autor: Nephilim
„Do prdele, Tome, fakt nedávám, když tohle děláš!“
A začaly lítat věci. Už nějakou dobu to tak vždycky dopadlo a ani přesně nevěděli, jak to začalo a proč. Nemohli si vzpomenout, ale na tom nezáleželo. Zdálo se, že hádky se v poslední době staly jejich jediným způsobem komunikace.
„Já tě taky nedávám, když to musíš vědět!“ Odvětil Tom a zaskřípal zuby. „Jsi zasranej ufňukánek! Pořád si kvůli všemu stěžuješ!“
„A ty jsi prostě kretén! Říkal jsem ti, abys na to tričko nesahal. Říkal jsem ti, abys na něj kurva nesahal!“
„Nemůžu za to, že jsi ho strčil do pračky! Jak jsem měl, kurva, vědět, že tvoje trička za stovky eur tak rychle vyblednou?!“
„A samozřejmě jsi ho musel narvat přímo doprostřed těch svejch špinavejch stanů! To je pak asi jasný, že nezůstane bez újmy, ne?!“
„To s tím nemá vůbec nic společnýho!“ Tom nervózně přešel k hromadě čerstvě vypraného oblečení, zvedl tričko a vztekle mu ho hodil do obličeje. „Na, vem si to svoje zasraný tričko a ne, neobtěžuj se mi děkovat, že jsem ti ho vypral! Kdyby nebylo mě, chodil bys špinavej a smrděl jako prase!“
Bill protočil očima a odhodil oděv na zem. „Co mám teď asi kurva dělat s těmahle zničenejma hadrama? Už tisíckrát jsem ti říkal, ať praní necháš na mamce, že to prostě neumíš stejně jako všechno ostatní!“ Ignoroval hlásek, který mu říkal, že to není pravda, že Tom je dobrý v několika věcech, v mnoha, možná ve více než Bill. V tu chvíli ale nechtěl své svědomí poslouchat.
Ten příběh se táhl už příliš dlouho, ale ani jeden z nich neměl v úmyslu odložit svou hrdost a skoncovat s tím nesmyslem. Ani jeden z nich neměl odvahu přiznat, že jim oběma chybí časy, kdy se celé hodiny líbali a říkali si, jak jsou dokonalí. I kdyby to bylo v očích ostatních nemorální nebo nechutné. Byla to jejich věc, a to bylo vše.
Ale teď se stejně dlouho hádali kvůli takovým banalitám.
„Jsi jen nevděčnej egoista, Bille! Přesně to!“ Vyhrkl Tom a rozpřáhl ruce doširoka. „Svět se netočí jen kolem tebe a ty nejsi králem týhle Země! Přestaň se ke všem ostatním chovat jako ke spodině!“
„Nic z toho nedělám! Akorát si vymejšlíš a pomlouváš mě za mýma zádama, ty hajzle!“
Tom sevřel rty. „Já tě ne…“
„Kurva, někdy si přeju, abych byl jedináček!“ Uzavřel Bill a zvýšil hlas, aby utnul Tomův protest hned v zárodku.
Dredař zmlkl a sevřel pěsti tak silně, až mu zbělely klouby.
„Víš co, Bille? Já taky,“ zasyčel zlostně a vyrazil z jeho pokoje do svého.
Černovlásek slyšel bouchnutí dveří a pak už nic.
„Seru na to,“ procedil skrz zaťaté zuby a zvedl vybledlé tričko. Několik vteřin na něj zíral a nebyl rozhodnutý, zda ho má vyhodit, nebo ne. Pak ho napadlo, že by ho mohl rozstříhat a vyrobit z něj něco jiného.
Vyšel z pokoje, a když míjel Tomovy dveře, mocně do nich kopl, aby bratrovi připomněl, jak moc ho nenávidí.
***
Bill si nemohl pomoct a už poněkolikáté si odfrknul, když přerovnával třetí polici knihovny. Přemýšlel, proč je jeho matka někdy tak oportunistická. Měla doma své děti jen třikrát do roka, aby byla spokojená, a když tam byly, využívala je k tomu, aby uklízely dům, zatímco ona blbla s Gordonem?
