Violence 6.

autor: Evil

„Sakra, co se to s tebou děje…“ Vzlykl Bill a zatnul zuby, jak mu začala třeštit hlava. Tom, který byl už napůl na odchodu, se k Billovi přiřítil jako tornádo. Zastavil se těsně u jeho tváře. Bill měl stále sklopenou hlavu, surově rozmrkával slzy a ze všech sil se snažil potlačit vzlyk. Zalapal po dechu, když jej Tom surově chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.
„Ne-ná-vi-dím tě! Stejně je to všechno kvůli tobě! Kvůli tobě si myslí, že jsem cvok. Kéž bys nikdy neexistoval!“ Sykl mu těsně u tváře Tom, vrazil mu další prudkou facku a rychle utekl dolů k matce, která už poněkolikáté volala, že si má vzít léky.
Bill se v neskutečné bolesti zhroutil na postel a vší silou se držel za hruď. Připadalo mu, že se mu chce srdce vydrat skrz hruď a vybuchnout. Cítil, jak ho žhavý osten rozedírá na kusy. „Tome proč… proč sakra… Co jsem ti… ne… to ne…“ plakal a bolestně křičel. Spíše kvílel, jako zraněné zvíře, které prosí o slitování. Doufal, že křikem ze sebe dostane ten šílený nápor. Zkroušený a zklamaný sám sebou, se ze všech sil snažil dostat ze své duše ten největší tlak. Oběma rukama si prohrábl vlasy a zase se v slzách díval na tu hromadu vlasů, kterou mu Tom vytrhl a které mu nyní zůstaly mezi prsty. Díval se, jak se lehce snášejí k zemi jako černé pápěří. Zavzlykal.

„Ach ne… prosím… už… ne…“ vydýchával se a těžce vzlykal. Snažil se teď být co nejtišeji. Třásl se tak silně, že nebyl schopen ani zůstat schoulený. Těžce padl na bok a čekal, až ta hrůza přestane. Neměl sílu už ani na vzlyky. Na křik. Na boj. Jen čekal. Myšlenky měl tak černé, že jej to samotného překvapilo. „Ne… takový nejsem. Nemůžu to vzdát… Nemůžu přestat bojovat. I když…“ vydechl a nechal svou tvář pohladit horkými slzami. „I když to tak moc bolí… tak moc… ach Tome…“
Po chvíli usnul. Ale jen na okamžik. Probudil se se špatným pocitem. Něco se dělo, ale netušil, co. Své unavené oči si surově protřel a rozmazal si tak černé líčení. Pak se napil coly a běžel dolů s čistýma šatama v rukou. Ani nepozdravil rodinu, která byla v obýváku, ani nechtěl vědět, kde zrovna je Tom. Jen potřeboval zapadnout do koupelny. Rychle seběhl schody a rozrazil dveře. Zůstal ztuhlý mezi dveřmi a málem omdlel z toho, jaký pohled se mu naskytl. Zalapal po dechu a málem vykřikl. „Tome…“ Vydechl naprosto ochromený, a pak za sebou tiše zavřel.
„Billi… nech mě… odejdi… prosím…“ Jen trhaně dýchal, seděl v šatech ve vaně, kapesním nožem si přejížděl po starých jizvách a vytvářel si nové a nové šrámy. „Tome… zatraceně… nech toho… přestaň…“ Bill byl zkoprnělý hrůzou. Tělo ho nechtělo poslouchat.
„Ne…“ hlesl Tom a opět si zajel neskutečně tupým ostřím do předloktí.
„Ne! Tome!“ Zakřičel Bill a vytrhl mu nůž z ruky. Sám se pořezal, jak ho chytil pevně do dlaně, ale vůbec to necítil. „Tohle ne…“ vzlykal, poplašeně zamkl koupelnu, aby nikdo nepřišel, a pak začal hystericky prohrabávat lékárničku, kterou měli nad umyvadlem. Vzal nejbližší ručník a začal Tomovi obvazovat předloktí, která mohutně krvácela. „Kurva… kurva…“ Slzy nechal téct po tvářích, třásl se. Lékárničku vysypal na zem a vyndal dva tlakové obvazy a lahvičku s dezinfekcí. Viděl, že Tom jej přestává vnímat, hlavu si pomalu položil na kraj vany a zavřel oči.

