autor: Evil
Bill opět seděl u okna s knihou a zasněně se díval střídavě do knihy, střídavě z okna. V očích měl neskutečně zvláštní výraz. Bolest, strach, ale i lásku a… smíření. Občas si lehce povzdychl, ale do pláče mu nyní nebylo. I když mu bylo tak šíleně jako už dlouho ne. Neměl pojem o čase. Prostě byla venku tma, ale to teď v zimě byla patnáct hodin denně. Když si uvědomil, že už asi po padesáté čte tu samou stránku, otráveně knihu zavřel a položil. Seskočil z parapetu a protáhl se.
Rozhodl se, že se opět podívá dolů, co se vlastně děje ve zbytku domu. Nejdříve se tiše přitiskl ke dveřím, jestli neuslyší nějaký podezřelý zvuk. Při podobných rituálech si připadal jak v nějakém trapném béčkovém hororu. Kolikrát měl chuť jen zavolat: „Je tu někdo?“, aby se nechal konečně tou sekyrou praštit do zátylku. Při té představě a přirovnání se trochu pousmál. Nikdy horory neměl rád. Ale jeho život v poslední době ten horor bohužel připomínal. Bál se vyjít ze svého pokoje, aby nedostal výprask od bratra. Nebo i něco horšího.
Zatřásl hlavou. Musel ty myšlenky zahnat. Přeci není jeho vězeň, zatraceně. A tahle noc byla… Skousl si ret a nevědomky tiše vzdychl. Bylo to tak nádherné. Zpočátku se bál, co jej bude čekat. Myslel, že na něj bude Tom opět hrubý. Že si jen vezme, co chce, že mu ublíží a opět odejde. Ale nyní tomu tak nebylo. Bylo to jako… Marně přemýšlel, kdy to bylo poprvé. Ne, kdy mu poprvé ublížil, to věděl velice dobře, ale kdy to bylo poprvé, kdy se k sobě začali chovat tak trochu jinak než jen jako bratři.
Netušil. Podle zvuků, které slyšel, nebo spíše neslyšel za dveřmi, všichni nejspíše spali, nebo byli pryč. Dal si tedy sluchátka do uší, a ještě se chvíli díval z okna, jak se z temné oblohy pomalu snáší sníh. Nenáviděl zimu, ale tohle miloval. Líbezně přivíral oči. Začal si nevědomky zpívat spolu s písní, co zrovna naskočila na jeho přehrávači. Teď byl ve svém vesmíru. Připadal si zase na chvíli v bezpečí. Povedlo se mu úplně si vyčistit mysl. Rozhodl se, že po skončení písničky se odebere do říše snů.
Najednou jeho omámenou mysl ozářilo nepříjemné světlo. Lekl se. „Co to…“ polekaně si vyndal sluchátka z uší a přivřel oči. Zamrkal, a pak zaostřil na postavu ve dveřích.
„Vypadals tak nádherně, že jsem si tě musel vyfotit. Promiň, nechtěl jsem tě polekat.“ Hlesl roztřeseně Tom, položil foťák na noční stolek a rozsvítil. Bill si zakryl oči.
„Sis mě musel vyfotit, hmm. Asi se nevidíme každý den, co?“ uchechtl se Bill, a pak mu došlo, co vůbec Tom říkal. „Počkat… cože?“ Bill vytřeštil oči a trochu se přitiskl k chladnému sklu. Zase se trochu zachvěl.
Tom k němu tiše došel. Billovi připadalo, jako by se k němu plížila šelma. Nyní byl těsně u něj, až na svém krku ucítil jeho horký dech. Bill vyjekl, když ho Tom chytil do náruče a sundal jej z parapetu. Chvíli ho jen držel a zblízka si jej prohlížel. „Sakra… jsi tak lehký…“ vydechl Tom a opatrně bratra postavil na zem. Bill se ošil a upravil si oblečení, jako by ze sebe oprašoval špínu. Tom na něj zíral tak zblízka, že se Bill musel trochu oddálit. Couvl, ale Tom si jej za boky přitáhl zpět. „Co to děláš, do háje…“ Prskl Bill a snažil se vzdálit ještě alespoň o krok. Tom ho ale stále držel, ještě si ho k sobě přitiskl. „Jsi tak nádherný…“ špitl Tom.
