Riots 3.

Bill vešel do své třídy a posadil se na své obvyklé  místo. Řada u okna, poslední lavice. Na stůl si vytáhl pokreslený blok a černo-bílý kostičkovaný penál. Přehodil si nohu přes nohu a lokty se opřel o lavici. Matematiku nesnášel. Co chvíli zabloudil pohledem ke dveřím, věděl sice, že profesorka Dieterová chodí vždy pozdě, ale Abi také nebyla zrovna přesná, co se docházky týče. Naštěstí však pokaždé přišla dřív než ona. 
A bylo tomu tak i dnes. Jen co dosedla na židli vedle Billa, otevřely se dveře a do třídy vešla postarší dáma s natupírovaným účesem neurčitého tvaru. Profesorka Dietrová byla pětapadesátiletá dáma v květovaných šatech, do kterých by se vešla třikrát.

„Dobrý den, třído. Posaďte se,“ řekla, aniž  by se na třídu podívala. Dobelhala se ke katedře, odložila si na ni své věci a usedla za stůl. Otevřela třídní knihu a nalistovala příslušnou stránku.

„Služba, Kernerová, kdo chybí?“

Bill musel do Abi drcnout, aby se probrala. Obvykle o hodiny matematiky sledovala dění za okny jako nyní.

„Ehm… Mayer a Prestleyová,“ vysoukala ze sebe, když  pohledem přelétla třídu.

„Jo, maj na starosti lepší věci než matiku,“ křikl do třídy Andreas a vyměnil si s Tomem významný pohled. Joe Mayer a Kathrin Prestleyová byli vyhlášený páreček, který to dělal zásadně ve škole.

„Ano jistě, pane Denforte. Vy o to jistě víte své, že?“ rýpla si profesorka a zasmála se svému vtipu. Její smích zanikl ve zvuku oznamujícího školní hlášení.

„Nechť se do ředitelny dostaví dvojčata Kaulitzova, opakuji, dvojčata Kaulitzova se dostaví do ředitelny. Děkuji.“

Bill se zmateně podíval na bratra a hledal odpověď na nevyslovenou otázku. Tom jen frajersky pokrčil rameny a aniž by na Billa čekal, odcházel ze třídy. 
Bill se rychle zvedl ze židle a následován pohledem všech ve třídě, místnost opustil, aby se připojil k Tomovi. Mlčky jej následoval do ředitelny.

„Co si proved?“ vyjel Tom na Billa nepříjemně, když  vystoupali schody do patra, kde se nacházela ředitelna.

„Já? Nesnaž se to hodit na mě. Spíš se jedná o tebe a mě chce ředitelka jen proto, abych ti domluvil. Jako bys mě snad někdy poslouchal,“ řekl Bill a věnoval bratrovi zklamaný pohled. Ano, cítil se zklamaný, zklamaný vlastním bratrem, který se mu čím dál tím víc vzdaloval a on nenacházel způsob, jak si jej opět přitáhnout k sobě.

Tom ani nezaklepal a rovnou vešel do ředitelny.

„Kaulitzi, neumíte klepat? To vás opustily nejen dobré známky, ale i slušné chování?“ otázala se příkře ředitelka a stoupla si před svůj stůl.

„Posaďte se,“ vybídla oba dva a rukou jim pokynula směrem ke křeslům pod okny. Počkala, než se usadili a své pracovní křeslo na kolečkách přitáhla před ně a také se posadila.

„Takže, doufám Tome, že víte proč jste tady. Jedná  se o vaše dosavadní známky. Váš průměr se velice zhoršil. Bývaly doby, milý chlapče, kdy jste míval průměr 1,3 a nyní  jste klesl na 3,8. Co se to s vámi děje, Tome? V dotazníku máte, že byste chtěl jít studovat dál, ale s tímto přístupem se vám možnosti den za dnem zužují. Máte velký potenciál, hochu, ale měl byste jej využít ve škole a ne na zdech místního sídliště.“

„Nebaví mě to. Mám spoustu mimoškolních aktivit a ty mě zaměstnávají mnohem víc než učení. Na to nezbývá čas. V dnešní době jsou dívky velmi netrpělivé a nerady čekají. Kdybych jim řekl, že se nejdřív musím naučit biologii či cokoliv jiného, nejspíš by se mi vysmály. Odpusťte, ale nechci skončit jako můj ctěný bratr,“ odfrknul si Tom a povýšeně se na Billa podíval.

