Soon 3.

autor: izzap

Pořezání

Dveře se otevřely a v obchodě s hudebninami, který stál jen pár bloků od kampusu, se ozvalo malé zazvonění. Bill, kterého ten zvuk nijak nerozhodil, dál listoval regálem s použitými cédéčky a na uších měl nasazená poměrně velká sluchátka. Lehce kýval hlavou do rytmu hudby a rty tiše pohyboval do textu, který slyšel jen on. Byl tak ztracený ve svém vlastním světě, že si nevšiml, že k němu někdo došel. Do reality ho vrátilo až mávnutí ruky před obličejem, a když se na nečekaného hosta podíval, sundal si sluchátka.
„Tome!“ Řekl trochu hlasitěji, než chtěl, a vysloužil si pohled od zákazníka v sousední uličce. Jeho tváře okamžitě zazářily jasným šarlatem.
„Rád tě tu vidím,“ pozdravil ho Tom a nedokázal skrýt potěšený úsměv.
Bill měl trochu problém skrýt vlastní úsměv, když vracel sluchátka zpět na jednu z mnoha náhledových stanic rozmístěných po celém obchodě. Když se však otočil k mladíkovi, na kterého od minulých dvou pátků narazil při více než šesti nepříliš překvapivých příležitostech, jeho radost z tváře vyprchala. V autobuse, na ulici, na směně v knihkupectví, dokonce i při pozdní večeři, kdy si zašel na kousek pizzy – pokaždé se potkali, což poprvé působilo jako pouhá náhoda, stejně jako podruhé. Při posledních čtyřech setkáních však měl Bill pocit, že Tom skrývá svůj úsměv na tváři a nechová se vůbec tak jako v těch prvních dvou případech. Místo aby se lehce nechal přemoci ruměncem a plachostí, choval se klidně, chladně a zcela nepřirozeně sebejistě.

Dnes, když se natáhl a vytáhl mu z rukou cédéčko, které Bill poslouchal, se jeho nesmělost kompletně vytratila. „Boston?“ Přečetl z obalu alba a s úsměvem se podíval do Billovy tváře. „To není špatná volba. Máš nějakou oblíbenou skladbu?“
„Jo, mám, tu o tom, jestli se ten opravdu zábavný kluk jenom moc snaží být roztomilý, nebo jestli je to ve skutečnosti stalker.“ Billovy oči se zúžily do malých štěrbin, i když se jeho žaludek zhoupl. „Poslední dobou ji poslouchám hodně často.“
Tom zbledl a jeho chladná fasáda se rychle rozbila. „Já, já, já nejsem… já jsem jenom…“ koktal rychle a kompletně zrudl. Tváře mu hořely šíleným ruměncem, když hledal slova a nebyl schopen vymyslet něco na svou obranu.
O něco starší muž nedokázal potlačit lehké uchechtnutí. Jakkoli ho pobavilo, že chlapec pocítil vinu, jeho nitro se chvělo přívalem očekávaného vzrušení z Tomovy pouhé přítomnosti. Čím častěji se potkávali a naráželi na sebe, ať už to bylo naplánované, nebo ne, tím větší důraz a potvrzení jeho podezření dostávalo, a tím živější byl ten dychtivý pocit hluboko v něm.

Bill ztěžka polkl, narovnal se, zasunul cédéčko zpátky na své místo a otočil se k mladšímu muži. „Máš teď čas?“ Zeptal se stále ještě rudého Toma, který měl až moc zamotaný jazyk, než aby odpověděl. „Co kdybychom zašli na něco k jídlu? Stejně už je skoro čas oběda.“
Tom mlčky následoval Billa z obchodu, tváře mu stále hořely šarlatem a bylo to první z mnoha plánovaných setkání, která měla přijít. V následujících týdnech se scházeli na obědy mezi některými Tomovými hodinami, zašli na kávu, když se jeden z nich cítil příliš roztěkaný na to, aby vydržel déle sedět na místě, a šli na večeři nebo do kina, kdykoli jim to rozvrh dovolil. Než si oba muži stačili uvědomit, co se mezi nimi tak nenápadně vyvíjí, zjistili, že si navzájem bez rozmýšlení narušují osobní prostor, chytají se za ruce při procházkách po ulici a před odchodem se dělí o cudné polibky, které se brzy změnily v něco víc.
Podzimní týdny začaly rychle ubíhat, počasí se během několika dní změnilo z teplého na studené. Listí se měnilo z krásně zeleného v zářivé barvy připomínající žhnoucí oheň a brzy spadlo ze stromů, aby pokrylo chodníky, silnice a dvory pod nimi. Tom se otřásl, když zaklepal na dveře Billova dvojdomku, místa, které navštěvoval většinu semestru rozhodně častěji, než měl v plánu.

