autor: Evil
Probudil se až pozdě večer. I při sebemenším pohybu cítil po celém těle bolest. Hlava se mu chtěla rozskočit, jak se udeřil o pelest, na tváři cítil horkost, ret měl prokouslý, vlasy neskutečně zacuchané a při pokusu se postavit, se zhroutil okamžitě zpátky na postel. Tentokrát byl k němu opravdu hrubý. Na prostěradle a na stehnech měl bílé stopy. Opět se mu zvedl žaludek. Chytila ho křeč a skoro se opět pozvracel.
Promnul si bouli na hlavě, a pak si s hrůzou uvědomil, že si ještě neobarvil vlasy. Rychle se oblékl, a pak opatrně sešel schody. Nohy se mu neskutečně třásly. Nechápal, že se na nich dokáže udržet. Zastavil se těsně přede dveřmi, které vedly do zbytku domu, a snažil se vymyslet, jak nejrychleji proběhne tak, aby si ho nejlépe nikdo nevšiml. Svou tvář ještě dnes neviděl, ale byl si naprosto jistý, že se make-up rozpil a modřiny se už krásně vybarvily.
Opatrně otevřel a ke své úlevě rodiče opět koukali na nějaký novoroční pořad a nahlas se u toho smáli. Otčím jen občas utrousil, že už nechce šampaňské ani vidět a s vlhkým ručníkem na čele se smál nějakým vtipům třetí kategorie. Matka vypadala spokojeně. Tom tam s nimi nebyl, ale nechtěl zjišťovat, jestli je ve svém pokoji, nebo jestli někde zapíjí Nový rok s partou svých kamarádů. Proklouzl nezpozorován. V koupelně se ihned zavřel, zamkl, a pak se zblízka a dlouze zadíval do zrcadla. Začal plakat.
V umyvadle si pár minut hystericky omýval obličej, aby z něj dostal všechny zbytky make-upu, pak si na opuchlé oko přitiskl ručník namočený v ledové vodě. Z druhého oka se mu drala horká slza. Lehce kroutil hlavou nad svým odrazem. Třásl se pod vzlyky, nešlo to zastavit. I když dokázal pláč zadržovat dlouho, jednou se ta hráz stejně protrhla. Vysmrkal se a surově stíral slzy, aby alespoň trochu viděl. Rychle si zalezl do sprchy a pustil na sebe horké, ostré pramínky vody. Surově se mydlil a snažil se ze sebe dostat všechny stopy předešlé noci. Bylo mu tak na zvracení, že se každou chvíli musel vydýchat.
Byl jako ve snu, přemýšlel, jestli je to skutečnost, nebo se mu to jen zdá. Přestával odlišovat sny od reality. Děsilo jej to. Promnul si novou modřinu na zápěstí, sáhl si, jak se mu horko vlévá do modré skvrny pod okem. Ne… nezdá se mu to. Vypnul vodu, opřel se o studené sklo sprchového koutu a zavřel oči. Musel jít už ven. Nutil se, tělo ho nechtělo poslouchat. Vylezl, rychle se osušil a skočil do svého starého, vytahaného oblečení. Pak rozbalil krabičku, ve které byla vesmírně modročerná barva. Smíchal přísady a začal si rychle barvu nanášet na světlé odrosty. Tohle nejsem já… pomyslel si, škytnul, a pak kýchl, jak se nechtěně nadechl výparu z barvy.
Už měl v barvení letitou praxi, takže byl s prací hotový za chvíli. Barva pekelně pálila, ale na to si už pomalu zvykal. Sykl, když jej opět bodlo v břiše. Musel se najíst. Ale tentokrát opatrně. Tom je pryč, tak ho nebude hlídat. Bude se moci najíst v klidu. Vyšel z koupelny, na sobě to staré „barvící“ tričko a domácí plátěné kalhoty. Šel bosý po podlaze, nikdo ho neslyšel. V kuchyni svítilo pár svíček a vánoční světýlka, takže dobře viděl. Na kuchyňské lince bylo několik táců přikrytých fólií, aby jídlo neokoralo. Ani nepřemýšlel, co si zrovna bere, rychle tác chytil a odnesl si jej nahoru.
