autor: izzap
Jako bychom se už někdy potkali
Mladý muž si prohlížel stohy nových i použitých učebnic a svraštil obočí, když už posedmé za sebou procházel stejnou uličkou. Malý lístek mu napovídal, že učebnice, kterou potřebuje, by měla být právě tady, v uličce sociologie, hned vedle nepřeberného množství textů k obecné sociologii. Ale ať na regály hleděl sebevíc a zkoušel rukou vytáhnout některé tituly v naději, že vytáhne volný výtisk knihy, kterou tak zoufale potřeboval, nic se nezměnilo. V oblasti nebylo ani jedno volné místo. Student si klekl a vydechl, když se chystal procházet knihy jednu po druhé v naději, že se mezi nimi náhodou objeví výtisk učebnice jeho sekce, který se tam mohl jen tak náhodou připlést.
„Promiňte,“ ozval se hlas přímo za ním, jakmile se pokusil vytáhnout z police hromádku šesti učebnic. Zastavil se a otočil, aby se podíval přes rameno, a jeho pohled padl na usměvavého pracovníka, který mu přišel na pomoc právě včas, aby zabránil knihám spadnout na zem. Pracovník se zasmál, když vracel knihy na místo. „Můžu vám s něčím pomoct?“ zeptal se a jeho tón zastíral pobavení, „nebo opravdu potřebujete šest výtisků Našeho společenského světa pro základy sociologie? Možná budeme muset provést šetření, abychom se ujistili, že se nesnažíte vydělat n-na…“ Když se setkal s očima zákazníka, zakoktal se a zapomněl, co chtěl vlastně říct a bledé tváře mu rychle zbarvil ruměnec. V hloubi hrudi mu slabě zaškubal známý pocit, který se po letech zanedbávání konečně znovu probudil. Vnitřnosti se mu rozechvěly a srdce se mu náhle rozbušilo bezdůvodným vzrušením. Odkašlal si však, odvrátil pohled a tiše dokončil: „… prodeji učebnic.“
Student se usmál a položil poslední učebnici zpátky na polici, zdánlivě nezasažen pracovníkovým náhlým záchvatem nebývalé nervozity. „Oh ne, vlastně, Bille,“ krátce se odmlčel, aby pohlédl na jmenovku druhého muže, „hledal jsem učebnici lékařské sociologie. Na internetu bylo na vašich stránkách napsáno, že by ta kniha měla být tady, ale já ji nemůžu najít ani poblíž této uličky.“
„Oh, od doktora Hangara, že?“ Zvedl se z podlahy a oprášil si kolena džínů, přestože mu v žilách koloval adrenalin, který se mu v přítomnosti studenta rozproudil. Nevšímal si toho však a s úsměvem čekal na mladíkovu odpověď.
Ten přikývl, vstal a najednou byl stejně vysoký jako pracovník, ačkoli jeho postava byla pod volnými džínami a nadměrným tričkem mnohem širší. „Jo,“ souhlasil s dalším přikývnutím a rychlým pohybem si odhrnul černé cornrows za rameno.
„Pojďte za mnou.“ Bill prošel kolem mladíka a vedl ho ven z uličky směrem k zadní části univerzitního knihkupectví, proplétal se mezi ostatními zákazníky a stohy knih, až se zastavil u spousty lékařských knih. „Knihy z lékařské sociologie od doktora Hangara vždycky dáváme do tohoto oddělení,“ vysvětlil mu pracovník s pokrčením ramen a už si dřepnul, aby našel knihu, kterou jeho zákazník potřeboval. „Jde snad o to, že se to považuje spíše za lékařský než sociologický obor a snadněji se to studentům hledá, nebo co. Upřímně myslím, že jsem potkal dost studentů, kteří měli zrovna tuhle knihu problém najít.“
„Jo, to je… divný,“ řekl mladík a zmlkl, když sledoval, jak se pracovník sklání pro požadovanou učebnici. Něco mu vrtalo hlavou, něco mu na tom zaměstnanci nesedělo. Připadal mu nápadně povědomý a on ani nedokázal určit místo nebo čas, kde se s ním setkal nebo ho viděl, aby to na něj zanechalo trvalý dojem. Pracovník byl přitažlivý, to rozhodně nemohl popřít, ale nebyl natolik pohledný, aby si ho pamatoval tak… živě.
