Violence 1.

autor: Evil

Ahoj, ahoj 🙂 Hlásím se po stu letech, kdy se u mě opět objevila má dávná (a věčná) láska k Tokio Hotel a vzpomněla jsem si na to, že jsem kdysi cosi psala. Určitě si na mě už nikdo nepamatuje (kromě Janule :)) ale to je fuk. Psala jsem kdysi něco, za co se teď zpětně celkem stydím, ale tak, každý nějak začínal 😀 Tohle jsem začala psát před šestnácti lety a napsala jsem stránku. Teď jsem na to navázala, jako bych tu povídku zavřela včera. Už to není tak infantilní jako mé předchozí výtvory, tak snad se bude líbit. Příjemný počtení, Evil 🙂

*****

Jak se to dá nazvat? Není to láska, není to nenávist… ale obojí. Je úplně k nevíře, že se tyto dva naprosto odlišné city dají skloubit do jednoho. Konečně nadešel rok 2009. Rakety sviští okolím jedna za druhou a každou chviličku nebe rozzáří, jako by nadešel úsvit. Přitom je pár minut po půlnoci a všichni obyvatelé malé zapadlé vesnice jásají spolu s majestátným ohňostrojem. Všichni se smějí, všichni mají v očích štěstí a lásku… až na jednoho, na první pohled plachého chlapce. Místo toho, aby se šel ven radovat se svou rodinou, smutně seděl na zaprášeném parapetu a sledoval tu krásu z výšky slzavýma očima. Nemohl jít ven, i když by moc chtěl. Měl zákaz, a kdyby jej porušil, dostal by nějaký trest. Bylo to tak pokaždé…
Už tolikrát se přeci přesvědčil, jak krutý dokáže být jeho bratr. A vlastně i nevlastní otec. Matka o ničem, co se děje mimo její zraky, neměla sebemenší tušení.

Jsem stín plný beznadějí,
jsem pláč, jenž slyšet není…

Smutně si broukal a po tvářích mu stékaly hořké slzy. Už takhle nemohl dál. Nesnesl už dále to ponižování a trýznění. Po nocích nemohl spát, měl zlé sny, kde všechnu tu hrůzu zažíval stále dokola. Bál se usnout, bál se každého nového dne. Bál se dokonce i sám sebe. Ale… nejvíce jeho. Měl neúnosný strach z každého kroku svého bratra. V celém domě bylo ticho. Chlapec zarytě mlčel, jen mu nevědomky z úst unikl vzlyk.
V duchu se ptal, proč mu to všechno dělá. Někde hluboko uvnitř cítil a opravdu silně cítil, že ho má rád. Že bez něj nedokáže žít. Snášel všechno, co mu dělal. Nedokázal mu nikdy odporovat, na to ho až příliš miloval. A to byl ten důvod, proč se všemi jeho pošetilými úmysly souhlasil. Doufal, že to bude už konečně v pořádku. Pořád slepě věřil v dobrý konec. I když se už nespočetněkrát spálil, a to dost ošklivě, jeho víra ho neopouštěla. Najednou slyšel charakteristické vrzání jejich starých dřevěných schodů, které vedly do jeho pokoje, do zapadlé místnůstky. Dokonce mu zakazoval bydlet na stejném patře jako on. Musel se odstěhovat do studené místnosti na půdě, kde bylo jen haraburdí a hromada prachu. Postupně si to tu zařídil, ale byla tu neustále zima. Matce samozřejmě řekl, že tam bydlet chce. Musel.