Ten na něj jen nevěřícně valil oči. Jak je možné,  že se člověk dokáže tak změnit? Vždyť nedávno byli nejlepšími přáteli, nepotřebovali nikoho jiného. Vystačili si sami a kolikrát zažili více legrace než s ostatními přáteli. Bill to nechtěl jen tak zahodit, ale vypadalo to, jako by Tom na všechno, co spolu prožili zapomněl. Jako by jej Maxova parta úplně pohltila a nezanechala jediný kousek Toma, který mu byl kdysi oporou.

„Tak či tak, Tome, budete chodit na doučování. Už jsem vám i sehnala mladíka, který se s vámi bude mordovat, vaše výsledky v matematice, fyzice, biologii a dějepisu jsou katastrofické,“

„Cože?!?“ Tomův výkřik probral Billa z nepěkných myšlenek. Ani nevěděl proč Tom tak vyjekl, nějak zapomněl ředitelku Collinsovou poslouchat.

„Slyšíte správně, Tome. Oliver James vás bude pravidelně doučovat podle osnov, které mu profesoři na vybrané předměty poskytnou. Je vidět, že vyučovací hodina je pro vás žalostně  málo,“ uzavřela případ Tom Kaulitz a svůj zrak upřela na Billa.

„Vás jsem si pozvala z jiného důvodu, Bille. V prvé řadě  vám chci vyjádřit svůj obdiv nad vašimi kresbami, které jsem měla možnost shlédnout na nástěnkách v budově školy. Včera odpoledne přišel e-mail od přední německé umělecké  školy v Berlíně. Z každé školy, do které své pozvání poslali, požadují jen jednoho jediného zástupce z každého oboru, tedy hudební, výtvarné a dramatické obory. Z hudební třídy jsem vybrala Margarithu Liederhausovou, z dramatického kroužku to je pan Jacob Richter a z výtvarného umění bych ráda jmenovala vás. Vaše díla jsou něčím velmi zvláštní a nutí člověka přemýšlet. Vaše profesorka výtvarné výchovy se mnou souhlasí. A pokud si obhájíte svá díla před pětičlennou komisí, nevidím důvod, proč byste nemohl stipendium získat právě vy.“

Bill překvapení jen naprázdno otevřel pusu a opět ji zase zavřel. To přeci není možné. Univerzita v Berlíně? To byl přeci jeho sen, a teď jej má na dosah ruky. Stačí se natáhnou a chytit příležitost za pačesy.

„To je… Já ani nevím, co na to říct. Snad jen, páni, to je neuvěřitelné. Já…“ zakoktával se a čím více se snažil vyjádřit své pocity, tím více koktal.

Ředitelka se pousmála, což byl velmi výjimečný okamžik.

„Vidím, že jsem vás zaujala. Ovšem na podrobnosti teď  není čas. Vše se dozvíte od profesorky Neumannové. A ještě jednu věc, Bille. Dohlédněte na svého bratra. Věřím, že na vás dá více než-li na mě. A nyní můžete jít. A vy, Tome, zde ještě počkejte, seznámím vás s panem Jamesem,“ řekla a pokynula Billovi na znamení, že může odejít.

Bill se s nepřítomným úsměvem postavil a vyšel z ředitelny na chodbu. Pořád tomu nemohl uvěřit. tenhle den byl čím dál tím víc bláznivější. Nejprve Jonathan, a teď jeho vysněná škola. Omámeně se svezl podlé zdi a sedl si na zem. Na tváři se mu usazoval stále širší a širší úsměv. 
Ani si nevšiml, že kolem něj prošel nějaký kluk a rychle zapadl do ředitelny.