Hlavou mu probleskl střípek scény, v níž byli on i pracovník. Nejvýraznějším rozdílem bylo jejich oblečení, protože na sobě měli plátěné kalhoty a vyžehlené košile na knoflíčky. Jeho vlasy byly krátké a elegantní, dokonce slušivé, stejně jako ten druhý muž. Byli v tmavé místnosti, kterou osvětlovaly jen svíčky a jejich mumlání bylo příliš tiché, než aby ho v tak krátkém útržku dokázal vyslechnout. Když však student zavrtěl hlavou a zadíval se zpátky na pracovníka, položil mu otázku, která překvapila i jeho samotného: „Nesetkali jsme se už někdy?“
Bill se při té otázce zarazil a jeho natažená ruka se zastavila nad učebnicemi na polici. Po chvíli jednu z nich popadl, vstal a s nakrčeným obočím se otočil k zákazníkovi. „Promiňte?“
„Chci říct, že… neznáme se odněkud?“ Zeptal se student znovu. Na čele se mu začala tvořit vráska, jeho oči zkoumaly pracovníka a bez ustání hledaly jakoukoli stopu, jakýkoli náznak, kde ho už někdy mohl vidět.
Bohužel skončil s prázdnýma rukama. A Bill zavrtěl hlavou, i kdyby jen proto, aby zdůraznil mladíkovy pochybnosti. „Ne,“ řekl tiše, i když to slovo bylo potaženo nádechem podivnosti, když mu v koutku rtů zaškubal lehký úsměv. I když ten úsměv byl až příliš malý a příliš niterný, než aby si ho student vůbec všiml. „Takže tím je vaše objednávka kompletní?“
Mladík sevřel čelist, stiskl rty, přikývl a vzal si knihu, kterou mu pracovník podal. Beze slova ho následoval k pokladně a mlčel, když učebnice markoval a balil.
„Studentský průkaz, prosím.“
„Co?“ Nejistě vzhlédl a až příliš povědomý pracovník zopakoval svou předchozí otázku. „Oh,“ odpověděl tupě a prohrábl jednu z kapes svých obrovský džínů, než vytáhl peněženku a podal mu studentský průkaz a kreditní kartu. Ačkoli s ním mladík komunikoval, zůstal několik dalších minut mimo. Byl ztracený ve svých myšlenkách, prohloubená vráska na čele odrážela jeho vnitřní zmatek a ze zamyšlení se probral, až když uslyšel, jak ho známý hlas oslovuje jménem.
„Dobře, Tome, to je šedesát čtyři sedmdesát. Mám vám do tašky hodit účtenku?“
Student na pracovníka dlouhou chvíli jen zíral, vteřiny ubíhaly poměrně rychle a přehouply se v minutu, než přikývl a udělal krok zpět do reality. „Jasně,“ souhlasil tiše.
Bill s úsměvem předal zákazníkovi zabalenou knihu, poděkoval mu a jednal s ním jako s každým jiným zákazníkem. Ačkoli mu srdce v hrudi dál nemilosrdně bušilo a třepotalo se tak jako už desítky let ne, ignoroval tu změnu uvnitř a při odchodu studentovi zamával. Jeho oči sledovaly mladého muže ven dveřmi knihkupectví a po chodníku a neopustily ho, dokud nepřešel ulici a nezmizel Billovi ze zorného pole. Dokonce i potom jeho pohled ulpěl na místě, kde Toma viděl naposledy, a pak kousek po kousku vydechoval, aby zpomalil své srdce, které stále divoce tlouklo z pouhého pohledu na chlapce. Tělem mu proudilo vzrušení v dychtivém očekávání, ale potlačil ho, jak nejlépe uměl.
„To ukáže až čas,“ řekl si nahlas, když konečně odtrhl oči od ulice a zamrkal, zatímco se rozhlížel po tmavém knihkupectví. „To ukáže až čas.“
***
„Děkuju,“ řekl Tom zadýchaně a usmál se na řidiče autobusu, že neodjel ze zastávky dřív, než na ni stačil dojít, a vyběhl jako blázen z jedné z budov školy, když se dveře právě zavíraly. Upravil si batoh na rameni, ještě jednou kývl na znamení díků, sebral se a zamířil k volnému sedadlu. Se stále ještě bušícím srdcem se sesunul na sedadlo, položil si batoh na podlahu mezi nohy a rozhlédl se kolem sebe. Autobus nebyl příliš plný, což v tuto denní dobu nebylo překvapivé. V pátek odpoledne moc studentů ze třídy do třídy nespěchalo. Většina studentů se snažila pátečnímu vyučování úplně vyhnout.