Věděl, že je to on. Slyšel jeho odkašlání. Poznal by jej i podle tlukotu srdce. Poznal na něm téměř vše. Téměř… nikdy totiž netušil, jestli na něj bude milý, nebo to bude pravý opak. Slyšel jeho dech i přes zavřené dveře. Tep se mu zvýšil až na nemožnou rychlost a strachem přestal dýchat. Za malý moment se ozvalo nepříjemné vrznutí starých dveří, které delší dobu prožírali červotoči a různé plísně.
„Můžu?“ zeptal se slušně Tom, když už překročil práh.
„Jo,“ zmohl se černovlasý klučina jen na souhlasné špitnutí. Měl strach, ale na druhou stranu byl neskutečně rád, že byl Tom u něj. Nedokázal si to vysvětlit, ale bylo to tak. Vyhnal jej z jeho vlastního pokoje, vyhnal jej vlastně z domu. Dovolil, aby si jeho matka myslela, že to on sám se jí odcizuje. Otci byl lhostejný. Ten jej měl jen za toho divného, nevlastního syna. Tom byl přitom také nevlastní, ale trávil s ním čas, staral se o něj jako otec o syna. O Billa, toho divného, zájem moc nejevil. Dělal to ale tak, aby si toho matka nevšimla.

Matka se jen málokdy zeptala, proč bere Toma na různé výlety a Billa přitom nechává doma. Vždy ta samá odpověď: „Je raději sám a něco si čmárá, vždyť ho znáš.“ A matku ani nenapadlo, že to může být i jinak. Když ale několikrát přišla do Billova pokoje, našla ho pokaždé skloněného nad nějakou básní nebo příběhem, který psal. Občas se stalo, že jej přistihla s knihou. Proto jí nepřipadalo ani divné, že se zničehonic odstěhoval do odlehlého podkroví. Prostě potřebuje klid na své tvoření, říkala si vždy. A tady v tom domě je pořád hlahol, co tu provádí Tom.
Přitom Bill si také kolikrát přál být součástí toho hlaholu. Přál si být v blízkosti svého brášky. Moc mu chyběla jeho blízkost. Šílel z těch pocitů. Přál si mít bratra po svém boku. Chtěl mu projevovat svou lásku. Svou nespokojenost. Svěřit se mu se svými sny, strachy, pocity. Byl jeho dvojče. Jeho druhá polovina. Ten, co by mu měl být nejbližší na světě, ho odmítal přijmout do svého života. Rozplakal se. Jen velice tiše, ani se nezachvěl. Jen mu po tváři sjela mlčenlivá slza. Ta bolest se nedala snést. Ihned slzu surově setřel. Upřel na Toma své lesklé oči. Bodlo jej znovu u srdce. Ty oči. Mají úplně stejné oči. Jen on v nich má slzy a Tom pobavení. Téměř nahlas vzlykl. Vzlyk ale zadržel. Rychle slzy rozmrkal.

„To ten prach…“ šeptl ochraptěle a zakašlal.
Tom na něj hodil jen pobavený úšklebek. „Co tu škrábeš?“ Vytrhl mu papír, který žmoulal, z rukou, a Bill se trhaně nadechl. „Jsi jak puberťačka, ale to jsou ty svátky, co?“ zachechtal se a Bill ze svého sevřeného hrdla vysvobodil přiškrcený smích. No… smích… Jen uchechtnutí, které se ale spíše podobalo začátku astmatického záchvatu. Tak moc chtěl plakat. Tak moc chtěl křičet. Ale nemohl. „Co to tu máš?“ trochu zvýšil hlas Tom a zapíchl se prstem do Billovy tváře. Pak nehtem kopíroval vlhkou stopu usychající slzy, téměř až k okraji jeho spodního víčka. Bill jen vytřeštil vyděšeně oči a snažil se zpomalit svůj srdeční tep, když se mu srdce snažilo vyskočit z hrudi. Ztěžka na svých suchých rtech vyloudil lehký úsměv.
„Prach. Trochu se mi dostal do očí…“ úsměv rozšířil. Tom mu úsměv oplatil.
Billovi se trochu ulevilo a téměř, a hlavně nenápadně, úlevně vydechl. To ale nestihl. Tom jej prudce chytil za čelist a otočil si jeho tvář těsně naproti té své.
„Nelži mi…“ Sykl mu u ucha. „Slyšíš? Nikdy… nikdy mi nelži. Teď se mnou půjdeš dolů. A opovaž se provést nějakou blbost. Rozumíš?“ Bill jen lehce zakýval hlavou a ta zatracená slza mu sjela znovu po tváři. Tom ho chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. Teď se nad ním tyčil. „Ro-zu-míš?“ Bill škytl, chtělo se mu zvracet.
„Rozumím…“ špitl tak tiše. Tom se spokojeně usmál.
„Tak dělej, nadějný umělče, osuš si ten svůj ubulenej ksicht a buď hodnej a spokojenej bráška.“ Sevřel mu silně rameno, až mu do něj zabořil nehty. Bill jen tiše sykl.

