Das Geheimnis

autor: Evil

Nemohl jsem se na to dál dívat. Trvalo to až příliš dlouho a já pořád naivně doufal, že to jednoho dne skončí. Ale dny se měnily v měsíce a měsíce v roky. Zatraceně, už jsem to opravdu nemohl déle vydržet. Tak moc bolelo takhle Billa vidět. I když ho něco trápilo, nebo se mu něco stalo, tak… pořád byl veselý, občas zadumaný, občas jsme se pohádali kvůli prkotině. Ale tohle se absolutně vymykalo našim standardům.
Přestával se mnou komunikovat, přestal se usmívat, šíleně zhubl a celkově se uzavřel do sebe. Dokonce o sebe přestal pečovat. On, který byl schopen strávit v koupelně i tři hodiny, jen aby si správně upravil vlasy? Teď se pomalu ani neoholí, když ho neupozorním na to, že se začíná podobat poustevníkovi. Vypadal strhaně a utrápeně.

Vím, že má tajemství. Vím, že ho to sžírá. Vím, že ho to neskutečně bolí. Cítím to. Vždy jsem cítil to, co on. Teď mi ale připadalo, že si to vůbec neuvědomuje. Nikdy nechtěl, abych se kvůli jeho vlastním pocitům cítil špatně. Dělá mi to snad schválně? Udělal jsem něco? Marně dumám nad vším, co se v poslední době událo. Co jsem mohl zatraceně udělat. Čím jsem mu mohl ublížit. Jo… našel jsem si ženskou svých snů. On se mezitím plácal od jednoho nevydařeného vztahu do druhého. Třeba mi prostě jen závidí. Ale to ne. To mi k němu nesedí. Nikdy mi nic nezáviděl. Vždy mi všechno dobré přál, stejně tak jako já jemu. Ale co když je to teď jinak?

Uslyšel jsem, jak se vrátil domů. No, domů… jsme na turné, ale zakotvili jsme v tomhle domě na pobřeží. Už je to pěkně dlouho. Ani nevím, jak vůbec. Začíná mi čas splývat. Ale myslím, že to bude tak něco přes dva měsíce. Užíváme si takovou malou dovolenou, protože toho na nás začalo být moc. Hlavně Bill se nemohl vůbec soustředit na show. Byl naprosto mimo. Ne, že by někdy zapomněl texty nebo tak. To ne, v tom to nebylo. Ale už si to nedovedl tak užívat. Tím pádem ani já ne. Géčka si toho samozřejmě taky všimli, takže jsme se shodli na tom, že si malý oddych zasloužíme. Co jsme se ale ubytovali v tomhle „Ráji na zemi“, se zatím nic nepohnulo k lepšímu. Připadá mi, že se Bill propadá do stále hlubší a hlubší deprese.
Odtrhnul jsem se od našeho nádherného výhledu na pobřeží a opatrně jsem se podíval směrem ke dveřím. Bill si nepřítomně sundával boty, hlavu svěšenou. Viděl jsem, jak mu odrůstají jeho zesvětlené vlasy a že se mu v jeho mladé tváři začaly objevovat první vrásky. Takhle to dál nešlo.

„Ahoj, Tomi…“ špitl a odebral se na svou klasickou trasu domem. Od domovních dveří si to zamířil rovnou k ledničce, ze které vyndal lahev šampusu, sebral z odkapávače na nádobí jednu skleničku a vydal se směrem na terasu. Tam si narazil sluneční brýle do tváře a lehl si do stínu na lehátko.
Určitě to bude zase ten samý scénář. Vypije flašku, skočí si pro druhou, a pak začne brečet. Pak rozmlátí skleničku i flašku a uteče směrem na pláž. Tam na něj bude zírat tlupa puberťáků, budou chtít po něm podpis, vytvoří dvě stě padesát tisíc fotek, co se pak do minuty objeví na Instagramu. Připadá mi, že i tohle mu je všechno jedno. Tohle už musí skončit. Už takhle jsou média zahlcený tím, že „zkrachovalý zpěvák Tokio Hotel je alkoholik a narkoman, a že dává mladší generaci špatný příklad“. Banda zasraných supů. V tom horším případě někomu můj malý bráška rozbije hubu. To už začíná bejt vážný. Nechci všude poslouchat, že si mám svýho bráchu zkrotit, a že je to agresivní psychopat.