Tomovi bohužel každý pátek přibyly dvě přednášky, které byly naplánované na poměrně pozdní hodinu, takže zmařily všechny jeho podvečerní plány. A když se rozhlédl po téměř prázdném autobuse, bylo zřejmé, že je ve svém neštěstí opravdu sám. Kolem byla jen hrstka dalších nešťastníků, a právě když se otočil zpátky a uvelebil se, aby zbytek cesty zíral z okna, upoutala jeho pohled poněkud povědomá tvář.
Srdce mu poskočilo a zrychlilo, když otočil hlavu zpět, aby si ji pořádně prohlédl.
Na rtech se mu objevil úsměv.
Znovu mu hlavou probleskla myšlenka. Jeho úsměv na rtech ještě zesílil, když autobus pokračoval v cestě a nabíral rychlost, zatímco se řítil k další zastávce. Tomovu pozornost odvedl nepříjemný pronikavý jekot brzd a on spatřil dav studentů, který se hrnul k přijíždějícímu autobusu. Jeho oči se rozšířily. Když se dveře autobusu otevřely, aby umožnily novým cestujícím nastoupit, Tom popadl tašku a zamířil o několik řad dozadu, aby zaujal místo vedle pracovníka, kterého potkal teprve před týdnem a půl v univerzitním knihkupectví.
Již sedící cestující vzhlédl, poněkud rozrušený náhlou přítomností druhého. Ztuhl a nakrčil čelo, jelikož zprvu byl vyveden z míry, ale koutky rtů mu zacukaly v úsměvu, který se vyrovnal tomu, který začal tančit na Tomových rtech.
„Ahoj,“ pozdravil student s lehkým úsměvem.
„Ahoj.“
„Pamatuješ si mě?“
Bill nad tou otázkou zamrkal a jeho úsměv se rozšířil. „Jo,“ odpověděl tiše, téměř chladně, ačkoli se jeho vnitřnosti při té otázce chvěly, i když byla hloupá. „Tom, že?“
Mladík přikývl, viditelně potěšený, že si pracovník zapamatoval jeho jméno, zvlášť po jediném setkání. Nikdy nebyl z těch, kteří by uměli vést nezávaznou konverzaci. Nikdy nevěděl, co říct, aby rozhovor udržel, a tak oba během několika vteřin utichli.
Když autobus vyjel ze zastávky, Bill odvrátil hlavu. Opřel se a zíral z okna, jako by ho víc zajímala ubíhající krajina než osoba sedící vedle něj. Ve skutečnosti to bylo právě naopak. Byl uchvácen osobou vedle sebe, fascinován tímto mladým mužem, kterého technicky vzato potkal jen jednou a před pouhým týdnem a půl. Netoužil po ničem jiném, než se na něj otočit a povídat si s ním celé hodiny, sledovat ho a sdílet s ním každý nový okamžik. Zdálo se mu přehnané, dokonce dětinské chovat takové touhy k někomu, koho teprve poznal. Ale byl si jistý. Něco hluboko v něm, jakýsi záchvěv, který v něm ležel zanedbaný celé věky, jen podtrhl jeho touhu.
„Takže ty taky studuješ?“ Tomův hlas ho vytrhl ze zamyšlení.
Jeho hlas zněl jinak, ano, ale Bill přesto nějak poznal jeho tiché, jemné tóny. Znovu se na studenta otočil, zavrtěl hlavou a tiše odpověděl: „Ne, jen bydlím kousek.“
„A proč ses rozhodl pracovat v univerzitním knihkupectví?“ Podivil se Tom a skoro se nad tou myšlenkou rozesmál. Ani náhodou by nežil v blízkosti kampusu, natož aby tam pracoval, kdyby nemusel. Chtěl odtamtud co nejdříve vypadnout. Představa, že by tam musel zůstat nějak déle, ho přiváděla k šílenství.