Tom za sebou zabouchl dveře a rychle dusal po schodech dolů. Bill se chytil za hruď, kde cítil nesnesitelnou bolest. Chtělo se mu zvracet, chtěl křičet, plakat. Tiše, velice tiše zasténal do dlaně a nechal své slzy konečně proniknout na tak kýženou svobodu. Přes slzy rychle hledal pár kousků čistého oblečení. Měl tu malé špinavé zrcadlo, u něj stolek a v něm hřeben a levnou kosmetiku. Vzal hřeben do třesoucích se rukou a surově si rozčesával vlasy. Zanechával za sebou černé chomáče. Musel být rychlý. Už měl být přeci dávno dole. Znovu usušit obličej, světlým make-upem jen trochu zakrýt tmavé kruhy pod očima a modřiny od bratra a mohl se vydat dolů.

„Ahoj mami, ahoj… tati…“ Houkl směrem do obýváku, kde oba seděli. Naproti nim seděl Tom, a držel v rukou hrnek s punčem.
„No to je doba, Locika nám konečně opustila věž…“ Zasmál se a s ním se zasmáli i matka s otčímem. Billa ta slova bodla jako dýka. Vyloudil ze sebe tichý, rádoby pobavený smích, a pak jen rychle běžel do koupelny. Zabouchl za sebou dveře a zamkl. Několikrát zkontroloval, jestli jsou dveře opravdu zamčené, a pak se svezl po dveřích na zem. Tak moc chtěl křičet. Potřeboval křičet. Ale nemohl dopustit, aby ho někdo zaslechl. „To prostě nemůže být můj bratr…“ Slyšel Tomův hlas blížící se ke koupelně. Rychle ztišil své začínající vzlyky. Pak ale málem vyjekl, když Tom jako by z legrace zabouchal pěstí do dveří koupelny a párkrát blikl světlem. Opět uslyšel hlas své matky.
„Víš, že bys svého mladšího brášku neměl tak šikanovat?“ a opět ten smích. Tom se rozesmál tak, že to znělo až děsivě.

Ano, pro něj to bylo děsivé. To, co mu všechno Tom prováděl, bylo snad něco horšího než pouhá šikana. Nenáviděl jej. Pustil vodu plným proudem a začal si napouštět vanu. Takhle bude moci být v koupelně déle. Mohl se beztrestně vyplakat. Nemusel se bát, že ho někdo uslyší, nebo že ho bude někdo obtěžovat, dokud koupelnu sám neopustí. Až nyní, co jeho tělo opustila křeč neustálého strachu, si uvědomil, jaký má hlad. Šílený. Dva dny nic nejedl. Vůbec nic. Ale rodiče přeci viděli, jak mu Tom nese nahoru oběd, aby nemuseli společným jídlem narušovat jeho umělecké zapálení. Nikdy mu ale žádné jídlo nepřinesl. Jen za odměnu. Jen pokud byl hodný. Musel využít situace. Hlavně doufal, že nyní na něj nebude Tom tak přísný. Navíc, teď mu nemohlo nic hrozit. „Jen si tu zobnu…“ špitl, když tiše proklouzl do obýváku, vlasy mu zakrývaly tvář. Tom na něj hodil skoro až vyděšený pohled, jak se lekl, že ho tu vidí. Opravdu ho tu nečekal. Jak si to mohl dovolit? Copak mu dovolil jít do obýváku bez jeho svolení? Copak mu dovolil se najíst? On je tu od toho, aby ovládal jeho život. To on rozhodne, kdy bude k němu štědrý.