Když byl dole, alespoň nemusel snášet ty sračky, co si Tom pouštěl, striktně velmi hlasitě, aby Bill ohluchl a dostal hysterický záchvat, šel mu zabouchat na dveře s úmyslem něco rozbít, a pak se znovu pustit do hádky.
Jeho bratr byl pěkný kretén.
Ušklíbl se a sundal knihy z horní police, aby je oprášil – snadno na ně dosáhl i bez pomoci židle. Když o tom tak přemýšlel, možná i proto mu matka řekla, aby uklidil obývák.
Položil je na hromádku na stolek, a když se podíval k polici, uviděl malý, světle zelený zápisník ležící vodorovně u zadní stěny knihovny. Nejspíš byl mezi knihami ukrytý kdoví jak dlouho.
Zvědavě ho zvedl. Na přední straně nebyl žádný nápis kromě slova, které bylo již předtištěno na obálce: Deník.
„Deník?“ Zamračil se. Čí by mohl být? Nevzpomínal si, že by si někdy psal deník, a pochyboval, že by si ho psal i Tom.
Položil ho zpátky na stolek vedle knih a rozhodl se, že o tom popřemýšlí později.
***
Poté, co Bill zamkl dveře do svého pokoje, se posadil na postel. Zkřížil nohy a obrátil deník v rukou. Měl opravdu právo ho otevřít? Pokud ho tam někdo schoval… možná nechtěl, aby ho někdo našel.
„K čertu s tím,“ pomyslel si hned poté. „Možná v něm ani nic není.“
Otevřel ho na první stránce a skutečně tam bylo něco napsáno. Dokonce víc než něco.
Bill se chvíli díval na zaoblené, trochu chaotické písmo, které zabíralo celou stránku, a poznal, že je to písmo jeho matky.
Simone si psala deník? Proč?
Začal číst
- prosince 1988
V tuto chvíli si nejsem ničím jistá. Cítím se strašně slabá a v práci se mi moc nedaří. Naštěstí je tu Jorg, aby mě rozveselil.
On je však další z mých problémů.
Menstruace se ještě nedostavila a já nemám odvahu mu to říct. Pokud to do příštího týdne nedostanu, půjdu k doktorovi. Bože, tak strašně moc se bojím. Nevím, jestli jsme na miminko připraveni, jsme tak mladí…
Bill přimhouřil oči. To muselo být v době, kdy jeho matka zjistila, že je těhotná! Datum odpovídalo…
Simone si během těhotenství vedla deník?
Bill zaujatě pokračoval ve čtení.
- prosince 1988
Je to oficiální: jsem těhotná. Cítím se teď euforicky a plná energie. Jorg to přijal s nadšením a už spřádáme plány. Doufám, že vše dopadne dobře.
Už teď cítím, že to stvoření, které ve mně roste, miluju.
Já bych chtěla kluka, Jorg holku. Žertuje a říká, že pokud někdo z nás nebude spokojen, klidně můžeme pokračovat v dalším „plození“ dětí. Jsem ráda, že je tak nadšený, mám z toho dobrý pocit.
Teď jsem ta nejšťastnější na světě, že jsem si vybrala právě jeho.
Bill se při čtení posledních slov smutně usmál. Kdyby jen Simone věděla, co se stane o pár let později… kdo ví, jestli by si děti nechala.
Černovlásek si povzdechl a zavřel deník, protože usoudil, že pro tuhle chvíli už má dost. Dávalo mu to příležitost se nad nějakými věcmi zamyslet a přemýšlet, co by bylo, kdyby se to nestalo. Byl rád, že je teď jeho matka s Gordonem, protože ji dělal šťastnou. Což si zasloužila.
Zrovna vstal z postele, když uslyšel, jak ho Simone volá k večeři. Zamířil do koupelny a doufal, že nenarazí na Toma.
Ale dredař tam byl.
Bill ztuhl a snažil se umýt si ruce, aniž by se ho jakkoliv dotkl. Tom se zase choval, jako by Bill neexistoval, a černovlásek na okamžik zauvažoval, jestli to ráno nepřehnal.
Pak si pomyslel, že ani Tom ho nešetřil a jeho hněv znovu vzrostl.
Spěchal z koupelny, ale nevšiml si mokré podlahy, uklouzl a narazil si zadek. Hlasitě zaklel.
