autor: Gia
„Řekl jsem to snad dost jasně nebo ne?“ Zakleju spíš už jen sám pro sebe, když vidím, jak se má halucinace pohodlně usazuje na místě spolujezdce a pečlivě zapíná bezpečnostní pás. Rozrušeným pohledem zavadím o blikající displej rádia a na Billovo stehno rozplácnu malý, zmuchlaný papírek s adresou jeho nového bytu. Jestli to chci dnes opravdu všechno stihnout, byl nejvyšší čas vyrazit.
„Tohle nejspíš nebudu potřebovat. Když už si se musel mermomocí vetřít, tak mě alespoň naviguj.“ Bill se konečně přestane tvářit přehnaně ublíženě a bradou pokyne, abych na příští křižovatce odbočil doleva. Za malou chvilku už je zase plně ve své kůži a spokojeně si prozpěvuje nějakou mně neznámou melodii. Hned jsem mu ten nápad na novou písničku schválil spokojeným přizvukováním, bylo to vážně příšerně chytlavé a nakažlivé.
Po půlhodině cesty jsme konečně dojeli na místo. Od doby, kdy se Bill odstěhoval, jsem u něj doma byl vlastně jen jednou. Tehdy si zapomněl nějakou prkotinu, kterou podle svých vlastních slov nutně potřeboval u zkoušky ve studiu, a já se nabídl, že to s ním vyřídím. Ani mě nepozval dál, sprosťák. Prostě mě nechal stát na chodbě jako někoho úplně cizího. Tak moc se na mě zlobil za můj nápad, že bychom se měli konečně trochu osamostatnit a zkusit to každý sám. Copak jsem s ním po tom, co jsem se všechno dozvěděl, mohl ještě vůbec společně bydlet? Trápil bych přece nás oba, musel to vědět.
„Tak co, jsi zvědavý, jak jsem si bez tebe poradil?“ Usměje se Bill, když se společně nacpeme do malého výtahu k postaršímu pánovi o holi. Mám tolik rozumu, abych neodpovídal a přelud ignoroval. I když měl vlastně naprostou pravdu. Tak nějak jsem předpokládal, že beze mě bude naprosto nemožný, ale hodně jsem se v něm pletl. Vůbec nebyl jako já. Dokonce uměl přinutit pračku se stovkou pracích programů, aby moje oblíbené tričko nevyplivla celé ožmolkované. A nemusel volat asistentku na telefonu v podobě naší matky, kdykoliv se mu připálil sobotní oběd. Na rozdíl ode mě už byl totiž doopravdy dospělý. Takže jsem byl možná trochu zvědavý, co dělá po večerech, které už netrávíme nutně spolu, ale to, že jeho byt bude perfektní, o tom jsem nepochyboval.
„Máš to tu moc hezké.“ Zhodnotím byt pod rychlým zběžným pohledem a na černou koženou sedačku roztáhnu velkou sportovní tašku. Jak ho mám vůbec oslovovat a mluvit s ním? Vždyť tohle přece vůbec není Bill. Jen jeho jakási povedená část, která se mě rozhodla pronásledovat na každém mém kroku.
„Ložnice je támhle,“ nasměruje mě Bill pohledem, „myslím, že tam najdeš úplně všechny věci, které budou v nemocnici ještě potřeba.“ Přehodím si tašku zpátky přes rameno, ale přece jenom se znovu zastavím v půli pohybu. Připadá mi divné takhle prolézat bratrův osobní prostor bez jeho svolení. Dovolil by to ještě vůbec po tom všem? „Jestli chceš, pomůžu ti.“ Usměje se na mě jeho dokonalý dvojník, jako by vycítil moje obavy. Vděčně přikývnu.
„Čisté spodní prádlo, ponožky, nějaká trička a jedny kalhoty,“ přemítám polohlasně, když kontroluju mámin nekončící seznam, „kartáček na zuby, kartáč na vlasy, šampon a milion dalších docela zbytečných věcí. Zbytečných? Jak to vůbec můžeš vyslovit? Pro něj by určitě nebyly zbytečné. A bude je ještě vůbec někdy potřebovat? Rozčíleně jsem zatřepal hlavou, abych se zbavil těchhle otravných, a především naprosto scestných myšlenek. Samozřejmě, že je bude potřebovat. Přece nepojede zpátky domů nahatý. Dobře, nahatý by možná domů jel, ale nikdy ne neučesaný a s mastnou hlavou! Teprve až teď jsem si uvědomil, že moje halucinace opět zmizela. Možná to bylo proto, že když jsem se bratrem zaobíral v myšlenkách, nepotřeboval jsem cítit jeho přítomnost v podobě téhle podivné náhražky. Byl se mnou tam uvnitř. Docela jsem si oddychl při pomyšlení, že se můj mozek zase pomalu ale jistě vrací k normálu.