Trochu se i zatetelil chvilkovým štěstím, že se mu podařilo si vzít jídlo, aniž by ho při tom někdo viděl a snažil se mu v tom bránit. Sundal fólii, jemně přičichl a vzal si opatrně jeden závitek se sýrem. I když byly velké jako jednohubky, musel jíst opatrně po kousíčkách, aby se opět nepozvracel. Takhle do sebe pracně dostal tři závitky, když mu začal zvonit mobil s upomínkou, která říkala, že je na čase si smýt barvu z vlasů. Povzdychl si, tác si schoval pod postel a vydal se opět dolů.
„Ty ses zase barvil? Vždyť ti ty vlasy vypadají,“ zaslechl hlas své matky a skoro vyjekl leknutím. Naštěstí k ní byl zády, tak nespatřila, že i jeho obličej se začal vybarvovat. „Mám to pod kontrolou…“ houkl na matku, aniž by se na ni podíval, a už zase rychle zapadl do bezpečí koupelny. Pak si uvědomil, jak mu tluče srdce. Měl takový strach, že matka uvidí jeho monokla. Oddychl si a okamžitě si předkloněný nad vanu ostrým proudem sprchy smýval barvu dolů. Připadalo mu to jako nekonečný proces. Už si chtěl vlasy zabalit do ručníku, když si uvědomil, co kdyby tam matka někde byla a pohlédla mu do tváře. To nesměl dopustit. Nechal je volně splývat a s ručníkem v rukou běžel chodbou jako o život. Už byl opět v bezpečí svého podkrovního vězení.
Chvíli vstřebával adrenalin z toho všeho, zamotal si vlasy do ručníku, a pak opatrně vyndal tác z pod postele, a konečně se pustil zase do jídla. Při tom ale neustále poslouchal, jestli se už bratr nevrátil domů. V tom stresu se mu jedlo velice těžko, ale musel to překonat. Opět se snažil uklidnit. Už netušil, jak to zařídit, tak si zkoušel v mysli představit něco klidného, krásného. Viděl snášející se sníh, trávu vlající ve větru, v uších se mu rozezněla uklidňující melodie. Zhluboka dýchal. Povedlo se, srdce se mu konečně trochu zpomalilo a on se uklidnil.
Musel si pogratulovat, když se mu povedlo do sebe dostat celý tác závitků. Uvolněně se opřel o studenou zeď. Pak vytřeštil oči, když si uvědomil, že se bratr může kdykoliv vrátit. Rychle se zvedl a zavrávoral. „Zatraceně…“ zaklel, když se mu začala točit hlava. Rychle seběhl schody dolů do kuchyně a dal rychle tác do myčky. Jen co myčku zavřel, uslyšel šramocení klíčů v zámku. Vyběhl schody nahoru snad po třech, aby Tom nepoznal, že byl zrovna dole.
V pokoji vzal lahev coly a napil se. Vypláchl si s ní ústa, aby se bratr nepídil, proč z něj cítí sýr. Poznal na něm téměř vše. Děsilo jej to. Pak si upravil vlasy, které vymotal z ručníku, musel si opět pogratulovat, povedly se mu obarvit vážně dokonale, a sedl si pod okno s otevřenou knihou. Právě včas. Uslyšel jeho dusání po schodech. Opět se mu zrychlil tep a zadrkotaly mu zuby. A opět jej bodlo v břiše. Naštěstí se bublinky v cole postaraly o to, aby se mu trochu žaludek uklidnil. Dveře zavrzaly.
Nechtěně zalapal po dechu, ale jinak zůstal naprosto tiše. Seděl, díval se nepřítomně do knihy, skoro se ani nepohnul. Tom došel až těsně k němu a chytil jej za rameno. Bill se nelekl, neucukl. Jen svůj pohled z knihy přesunul na pohled z okna. Na okamžik semknul víčka, jak se mu opět draly slzy ven, ale jinak bez reakce. Trochu sebou cuknul, když Tom zakašlal. Rázoval po jeho pokoji a po chvíli si sedl na postel. Bill vytřeštil oči, ale stále byl otočený k oknu.
