autor: izzap
Už se to předtím stalo. Bill je zvyklý čekat; už léta čeká na to, až ten okamžik přijde – okamžik, kdy se něco stane, něco se změní a někdo znovu vstoupí do jeho života. A když jednoho dne potká v univerzitním knihkupectví mladého muže, rozezní se v něm struna, která se ho už dlouho nedotkla. Vzpomínky se brzy obnoví, touhy se znovu probudí a dvě duše se znovu setkají v tomto příběhu, kde některé záležitosti považované za bláznovství a přetvářku jsou skutečné, logika je zpochybňována a osud je živý a zdravý.
Prolog
„Karle, ne,“ zavrtěl Bill hlavou a stiskl bratrovu ruku ve svých. Připadala mu tak studená a úplně bez života. Kousl se do rtu a rychle zamrkal, ale zpod přivřených víček mu uniklo několik slz, které mu sklouzly a uháněly po zarudlých tvářích. Spojily se a visely mu ze špičky brady, když otevřel oči a pohlédl na Karlovy uvolněné rysy, obvykle tak podobné těm jeho. Přesto si teď, když klečel vedle něj, nemohl nevšimnout rozdílů. Jeho rty byly popraskané a suché, čelist byla pootevřená, jak už neměl sílu ani vůli ji udržet zavřenou, a jeho tmavé oči, které byly obvykle tak plné života a vzrušení, byly matné strachem a nejistotou.
Bill znovu zavrtěl hlavou a přivřel oči, když se na své dvojče díval skrz slzami zalitý zrak. „Nemluv takhle,“ zašeptal a ze všech sil se snažil zachovat klid, zadržet pláč, který se mu snažil protrhnout hruď.
Karlův dech se zkracoval.
Byl mělký, stále slabší a mnohem přerývanější než před dvaceti minutami.
„Ne…“ zachroptěl Karl, vzduch mu pískal skrz zkřivené rty, když se snažil mluvit. „Neplač.“
Bill dokázal jen zavrtět hlavou, když tiskl své rty k sobě, aby zadusil pláč. Znovu stiskl bratrovu ruku a tentokrát ani po chvíli sevření nepovolil. Jeho prsty zůstaly pevně omotané kolem Karlových, když se nadechl skrz roztřesený výdech, zatímco těch několik slz, které se shromáždily na jeho bradě, spadly a přistály na Karlově krku a putovaly k jeho zátylku mokrou stopou, která se leskla v tlumeném světle v podpalubí.
Kolem nich šuměly hlasy, i když jejich majitelů bylo málo a byli daleko, protože málokterý cestující se tam chtěl dlouho zdržovat. Tam, kde byli, bylo těsno, sloužilo to hlavně jako skladiště, a zápach, který se vznášel v celém prostoru, nebyl ani trochu příjemný.
Navzdory těmto podmínkám Karlovi cukly rty do úsměvu, ale jeho rysy byly napjaté silou, kterou tento jednoduchý úkon vyžadoval, silou, kterou neměl. „Ale no tak, Billy,“ řekl tichým šepotem, „to… to nebude tak zlé.“ Mladík se odmlčel, aby polkl, ale jeho oči se zavřely a rysy se mu tím jednoduchým úkonem bolestně stáhly. Ačkoli po chvíli se donutil znovu maličko usmát, a ach ano, bylo to vynucené. „Já,“ začal Karl, ale ztěžka zakašlal. Pohnul rty, jako by si je chtěl navlhčit, ale zůstaly suché, když pokračoval: „Ani mě to nebolí, o-opravdu.“
Bill přikývl a přál si něco říct, cokoli, ale v následujících minutách držel rty pevně u sebe.
„Budeš v pohodě i beze mě,“ podařilo se Karlovi říct pevným hlasem, dostatečně pevným, aby nebyl prostor pro debatu. „A ty, ty se postaráš o mámu a… o mámu a tátu?“ Zeptal se.
Jeho dech se zkracoval, slova se mu chvěla a zněla chraplavě, když mluvil déle.
Ale Bill dál přikyvoval; bylo to maximum, co mohl udělat, protože slzy mu dál stékaly po tváři a padaly stále větší rychlostí.
„Dobře, dobře,“ rozhodl Karl s přivřenými víčky. Hrudník se mu zvedal a klesal v abnormálních intervalech. Jeho tělo si vybíralo daň, když se snažilo vydržet byť jen o chviličku déle. A s chrčivým nádechem, který mu vzal poslední zbytky sil, se krátce usmál a řekl: „Nezůstávej tady moc dlouho, oh… dobře? Budu na tebe čekat tam nahoře.“
Bill ještě jednou přikývl a sledoval, jak v následujících chvílích ticha pomalu mizí z bratrových rysů drobný úsměv. Ten opadl, když se jeho rysy uvolnily, uvolnily se bez jakéhokoli vědomého příkazu chovat se jinak. A když se chladná ruka v jeho vlastních stala bezvládnou a její prsty ztratily sevření kolem jeho, z hloubi jeho hrudi se mu přes rty prodral přidušený výkřik.
Slzy, které se snažil udržet na uzdě, dopadly s náhlou rychlostí tryskajícího vodopádu a on odtáhl jednu ruku od Karlovy, aby zavřel víčka přes mrtvé oči svého dvojčete. Vtiskl Karlovi na čelo lehký, něžný polibek a tiše mu slíbil: „Brzy se uvidíme, můj drahý bratře.“
Ačkoli jeho slib, jak brzy zjistil, byl slibem, nad nímž měl jen malou kontrolu.
autor: izzap
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
