Violence 5.

autor: Evil

Cesta domů utekla rychle. Tom se vší silou snažil bratrovi vyhnout pohledem, matka se na něj šťastně usmívala a otec básnil o malé oslavě. Ale Bill měl strach. Co se bude teď dít, jestli Toma ta událost změnila, jestli se bude k němu chovat opět nepředvídatelně. Všechny ty myšlenky mu zatemňovaly mysl a přidělávaly mu vrásky na jeho mladém obličeji.
Rychle vyhrabal klíče od domu a bez váhání zapadl dovnitř. Nahrnul se ke krbu a začal ihned roztápět. Rodiče Toma obletovali, jako by se vrátil z měsíčního pobytu na letním táboře, a Bill měl na chvíli prostor, aby si utřídil ten šílený chaos, kvůli kterému mu málem explodoval mozek. S křečovitou grimasou, napůl naštvaně, házel polena do krbu, a pak škrtl zapalovačem. Chvíli se díval do ohně, uklidňovalo jej to. Poté se připojil ke zbytku své rodiny k jídelnímu stolu.
Skoro se nahlas automaticky zeptal Toma: „Smím?“ Aby se ujistil, že zrovna teď je v rozpoložení, že může usednout vedle něj ke stejnému stolu. Otázku ale rychle spolkl. Na stole byla mísa zeleninového salátu, čerstvě upečené domácí housky a domácí ostružinová limonáda. S láskou v očích se podíval na matku a pak znovu na Toma.

Bill chvíli přemýšlel, jestli si bude moci sám nabrat trochu jídla, ale matka se o to postarala sama.
„No tak, kluci, koukejte jíst,“ s úsměvem vzala mísu a sama svým synům nabrala několik lžic salátu a k němu přidala dvě voňavé a křupavé housky.
„Děkuji…“ špitli oba bratři najednou. Bill se opět bojácně podíval na Toma. Ten si ho ale nyní vůbec nevšímal a začal se pomalu vidličkou přehrabovat v salátu.
Billovi se trochu zachvěl ret, ale snažil se uvolnit, aby se mohl trochu najíst. Nechtěl přidělávat matce starosti. Opatrně chytil do třesoucích se rukou džbán s tmavě bordovou limonádou a nalil nejdřív matce, otci a pak Tomovi. Ten se na něj jen lehce a celkem chladně usmál. Otřásl se. Měl takový strach, co se bude dít. Už se chtěl pohodlně usadit za stůl, když se otec s matkou postavili a se sklenicemi v rukou společně přivítali Toma zpátky doma a přáli mu hodně zdraví. Bill se usmál, letmo Tomovi pohlédl do očí a pozvedl sklenici. Netušil, co se s ním děje. Necítil se vůbec dobře. Ze stresu, zvracení, nedostatku jídla, nespavosti, strachu. Nenáviděl tu nejistotu. Začal opatrně jíst. Sevřený žaludek se mu zachvěl křečí. „Omluvte mě…“ Stačil jen hlesnout a utíkal do koupelny. Chtělo se mu plakat, jak hrozně se cítil. Děsila jej skutečnost, že si rodiče museli myslet, že má snad bulimii nebo anorexii. I ten sebemenší kousek jídla mu způsobil zvracení.

Když si neskutečně naštvaný sám na sebe vyplachoval ústa studenou vodou, opět se podíval se strachem do zrcadla. Už mu připadalo, že se na něj dívá úplně jiná tvář. Ztrácel sám sebe. Ztrácel všechno, v co kdy věřil. Musel z mysli vypudit ten sžíravý pocit, že mu bude i nadále ubližováno. Musel začít věřit v lepší dny. Mimoděk sepnul ruce a jen tiše vyslal k nebesům tichou modlitbu. Nebyl věřící, ale už si opravdu nevěděl rady. Opláchl si obličej a pomalu se rozešel zpátky do kuchyně. Své ledové rty zkřivil do lehkého úsměvu a jemně políbil matku do vlasů. Ta ho jemně pohladila po paži. Pak se opět posadil vedle Toma. Ten se na něj mile usmál. Byl tak zmatený. Točila se mu slabostí hlava. Musel se pokusit ještě něco sníst. Trvalo mu to dlouho, ale povedlo se. Poděkoval matce, a pak se odebral nahoru do svého pokoje.
Padl z výšky na postel a složil si hlavu do dlaní. Zhluboka dýchal, snažil se potlačit třes v rukou. Co teď bude… Co mám čekat… Jak ale ve své zmučené duši správně předvídal, ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Smím?“ špitl Tom a jen lehce nahlédl dovnitř.
„Jo…“ Jen hlesl a trochu se zachvěl.

