mu, že je to on, kdo vypráví své příběhy. Tom věděl o Billovi víc než naopak. Z nějakého důvodu se však na Toma kvůli tomu nedokázal zlobit. Pro jednou mu někdo naslouchal. Ale tuhle hru maj hrát dva, Tome.
„Rád bych se o tobě dozvěděl víc.“ Přerušil Tom tok Billových myšlenek. „Pokud ti to ovšem nevadí.“
„Nemám problém o sobě mluvit, pokud i ty odpovíš na moje otázky,“ odpověděl Bill klidně.
Tom se na Billa zadíval a věděl, že mu Bill nic neřekne, pokud nebude souhlasit s podmínkami. Cítil se trochu podrážděně, když neochotně přikývl a Bill se vítězoslavně usmál.

„Jaký jsi byl jako dítě?“ Zeptal se nakonec Tom.
Bill roztržitě žvýkal kousek jablka. „Neměl jsem moc kamarádů – šokující – a jo, měl jsem bodyguardy, kteří mě hlídali. Myslím, že jsem byl docela normální dítě. Okay, kecám. Byl jsem rebel. V devíti jsem si obarvil vlasy na černo a v patnácti jsem si nechal udělat první tetování. Můj otec z toho nebyl moc nadšenej, ale co mohl dělat, stejně jsme byli mafiánská rodina,“ zasmál se Bill, poklepal jedním prstem o desku stolu a zamyslel se. „Ah, a byl jsem chytrej, jako vážně chytrej. Nebýt těch věčných hádek a vyhazování z každýho předmětu, tak bych měl ve všech předmětech výborný známky. A pak, v devatenácti, střelba ve Francii, měsíc v nemocnici, nástup na vysokou, odchod z vysoké a bum, mafiánskej boss.“
„Takže jediná vzrušující událost ve tvým životě byla ta střelba ve Francii?“
„Myslím, že jich bylo víc. Málem mě unesli, málem zabili… ale zase ti bodyguardi. Tenkrát jsem nevěděl ani hovno. Na to se asi budeš muset zeptat Roye,“ pokrčil Bill rameny. „Okay, teď jsem na řadě já. Jaký jsi byl ty jako dítě?“
Tom si odfrkl. „Tak to nebylo moc kreativní.“
„Odpověz, Kaulitzi.“

Tom se nadechl. Pokud měl teď vyprávět svůj příběh, bylo by to poprvé, co by o sobě s někým mluvil. Nikdy předtím ho nic podobného ani nenapadlo. Podíval se na Billův skoro nevinný obličej plný očekávání, a najednou už mu ta představa nepřipadala tak děsivá jako předtím. Chtěl, aby to Bill věděl. „Pro začátek jsem nikdy nepoznal svoje rodiče. Vyrůstal jsem na ulici, měl jsem dredy a hiphopovej outfit.“
Bill se nečekaně hlasitě rozesmál. Zavřel ústa a rychle se omluvil. „Panebože, strašně moc se omlouvám. Neměl bych se smát, ale-“
„To je v pohodě, vlastně to bylo docela vtipný, když si to člověk představí.“ Tom se při té vzpomínce zasmál také. „Takže jo, dredy, piercing ve rtu, volný hadry… Snažil jsem se zapadnout mezi lidi, který jsem znal. Dostal jsem se do spousty problémů, ale nic vážnýho. Už jako malej kluk jsem se uměl dobře vyhýbat policii a svalovat vinu na ostatní. Byl jsem zákeřnej malej parchant. Oh wow,“ zamyslel se Tom.
„Páni,“ pobaveně to okomentoval Bill. „Pokračuj, prosím.“

