Violence 8.

autor: Evil

Oba se k sobě tiskli. Tak naléhavě, jako by to bylo poprvé. Už tolikrát poprvé. Potřebovali se. Nemuseli si nic nalhávat. Oběma stékaly slzy po tvářích, byli tak blízko. „Zůstaň tu se mnou…“ špitl Tom v polospánku. Srdce se mu trochu uklidnilo, přestal se třást.
„Zůstanu…“ jen hlesl Bill a opatrně se nadzvedl. Roztřeseně si promnul tvář a setřel si zasychající slzy, které jej štípaly. Napil se vody, aby v ústech necítil hořkost piva, a pak si lehl na záda. Tom se mu schoulil do náruče.
Bill jej pevně objal a zachumlal ho do přikrývky. Kéž by to tak bylo napořád, kéž bychom si byli neustále takhle blízcí… Pomyslel si, a pak se snažil usnout. Byl vyčerpaný, celý den měl strach. Teď když už měl Toma konečně u sebe, z něj všechno spadlo. Netrvalo to dlouho a usnul. Probudil ho strach. Vytřeštil oči, a hned poté, co procitl, cítil, jak se Tom v jeho náručí chvěje. „Billi… ne… to jsem… nechtěl…“ a pak začal vzlykat.
„Tomi,“ špitl mu Bill přímo u tváře, a pak s ním zatřásl. „Tomi, probuď se. Prober se. Je to jen zlý sen.“

Po nekonečných vteřinách se Tom probudil. Splašeně dýchal a hledal bratra ve tmě, než otevřel oči. Bill jej ale zachytil. „Tady jsem… Je to v pořádku. Jen se ti něco zlého zdálo,“ chlácholivě špital a pevně Toma sevřel.
„Billi… Neopouštěj mě,“ vzlykl.
„Neopouštím tě… neboj.“ Chvíli se k němu ještě naléhavě tiskl, a pak se trochu odtáhl. Tom se mu podíval do očí. Mohlo být tak kolem poledne.
„Ublížil jsem ti… opět… a…“ vzlykl Tom a roztřásl se. „A tys mne opustil. Odešel jsi. A už jsem tě nikdy neviděl,“ sklopil zrak.
Bill se zamyslel. Nad tímhle přemýšlel celou tu dobu, co ho Tom vyhnal z domu. Proč by měl zůstávat někde, kde o něj nestojí. Když mu nedovolí ani jíst u stejného stolu. Když mu nedovolí se volně pohybovat po domě, bavit se s rodiči, jít svobodně ven, aniž by se jej předtím nezeptal a nepočkal na jeho souhlas. „Chtěl…“ polkl hořké slzy. „Chtěl jsem tě opustit. Tady… ach Tome…“ promnul si tvář. „Jsem tu jako tvůj vězeň. Já takhle nemůžu dál žít. Jen… kvůli matce tu zůstávám.“ Sklopil pohled a čekal, že jej Tom začne bít, nebo něco podobného. Jen ale začal plakat ještě víc.

„Já vím… nenávidíš mne. Nebudu ti dál už v ničem bránit. Pokud budeš chtít kdykoliv a kamkoliv jít, nemusíš se bát. Nebudu ti bránit. Nemusíš se bát, že ti pak něco udělám. Ale… sakra…“ Složil si hlavu do dlaní. „Já to nikdy nechtěl dělat… já… nevím, proč jsem ti kdy vůbec ublížil. Nechápu, jak jsem na tebe mohl kdy vztáhnout ruku. Miluju tě… Tak moc tě miluju, Billi…“ Roztřásl se a začal vzlykat. Bill jej jemně objal.
„Ty víš, že se tě stejně už budu pořád jistým způsobem bát. Trvalo to až příliš dlouho, Tome. Až moc dlouho. To se nedá jen tak vymazat. Nejde na to zapomenout. A srdce se mi nezahojí. Nikdy, Tome…“ Zadíval se mu do očí slzavým pohledem.
„To mě trápí nejvíc,“ Tom se mu bál podívat do očí. „Oni…“ polkl strachy. „V tý nemocnici…“ Bylo pro něj těžké to vyslovit. „Diagnostikovali mi… ach Billi…“ Rozplakal se. „Nikdy bych ti neublížil. Nikdy, bráško… Oni mi řekli, že…“ Bill cítil a věděl, že to Tom nikdy nevysloví nahlas. On sám s tím měl problém.
„Já vím, lásko…“ rozplakal se. Moc dobře věděl, že Tomovi diagnostikovali schizofrenii. Postupně přestal rozlišovat sny od reality. Myslel si, že jej Bill schválně poslal do nemocnice, že on z něj chce udělat blázna. Že jej nenávidí a celý svět je proti němu. Že on tu je pro to, aby ho shazoval, bránil mu v rozletu. Že jej nutil, aby k němu byl připoután.