Tak a dost. Sebral jsem svoji velectěnou prdel, vzal to po cestě také kolem ledničky, vyndal si pivo a šel za ním. Uvelebil jsem se na lehátku vedle něj a napodobil jsem ho. Také jsem si narazil sluneční brýle, ale to jen proto, aby neviděl můj ustaraný výraz. Akorát bych si vyslechl něco o „hysterický matce Tereze/Tomovi, co se ho pokouší spasit“. Tohle už tady taky bylo. Ach jo. Po očku se dívám, jak si svými hubenými prsty masíruje spánky a jak u toho bolestivě zatíná zuby. Pak si povzdychl a sebral skleničku se šampusem.
Beze slova se na mě otočil a přiťuknul si se mnou. Než jsem stačil cokoliv říct, celou tu šampusku do sebe obrátil, jako by v ní byla voda. Ble… Já bych se z toho poblil. On si ale jen opět povzdychl, a hned na to si dolil. Ne… nemůžu se na to dívat. V třesoucí se ruce drží šampusku, pomalu si ji přibližuje k suchým rtům. Vždy měl rty tak krásné, opečovávané balzámy. Teď vypadají, jako by je měl rozkousané skoro až do krve. Opět do sebe šampus otočil na jeden zátah. Pak mu sklenička vypadla z ruky a roztříštila se na milion kousků. Začal plakat. Sundal si brýle a složil si hlavu do roztřesených dlaní. Zatraceně.

„Billi…“ seskočil jsem z lehátka a klekl si k němu. Pohladil jsem ho jemně po zádech. Začal se třást ještě víc. „Já vím, že tě něco už dlouho trápí. Víš, že se mi můžeš svěřit úplně se vším…“ Jen nesouhlasně zatřásl hlavou a začal plakat ještě víc. Bože, málem mi při tom pohledu puklo srdce. „Billi, prosím tě, utiš se…“ šeptl jsem a začal také plakat. Nesnesu jeho bolest. Hladil jsem ho po zádech, po vlasech. Začal se zalykat slzama a třásl se jako osika. „Billi… prosím…“ Když pořád nereagoval, chytil jsem mu tvář do dlaní. Bodlo mne u srdce, když se na mě podíval uplakanýma očima. To ne…
„T-tome, já…“ zachvěl se mu ret a propukl v hysterický pláč. Chytil jsem ho pevně do náruče a on nekonečně dlouho plakal. Mně se automaticky spustil vodopád slz, ale vzlykat jsem si zakázal. Jsem kurva velkej brácha a musím mu být oporou.
„Billi…“ sykl jsem. Bolest mě úplně ochromila. Jeho bolest. Bolelo to tak fyzicky. Tak šíleně moc. Ach bratříčku… nikdy jsem nechtěl dopustit, abys něco takovýho cítil… nikdy… před tímhle jsem tě měl odjakživa bránit… selhal jsem… „Odpusť mi…“ špitl jsem mu do vlasů.
Bill se na mě zlomeně podíval.
„A co ti mám odpustit? Není nic, co bych měl…“ jemně mě pohladil po tváři a opět se opřel do mého objetí.