„No samozřejmě, zlatíčko. Koukej se pořádně najíst, podívej se na sebe, jak jsi hubený. To není ani pravda. Ty snad vůbec nejíš…“ Jemně jej pohladila matka po rameni. Bill sykl. Matka si toho naštěstí nevšimla. Tom hned začal burácivě mluvit.
„Víš vůbec, kolik toho sežere? Jen je prostě hubeňour. A nechodí na slunce, jak je furt na tý půdě.“ Uchechtl se opět. A Bill opět cítil ten žhavý osten v srdci. Opět se mu sevřel žaludek. Už neměl na jídlo ani pomyšlení. Opatrně na tác ten druhý chlebíček položil. Už i kvůli výhružnému pohledu svého bratra.
„Ale no tak! Pořádně si naber, ať se najíš…“ Zasmála se matka a sama mu na talířek nandala několik chlebíčků, trochu nakrájené zeleniny a sýra. „Tak tady máš, a až to sníš, koukej si přijít pro další, nebo se nám vytratíš,“ usmála se na něj matka a jemně ho pohladila po paži. Bill se zachvěl.
„Jasně…“ usmál se a rychle se vrátil do koupelny, kde se opět zamkl, vypnul vodu, která mezitím napustila vanu téměř po okraj, a začal hltavě jíst. Opět v slzách. Tak moc to bolelo. Tak moc. V břiše jej nepříjemně bodlo a on začal zvracet. „Sakra… sakra… uklidni se…“ dýchal vyčerpaně. Usoudil, že se opět musí trochu uklidnit, a až poté se najíst. Opatrně se celý svlékl a vstoupil do horké vody. Usykával bolestí. Na jednom rameni měl hluboké škrábance, které ani necítil, jak pálivě tepají. Na druhém rameni začínal šrám, který se táhl až do půli zad, jak jej bratr za neuposlechnutí jeho rozkazu švihl opaskem. Už se začínal hojit, ale stále bolel.

Na jednom stehně měl další škrábance a modřiny. To měl z toho jak ho bratr předevčírem… Nahnul se nad umyvadlo a začal zvracet. Opět příval hořkých slz. „Ach Tome, proč…“ zavzlykal. Teď už přestal cítit fyzickou bolest. Cítil jen tu duševní, tu horší. Silnější. Která nemohla nic přehlušit. Ta bolest, to ponížení, ten strach. Netušil, co je nejhorší. Jestli budeš brečet, bude to horší… Jestli neuposlechneš, bude to horší. Nikdy mi neutečeš. Jsi jen můj. A ty to musíš přijmout. Nenávidím tě. Slyšel v mysli bratrova slova, když si bral jeho tělo. Bral si vždy, co chtěl a kdy chtěl. Fyzické šrámy bolely, ale nejvíc bolela ta dvě slova: Nenávidím tě.
Těch pár slabik předčilo i skutečnost, že jej jeho vlastní bratr, jeho vlastní krev, zneužívá a fyzicky a psychicky týrá. Připadal si tak odporně a špinavě, že si už i začínal myslet, že si za to opravdu může sám. Že to jeho bratr dělá, protože si to prostě zaslouží, že si o to sám říká. Že se takhle vyrovnává s jeho bídnou existencí. Největší utrpení nebyla skutečnost: Můj vlastní bratr mne bije, můj vlastní bratr mne zneužívá, můj vlastní bratr mne psychicky týrá… ne… nejhorší bylo: Můj vlastní bratr, mé vlastní dvojče, má krev… mne nenávidí. Potopil hlavu pod vodu a zakřičel.