Bill pokrčil rameny a přejel prsty po tašce, která mu ležela na nohou. „Nevím,“ odpověděl tiše a poprvé pocítil, že je možná hloupé nazývat toto místo svou prací. Přes trochu pošetilý stud vzhlédl a přiznal: „Připadalo mi to jako dobrá volba.“
„To je cool,“ poznamenal Tom k Billovu překvapení. Prožíval však dost podobný pocit, jaký pociťoval Bill od jejich prvního, poměrně krátkého setkání. Netušil však, v čem spočívá ten náhlý zájem a náklonnost; nedokázal ani vykouzlit logický odhad, přinejmenším ne takový, který by neobsahoval slovo „přitažlivost“.
Hnán svou zvědavostí a nechtěje nechat konverzaci vyšumět, se zeptal: „Tak jak dlouho už tady pracuješ? Studoval jsi tady?“
O něco starší muž se zamračil a zavrtěl hlavou. „Bohužel ne. Prošel jsem pár přednáškami, protože tady ve městě už nějakou dobu žiju – myslím, že sedm, osm let. Stejně jsem neměl nic lepšího na práci.“ Pokrčil rameny. „Ale s diplomem jsem se nikdy neobtěžoval.“
„Oh, problémy s penězi?“ Zeptal se Tom.
Bill se podíval do očí mladého muže. „Jo, něco takovýho, dalo by se říct,“ odpověděl a otočil se, aby se znovu podíval z okna. Na okamžik se kousl do spodního rtu, jako by si nebyl jistý svými slovy. Snažil se, aby to znělo upřímně, jenže i když byly věci, které tomu člověku vedle sebe chtěl říct, věděl, že nemůže. Zatím ne. A tak se s vřelým úsměvem otočil zpět ke svému společníkovi a rychle otočil téma na druhého mladíka. „A co ty?“ Zeptal se. „Ty tady studuješ že? Jaký je tvůj obor?“
„Oh, já?“ Tom lehce ucukl a po tvářích se mu rozlil ruměnec, když se konverzace náhle přesunula na něj. Byl tak zaujatý svým zájmem o druhého muže, že když se na něj najednou upřela pozornost, jeho nervy se rozbouřily nebývalou plachostí. Tom nikdy nepatřil k těm, kteří by v blízkosti někoho ztuhli; nervy prakticky nikdy nebyly něčím, s čím by musel bojovat. Plachost byl pojem, který se ho dotýkal jen zřídka. Ale právě teď a tady se cítil mimořádně zranitelný pod mužovým upřeným, ale přesto těkavým pohledem, jako by ten cizinec z něj viděl víc, než dobrovolně dával na odiv.
Mladík si odkašlal a jen tak mimoděk si hřbetem ruky otřel rty, než odpověděl: „Já, ehm, jsem ve druháku, ale přestoupil jsem sem teprve tento semestr. Vlastně studuju pedagogiku.“
Bill se při té informaci zatvářil udiveně. „Takže na co ta kniha o lékařské sociologii?“
„Jen volitelný předmět,“ upřesnil Tom. „Potřeboval jsem předmět, který by mi pomohl splnit požadavky na humanitní obory, a můj poradce, no, dočasný poradce, který mi pomáhal s rozvrhem, mě tam tak nějak prostě napsal. Nemohl jsem do toho moc mluvit, chci říct, že měl v podstatě naplánovaný celý můj rozvrh, už když jsem přišel, a já,“ student přerušil svůj uspěchaný projev, a konečně se na muže vedle sebe opravdu podíval. „Nudím tě k smrti,“ uvědomil si se smíchem. „Omlouvám se. Nepotřeboval jsi vědět tak pětaosmdesát procent všeho, co jsem právě vyblil.“
„To je v pohodě,“ ujistil Bill studenta a zlehka mu položil ruku na předloktí dřív, než se nad tím stačil zamyslet. Jeho prsty se jen letmo dotkly kůže mladíkova předloktí, ale to spojení stačilo, aby Tomovy oči vystřelily z podlahy autobusu a setkaly se s Billovými.
