autor: Evil
Bill natáhl roztřesenou ruku ke klice a lehce ji stiskl.
„Bude chtít být teď určitě jen s tebou, přijdeme za chvíli,“ usmála se na něj matka a jemně jej políbila na tvář. Bill jen rty naznačil slova díků, a pak za sebou tiše zavřel dveře. Chvíli se jen ode dveří rozhlížel po pokoji, zhluboka se nadechl, a pak se teprve opatrně rozešel směrem k posteli. Beze slov si k Tomovi přisedl.
„Ahoj, bratříčku…“ Ochraptěle špitl Tom. Bill mu stiskl dlaň, a pak semkl víčka, když mu pohled padl na jeho pevně ovázaná předloktí. Zatřásl hlavou, jako by chtěl ten obraz před svýma očima zahnat. Nešlo to.
Bill jej jemně pohladil po tváři, pak se k němu pomalu naklonil a lehce jej políbil na rty. Tom zamrkal, protože mu na víčko spadla jeho slza.
„Neplakej…“ pohladil jej po paži.
„Neměl jsem po tobě chtít, abys odešel…“ vzlykl Bill, a pak rozmrkal další příval slz. Tom se zamračil.
„Ne… já bych se nezachoval jinak. Máš na to právo. Máš právo mě nenávidět…“
Bill mu položil prst na ústa. „To neříkej. Nikdy tě nebudu nenávidět…“ Vydechl. „I přes to všechno. Nejde to. Jsi moje součást. Jsi to nejcennější, co mám. Mi-… mám tě rád. Nejvíc na celém světě…“
Bill se otřásl. Co to právě téměř vyslovil? Nikdy ta slova ještě nevyslovil nahlas. Nikdy. Tomovi se roztřásl ret.
„Řekni to…“ vydechl. Billovi se opět do očí nahrnuly slzy. Naklonil se nad Tomovu tvář o něco blíže a pootevřel rty.
„Mi…“ Rozletěly se dveře od pokoje a dovnitř vletěla matka.
„Tome! Zítra budeš moci jít domů!“ Pak se s pozdviženým obočím podívala na své syny. „Billi? Vypadalo to, jako bys chtěl bratra políbit.“ Zasmála se. Billa polilo horko.
„Ano… chtěl…“ Usmál se na matku a Tom zrudnul. Bill se opět nad bratra naklonil a lehce jej políbil na tvář. Tak, jako to udělal už tolikrát.
Matka se zasmála. „No, tak je to lepší, než kdybyste se mlátili, jako když jste byli malí.“ Bill zbledl ještě víc než obvykle. Tom zaťal pěsti do prostěradla. Matka nervózně přešlápla ve dveřích.
„No, musím ještě jít podepsat nějaký papíry, aby bylo všechno v pořádku…“ zapadla za dveře. Bratři si právě připadali, jako by je matka snad přistihla in flagranti. Ale ani jeden netušil, co by měl říct. Tíživé ticho prolomil Tom.
„Kurva…“
Bill kývl. „Víc jsi tu situaci vystihnout nemohl.“ Pak se oba tiše rozesmáli.
Byl to tak krásný pocit. Po tak dlouhé době. Bill se opět nad Toma naklonil, a tentokrát jej políbil doopravdy. Dlouze, něžně. Když se od sebe oddálili, aby si mohli pohledět do očí, Bill vzdychl. „Ach Tome… teď už to nedokážu vyslovit nahlas.“ Sklopil pohled a jemně přejížděl prsty Tomovi po hřbetu ruky.
„To nevadí, cítím to…“ Tom se na něj lehce usmál. Bill se chtěl ještě zeptat, jestli tedy teď už na něj bude hodný, ale nechtěl se zatěžovat takovými myšlenkami zrovna v tak vzácnou chvíli.
Znovu klepání na dveře. „Smím?“ Zasmála se matka a vstoupila dovnitř. „Zítra pro tebe s tátou přijedeme v deset ráno. Vše už je vyřízeno, nemusíš se o nic starat, hm?“
„Děkuju,“ usmál se na ni Tom.