To napětí ho přivádělo až k hranici mdloby. Ale nechtěl, aby byl první, kdo nějak zareaguje. Prostě jen tiše seděl a nevěnoval Tomovi jediný pohled nebo slovo. Jen knihu si musel položit na klín, protože se mu opět začaly třást ruce. Ten nepatrný pohyb Toma přiměl k tomu, aby promluvil.
„Víš…“ polkl. „Já to nechci dělat…“ odkašlal si, a pak sáhl po krabičce cigaret, kterou měl v kapse. „Nekuř tu…“ Uslyšel Billův tichý hlas. Tom vyvalil oči a trochu ho polilo horko, když zase uslyšel jeho hlas. Byl tak nádherný, sametový. Zněl úplně jinak, než když jej jen prosil o milost.
„Co, prosím?“ zvedl Tom svůj pohled, položil krabičku a zapalovač a pomalu k bratrovi došel.
Bill se začal třást. Ale jinak na sobě nedal nic znát. Zůstal pořád v klidu. Ucítil, jak se Tom opatrně dotkl jeho vlasů. Pročísl je prsty, přivoněl si. Pak jej lehce políbil na pěšinku. Chvíli se pomalu procházel po pokoji, a pak tiše odešel. Billovi se trochu ulevilo, ale srdce měl pořád sevřené. To, jak se ho teď dotýkal… S takovou něhou… Byl zmatený. Zatraceně, co to má všechno znamenat… Pocítil lítost. Bylo mu Toma líto. Proč by mu mělo být líto někoho, kdo mu včera tak ublížil? Kdo mu tolikrát ublížil.
Opět se mu zalily oči slzami. Chtěl, aby mu byl Tom nablízku, ale nechtěl, aby mu ubližoval. Teď byl něžný. A odešel. Tak moc chtěl vyběhnout z pokoje a jít za ním dolů. Ale to nesměl. Stejně se bál. Když nějaký Tomův příkaz neuposlechl, přišel trest. Vždy si uměl najít něco nového. Na fyzických trestech se nedalo nic moc nového vymýšlet, ale na těch psychických ano. Vždy uměl vymyslet nový způsob, jak mu způsobit další šrám na srdci.
V mysli mu ale křičela pořád ta samá myšlenka. Ta samá touha. Byla pořád silnější a silnější. I když se snažil myslet na jiné věci, snažil se psát, snažil se začíst do románu… Stejně mu myšlenky říkaly pořád ta dvě slova: „Chci bratra… Chci bratra…“ Chtěl jeho blízkost, jeho lásku. Proč to nemůže být jako dřív? Proč? Co spustilo všechnu tuhle hrůzu? Co spustilo to, že jej Tom napadl? Už to bylo tak dlouho. Asi rok? Nebo půl? Nebo dva? Netušil. Ten den vytěsnil ze svých vzpomínek. Tedy téměř. Pamatoval si jen svůj křik, zoufalý pláč a bolest. Nic dalšího si nevybavil.
Byl to tak hrůzný zážitek, že se týden ani nezmohl na jediné slovo. Matka si myslela, že jej prostě někdo napadl ve škole. Že jej tam někdo šikanuje. Ten den ale Bill do školy vůbec nepřišel. Tom za ním tu noc tiše proklouzl do pokoje, který ještě měl na té samé chodbě jako on, a přišel pod záminkou, že nemůže spát a chce si povídat. Bill mu to věřil, protože měl ten samý problém. Tom za sebou zamkl dveře, ale ani to Billovi nepřipadalo divné. Nabídl mu sklenici coly, a pak si opravdu chvíli povídali. Pak ale začalo peklo… Naštěstí si drtivou většinu z toho nepamatoval.
Když teď ale Tom začínal rozebírat svoje ‚zvláštní pocity‘, zbystřil. Odkdy Tom mluví o svých pocitech? Billovi připadalo, že se zbláznil, nebo zamiloval. Za okamžik poznal, že první možnost byla bohužel ta správná. Vrátil se do jeho pokoje, v očích stopy po slzách. Povalil Billa na postel, až převrhl skleničku coly, a přikryl mu ústa dlaní. Bill na něj jen vytřeštil oči. Tom se mu do očí díval dlouze. Měl v nich touhu a strach. Ale touha převažovala.