Ten pohyb byl tak přirozený, ale Bill se po Tomově reakci odtáhl. Jako by ten dotek ignoroval, a dodal: „Stejně nemám moc zajímavých příběhů, které bych mohl vyprávět.“
„O tom,“ řekl Tom s úsměvem a upřel na Billa oči, jeho rty se na levé straně stáhly do křivého úsměvu, který se téměř změnil v rošťácký úšklebek, „… silně pochybuju.“
Billovy oči se rozšířily, když se na mladíka zadíval. To přece nemůže vědět, prolétlo mu hlavou, což skvěle doplnilo rostoucí důlek zdobící střed jeho čela. Zvuk Tomova smíchu však rychle spláchl i tu trochu obav, která se v něm vzedmula, a on se přinutil k lehkému úsměvu, když ve studentových slovech a poněkud neoprávněně fascinovaném chování rozpoznal flirtování. Lehce sklonil hlavu a na tvářích se mu objevil ruměnec, když se podíval jinam. „Oh?“ Bylo jediné, co dokázal odpovědět. Jeho mysl byla příliš zaujatá na to, aby dokázala vyvinout nějaké hravé kouzlo.
Student se však nad jeho odpovědí usmál. „Jo, a já…“ odmlčel se, když se autobus rozjel poté, co stál na červenou. Tahle křižovatka mu napověděla a on se začal vrtět a sbírat si věci, přičemž vytáhl batoh, který měl pod nohama.
Bill při tom náhlém pohybu vzhlédl a sledoval Tomův pohled na zastávku, ke které se rychle blížili. „Vystupuješ?“ Zeptal se dřív, než Tom dokázal spojit řetězec slov dostatečně dlouhý na to, aby vytvořil pořádnou větu.
Mladík se otočil zpátky k Billovi a jednou kývl. „Jo, ale já…“ znovu se zarazil, když autobus začal zpomalovat. Dostavila se nervozita. Srdce mu začalo bušit o něco rychleji, tepalo mu tiše v uších a zdálo se, že přehlušuje chaos kolem nich; jeho rytmické buch buch, buch buch snadno přebilo okolní zvuky a šumění vozidla i studentů. Rychlým pohledem na autobusovou zastávku se Tom setkal s Billovým pohledem a poněkud neomaleně vyhrkl: „Rád bych tě znovu viděl.“
Bill svraštil obočí, protože Tomova slova se ztratila ve skřípění brzd autobusu. „Cože?“
Student si povzdechl, zatímco se jeho oči odrážely od všech povrchů autobusu, než se opět usadily na Billových. „Jestli nemáš moc práce,“ zaváhal a přestal polykat. Dveře autobusu se otevřely. „Rád bych… jestli by ses nechtěl někdy sejít. Třeba? Máš někdy čas? Brzo?“
Studenti začali vystupovat a do autobusu rychle nastoupil nový dav. Tom se zavrtěl a vyskočil ze sedadla, přehodil si batoh přes rameno a jedním plynulým pohybem se chytil tyče nad hlavou, když se odvážil udělat krok pryč. Ještě se však stihl ohlédnout na zaměstnance. Oči měl doširoka otevřené a v tmavých, mihotavých duhovkách mu sídlila kapka naděje.
Bill, neschopný vzít si ještě vteřinu na rozmyšlenou, se usmál a jeho rty se konečně odtáhly, aby odhalily lesklé zuby. „Zastav se dnes večer kolem zavíračky v knihkupectví,“ nabídl mu. „Pak něco naplánujeme.“ Jeho hlas zněl autoritativně, a proti nemohl Tom nic namítat, a tak se usmál a horlivě přikývl, zatímco ho nohy instinktivně vedly ke dveřím.
***
Při obchůzce si Bill ztěžka povzdechl, když poklekl, aby srovnal řadu rozházených knih na spodní polici. Jeho směna se rychle chýlila ke konci, a to drobné očekávání, které se mu hromadilo hluboko v hrudi, se začínalo zmenšovat, zatímco čelil hořké frontě reality. Ačkoli student vypadal tak dychtivě, když odpoledne odcházel z autobusu, Bill si byl téměř stoprocentně jistý, že se chlapec večer v knihkupectví neukáže. Byl to mladík na vysoké škole, student druhého ročníku, což znamenalo, že mu pravděpodobně nebylo víc než dvacet. A dvacetiletí kluci, jak se Bill za ta léta naučil, nepatřili vždycky k těm nejspolehlivějším. Mnozí se nacházeli v oné znepokojivé fázi, kdy uvízli mezi mládím a dospělostí. Jakkoli se podobali dospělým, stále se občas chovali jako nestálí puberťáci; dokázali měnit názory stejně rychle jako ponožky. Vzít svoje slova zpět nebylo nic neobvyklého.
