autor: Nephilim
„Tomiii!!!“
Tak to byl konec.
Když se Bill vrátil domů a hlasitě na něj volal touhle zdrobělinou, mohl se považovat za mrtvého.
Bill byl šťastný, až moc šťastný. To pro něj nemohlo znamenat nic dobrého.
Naposledy, když byl Bill takhle šťastný, ho donutil jet na nákupy dvě stě kilometrů od Lipska pod záminkou, že „v tomhle nákupním centru mají naprosto dokonalé řasenky, které by nikdy, ale nikdy – zkrátka nikdy – v jejich městě nesehnal“.
A tenkrát si přísahal, že už víckrát ne.
… neuvědomil si, že Bill o věci nežádá, ale oznamuje je. Přesvědčil se o tom na vlastní kůži.
Rychle otevřel stránky Playboye, který četl, co nejvíc do šířky, aby mu zakryly obličej. Snažil se na matraci co nejlépe uvolnit, natáhl si nohy a překřížil chodidla.
„Toomiiiii!!!“
Za necelých deset vteřin už Bill seděl na kraji postele, objímal ho kolem krku a neustále ho líbal na tváře.
Jak to sakra udělal…?
„Bille, pusť mě, sakra! Copak nevidíš, že mám práci!“ Vykřikl a snažil se vymanit z bratrova pevného sevření.
Bill se na něj skepticky zadíval, i když ho Tom neviděl, a pak vrhl pohled na opuštěný Playboy na přehozu.
„Oh, měl jsi hodně práce, co?“ Sevřel mu ruce kolem krku a smutným hlasem mu zašeptal do ucha. „Nestačím ti, Tomi?“
„Cože!?“ Vykřikl blonďák a začervenal se.
„Nestačím ti, Tomi?“ Zopakoval Bill melancholickým hlasem. „Musíš se utěšovat hloupými časopisy?“
Tom se ztraceně rozhlédl kolem sebe, spatřil prokletý časopis, rychle ho strčil pod polštář a prudce se začervenal. „Nekoukal jsem se na nahý holky,“ řekl automaticky, jako by byl Bill Simone a právě ho přistihl, jak slintá nad prsama holek.
„Já nejsem máma, Tome,“ odfrkl si Bill. „A jo, slintal jsi nad prsama holek.“
„Do prdele, telepatie mezi dvojčaty…“ pomyslel si a přejel si rukou po tváři.
Bill se na něj mezitím opět usmíval jako svatoušek.
„Tomi, musím ti říct něco důležitýho,“ oznámil a oči mu zářily až příliš nebezpečně na to, aby se to Tomovi líbilo, a tak se rozhodl ho včas zarazit.
„Nepovezu tě do žádnýho obchoďáku dvě stě kiláků odtud.“
„Nic takovýho jsem ani nechtěl.“
„Ani nepojedu na žádnou výpravu, abych zachránil pandy před vyhynutím.“
„To byla výjimečná situace…“
„Ani ti nekoupím slůně afrického slona, kterého budeš mít na zahradě místo kočky.“
„To bylo, když jsem byl opilý, Tome!“
„Ani si nebudu nic vymýšlet a nepůjdu místo tebe k žádnýmu výslechu.“
„Tome, už nechodíme do školy…“
„Nikdy nevíš,“ pokrčil rameny. „Teď už jsem klidnější. Co mi chceš říct?“
Bill přenesl váhu z jednoho kolena na druhé, zabořil se hlouběji do matrace, pak si opřel hlavu o rameno svého dvojčete a samolibě se usmál.
„Jsem těhotný,“ vykřikl.
…
Tom mlčel a zíral na své prsty u nohou. Cítil na sobě Billův tázavý pohled a věděl, že očekává nějakou reakci.
Vstal, přecházel sem a tam po pokoji a koutkem oka zahlédl, jak Bill vzal polštář, objal ho a seděl se zkříženýma nohama. Čekal.