„Svýho prvního chlapa jsem zabil, když mi bylo patnáct,“ řekl Tom tiše. Vtom se Bill přestal usmívat a kulička hroznového vína, kterou držel mezi prsty, mu upadla na talíř. Tom zvedl sklenici pomerančového džusu a napil se, než znovu promluvil. „Byl to někdo, koho jsem ani neznal. Mlátil jednoho z bezdomovců v mým okolí a já se tak rozčílil, že jsem se prostě… zbláznil. Ale zřejmě jsem byl dost chytrej na to, aby to vypadalo, jako že jsem se bránil. U soudu jsem vyhrál. Ha.“
Bill mlčel a nevěděl, co říct. Prostě čekal, až mu Tom buď položí další otázku, nebo bude pokračovat ve svém příběhu.
Tom se rozhodl pro první možnost. „Ani jednou ses nezmínil o svojí matce. Jaká je?“
„Zemřela při mým porodu, takže o ní vlastně nic nevím. Můj otec o ní taky nikdy nechtěl moc mluvit. Asi to pro něj bylo až moc bolestivý.“
„Oh, to mě mrzí,“ řekl Tom.
Bill nad tím mávl rukou. „To je v pohodě. Jak jsem říkal, nikdy jsem se o ní nic nedozvěděl. Nemůžeš postrádat někoho, koho neznáš, chápeš, jak to myslím, ne?“
Tom přikývl. „Okay, jsem připravenej na tvou další otázku.“

„Jak se ti sakra povedlo dostat se k SAS?“ Bill tu otázku málem vykřikl. Byl tak neskutečně zvědavý, že se málem nedokázal udržet.
„Rovnou přímo k věci, co?“ Zamumlal Tom. „Po svý první vraždě jsem se cítil dost provinile a nedokázal to nechat jen tak bejt. Začal jsem vyhledávat nelegální zápasy, cokoli, co by mě mohlo dostat do vězení nebo ještě líp, co by mě mohlo zabít. Tehdy jsem na svoje soupeře neměl silově, ale moje reakce byly rychlé a dokázal jsem obrátit jejich útoky proti nim. Byl jsem a stále jsem přirozenej talent.“
„Překvapuje mě, jak se nikdy nezapomeneš pochlubit.“
Tom zvedl obě ruce. „Sorry, ujelo mi to. Už se pokusím nevychloubat. Každopádně během jednoho z mých zápasů tam byl jeden muž, kterýho jsem nikdy předtím neviděl. Byl to takovej tichej typ a už na první pohled bylo jasný, že ať už to byl kdokoli, sloužil v armádě. Snad to bylo jeho držení těla nebo tak něco. Prostě sledoval, jak se mlátím, já, hubenej sedmnáctiletej kluk, kterej dokázal porazit velkýho třicátníka.“

Bill obrátil oči v sloup nad Tomovým nepříliš skromným vychloubáním se. „Takže tenhle chlápek tě naverboval?“
„Tak něco. I když ti řeknu jeho jméno, nebudeš ho znát. Pokud vím, nikdy neexistoval. Moje starý já taky nikdy neexistovalo. Všechno se změnilo potom, co jsem nastoupil na výcvik v Anglii. Potřeboval jsem jen poloviční dobu výcviku než ostatní rekruti. Zanedlouho jsem už běhal po misích. Misích, který nikdy neexistovaly a který absolvovali neexistující agenti.“
„Neříkej mi, že jsi měl jiný jméno.“
Tom se tiše zasmál. „Měl. ‚Thomas Kaulitz‘ před sedmi lety neexistoval. Z SAS jsem odešel, když mi bylo dvaadvacet. Tak trochu mě prosili, abych zůstal, ale už mě nebavilo přijímat rozkazy. O rok později jsem se stal nájemným vrahem, což dělám dodnes. A právě proto patřím k těm nejlepším v oboru.“
Bill jedním dlouhým douškem dopil svoji kávu. Olízl si rty, a pak se usmál. „Velmi zajímavý příběh, Thomasi.“
„Děkuji, Wilhelme,“ opětoval mu úsměv Tom.

***

Georg frustrovaně zasténal, když konečně došly zprávy o Thomasi Kaulitzovi. Všechno, co prošel, se týkalo Kaulitze předtím, než se stal Kaulitzem, a většina slov v novinách byla začerněná. Dokonce ta slova nedokázal přečíst, ani když je prosvítil světlem. Poslední čitelný text byl o tom, že se Tom přidal k SAS, a to byl pro Georga dostatečný důvod, aby uvěřil, že nájemný vrah je ještě nebezpečnější, než očekával.
Nejrozumnější by bylo dostat k výslechu jak nájemného vraha, tak mafiánského bosse. Prozatím však Georg plánoval jen to, že se schoulí do postele a bude se dívat na pohádky. Potřeboval pauzu.

original

autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)