Tom se stále nemohl vzpamatovat z toho šoku. Tak on bude mít povinné  doučování? A co jeho volný čas? Vždyť mu žádný  nezbude. A Bill mu má domluvit? To určitě, jeho tak bude poslouchat.

Bouchnutí dveří jej probralo do přítomnosti. Všiml si přikrčeného kluka v jeho věku s kulatýma brejličkama a košilí po dědečkovi. Musel se sám pro sebe zasmát. Tak tohle bude hračka. S tímhle klukem žádný problémy nebudou a učení už vůbec ne.

„Olivere, tohle je Tom Kaulitz, věřím, že se znáte. Budete jej doučovat, osnovy vám budou profesoři průběžně předávat. Pan Kaulitz má velmi nepěkný prospěch a na vás je, aby se to zlepšilo. Věřím ve vaši odhodlanost, Olivere. Hodně  štěstí. Můžete jít,“ řekla paní Collinsová za zvuku zvonění na přestávku.

Tom věnoval chlapci jeden ze svých posměšných pohledů a opustil ředitelnu. Na chodbě narazil na Billa. Čekal na něj. Ale Tom na něj neměl náladu.

„Zapomeň na to, že mě budeš kontrolovat. Jseš  mi ukradenej,“ syknul, obešel jej a ztratil se v davu.

„Tome…“ vydechl Bill a neměl daleko k slzám. Neplakal často, spíše vůbec, a již mnohokrát chybělo málo k tomu, aby se rozplakal jako malé děcko. Proč jen byl Tom tak krutý? Uvědomoval si to?

S prázdným výrazem ve tváři se vrátil do třídy, ve které měli matematiku, sebral své věci a odebral se do učebny biologie. Tu naštěstí neměl společnou s Tomem. Nejspíš by nevydržel být vedle něj a udržet jazyk za zuby. Tolik se mu chtělo vzteky křičet. Nejraději by svou frustraci vykřičel do světa, ale copak mohl? V tak konzervativním světě, ve kterém žil, tohle nebylo možné.

„Co ti chtěla?“ zazněla mu u ucha jemná otázka. Abi si stoupla na svou stranu velikého stolu, které v učebně  byly, a pozorně se na něj zadívala.

Bill jako by si najednou uvědomil, co se stalo, se rozzářil jako sluníčko a s úsměvem jí všechno pověděl. Má šanci dostat se na nejlepší uměleckou školu. 
Najednou jej nic nezatěžovalo, nechal se naplno pohltit myšlenkou na sebe, jak stojí před stovkami lidí, kteří se přišli podívat na výstavu jeho obrazů do galerie. Byla to tak nádherná představa, že si byl jist, že mu ji nic nemůže zkazit.

Po zbytek dne mu úsměv z tváře nezmizel, ani když jej angličtinářka vytáhla na zkoušení z předpřítomného času a dostal za tři. Trojka byla přeci dobrá známka.

°*°*°*°

Cestu autobusem strávil Bill tím, že poslouchal Abigeil, jak plánovala, co bude dělat o víkendu. Ovšem jedním uchem to šlo tam a druhým zase ven. On sám byl rád, že bylo konečně po škole čekal jej zasloužený prodloužený víkend, v pondělí totiž bylo ředitelské volno a v úterý státní svátek. Čtyři dny, dost času na to, aby začal přemýšlet nad tím, jaké téma si vybere pro svou práci před komisí berlínské univerzity.

Dvě zastávky od jeho výstupní, se rozloučil s Abigeil a neušel mu ani rozzářený pohled jejího bratra, který jej celou cestu v autobuse pozoroval. Nesměle zamával tedy i jemu, nasadil si brýle na oči a zadíval se z okénka na ubíhající krajinu. Vypadalo to na slunečný víkend.