„Bille, nechci být chytrák, ale věděl jsem to.“
Bill se na něj zadíval a jeho oči se rozšířily. „Já to věděl.“
„Věděl jsem, že když se budeš líčit a chovat jako holka, dříve nebo později dostaneš nějakou psychickou nemoc, která tě přesvědčí, že jsi opravdu holka. Samozřejmě, že to, že ses dal dohromady se svým dvojčetem a vždycky jsi byl ten pasivní, na tebe nemělo zrovna nelepší vliv, ale doufal jsem, že se to nestane,“ odmlčel se, aby se Billovi podíval do očí. „Bohužel se to stalo, a ty si teď dokonce myslíš, že jsi těhotnej. S bolestí ti oznamuju, že nejspíš budu muset zavolat na psychiatrii.“
Bill stál a díval se na něj s otevřenou pusou, dokud se nerozhodl, že už má v krku dost studeného vzduchu.
„Tomi, jsi blázen. Já jsem opravdu těhotnej.“
„Jo, a já nešukám se svým bratrem,“ odpověděl a protočil očima.
„No, jestli mi nevěříš, tak už asi ani nebudeš,“ pohrozil mu Bill a nechápavě se na něj podíval. Tom okamžitě dal ruce před sebe. „No tak, Bille, ty jsi přece kluk!“ Řekl a pokusil se poukázat na „jasně očividné věci“. Bill ho však nehodlal poslouchat, vytáhl z kapsy džínů zmačkaný papír a zamával jím bratrovi před nosem.
Tom vzal list papíru do ruky, také proto, že ho z toho podivného rozhovoru bolela hlava, a opatrně ho otevřel, přičemž si všiml, že už ho musel otevřít a zavřít několikrát. Začal číst prvních pár řádků a uvědomil si, že je napsal Billův lékař: V podstatě mu sdělil, že jeho bratr má v sobě jak mužské, tak ženské orgány, a proto může otěhotnět. Přečetl si to celé třikrát čtyřikrát, aby se ujistil, že je to pravda, a neustále mrkal.
Podal Billovi papír zpět s přinejmenším šokovaným výrazem. „Ale… ale… to celý… ty jsi…“
„Těhotný, Tomi,“ uzavřel za něj Bill a nadšeně přikývl. „Dodal bych ‚muž‘, ale nechám to tak…“ pomyslel si dredař sklesle, když jeho bratr vstal z postele a vrhl se mu do náruče. „Není to skvělý? Budeme mít dítě!“ Vykřikl, skočil Tomovi do náruče a položil mu hlavu na rameno.
Tom mu objetí nepřesvědčivě opětoval.
Pro něj to až tak „fantastické“ nebylo.
***
Nepřesunul svou sexuální pozornost na Billa právě proto, že nehrozilo riziko žádných neplánovaných těhotenství?
Neudělal to proto, že by pak už nemusel používat ty otravné kondomy?
…
Ne.
Ve skutečnosti to udělal jen proto, že ho miloval. Celou svou duší. Detaily přišly později.
Procedil skrze zuby nadávku a kopl do stolku před pohovkou.
Do prdele.
Děcko.
Děcko. Jeho dítě.
Jejich dítě.
Do prdele.
V žaludku ucítil zvláštní pocit, směs obav a vzrušení.
Mezi vším tím zmatkem, který mu v tu chvíli zavládl v hlavě, se vynořila jediná souvislá myšlenka: nechtěl být otcem.
Neměl absolutně žádný úmysl ani touhu ani nic podobného. Vůbec to nechtěl.
Ah, absolutně to nechtěl!
Protože se bál.
„Samozřejmě, že se bojím, ani netuším, kde začít!“
Dítě je náročná věc. Jí, kadí a spí, což pro něj znamenalo: připravit sunar, vyměnit plenky, zazpívat ukolébavku. No, možná by se o ukolébavky postaral Bill… ale kdo ví, jak by dopadlo dítě vychované na písničkách Neny!
Tohle bylo šílenství; když už ne samotný závazek, co to ostatní? Jak mohli před zbytkem světa utajit dítě, které se narodilo z jejich vztahu? Co by řekli všem ostatním? Že se narodilo z jedné z Tomových eskapád? A co až uvidí, že je jim TOTÁLNĚ podobné? Určitě by si dali dvě a dvě dohromady – jakkoli to bylo přitažené za vlasy.
A jak by utajili Billovo těhotenství? Přece by nemohli jen tak říct, že přibral!
… ach, Bože. Billovo těhotenství.
Jen na to pomyslel, věděl, že je to utopie. Bill by nikdy nezvládl odnosit v břiše dítě, na to byl až příliš křehký.