Aby ze sebe dostal ale všechnu tu tíhu, musel by snad křičet roky. Vynořil se z horké vody, ucítil na hlavě pálení, jak mu bratr před chvílí vyškubl pramen vlasů. Zaškytal, jak se chtěl opět naplno rozplakat. Jen se trhaně nadechoval a bez vzlyků nechal své slzy téct. Nekonečně dlouho. Uslyšel zase nějaký zvuk. Polekaně se rozhlédl kolem vany a vymáčkl si do vlasů kokosový šampon. Tom přeci bude kontrolovat, jestli jej opravdu použil, a jestli ho použil dostatek. Pak ještě kondicionér. Musel mít vlasy hebké, aby si s nimi mohl bratr hrát.
Třásl se. Vzal sladký, ovocný sprchový gel a začal si ho surově roztírat po těle. Jeho šrámy pálily, ale musel ho použít hodně. Musel vonět. Přeci mu to přikázal. Promnul si mokré vlasy mezi prsty, jestli už kondicionér dostatečně působil, a vlasy spláchl čistou vodou. Vypustil vanu a nechal na sebe téct horké pramínky sprchy. Pak pustil studenou, aby jeho zmučená tvář nevypadala až tak ztrhaně. Vystoupil z vany a rychle se začal sušit. Už měl být dávno v obýváku. Zaškytal. Ne, teď nesmí už plakat. Už ne. Zabalil si vlasy do ručníku, aby mu z nich nekapala voda do obličeje a rychle se oblékl. Pohladil si tvář, měl ji ještě hebkou, holit se nemusel. Podíval se na sebe ještě úplně zblízka. Uviděl světle modrého monokla pod pravým okem, zatím úplně nezmizel. Na tváři pod ním se mu tvořila nová modřina.

Vysypal svou taštičku do umyvadla, hledal lahvičku se světlým make-upem, a začal si rány zatírat. Nic nesmí být vidět. Nic. Oddychl si, když byla jeho tvář bezchybná. Uklidil koupelnu, aby nikdo nepoznal, že tu byl, učesal si vlhké vlasy a rychle běžel do obýváku. Nahodil na tvář svůj nacvičený úsměv a sedl si vedle bratra na sedačku. „No to je doba…“ Popíchl ho Tom a nenápadně mu stiskl stehno. Silně, surově. Bill cítil, jak se mu hned začíná tvořit nová modřina. Bill ze sebe vyloudil úsměv a rozmrkal slzy.
„No konečně, čekáme na tebe s punčem a zákuskem.“ Zahlaholila matka a on se jen mlčky podíval na Toma s otázkou v očích. Ten dělal, že si toho nevšiml a jen mu opět silně stiskl stehno. Pochopil.
„Ne, mami, děkuju. Nemám vůbec chuť na sladké.“ Mile se na mámu usmál a ona jen kývla. Tom povolil stisk, a pak se spokojeně opřel do pohovky. Matka s otcem odešli z obýváku, aby zkontrolovali pečeni, která byla v troubě, a Tom hned svůj milý úsměv shodil.
Chytil Billa za mokré vlasy. „Co to je?! Co to má sakra znamenat?“ Bill bolestně semkl víčka a snažil se nevydat ani hlásku. Škubnutím jeho vlasy pustil. Zalapal po dechu.
„Co? Co se děje, Tome?“ Trhaně špitl. Opět se mu srdce snažilo puknout.
„TOHLE!“ Chytil jej za jeden pramínek těsně u hlavy a promnul ho mezi prsty.
„Použil jsem kondicionéru opravdu hodně, vážně, nelžu…“ Koktal Bill a snažil se neplakat.
„To nemyslím! Zapomněl ses obarvit. Už máš zase odrosty. Co jsem ti říkal? Nemáš mi být podobný! Máš mít vlasy černý! Je ti to jasný?!“ Bill škytl. Zapomněl. Nesmí mu být podobný. „Barvu máš v koupelně, jak jsi na to mohl zapomenout? Jsi idiot!“