Tom vytřeštil oči a skoro se mu pokusil pomoci, ale Bill se postavil a ukázal na něj prstem, zatímco si druhou rukou masíroval zadek.
„TY! Tohle jsi, kurva, udělal schválně! Já to vím!“
„Cože?!“ Zeptal se šokovaně Tom.
„Pocákal jsi podlahu, abych uklouzl! Kreténe!“
„Nic takovýho jsem neudělal, jsi blázen,“ odvětil Tom a hořce zavrtěl hlavou.
„Bože, nečekal bych, že se mě pokusíš zabít! Jsi větší kretén, než jsem si myslel, Tome!“ Pokračoval Bill a občas zasténal nad svým bolavým zadkem.
„Opakuju, že jsem nic takovýho neudělal! Když jsme se myli ruce, omylem jsme pocákali podlahu!“
„Lháři!“ Vykřikl černovlásek vztekle, než pomalu odkulhal z koupelny.
Tom si povzdechl a následoval ho do kuchyně.
***
„To je absurdní!“
„Neopovažuj se to popřít, Tome!“
Gordon se do hovoru nezapojoval, zatímco Simone na syny zírala, jako by se zbláznili.
Všichni společně večeřeli a mohla to být pěkná rodinná scéna, kdyby se dvojčata nezačala hádat o to, kdo má na talíři víc brokolice.
„Máš míň! Nepopírej to!“
„I kdyby, tak co?“ Odsekl Tom podrážděně.
„Měli bychom mít stejně! Proč já musím jíst víc toho zelenýho svinstva než ty?!“
Simone natáhla jednu ruku k Billovi a druhou k Tomovi. „Kluci…“
Bill se otočil a pohlédl na ni. „Jsi nespravedlivá, mami!“
Tom protočil očima. „No jasně, teď to budeš házet na mámu! Jsi blázen, Bille!“
„Ty drž hubu!“
„Kluci!“ Zahřměla Simone rozzlobeně. „Přestaňte! Bille, už ti nikdy nedám na talíř žádnou brokolici, když-…“
„Oh, jasně, už to chápu,“ pokračoval Tom a přerušil ji. „Už vím, v čem je problém. Copak, Bille, už se necítíš jako maminčin mazánek?“
Billovy oči se rozšířily. „O čem to mluvíš?“
„Cítíš se teď přehlíženej, když už se veškerá pozornost nesoustředí výhradně na tebe, co? Už od malička to tak vždycky bylo, ty jsi byl ten chytrej, kreativní, oblíbenej, maminčin mazánek…“
„Přestaň, Tome, víš, že to není pravda!“ Zasáhla Simone celá rudá v obličeji.
„Kluci, nechte toho,“ dodal Gordon přísně.
„O to nejde!“ Hystericky vypískl Bill. „Stejně bys ten favorit nikdy nemohl bejt ty, protože jsi zbytečnej a neschopnej!“
„BILLE!“
„Ah, vážně? Oh, tak to se potom hluboce omlouvám, Bille, ale možná by vážně bylo lepší, kdybych byl jedináček, ne?“
„Tome, ty toho taky proboha nech!“
„KURVA JO, BEZ TEBE BYCH SE MĚL STOKRÁT LÍP!“ Vyštěkl Bill, vstal a praštil rukama do stolu.
„Fajn!“ Zakřičel na oplátku Tom.
„FAJN!“ Zopakoval Bill poslední slovo, než skoro nepříčetný vyběhl z kuchyně a zamkl se ve svém pokoji.
„Já ho nenávidím, nenávidím, nenávidím…“
***
- dubna 1989
Nemohli jsme tomu uvěřit! Nerozuměla jsem ničemu, co se objevilo na obrazovce, ale když nám řekli, že jsou to dvojčata… skoro jsem omdlela!
Jsou jednovaječná! Budeme mít dva identické chlapečky, kteří budou skotačit po domě! Jsem tak šťastná!
Doktor říká, že jsou zdraví, ale že musím chodit na pravidelné kontroly. Jako bych na ně doposud nechodila!
Jorg je stále v šoku a je tak mimo, chudák. Ale myslím, že si opravdu užívá představu, že mu ti dva malí andílci říkají tati. Brečím, jen na to pomyslím!