Bill se zajíkl a trochu s bratrem zatřásl. „Zatraceně…“ Setřel si slzy a rychle Toma zbavil ručníku, který se za tu chvíli neskutečně nasákl karmínovou krví. Dezinfekci vylil na další čistý ručník a potíral jím ty šílené šrámy. Pak je co nejrychleji obvázal tlakovým obvazem. Skoro ani nedýchal, nechtěl, aby bylo pozdě. Když byl hotový, setřel si hystericky slzy a pot z tváře. „Tome…“ špitl mu roztřeseně u tváře a pohladil jej. Trvalo to nekonečné vteřiny, než otevřel ztěžklá víčka.
„Billi… co se…“ Jen hlesl.
„Tome! Kolikrát ti mám ještě říkat, že si máš vzít léky!“ Slyšel z chodby, jak matka nervózně zabušila na dveře Tomova pokoje. Bill se snažil uklidnit, setřel ze sebe krev, kterou si nevědomky rozmazal po tváři a rukávem se zbavil slz. Zhluboka se nadechl a se svěšenou hlavou šel do kuchyně, kde už stála nervózní matka. „Já mu ten prášek donesu, teď je… unavený. Nechce ani ven z pokoje.“ Lehce se usmál. Nechápal, že se mu podařilo se takhle před matkou přetvařovat.
„Dobře, Billi. Spoléhám se na tebe.“
Bill si vzal tabletku a rychle se vrátil do koupelny. Ještě rychleji zamkl. Napustil trochu vody do kelímku a přiklekl si k Tomovi, který byl pořád napůl omámený ve vaně. „Tome… bráško… haloooo…“ poplácával ho po tvářích, aby ho probral. Srdce mu bušilo až do spánků. „Billi…“ poťouchle se usmál, jako by byl opilý.
„Sakra, Tome… tady, spolkni to, dělej.“ Nesmlouvavě mu zaklonil hlavu a dal mu prášek mezi rty a donutil ho to zapít.
„Jsi zlý bratr…“ Opět se trochu zachichotal. Bill jen doufal, že mu neexploduje mozek, jak šílená ta situace byla.

Musel Toma dostat do jeho pokoje. „Vstávej, honem…“ Bill jej nechal, aby ho objal kolem krku, a pak jej vytáhl z vany. Viděl, jak má šaty od krve, roztřásl se. „Sundej to ze sebe, rychle…“ Začal mu sundávat tričko.
„To na to skočíme hned tady?“ Zachichotal se opět Tom a začal si sundávat kalhoty. „To není zrovna ten nejlepší nápad.“ Kysele se na něj usmál, sundávaje mu zbytky šatů. Vlhkým ručníkem mu ještě otřel všechny zbytky krve z těla, a pak ho zabalil do županu. „Chce se mi spát…“ Opřel se Billovi o rameno a zavřel oči.
„Půjdeme spát, ale nejdřív se musíš dostat do postele, ano?“
Tom se opět zachichotal. „Joooo…“ Zamručel. „A můj malý bráška se mnou půjde do postele?“ Jemně, téměř neznatelně, jej plácl po zadku. „Nech toho! Přijdu za chvíli, ano? Ale zůstaň hezky v posteli. A buď tiše.“ Billa přepadla další vlna nervozity. Rozhlédl se z koupelny, jestli je vzduch čistý, a přehodil si Tomovu ruku přes ramena. Přesun do Tomova pokoje mu připadal jako nějaký závod v Survival soutěži. Zachumlal ho do přikrývky. Stále se na něj přihlouple usmíval, ale oči se mu klížily čím dál tím víc. „Počkej tu na mě, ano?“ Políbil jej na čelo Bill a jen se na něj ještě zadíval ode dveří. Doufal, že mezitím usne.