Dveře se otevřely ani ne po třiceti vteřinách. Na druhé straně stál Bill a na rtech už měl klasicky přišpendlený úsměv; což Tom očekával. Úsměv mu však rychle zmizel, když kolem něj Tom prošel a spěchal dovnitř, kde si o sebe třel ruce, aby se zahřál od sychravého chladu venku. „Venku je zasraná zima,“ zamumlal Tom, než se k Billovi naklonil a sladce ho líbl na tvář. „Ahoj, jsi připravený?“
Bill mu něžný polibek vrátil. „Ahoj a mimochodem,“ řekl nesouhlasně, „měl by sis vzít něco víc než jen tričko. Je skoro listopad.“
Mladší jen pokrčil rameny a jeden z jeho tmavých copánků mu při tom pohybu sklouzl za rameno. „Ještě není taková zima, abych vytahoval zimní oblečení,“ odpověděl.
Bill se s úsměvem protáhl kolem Toma a zamířil do ložnice. „Uh-huh, jasně, pane Tvrďáku,“ zavolal zpátky přes rameno, ačkoli ho Tom následoval. Tom už nežádal o svolení vstoupit do určitých částí Billova domu; připadalo mu, jako by to byl i jeho dům. Už tam strávil dost nocí, snědl spoustu jídla a nechal dost věcí, takže už mu to nepřipadalo jen jako Billův dům.
A když procházeli kolem postele, která mladíkovi nebyla cizí, Tom poskočil o pár kroků dopředu a zezadu Billa objal. „Ty se mi vysmíváš?“ Zeptal se, i když se za jeho slovy skrýval úsměv.

„Oh, to nikdy,“ odpověděl Bill s udýchaným smíchem, když se snažil vymanit z jeho objetí. Po několika neúspěšných vteřinách se zastavil, vzdal se a bezvládně se opřel o Tomovu pevnou hruď. „Ale bez bundy nebo něčeho podobnýho tě dnes večer ven nepustím.“
Tom si odfrkl. „Ano, mami,“ škádlil ho, sevřel Billa kolem ramen a věnoval mu rychlý polibek na krk. Jeho rty se zdržely déle, než plánoval, ale Bill neprotestoval ani ho neodstrkoval, tedy zpočátku. Uvolnil se a podlehl mladíkovým dotykům, jako už několik týdnů před tím. Srdce se mu rozbušilo. Vnitřnosti se mu chvěly rozkoší a vzrušením ze shledání. Měl pocit, že by takhle mohl zůstat celé dny, týdny, dokonce měsíce – sám s tímto mužem, ztracený v jeho náručí a doteku, stále spolu, zapomínajíce na okolní svět, který kolem nich dál běžel. To by bylo dokonalé, napadlo ho. Ale, ach, předbíhal sám sebe; věděl, že by neměl takhle přemýšlet, tak marně přemýšlet o tom, co by mohlo být.
Zatím si jen užíval společnosti, vztahu, který mezi nimi vzkvétal. Zahnal zbytečné myšlenky, jak nejlépe uměl, a zavrtěl se, když mu vzrušené prsty vklouzly pod lem trička. Zachichotal se, když se mu drsné polštářky otřely o břicho, a začal se otáčet, aby jejich setkání prohloubil. Ale právě když se Tomovy rty probojovaly na jeho vlastní, zavrtěl hlavou, a zároveň se vrátil do reality.