Díval se mu zhluboka do očí. Téměř se dotýkali nosy, jak byli blízko. „Potřebuji tě cítit vedle sebe…“ zašeptal Tom a Bill se zachvěl. Bylo mu opět do pláče, ale zároveň se v něm vzedmula vlna hněvu. Prudce od sebe Toma odstrčil.
„To sis měl uvědomit dřív, než jsi mě vyhnal z domu, než jsi mi udělal všechny ty svinstva…“ zpod víčka mu unikla slza. Ale tentokrát to byla slza vzteku. Zatnul zuby, jak jím opět projela ta šílená bolest. Mimoděk se chytil za hruď, aby trochu zmírnil to nesnesitelné pálení.
Tom jen ztěžka padl na postel a zíral na bratra. „Já…“ popotáhl Bill a roztřásl se ještě o něco víc. Surově si setřel další zatracenou slzu z tváře. „Potřebuji tě mít u sebe. Potřebuji cítit tvoji blízkost, ale… ubližuješ mi… a já… já se tě bojím. Chápeš to?“ Podíval se na něj slzavýma očima a celý se chvěl. Zhroutil se na zem. Tom pořád zíral na zem před sebe.
„Já ale nevím, co mám dělat…“ polkl Tom a snažil se na sobě nedat znát, že je mu víc než jen trochu do pláče.
Bill ztěžka polkl. „Jen mě měj rád…“ hlesl. Tom se při těch slovech zatřásl.
„Já tě mám rád…“ Snažil se mu pohlédnout do očí. Jen ale viděl, jak má svěšenou hlavu a jak se chvěje.
„Prosím…“ vydechl Bill po chvíli. „Odejdi…“ v posledním slově bylo tolik bolesti, že se Tomovi zatočila hlava a slzy se mu svezly po tvářích. Beze slova kývl, a pak tiše odešel. Bill se držel za ústa, jak se snažil mírnit vzlyky. Připadalo mu, že slzy mu už pomalu docházejí. Jen zběsile lapal po dechu a vzlykal.
*****
Tom rychle seběhl schody a zavřel se u sebe v pokoji. Zamkl dveře, a pak se zhroutil na zem těsně za nimi. Složil hlavu do dlaní a začal vzlykat. Nebyl zvyklý plakat, bylo to pro něj něco jako nový zážitek. A vůbec to nebylo příjemné. Kolikrát se rozkašlal, jak se zalykal hořkými slzami, v mysli mu křičela jen myšlenka, jakej je zasranej kretén a jak se nenávidí. „Co jsem ti to udělal, bráško… co jsem… co jsem zač?“ vzlykal, vztekle si utíral nos do mikiny, bylo mu to jedno. Nervózně se zatahal za rozpuštěné dredy a naštvaně zaskřípal zubama.
Zašmátral pod svojí postelí a vytáhl lahev vodky. Prudce si přihnul, až se mu do očí draly slzy. Vůbec mu to nechutnalo, ale cítil, že si potřebuje restartovat mozek. Marně přemýšlel, proč mu to všechno dělá. Proč svého malého brášku tak trápí. Pro něj samotného to bylo něco jako obranný mechanismus. Nesnesl, aby byl pár metrů od něj a on se ho přitom nemohl téměř ani dotknout. Bylo to nesnesitelné. Začal se k němu chovat tak, jak by chtěl, aby se k němu chovali ostatní. Za to, co cítí, za to, na co myslí, co udělal, dělá a určitě i ještě udělá. Naštvaně si zaťal nehty do dlaní a silně si skousl ret.
Potřeboval se opít. Nešlo mu to tak rychle, jak by si představoval, ale věděl, co to může urychlit. Běžel do koupelny a dal si pořádně horkou vanu. Flašku si položil, aby ji měl ihned po ruce. Netrvalo to dlouho a horká pára začala konat svoje dílo. Cítil se malátně, usmíval se pro sebe, cítil mravenčení po celém těle, jak se mu prohříval každý ztuhlý sval. Chvíli se už zdálo, že dokonce usnul. Trochu mu tělo ochablo a on se svezl po vaně dolů a napil se vody. Zakuckal se a polekaně se probudil.