Po půl hodině pobíhání a ustavičného hledání jsem se zhroutil na Billovu pečlivě ustlanou postel. Je vážně těžké najít věc, o které nemáte nejmenší tušení, kde ji její majitel vlastně schovává. A vůbec jsem se při tom policejním zátahu necítil dobře. Nehledě na staré album s fotkami a tenký kožený notýsek, bratrovy poklady, které jsem našel v posledním šuplíku dřevěného nočního stolku. Neodolám a na hromadu čistého voňavého oblečení přidám i jednu z našich společných fotek. Oba na ní máme obličeje zababrané od čokoládového dortu se šlehačkou. Vlastně to byl první narozeninový dort, na který jsem se pamatoval. Bill mě drží okolo krku a se znechuceným výrazem mě líbá na tvář. Rozesměju se při vzpomínce na máminy instrukce. „Bille no tak, dej Tomovi pusinku, máte přece narozeniny.“ A znovu ten její nešťastný výraz směrem k našemu otci. „Copak se nikdy nedočkám chvilky, kdy by na sebe ti dva nebyli jako psi?“ Kdybys jen tušila, mami.
Měl bych se už konečně přemluvit k akci a vyrazit na smluvenou schůzku s Georgem, Gustavem a Davidem. Tušil jsem tak nějak napřed, co vlastně bude cílem téhle narychlo smluvené schůzky, a ani trochu jsem se netěšil. Snad proto jsem se svalil zpátky do peřin a prsty znovu pohladil zežloutlé stránky v koženém obalu. Dobře jsem tenhle malý notýsek znal. Doprovázel Billa kamkoliv jsme se jen hnuli od jeho patnáctých narozenin. Psal do něj snad každou nepodstatnou prkotinu. Příchuť zmrzliny, kterou jsme si koupili na náměstí, barvu fasády, kterou omítli naší starou nevzhlednou školu, veškeré nápady na texty a melodie písniček. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělal, ale najedou, jsem ho otevřel na stránce, do které jsem namátkově zapíchl ukazováček.
15. března 2010
Koncert v Praze byl docela fajn. Až na to hrozné zpoždění. Cestou do Prahy jsem myslel, že si nervozitou okoušu snad všechny nehty až do krve. Naštěstí ten černý lak nechutná ani trochu dobře. Sakra! Kdy se to vlastně všechno vůbec stalo? Kdy jsem se na něj přestal na pódiu dívat tím lhostejným pohledem? Kdy jsem se přeměnil v tohle úchylné prase, které tvrdne v rozkroku pokaždé, když ho vidí hrát na kytaru s tím jeho nemožně vášnivým a zaujatým obličejem? Všimli si snad fanoušci něčeho podezřelého? Přísahám při všem, co je mi svaté, končím s těmihle nemožně upnutými oblečky!
Notýsek zase stejně rychle zaklapnu. Tohle přece nemohl napsat. I když písmo do puntíku souhlasilo. Všechno se dá padělat. On takhle přece neuvažoval nebo snad ano? Cítím, jak mi červenají i uši a polévá mě nezvyklé horko. Rychle jsem se vyškrabal na nohy a do tašky přibalil poslední pár složených ponožek. Tu věc mě kupodivu vůbec nenapadlo vrátit. Prostě jsem ji jako by nic zastrčil do zadní kapsy mých džín a vyrazil na cestu.
autor: Gia
betaread: Janule
Tak to jsem tedy zvědavá, Tom určitě bude listovat v Billově notýsku dál a já nepopírám, že bych chtěla aby to udělal. Sama chci vědět, co všechno je tam ještě napsáno. Těším se na další díl:)
Já umírám zvědavostí, jak to s tím Billem vlastně je…to, jak Tom procházel Billův byt a jeho věci bylo hrozně smutné, a když našel ten notýsek, bylo mi jasné, co se asi dočte =) Krásné ♥
vidím dobře a nebo mám taky nějakou halucinaci?? Giuška?? a píše?? 🙂 no to je bezvadný. je to osud, děvče, že se po milionech let podívám na twc blog a vidím povídku od tebe. 😀 😉
[3]: Tak jen doufám, že tě to neodrazilo od další návštěvy tady 😀
Všem děkuji za pěkné komentáře, moc si toho vážím 🙂
* neodradilo 😀 Jsem po ránu nějaká popletená 😀
Milujem toto dielo :)Nádhera
tak já to vidím tak, že se Tom zamiluje do Billovy halucinace. na konci se Billís probudí a bude se děsně divit, jak je možný, že se za tu dobu, co spal, Tomovy city tak změnily. 🙂
a jestli ne…tak…no…co nadělám. 😀
těším se na další díl. 🙂