Vybrali jsme jména. První narozený se bude jmenovat Tom, druhý Bill. Jorg je chtěl pojmenovat Thomas a Hans, ale mně to přišlo příšerné!
Jak jsem pochopila, jako první se narodí spodní miminko, takže je začnu rozlišovat až za pár měsíců, myslím.
Bříško už je docela vidět a já se kolikrát přistihnu, že si ho hladím, aniž bych si to uvědomovala. Je to pro mě všechno tak nové…
Nevolnosti jsou skoro úplně pryč, takže jsem vážně ráda. Od kamarádek jsem slyšela, že klidně můžou přetrvávat až do osmého/devátého měsíce. Hrůza!
Ale nejlepší na tom je, že teď už si konečně můžeme dovolit oblečení a hračky!
Bill se nedokázal ubránit úsměvu. Nevěděl, kolik je hodin, ale bylo pozdě v noci a všichni už spali. Po té poslední zuřivé hádce u večeře nemohl usnout, a tak se znovu pustil do čtení deníku. Simone nepsala úplně pravidelně, ale když už to udělala, popsala všechno do nejmenšího detailu a černovlásek mohl cítit všechny emoce, které jeho matka před devatenácti lety prožívala.
Muselo být hezké cítit se tak šťastně, mít rodinu…
Když jim to klapalo, Bill často fantazíroval o rodině, i když dobře věděl, že s Tomem nemohou mít děti, a to ani prostřednictvím adopce. Byly to sice jen sny a taky jimi jen zůstaly, ale bylo příjemné si o nich s dredařem povídat a vyměňovat si názory, představy, fantazie.
Povzdechl si. Chyběl mu. Nechápal proč, ale když viděl Toma, jediné, co dokázal, bylo na něj křičet, i když ve skutečnosti to jeho srdce cítilo jinak. Takhle všechno ničili, ale on nevěděl, jak s tím přestat. Nechtěl se vzdát; už tak si o něm Tom myslel, že je slaboch.
Neuvědomil si, že vzdát se hrdosti kvůli lásce není vůbec slabost.
***
Bill už četl celé hodiny – nebo mu to tak alespoň připadalo – a s opravdovým zájmem hltal vše, co Simone napsala. Necítil potřebu jít spát, chtěl se dostat na konec a přečíst si, jak probíhal jejich porod.
- srpna 1989
Jsem zoufalá. Můj svět se mi hroutí před očima a cítím se strašně frustrovaná.
Poslední návštěva nedopadla dobře. Doktor Furst se rozhodl nechat si mě až do porodu v nemocnici, aby mě mohl lépe a častěji kontrolovat.
Všechno vypadalo perfektně, ale najednou… Nemůžu tomu uvěřit.
Tom je nemocný.
Když mi to doktor řekl, nedokázala jsem to pochopit. Odmítla jsem ho poslouchat a on vše vysvětlil Jorgovi. Pak to oznámil mně, zatímco já jsem ho stále odmítala poslouchat.
Pochopila jsem jen, že to má něco společného s pupeční šňůrou, myslím, že ho dusí nebo nedostává výživu, jakou by měl. Mohl zemřít, to bylo jediné, co jsem chápala. V nejhorším případě se nedožije porodu.
Zbývá tak málo… Jak je to možné?
Když doktor přišel podruhé, řekl mi, že u dvojčat se často stává, že se jedno z nich narodí mrtvé nebo krátce po porodu zemře. Řekl to s tak rozčilujícím klidem, že vážně nevím, jestli se mě snažil utěšit, ale vůbec se mu to nepovedlo.
Nechci Toma ztratit. Dosud bylo vše v pořádku, tak proč najednou tohle?
Nosím je v sobě už devět měsíců a oba je miluji. Nezvládla bych, kdybych o některého z nich přišla, nechci!
Nechci Billovi vysvětlovat, jak přišel o bratra.
Ani nedočetl stránku, ale už nemohl číst dál, protože mu deník vyklouzl z rukou a s lehkým žuchnutím spadl na podlahu. Ležel tam na podlaze, zatímco Bill zůstal nehybně ležet na posteli, jako by dál četl, i když jeho oči nic neviděly. Po všech těch stránkách radosti a naděje něco takového nečekal. Nemohl uvěřit tomu, co četl, bylo to naprosto absurdní. Dokonalé těhotenství, jak ho Simone popsala, a pak puf, a najednou mohlo všechno skončit takhle.