„Jestli jsem ti nějak ublížil, tak…“ polkl jsem slzy. Nebyl jsem zvyklý plakat. Kurva… tohle ne… teď to ale nešlo jinak. Má druhá polovina srdce se tříštila na střepy a já netušil, jak to zastavit.
„Tomi… neplač, prosím… ty…“ škytl. „Ty za nic nemůžeš… něco… něco se se mnou stalo…“ několikrát zavzlykal.
„Co? Co se ti stalo?“ pohlédl jsem mu do tváře, ale on okamžitě sklopil pohled, a ještě se ode mne odvrátil. To nikdy neudělal. Tak moc jsem se bál, že mu někdo ublížil. Chytil jsem jeho uplakanou tvář do dlaní a donutil ho, aby se mi podíval do očí. I když jsem věděl, že ten pohled bude opět neskutečně bolet.
Po chvíli se mi opravdu podíval do očí. Současně se nám, po našich téměř identických tvářích, svezly slzy.
„Já… bojím se, že mě budeš nenávidět…“ špitl téměř neslyšně a mně opět srdcem projela bolest. Jak jen tohle může vůbec myslet vážně?
„Cože? Já tě nikdy nedovedu nenávidět, Billi… jak tě tohle jen mohlo napadnout? To nejde…“ podíval se na mě neskutečně zlomeně a vyděšeně. Pak se odvrátil. On to myslí vážně. Polilo mne horko. Otřel jsem si pot z čela a přihnul si z lahváče. Otřel jsem si ústa a chvíli lapal po dechu, jak mi bylo mdlo.

Začínal jsem se cítit opravdu zoufale. Po chvíli se mi opět zadíval do očí. Pohled už měl trochu pevnější, ale nebylo v něm o nic méně bolesti.
„Tomi já… já…“ roztřásl se mu hlas. „Já… jsem gay…“ sklopil pohled, otočil se ke mně zády a začal neskutečně plakat. Vzlykal tak naléhavě, až mi to opravdu rvalo srdce. Ne, Billi, prosím… přestaň… Zatočila se mi hlava. Cítil jsem, že je Bill na pokraji svých sil.
„Billi, neplač…“ hlesl jsem a dotkl se jeho ramene. On se od mého dotyku ale odtáhl. To ne…
Tiše jsem ho obešel a sedl si přímo proti němu. Chytil jsem ho za ramena, a pak si přivinul jeho apatické tělo do náruče. Po nekonečných vteřinách mne objal. Stiskl jsem ho v náručí a jen jsem cítil, jak se chvěje pod vzlyky. Začal jsem také vzlykat, i když jsem nechtěl. Byl jsem tu od toho, abych svého malého brášku konejšil, sakra, ne abych tu brečel s ním. Jsem přeci ten velkej brácha. Ale nešlo to. Když už jsem ztrácel dech, opatrně jsem se od něj odtáhl a pohladil ho po uplakané tváři. „A kvůli tomuhle sis myslel, že tě začnu nenávidět?“ špitl jsem, a pak ho pohladil po vlasech. Bill přikývl a podíval se mi do očí s neskutečnou bolestí. „Blázínku…“ začal jsem se lehce smát a opět jsem si ho přivinul do náruče.

Bill pořád plakal, tak jsem jej chytil za ramena a zhluboka se mu zadíval do očí. Setřel jsem mu slzy, uhladil mu vlasy za uši, aby se za ně neschovával. Bill ještě párkrát popotáhl, a pak se mi podíval do očí. Pořád se neskutečně chvěl. „Billi… nikdy nikoho nebudu tak milovat jako tebe. A ty sis myslel, že taková prkotina, jako to, jestli budeš milovat ženskou nebo chlapa, to změní?“ Bill posmutněl ještě víc a vzlykl. „NE! Je mi to jedno, jsi můj malý bráška a budu tě milovat do konce života… přísahám, Billi…“ Pak jsem se na něj usmál a vtiskl mu pusu na tvář.
Bill se na mě podíval opět smutně, ale po chvíli jsem viděl, jak se mu v očích opět rozehřívají ty ohníčky, díky kterým to byl opravdu on. Můj Bill, můj malý bráška, který se uměl radovat z maličkostí. Jen to teď na nějakou dobu zapomněl. A to jen kvůli tomu, že se bál, že jej zavrhnu kvůli tomu, koho bude ve svém životě milovat. Nepřeji mu nic menšího, než aby konečně našel lásku svého života a byl šťastný.
Miluji tě, bratříčku. Buď šťastný.

autor: Evil
betaread: J. :o)