Bill zvrátil hlavu dozadu, aby se mu nesvezly slzy po tváři a nerozmazaly mu make-up. „Omlouvám se. Omlouvám. Hned jak půjdou naši spát, tak… hned bráško. Slibuji,“ rychle šeptal.
„S tím se počítá, ale i tak tě trest nemine.“ Bill jen rychle pokýval hlavou na souhlas.
„Ano, vím.“ Tak moc se chvěl, tak moc se mu chtělo jeho srdce rozskočit tím šílenstvím. Ale musel se opět uklidnit a tvářit se jako hodný hoch. Rodiče se vrátili zpět do obýváku. Zkřivil své rty, nedávno ještě rozražené, do lehkého úsměvu.
Matka se na něj usmála. On se jí jen letmo podíval do očí. Viděl, jak má matka ve svých zelených očích štěstí a lásku. O to víc chtěl plakat. Chtěl jí vše vykřičet. Ale zároveň ji nechtěl trápit a celkově ji obtěžovat. Pokaždé, když Bill už našel odvahu se trochu Tomovi vzepřít, vykřikl, že to vše řekne matce. Ale Tom moc dobře věděl, jak na něj. „Přeci bys to matce nezpůsobil… Přeci bys jí nepřidělával starosti. Co by si potom počala? To by nás rozdělila? Ještě nám nebylo osmnáct. Co by dělala? Nebuď sobec…“ Matka jej pohladila po stehně. Bill zatnul bolestí zuby, ale ani nehlesl.
„Copak je, zlatíčko? V poslední době jsi zamlklý, neustále jsi na půdě a vůbec s námi netrávíš čas. Nechceš se nám s něčím svěřit?“ Pak se naklonila těsně k němu a ztišila hlas. „Někdo ti ubližuje?“ Opět se jen letmo podíval na Toma. Ten byl zabraný do nějaké televizní estrády, ale i tak vycítil jeho nenápadné, a hlavně neustálé pozorování. Rychle po něm hodil přísný pohled, který říkal: „Mlč!“ Bill si tiše povzdychl, jak se snažil shodit ten kámen, který jej tížil. Ale bez úspěchu.

„Ne, mami, neboj. Jsem v pořádku. Jen potřebuji klid na psaní a další tvorbu. Je mi fajn.“ Nyní se opravdu mile a upřímně na matku usmál. Ale ten úsměv měla na svědomí vzpomínka na dobu, kdy ještě bylo vše v pořádku. Pak si Bill opatrně položil hlavu matce na rameno a nechal se laskat ve vlhkých vlasech. Bylo to tak krásné a příjemné, že za okamžik usnul. Ten náhlý pocit bezpečí jej dokonale ukolébal. Všechno je v pořádku. Nikdo ti neublíží. Je to v pořádku. Pořád tu je někdo, kdo tě doopravdy miluje…
Slyšel v mysli, ve snu, v srdci. Pak pocítil studenou měkkost. Polekaně se probudil. Tom jej právě položil do jeho promrzlé postele. Vyděšeně vytřeštil oči a snažil se ze sebe co nejrychleji sundat Tomovy ruce. Byly jako žhavé uhlíky. „P… pro… promiň, bráško. Moc mne to…“ nedořekl, protože ucítil na tváři žár facky. Rána jej odhodila tak, že se hlavou udeřil o pelest postele. Zalapal po dechu.
„Tohle sis neměl dovolit… Kdyby ses mne alespoň zeptal…“ Popotáhl vztekle Tom. „Možná… možná bych se uvolil, aby ses k matce na okamžik přitulil. Ale tohle!“ zaječel mu těsně u tváře a Bill se roztřásl hrůzou z toho, co bude asi následovat.
Vzlykl jen jednou, zatnul zuby, aby neukázal své slzy, a opatrně zvedl pohled. „O… omlouvám se, vážně mne to mrzí…“ Další facka. Bill už ani nevzlykl. Neměl sílu. Jen se k bratrovi doplazil po čtyřech, jak se propadal do matrace, teď před ním klečel a opatrně jej chytil za ruce, které lehce políbil. Se sklopeným pohledem mu začal rozepínat poklopec. Tom se rozesmál.