Vyskočil z pohovky.
Ale copak nad tímhle, kurva, Bill nepřemýšlel?
Proběhl obývacím pokojem a dupal po schodech, když je bral po dvou. Chtěl jít za Billem a říct mu, že je to blbost. Museli si o tom promluvit a najít řešení, které by po devíti měsících neznamenalo křičící uzlíček.
Slyšel mumlání, což znamenalo, že Bill je ve svém pokoji.
„Spinkej, děťátko, spinkej…“
Tom uprostřed chodby ztuhl. Už si nebyl tak jistý, jestli chce vědět, co Bill dělá. Co kdyby ho našel, jak v náručí tiskne uzlíček přikrývek, jako by to bylo skutečné dítě? Pak už by vážně musel zavolat doktora.
Nahlédl do místnosti.
Bill seděl na posteli, ale žádný podezřelý uzlíček v ruce neměl.
„Uff… on jen plete…“
…
Vteřinku.
On plete?
Bill plete!!!
Vešel do místnosti a dvakrát zaklepal na otevřené dveře, aby o sobě dal vědět.
„Ehm.“
Bill vzhlédl od jehlic na pletení, které držel v ruce, a zářivě se usmál.
„Oh, Tomi! Podívej, jak mi to pěkně jde! Pletu poprvý, ale docela mě to baví!“ Vykřikl rozzářeně, když zvedl zpola hotový svetr.
„Ehm… moc pěkný, Bille. Ale… nemyslíš, že by bylo lepší tomu dítěti nějaké oblečení koupit? I když na to je ještě dost brzo, protože jsi těhotnej teprve den a nevíme, jestli to bude kluk, nebo holka,“ pokrčil rameny a sedl si vedle svého dvojčete. Bill se zamračil a zamumlal něco jako: „Nejsem těhotnej ani den, ty idiote,“ ale neřekl nic.
Tom se na něj několik vteřin díval a hrál si s rukama. „Já uh… Přišel jsem si s tebou promluvit…“ začal a přemýšlel, jakým způsobem mu to říct, aniž by mu ublížil.
„Klidně mluv, Tomi,“ povzbudil ho černovlásek a vrátil se k práci.
„Jde o to… jestli jsi… jestli si seš jistej, že to dítě vážně chceš?“ Zamumlal se zavřenýma očima. Slyšel, jak Bill přestal cvakat jehlicemi, a otevřel oči: bratr se na něj tázavě díval.
„Jasně, že ho chci, proč se ptáš?“
Tom si začal hrát s lemem trička. „Chci říct, že se budeme muset schovávat ještě víc než předtím, budeme muset lhát… a pak budeš muset to dítě odnosit, a to není žádná procházka růžovým sadem. Jde o to, že budeš mít velký břicho, ranní nevolnosti… všechny tyhle ženský věci…“
Bill naštvaně odhodil jehlice na podlahu a vstal.
„To si myslíš, Tome? Myslíš si, že mít dítě je jen přítěž, nepříjemnost, slabošská věc? Já si myslím, že je to vrcholný projev lásky mezi dvěma lidmi, a myslel jsem, že si to uvědomuješ a máš z toho zázraku stejnou radost jako já! Vždycky jsem snil o tom, že ti dám dítě, a budeme jako každý normální pár, a věděl jsem, že to nikdy nedokážu, ale někdo mi chtěl tuhle šanci dát! Považuješ to za hloupost nebo komplikaci?“ hystericky vykřikl, když mu po tvářích začal stékat make-up. „Chci to těhotenství dotáhnout do konce, chci mít dítě, které mi tě bude připomínat, když se usměje! Řekni mi, Tome, rád bych věděl, co si opravdu myslíš, zcela upřímně!“ Zatnul pěsti a zůstal stát uprostřed místnosti a zíral na něj.
Tom s vytřeštěnýma očima zalapal po dechu a nevěděl, co přesně říct, aby se ospravedlnil.
Nemyslel si, že Billovi na tom tolik záleží.
Nemyslel si, že by mu mohl tolik ublížit.
Vůbec o tom nepřemýšlel. Obával se jen té „nepříjemné“ stránky věci, aniž by uvažoval o tom, že by to mohlo přinést i nějaká pozitiva. Ty Bill ve skutečnosti důkladně zvážil.