„Tak šup, Billi, jedeme, zítra se zase uvidíte…“ zasmála se radostně a zapadla za dveře. Bill jen zakroutil hlavou nad matčiným optimismem.
„Tak zítra…“ špitl Bill, a ještě jej rychle políbil.
„Zítra…“ usmál se Tom a lehce ho pohladil po tváři. Bill musel rychle odejít, protože si byl naprosto jistý, že by se jinak odtud nehnul.
*****
„Vstávej, zlatíčko…“ Probudil ho matčin hlas, když auto konečně vjelo do garáže. Cesta z nemocnice ho dokonale ukolébala.
„Jo…“ špitl rozespale a promnul si bolavé oči. Bylo mu slabo, nic nejedl, skoro nespal, až na šlofíka na lavičce, v sobě neskutečnou změť pocitů. Chtěla se mu hlava rozskočit. Zachvěl se chladem, měl jen slabou mikinu a venku byl mráz.
„Běž honem do tepla…“ Pobízela ho matka. V domě ale byla také zima. Celý den nikdo nebyl doma a netopilo se. Otec hned roztopil krb a Bill zapadl do koupelny.
Neměl už energii, potřeboval si jen dát sprchu, a pak jít spát. Rychle se svlékl, zavřel se ve sprchovém koutu a pustil na sebe horké pramínky vody. Nenáviděl ten nemocniční puch. Spěšně se mydlil, aby ho ze sebe co nejrychleji dostal. Pak si jen užíval horkou vodu a páru. Zavřel oči a skousl si ret. Cítil na něm stále Tomovy polibky. Vzdychl. Touha po bratrově těle jej sžírala.
Uhladil si mokré vlasy z tváře, rukama si sjel od lící přes krk až k bokům. Ucítil nutkavé tepání v podbřišku. Bolest mu vystřelovala až k srdci. Ochromovala mu mysl. Dech se mu krátil. Lehce si přejížděl dlaněmi po tříslech. Naskočila mu husí kůže. „Ah Tome…“ zaklonil hlavu a zavřel oči. Byl vzrušený až k mdlobám. Začal se naléhavě uspokojovat, druhou rukou se opřel o sprchový kout, aby neomdlel. Celý hořel, třásl se a téměř se neudržel na nohou. Víčka pevně zavřená, před sebou obraz, jak pomalu proniká do bratrova těla… Ta představa horkosti a těsnosti… „Ah Tome, prosím…“ cítil mravenčení po celém těle, hlava se mu točila. Netrvalo to dlouho a s tlumeným výkřikem vyvrcholil. Sesunul se k zemi. Před očima měl barevné jiskry a šla na něj závrať. Pustil na sebe ledovou vodu. Prudce oddychoval a po tvářích mu stékaly horké slzy. „Ach Tome… Potřebuju tě…“
*****
Po úmorných minutách pláče, který se zdál být nekonečný, se konečně vrávoravě zvedl, osušil a zapadl urychleně do svého pokoje. Někde v pozadí mysli slyšel, že na něj rodiče mluví, ale neměl sílu vnímat. Potřeboval spát. Rychle se svlékl a zachumlal se do přikrývky. Po celém dni ale byla v jeho pokoji taková zima, že netušil, jestli se mu povede usnout. Teď ale cítil, jak mu přímo žhnou tváře a dlaně měl také nezvykle horké. Přitom se ale pořád třásl. Přitom mu zrovna zima nebyla. Zatím. Ale chvěl se. Nemohl to zastavit. Co to mohlo být… Strach? Nervozita? Nebo ta šílenost, co se mu odehrávala v mysli? Co? Šílenost?
Už to bylo před lety, co oba ochutnali navzájem tělo toho druhého. Ještě v té době, co bylo „vše v pořádku“. Ještě předtím incidentem, který všechno zkazil. Mimoděk si přejel dlaní po hrdle. Cítil pod prsty svůj zběsilý tep. Při tom doteku se na okamžik zarazil. Před očima se mu mihl obraz, jak ho bratr chytil pod krkem a nebyl zrovna dvakrát něžný. Párkrát zamrkal a zatřásl hlavou, aby si ten obraz vymazal z mysli. Zalapal po dechu.