Tom se posadil vedle něj na postel. Bill instinktivně trochu poposedl a zavrtěl se. Ta situace mu nebyla vůbec příjemná. Když viděl, že si jej Tom jen zkoumavě prohlíží, rozhodl se, že promluví jako první. Odkašlal si. „Jak… jak se cítíš?“ Zeptal se tiše. Přitom to moc dobře věděl. Věděl to vždy. Tomovi nebylo vůbec příjemné, že byl teď v takové situaci, ale věděl, že by se o tom dříve, nebo později, stejně bavili.
„No… ty prášky nejsou zase tak špatný. Chvíli to bylo podobný, jako když jsme spolu kouřili trávu, vzpomínáš?“ Uchechtl se a Bill se tiše zasmál.
„Moc nevzpomínám, ale bylo to super…“ Usmál se a zavzpomínal na dobu, kdy to bylo všechno ještě úplně jinak.
„Cítím se trochu unaveně, ale prý to za nějaký ten měsíc přejde…“ bezstarostně kývl. Bill vyvalil oči.
„Za nějaký ten měsíc? Jak dlouho to budeš muset brát?“ Tom netušil, ale chtěl jej trochu uklidnit.
„No, alespoň půl roku, pak se uvidí…“ Věděl, že si to jen nalhává, nechtěl je brát, ale věděl, že pokud dávkování nebude dodržovat, může se stát, že se prášků jen tak nezbaví. Viděl, jak se Bill začal chvět. Jemně jej pohladil po stehně. Bill jej chytil za ruku a otočil si ji, aby si prohlédl tu šílenou řadu jizev. Rozplakal se a lehce po jizvách přejel rty.
„Ach Tome, co se to s náma stalo…“ špitl a pozoroval, jak se jeho vlastní slza svezla po linii rudé linky. Tom jej jemně pohladil po vlasech.
„Stalo se hodně chyb…“ Opatrně mu pozvedl tvář, setřel mu slzy a začal jej jemně líbat. Tak opatrně, jako by se měl při sebemenším dotyku rozplynout.

*****

Netušil jsem, jestli se mi to zdá, nebo jsem se naprosto pomátl. To, že je to opravdu skutečnost, nepřipadalo v úvahu. Po takové době… Kurva… Více než po dvou letech… Ten pocit…
Bill nervózně a opatrně vylezl na postel. Připadal si tak neohrabaně a nepatřičně, když se propadal do měkké matrace. Oba se začali spěšně svlékat, jako by je vlastní šaty štípaly na kůži. Před očima se mu zjevila jeho nejtajnější a ta nejskandálnější představa. Jeho vlastní bratr. Tom uvolněně klečel čelem k pelesti postele. Svoje dlouhé blond dredy nechal volně padat téměř až k pasu, jak se zakláněl. Bill zalapal po dechu. Neslyšně k němu přistoupil blíž, aby si jej snad bratr nevšiml. I když moc dobře věděl, že Tom ví o každém jeho pohybu.
Roztřesený se k němu přitiskl a začal jej svými horkými dlaněmi prozkoumávat jako bájný poklad. Jako by to bylo poprvé. Přitom znal naprosto přesně každé zákoutí jeho těla. Nyní to ale bylo jiné. Přitiskl se k jeho šíji a začal jej jemně líbat až k ramenům. Dlaněmi přitom mapoval linie jeho těla od šíje až k pasu. „Ach Tome…“ Vzdychl kamsi do okolního ovzduší, když zvrátil hlavu dozadu a snažil se tak získat trochu více kyslíku pro svůj zběsilý srdeční tep. Neskutečně pomalu vstoupil do jeho těla. Zasténal…