„Bille, nemyslel jsem si…“ snažil se ospravedlnit.
Bill si spěšně utřel slzu. „Co přesně sis nemyslel? Že bych mohl být šťastný, že mám dítě, protože jsem kluk? Ty mi vůbec nerozumíš, Tome!“ Vyhrkl, pak vyšel z pokoje a prudce práskl dveřmi.
Tom zíral na zavřené dveře snad nekonečně dlouho, pak vstal a sebral jehlice na pletení, které Bill zahodil. Krvavýma očima zíral na napůl hotový svetřík.
Připadal si jako kus hovna.
***
Znovu se převalil v posteli. Nemohl usnout.
Už byl zvyklý usínat v objetí s Billem a vychutnávat si jeho vůni, ale místo toho byl tu noc ve svém pokoji sám. Bill se mu celý večer pečlivě vyhýbal, a dokonce ho slyšel plakat v koupelně, což ho přimělo otočit se a jít se osprchovat dolů.
Tohle se mu nelíbilo. Vůbec se mu to nelíbilo.
Bill byl blázen, ano, skutečný idiot! Měl by vědět, že nebude moc nadšený, až se dozví, že je těhotný! Jak mohl něco takového očekávat od Toma Kaulitze? Od sexuálního Boha?
To samé si nejspíš myslel i Bill. Neměl nic takového čekat. Od svého bratra nemohl nic takového očekávat.
„Do prdele.“ Hodil někam polštář a poslouchal, jak tlumeně zaduněl, když se potkal se zdí. Jestli něco nemohl vystát, tak to, když si Bill myslel, že se na něj nemůže spolehnout. Nebo když to všechno držel v sobě.
… a teď mu tuto možnost nabídl na stříbrném podnose.
Ano, ale dítě je, kurva, zvláštní, komplikovaná věc… důležitá!
Jistě, to si myslel i Bill.
„Zase, do prdele!!!“ vyjekl a hodil někam druhý polštář. Chtěl si lehnout, ale narazil hlavou do čela postele.
„KURVA…“ povzdechl si, vstal a došel si pro alespoň jeden polštář.
Dost, už to nemohl vydržet.
Bill byl na něj naštvaný? „Seru na něj a na jeho divný těhotenství,“ on byl na Billa taky naštvaný.
***
„Díky Bohu za tyhle malý zázraky… který se mi nikdy nemůžou stát, do prdele!!“ zakřičel v duchu, když seděl u kuchyňského stolu a sledoval Billa, jak ospale sestupuje ze schodů. Billovi netrvalo ani dvě vteřiny, než změnil výraz z ospalého na ospalý/naštvaný, když si všiml, že Tom sedí v kuchyni.
Ale zázrak, za který děkoval nějakému Bohu, nebyl k jeho naprostému výsměchu Billův pohled.
Byl to Bill sám.
Nebo spíš to, jak Bill vypadal.
Ano, protože můžeš být naštvaný, jak chceš, jako bestie, jako Satan, jako kdoví kdo, na tom nezáleží, ale když vidíš, jak tvůj bratr – tvůj milenec – vpluje do kuchyně jen v obrovské mikině – a Tom by přísahal, že je to XXXXXXXXL, protože to byla jedna z jeho mikin – s legračními vlasy a velmi milou, ospalou grimasou ve tváři, všechno z tebe spadne a vypadá jako ta nejbezvýznamnější věc na světě. Pokud si navíc rozespale protře oči pěstí, napůl zakrytou super dlouhým a super širokým rukávem mikiny, sbohem. Stačilo jít k němu a okamžitě ho obejmout.
A přesně to chtěl Tom udělat, protože aniž by si to uvědomil, už natáhl ruku k Billovi, který se mezitím posadil ke stolu.
Bill se na tu ruku čistě lhostejně zadíval, pak popadl svoji misku a začal do ní nalévat mléko, přičemž ruku i jejího majitele zcela ignoroval.
Tom naopak stáhl svou prokletou tlapu a chvíli seděl jako zhypnotizovaný. Zíral na Billa a jeho povýšenou tvář, která až příliš jasně říkala „podívej, o co jsi dnes večer přišel, ty idiote“.