„Bude to v pořádku, všechno spolu zvládneme. Vždycky všechno zvládneme. Nikdy tě neopustím… Nikdy, Tome.“ Roztřásl se. Nikdy si nemyslel, že někdy nadejde doba, kdy zrovna on bude to emočně silnější dvojče. Nikdy také ale nevěřil, že jej Tom dovede nenávidět. Cítil. Opravdu silně cítil jeho lásku. Věděl, že ho miluje. Proto si nechal od něj líbit všechny ty věci. Bál se, že když se mu vzepře, přijde o něj. I přes to všechno. Uvědomil si, jak silná jeho láska je. Tak moc to bolelo. Tak fyzicky.
„T-Tome…“ Chytil se za srdce a bolest jej zkroutila do nepřirozené polohy. Sklonil se až k zemi a snažil se nekřičet.
„Billi… ne…“ šeptl, stiskl jej v náručí, a pak skoro zakřičel. Ucítil tu samou bolest. „Billi…“ Oba začali plakat. „Ty jsi já a já jsem ty. Navždy, lásko. Zemřu pro tebe.“ Špital Tom a ještě více se k němu tiskl.
„A já zemřu pro tebe, Tome,“ vzlykl a zahleděl se mu slzavým pohledem do očí. Stejné oči. Stejně mandlové, uplakané a plné bolesti. Bill se k němu ještě více přitiskl a začal jej naléhavě líbat. „Ach Tome… Potřebuji tě. Potřebuji tě…“ špital a Tom mu oplácel polibky se stejnou naléhavostí.
„A já potřebuji tebe. Tak moc.“ Od podbřišku cítil bodavou bolest, která ho přiváděla až k mdlobám. „Billi… Nechci, abys cítil tuhle bolest… nechci… nesnesu to…“ Vzlykl Tom a zatnul zuby.
„Tak mi ji nezpůsobuj…“ jen sykl a snažil se potlačit vzlyk. „Nezpůsobuj mi to…“ špitl a nechal kanout svoje horké slzy.

„Kdybys jen tušil, jak se za to nenávidím… Za to, jak ti ubližuju…“ hlesl a nehty si silně zaťal do předloktí. Zanechal na něm hluboké rudé škrábance. Jizvy po žiletce začaly chrlit horkou krev.
„Tome, ne… Nech toho! Nechej toho… Ach bože…“ Chytil jej silně za obě ruce a rty mu stíral krvavé krůpěje. „Neubližuj nám, prosím…“ Roztřásl se a pevně semkl víčka. Šly na něj mdloby.
„Nemůžu…“ hlesl Tom a zopakoval svůj sebetrýznitelský pohyb. Opět zaťal své ostré nehty do stejných rudých linek.
„Tome ne!“ Bill se hořce rozplakal. „Nech toho! Já… nemůžu…“ zavzlykal a vyhrnul si rukáv u své vytahané košile.
„Billi… co dě…“ Tom nestihl ani dokončit větu. Jen vytřeštěně sledoval, jak si jeho malý bráška, stejně jako on, zaťal své nehty do předloktí a drásal si svou jemnou bílou kůži. „Billi!“ zaječel jako zraněné zvíře a pevně jej chytil za zápěstí. Oba se na sebe vyděšeně dívali.
„Když skočíš ty, tak já taky… Nebo skočím místo tebe…“ špitl Bill a Tomovi se po tvářích svezly slzy. Opatrně povolil stisk, ale stále se bratra držel.
„Ach Billi…“ hlesl a začal jej naléhavě líbat. „Miluji tě, Billi… Miluji tě…“ Těžce vydechl a chytil Billovu tvář do dlaní.
„A já miluji tebe…“ špitl a opět jej začal líbat.

„Co to…“ slyšeli matčin hlas. Zkoprnělí hrůzou se ohlédli za hlasem. Matka stála mezi dveřmi a v šoku se držela za ústa.
„Mami… to není, jak…“ Oba bratři plakali, stále se křečovitě drželi za paže a netušili, jak zareagovat.
„Vy jste se oba zbláznili! Bože, co se to s váma… Ach ne! Tome! Zítra! Zítra ráno jedeš do ústavu! Hned zítra!“ Chytila se za hruď a hystericky se rozplakala. „A Billi… ty… sakra… Já věděla, že jsi odjakživa jiný, ale že…“ škytla a snad si do dlaně ublinkla. „Že ty a tvoje vlastní dvojče! Jsi nemocný!“ a v hysterickém pláči vyběhla z pokoje.
Oba chlapci se stále drželi a vyděšeně se na sebe dívali. To je konec… konec… to se nemělo stát… nikdo se to neměl dovědět… Cítili neskutečnou bolest a strach. Co když je teď rozdělí? To bylo logické. Tedy… podle matky. A nejen podle ní, ale podle všech, kteří měli alespoň náznak logického myšlení. Tohle přeci nešlo. Incest byl vždy společensky nepřijatelný. Oba chlapci měli své krásné tváře zkřivené bolestí. Stále se křečovitě drželi. Měli pocit, že kdyby se od sebe, byť jen na milimetr vzdálili, vytratí se.

„Ach, Tome…“ Rozplakal se Bill a chytil se za ústa. Chtělo se mu zvracet. Jako vždy, když byl ve stresu. Pak oba chlapci zbystřili, když uslyšeli, jak matka s někým hystericky telefonuje. Zděšeně se na sebe podívali. To ne… Po chvíli se rozletěly dveře a do pokoje vešel naštvaný otec. Nikdy ho takhle neviděli. Nikdy. Držel v ruce kožený pásek a v slzách se třásl.
„Kluci… tohle… je mi to líto.“ Vztekle si setřel slzy a oba chlapce střídavě bil. Tom Billa pevně objal a snažil se ho chránit před ranami. „Moc mne to mrzí, moc. Tak moc… ale tohle… nejde… nejde… Je mi to líto…“ Otec plakal a dál je bil.
„Gordone, dost!“ Zakřičela matka, která se objevila mezi dveřmi. Dál ale nešla. „Prosím…“ vzlykla a sesunula se k zemi. Černovlasý muž se na svou ženu podíval a upustil opasek. Přišel ke své ženě a objal ji. Pak se s neskutečnou bolestí v očích podíval na své nevlastní syny. Chvíli se snažil uvědomit, co se to vlastně stalo, nemohl tomu uvěřit. Pak jen zlomeným hlasem řekl:
„Okamžitě jděte od sebe…“ vydechl a naštvaně si setřel slzy.

autor: Evil
betaread: J. :o)