Myslel na Toma a na chvíle, které spolu prožili. Bože, byl to celý život!
Vzpomněl si, jak si v dětství hráli s autíčky nebo jak si kreslili na podlaze vedle sebe a jejich ramena se přitom dotýkala. Doslova se od sebe nemohli odtrhnout. Vzpomněl si, jak těžké bylo smířit se s tím, že se nemohou držet za ruce ve škole nebo když jdou ven, protože to ostatní děti nechápou. Vzpomněl si, jak kvůli tomu plakal a jak ho Tom vždy utěšoval.
Vzpomněl si na ty hloupé sny, které měli vždy stejné, vždy stejné cíle a stejnou vášeň pro hudbu. Ta hloupá kapela, kterou založili, nakonec nebyla tak hloupá, vzhledem k tomu, co se z nich stalo.
Vzpomněl si, jak zjistili, že se milují jinak, ale ne špatným způsobem, kolikrát se milovali a kolik polibků si vyměnili. Nedokázal najít jediný okamžik, kdy si předtím, než se začali stále častěji hádat, v něčem se svým bratrem nerozuměl.
Nakonec mu došlo, že Tom u toho všeho nemusel vůbec být.
… A pak si připadal strašně hloupě a jediné, na co se zmohl, bylo, že se svalil na postel, rozplakal se a snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby se Tom nikdy nenarodil.
A on, který strávil posledních několik měsíců hádáním se – kvůli čemu? Stresu? Tom rozhodně ne – bral jeho přítomnost jako samozřejmost a křičel mu přímo do obličeje, že by byl raději jedináček.
Jak ho to vůbec mohlo napadnout? Teď to znělo jako ta největší pitomost, jakou kdy v životě řekl.
Potřeboval Toma jako vzduch, který dýchal; Tom byl jeho součástí.
Nevěděl, komu má poděkovat za jeho záchranu. Neměl odvahu ani sílu pokračovat ve čtení deníku.
… Ve skutečnosti měl trochu síly i odvahy, ale nechtěl je použít k tomu, aby si přečetl Simonin deník.
***
Tom se probudil, když uslyšel dvě lehká, ale důrazná zaklepání na dveře. Byl příliš zmatený na to, aby o tom mohl přemýšlet, a tak prostě se zavrčením vstal a otevřel.
Bill se mu vrhl do náruče a vzlykal, držel ho tak pevně, jako už několik měsíců ne, až se Tom přistihl, že o pár kroků klopýtl a musel několikrát zamrkat, aby se probral natolik, aby pobral, co se děje.
„Bille…?“ Zamumlal překvapeně.
Pak si vzpomněl na jejich hádku a snažil se chovat drsně. „Co tady děláš? Spal jsem,“ pronesl drsným hlasem.
Černovlásek k němu zvedl zarudlé oči plné slz, tváře měl úplně vlhké a rty popraskané.
Tom by si v tomhle stavu před Billem nedokázal udržet tvrdou tvář, ani kdyby chtěl.
Posadil ho na postel a chtěl vstát, aby zavřel dveře, ale černovlásek ho nehodlal pustit, takže dredařovi nezbylo než si sednout vedle něj. Opětoval objetí a okamžitě se cítil tak dobře jako už několik měsíců ne.
„Co se stalo…?“
Bill několikrát vzlykl, než našel sílu promluvit. „P-promiň! Omlouvám se, Tomi, nemyslel jsem to tak! Omlouvám se, že jsem ti tohle řekl, nemyslel jsem to tak! Prosím, odpusť mi!“
Toma překvapilo, že ho slyšel tohle říkat, ale ještě víc ho překvapilo, když uslyšel sladkou přezdívku, kterou mu Bill dal, když mu byly čtyři roky.
Jeho srdce zrychlilo údery.
Nastal čas zahodit všechno, co by mu mohlo bránit v usmíření s Billem. Ať už byl ve stresu, nebo ne, nechápal, proč by to mělo ovlivnit jeho vztah s dvojčetem.