Všechny jeho „dobré“ úmysly byly rázem zapomenuty.
Musel s ním mluvit a vysvětlit mu to. Chtěl s ním mluvit a vysvětlit mu to. Právě si uvědomil, že už nevydrží ani jednu jedinou noc bez toho, aby svíral to naprosto sexy tělo.
„Bille…“
Černovlásek zůstal nehybně sedět, i když slyšel bratrův šepot – protože Tom to sotva zamumlal. Lhostejně zamíchal mléko v misce a podepřel si bradu levou rukou.
„Bille,“ zopakoval Tom o něco hlasitěji. Další věc, kterou nesnášel: že ho Bill ignoruje.
Zvedl krabici s cereáliemi a nasypal je do misky, přičemž se snažil dělat co největší hluk.
„Bille!“ Vykřikl nakonec blonďák netrpělivě.
Černovlásek přestal lžící topit vločky, jako by mu někdo nenapravitelně ublížil, a zmateně se rozhlédl. Přejel pohledem od stropu ke skříni a k ledničce, přičemž se pečlivě vyhýbal pohledu na Toma. „Myslel jsem, že jsem něco zaslechl, ale asi jsem se spletl!“ Řekl a pokrčil rameny. „Slyšel jsi něco, maličký?“ Zeptal se pak a zřejmě neměl na mysli nikoho konkrétního, ale podle toho, jak si hladil břicho, si Tom s hrůzou uvědomil, že mluví s dítětem. Teď už bylo opravdu potřeba si vážně promluvit.
„Bille, přestaň mluvit se svou dělohou a podívej se na mě,“ otřásl se při slově děloha.
Bill si slyšitelně odfrkl a podíval se na něj. „Nemám tě rád, nechci se na tebe dívat,“ zamumlal jako neposlušné dítě.
„Bille, proboha, vždyť se chováš jako blázen! Uvědomuješ si, co říkáš?“
„Dej mi pokoj, Tome! Jestli by se tady měl někdo zamyslet, než promluví, jsi to ty!“ Zaprskal kysele, vstal a bouchl dlaněmi do stolu.
Mezitím se ten supermegaflákač zvedl a ukázal světu černé boxerky, které měl černovlásek jako obvykle na sobě. Ale Toma to nechalo chladným. Už zvedl obviňující ukazováček, ale zarazil se.
Jak nechutné je dospívání.
Hormony tančí a dělají si, co chtějí.
„Tome, můj obličej je tady,“ zakřičel na něj Bill a byl čím dál naštvanější, když si všiml, kam dredařův pohled směřoval – a kde zůstal. „Jestli se mnou chceš mluvit, tak se mi alespoň dívej do očí a nemluv s mým ptákem, děkuju!“
Tom vstal od stolu a obešel ho, až stál Billovi tváří v tvář. A v tu chvíli ho docela štvalo, že je Bill vyšší.
„Musíš mě vyslechnout, protože podle mýho názoru si vážně potřebuješ s někým promluvit.“
„A proč si to myslíš, ty génie?“ Odpověděl černovlásek sarkasticky, odfrknul si a zkřížil ruce na hrudi.
„Možná to, že si povídáš se svým břichem,“ pronesl Tom a zvedl obočí. „Já jsem aspoň člověk,“ dodal, než otevřel oči dokořán a zakryl si oběma rukama ústa.
Skvělé.
Opravdu skvělé.
Zdálo se, že Bill velmi rychle zčervenal až do fialového odstínu, a pak zase zbledl jako obvykle. Zatnul pěsti a Tom o krok ustoupil. Věděl, že se Bill rozbrečí.
Na okamžik bylo všechno černé, a pak ucítil palčivou bolest.
S čím ale nepočítal, byla facka. Která mu přesně sedla na tvář, i když bez prstenu, který by nadělal ještě větší škody.
„Nenávidím tě, ty kreténe!“
Napůl sledoval, jak Bill vyběhl po schodech. Jednou rukou se opíral o stůl a druhou se šokovaně držel za tvář. Nohy se mu třásly a očividně to nebylo z facky, kterou dostal.
Bill ho nikdy neuhodil s takovým hněvem.
Nikdy mu neřekl, že ho opravdu nenávidí.
Nikdy předtím se v jeho očích nezračila taková zášť.