„Nevím, jak ti to říct…“ šeptl Tom. Rozhlédl se kolem, jestli je snad někdo v zamčeném pokoji nesleduje, a poté Billova ústa pustil a v rychlosti si sundal kalhoty. Bill vytřeštil oči ještě víc.
„Tome! Co to sakra děláš?! Nech mě být, prosím… Už to nezvládám, prosím tě…“ Bill se přitiskl k čelu postele ještě víc a jako opařený zíral na bratra.
Opět se začal třást a do očí se mu opět draly slzy. Už ale nevěděl, jestli je to strach, nebo jen nervozita. Začalo mu splašeně bušit srdce. Tom mu na hruď jemně přitiskl dlaň. „Teď naše srdce tepou společně…“ špitl tak tiše, až se Billovi zatmělo před očima. O to víc, když Tom opatrně vzal jeho dlaň a přitiskl ji na své srdce. Zalapal po dechu a bolestně semkl víčka.
„Kurva, Tome, proč mi to děláš…“ Vydechl. Cítil jejich neuvěřitelné spojení. „Tome, co to děláš…“ jen hlesl, když nyní ucítil bratrovu dlaň tam, kde by rozhodně neměla být.
„Chci tě, bráško…“ sykl Tom a ještě víc se dlaní otřel o jeho rozkrok.
„Tome… proč…“ chtěl dál protestovat, ale nastupující vzrušení mu to nedovolilo. Rychle se vzájemně zbavili oblečení.
„Nebraň se… Jen se, prosím, nebraň…“ šeptal mu Tom vzrušeně u ucha, když jej otočil čelem k pelesti a začal jej líbat na šíji. Tak něžně. Naléhavě.
„Neubližuj mi…“ špitl napůl omámeně Bill. Ani v tu chvíli netušil, zda to vyslovil nahlas, nebo si to jen myslel. Bylo to ale jedno. Tom jeho myšlenky stejně vyslyšel. Bylo to tak téměř vždy. A v takové situaci… Tom mu odhrnul vlasy na stranu, ještě k nim dlouze přivoněl. Pak jej začal líbat od šíje k rameni, kde už měl od něj šrám. Lehce po něm přejel svými vlhkými rty. Cítil, jak se Bill pod tím dotykem roztřásl.
Opět ta touha. Ta touha mu způsobit bolest. Zatraceně. Tom cítil, jako by měl vybuchnout. Rozletět se na střepy. Dech se mu zkrátil. Přitiskl se k jeho tělu co nejblíže, a pak do něj opatrně vstoupil. Mučivě pomalu. Cítil, jak se Billovo tělo napjalo, ale připadalo mu, že mu trochu vycházel vstříc. Tom ho chytil pod krkem. Ale jen jemně. Bill vyjekl. „T… Tome…“ Měl pevně semknutá víčka, ale ta malá slza bolesti stejně stekla. Ale nedošla daleko. Tom ji zachytil na prst. Bill zalapal po dechu. Co teď bude? Prudce přirazil do jeho těla. Bill zasténal. Napůl bolestí, napůl rozkoší.
Tom zvrátil hlavu dozadu a také zasténal. Tak moc ho vzrušovalo, když se projevoval nahlas. A bylo mu jedno, jaký to je zrovna způsob. Jestli sténá rozkoší jako zrovna teď, nebo jestli prosí o milost. Jestli pláče zoufalstvím, nebo křičí bolestí. Všechny způsoby zapříčinily, že se mu do těla vlila vlna rozkoše, vzrušení, bolesti a všech těch šílených pocitů, o kterých si dříve ani nemyslel, že by je mohl kdy cítit.
Tom se začal třást, obraz se mu rozmazal do ztracena. Zavřel proto oči a pevně semkl víčka. Pomalu mu rukama sjel od ramenou až k bokům. Zaťal mu do nich nehty a sám si jeho tělo naváděl.
„Ah, Tome…“ Zasténal teď ryzí rozkoší, propnul se v zádech a ještě více se k němu přitiskl. Už cítil, že se blíží k vrcholu, teď nechtěl být sobec. Tom se zavřenýma očima zašmátral bratrovi v klíně a začal ho naléhavě uspokojovat. Bill vyjekl a skoro omdlel vzrušením. Netrvalo to dlouho a oba bratři vykřikli a vyvrcholili současně.