Tohle uvědomění však ani zdaleka nestačilo k tomu, aby v zaměstnanci nevzrostla naděje a nezvýšil se mu adrenalin. Od příchodu do práce si dal za úkol zůstat soustředěný, odpoutat se od zmatených myšlenek a nedovolit tomu oživlému pocitu v nitru, aby ho odváděl od práce. Ukázalo se, že je to obtížný úkol, jelikož v pátek večer nikdy neměl moc co na práci. Jeho povinnosti většinou spočívaly v hlídání uliček a rovnání regálů, což v tuto chvíli dělal už snad po třetí.
V univerzitním knihkupectví, které stálo na rohu ulic University Drive a Danielson, byl toho večera obzvlášť klid, takže bylo ještě zvláštnější, když Bill došel na konec uličky s psychologií a málem se srazil s mladým mužem. Byl to student, kterého Bill poznal na první pohled. Uvelebil se v rohu s hromádkou učebnic po boku a batohem opřeným o zkřížené nohy.
„Tome,“ téměř vykřikl. Student zvedl hlavu od rozečtené knihy na klíně. Billovy vnitřnosti vibrovaly vzrušením. „Jak dlouho už jsi tady?“
Každý, kdo šel kolem, by mohl tvrdit, že mladík na tom místě sedí už celé hodiny, soudě podle hromady knih po jeho boku a svěšených víček. On se však líně usmál a hodil knihu, kterou držel v rukou, na hromádku po svém boku. „Asi zhruba čtvrt hodiny,“ odpověděl. „Vypadáš překvapeně.“
„No, to jsem!“
Tomova tvář povadla.
„Oh,“ řekl Bill rychle, aby to napravil, a po bledých tvářích se mu rozlil růžový nádech. „To nebylo nic proti tobě. Já jen… Je pátek večer a ty jsi přece vysokoškolák. Byl bych blázen, kdybych čekal, že typický kluk raději vyrazí do knihkupectví než na večírek k prvnímu kamarádovi.“
Student mu věnoval nechápavý pohled, který naznačoval, že si z něj snad dělá legraci. „Udělal sis tyhle závěry na základě neúspěšných vysokoškolských filmů, nebo co?“ Podivil se.
Bill obrátil oči v sloup. „Už jsem potkal víc vysokoškoláků než jen tebe, víš?“ Vysvětlil mu s povzdechem. „Bohužel mám tendenci upadat do stereotypů.“
„Dostanu teda plusový body za to, že jsem výjimka?“ V koutku Tomových rtů se objevil úšklebek a Bill se neubránil úsměvu.
„Uvidíme,“ řekl, než se sklonil, aby sebral hromádku knih, kterou vzal Tom z polic. Povzdechl si při pohledu na tituly a vydal se rychlou chůzí s několika texty v náručí. Tom se vyškrábal na nohy a bez jediného zaváhání se rozběhl za ním. Billovi se na rtech objevil potutelný úsměv. „Chápu to správně, že jsi neměl v plánu si je koupit, že?“
„Ne, já, ehm – říkal jsem si, že bych si mohl při čekání na tebe trochu číst,“ vysvětlil mladík, když ho dohnal a pokračoval jen krok za zaměstnancem.
Bill potlačil smích, protože ironií bylo, že ti dva mohli z knihkupectví odejít klidně hned, ale jejich odchod se zdržel kvůli knihám, které bylo třeba vrátit na příslušná místa. Bill však nechtěl, aby se student cítil špatně, a tak dál pokračovat v rozhovoru otázkou: „Ty rád čteš, Tome?“ I když tak nějak cítil, že odpověď už zná.