„Ne, Tome,“ řekl a jeho rty se zmítaly mezi úsměvem a zamračeným výrazem, když se odtáhl. „Teď nemůžeme. Musíme jít.“
Mladší z nich se maličko usmál. „Chceš říct, že máme pro jednou nějaké plány?“ Podivil se. Málokdy se stávalo, že by některá z jejich schůzek nebo nocí byla naplánovaná dál než na dobu setkání.
Bill si nad tou narážkou odfrkl a zamířil do koupelny, která byla spojená s malou ložnicí. „Ano,“ odpověděl uštěpačně.
„Ooh, kam máme namířeno? Měl jsi mi říct, že někam půjdeme, hodil bych na sebe něco lepšího,“ odpověděl Tom. Zůstal v ložnici, posadil se na okraj postele a rozhlédl se po místnosti. Na rtech se mu objevil úsměv, když se uvolněně opřel o polštáře a rozhlédl se kolem, přičemž jeho oči přistály na některých předmětech rozmístěných po místnosti. Prohlížel si to tu dost často na to, aby dokázal popsat téměř každý předmět v místnosti, ale ten večer ho zaujala konkrétní fotografie připevněná na zdi nad Billovým stolem. Přimhouřil oči natolik, aby viděl, že na nehybném snímku jsou Bill a mladá žena, oba oblečení v poněkud zastaralém oblečení, které si Tom dokázal spojit pouze s dobou glam rocku osmdesátých let. Byl to zvláštní pohled, vidět Billa takhle upraveného, vlasy velké a natupírované a oblečení přiléhavé. Vypadalo to jako vtipný obrázek z nějakého Halloweenu.

Ale když přimhouřil oči ještě více, rozeznal v pozadí květiny a rozkvetlý strom na okraji záběru; fotka rozhodně nebyla pořízena na podzim a v dohledu neležela jediná lucerna nebo halloweenská dekorace. Chtěl vstát a prohlédnout si ji zblízka, ale Billův hlas ho hrubě vytrhl z přemýšlení. „Nic extra,“ zavolal z koupelny v opožděné reakci, když se ozval zvuk zavírající se skříňky. „Myslel jsem, že si dáme něco rychlého k jídlu a zajdeme na film do Carmike. Victoria z práce mi dala dva lístky na ten nový, ach, jak se to jmenuje, ten s DiCapriem? Ani nevím, o čem to vlastně je. Každopádně je koupila dopředu na premiéru, ale Nick jí zavolal, že nemůže. Šel i dříve z práce. Asi nějaký střevní potíže.“
Tom svraštil obočí, i když pokýval hlavou, zatímco sledoval Billovo zbytečné vysvětlování. „Počkej, já myslel, že Nick je její bývalý?“
„Byl,“ řekl Bill a vrátil se do ložnice. Zhasl za sebou světlo. „Až do pondělí.“
„Do pondělí?“ Zeptal se Tom zvědavě. „Co se stalo?“
Když Bill popadl ze skříně dvě bundy, jednu pro Toma a druhou pro sebe, a zamířil ven z ložnice, zatímco vysvětloval dramatický milostný život své kolegyně, zajímavá fotografie, která si tak rychle vyžádala Tomovu pozornost, byla stejně snadno zapomenuta.

***

Tom přelétl očima po Billovi, když čekali, až je hosteska uvede ke stolu v italské restauraci vzdálené jen jeden blok od kina. Na rtech mu ožil úsměv, a přestože pozorně naslouchal všemu, co mu muž vedle něj říkal, jeho mysl se začala toulat. Bylo mu čerstvých dvacet a byl ohromen tím, o kolik víc toho Bill ví, když mezi nimi byl jen pětiletý rozdíl. Bill byl milovník historie, to Tom zjistil během pouhých několika společně strávených dní.
Bill měl tendenci najít způsob, jak spojit nějakou historickou anekdotu s téměř každou situací, o které se v rozhovoru zmínil (právě teď například nějak srovnával zpackané, poněkud dramatické vztahy mezi Viktorií a Nickem s Napoleonem Bonapartem a jeho Josefínou). Tom však jeho vysvětlování a argumentaci tak docela nevnímal; byl až příliš zaujatý samotným Billem, než aby rozuměl jeho slovům.
Teprve druhák Tom, stejně jako mnoho dalších studentů, považoval historii samu o sobě za poněkud nudnou. Měl problém udržet oči otevřené při jakékoli hodině historie a nesnášel každého, kdo trval na tom, že bude stále dokola omílat věci, které mu připadaly nepoužitelné a v dnešní době nepodstatné. Je to historie, už je to za námi, je to pryč, koho to zajímá, mumlal si často pod nosem.