Bill měl před očima hromadu stříbrných třpytek. Mihotaly se jako vystřelené konfety. Musel oči surově zavřít, aby se mu tak netočila hlava. Prudce oddychoval. Cítil Tomův horký dech na své šíji, cítil, jak mu jemně otírá ledový pot z čela a jak ho letmo líbá do vlhkých vlasů. Proč to nemůže být pořád takové…? Pomyslel si Bill a opět se mu do očí draly slzy. Tom mu lehce přejížděl prsty po šrámu na boku, zachvěl se, když spatřil, co mu vlastně všechno udělal. Teď tu ale byl s ním. Byl mu nablízku. Přesně tak, jak by si přál, aby to bylo napořád. Lehce se usmál, políbil jej znovu na šíji, přitulil se k němu ještě trochu víc a zachumlal se s ním pod přikrývku. Pak tiše usnuli.
*****
Následující den se Bill probudil s lehkým úsměvem na tváři. Ještě předtím, než ale otevřel oči, věděl, že už vedle něj Tom není. I přesto zašmátral vedle sebe. Zase jej přepadl ten nával nejistoty. Jak se k němu bude chovat dnes? Nebyl to včera celé jenom sen? Začínal si myslet, že si už ze samého zoufalství vytváří vlastní verzi reality. Na to si už připadal dostatečně šílený.
Nechtěl žít v neustálém strachu a stresu. Podíval se na své tělo. Viděl, jak se sám sobě ztrácí před očima. Kdyby nenosil před matkou volné oblečení, určitě by jej poslala k nějakému specialistovi. Nejlépe k psychiatrovi, v lepším případě k endokrinologovi. Otřásl se. Ani jedna možnost mu nevyhovovala. Právě jej ale ovládala ta odporná nejistota, takže se mu opět žaludek scvrknul do malinké kuličky a nebyl schopen pozřít ani zrnko hrášku.
Rychle na sebe stříkl deodorant a běžel ke svému zrcadlu. Prohlédl si svoji tvář, pečlivě ji vyčistil tampónkem, a pak si opět zakryl všechny stopy po násilí make-upem. Trochu si ho nanesl i na zápěstí a na krk. Pečlivě si rozčesal vlasy. Teď je měl jako sametový, ebenový závoj. Na hřebenu mu zůstávala neskutečná hromada vypadaných vlasů, trochu ho to znepokojilo. Věděl, že je to způsobené stresem a přehnaným barvením. Ale když… on nesměl mít světlé vlasy. Nesměl mu být podobný… Vzdychl a opět téměř v slzách vybíral z hřebenu černé chomáče.
„Nesmím ti být podobný… nesmím… ach… to je ale těžké. Vždyť jsme…“ špital si pro sebe. Sevřelo se mu srdce. „Vždyť jsme dvojčata…“ vzlykl. Nechápal, jaký vztah mezi sebou mají. Nechápal tyhle výkyvy. Podíval se opět na svou tvář zblízka. Až na znamínko na tváři a na o několik odstínů světlejší pleti, byla téměř totožná jako ta jeho. Stáhl si vlasy do culíku a skoro vyjekl. Opravdu si byli až tak moc podobní. Přemýšlel, jak to udělat, aby tomu bylo jinak. Prohrabal svou kosmetickou taštičku, a pak na tu věc narazil. Jo… To by mohlo zabrat. Našel starou antracitovou kajalovou tužku na oči. Jednou jako malý šel na maškarní za upíra a od té doby ji má schovanou.
Trochu ji nahřál nad zapalovačem, co tu včera Tom nechal, a pokusil se ji nanést na oči. Bylo to nepříjemné, ale za okamžik si na nový pocit zvykl. Pak si ještě trochu tužky rozetřel po víčkách. Poté se na sebe zahleděl. Připadal si jako někdo úplně jiný. Vypadal starší. Rozpustil si vlasy a uhladil si je podél tváře. „Páni…“ mimoděk hlesl. „Vítej v novém životě, Bille…“ usmál se na sebe do zrcadla.
autor: Evil
betaread: J. :o)