Zatraceně… Toužím po někom, kdo mne bije a zneužívá už několik let… a… opravdu jsem zešílel. Jo… Zešílel jsem z toho všeho. Z toho, že nemám bratra po svém boku tak, jak bych si přál. Že se nemám komu svěřit. Že se nemůžu svěřit jemu. Že jsem celé dny sám, na půdě, v zimě. Jako vězeň jen se svými myšlenkami a neustálým strachem z toho, co mě zrovna dneska bude čekat. Asi… asi se mi začíná rozvíjet stockholmský syndrom.
Po své hysterické, myšlenkové bitvě začal zvracet. Opět. Za celé dva dny ale nic nesnědl, tak se jen svíjel v křečích na zemi a kašlal. Byl na sebe neskutečně naštvaný. Nenáviděl se. Nenáviděl se za celou svoji naivitu. Nenáviděl svoji existenci. Bušil svými křehkými pěstmi do země. Dlouhé vlasy vláčel v prachu, chtěl křičet, ale hlas se mu zlomil v neurčitý, zoufalý skřek. Srdce ho bolelo tak, že si ho chtěl vyrvat z hrudi.
Už nechci. Nechci… Nechci…
*****
Polekaně se probudil na podlaze. Promrzlý a dezorientovaný. Pomalu se zvedl a protáhl si ztuhlé tělo. Zatřásl hlavou, aby si z vlasů alespoň trochu vyklepal prach a zoufale si promnul obličej. Neměl tušení, kolik je hodin, a ani to zjišťovat nechtěl. Rychle se zavrtal do ledové peřiny a snažil se usnout. Jen co zavřel oči, do jeho pokoje vtrhla matka.
„Billi, vstávej, zlatíčko. Jedeme pro Toma.“
Zatraceně… Promnul si znovu obličej. Bolela ho i kůže. Musel ale vstát. Naházel na sebe oblečení, co měl nejblíže při ruce, a běžel dolů po schodech. Nesnesitelně ho bolela hlava a šla na něj závrať.
„Chceš kafe, broučku?“ uslyšel matčin hlas.
„Ano… děkuju…“ usmál se na matku a šel si do koupelny opláchnout obličej a vyčistit zuby. Zadíval se opět na svůj odraz. Chtělo se mu ze sebe zvracet. Povzdychnul si, trochu si hřebenem povrchově uhladil vlasy a šel zpátky do kuchyně. Tam ho do nosu udeřila vůně čerstvé kávy. Rychle ji vypil, a pak jen netrpělivě čekal na matku a nevlastního otce, až si dopijí svůj šálek. Už chtěl být u Toma.
V autě si nervózně namotával pramen vlasů na prst a přemýšlel, co se bude dál dít. V mysli se mu odehrávaly roztodivné scénáře. Jeho myšlenky na něj křičely tak nahlas, že ani neslyšel, o čem se rodiče po cestě baví. Jen zaslechl slovo jako terapie, psychiatr, léky… Zhrozil se. Co? Myslí si, že je Tom magor? Chtějí z něj udělat cvoka? A co ho tak rovnou zavřít do cvokhauzu, co? Málem nahlas zaskučel, když hned po téhle myšlence uslyšel z matčiných úst přesně tohle. Tedy… řekla: „Ústav, kde by mohli Tomovi pomoct.“
„Tati…“
Nic…
„Gordone!“ zaječel na nevlastního otce.
„Copak?“ podíval se na něj ve zpětném zrcátku.
„Zastav, musím zvracet!“
V jedné pěsti pevně držel své vlasy, druhou se křečovitě opíral o jedno stehno, aby udržel balanc, a zvracel to odporně hořké kafe. Do blázince? Kurva, to snad nemyslí vážně… To snad… Další záchvat zvracení. Jen se mu ale svíral prázdný žaludek a on sotva popadal dech. Za zády ucítil matčinu blízkost. Pak její jemné pohlazení po zádech. „Mami… prosím… neposílejte Toma do žádnýho ústavu…“ Těžce vydechl a po tváři mu sjela slza. Neskutečně se třásl a možná by se i sesunul k zemi, kdyby jej matka nezachytila. Podala mu lahev studené vody, aby si mohl vypláchnout ústa, a pak se vrátili zpět do auta.