„Tím to neodčiníš, ještě navíc, když sis neobarvil ty svoje zatracený blond pačesy!“ Chytil jej znovu za vlasy, když předtím jemně přejel po jeho pěšince lemované přírodní blond.
Bill vyjekl, ale jen tiše. Strachem mu zadrkotaly zuby. „Ano, bráško…“ špitl. Tom se rozesmál.
„Malá, blbá děvka…“ Bill sklopil pohled a roztřesenými prsty se začal spěšně svlékat. Slzy v tomhle úhlu mohly padat a nevytvářet ty zatracený potůčky, které mu ničily make-up. „Nesmíš mi být podobný, je ti to jasný?“ tiše mu zasyčel těsně u ucha, když se přitiskl k jeho tělu a Bill ucítil jeho tvrdý úd.
„Ano, bráško…“ Už plně plakal Bill. Tom ho silně namáčkl na čelo postele. Bill jen zalapal po dechu. Třásl se, snažil se uvolnit, připravoval se na bolest.
Tom mu přitiskl dlaň na ústa těsně před tím, než do něj prudce pronikl. Zakřičel. Slzy stejně tekly. Teď to ale Tomovi bylo jedno. Teď ho jen chtěl mít. Potřeboval ho mít. Cítit tu neskutečnou těsnost a horkost toho nádherného těla. Tak moc jej vzrušoval, tak moc jej miloval… Ale nikdy ho nemohl opravdově mít. Cítil tak moc bolesti. Cítil tak moc vzrušení. Nebral vůbec ohledy, byl na něj tvrdý, Bill plakal bolestí, ale on jen víc přidával. Netrvalo to ale dlouho a vyvrcholil. Odhodil jej jako onuci a slezl z postele. Přiklekl si na zem těsně k jeho tváři. Odhrnul mu jemně vlasy, setřel mu slzy. Snažil se chvíli najít jeho pohled, ale marně. Stále měl víčka pevně semknutá. Třásl se mu ret, snažil se zpomalit svůj dech. Zachvěl se, když opět cítil, jak mu nehtem přejíždí po tváři. Uslyšel jeho vzdech. Vzrušený, zoufalý.

Tom jej chtěl opět udeřit. Cítil neskutečnou bolest. Nikdy nebude jeho tak, jak by si přál. Nikdy nechtěl milovat. Ale jeho miloval. Ale více než jako bratra. A to nesnášel. Ta bolest jím projížděla jako oheň, který sžíral každý kousek jeho těla. Nešlo před tím ohněm utéct. Věděl ale, jak jej alespoň trochu uhasit. Ublížit bratrovi. Nyní jej jemně hladil ve vlasech, přiblížil se k jeho rtům a bez čekání jej políbil. Bill mu polibek neoplácel, ale bylo mu to jedno. Pak se od něj oddálil jen na pár centimetrů a zašeptal: „Nenávidím tě…“ A s těmi slovy opustil jeho pokoj.

*****

Už ani neplakal. Jen pár vzlyků otřásalo jeho tělem. I když mu už dávno připadalo, že jeho vlastní tělo patří jen bratrovi. Jeho vlastní vůle, jeho život. Vzal mu jej. Zatnul zuby a zaryl si vlastní nehty do dlaní. Řasy se mu třepotaly jako motýlí křídla, ale nedovolil slzám jít ven. Teď ne. Opatrně si skousl rty. I jeho polibky chutnaly hořce.

autor: Evil
betaread: J. :o)