„Já… taky se ti musím omluvit. To, co jsem řekl, jsem ani já nemyslel vážně.“
Teď když se jeden z nich odvážil přiznat, bylo to jednodušší. Tom si připadal hloupě a zbaběle, protože čekal, až uvidí Billa v slzách, aby mu to řekl.
Bill se na něj podíval. „Pře-přestaňme se hádat, Tomi… přestaňme…“ Nikdy předtím si neuvědomil, jak trýznivý je všechen ten vztek, který v sobě nosí; neuvědomil si, jak vyčerpávající hádání je. Nechápal, jak mohl vydržet tak dlouho dělat něco tak hloupého a bolestivého.
Tom přikývl a palcem mu setřel slzu. „Neplač… promiň, prosím… neplač…“
Bill popotáhl a vyhnul se tomu, aby Tomovi řekl, proč přesně pláče. Nechtěl, aby se to Tom dozvěděl, ale hlavně to nechtěl ani vyslovit nahlas. Bylo to až moc příšerné.
Znovu se na něj podíval – představil si, že by před ním jeho Tomi nikdy nebyl – a pevněji ho objal a zabořil mu obličej do hrudi.
„Já… já tě miluju…“ zašeptal tiše a pevně svíral jeho tričko. „Je mi bez tebe špatně… je mi špatně už několik měsíců… tak špatně, Tome…“
„Mně taky,“ přiznal dredař a pořádně ho objal. Cítil, jak ho pálí oči, ale ubrečený Tomi nebyl ten, kterého Bill potřeboval. Bez něj to bylo nesnesitelné, ale teď měli šanci všechno napravit. Snažil se ho utěšit svými trapnými objetími, protože věděl, jak moc je Bill miluje.
Černovlásek se tiše, roztřeseně zasmál a natáhl krk, aby se svými vlhkými rty přiblížil ke rtům svého dvojčete. Zachvěl se a ucítil, jak Tom ztuhl. Usmál se: i on něco cítil.
Už to bylo příliš, příliš dlouho, co se políbili, a Billovi to nikdy nechybělo víc než právě teď.
Teď, když se mu podařilo přitisknout své rty na Tomovy, si byl jistý, že se od nich už nikdy nedokáže odtrhnout.
A Tom měl zřejmě stejný názor, když ho vzal a položil na matraci pod sebe.
„Celou tu dobu jsme se hádali… choval jsem se k tobě špatně…“ zašeptal starší na rty svého dvojčete. „… Teď mi dovol, abych tě miloval…“
Bill přikývl, přimhouřil oči a nechal si po tvářích sklouznout poslední osamělé slzy.
Žasl nad tím, jak to bylo snadné, a nemohl si pomoct, ale znovu si řekl, že je hloupý, protože to neudělal dřív.
Přísahal si, že něco takového už nikdy nedovolí. Pak se uvolnil a nechal Toma, aby ho miloval.
***
Jakmile Tom usnul, Bill se přetočil na bok, snažil se nevyklouznout z jeho sevření a položil mu ruku na tvář.
Milovali se jako už dlouho ne, s vášní, citem a – proč ne? – dokonce i několika slzami štěstí.
Bylo to krásné a Bill si byl jistý, že na to bude vzpomínat do konce života.
Přejel Tomovi prstem po tváři, tu a tam ho lehce políbil a trochu déle se zdržel na jeho rtech. Miloval ho, miloval ho tak moc, až to bolelo. Ale byla to snesitelná a vítaná bolest ve srovnání s tím, co cítil, když se ho snažil nenávidět.
Teď už to chápal: nebylo možné, aby Toma nenáviděl, stejně jako nebylo možné, aby Tom nenáviděl jeho.
A určitě už to nikdy ani nebudou zkoušet.
Bill si spokojeně povzdechl, stále ho hladil po tváři a nemohl si pomoct, ale vzpomněl si na ta hrozná slova, která mu řekl, a na to, jakou ironií bylo, že vlastně skutečně mohl být jedináček.
Ale naštěstí nebyl a nikdy nebude. Tom už navždy bude po jeho boku, nemohlo to být jinak.
Pomalu přiblížil svou tvář k dredařově a znovu ho sladce políbil na rty.
Usmál se a láskyplně se na něj zadíval. „Můj život by bez tebe nestál za nic, Tomi.“
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