Vyděsilo ho to. Bill ho vyděsil.
Strašně moc.
Seděl se zkříženýma nohama na podlaze, opíral si čelo o dlaně a nervózně se zasmál.
Podruhé za poslední dva dny se cítil na hovno.
***
Když patou zavřel vchodové dveře a snažil se udržet tašky v ruce, cítil se prostě cool. Naprosto, dokonale cool. Zkrátka jako génius. Ne že by si to mohl myslet kvůli něčemu konkrétnímu, ale rád tomu věřil, protože konečně dělal správnou věc.
Co nejrychleji vystoupal po schodech, zamířil do svého pokoje a nešikovně hodil tašky na postel. Z jedné z nich vypadla kniha, která s žuchnutím spadla na podlahu.
Sundal si bundu a šel ji zvednout.
Usmál se.
Koupil si knihu.
Nebo spíše knihy.
O otcovství. Přesně tak.
Věci jako „Táta dnes“ a „Jak být příkladem pro své dítě“. Ano, takovéhle sračky, nebo to si alespoň myslel do toho rána.
Protože teď už je vážně chtěl všechny přečíst.
A usmířit se s Billem.
Ve druhé tašce byly plechovky Redbullu a různé blbosti, které Bill miloval. A hlavně se mu nesnažte vysvětlovat, že tyhle věci v těhotenství nesmí!
Zasmál se vlastní myšlence, položil knihy na hromádku na noční stolek a vyběhl na chodbu.
„Bille!“ Zavolal, když vešel do bratrova pokoje, který sousedil s jeho.
Nebyl tam.
Zvedl obočí a přemýšlel, kam šel.
Vlastně už když odcházel z domu, ho neviděl a od jeho návratu neslyšel ani hlásku.
Znovu vyšel na chodbu a mlčky naslouchal. Nic.
„Možná šel taky ven…“ pomyslel si trochu zklamaně, pokrčil rameny a zamířil do koupelny na konci chodby.
Pomalu otevřel dveře a všiml si, že se něco otírá o podlahu, když je tlačil.
Vstoupil dovnitř a zjistil, že podlaha je posetá krabičkami a použitými kapesníky.
Vytřeštil oči, ale tím to neskončilo.
Vešel do koupelny a vyjekl, když si uvědomil, že Bill se opírá o okraj vany, hlavu má v ní, a zdá se, že je v bezvědomí, i když si tím Tom nemohl být jistý, protože byl k němu otočený zády.
Přiskočil k němu, zvedl ho v podpaží a začal s ním třást.
„BILLE!“
Netrvalo dlouho, než si uvědomil, že je jeho bratr živý a zdravý a jen pláče. Docela hodně, soudě podle stavu jeho obličeje a množství kapesníků rozházených po podlaze.
Tom se ho pokusil přitisknout k sobě, ale Bill ho odstrčil.
„Teď už můžeš být šťastnej, Tome…“
Tom nechápal a zmateně zamrkal: „O čem to mluvíš, Bille? Ježíši Kriste, co se stalo!“ Jak by mohl být šťastný, když ho našel v tak žalostném stavu?
Bill se chvíli díval prázdnýma očima na podlahu, pak se smutně usmál a řekl: „Nejsem těhotný.“ Pak si přiložil ruku k obličeji a hystericky se rozesmál, až se smích změnil ve vzlyky a on se znovu rozplakal.
Tom nevěděl, co říct. Dříve tomu moc nerozuměl a teď už vůbec.
„Jak je to možný, Bille? Vždyť doktor…“
„Je to velmi pravděpodobný, protože se to může stát i ženám. Máš nevolnosti nebo divný bolesti a myslíš si, že jste těhotnej. Doktor mě donutil udělat si test a byl pozitivní,“ vysvětloval pomalu. „Ale řekl mi, abych si ho dělal ještě několik dní, abych se ujistil, že jsem opravdu těhotný. Včera byl ještě pozitivní, a to už jsem neměl žádné pochybnosti. Dnes jsem ho udělal znovu, jen tak z rozmaru, a…“ vzlyk mu sebral vzduch z plic, pak se opřel o okraj vany a propukl v hysterický pláč.