„V pořádku, Billi?“ zeptal se otec a Bill jen tiše kývl. V autě se mu dělalo nevolno odjakživa, takže to nebyla výjimečná situace. Zbytek cesty probíhal v naprosté tichosti. Bill nervózně drtil plastovou lahev se zteplalou vodou a křečovitě zatínal zuby. Už se konečně z útrob nekonečné silnice vynořila výpadovka a kousek za ní hned parkoviště před nemocnicí. Začal se třást. Několikrát zatnul ruce v pěst, aby si obnovil krevní oběh a neměl prsty mrtvolně bílé a ledové.
„Jdeme?“ zaslechl tichý matčin hlas. Rozhodně kývl a vystoupil z auta. Několikametrová cesta z parkoviště do nemocničního výtahu mu připadala jako nekonečná stezka. Ve výtahu se nadechl odporného desinfekčního odéru a udělalo se mu opět zle. Cítil, jak z jeho, již tak dost bledého, obličeje vyprchává i ten sebemenší kousek pigmentu. Cítil, jak ho matka chytla za ruku. Jako když jeho a Toma vedla k zápisu do první třídy. Prázdný žaludek se mu zhoupl, když výtah zastavil. Zadíval se opět na matku. Ta jej jen něžně posunula kupředu směrem k Tomovu pokoji. Ona s otcem šli směrem k recepci.
V té vší hrůze najednou zapomněl, jaké číslo jeho pokoj má, tak zblízka zkoumal cedulky na dveřích, kde bylo téměř nečitelným písmem napsáno, kdo zde zrovna leží. Konečně. T. Kaulitz ’89. Když natahoval svou ledovou ruku ke klice, znepokojilo ho, jak šíleně se mu třesou ruce. Opět. Proč to jen všechno cítí? Vždyť dneska Tom pojede domů. Všechno bude jako dřív… Co? Jak může být něco jako dřív? Polovina srdce se sama rozhodla o ukončení života. Jak může být vše jako dřív? Polil jej ledový pot.
Odkašlal si, vztekle si setřel slzu bezmoci, a vstoupil dovnitř. K jeho radosti mu pohled padl na Toma, jak sedí na posteli ve svém civilním oblečení, před sebou igelitku a v ní pár krámů.
„Billi…“ šeptl a jen rozpřáhl náruč. Bill se do ní rychle přivinul.
„Jedeme domů…“ šeptl a prohlédl si bratra z bezprostřední blízkosti. Snažil se na sobě nedat znát, jaké má obavy o jejich budoucnost. Oči mu těkaly všemi možnými směry, ale přímého očního kontaktu se bál. V hlavě mu vířilo milion věcí, které vůbec nebyly příjemné. Jak to teď bude všechno vypadat? Jak se bude Tom chovat? Co rodiče mysleli všema těma kecama o terapiích, prášcích a ústavech? Zatřásl hlavou a párkrát se zhluboka nadechl. Opět se mu z toho udělalo nevolno.
„Billi… jsi v pořádku?“ Usmál se na něj Tom a starostlivě si ho prohlédl. Bill se lehce usmál, a pak kývl. „Ať už jsme odtud pryč…“ opatrně Tomovi nabídl rámě. Vzal mu tašku a rychle vypadli za stěn toho stísněného pokoje.
Na recepci už čekali rodiče a byli plní úsměvů. Oba hned Toma šťastně objímali a doufali, že už bude vše v pořádku. Bill měl ale špatný pocit. Bál se, že to všechno bude jen začátek. Opět cítil ten neskutečný tlak u srdce, který mu znemožňoval se pořádně nadechnout.
autor: Evil
betaread: J. :o)