Málem se zajíkl, jak se polekal, když na chodbě narazil na matku. „Tak co Tom?“ zeptala se tiše.
„Teď spí, ty prášky ho dost uspávají. Jdu si dát sprchu, a pak u něj raději zůstanu přes noc.“ Jemně se na ni usmál a zadíval se jí letmo do očí, aby si nevšimla, jak je uplakaný. Tvář ale neustále schovával za závojem ebenových vlasů.
„Ty taky vypadáš dost unaveně, Billi. A jsi hrozně hubený a bledý. Dávej na sebe pozor, ano? I když se staráš o bratra, nesmíš zapomínat na sebe.“ Políbila ho do vlasů.
„Ano, mami.“ Usmál se na ni, tentokrát upřímně.
„Ty jsi plakal? Je ti dobře? Co to… co to tady máš?“ Vyzvídala matka a jemně jej pohladila po tváři, kde měl rudou skvrnu.
„Jsem v pořádku, nedělej si starosti, zvládnu to. Opravdu… neboj se. Dobrou noc…“ a pak se opravdu velmi rychle vrátil do koupelny. Co kdyby tam přišel třeba otec. Hrůza pomyslet.
Rozhlédl se po koupelně a zatočila se mu hlava. Musel se napít ledové vody. Opláchl si tvář, chvíli počkal, až se mu uklidní srdce, a pak se rychle pustil do úklidu. Poskládal vysypané věci do lékárničky, vrátil ji do skříňky, do umyvadla napustil studenou vodu a potopil do ní ručníky od krve. Pak umyl vanu a všechny rudé stopy po té šílené události. Hystericky máchal ručníky, doufal, že se mu podaří všechnu tu krev vyprat. Viděl, že je pračka téměř plná, tak měl štěstí. Ručníky tam nacpal, přihodil Tomovy šaty, a pak pračku zapnul. Trochu se mu ulevilo.

Než odešel, tak se raději ještě rozhlédl, jestli někde není nepořádek, a pak se rozběhl za Tomem. K jeho úlevě spal. Upravil mu přikrývku, aby nebyly vidět jeho ruce, a pak se vrátil do koupelny. Konečně se trochu uvolnil. Promnul si tvář, zabořil si prsty do vlasů a zaklonil hlavu. Jak to bude dál… Už to znovu nezvládnu… Co by se stalo, kdyby to naši zjistili? To by byl konec…
Měl strach, že by rodiče Toma okamžitě nechali zavřít do ústavu. Sám ale přemýšlel, že by to bylo pro něj možná dobré, že by byl pod dozorem odborníků. Chtěl jej ochránit sám, ale viděl, že selhal. Nedovedl ho ochránit před sebou samým. Naštvaně zaťal pěsti. Opět mu začala třeštit hlava. K tomu se opět ozvaly neurotické křeče v břiše. Bál se, že bude opět zvracet, i když vlastně neměl co. Rychle se svlékl a zavřel se do sprchového koutu.
Pustil sprchu naplno a schoulil se do klubíčka. Pevně si rukama objal kolena a zhluboka dýchal. Každý nádech jej bolel, jak ho Tom držel za hrdlo. Jemně si ho promnul. Ucítil, že na něm má modřiny. Bolestivě polkl. Měl takový strach, že to všechno dopadne špatně. Že Tom dopadne špatně, že se jejich vztah neuzdraví. Zaklonil hlavu a nechal si vodu téct na uplakaný obličej. Když už pocítil, že se trochu uvolnil, a že se mu trochu prohřálo zkřehlé tělo, začal se spěšně mydlit. Nechtěl nechávat Toma samotného, byl v neustálé křeči, ale nyní se mu trochu ulevilo. Ale pořád jím otřásala bolest, když si vybavil ten hrůzný obraz, kterého se asi jen tak nezbaví. Nechtěl, aby Tom skončil v blázinci, nebo v podobném zařízení. Ale asi to lépe dopadnout nemohlo.

Odjakživa si všemi útrapami procházeli společně a nepotřebovali pomoc někoho dalšího. Nyní se ale opravdu bál, že na to sám nestačí. Představa, že by se měl Tom svěřovat někomu cizímu, ho ale děsila ještě víc. Pořád mu v uších zněla Tomova slova: „Stejně je to všechno tvoje vina…“ Vzlykl. Miloval Toma nadevše na světě. I přes všechnu tu bolest, co mu kdy způsobil a ještě způsobí. Nechápal to. Cítil Tomovu lásku. Cítil, že také touží po jejich vzájemné blízkosti. Věděl, že cítí tu samou bolest, kterou mu sám způsoboval. Tak proč to dělal. Proč?!
Já vím, že mě máš rád, Tomi… Tak proč mne pořád trápíš? Musím ti ale pogratulovat. Našels moje nejzranitelnější místo. Nejhůře snáším, když někdo ubližuje tobě. A ty to moc dobře víš… Už chápu, proč se mučíš. Chceš mučit mě… Proč… Prosím… Už mi nezpůsobuj další bolest. Už to neunesu. Prosím… Prosím… Prosím! Zachvěl se mu ret, jak se mu chtělo opět plakat. Promnul si obličej a sykl. Hned si vybavil, jak jej bratr propleskl jako neposlušné děcko. Věděl moc dobře, že jej to mělo ponížit. Ale na tváři pod okem měl rudou odřeninu. Byl k němu surovější, než si sám sobě dovolil připustit. Zlomeně si povzdychl.