Omámený se poohlédl, kde nechal svoji flašku, a opět si přihnul. Když si uvědomil, co se málem stalo, rozesmál se. Jo, to by si určitě zasloužil. Tohle se přeci nejbližší osobě neprovádí. A ještě to provést zároveň i tomu, koho miluje ze všech nejvíc. Chtělo se mu křičet. „Můj bratříčku… tohle si nezasloužíš…“ zavzlykal a opět se napil. Jeho rozmazaný pohled padl na poličku pod zrcadlem. Nebezpečně se na ní zablýskala žiletka. Pousmál se jako naprostý šílenec a zvedl se pro ni. „Chtěl bych to odčinit, víš…“ mumlal si pro sebe a zíral na žiletku jako na nějaký neuvěřitelný nástroj. „Největší radost bych ti udělal, kdybych si ufikl ptáka nebo dredy, viď…“ zachichotal se opilecky. „Já vím, bráško…“ smích opět vystřídal vzlyk. „Já nechtěl…“ hlesl a zařízl si žiletku do zápěstí. A pak znovu a znovu. Přes slzy ani neviděl. Alkohol a horká voda zapříčinily, že se voda začala nebezpečně rychle barvit do karmínova. „Nezasloužím si tě…“ plakal a stále opakoval ten sebevražedný, monotónní pohyb po předloktí.
Čas teď přestal existovat. Začínal se propadat do hlubin jiného světa. Nevnímal bolest, nevnímal okolí. Ještě se chtěl natáhnout pro vodku, ale neměl na to už sílu a jen ji shodil na zem a roztříštila se. Toma ten zvuk trochu probral, ale jen na okamžik. Povedlo se mu ještě jednou zaříznout, a pak se propadal hloub a hloub do temnoty. Na to místo, kam nikdo jiný nesmí, kam se ani nikdo nedostane. Jen jej ještě napadla myšlenka, že je sice super, že se za ním nikdo nedostane, ale… Co když se on teď nedostane zpátky? A chce to vůbec? Začal panikařit. Už ale neměl sílu na nic. Jen viděl, jak je kolem něj karmínová voda a světlo se nad ním začíná rozmazávat do ztracena.
*****
„Ty zasranej idiote! Tak se prober!“ Uslyšel křik, hlava se mu chtěla rozskočit. Zamžoural očima, ale hned si chtěl oči zastínit rukou, neměl ale sebemenší sílu ani na nepatrný pohyb.
„Co se…“ Rozlepil suchá ústa a snažil se promluvit. V hrdle jej pálilo. Po chvíli zaostřil pohled. Viděl kolem sebe jen odporné bílé světlo. Uslyšel monotónní pípání. Pak zaostřil na postavu, která seděla na posteli. „Billi…“ jen spíše ústy naznačil. Chtěl k němu natáhnout ruku, ale nešlo mu to. Bill si trochu úlevně vydechl a surově si setřel slzy a stiskl Tomovi ruku.
Chvíli se na sebe jen tiše dívali, Tom se připitoměle usmíval a Bill si neustále stíral nové a nové slzy. „Cos to udělal? Proč?“ hlesl Bill a roztřeseně jemně políbil Toma na hřbet ruky. Tom jej jemně pohladil po tváři.
‚„Rozmazal sis oči…“ Usmál se na něj Tom. „Ale pořád jsi nádherný…“ Bill jen lehce zatřásl hlavou, a pak se do bratrova pohlazení jemně opřel.
„Proč jsi to udělal…?“ téměř neslyšně hlesl.
„Chtěl jsem odčinit všechno, co jsem ti provedl… ale to bych neodčinil nikdy…“ Bill se od jeho doteku odtáhl a položil mu ruku podél těla.
„Teď se o tom nebudeme bavit…“ špitl. Chtěl ještě něco dodat, ale rozletěly se dveře pokoje a dovnitř hystericky vběhla matka s nevlastním otcem.
„Tome! Cos to provedl? Zbláznil ses?“ Začala hystericky ječet zrzavá žena a přiřítila se k ležícímu synovi.
„Jo, mami… zbláznil. Bill ti potvrdí, že jsem magor, klidně mě zavřete do cvokhauzu, je mi to jedno.“ Se zavřenýma očima a pošetilým úsměvem říkal ta slova, jako by se nechumelilo. Matka se zhrozila.