Když pocítil první záchvěvy horkosti bratrova těla, téměř omdlel. Ustal ve svém mučivě pomalém pohybu, ale Tom mu vyšel naproti. Vykřikl… oba vykřikli. Tom bolestí, kterou si sám způsobil, a Bill… překvapením. „Ah, kurva, Tome…“ tiše zasténal, když se k němu více přivinul a své roztřesené paže ovinul kolem jeho zpoceného těla. Chvíli se prudce vydýchávali ze šoku náhlých pocitů, Bill z neskutečné slasti a Tom z neskutečné bolesti… „Jsi v pořádku?“ Zeptal se roztřeseně Bill, a doufal, že si Tom v jeho hlase nevšimne, jak šíleně vzrušený je. Tom trhaně popotáhl nosem a setřel si jednu malou slzu bolesti.
„Ah… ano…“ ještě na důraz svého vlastního přesvědčení pokýval hlavou.
„Dobře…“ šeptl Bill svým nádherným tenorem a pohladil Toma po šíji. Tomovi okamžitě naskočila husí kůže. „Neboj se…“ Opět mu k uším doplula ta oáza nádherného hlasu… Zatnul zuby a připravoval se na bolest.
Billovi se klížily oči vzrušením, touhou a šílenstvím, které zrovna ovládalo jeho mysl, srdce i duši. Jemně si dlaní natočil bratrovu hlavu tak, aby získal lepší přístup k jeho šíji, a začal ho líbat. Tak naléhavě, jako by to mělo být naposledy. Tom začal tiše vzdychat a nevědomky vycházel bratrovi pohyby vstříc. Teď jej potřeboval cítit. MUSEL jej cítit. „Ah Billi… ano…“ Tom poslepu vyhledával jeho ruku, aby mu mohl stisknout dlaň. Bill si toho hned všiml. Spíše to hned vycítil, a hned si s ním propletl své štíhlé, roztřesené prsty.

„Ah, Tomi…“ zasténal Bill kamsi do dáli. Své steny posílal do jiné dimenze. Zrychloval své pohyby, zintenzivňovalo se v něm vše, co mohlo. Když miloval, tak celou svou bytostí, celou svou duší. Doufal, že si toho Tom jednoho dne všimne. Doufal tak pokaždé. Jednou rukou drtil dlaň své jediné a věčné lásky a zároveň zhouby, druhou rukou se snažil ve stejném, šíleném rytmu vášně dovést svou druhou polovinu do stavu stejné extáze. Náhlá, smrtelná křeč a pak… výkřik uvolnění…
Byl opojen štěstím, když ucítil na své sevřené pěsti horkou tekutinu. Nebyl sám, kdo došel k uspokojení. Roztřeseně a vyčerpaně dýchal a do toho se usmíval. Čiré a ničím nezkažené štěstí. A možná… Možná láska…