Tom přikývl, ačkoli ho zaměstnanec nemohl vidět. „Dalo by se říct, že jo,“ souhlasil Tom. „Trávím tak spoustu volného času.“
„Máš rád fantasy a sci-fi?“ Zeptal se potom Bill poněkud nečekaně. „Víš, příběhy s tradičně nepřirozenými nebo vymyšlenými okolnostmi?“
Tom při Billově upřesnění nakrčil obočí. Otázka byla tak nápadně přímočará, že se cítil zájmem toho druhého trochu vyveden z míry. Zadíval se na zaměstnancova útlá ramena, chvíli přemýšlel, a pak odpověděl: „Asi jo. Jsou… v pohodě.“
„Není hezké si občas pohrát se svou fantazií?“ Zeptal se Bill, ačkoli tón jeho hlasu napovídal, že to byla spíše řečnická otázka. Jeho hlas byl zvonivý, pronikavý a snadno upoutal pozornost každého, kdo v tu chvíli náhodou poslouchal, a Tom nebyl výjimkou. A pak pokračoval: „Věřit ve věci, o kterých se říká, že nejsou skutečné, mluvit o věcech, o kterých se tvrdí, že jsou bláznovství, vidět neviditelné věci v očích druhých… Roztáhnout hranice reality, to je vskutku fascinující věc, nemyslíš?“
„Je to… Je to čas od času příjemný únik z reality,“ souhlasil Tom o pár okamžiků později. Upíral oči na muže před sebou, jelikož jeho zájem černovlasý cizinec vzbudil už dávno. Způsob, jakým mluvil o přetvářce, si však mladíkův zájem získal ještě víc než předtím. Zvědavě si ho prohlížel a sledoval, jak Bill spěchá na konec uličky, kam právě zahnuli, aby uložil poslední knihu mezi její společníky.
Zaměstnanec kráčel s nadhledem a sebevědomím. U kohokoli jiného by se dalo říct, že působí arogantně, ale Tom v jeho blízkosti nezachytil ani náznak domýšlivosti. Způsob, jakým se pohyboval, způsob, jakým mluvil, působil, jako by věděl něco, co všichni ostatní tak úplně ne. Dalo by se říct, že měl nějaké tajemství. Nezdálo se však, že by něco vědomě skrýval, což byl moment, kde byl Tom poprvé uveden v omyl a kde náš příběh skutečně začíná.
***
„Mám to teď mnohem blíž domů, za což jsou naši rádi. Víš, nemusí projet tolik benzínu, aby mě vyzvedli, což celkově snižuje náklady. Nemluvě o tom, že poslední škola, kde jsem byl, byla směšně drahá. Za ty prachy to vážně nestálo, naprosto zbytečně vyhozené peníze, takže teď jsem tady,“ blábolil Tom dál a dál, aniž by konverzace měla nějakou konkrétní pointu. Když se ten páteční večer setmělo, oba muži se po společném jídle procházeli po kampusu. Jak u večeře, tak i teď mluvil většinu času Tom. Postaral se o většinu konverzace, ale Bill si nestěžoval.
Ve skutečnosti byla jedna jeho část ráda, že Tomovi nechává prostor. Nechat ho tolik mluvit a strhnout na sebe veškerou pozornost přišlo Billovi naprosto správné. To se hodí, pomyslel si, zatímco kráčel vedle Toma k jedné z kolejí, kterou student označil za tu svou.
Toho večera se mu na rtech vznášel zvláštní úsměv, který ho neopustil, ani když se rozešli. Pomalu stoupal po schodech do druhého patra dvojdomku. Ten večer byl myšlenkami jinde, pohlcovaly ho drobné vzpomínky na Toma. Mluvil jiným hlasem, než na jaký byl Bill zvyklý, ale způsob, jakým vyjadřoval své pocity a jak živě gestikuloval rukama, když nemohl najít vhodná slova, malý úšklebek skrytý v levém koutku úst a způsob, jakým jeho oči jako by jiskřily novým poznáním, dokonce i způsob, jakým se choval, to všechno mu bylo až příliš povědomé.
Zatočila se mu hlava a jeho vnitřnosti se chvěly. Měl problém zasunout správný klíč do zámku u vchodových dveří. Musel to zkusit čtyřikrát, než to jeho třesoucí se prsty dokázaly. Když za sebou zavřel dveře, zamířil do ložnice a padl na postel. Neobtěžoval se odložit tašku, shodit kabát, dokonce ani zout boty. Vyžadovalo to příliš mnoho přemýšlení, příliš mnoho soustředění, které momentálně neměl.
S očima upřenýma do stropu, s dechem, který se každou vteřinou stával mělčím a mělčím, se Billovi toho pátečního večera honila hlavou jediná myšlenka. „Je to on.“
autor: izzap
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