„Co to plácáš? Tak co se stalo? Jestli máš problémy, tak jsi měl nejdříve zajít za náma, nebo se svěřit bratrovi. Proto jsme přeci tady…“ Začala plakat a zhroutila se do Billovy náruče. Ten matku objal a začal také plakat. Spíše se jen třást, protože na slzy neměl už sílu. Seděl tu u něj celou noc. Po chvíli si všiml, že Tom opět usnul. Chvíli konejšil matku, a pak se rozhodl, že se potřebuje projít, dát si kávu a trochu si pročistit mysl. I když nevěřil, že by se mu ty šílenosti v jeho mysli daly nějak uklidnit, utřídit… „Jsi šílený, Bille… šílený…“ naštvaně sykal, netušil, že by jej mohl někdo slyšet, byla hluboká noc a po nemocničních chodbách se průvody doktorů a pacientů zrovna nekonaly. Proto jej ten cizí hlas, mírně řečeno, vyděsil k smrti.
„Ti, co jsou šílení, se o tom nemusí nahlas přesvědčovat, chlapče…“ Málem se opařil kávou, kterou si chtěl odnést ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Vyjekl.
„Zatraceně! Netušil jsem, že tu někdo v tuhle hodinu bude…“ Roztřeseně zvedl kelímek, natrhal hromadu ubrousků ze zásobníku, co visel na stěně, a začal rychle utírat tu spoušť.
„To nikdo, ale já toho moc ve svém věku nenaspím, tak tu jen tak posedávám, stejně mě tu už nic nečeká.“ Bill se podíval směrem, odkud ten hlas přicházel. Na jedné z laviček na potemnělé chodbě seděl starý pán, opíral se o hůlku a mile se na něj usmíval.
„D… dobrý večer…“ špitl roztřeseně Bill, jak se ještě celý chvěl leknutím.
„Nechtěl jsem tě vyděsit, jen jsem si řekl, že když si povídáš sám pro sebe, možná si rád popovídáš s někým, kdo tě vůbec nezná a nebude tě soudit. Co na to říkáš, Bille?“
Bill vytřeštil oči. „Odkud víte, jak se jmenuju?“ Pak se plácl do čela. „Jo aha… moje samomluva…“ lehce se zasmál, snad nad svojí pošetilostí, že na malinký okamžik uvěřil, že ten starý pán je snad nějaký kouzelný dědeček, který by jej zbavil trápení. Úlevně si sedl vedle starce a opatrně si jej prohlížel. „Nechci vás ale obtěžovat svými problémy.“ Začal trochu koktat, ale na druhou stranu se opravdu potřeboval vypovídat.
„Neměj strach, mě to neobtěžuje, naopak. Třeba ti budu moci poradit…“ Bill měl z muže nepříjemný pocit, nechtěl se někomu cizímu svěřovat. Na druhou stranu si potřeboval alespoň trochu ulevit.
„Víte… mám tu bratra na intenzivní péči. On… měl nehodu. Ale… dávám si to za vinu… teď… teď prostě nevím, co mám dělat…“ Opět se mu po tváři svezla jedna osamocená slza. Podíval se na muže. Ten měl hlavu sklopenou a jen lehce kýval hlavou.
„Hmmm… mmm…“ Jen hučel, jak si onu informaci sumíroval v mysli.
„Chci mu pomoci, ale nevím, jestli o to stojí…“ vydechl vyčerpaně Bill a přemítal si poslední události v mysli. Semkl víčka, aby se opět nerozplakal.
„Ty moc dobře víš, že to není tvá vina, viď… Ubližuje ti, protože chce ublížit sobě, ale nemá na to dost odvahy. Přitom ti jen chce říct, jak moc mu na tobě záleží, ale na to bys přišel za chvíli sám. Tak ale teď už běž, Tom se probouzí, tak ať tě má u sebe…“ Bill vytřeštil oči.
„Jak tohle…“ leknutím se probudil na lavičce na chodbě, před sebou kelímek s rozlitým kafem. Poplašeně se kolem sebe rozhlížel. Vyděšený pohled mu padl na matčinu tvář. „Tom je vzhůru!“ vyjekl a snažil se postavit.
„Ano… ale jak to…“ Matka jen mávla rukou, intuici dvojčat si otestovala už nespočetněkrát. Pomohla Billovi se opatrně postavit a v poloběhu se vrátili zpět na pokoj.
autor: Evil
betaread: J. :o)