Ale nikdy ne v přítomnosti Billa. A nešlo čistě jen o úctu k němu. Nikdy ta slova neříkal proto, že nikdy necítil potřebu umlčet Billa o jakémkoli historickém okamžiku, o kterém zrovna blábolil. U kohokoli jiného si byl Tom jistý, že by ho utnul. Myšlenka, že by někdy u někoho shledal tak rozsáhlé znalosti, byť i menší, za sexy, ho nikdy nenapadlo, ani jednou. Spíš naopak, měl tendenci ohrnovat nos nad lidmi, kteří mu připadali jako všeználci.
Na druhou stranu Bill… Ten měl všechny tyhle znalosti a málokdy se zdržel toho, aby jejich střípky nevysypal do normální konverzace. Když se podělil o zvláštní pikantnosti, nechoval se, jako by byl někdo lepší, protože věděl něco, co jeho partner ne. Spíš se mu rozzářily oči jiskrou, kterou Tom dokázal popsat jen jako vzpomínku. Zajímavé bylo, že Bill mluvil, jako by jen vytáhl vlastní vzpomínku, místo aby vyhrabal nějaký starý fakt, který kdysi četl v učebnici.

Tom předpokládal, že právě takové postřehy ho zaujaly a udržely ho tak dlouho naživu. Kromě fyzické přitažlivosti bylo v Billovi cosi, co mladého muže zaujalo, hluboce ho uchvátilo a upřímně řečeno opojilo. Občas ho napadlo, jestli je to jenom pocit, zamilovat se. Prvních pár týdnů mu srdce bušilo jako splašené, kdykoli byl v Billově blízkosti; poprvé v životě se mu před tímto mužem rozvázal jazyk; nikdy se vedle něj necítil v pohodě; většinu času měl pocit, že nemá nejmenší ponětí, co by měl dělat, jak by se měl v jeho přítomnosti chovat. Byl v něm zřetelný rozdíl, který Tom nikdy necítil k žádnému ze svých předchozích milostných zájmů, i když jich moc nebylo. Byl však mladý a co věděl, tohle… ten nepochopitelný vliv, který na něj Bill měl, mohl být klidně záležitostí lásky.

„Bill, stůl pro dva,“ přerušil Billovu řeč ženský hlas a vytrhl Toma z jeho zamyšlení. Tom zavrtěl hlavou, zahnal myšlenky, a konečně odtrhl oči od Billovy podoby na dost dlouho, aby se mohl soustředit na realitu.
Když pobídl Billa, aby následoval hostesku k jejich stolu, mladík několikrát zamrkal tak usilovně, že byl zázrak, že měl oči otevřené právě v okamžiku, kdy spatřil rezavý, zubatý hřebík trčící na okraji dveří, kterými prošli do hlavní části restaurace. „Bille, pozor!“ Stihl ještě říct a natáhl ruku, aby Billa vytrhl z nebezpečí. Jeho prsty se však ovinuly kolem Billova předloktí příliš pozdě a on se zhrozil, když viděl, jak se hřebík srazil s kůží na Billově druhé ruce.
Billovy oči se rozšířily, když se podíval na vyčnívající hřebík. Nekřičel však, ani nevytvořil výraz tváře připomínající nějakou bolest. Raději se Tomovi vytrhl a spěšně si položil ruku na místo, kde mu hřebík rozřízl kůži.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom. Natáhl se k němu, a právě se chystal přitáhnout Billovu ruku k sobě, aby si mohl ránu prohlédnout, ale Bill se odtáhl ještě dál. Mladíkovo čelo se svraštilo v naprostém zmatení.

Bill zavrtěl hlavou nad hostitelčinou náhlou nabídkou pomoci a rychle vysvětlil: „Jsem v pořádku. Je to jen… jen malé říznutí. Omluvte mě.“ Protlačil se kolem Toma a hostesky a zamířil k toaletám v zadní části restaurace, přičemž si celou cestu držel ruku na ráně.
Vklouzl na toalety, zastavil se u umyvadla a těžce si povzdechl, když pokládal tašku přes rameno na pult. Prohrabal ji než z malé taštičky, kterou nosil vždycky s sebou, vytáhl náplast. Roztrhl obal, vytáhl ji, prohledal si pravé zápěstí, kde si pamatoval, že cítil škrábnutí od hřebíku, a nalepil si náplast šikmo přes kůži, čímž zakryl místo, které mělo být porušené krvavou ranou. Ale právě tam, kde mu hřebík porušil kůži, nebyla ani malá ranka, ba ani tolik, jako jediná kapka čerstvé krve.

autor: izzap
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original