Tom odvrátil pohled. Nemohl se dívat na to, jak je Billovi špatně. Když otevřel dveře, všiml si malé krabičky, do které narazil. Natáhl ruku a zvedl ji, přičemž si všiml, že tu a tam jsou další stejné, všechny prázdné. Byl to jednoduchý těhotenský test, pokud se objevila růžová čárka, člověk byl těhotný, jinak ne. Bill si jich musel udělat několik, zachvácen zoufalstvím z prvního negativního výsledku. Zvedl z okraje dřezu jeden z již použitých testů: bez čárky.
Cítil se divně.
O pár hodin dříve by z té dobré zprávy nejspíš skákal radostí. Teď už ale nevěděl, co si má myslet. Teď už se na to psychicky připravil a byl téměř šťastný, že bude otcem. Ale jen proto, že to bylo s Billem. Teď, když viděl, jak se idylický obraz, který si o nich vytvořil, rozpadá, pocítil v sobě jakousi prázdnotu. A když si pomyslel, že on sice cítí bolest, ale Bill musel trpět desetkrát víc, cítil, jak se hroutí.
Bill v to dítě opravdu doufal. Chtěl mít rodinu. Chtěl mu dát dítě, a teď mu byla tato šance odňata.
Vrátil se k němu a jemně ho objal kolem ramen. Bill se bránil a snažil se ho odstrčit.
„Pusť mě, ty kreténe!“
Tom ho pustit nechtěl.
„Vím, že jsi teď šťastnej, ty hajzle!“ Hulákal a bušil mu pěstmi do hrudi.
„Bij mě, Bille, urážej mě, když ti to pomůže.“
„Teď máš o jeden problém míň, co? Sráči, kreténe, čuráku! Možná kdybys taky doufal, tak by to vyšlo…“
Tom zavřel oči, položil si hlavu na Billovu a snažil se ho kolébat, zatímco ten do něj dál bušil.
„Nenávidím tě z celýho srdce! Z celýho srdce! Nenávidím tě, nenávidím tě…“ Billovy výkřiky se rychle změnily v tichou litanii a i bušení pěstmi sláblo.
Brzy to vzdal, ochabl v bratrově náruči a bez ostychu pokračoval v pláči. Pevně sevřel Tomovo tričko v místě jeho srdce.
„Proč, Tomi… vysvětli mi, proč… chtěl jsem ho… opravdu jsem ho chtěl, proč se nemohlo narodit…?“ Zamručel Bill nespokojeně a občas vzlykl.
„Já vím, Bille, já vím…“ opravdu nevěděl, jak ho utěšit. „Ale to neznamená, že to nemůže vyjít příště…“
Zdálo se, že Billa tato nejistá útěcha přesvědčila; maličko na Tomově hrudi přikývl.
„My si prostě nikdy nezasloužíme žádný štěstí…“ naříkal tichým hlasem.
„Ty jsi moje štěstí, Bille. Taky bych to dítě chtěl, ale ty mi stačíš. Stačí mi, že vím, že jsi po mém boku,“ políbil Billa do vlasů. „Miluju tě.“
Bill mlčel a nechal se ještě chvíli kolébat Tomovým objetím, slovy a sliby.
„Tomi,“ zašeptal sotva slyšitelným šepotem.
„Nechystáš se zmizet jako to dítě, že ne?“
Tom se usmál. Když Bill potřeboval utěšit, kladl absurdní otázky.
„Ne, to vůbec ne. A kdyžtak tě nanejvýš potáhnu s sebou,“ ušklíbl se.
„Nemusíš mě tahat s sebou, blbče!“
Bill se zatvářil naštvaně, a pak zvedl hlavu, až se ocitl na úrovni Tomových rtů. Ten se na něj tázavě podíval.
Bill lehce přitiskl rty na bratrovy, a pak se vrátil do jeho náruče.
„Promiň, řekl jsem pár ošklivých věcí…“
„Na tom nezáleží, měl jsi právo se zlobit, taky jsem řekl pár ošklivejch věcí.“
Bill zavrtěl hlavou, objal Toma kolem pasu a zabořil mu obličej do ramene.
„Přitul se ke mně ještě, prosím.“
Nebyla to prosba, byla to jasná potřeba a Tom ji vycítil. Jemně pohladil Billa po zádech.
„Okay.“
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
bearead: J. :o)