Rychle ze sebe smyl všechno mýdlo a vypnul vodu. Celkem surově si vyždímal vlasy a rychle vylezl ven. Spěšně se zabalil do ručníku, a pak rychle skočil do županu. Schody bral po dvou, aby už byl u Toma. Tiše otevřel dveře a viděl jej, jak sedí na kraji postele a hlavu drží v dlaních. Třásl se. Bill k němu opatrně došel a přisedl si vedle něj. Pak ho beze slova jemně pohladil po zádech. Promnul mu mezi prsty dlouhé dredy, které měl vždy pečlivě upravené. Nyní ale ne. Moc dobře věděl, že mu na sobě dávno přestalo záležet.
„Tomi… lásko…“ téměř vzlykl Bill. „Jsi… jsi v pořádku? Je ti dobře?“ zachvěl se mu hlas. Sám moc dobře věděl, jak se právě cítí. Vždy to cítil.
„Víš, jak se cítím.“ Položil mu hlavu na rameno. Bill jej jemně pohladil od čela až přes celá záda. „Nezasloužím si tě. Jsem… zrůda…“ Rozplakal se Tom a více se přitiskl k bratrovu rameni.
„No tak…“ Bill jej pevně objal. „Neplač, prosím…“ špitl Bill a po tvářích se mu také spustily slzy. Vždy když plakal Tom, on plakal též.
Věděl, jak jej dokáže alespoň trochu uklidnit. Jemně mu jeho rozpuštěné dready pohladil a promnul mezi prsty. Miloval, jak voněly, jak byl krásný, když je měl rozpuštěné. „Neplač, prosím…“ špitl znovu. „Neplač…“ a začal jej jemně líbat do dredů, po šíji. „Prosím… utiš se…“ stiskl jej pevně v náručí a snažil se potlačit vlastní bolestný sten. Zaklonil hlavu, aby zabránil dalšímu přívalu slz opustit jeho utrápené oči. „Prosím, Tome… netrap mne. Prosím…“ Už mu selhala i slova. Jen tiše sykl bolestí, jako by jej někdo pálil žhavým olovem.

Ta bolest byla tak fyzická, že skoro omdlel. „Prosím… bratříčku… utiš se. Zabíjíš nás oba…“ špital a pomalu ztrácel dech. „Prosím… Netrap nás. Ty jsi já a já jsem ty. Navždy. Navždy, bratříčku…“ vzlykl. Po chvíli ucítil Tomův jemný stisk, jak mu oplatil objetí. Ještě se k němu více přivinul, a pak zavřel oči. Na vzácný okamžik přestal čas existovat. Byli jen oni dva. Tak, jak to bylo vždy. Jak to mělo být NAVŽDY.
„Kluci? Je všechno v pořádku?“ Uslyšeli u sebe hlas své matky. Tom od sebe Billa odstrčil. Prudčeji, než chtěl.
„M-mami? Co tu děláš?“ koktal Tom, a Bill si naštvaně stíral slzy.
„Slyšela jsem pláč, bála jsem se, co se stalo. SAKRA! TOME!“ vytřeštila matka oči, když spatřila nově ovázaná předloktí svého staršího syna. „Cos to…“ chytila se za ústa a snažila se ze všech sil nepropuknout v pláč. Bill se třásl pod vzlyky.
„Nechtěli jsme, abys to viděla…“ vzlykl.
„Jak to myslíš, že jste nechtěli?!“ Vyjekla matka a setřela si slzy.
„Abys to viděla, abyste neposlali Toma do ústavu…“ začal hystericky plakat a Tom vytřeštil oči hrůzou.
Zrzavá žena se snažila, aby neztratila vědomí a zhluboka dýchala. Když popadla dech, z posledních sil řekla: „Ráno… Ráno si o tom promluvíme…“ a pak zděšeně odešla z pokoje.

autor: Evil
betaread: J. :o)