*****

Polekaně se probudil. Měl opět špatný pocit. Ve snu utíkal deštěm, vyhýbal se davu, mezi stovkami postav hledal svého bratra. Křičel na něj, hystericky plakal, celou dobu se ohlížel na ostatní postavy, naráželi do něj. Ale Tom byl až na samém konci davu, nemohl se k němu dostat, i když se moc snažil. Podobný sen se mu ještě nezdál. Promnul si svůj unavený obličej a rozsvítil lampičku. Tom se na něj ospale a ustaraně díval. „Copak se ti zdálo?“ Bill jen zatřásl hlavou, a pak se pomalu přiblížil svou zpocenou dlaní k Tomově tváři. Jemně se jej dotkl, aby si byl jistý, že se opravdu probudil.
„Měli bychom se obléct, že? Kdyby nás náhodou chtěla mamka zítra zkontrolovat.“ Usmál se Tom a něžně pohladil Billa po zpocené hrudi.
„Jo…“ špitl a odkašlal si. Sáhl pro tričko, které bylo zmuchlané na zemi, jak se spěšně svlékali. Oblékli se, a pak se Tom zvedl a zamířil ke dveřím. „Zůstaň tu se mnou, prosím…“ Šeptl téměř plačtivě Bill.
Tom se zastavil a jen se na něj usmál. „Jen se jdu napít, bratříčku, vrátím se…“ Bill se pousmál, a pak se uvolněně zachumlal do vlhké přikrývky. Otřásl se. Za okamžik se za ním Tom vrátil a přinesl mu sklenici vody.
„Děkuji…“ špitl Bill a trochu si svlažil rty.
„Je ti lépe?“ Zeptal se Tom a zadíval se mu do jeho unavených očí. Bill lehce kývl.
„Jen… Zůstaň dnes se mnou…“
Tom mlčky kývl a jemně jej pohladil po vlhkých vlasech. „Všechno se změnilo, víš…“ špitl a Bill se při těch slovech zachvěl.
„Vím…“ jen hlesl a spolkl slzy, které jej začaly štípat v očích. Zachvěl se mu ret. Pořád neměl dobrý pocit. Byl opojen štěstím, že je na něj bratr hodný a že vyslyšel jeho touhy. Tak šťastný, že si byl jistý tím, že to nemůže být skutečné. Pořád mu rozum říkal: „Je to past… Uteč… Je to past.“

*****

Bill opět zapochyboval o svých vlastních pocitech. Opět ucítil palčivou bolest, když si vzpomněl na všechno to, co se mu událo. Už takovou dobu. Už takovou dobu mu vlastně toleroval, jak se k němu choval. Přitom jeho lásku cítil. Bylo to matoucí, ale on si nemohl pomoct, a stále doufal, že zrovna dnes to bude krásné. Že se jejich setkání a vzájemná konverzace obejde bez násilí.
Nyní mu ale mysl ochromil jeho sen. Co to mělo znamenat? Ta bezmoc. Mělo mu to snad dát najevo, že se mu bratr vzdaluje? Nebo, že by se on od něj měl sám a dobrovolně vzdálit? To ale nedokázal. Nedokázal Toma opustit. Opět jej přepadl záchvat úzkosti. Tak moc ho miloval… Ale zároveň nenáviděl. Protože mu ubližoval, protože ho nutil žít v neustálém strachu a ve stínu pochybností. Nemohl si být jistý, že se zrovna dneska probudí ten samý Tom, který s ním noc předtím uléhal.

Sebemrskačské myšlenky mu přetrhl Tom, který mu přejel svými studenými prsty po krku. Zalapal po dechu. „Jsi v mojí moci…“ špitl mu těsně u tváře a jemně mu hrdlo stiskl. Bill pootevřel ústa a chtěl tiše zasténat. Po chvíli Tom svůj stisk zesílil.
„T…Tome…“ Billovi se z nedostatku kyslíku začala točit hlava a obraz před ním pomalu skomíral.
„Mohl bych tě klidně zabít, víš to?“ sykl mu ostře do ucha.
„Vím…“ Ztěžka ze sebe vymámil a zatřásl se strachy. „Proč mne pořád děsíš… Za co mne trestáš…“ ochraptěle špital.
Tom jeho hrdlo pustil. Začal kašlat. „Možná je dobře, že se mě bojíš…“ opět jen tiše špitl starší bratr a jemně jej pohladil po tváři.
„Myslel jsem, že tě znám… ale… teď mi připadá, že jsem se celý život v tobě mýlil.“ S těžkým srdcem špital Bill. Tom se na něj usmál. Ale tohle nebyl zrovna milý úsměv. Billovi se zatajil dech. Znovu se jej zmocnila vlna strachu. V hlavě mu začalo šíleně zvonit, když ucítil, jak mu Tom vrazil facku z každé strany. Bill ani nepípl. Jen zůstal s hlavou svěšenou, aby mu dlouhé, černé vlasy skrývaly jeho výraz ve zmučené tváři.
„Ne…“ šeptl Tom. „Neznáš mě…“ Chtěl ještě něco dodat, ale uslyšel ze spodu hlas matky, který mu říkal, že si má vzít své léky.

autor: Evil
betaread: J. :o)